ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.602.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 602/2022- 160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 23/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 56/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 6 T 56/2021, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 2.2.2021 v 09:38 hodin v Praze 1, ulici XY před domem č.p. XY, umístil za sklo palubní desky svého osobního vozidla Mercedes-Benz GLE 350 D 4MATIC, RZ: XY průkaz ZTP č. XY vystavený Úřadem práce ČR a parkovací průkaz O7 č. XY vystavený Úřadem městské části Praha 6, o nichž věděl, že nejsou pravými listinami, neboť je nezískal standartním úředním postupem, který se mu pro zdlouhavost správního řízení nechtělo podstupovat, ale od mu neznámého muže toliko za symbolickou úplatu „na pivo“, takto označené vozidlo zaparkoval na vyhrazeném parkovišti pro vozidla přepravující osobu těžce zdravotně postiženou označeném dopravní značkou IP 12 + V10f, kdy vozidlo bylo na základě rozhodnutí strážníka Městské policie hl. města Prahy převezeno na odtahové parkoviště Těšnov, Praha 1, kde následně oba průkazy vydal, kdy odborným zkoumáním bylo zjištěno, že se jedná o celkové padělky.
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §348 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku k peněžitému trestu stanovenému ve výměře 40 denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. v celkové výměře 20 000 Kč.
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 splátkách po 2 000 Kč měsíčně, kdy splatnost každé dílčí splátky peněžitého trestu se stanovuje k poslednímu dni v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabyde rozsudek právní moci. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, pokud nebude dílčí splátka včas zaplacena.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to průkazu ZTP č. XY, vystaveného na jméno J. K. a parkovacího průkazu O7 č. XY, vystaveného na jméno J. K.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 6 T 56/2021, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 23/2022, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 23/2022, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (když tyto dovolací důvody byly uvedeny pouze citací zákonného znění). Obviněný v dovolání uvedl, že projednávaného přečinu se dopustila jiná osoba – a to J. P., která je dle mínění dovolatele soudu i policii známá. Dále uvedl, že tato osoba jednala ve věci vyřizování průkazů ZTP na základě plné moci, kterou jí obviněný udělil. V této souvislosti uvedl, že tato skutečnost je mimo jiné prokázána i kamerovým záznamem při předání předmětných průkazů, přičemž napadl tvrzení odvolacího soudu, že „dovolatel, ač vysokoškolsky vzdělaný, k takovému postupu nevydal panu P. plnou moc k zastupování v této věci“. Z písemného prohlášení F. J. dovodil, že se nejedná o ojedinělý případ padělání dokladů panem P. Obviněný se rovněž neztotožnil s názorem soudů, že musel rozpoznat padělky těchto listin, přičemž pochybnost o pravosti dokladů měl na místě jen jeden z přítomných strážníků. Dále namítl, že „odvolací soud některé důkazy dále aplikovat nepřiléhavě, ba dokonce svévolnou a zavádějící formou“, když v této souvislosti zmínil zásadu in dubio pro reo. Dovolatel rovněž uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako porušení zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb., konkrétně §28 zákona č. 200/1994 Sb, když dle názoru obviněného všeobecná soudní praxe nahlíží na §28 zákona č. 200/1990 Sb. jako na lex specialis.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 6 T 56/2021, a sám zprostil dovolatele obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. S původně vyslovenými námitkami se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v odstavcích 20-23 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 5 a 6 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. Pokud dovolatel pod bodem 1 namítl, že „projednávaného přečinu se dopustila jiná označená konkrétní osoba“, za níž označuje jemu neznámého „pana J. P.“, zjevně tím odmítá porozumět skutku, za který byl odsouzen. Z popisu skutku ani z právní věty výroku rozsudku není patrno, že by snad bylo dovolateli kladeno za vinu, že by předmětné listiny padělal on sám. Pod bodem 2 uvedené části II. dovolatel v reakci na konstatování odvolacího soudu, že onomu neznámému „P.“ ani neudělil plnou moc, nově tvrdil, že takovou plnou moc jmenovanému udělil. Tvrzení dovolatele o plné moci v reakci na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tak jen další absurditou, která ještě více zpochybňuje jeho obhajobu. Plná moc by totiž musela být doprovázena zjištěním totožnosti zmocněnce ze strany zmocnitele. Pokud dovolatel v bodu 3 sdělil, že také F. J. si obdobnou cestou opatřil a užíval padělané doklady, konstatoval, že jmenovaný J. v předmětné věci stíhán nebyl a obhajoba, že také jiné osoby se dopustily podobné trestné činnosti, je sama o sobě bezpředmětná. V bodu 4 dovolatel namítl, že nemohl rozpoznat, že se jedná o padělky, neboť pochybnost o pravosti dokladů měl na místě jen jeden z přítomných strážníků. Státní zástupce konstatoval, že srozumění dovolatele nebylo soudy dovozováno z kvality či nekvality padělků, nýbrž z okolností, za nichž si dovolatel doklady zakoupil – od neznámé osoby „za pivo“ na chodbě úřadu bez splnění úřadem požadovaných náležitostí. Pokud se obviněný domáhal užití zásady in dubio pro reo, připomněl, že tato zásada je zásadou procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Dále dovolatel uplatnil námitky proti právnímu posouzení skutku. Takové námitky odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jsou však zjevně neopodstatněné. Dovolatel zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které označil jako „ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.76.2019.1“. Judikovaná věc se liší od věci dovolatele, neboť dovolatelovy listiny nebyly pravé. A otázka pravdivosti je podle citovaného judikátu pro naplnění předmětné skutkové podstaty otázkou bezpředmětnou. Chráněna je zde toliko pravost, nikoliv pravdivost veřejné listiny. V této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné. Pokud dovolatel opakoval, že o pravosti předmětných listin byl přesvědčen, pouze tím opakuje své procesní námitky proti učiněným skutkovým zjištěním. Pokud se dovolatel domáhal posouzení svého jednání „podle §28 zákona 200/1994 Sb. odst. 1)“, cestou k posouzení dovolatelova jednání jako přestupku by muselo být tvrzení, že jeho jednání nedosáhlo dostatečné škodlivosti pro společnost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
Je třeba uvést, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Zde je třeba uvést, že dovolatel v úvodu dovolání pouze citoval zákonné znění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aniž by své námitky podřadil pod konkrétní dovolací důvod.
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného z převážné části směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto v této části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí strážníků městské policie, jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že by se projednávaného přečinu dopustil on (přičemž v této souvislosti zmiňoval osobu J. P.). Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění, podle kterých získal originály předmětných průkazů od osoby jménem J. P. Přicházelo by v úvahu formálně podřadit takové námitky pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno dodat, že obviněný ani výslovně nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když pouze citoval zákonné znění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
Již odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného správně přihlédl k jeho vysokoškolskému vzdělání a hodnotil výpověď obviněného jako nevěrohodnou a účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se odsouzení, přičemž všechny provedené důkazy náležitě vyhodnotil. Vzhledem k dovolacím námitkám je možno dodat, že odvolací soud se obdobnými námitkami obviněného zabýval. Odvolací soud doplnil dokazování prohlášením pana J., přičemž konstatoval, že pokud neztotožněný P. měl kromě obviněného opatřit padělaný průkaz ZTP rovněž F. J., není tato skutečnost jakkoli právně relevantní z hlediska úvah o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu obviněným. Dovolatel navíc neuvedl, zda se tato námitka opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. S ohledem na uvedené je na tomto místě možné konstatovat, že skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze považovat za prokázaný. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pouze s jistou mírou tolerance je možné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitky týkající se právního posouzení skutku. Odkaz obviněného na rozhodnutí označené jako „ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.76.2019.1“ je nepřiléhavý, neboť podle jeho odůvodnění byla v něm řešena skutkově jiná problematika (jednání obviněného spočívalo v předložení osvědčení o znalosti českého jazyka vydaného Střední průmyslovou školou strojírenskou a Jazykovou školou s právem státní zkoušky, když osvědčení bylo pravé ale s nepravdivým údajem , tj. nešlo o užití padělané veřejné listiny jako pravé). O stejnou situaci se jedná i v případě odkazu dovolatele na „judikát Nejvyššího soudu ČR“, který navíc dovolatel blíže neoznačil ani nekonkretizoval, pouze z něj citoval text.
Zde je nutné poznamenat, že zákony upravující odpovědnost za přestupky nelze považovat za lex specialis k trestnímu zákoníku. Otázka, zda se bude jednat o přestupek nebo trestný čin, spočívá při obsahově stejných skutkových podstatách pouze v posouzení, zda je takové jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku případem společensky škodlivým, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
K námitce dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno „podle §28 zákona 200/1994 Sb.“ je třeba uvést, že tento zákon pozbyl platnosti ke dni 1. 7. 2017 (což učinil ve svém usnesení i odvolací soud). Dovolatel v této souvislosti pouze uvedl, že „všeobecná soudní praxe nahlíží … na §28 zákona 200/1990 Sb. jako na lex specialis“, a to aniž by některý z příslušných judikátů označil. Nejvyšší soud má za to, že takto obecně formulovanou výtku nelze kvalifikovat jako námitku subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto postačí toliko dodat, že právní kvalifikací daného jednání se dostatečně zabýval soud prvního stupně, tedy i tím, zda je takové jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku případem společensky škodlivým (bod 24 rozsudku soudu prvního stupně).
V této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.
Namítl-li obviněný nově, že osobě, která se mu představila jako pan J. P., dal na místě plnou moc, je třeba zdůraznit, že dovolatel své tvrzení o plné moci užil poprvé v dovolání, tj. po právní moci rozsudku. Taková nová skutečnost by mohla být případně posuzována pouze v řízení o obnově podle §277 a násl. tr. ř., nikoli v řízení dovolacím.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněná námitka nebyla shledána opodstatněnou. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu