ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.881.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 881/2022-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání obviněného S. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 13 To 42/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 102/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 2 T 102/2021, byl obviněný S. B. uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [pod bodem 1) uvedeného rozsudku], jednak přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) uvedeného rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) nejméně od měsíce ledna 2010 do 10. 7. 2019 v XY v místě bydlišť v ulici XY čp. XY, XY a dále XY čp. XY, kde bydlel společně s manželkou M. B., narozenou XY, syny AAAAA (pseudonym), narozeným XY, a BBBBB (pseudonym), narozeným XY, a dcerou CCCCC (pseudonym), narozenou XY, v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech, ale zpravidla jednou týdně a v posledním roce téměř denně pod vlivem alkoholu, ale i v době, kdy byl střízlivý, opakovaně fyzicky, hrubým a bezcitným jednáním napadal svoji manželku M. B. tak, že ji bil jak fackami otevřenou dlaní, tak i zaťatými pěstmi do obličeje, do vlasové části hlavy, až jí několikrát tekla krev z nosu, plakala, bil a kopal ji do břicha a i celého těla tak, že měla po celém těle podlitiny a modřiny, držel ji opakovaně pod krkem až ztrácela vědomí, nemohla dýchat, v jednom případě v hádce vzal do ruky kladivo, kterým jí nad její hlavou mával, čímž v ní vyvolal obavu o její život, podobně pak vzal na poškozenou nůž o délce čepele cca 25 cm a řval, že ji zabije, zakazoval jí stýkat se s kamarádkami , neustále ji kontroloval, když se vrátila z nákupu o pár minut později, vyčítal jí, kde byla, sprostě jí nadával, že je „kurva, píča, děvka“, křikem, musela mu odevzdávat vydělané peníze, o kterých rozhodoval, jakým způsobem se použijí,
nejméně od roku 2017 do 10. 7. 2019 opakovaně fyzicky a hrubým bezcitným jednáním napadal syna AAAAA, narozeného XY, kterého bil někdy zaťatými pěstmi, někdy otevřenou dlaní do různých částí hlavy a obličeje, bil ho také po celém těle, kdy poškozený měl po celém těle podlitiny, modřiny, dále poškozeného házel na podlahu nebo postel a nejméně v jednom případě ho chytil pod krkem a pevně ho držel, až tento ztrácel vědomí, dále syna AAAAA opakovaně bil gumovým obuškem po hlavě a celém těle, kdy při po posledním útoku dne 10. 7. 2019 byl nezletilý AAAAA ošetřen na Chirurgickém oddělení Nemocnice XY kraje se zhmožděninami na obou stehnech a bércích dolních končetin, s kontusí hlavy, exkoraici dolního rtu a s mnohočetnými zhmožděninami měkkých tkání po celém těle, kdy tato poranění si vyžádala následnou hospitalizaci na Dětském oddělení v Nemocnice XY kraje, obdobným způsobem trestal i syna BBBBB, narozeného XY, a to nejméně od roku 2017 do 10. 7. 2019, kterého bil někdy otevřenou dlaní a někdy pěstí po celém těle, v několika případech ho uchopil a hodil s ním na postel nebo na podlahu a v blíže nezjištěném počtu případů ho bil gumovým obuškem po těle, kdy po napadení mu pravidelně tekla krev z nosu, nejméně od roku 2017 do 10. 7. 2019 fyzicky napadal i dceru CCCCC, narozenou XY, tak, že ji bil otevřenou dlaní do obličeje, kdy CCCCC ve většině případů po takové facce upadla na zem a tekla jí z nosu krev a nejméně v jednom případě ji zbil přes zadek a dolní končetiny gumovým obuškem,
k napadání CCCCC docházelo převážně v dětském pokojíčku a v ložnici, ve většině případů za přítomnosti dětí a rovněž k napadání dětí docházelo vždy před ostatními sourozenci, CCCCC se mnohokrát bála o svůj život a život a zdraví svých dětí, měla z obviněného strach, což vyústilo až v její psychické problémy, s nimiž musela vyhledat odbornou pomoc, též nezletilý AAAAA musel vyhledat odbornou pomoc.
2) v blíže nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 8. 1. 2020 v XY na XY čp. XY, v bytě, který v tu dobu obýval, poté, co ho po předchozí telefonické domluvě navštívila jeho bývalá manželka M. B., narozená XY, tuto v bytě uzamkl a následně po ní požadoval sex, poté, a když ho poškozená odmítla, chytil ji za ruce a přitáhl k sobě, začal ji objímat a líbat, což se poškozené nelíbilo a řekla mu, že chce odejít domů, následně ji jednou rukou silně držel za její pravou ruku a druhou rukou ji začal osahávat přes tričko na prsou, poté poškozenou strhnul k sobě na postel a překulil ji vedle sebe, kdy ji držel v objetí, tak aby se nemohla poškozená hýbat, kdy svoji levou ruku měla pod svým trupem, přitom ji neustále hladil a líbal po tváři a prsou, následně ji uchopil svojí rukou pevně za její pravou ruku, kterou si přesunul do oblasti svého rozkroku a nejprve přes tepláky si přejížděl rukou poškozené přes svoje přirození, poté ruku poškozené, kterou držel pevně za zápěstí, vsunul pod své spodní prádlo, až na svůj obnažený penis a ruku poškozené si o penis otíral a snažil se, aby ho poškozená za penis uchopila, čemuž se poškozená snažila bránit a slovně neustále obviněnému dávala najevo svůj nesouhlas, toto trvalo asi 1 minutu, kdy následně svého jednání zanechal a poškozenou pustil, tato si vzala své věci a z bytu ihned odešla.
Za uvedené jednání a dále za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 6. 2020, č. j. 2 T 87/2020-42, který nabyl právní moci ohledně viny a trestu dne 28. 7. 2020 a který byl doručen obviněnému dne 18. 7. 2020, byl obviněný S. B. odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 6. 2020, č. j. 2 T 87/2020-42, který nabyl právní moci ohledně viny a trestu dne 28. 7. 2020 a který byl doručen obviněnému dne 18. 7. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. R., dříve B., nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému nezletilému AAAAA, nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, k rukám jeho opatrovníka Magistrátu města XY. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému nezletilému BBBBB, nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, k rukám matky M. R., dříve B. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené nezletilé CCCCC, nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, k rukám matky M. R., dříve B.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození AAAAA, BBBBB, CCCCC a M. R., dříve B., odkázáni se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 2 T 102/2021, podali obviněný S. B. a poškození AAAAA, BBBBB a CCCCC odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 13 To 42/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 13 To 42/2022, podal následně obviněný S. B. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutková zjištění, která soud ve věci učinil, nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Závěry soudů se dle názoru obviněného opírají o důkazy, které jsou procesně nepoužitelné. Mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry pak shledal nesoulad. Logická návaznost podle hodnocení dovolatele chybí i mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry. Z toho dovodil, že skutkový stav nebyl náležitě objasněn, což vedlo k nesprávnému závěru o právní kvalifikaci skutku, kterého se měl dovolatel dopustit a následně k uložení nepřiměřeně přísného trestu. Za procesně nepoužitelný důkaz obviněný označil znalecký posudek vypracovaný PhDr. Ivou Košťálovou, soudní znalkyní z oboru školství, kultura, psychologie, specializace pedopsychologie a znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaný Mgr. Lenkou Čermákovou. V této souvislosti uvedl, že uvedené znalkyně jsou znalkyněmi, které nemohly vypracovat znalecký posudek v dané věci, neboť ten by mohl vypracovat pouze znalec z oboru klinické psychologie, když se jedná o obor s příslušnou atestací. Odvolací soud však uvedeného nedbal i přesto, že se znalkyně vyjadřují k otázkám, které jim nepřísluší. Pouze klinický psycholog se může zabývat patologií osobnosti a diagnostikou osobnosti a vyjadřovat se k samotné věrohodnosti, jakož i následkům jednání do budoucnosti. Dovolatel označil předmětné znalecké posudky za nepoužitelné i vzhledem ke stanovení nemajetkové újmy.
Dovolatel dále namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť dokazování trpí i dalšími vadami. Soudy obou stupňů totiž v rozporu s ustanovením §220 odst. 2 tr. ř. přihlédly ke skutečnostem, které nebyly probrány v hlavním líčení, a opírají své závěry o znalecké posudky, které nebyly provedeny. Uvedení znalci stvrdili při hlavním líčení své znalecké posudky, avšak tyto nepřednesli a tyto nebyly ani přečteny, tudíž nemohli stvrdit znalecký posudek, který u hlavního líčení nebyl proveden. Jestliže skutečnosti uvedené ve znaleckých posudcích nebyly probrány a provedeny u hlavního líčení, nemělo k nim být přihlíženo. Jedná se totiž o důkazy v hlavním líčení neprovedené, což představuje podstatnou vadu řízení.
Soudy obou stupňů podle dovolatele nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestné činy. Pokud jde o trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, dovolatel uvedl, že nebylo prokázáno, že se skutek stal a že se ho dopustil. V tomto směru došlo k porušení základní zásady trestního práva in dubio pro reo, jelikož soudy obou stupňů vyvozují své závěry pouze z tvrzení poškozené, které je však v diametrálním rozporu s jeho obhajobou. Ani výpovědi dalších svědků (D. a R.) podle názoru obviněného nepotvrdily, že ke skutku, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, došlo. Zdůraznil, že svého chování vůči poškozené dobrovolně zanechal, a tudíž dle ustanovení §21 tr. zákoníku trestnost jeho jednání zanikla, neboť ke škodlivému následku nedošlo. Pokud jde o další dva trestné činy, a to zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, má rovněž za to, že nebylo prokázáno, že se skutek stal ve verzi popsané ve skutkové větě výroku rozsudku. Je totiž možné zaznamenat rozpory ve výpovědích poškozených, a to zejména co do četnosti jeho úkorného jednání. Dovolatel dále zdůraznil, že rodina byla pod zvýšeným dohledem sociálních pracovnic, a tudíž kdyby docházelo k nějakému jednání, které je zmiňováno v popisu skutku, pak by si toho jistě odpovědné osoby všimly. Dovolatel zdůraznil, že v době, kdy dostal do své péče nezletilého AAAAA, probíhaly pravidelné kontroly OSPOD, jelikož zde byl vysloven dohled. Tento zrušen nebyl, z čehož je třeba dovozovat, že v rodině bylo všechno v pořádku. Navíc svědkyně B. žádala o osvojení nezletilého AAAAA, když tvrdila, že má s dovolatelem harmonický vztah. Soudy podle dovolatele náležitě neposoudily důkazy v souvislostech s dalšími skutečnostmi. Celé řízení trpí vadou, kdy skutková zjištění týkající se zejména nezletilých BBBBB a CCCCC jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zejména vůči nezletilému BBBBB a CCCCC nic nenasvědčuje tomu, že by jeho chování přesahovalo takovou míru, že z jeho strany se vůči nezletilým dětem mohlo jednat o naplnění předmětné skutkové podstaty. Dále se dovolatel vyjádřil k výpovědi svědkyně S., kterou označil za procesně nepoužitelnou.
Soudy se podle dovolatele řádně nevypořádaly ani s jeho námitkami směřujícími do výroku o nemajetkové újmě, kterou má uhradit poškozeným. Soudy především nevycházely z jeho majetkových poměrů a dále v případě určení řádné nemajetkové újmy by musel být vypracován odpovídající znalecký posudek z oboru klinické psychologie, aby bylo určeno, zda poškození jsou jeho chováním ovlivněni i do budoucna a v jaké míře.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho dvou zákonných variantách, neboť upozornil na zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, stejně tak jako na to, že skutkový stav byl zjištěn na základě procesně nepoužitelných důkazů. Pokud jde o zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku má obviněný za to, že nedošlo k naplnění pojmu týrání. Za námitku, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba označit i námitku obviněného směřující proti posouzení odpovědnosti za nemajetkovou újmu, neboť obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení, tedy porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady nemajetkové újmy. V předmětné trestní věci podávaly znalecké posudky znalkyně zapsané v seznamu znalců v oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Konkrétně se jednalo o znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který vypracovala Mgr. Lenka Čermáková vzhledem k poškozené M. B. a dále se jednalo o znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který vypracovala PhDr. Iva Košťálová ve vztahu k poškozeným AAAAA, BBBBB a CCCCC. Klinický psycholog se zabývá patologií osobnosti a diagnostikou osobnosti. Měl by posuzovat možnosti resocializace obviněného, vyjadřovat se k věrohodnosti svědků apod. Naproti tomu psycholog bez atestace z klinické psychologie by měl řešit výchovné problémy s dětmi, matrimoniální vztahy, partnerské vztahy a působit převážně v oblasti občanskoprávní. Nelze samozřejmě ale vyloučit, že i psycholog, který nemá atestaci z klinické psychologie, je odborníkem v této oblasti, dlouhodobě zpracovává kvalitní znalecké posudky i v rámci trestního řízení a lze tedy rozhodnout o jeho přibrání jako znalce z odvětví psychologie. Právě o takový případ se v posuzované trestní věci jedná, neboť odvolací soud v bodě 23. svého rozsudku konstatoval, že v případě jmenovaných znalkyň se jedná o velmi zkušené znalkyně, které zpracovaly řadu znaleckých posudků v trestních věcech, přičemž nikdy jejich odbornost zpochybňována nebyla. Jestliže obviněný namítl, že ve věci pořízené znalecké posudky nebyly řádně provedeny, je možné odkázat ve stručnosti na bod 13. z rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud jde o námitky zpochybňující skutková zjištění soudů, ty obviněný založil na své vlastní, od soudů odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Soudy prvního a druhého stupně však hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, takže se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy důkazy hodnotily, nemůže být hodnoceno jako rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Pokud jde o právní námitky obviněného, je především třeba odmítnout námitku, že překážkou pro to, aby byl uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, je ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku. Ve stručnosti je možné zdůraznit, že obviněný nebyl souzen za pokus trestného činu, ale za trestný čin dokonaný, jehož následky již nebylo možné nijak zvrátit. Dále se obviněný vymezil v právní rovině proti tomu, že by manželku a děti týral. Již soud prvního stupně v bodě 40. svého rozhodnutí vysvětlil, jaké jednání je možné označit v trestněprávním smyslu za týrání a stejně tak učinil v bodě 32. i soud odvolací.
Pochybení v právním posouzení není možné zaznamenat ani vzhledem k adheznímu výroku, který odpovídá ustanovení §228 odst. 2 tr. ř., neboť výrok o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích přesně označuje osobu oprávněného, včetně nároku, který jim byl přisouzen. Soud rozhodoval o nároku poškozených podle §2956 občanského zákoníku, který řeší situaci souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. V posuzované trestní věci soudy rozhodovaly podle §2956 občanského zákoníku s tím, že jednáním obviněného došlo k hrubému a zavržení hodnému zásahu do základních práv poškozených, jako jsou lidská důstojnost, soukromí a rodinný život. Soudy vyhodnotily, že šlo o zásah závažný, jímž došlo ke snížení jejich důstojnosti, a to ve značné míře, takže se nepochybně jednalo o způsobení duševních útrap, když v této souvislosti přihlédly i k sekundární újmě, která poškozeným vznikla v souvislosti s trestním stíháním.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., přičemž dále uvedl, že dovolání podává s ohledem na to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu tohoto dovolání lze dovodit, že dovolatel měl zřejmě namysli dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, avšak obviněný proti výroku o trestu ve vymezeném rozsahu námitky nepodal.
V ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je upraven dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného zčásti směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto v této části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to zejména výpovědi poškozené, jeho výpovědi, výpovědí svědkyň P. D. a H. R. [u skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně] a výpovědí poškozených AAAAA, BBBBB, CCCCC a M. B., znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Ivou Košťálovou a listinných důkazů – lékařských zpráv [u skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně]. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná skutková zjištění, podle kterých je vyloučeno, že by byl agresorem vůči poškozeným. Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně tedy může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soud pečlivě hodnotil důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak skutková zjištění soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho závěry. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpovědí poškozené M. B., která podrobně, dostatečně konkrétně, bez podstatnějších rozporů a celkově přesvědčivě popsala, jakého jednání se proti ní obviněný dopouštěl (a to jak u skutku pod bodem 1, tak u skutku pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a dále výpověďmi poškozených AAAAA, BBBBB, CCCCC. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný takové jednání popíral, a již proto hodnotily svědecké výpovědi poškozených velmi obezřetně. Při tom se zaměřily zejména na další důkazy podporující svědecké výpovědi poškozených. Těmito důkazy byly výpovědi dalších svědků S. S., P. D., L. Š. a rovněž také znalecké posudky a další listinné důkazy.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé však není žádný zjevný rozpor. To se týká nejen skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [pod bodem 1) uvedeného rozsudku]. Plně se to vztahuje i na skutková zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině obviněného přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) uvedeného rozsudku].
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že při hodnocení důkazů, nijak nevybočily z mezí volného hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Je třeba uvést, že obviněný opakuje svou obhajobu z odvolání, kdy jeho dovolání se z velké části shoduje právě s podaným odvoláním. Obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mělo být aplikováno ustanovení §21 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za pokus. Podle ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Nejvyšší soud konstatuje, že §21 odst. 3 tr. zákoníku řeší otázku zániku trestnosti pokusu trestného činu. V posuzovaném případě však obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu poškozenou donutil k pohlavnímu styku, a to tak, že přes slovní i fyzický odpor si přiložil ruku poškozené na penis, přičemž hlazení penisu rukou poškozené je třeba považovat za pohlavní styk, za který se považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Jedná se tedy o dokonaný trestný čin, nikoli o pokus, a proto není namístě aplikace §21 odst. 3 tr. zákoníku a tedy ani trestní odpovědnost obviněného za předmětné jednání není nijak dotčena. Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného, že zjištěné chování nemělo povahu týrání. V tomto směru však vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Týráním je podle ustálené judikatury i odborné literatury zlé nakládání se svěřenou osobou (případně s osobou blízkou nebo s osobou žijící ve společném obydlí), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Jako příklady týrání se uvádí bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvající přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod.
Závěr, že týráním se rozumí jen takové jednání, které poškozený pociťuje jako těžké příkoří, platí jak v případě trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, tak při posuzování trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. U obou je namístě vycházet především z publikovaného rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr., na které navazuje i pozdější judikatura. Příkladmo lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 913/2019. Rovněž odborná literatura (viz např. Jelínek, J. a kol: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 575, 577) předkládá uvedenou charakteristiku znaku „týrání“, která vychází ze subjektivního vnímání poškozeného.
Z uvedeného popisu skutku je patrné, že obviněný syna AAAAA opakovaně bil do různých částí hlavy a obličeje a po celém těle, když poškozený měl po celém těle podlitiny, modřiny, dále poškozeného házel na podlahu nebo postel, opakovaně bil gumovým obuškem po hlavě a celém těle, obdobným způsobem trestal i syna BBBBB, kterého bil někdy otevřenou dlaní a někdy pěstí po celém těle, v několika případech ho uchopil a hodil s ním na postel nebo na podlahu a bil ho gumovým obuškem po těle, a rovněž fyzicky napadal i dceru CCCCC tak, že ji bil otevřenou dlaní do obličeje, kdy CCCCC ve většině případů po takové facce upadla na zem a tekla jí z nosu krev a nejméně v jednom případě ji zbil přes zadek a dolní končetiny gumovým obuškem. Dále napadal svoji manželku M. B. tak, že ji bil jak fackami otevřenou dlaní, tak i zaťatými pěstmi do obličeje, do vlasové části hlavy, bil a kopal ji do břicha i celého těla tak, že měla po celém těle podlitiny a modřiny, držel ji opakovaně pod krkem, až ztrácela vědomí, nemohla dýchat, zakazoval jí stýkat se s kamarádkami, neustále ji kontroloval, sprostě jí nadával, že je „kurva, píča, děvka“.
Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce dále odkazuje především na body 40.–44. rozsudku soudu prvního stupně a na bod 32. usnesení odvolacího soudu.
Obviněný namítl, že závěry soudů se opírají o důkazy, které jsou procesně nepoužitelné, přičemž za procesně nepoužitelný důkaz označil znalecký posudek vypracovaný PhDr. Ivou Košťálovou a znalecký posudek vypracovaný Mgr. Lenkou Čermákovou.
Je třeba uvést, že v posuzované věci zpracovaly znalecké posudky znalkyně zapsané v seznamu znalců v oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Konkrétně se jednalo o znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který vypracovala Mgr. Lenka Čermáková ohledně poškozené M. B. a dále znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který vypracovala PhDr. Iva Košťálová ve vztahu k poškozeným AAAAA, BBBBB a CCCCC. Vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 505/2020 Sb. ze dne 26. 11. 2020, je stanoven seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých odborů, jiná osvědčení i o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, přičemž v příloze 1 je obsažen seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů. Jedním ze základních znaleckých oborů je psychologie, přičemž tento obor se dělí na psychologii dětskou klinickou, klinickou a neklinickou (v rámci níž jsou obsaženy specializace forenzní psychologie, pedagogická a školní psychologie, psychologie dítěte, rodiny a výchovy, psychologie dopravy, psychologie práce). Je zřejmé, že i neklinický psycholog se může vyjadřovat k odborným otázkám v oboru psychologie.
Klinický psycholog je absolventem magisterského jednooborového studia psychologie, který musel nejprve vykonat akreditovaný kvalifikační kurz Psychologie ve zdravotnictví, aby se mohl stát zdravotníkem a vstoupit do zdravotnictví. Následně pak pracoval minimálně pět let pod přímým dohledem svého školitele, podobně jako je tomu u lékařů a připravoval se na atestační zkoušku. V průběhu pětiletého období musel vykonat řadu kurzů, supervizí, podrobit se mnoha zkouškám. Po vykonání poslední atestační zkoušky (funkční specializace v oblasti klinické psychologie) je mu umožněno se registrovat ve zdravotnictví jako klinický psycholog schopný práce bez odborného dohledu (tzv. registrovaný klinický psycholog). Psychologové, kteří uvedenou atestaci nezískali, pracují obvykle v psychologických poradnách různého druhu a jsou evidováni jako znalci z odvětví psychologie. Jak správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, při přibrání znalce z odvětví psychologie je třeba vzít v úvahu, k řešení jakých otázek je znalec přibírán, tedy zda se jedná o posouzení zdravotně psychického stavu osoby nebo o psychologický názor z oblasti poradenské psychologie.
V trestním řízení by měl být zpravidla přibírán znalec z odvětví psychologie klinická, neboť se převážně jedná o otázky související s oblastí zdravotnictví. Klinický psycholog je odborníkem na duševní nemoci a duševní zdraví, je podrobně vzdělán v psychologii osobnosti, vývojové psychologii, psychologii zdraví a nemoci, věnuje se psychologické diagnostice, umí pracovat s psychologickými testy a řádně je interpretovat. Měl by posuzovat možnosti resocializace obviněného, vyjadřovat se k věrohodnosti svědků apod. Naproti tomu psycholog bez atestace z klinické psychologie by měl řešit výchovné problémy s dětmi, matrimoniální vztahy, partnerské vztahy a působit převážně v oblasti občanskoprávní. Nelze však vyloučit, aby i psycholog, který nemá atestaci z klinické psychologie, je odborníkem v této oblasti, dlouhodobě zpracovává kvalitní znalecké posudky i v rámci trestního řízení, byl přibrán jako znalec z odvětví psychologie. O takový případ jde v posuzované trestní věci, neboť odvolací soud v bodě 23. svého usnesení výstižně konstatoval, že v případě jmenovaných znalkyň se jedná o velmi zkušené znalkyně, které zpracovaly řadu znaleckých posudků v trestních věcech, přičemž nikdy jejich odbornost zpochybňována nebyla. Zdůraznil, že znalecké posudky obsahují veškeré náležitosti, které jsou vyžadovány, a znalkyně své závěry náležitě obhájily a odpověděly rovněž na všechny pokládané otázky. V souvislostech v dané trestní věci je třeba současně zdůraznit, že trestná činnost vycházela z narušených rodinných vazeb, přičemž v této souvislosti není třeba zpochybňovat odbornost obou znalkyň.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy opírají své závěry o znalecké posudky, které nebyly provedeny, Nejvyšší soud konstatuje, že se touto námitkou zabýval již odvolací soud a náležitě se s ní vypořádal, konkrétně v bodu 13. jeho usnesení. Vzhledem k tomu, že obviněný nedal podle §211 odst. 5 tr. ř. souhlas se čtením znaleckých posudků, které byly ve věci vypracovány, byli všichni znalci slyšeni při hlavním líčení, přičemž po řádném poučení stvrdili své znalecké posudky, které ve věci vypracovali, s tím, že na svých závěrech trvají (když formulace stvrzuji svůj znalecký posudek jako na č. l. … uvedená v protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 12. 2021 je dostačující). Uvedený postup je zcela v souladu s ustanovením §108 odst. 1 tr. ř., když stranám byl dán dostatečný prostor, aby znalcům kladly otázky, čehož obhajoba obviněného využila (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni uveřejněné pod č. 13/2000 Sb. rozh. tr.).
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Dovolatel dále považoval za nesprávný výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozeným. Tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem nebyla Nejvyšším soudem shledána opodstatněnou.
Soud prvního stupně v bodech 58.–63. na str. 19–20 odůvodnění svého rozsudku logicky vysvětlil své úvahy ohledně přiznaného nároku na nemajetkovou újmu. S jeho argumentací souhlasil i soud druhého stupně v bodě 41. na str. 12 odůvodnění svého usnesení.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ust. §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění změn, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tímto způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. V daném případě došlo k zásahu do absolutního práva jednotlivých poškozených – práva na zdraví, proto vzniká povinnost obviněného k náhradě újmy. Nemajetkovou újmu nelze nikdy penězi plně vyvážit, když nemajetková újma a zvláště její rozsah se velmi obtížně zjišťují.
Podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy byl znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaný Mgr. Lenkou Čermákovou a dále znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaný PhDr. Ivou Košťálovou, kterými byl vyšetřen stav poškozených M. B. a AAAAA, BBBBB a CCCCC.
K výše uvedenému je třeba poznamenat, že občanský zákoník nyní nerozlišuje mezi pravidly o odčinění nemajetkové újmy a pravidly o náhradě škody. Pravidlo obsažené v §2956 občanského zákoníku se týká souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Na základě citovaného obecného ustanovení se tedy odškodní i duševní útrapy. Tento nárok, který představuje součást nemajetkové újmy, je ve vztahu k primární oběti zakotven též v §2958 věty před středníkem občanského zákoníku, podle kterého při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozenému peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Duševní útrapy blízké osoby jako sekundární oběti se odčiní podle §2959 občanského zákoníku.
Zákonu tedy odpovídá i výrok, jímž byl každému z poškozených přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši uvedené v rozsudku. Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění rozsudku na str. 19–20 vysvětlil výši náhrady úvahami, které se odvíjely od konkrétní závažnosti zásahu obviněného do sféry osobnostních práv poškozených, od míry zavinění obviněného a od závažnosti duševních útrap poškozených, konstatoval, že přiznané částky se jeví v souladu se zásadou spravedlivé možnosti pro obviněného.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného S. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu