ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.826.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 826/2022-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 To 66/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 151/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 12 T 151/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 28. 9. 2021 v době kolem 17:30 hodin v XY v kuchyni bytu č. 19 v 1. patře na ulici XY, poté co k němu přistoupil F. J., nar. XY, který do bytu přišel společně se S. I., vzal z nezjištěného místa za sebou kuchyňský nůž s délkou čepele cca 20 až 25 cm a s vykročením vpřed přímým směrem pravou rukou, ve které držel nůž, bodl poškozeného přes tričko do oblasti přední plochy trupu těšně pod hrudní koš, čímž mu v místě způsobil povrchovou ránu o délce cca 0,5 cm, a dále křičel, že jej zabije a urážel ho, načež S. I. a F. J. byt opustili, přičemž jen shodou náhod a jednání S. I., nar. XY, která F. J. ve chvíli bodnutí strhla vzad, nedošlo k průniku čepele nože do jeho břišní dutiny, a tím ke vzniku těžkého až bezprostředně život ohrožujícího poranění spočívajícího v zasažením střev, žaludku, jater, sleziny, velkých cév (břišní aorta) nebo k průniku čepele nože do hrudníku, oblasti mezihrudí se zasažením srdce, velkých cév (hrudní aorty, plicní tepny), plic. Vzápětí poté, co F. J. a S. I. odešli dne 28. 9. 2021 z bytu, vyšli na ulici před dům a chtěli z místa odjet osobním vozidlem Škoda Octavia, r. z. XY, černé barvy, majitele J. S., nar. XY, které měla S. I. zapůjčené a zaparkované před domem XY, XY, nejprve vyběhl na balkon bytu a něco na F. J. a S. I. křičel, a vzápětí vyběhl z domu, vyskočil na přední kapotu vozidla tak, že při tom udeřil rukou do čelního skla s takovou intenzitou až sklo rozbil a způsobil na něm tzv. pavouka. Poté, co se S. I. podařilo se s vozidlem rozjet, z vozidla bokem sjel, a S. I. i s F. J. z místa odjeli,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6.5.2015 sp. zn. 3 T 56/2015, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 379/2015 byl uznán vinným mimo jiné z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26.2.2020 sp. zn. 5 T 1/2020, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za který mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 400 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně dovolateli podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. S., nar. XY, IČ: XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 12 T 151/2021, podali jak dovolatel, tak i státní zástupkyně, odvolání. Obviněný odvolání směřoval do všech výroků rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupkyně podala odvoláním v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 To 66/2022, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř., nově rozhodl sám tak, že obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 To 66/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Obviněný konstatuje, že odvolací soud uvedl, že neuvěřil jeho obhajobě, že byl poškozeným napaden s odkazem na skutečnost, že toto vyvrací poškozený a svědkyně I. Dovolatel následně zdůrazňuje, že svědkyně I. v žádné ze své výpovědi nepotvrdila, že by viděla jeho útok na svědka J. Namítá, že svědkyně v kuchyni vůbec nebyla, do kuchyně vkročila až v momentu gradace konfliktu mezi ním a svědkem J. a údajný krok vpřed s napřaženým nožem z jeho strany vůči tělu svědka neviděla. Uvádí, že kromě něho a poškozeného nikdo neviděl, k čemu mezi nimi došlo. Také konstatuje, že z výhružky svědka J., v rámci telefonátu na linku 158, ve znění „zabiju ho“, nelze usuzovat na to, že by měl mít poškozený z něho strach. Dodává, že výpověď svědkyně I. je nesouvislá, tato útok nožem nezmiňuje, o tom hovoří jen svědek J. Na druhou stranu ovšem obviněný v dovolání tvrdí, že výpověď svědkyně I. v podstatných bodech podporuje jeho verzi. Podle dovolatele ve vztahu k verzi svědka J. jiné důkazy, než jeho vlastní výpověď, neexistují.
7. Dále obviněný uvádí, že z vyjádření svědkyně M. ohledně jeho osoby nelze pro účely tohoto trestního řízení činit žádné skutkové závěry. Za nepřehledné označuje tvrzení odvolacího soudu o tom, že „kontextu celého skutkového děje pak odpovídá i nález tašky na č. l. 131, v níž se nacházely injekční stříkačky, marihuana a nůž.“. Zdůrazňuje, že tašku naopak – jak tvrdil on (obviněný) ve shodě se svědkyní I. – do bytu donesl prokazatelně svědek J., který se podle dovolatele ve vztahu k ní opakovaně vyjadřoval nepravdivě a podstatným způsobem tak snížil věrohodnost vlastní svědecké výpovědi. Současně rozporuje věrohodnost poškozeného. V této souvislosti akcentuje, že v přípravném řízení nechtěl poškozený nejprve vypovídat, poté sice vypovídal, ale jinak než u hlavního líčení, jeho výpověď je v řadě bodů protichůdná a svědek si protiřečí. Namítá i rozpory mezi výpověďmi poškozeného J. a svědkyně I. Nad to akcentuje údajnou citovou zainteresovanost těchto svědků, což v dovolání detailněji rozvádí.
8. Dovolatel namítá, že po celou dobu trestního řízení konstantě popisuje skutkový stav, kdy poukazuje na skutečnost, že konfliktu se svědkem J. předcházelo jeho napadení ze strany tohoto svědka, který se jej pokusil udeřit taškou, ve které se nacházely těžké skleněné předměty. Uvádí, že při tomto konfliktu pak došlo k doteku nožem, který držel v ruce, a to tak, že svědek J. byl v pohybu vpřed.
9. Podle dovolatele tak existují dvě verze průběhu skutkového děje, a to verze, kterou prezentuje svědek J. a verze, kterou prezentuje on, přičemž obě verze se navzájem rozcházejí a neexistují žádné přímé či nepřímé důkazy, které by nade vši pochybnost svědčily pro verzi svědka J. Dále namítá, že v odvolání poukázal na to, že totožným způsobem lze hodnotit i důkazní situaci týkající se přečinu výtržnictví. I ve vztahu k tomuto skutku tak podle obviněného existují důvodné pochybnosti o tom, že by se skutek stal tak, jak je popsáno v obžalobě a odsuzujícím rozsudku.
10. Obviněný tedy dospívá k závěru, že odvolací soud námitky ohledně zásadních rozporů v obsahu provedených důkazů a jejich hodnocením tak, jak byly přijaty soudem prvého stupně, nesprávně pominul a žádným přesvědčivým způsobem se s nimi nevypořádal.
11. Závěrem dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 66/2022, ze dne 6. 4. 2022, i jemu předcházející vadný rozsudek vydaný Městským soudem v Brně pod sp. zn. 12 T 151/2021 dne 17. 2. 2022 a vrátil věc k dalšímu řízení, a to z důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 752/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení a argumentaci dovolatele. Následně uvádí, že obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy soudy nižších stupňů. Zdůrazňuje, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tedy především na základě konstatování „zjevného rozporu“. Státní zástupce rozvádí, že existence skutečně závažného extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Podle státního zástupce soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž obě odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř. Akcentuje, že výpověď svědka J. nestojí osamoceně, ale naopak je podporována výpovědí svědkyně I., s pořízenou fotodokumentací, obsahem hovoru na tísňovou linku 158 či znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Doplňuje, že soudy nad to dostatečně vysvětlily, proč lze předmětné důkazy považovat za spolehlivé a dostačující k usvědčení obviněného, přitom odkazuje na str. 4–9 rozsudku soudu prvního stupně či str. 3–5 rozsudku soudu druhého stupně.
13. Státní zástupce proto navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.
19. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
20. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Nejvyšší soud musí předně souhlasit s vyjádřením státního zástupce v tom, že dovolatel, přestože uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů nalézacím a odvolacím soudem, přičemž jeho argumentace nepřekračuje pouhou polemiku se závěry těchto soudů nižšího stupně. Nejvyšší soud však neshledal, že by rozhodnutí těchto soudů tížila existence zjevného rozporu, jak níže podrobněji rozvede.
21. Předně je třeba poukázat na to, že obviněný se snaží Nejvyšší soud přesvědčit, že na základě provedených důkazů existují dvě rovnocenné verze skutku (verze obviněného a verze svědka J.), přičemž podle obviněného neexistují nepřímé či přímé důkazy, které by nade vši pochybnost svědčily pro verzi svědka. Implicitně se tak ve svém podání dovolává uplatnění principu in dubio pro reo, byť tuto zásadu výslovně nezmiňuje . Předně je třeba zdůraznit, že námitka zásadou in dubio pro reo nemůže zvolený dovolací důvod založit, neboť jako taková směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že předmětné pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
22. Přes shora prezentovaný závěr musí Nejvyšší soud konstatovat, že zcela ztotožnil se soudy nižších stupňů, že verze obviněného je rozporná a nepřesvědčivá, a vyvrácena provedenými důkazy, takže rozhodně nelze souhlasit s jeho tvrzením, že zde existují dvě rovnocenné verze toho, co se v předmětný den stalo. V tomto směru lze zejména odkázat na bod 12 rozhodnutí nalézacího soudu, kde soud prvního stupně konstatuje, že popis konfliktu obviněným neodpovídá provedeným důkazům, když své úvahy následně řádně rozvádí (např. na těle obviněného nebyly zjištěny stopy zranění, které by odpovídaly způsobu tvrzeného útoku ze strany poškozeného). Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Soud prvního stupně se rovněž řádně vypořádal s tvrzením obviněného, že poškozený a svědkyně I. byli pod silným vlivem návykových látek (bod 13 rozhodnutí nalézacího soudu). V bodě 16 tohoto rozhodnutí se také nalézací soud detailně zaobíral přesvědčivostí verze obviněného ohledně jeho jednání před domem, přitom jeho závěry lze akceptovat, když tyto jsou přesvědčivé a odpovídají zásadám formální logiky (např. že poškození čelního skla neodpovídá verzi obviněného). Nad to je nutno zdůraznit, že výpověď poškozeného J. nestojí osamoceně, ale je doplněna dalšími důkazy, a to i objektivní povahy (např. přepis telefonního volání na linku 158). Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěry uvedenými v rozhodnutí soudu prvého stupně, který se s obhajobou dovolatele detailně v jednotlivých bodech vypořádal (viz bod 12–21 rozsudku nalézacího soudu). Nad rámec tohoto závěru je také třeba uvést, že soud se zabýval i určitými rozpory ve výpovědi poškozeného týkající se toho, zda přinesl do předmětného bytu tašku či nikoliv (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně), tedy tuto skutečnost při hodnocení výpovědi poškozeného nepominul.
23. I odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když se ovšem nespokojil jen s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž podrobně své úvahy rozvedl (viz body 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž se detailně zabýval věrohodností poškozeného a svědkyně I. a zcela precizně rozvedl závěry soudu prvního stupně ohledně viny obviněného. Zejména lze akcentovat odkaz soudu druhého stupně na obsah telefonátu na linku 158 (č. l. 195), ve kterém svědkyně I. a J. hovoří o tom, že došlo k napadení nožem a ke skoku na auto ze strany obviněného. V tomto směru je skutečně nezbytné poukázat na skutečnost, že se jednalo o zcela bezprostřední volání poškozeného J. a svědkyně I. na linku 158, což je vysoce významné právě pro posouzení věrohodnosti výpovědí zmíněných svědků. Nejvyšší soud se tak ztotožnil i se závěry soudu odvolacího a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, zejména na závěry v bodech 9 a 10.
24. Nejvyšší soud k námitkám dovolatele dodává, že lze skutečně považovat za naprosto bezpředmětnou obhajobu dovolatele, že by se snad mělo jednat o nutnou obranu z jeho strany, když jeho argumentace je založena na jiném skutkovém ději, než jaký považují za prokázaný soudy nižších stupňů. Navíc se lze se zcela ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, že i pokud by bylo tvrzení obviněného pravdivé, což ovšem mají soudy nižších stupňů za vyvracené provedenými důkazy, tak by taková obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nad to lze souhlasit i s dalším závěrem soudu druhého stupně, že kdyby se obviněný skutečně bál svědka J., tak je zcela nelogické, aby poté, kdy svědek J. a svědkyně I. z bytu utekli a snažili se odjet, tyto pronásledoval, a to dokonce tím způsobem, že vyskočil na přední kapotu vozidla (viz bod 10 odůvodnění odvolacího soudu).
25. Ohledně právní kvalifikace skutků Nejvyšší soud také souhlasí se závěry nalézacího soudu (viz bod 22 odůvodnění soudu prvního stupně) a soudu odvolacího (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), které přiléhavě odůvodnily zvolenou právní kvalifikaci a opět na toto odůvodnění pro stručnost odkazuje. Nadto je třeba uvést, že obviněný tuto námitku uplatnil pouze obecně, bez nějaké bližší argumentace, takže za takové situace ani tato námitka nemohla zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem, když dovolání může obviněný podat jen prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], přičemž ve vztahu k dovolací argumentaci nestačí odkázat na podané odvolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
26. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. Proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
27. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“ . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu