ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.656.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 656/2022- 151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 106/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 114/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 106/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 37 T 114/2021 byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku. Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve 40 (čtyřiceti) denních sazbách, denní sazba činí 500 Kč (pět set korun), přičemž celková výměra peněžitého trestu činí 20 000 Kč (dvacet tisíc korun). Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Enerige AG Kolín, a. s., IČ: 47538457, se sídlem Orebitská 885, 280 02, Kolín, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 37 T 114/2021 podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 106/2022, tak, že podle §253 odst. 3 tr. ř. odvolání odmítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 106/2022, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Namítl, že usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání odmítnuto nezákonně, neboť nebyly splněny podmínky, za kterých je možné rozhodnout o odmítnutí řádného opravného prostředku pro opožděnost. Odvolací soud rozhodoval v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, která jasně uvádí, že lhůta k odstranění vad odvolání dle §251 odst. 1 tr. ř. není lhůtou propadnou. Uvádí, že jeho obhájkyně podala pouze tzv. „blanketní“ odvolání, které nesplňovalo obsahové požadavky stanovené v §249 odst. 1 tr. ř., neboť z něj nebylo patrné, v kterých výrocích je rozsudek soudu I. stupně napadán a v čem je spatřována jeho nesprávnost. V návaznosti na to zaslal soud I. stupně obhájkyni výzvu ve smyslu §251 odst. 1 tr. ř., aby výše uvedené odvolání doplnila. Výše uvedená výzva byla obhájkyni doručena dne 10. 3. 2022, přičemž stanovená lhůta pěti dnů, která je dle odvolacího soudu lhůtou procesní a propadnou, uplynula dne 15. 3. 2022. Odvolací soud následně ověřil, že doplněné odvolání bylo doručeno soudu I. stupně do datové schránky až dne 24. 3. 2022.
Obviněný namítá, že odvolací soud postupoval v přímém rozporu s konstantní judikaturou a odbornou literaturou, když dospěl k závěru, že pětidenní lhůta na doplnění odvolání dle §251 odst. 1 tr. ř. je lhůtou propadnou, a tudíž po uplynutí této lhůty nelze postupovat jinak, než takové opožděně podané doplnění odvolání odmítnou. Odborná literatura přitom výslovně uvádí, že pětidenní lhůta dle §251 odst. 1 tr. ř. není lhůtou propadnou, a proto lze případné vady odvolání odstranit i po jejím uplynutí. Za situace, kdy obhájkyně obviněného sice nedodržela pořádkovou lhůtu pro odstranění vad odvolání dle §251 odst. 1 tr. ř., nicméně odvolacímu soudu doručila doplnění odvolání ještě před tím, než odvolací soud ve věci rozhodl, tak odvolací soud nebyl oprávněn takové odvolání odmítnou a naopak se jím měl zabývat po meritorní stránce a postupovat v rámci standardních odvolacího řízení. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a dle ust. §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je důležité vyjasnění povahy pětidenní lhůty určené podle §251 odst. 1 tr. ř. ve výzvě soudu prvního stupně obhájkyni obviněného k odstranění vad zákonných náležitostí obsahu odvolání ve smyslu §249 odst. 1 tr. ř., jež bylo dříve podáno za obviněného jeho obhájkyní, a zda je toliko na základě marného uplynutí této lhůty odvolací soud oprávněn odmítnout včas podané odvolání postupem podle §253 odst. 3 tr. ř., a to za situace, má-li již v době svého rozhodování o tomto odvolání k dispozici podání, jímž odvolatel k jeho předchozí výzvě odstranil vady obsahových náležitostí odvolání, byť tak učinil až po uplynutí stanovené pětidenní lhůty. Ačkoli byl v minulosti zaujat rozdílný názor k povaze lhůty k odstranění vad obsahových náležitostí odvolání podle §251 odst. 1 tr. ř., soudní praxe postupně upřednostnila převažující názor, podle něhož tato lhůta není propadná. O dané lhůtě se hovoří jako o pořádkové. Proto je možné vady odvolání odstranit i po jejím uplynutí, navíc pokud má odvolací soud v době rozhodování o podaném odvolání již k dispozici podání, jímž odvolatel odstranil vady obsahových náležitostí odvolání, i když se tak stalo po uplynutí zmíněné lhůty, nemůže takové odvolání odmítnout podle §253 odst. 3 tr. ř. Pokud tedy Krajský soud v Praze odvolání obviněného odmítl, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Celkově po zvážení rozvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 106/2022 a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Praze nařídil v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) v jeho první variantě spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek.
Námitky obviněného, podle kterých nebyly splněny podmínky, za kterých mohl Krajský soud v Praze rozhodnout o odmítnutí jeho řádného opravného prostředku, jehož odůvodnění doplnil na podkladě výzvy po stanovené lhůtě, avšak ještě před samotným rozhodnutím o něm, lze pokládat za podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Podle §251 odst. 1 tr. ř. platí, že nesplňuje-li odvolání, které podal za obviněného jeho obhájce, náležitosti obsahu odvolání podle §249 odst. 1 tr. ř., vyzve jej předseda senátu, aby vady odstranil ve lhůtě pěti dnů, kterou mu zároveň stanoví a upozorní jej, že jinak bude odvolání odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř.
V nyní projednávané věci bylo obhájkyní obviněného nejprve podáno tzv. blanketní odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 37 T 114/2021. Neobsahovalo odůvodnění jako jeho nezbytnou obsahovou náležitost podle §249 odst. 1 tr. ř. Obhájkyně obviněného byla ve smyslu §251 odst. 1 tr. ř. upozorněna, že podání nesplňuje náležitosti odvolání a je třeba ho ve lhůtě pěti dnů doplnit. Tato výzva byla obhájkyni obviněného doručena dne 10. 3. 2020 do datové schránky. Obhájkyně ovšem stanovenou lhůtu nedodržela a odůvodnění odvolání soudu prvního stupně doručila až 24. 3. 2022.
Kterak správně poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, pro posouzení důvodnosti podaného dovolání v nyní posuzované věci je rozhodné vyjasnění jednak otázky, jakého charakteru (povahy) je pětidenní lhůta určená podle §251 odst. 1 tr. ř. ve výzvě předsedy senátu soudu prvního stupně obhájkyni obviněného k odstranění vad zákonných náležitostí obsahu odvolání ve smyslu §249 odst. 1 tr. ř., jež bylo dříve podáno za obviněného jeho obhájkyní, jakož i to, zda je toliko na základě marného uplynutí této lhůty odvolací soud oprávněn odmítnout včas podané odvolání postupem podle §253 odst. 3 tr. ř., a to za situace, má-li již v době svého rozhodování o tomto odvolání k dispozici podání, jímž odvolatel k jeho předchozí výzvě odstranil vady obsahových náležitostí odvolání, byť tak učinil až po uplynutí stanovené pětidenní lhůty. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje především na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 276/04, dle kterých není propadný charakter procesní lhůty obvyklý a je-li procesní lhůta zákonodárcem zamýšlena jako lhůta propadná, pak se tato zákonodárcova intence projevuje ve výslovném ustanovení zákona, které stanoví, že navrácení lhůty není přípustné (viz např. konstrukce §265e odst. 4 tr. ř. o dovolání). Ostatně pokud by zákonodárce skutečně konstruoval propadný charakter lhůty u opravného prostředku jakým je odvolání, tj. u prostředku, jehož existence je chráněna základním právem, vyvolávala by taková konstrukce ústavněprávní pochybnosti o příliš restriktivním formálním omezení tohoto základního práva. Zákonodárce správně diferencuje co do charakteru lhůt vztahujících se k odvolání z jedné strany a dovolání ze strany druhé. Zatímco totiž dovolání jako opravný prostředek podávaný proti pravomocnému rozhodnutí respektuje při konstrukci lhůty ústavní požadavek právní jistoty a lhůta má skutečně propadný charakter, je třeba při výkladu zákonem stanovené lhůty (jakékoli), vztahující se k odvolání, mít stále na paměti účel, který odvolání zcela nezastupitelně plní, tj. posílení či zvýšení jistoty o tom, že skutek obviněného byl soudem první instance posouzen řádně, a to jak z hlediska dokazování skutkových okolností, tak z hlediska právního posouzení. V situaci, kdy zdůvodnění odvolání bylo v době rozhodování odvolacího soudu již součástí spisu, tak neexistuje jediný rozumný důvod pro odmítnutí odvolání, které by jako nezdůvodněné ztěžovalo, ve smyslu prodlužovalo či znemožňovalo, věcné rozhodnutí o odvolání. S těmito závěry Ústavního soudu přitom plně korespondují rovněž následná rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1261/2007, sp. zn. 7 Tdo 347/2010, sp. zn. 3 Tdo 1063/2010, sp. zn. 8 Tdo 754/2011, sp. zn. 7 Tdo 158/2012 atd.
Lze tedy konstatovat, že povaha lhůty podle §251 odst. 1 tr. ř. jako lhůty pořádkové se vysvětluje především specifickou charakteristikou odvolání jako řádného opravného prostředku, resp. účelem a smyslem odvolání a odvolacího řízení vůbec. Tato lhůta je lhůtou zákonnou, avšak nepropadnou, a proto pokud má odvolací soud v době rozhodování o podaném odvolání již k dispozici podání, jímž odvolatel k výzvě předsedy senátu soudu prvního stupně odstranil vady obsahových náležitostí odvolání, i když se tak stalo po uplynutí zmíněné lhůty, nemůže takové odvolání odmítnout podle §253 odst. 3 tr. ř. Uvedené pravidlo platí shodně pro všechny osoby oprávněné k podání odvolání uvedené v §251 odst. 1 tr. ř., tedy i pro obhájce či státního zástupce. V nyní projednávané věci je navíc patrné, že v den rozhodování dne 20. 4. 2022 měl Krajský soud v Praze odůvodnění odvolání již k dispozici. Proto neexistoval věcný důvod pro odmítnutí odvolání. Krajskému soudu v Praze nebránilo, aby kompletní a řádně odůvodněné odvolání projednal. Pokud tedy odvolání, byť doplněné až po uplynutí lhůty vyplývající z §251 odst. 1 tr. ř., odmítl s odkazem na §253 odst. 3 tr. ř., pak postupoval v rozporu se stávající soudní praxí, čímž své rozhodnutí zatížil vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. K. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 106/2022, v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu