ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.865.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 865/2022-770
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání obviněného I. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 9 To 141/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 113/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 4 T 113/2021, byl obviněný I. S. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ode dne 22. 6. 2019, kdy v XY, ul. XY č. XY, u bytu č. 85 osobně převzal od části členů výboru Společenství vlastníků domu čp. XY, XY ul., XY, IČ: XY (dále též „SVJ“), konkrétně od L. R., A. S., J. K., písemné vyrozumění ze zápisu shromáždění vlastníků domů XY XY ze dne 18. 6. 2019, z něhož bylo prokazatelné, že byl ke dni 18. 6. 2019 odvolán z funkce předsedy výboru, čímž pozbyl veškerá práva zastupovat a vykonávat svým jménem jakoukoliv činnost SVJ a dále pozbyl veškerá práva nakládat s bankovním účtem SVJ vedeném u ČSOB, č. XY, ke kterému měl i nadále fakticky přístup, tak přestože si byl této skutečnosti vědom, neoprávněně nakládal s peněžními prostředky, a to tím způsobem, že
• dne 3. 7. 2019 převedl finanční prostředky ve výši 2.196 Kč z bankovního účtu SVJ na svůj soukromý bankovní účet č. XY, pod VS XY, jako odměnu výboru za období června roku 2019, ačkoli již na poměrnou částku ve výši 659 Kč za období od 22. 6. 2019 do 30. 6. 2019 neměl právní nárok,
a dále přesto, že mu bylo ke dni 18. 7. 2019 zrušeno právo jakkoli disponovat s bankovním účtem SVJ č. XY, vedeném u ČSOB, a.s., osobně se dne 24. 7. 2019 dostavil na pobočku ČSOB a domohl se opětovného navrácení dispozičního práva k uvedenému účtu, tím způsobem, že bance předložil výpis z rejstříku, ve kterém ještě nebyla zapsána změna ve funkci předsedy výboru, ačkoliv byl o ní od 22. 6. 2019 prokazatelně srozuměn a věděl, že od data 18. 6. 2019 pozbyl funkci předsedy výboru a od tohoto data mu již nenáleží žádná odměna za výkon funkce předsedy výboru SVJ, tak přesto z uvedeného bankovního účtu SVJ provedl neoprávněné platby ve prospěch svých osobních bankovních účtů konkrétně,
• dne 8. 8. 2019 provedl převod finančních prostředků ve výši 2.196 Kč, na bankovní účet č. XY, pod VS XY, jako odměnu výboru za červenec roku 2019,
• dne 8. 8. 2019 provedl převod ve výši 27.641 Kč, na bankovní účet č. XY, pod VS XY, jako ekonomickou a administrativní správu za období července roku 2019,
• dne 20. 8. 2019, provedl převod ve výši 138.205 Kč, na bankovní účet č. XY, pod VS XY, jako záloha-ekonomická a administrativní správa za období srpen až prosinec roku 2019,
a dále z bankovního účtu SVJ č. XY, uhradil své zdravotní pojištění a telekomunikační služby vůči třetím osobám, konkrétně,
• dne 3. 7. 2019 neoprávněně převedl částku ve výši 311 Kč, na bankovní účet č. XY, pod VS XY, jako odvod zdravotního pojištění, ačkoli již na poměrnou částku ve výši 93,- Kč za období od 22. 6. 2019 do 30. 6. 2019 neměl právní nárok,
• dne 8. 8. 2019 neoprávněně převedl částku ve výši 311 Kč, na bankovní účet č. ú.: XY, pod VS XY, za odvod zdravotního pojištění za období červenec 2019, na který již neměl právní nárok,
• dne 20. 8. 2019 neoprávněně převedl částku ve výši 500 Kč, na bankovní účet č. ú.: XY, pod VS XY, jako úhrada za telekomunikační služby, ač již pozbyl výkon funkce,
přičemž si výše uvedeným jednání přisvojil finanční prostředky ve vlastnictví SVJ a provedl s nimi neoprávněné platby za účelem získání peněžních prostředků a osobního prospěchu, čímž tak svým jednáním způsobil škodu Společenství vlastníků domu čp. XY, XY ul., XY, IČ: XY, v celkové výši 169.605 Kč.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný I. S. podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Společenství vlastníků domu č. p. XY, XY ul., XY, IČ XY, částku ve výši 169.605 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 4 T 113/2021, podal obviněný I. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 9 To 141/2022 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 9 To 141/2022, podal následně obviněný I. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Za naprosto zásadní vadu napadeného rozhodnutí považuje obviněný skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále namítl, že ač je přečin zpronevěry skutkem úmyslným, soudy nevzaly v úvahu, že mu nebyla žádným důkazem prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu. Uvádí, že na listině předané dne 22. 6. 2019 absentovaly povinné podpisy požadované stanovami SVJ, proto nemohl činit na základě listiny s absentujícími povinnými podpisy jakékoliv právní kroky. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že listina s absentujícími povinnými podpisy neumožňovala obviněnému předat pravomoci spojené s výkonem funkce člena a předsedy výboru. Dodává, že zápis ze shromáždění konaného dne 18. 6. 2019 byl navíc dodán obviněnému bez povinné prezenční listiny prokazující usnášeníschopnost shromáždění. Prezenční listina byla doručena až na výzvu obviněného dne 23. 6. 2019, přičemž z ní plynula neusnášeníschopnost shromáždění. Shromáždění SVJ, konané dne 18. 6. 2019, proto nepovažoval za usnášeníschopné, neboť na prezenční listině ze shromáždění nedosáhl součet hlasů povinné výše 50 % hlasů všech vlastníků. Je nepřezkoumatelné, jak soudy obou stupňů dospěly k tomu, že nezákonně svolané shromáždění vlastníků SVJ, a dle prezenční listiny neusnášeníschopné, mohlo vydat pravomocné usnesení, na jehož základě byl povinný předat funkci člena a předsedy výboru SVJ včetně dispozičních oprávnění k bankovnímu účtu. Má za to, že kdyby za této situace předal práva k účtu a práva člena a předsedy výboru, mohl by se ocitnout rovněž před soudem, tentokrát pro skutek spočívající v neoprávněném předání dispozičních práv k účtu. Předmětnou platbu, kterou soud označil za zpronevěru, odeslal obviněný jako platbu zálohovou ještě v dobré víře, že je členem a předsedou výboru, přičemž tato platba odpovídala desetiletým obchodním zvyklostem mezi SVJ a obviněným jako podnikatelem. Před soudy obou stupňů podle něj nebylo prokázáno, že by ve dnech 22. 6. 2019–20. 8. 2019 věděl o svém pravomocném odvolání z funkce člena a předsedy výboru. V těchto dnech tedy jednal v rámci dobré víry, že je členem a předsedou výboru SVJ. V tomto byly soudy obou stupňů povinny minimálně respektovat pravidlo in dubio pro reo. Taktéž dodal, že trestní řízení bylo zahájeno výhradně na základě vědomě pozměněné listiny.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl tomuto dovolání, a dle ust. §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 9 To 141/2022, popřípadě též řízení, které mu předcházelo, aby Nejvyšší soud buď podle ust. §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání věci se závazným právním názorem, který umožní zprostit obviněného obžaloby v celém rozsahu, nebo alespoň odkáže údajně poškozený subjekt v rámci náhrady újmy na občansko-právní soud, nebo aby Nejvyšší soud dle ust. §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání je coby mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný, s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit, a vymezený zákonem taxativně určenými důvody. Ze striktního vymezení obsahu dovolání (§265f odst. 1 a 2 tr. ř.) a z taxativního výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů v tomto ustanovení vymezených odkazem na toto zákonné ustanovení. Tento důvod musí být v dovolání rovněž tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v napadeném rozhodnutí a jež také označenému dovolacímu důvodu odpovídají. Jiné namítané vady, které nejsou zahrnuty v těchto dovolacích důvodech, byť by se týkaly průběhu trestního řízení, a to popř. i ve stadiu trestního stíhání, nezakládají žádný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného je také nutno poznamenat, že ačkoli svůj mimořádný opravný prostředek směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., opomněl výslovně označit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k obsahu dovolání je zjevné, že dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s odsuzujícím výrokem, jenž byl obsažen již v rozsudku soudu I. stupně. Fakticky tak v jeho případě šlo o situaci odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jde-li o dovolatelem uplatněné dovolací důvody, je nutno podotknout, že jimi dovolatel pouze recykluje to, s čímž přišel v předchozím průběhu trestního řízení. Uplatněná argumentace je pouhým opakováním obhajoby obviněného z řízení před soudem prvního stupně a jde i o tytéž výhrady, které uplatnil ve svém řádném opravném prostředku. S uvedenými argumenty se přitom oba soudy a speciálně k odvolacím námitkám soud odvolací v napadeném rozhodnutí zcela dostatečně a věcně správně vypořádaly. Taková situace by měla vést zásadně k tomu, že dovolací řízení vyústí v rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. při konstatování zjevné neopodstatněnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že oba soudy na všechny výhrady obviněného, které nyní vtělil do svého dovolání, podrobně a věcně správně reagovaly, přičemž s jejich závěry je možno se plně identifikovat, na tyto soudní závěry státní zástupce plně odkazuje.
Státní zástupce dále uvedl, že námitky, kterými obviněný v dovolání brojí proti právnímu závěru o formě zavinění, překračují hmotněprávní dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jelikož jimi obviněný především přehodnocuje vyhodnocení důkazů, jak bylo při utváření závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu učiněno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů nalézacím soudem a podpořeno v tomto směru soudem odvolacím. Pakliže obviněný s těmito v obou rozhodnutích podrobně odůvodněnými výstupy nadále projevuje nesouhlas, ač skutkové i právní závěry soudů nejsou stiženy žádným deficitem v hodnocení důkazů, a to i stran posouzení jednání obviněného jako jednání úmyslného, nemůže to vést k revizi skutkového zjištění a odlišnému posouzení úmyslného zavinění obviněného. To je zcela zjevné vzhledem ke způsobu jednání dovolatele, k němuž po 22. 6. 2019 přistoupil, s přihlédnutím k povaze jednotlivých postupných kroků, jež za účelem opatření finančních prostředků z majetku Společenství při uvědomění si všech rozhodných okolností a srozumění s nevyhnutelným následkem aktivně činil. Obviněný své zpochybňování jednání zakládá na tom, že z jeho pohledu rozhodné skutečnosti, jež mají údajně vyplývat z vybraných listin, vykládá způsobem, jež okolnostem, za nichž byly tyto listiny předloženy a co z nich v kontextu ostatních skutečností a důkazů (výpovědi svědků S., R., K., e-mailová komunikace s novými členy výboru, neúčast obviněného na shromáždění a další nečinnost ve smyslu objasnění případných nejasností atd.) vyplynulo, absolutně neodpovídá. Formální podobě listin a jejich jen dílčím nesrovnalostem či neúplnostem, poměrně snadno vysvětlitelným a napravitelným, je ze strany dovolatele účelově přikládán větší význam a tento podáván způsobem, který se skutečnou vypovídací hodnotou důkazů nekoresponduje. Je to naopak dovolatel, kdo se pokouší svým osobitým způsobem výkladu jen vybraných listinných důkazů tyto deformovat, aby docílil takové hodnověrné verze událostí, které by odůvodňovaly jeho defraudující počínání. To se mu nicméně nepodařilo. Obviněný při posouzení věci ve všech jejích souvislostech rozhodně v dobré víře nejednal, jakkoli ani dobrá víra není trestněprávní kategorií.
Vzhledem ke shora uvedenému a po zvážení všech skutečností navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dále souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na vyjádření Nejvyššího státního zástupce reagoval obviněný I. S. replikou ze dne 25. 9. 2022, v níž uvádí, že se neztotožňuje s tímto vyjádřením a setrvává na svém dovolání. Pokud státní zástupce uvádí, že chybí odkaz na §265b odst. písm. m) tr. ř., potom k tomuto obviněný namítá, že toto tvrzení je v rozporu jak s názorem soudu I. stupně, tak i s praxí Nejvyššího soudu. Obviněný má za to, že názor předestřený státním zástupcem nesdílí ani Nejvyšší soud. Má za to, že soud I. stupně postupoval správně, když vyhodnotil podání jako dovolání, které obsahuje veškeré náležitosti požadované §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný I. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného I. S.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ovšem podřadit námitku obviněného, že mu nebyla žádným důkazem prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy že nebylo prokázáno, že by ve dnech 22. 6.–20. 8. 2019 věděl o svém pravomocném odvolání z funkce člena a předsedy výboru. K této námitce, týkající se nesprávného právního posouzení skutku z hlediska naplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v rovině úmyslného zavinění, Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku).
Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální) a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
U trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (podle §15 tr. zákoníku), který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci.
V projednávané věci působil obviněný I. S. od roku 2009 jako předseda výboru Společenství vlastníků domu č. p. XY v XY, XY ulici. Dne 18. 6. 2019 došlo na shromáždění SVJ k jeho odvolání z funkce předsedy výboru SVJ. Vzhledem k tomu, že se uvedeného shromáždění osobně neúčastnil, byla mu tato skutečnost oznámena členy nového výboru dne 22. 6. 2019. Tohoto dne mu byl doručen zápis ze shromáždění, který jej informoval o jeho odvolání z funkce. S ohledem na deklaratorní účinek zápisu uvedené skutečnosti do obchodního rejstříku (kdy od účinnosti novely zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedené zákonem č. 142/1996 Sb., tj. od 1. 7. 1996 má zápis do Obchodního rejstříku deklaratorní účinky, zatímco před účinností novely byly jeho účinky konstitutivní - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000), nebyl obviněný již oprávněn SVJ zastupovat a vykonávat jeho jménem jakoukoli činnost, zejména pak nebyl oprávněn nakládat s bankovním účtem SVJ. Na základě provedeného dokazování vyplynulo, že navzdory uvedenému provedl obviněný i po tomto datu dne 3. 7. 2019 převod finančních prostředků na svůj soukromý účet a vyplatil si odměnu za období červen roku 2019, ačkoli již na poměrnou částku odpovídající výši 659 Kč neměl za období od 22. 6. do 30. 6. 2019 nárok. Následně se poté, co členové nově zvoleného výboru zajistili dne 18. 7. 2019 změnu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu SVJ z osoby obviněného na členy nového výboru, domohl v ČSOB dne 24. 7. 2019 opětovného navrácení dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu SVJ a neoprávněně prováděl další platby na svůj účet, a to mimo jiné včetně úhrady nestandartní zálohy provedené dne 20. 8. 2019 (tj. den poté, kdy došlo k jeho výmazu z funkce předsedy a člena výboru SVJ v obchodním rejstříku) za ekonomické a administrativní služby na budoucí období od 8 - 12/2019 ve výši 138.205 Kč, ačkoli tuto odměnu v předchozích letech fakturoval čtvrtletně a vždy zpětně.
Platby specifikované ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu obviněný činil, přestože jej výbor již 27. 6. 2019 v e-mailové komunikaci a následně opakovaně dne 11. 7. 2019 vyzval k předání veškeré agendy k domu. Obviněný předmětnou agendu novému výboru předal nakonec až v průběhu září 2019, nicméně nadále neakceptoval faktický stav, když byl novým výborem upozorňován, že již není oprávněn vykonávat jakoukoli činnost spojenou se správou domu, a až do ledna 2020 vystupoval jako správce domu XY XY. Vědomě tak prováděl po svém odvolání z funkce člena a předsedy výboru společenství neoprávněné dispozice s bankovním účtem SVJ, kdy si vyplácel odměnu za svou činnost, která mu již po právu nenáležela a uvedeným jednáním způsobil poškozenému SVJ škodu v celkové výši 169.605 Kč.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy užitou právní kvalifikaci lze považovat za správnou, neboť obviněný vyvíjel maximální úsilí za účelem opatření si finančních prostředků z bankovního účtu Společenství, a to i pod fingováním výplaty zálohové faktury za činnost do konce roku 2019, o níž mu muselo být jasné, že tuto správu již vykonávat vůbec nebude. Uvedeným jednáním tak po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když přisvojením finančních prostředků SVJ, jež mu byly svěřeny, způsobil na majetku SVJ škodu v celkové výši 169.605 Kč, tj. škodu přesahující částku 100.000 Kč, jež dle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku přesahuje hranici větší škody, přičemž uvedeného jednání se dopustil ve formě přímého úmyslu dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
K dalším námitkám obviněného, že jako předseda výboru nemohl jednat podle nedostatečně podepsané listiny a že nemohl považovat shromáždění SVJ za usnášeníschopné, neboť na prezenční listině nedosáhl součet hlasů povinné výše 50 % hlasů všech vlastníků, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu a uvádí, že zápis ze shromáždění SVJ ze dne 18. 6. 2019 zajišťovala společnost J. H. Je pravdou, že první zápis ze shromáždění, který byl předán obchodnímu rejstříku, obsahoval pouze jeden podpis, nicméně na druhém zápisu byli již podepsaní dva členové hlasování. Městský soud v Praze navrhovatelům v rámci řízení ohledně návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku pouze vytkl, že zápis nebyl řádně podepsán ze strany skrutátora, tj. najaté společnosti J. H. Jiné vady týkající se usnášeníschopnosti či řádného průběhu shromáždění neshledal a nepožadoval jejich nápravu. Jak vyplývá z §1207 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a stanov SVJ, tak funkce člena výboru zanikla obviněnému již dnem 22. 6. 2019, kdy se o této skutečnosti dozvěděl. Navíc, jak je uvedeno výše, zápis změn do obchodního rejstříku týkající se vzniku či zániku funkce statutárního orgánu má deklaratorní účinky. Obviněný tak byl povinen ke dni 22. 6. 2019, kdy se dozvěděl o svém odvolání z funkce předsedy výboru, tuto skutečnost akceptovat a nevystupovat nadále jako předseda výboru SVJ. Pokud dále obviněný namítl, že shromáždění nebylo usnášeníschopné z důvodu, že součet hlasů nedosáhl povinné výše 50 % hlasů, lze konstatovat, že ač na prezenční listině chyběl podpis nynějšího předsedy výboru M. R., tak z prezenčních archů byla jeho účast naprosto patrná, neboť zastupoval další vlastníky na základě plné moci a toto bylo poté zhojeno i jeho čestným prohlášením, které nebylo rejstříkovým soudem nijak zpochybňováno.
Dále za relevantní výhradu považovat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný I. S. zároveň ve svém dovolání zmínil extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu. Nejvyšší soud připomíná, že uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) je třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jde konkrétně o skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za naprosto zásadní vadu napadeného rozhodnutí považuje obviněný skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, k nimž patří listinné důkazy, zejména podklady rejstříkového soudu, podklady ČSOB, emailová komunikace mezi členy nového výboru a obviněným a výpovědi svědků S., R., R. a K. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jeho účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
Posledně k námitce obviněného, že trestní řízení bylo zahájeno výhradně na základě vědomě pozměněné listiny, Nejvyšší soud uvádí, že ani tuto nelze považovat za opodstatněnou. Zde lze pouze oponovat, že trestní řízení nebylo zahájeno výhradně na podkladě jedné listiny, nýbrž na podkladě písemného trestního oznámení poškozeného Společenství, které kromě svého obsahu popisujícího skutkový průběh děje z pohledu oznamovatele odkazovalo i na hned několik důkazů, jež měly tvrzení oznamovatele podporovat. Záměr oznamovatele dosáhnout, aby v trestním řízení došlo k zahájení trestního stíhání pachatele trestného činu, je přitom zcela běžným průvodním znakem podání každého trestního oznámení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který poukazuje ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci by byl vázán na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud by uplatněné námitky nebyly dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak by nebyly a v tomto případě nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný I. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného I. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu