ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.911.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 911/2021- 10283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2022 o dovolání obviněného D. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 3 To 18/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 10 T 8/2015, byl obviněný D. M. uznán vinným ze spáchání pod bodem I. a II. zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
I. (původně bod V.)
„jako jediný člen představenstva společnosti T. P. IČ: XY, se sídlem XY a jako jediná osoba s dispozičním právem k účtu společnosti T. P. č. XY nejméně od 26. 4. 2011 do 7. 6. 2011, přesto že věděl, že tyto finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti ods. A. V. spočívající v tom, že jmenovaná nejméně v období od 1. 4. 2011 do 2. 11. 2011 v Praze jako jednatelka společnosti B. IČ: XY, se sídlem XY ve dnech dne 1. 4. a 8. 4. 2011 podepsala za spol. B. se společností D. E., XY, smlouvu o dodávkách motorové nafty a se spol. K.-O., IČ: XY, se sídlem XY smlouvu o uložení věci - skladování ropných produktů v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty za tuto společnost, v období od 1. 4. 2011 do 27. 6. 2011 nakoupila motorovou naftu o celkovém množství 20.438.167 litrů za celkovou cenu 12.512.381,20 EUR, tj. v přepočtu 303.209.349,73 Kč, zakoupenou naftu bezprostředně prodala společnosti K.-O. za celkovou částku 285.552.169 Kč bez DPH, na základě smlouvy o uložení věci - skladování ropných produktů ze dne 1. 4. 2011 byla nafta dovezena v železničních vagónech z daňového skladu v Rakousku XY rovnou do skladu společnosti K.-O., kde byla uložena, společnost K.-O. následně toto zboží uvolnila do volného režimu a zaplatila z dovezené nafty spotřební daň, ačkoliv si byla vědoma povinnosti odvést z těchto obchodů DPH v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. a), a §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění tehdejších právních předpisů,
a/
dne 6. 6. 2011 ods. V. podala nebo nechala podat na Finanční úřad XY, se sídlem XY přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc duben 2011, ve kterém na řádku 1 jako základ daně za plnění v tuzemsku uvedla částku 66.668.388,- Kč, na řádku 3 a 44 jako základ daně za pořízení zboží z jiného členského státu uvedla částku 96.135.960,-Kč a na řádku 40 daňového přiznání uplatnila nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců ve výši 64.987.709,-Kč, což neodpovídá ani celkovým příjmům společnosti a jedná se o smyšlený údaj, neboť ačkoliv společnost B. žádnou jinou činnost než nákup a prodej nafty neprovozovala a od společnosti D. E. z Polska dovezla naftu dle níže uvedených faktur
| faktura vydaná
| dne
| DUZP
| množství v litrech
| cena v Eur
| cena v Kč
|
| 65/2011
| 8.4.2011
| 6.4.2011
| 1526473
| 965845,26
| 23585941,25
|
| 70/2011
| 13.4.2011
| 12.4.2011
| 1522130
| 983402,53
| 23995021,73
|
| 74/2011
| 18.4.2011
| 18.4.2011
| 1589965
| 1011853,73
| 24476741,73
|
| 76/2011
| 28.4.2011
| 28.4.2011
| 1582267
| 998062,38
| 24078254,92
|
| celkem
| | | 6220835
| 3959163,9
| 96135959,63
|
tedy zboží v celkové hodnotě 96.135.960,- Kč, a ačkoliv v dubnu 2011 společnost B. prodala naftu společnosti K.-O. dle vystavených faktur:
| vydaná faktura č.
| ze dne
| DUZP
| množství v litrech
| cena
| DPH
| celkem
|
| 11010003
| 6.4.2011
| 3.4.2011
| 1526473
| 21446945,65
| 4289389,13
| 25736335
|
| 11010004
| 13.4.2011
| 10.4.2011
| 1522130
| 22420974,9
| 4484194,98
| 26905170
|
| 11010005
| 20.4.2011
| 17.4.2011
| 1589965
| 23229388,65
| 4645877,73
| 27875267
|
| 11010006
| 27.4.2011
| 24.4.2011
| 1582267
| 22800467,47
| 4560093,49
| 27360561
|
| celkem
| | | 6220835
| 89897776,67
| 17979555,3
| 107877333
|
zboží za cenu 89.897.777,- Kč bez DPH, tedy za cenu nižší, než za kterou zboží nakoupila, v úmyslu daň z přidané hodnoty neodvést a užít část DPH ve svůj vlastní prospěch či prospěch někoho jiného ods. V. přiznala daňovou povinnost na DPH za zdaňovací období duben 2011 jen ve výši 336.137,- Kč, ačkoliv prodejem pohonných hmot za cenu minimálně totožnou s nákupní cenou by daňová povinnost společnosti B. činila při 20 % DPH 19.227.192,- Kč, čímž po částečném zaplacení daňové povinnosti ve výši 336.137,- Kč způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště XY škodu ve výši 18.891.055,- Kč,
b/
dne 7. 7. 2011 ods. V. podala nebo nechala podat na Finanční úřad XY, se sídlem XY přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc květen 2011, ve kterém na řádku 1 jako základ daně za plnění v tuzemsku uvedla částku 131.464.016,- Kč, na řádku 3 a 44 jako základ daně za pořízení zboží z jiného členského státu uvedla částku 114.207.562,-Kč a na řádku 40 daňového přiznání nepravdivě uplatnila nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců ve výši 11.666.667,-Kč, přičemž poté, co dne 4. 7. 2011 policejní orgán zajistil finanční prostředky, dne 12. 10. 2011 podala ods. V. opravné daňové přiznání, ve kterém na řádku 1 snížila částku o 23.229.388,- Kč na částku 108.234.628,-Kč a v řádku 40 zvýšila částku o 64.987.709,- Kč na částku 76.654.376,- Kč, čímž snížila výši přiznané daně na částku 6.305.052,- Kč, což neodpovídá ani celkovým příjmům společnosti a jedná se o smyšlený údaj, neboť ačkoliv společnost B. žádnou jinou činnost než nákup a prodej nafty neprovozovala a od společnosti D. E. z Polska dovezla naftu dle níže uvedených faktur
| faktura vydaná
| dne
| DUZP
| množství v litrech
| cena v Eur
| cena v Kč
|
| 78/2011
| 4.5.2011
| 3.5.2011
| 1583056
| 994444,12
| 24075492,15
|
| 80/2011
| 9.5.2011
| 9.5.2011
| 1588100
| 945729,43
| 22896109,5
|
| 82/2011
| 16.5.2011
| 16.5.2011
| 1522088
| 899843,2
| 21785203,87
|
| 83/2011
| 23.5.2011
| 23.5.2011
| 1581445
| 927501,68
| 22454815,67
|
| 85/2011
| 30.5.2011
| 30.5.2011
| 1583405
| 949852,99
| 22995940,89
|
| celkem
| | | 7858094
| 4717371,42
| 114207562,08
|
tedy zboží v celkové hodnotě 114.207.562,- Kč, a ačkoliv v květnu 2011 společnost B. prodala naftu společnosti K.-O. dle vystavených faktur:
| vydaná faktura č.
| ze dne
| DUZP
| množství v litrech
| cena
| DPH
| celkem
|
| 11010007
| 4.5.2011
| 2.5.2011
| 1583056
| 22716853,6
| 4543370,72
| 27260225
|
| 11010008
| 10.5.2011
| 9.5.2011
| 1588100
| 21550517
| 4310103,4
| 25860621
|
| 11010009
| 18.5.2011
| 15.5.2011
| 1522088
| 20624292,4
| 4124858,48
| 24749151
|
| 11010010
| 25.5.2011
| 22.5.2011
| 1581445
| 21381136,4
| 4276227,28
| 25657364
|
| 11010011
| 31.5.2011
| 29.5.2011
| 1583405
| 21961827,35
| 4392365,47
| 26345193
|
| celkem
| | | 7858094
| 108234626,8
| 21646925,4
| 129881554
|
zboží za cenu 108.234.627,- Kč bez DPH, tedy za cenu nižší, než za kterou zboží nakoupila, v úmyslu daň z přidané hodnoty neodvést a užít část DPH ve svůj vlastní prospěch či prospěch někoho jiného ods. V. přiznala daňovou povinnost na DPH za zdaňovací období květen 2011 ve výši 23.959.470,- Kč, po opravě ve výši 6.305.052,- Kč, ačkoliv prodejem pohonných hmot za cenu minimálně totožnou s nákupní cenou by daňová povinnost společnosti B. činila při 20 % DPH 22.841.512,- Kč, čímž vzhledem k tomu, že DPH neuhradila ani v přiznané výši, způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Uzemní pracoviště XY škodu ve výši 22.841.512,- Kč,
c)
dne 2. 11. 2011, tedy po zajištění finančních prostředků dne 4. 7. 2011 policejním orgánem, ods. V. podala nebo nechala podat na Finanční úřad XY, se sídlem XY přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2011, ve kterém na řádku 1 jako základ daně za plnění v tuzemsku uvedla částku 87.419.766,- Kč, na řádku 3 a 44 jako základ daně za pořízení zboží z jiného členského státu uvedla částku 92.865.814,-Kč a na řádku 40 daňového přiznání neuplatnila žádný nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců, což odpovídá skutečnosti, přesto podání takového daňového přiznání se jeví jako účelové, neboť ačkoliv společnost B. žádnou jinou činnost než nákup a prodej nafty neprovozovala a od společnosti D. E. z Polska dovezla naftu dle níže uvedených faktur
| faktura vydaná
| dne
| DUZP
| množství v litrech
| cena v Eur
| cena v Kč
|
| 87/2011
| 6.6.2011
| 6.6.2011
| 1586337
| 960669,82
| 23257816,34
|
| 91/2011
| 16.6.2011
| 16.6.2011
| 1591189
| 961221,36
| 23271169,13
|
| 92/2011
| 20.6.2011
| 20.6.2011
| 1587072
| 982334,09
| 23782308,32
|
| 95/2011
| 27.6.2011
| 27.6.2011
| 1594640
| 931620,58
| 22554534,24
|
| celkem
| | | 6359238
| 3835845,85
| 92865828,03
|
tedy zboží v celkové hodnotě 92.865.828,- Kč, a ačkoliv v červnu 2011 společnost B. prodala naftu společnosti K.-O. dle vystavených faktur:
| vydaná faktura č.
| ze dne
| DUZP
| množství v litrech
| Cena
| DPH
| celkem
|
| 11010012
| 7.6.2011
| 5.6.2011
| 1586337
| 22272171,48
| 4454434,3
| 26726606
|
| 11010015
| 14.6.2011
| 12.6.2011
| 1591189
| 21687906,07
| 4337581,21
| 26025488
|
| 11010017
| 21.6.2011
| 19.6.2011
| 1587072
| 22203137,28
| 4440627,46
| 26643765
|
| 11010018
| 27.6.2011
| 26.6.2011
| 1594640
| 21256551,2
| 4251310,24
| 25507862
|
| celkem
| | | 6359238
| 87419766,03
| 17483953,2
| 104903721
|
zboží za cenu 87.419.766,- Kč bez DPH, tedy za cenu nižší, než za kterou zboží nakoupila, v úmyslu daň z přidané hodnoty neodvést a užít část DPH ve svůj vlastní prospěch či prospěch někoho jiného obž. V. přiznala daňovou povinnost na DPH za zdaňovací období červen 2011 ve výši 17.483.953,- Kč, ačkoliv prodejem pohonných hmot za cenu minimálně totožnou s nákupní cenou by daňová povinnost společnosti B. činila při 20 % DPH 18.573.166,- Kč, čímž vzhledem k tomu, že DPH neuhradila ani v přiznané výši, způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště XY škodu ve výši 18.573.166,- Kč,
přičemž výše uvedeným jednáním za období duben 2011 až červen 2011 způsobila České republice zastoupené Finančním úřadem XY celkovou škodu ve výši 60.305.733,-Kč,
a v době od 26. 4. 2011 do 25. 5. 2011 ods. V. jako jednatelka společnosti zaslala celkem ve čtyřech případech z účtu společnosti B. č. XY na účet společnosti T. P. č. XY v úmyslu vyvést ze spol. B. finanční prostředky získané neodvedením daně z přidané hodnoty v plné výši, a to konkrétně:
dne 22. 4. 2011 částku 5.000.000 Kč, v. s. XY
dne 5. 5. 2011 částku 6.000.000 Kč, v. s. XY
dne 17. 5. 2011 částku 4.000.000 Kč, v. s. XY
dne 24. 5. 2011, částku 4.000.000 Kč, v. s. XY
a peněžní prostředky v úmyslu zastřít jejich původ z účtu č. XY společnosti T. P. obžalovaný M. z tohoto účtu vybíral v hotovosti nebo převáděl na účty dalších společností, a to konkrétně:
- dne 28. 04. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku500.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY politické strany XY,
- dne 29. 04. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku500.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti L.-M., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 29. 04. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 500.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti D. C., IČ XY, dnes se sídlem XY,
- dne 29. 04. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 1.000.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY D. M. jako fyzické osoby,
- dne 06. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 1.000.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti L. I. b. a. m., se sídlem XY, ke kterému měl jako jediný dispoziční právo právě obžalovaný M.,
- dne 09. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 4.500.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti a. P., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 10. 05. 2011 obžalovaný M. uskutečnil z účtu č. XY společnosti T. P. výběr hotovosti ve výši 900.000 Kč,
- dne 17. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 1.980.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti L. I. b. a. m., se sídlem XY, ke kterému měl jako jediný dispoziční právo právě obžalovaný M.,
- dne 19. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 556.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti V. S., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 19. 05. 2011 obžalovaný M. uskutečnil z účtu č. XY společnosti T. P. výběr hotovosti ve výši 1.350.000 Kč,
- dne 19. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 2.100.000 Kč, v. s. XY, na účet XY společnosti a. P., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 25. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku800.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti P. – E., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 25. 05. 2011 obžalovaný M. převedl z účtu č. XY společnosti T. P. částku 2.150.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti L. I. b. a. m., se sídlem XY, ke kterému měl jako jediný dispoziční právo právě obžalovaný M.,
čímž obžalovaný D. M. vyvedl z účtu společnosti T. P. nejméně 17.836.000,- Kč
přičemž v následujících případech z výše uvedených účtů obžalovaný M. dal pokyn jiným osobám k výběru těchto peněžních prostředků v hotovosti, nebo k jejich zaslání na další bankovní účty, a to konkrétně:
- dne 29. 04. 2011 uskutečnil obžalovaný M. převod částky 500.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti L.-M., IČ XY, se sídlem XY, na účet politické strany XY č. XY,
- dne 29. 04. 2011 uskutečnil obžalovaný M. převod částky 500.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti D. C., IČ XY, dnes se sídlem XY, na účet politické strany XY č. XY,
- dne 09. 05. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., výběr hotovosti ve výši 1.000.000 Kčz účtu č. XY společnosti a. P., IČ XY, se sídlem XY, a rovněž dne 09. 05. 2011 uskutečnil A. K. z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 250.000 Kč z téhož bankovního účtu společnosti a. P., a dále J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., uskutečnil dne 10. 05. 2011 výběr hotovosti ve výši 950.000 Kč z téhož bankovního účtu společnosti a. P., a dále J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., uskutečnil dne 10. 05. 2011 převod částky ve výši 500.000 Kč z účtu č. XY a. P. na účet č. XY společnosti E., IČ: XY, s tehdejším sídlem: XY, a dále J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., uskutečnil dne 10. 05. 2011 z účtu č. XY společnosti a. P. převod částky ve výši 1.800.000 Kč na účet č. XY obžalovaného M.,
- dne 19. 05. 2011 uskutečnil J. B., nar. XY, z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 900.000 Kč z účtu č. XY společnosti V. S., IČ XY, se sídlem XY, přičemž z této hotovosti pocházela částka 556.000 Kč ve skutečnosti z účtu č. XY společnosti T. P.,
- dne 26. 05. 2011 uskutečnil A. K., nar. XY, z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 800.000 Kč z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ XY, se sídlem XY
II. (původně bod VI.)
v období nejméně od 31. 5. 2011 do 13. 7. 2011 přestože obžalovaný D. M. věděl, že tyto finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti ods. A. V. přesně specifikované pod bodem I tohoto rozsudku a že je v době od 30. 5. 2011 do 21. 6. 2011 ods. V. jako jednatelka společnosti B. zaslala celkem ve čtyřech případech z účtu společnosti B. č. XY na účet společnosti S. č. XY v úmyslu vyvést ze spol. B. finanční prostředky získané neodvedením daně z přidané hodnoty v plné výši, a to konkrétně:
dne 30. 5. 2011 částku 3.000.000 Kč, pod v. s. XY
dne 7. 6. 2011 částku 2.000.000 Kč, pod v. s. XY
dne 14. 6. 2011 částku 4.000.000 Kč, pod v. s. XY
dne 21. 6. 2011 částku 2.500.000 Kč, pod v. s. XY
peněžní prostředky v úmyslu zastřít jejich původ přiměl obžalovaný D. M. Z. M. nebo J. B. k vybrání v hotovosti z účtu č. XY společnosti S. nebo sám peněžní prostředky z tohoto účtu převáděl na účet č. XY politické strany XY a na účty dalších společností, a to konkrétně:
- dne 31. 5. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 1.800.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti P. – E., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 31. 5. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 960.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti a. P., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 2. 6. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 170.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY politické strany XY, se sídlem XY,
- dne 8. 6. 2011 uskutečnila Z. M. z pokynu obžalovaného M. z účtu č. XY společnosti S. výběr hotovosti ve výši 50.000 Kč,
- dne 13. 6. 2011 uskutečnila Z. M. z pokynu obžalovaného M. z účtu č. XY společnosti S. výběr hotovosti ve výši 250.000 Kč,
- dne 14. 6. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 1.620.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti K. a i. a., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 17. 6. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 1.510.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti R., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 21. 06. 2011 uskutečnila Z. M. z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 500.000 Kč z účtu č. XY společnosti S.,
- dne 22. 06. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 240.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti P., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 22. 06. 2011, převedl z účtu č. XY společnosti S. částku 360.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY společnosti K. a i. a., IČ XY, se sídlem XY,
- dne 23. 06. 2011 uskutečnila Z. M. z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 740.000 Kč z účtu č. XY společnosti S.,
- dne 27. 06. 2011 uskutečnila Z. M. z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 3.000.000 Kč z účtu č. XY společnosti S.,
- dne 01. 07. 2011 uskutečnil J. B. z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 250.000 Kč z účtu č. XY společnosti S.,
- dne 13. 07. 2011 uskutečnila Z. M. z pokynu obžalovaného M. výběr hotovosti ve výši 47.000 Kč z účtu č. XY společnosti S.,
čímž obžalovaný D. M. vyvedl z účtu č. XY společnosti S. peněžní prostředky ve výši nejméně 11.497.000 Kč,
přičemž v konečné fázi obžalovaný M. dal pokyn jiným osobám k výběru těchto peněžních prostředků v hotovosti, nebo jejich zaslání na další bankovní účty, a to konkrétně:
- dne 31. 05. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., výběr hotovosti ve výši 50.000 Kč z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ: XY, se sídlem XY,
- dne 31. 05. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., převod částky 150.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ: XY, se sídlem XY,na účet politické strany XY č. XY,
- dne 31. 05. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., převod částky 300.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ: XY, se sídlem XY,na účet politické strany XY č. XY,
- dne 01. 06. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., převod částky 250.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ: XY, se sídlem XY, na účet politické strany XY č. XY,
- dne 01. 06. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., rovněž další převod částky 250.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ: XY, se sídlem XY, na účet politické strany XY č. XY,
- dne 01. 06. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., výběr hotovosti ve výši 800.000 Kč z účtu č. XY společnosti P. – E., IČ: XY, se sídlem XY,
- dne 31. 05. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., převod částky ve výši 300.000 Kč, v. s. XY, z účtu č. XY společnosti agentura P., IČ XY, se sídlem XY, na účet č. XY politické strany XY, dále dne 01. 06. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., z téhož účtu společnosti a. P. převod částky ve výši 100.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY politické strany XY, dále dne 01. 06. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., z téhož účtu společnosti a. P. převod částky ve výši 250.000 Kč, v. s. XY, na účet č. XY politické strany XY, a dne 01. 06. 2011 uskutečnil J. K. z pokynu A. K., kterému tento pokyn udělil obžalovaný M., výběr hotovosti ve výši 300.000 Kč z téhož účtu společnosti a. P.“
Za výše uvedené jednání a za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 43 T 12/2014, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 74/2015 byl obviněný D. M. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 7,5 (sedmi a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 43 T 12/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 4 To 74/2015, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 10 T 8/2015, podal obviněný D. M. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 3 To 18/2020, kterým odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 3 To 18/2020, podal následně obviněný D. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Uvádí, že znakem a podmínkou trestní odpovědnosti za spáchání kvalifikované skutkové podstaty podle §216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je okolnost, že pachatel získá pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu, tedy v hodnotě nejméně 10.000.000 Kč. Obviněný namítá, že ve skutkové větě není vůbec uvedeno, zda popsaným jednáním získal pro sebe nebo pro jiného prospěch a případně pro koho prospěch získal a v jakém rozsahu. Skutkový stav tak, jak je uvedený ve výroku napadeného rozsudku, nemůže být podkladem pro závěr, že se obviněný dopustil trestného činu podle §216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a nemůže být podkladem pro vyslovení viny. Uvádí, že při určování výše prospěchu je nutné vycházet z tzv. čistého prospěchu pachatele či jiné osoby a od tohoto prospěchu případně odečíst případné vynaložené náklady. Z popisu skutku rovněž nevyplývá, že by se dopustil projednávané trestné činnosti, když z výroku není patrné, že by se zaviněně dopustil legalizace majetkové hodnoty ve výši nejméně 10.000.000 Kč. Poukazuje na skutečnost, že judikatura neumožňuje sčítání ceny majetkových hodnot, proto se vyžaduje, aby alespoň jedna majetková hodnota, která je předmětem útoku, dosáhla požadovanou částku. Z popisu skutku není však zřejmé, z jaké konkrétní výše majetkové hodnoty soud vycházel. Z popisu skutku nevyplývá především ani skutečnost, že se obviněný dopustil trestného činu ve vztahu k věci, která pochází ze zvlášť závažného zločinu.
Obviněný dále uvádí, že zásadní význam pro posouzení otázky viny má v daném případě znak „zkrácení daně“, jež byl soudy vadně vyložen. Podle platné judikatury však nelze za zkrácení daně nebo jiné povinné platby považovat její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, resp. Nebyla-li zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti. Z výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že soud zaměnil pouhé neodvedení správně přiznané daně za zkrácení daně dle §240 tr. zákoníku. Na základě popisu skutku tak není dle obviněného možné učinit závěr o souladu tohoto popisu se zákonnými znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, když z popisu nijak nevyplývá, že by obviněný naplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, především pak objektivní a subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty, není vůbec zřejmé, co mělo být hmotným předmětem útoku. Uvádí dále, že v popisu skutku chybí i popis konkrétního jednání, kterým by naplnil požadavek či předpoklad – kdo zastírá původ, nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem, tedy obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu dle §216 tr. zákoníku. Soud blíže nepopsal, které převody peněz sloužily nebo měly sloužit k zakrytí původu těchto finančních prostředků a jakým způsobem. V popisu skutku jsou převody a výběry z účtů taxativně vypsány, ale to, jestli měly či neměly ekonomický důvod, uvedeno není. V popisu skutku se soud dále nevypořádal s popisem naplnění obligatorní složky subjektivní stránky základní a kvalifikované skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 tr. zákoníku. Z pouhé skutečnosti, že v době tvrzeného jednání obviněného trestný čin, jehož výnos měl obviněný zřejmě legalizovat, dosud nebyl spáchán, je zjevné, že ani subjektivní stránka nemohla být naplněna. Soudy také dle obviněného rezignovaly na řádné uvedení výše prospěchu jako obligatorního znaku kvalifikované skutkové podstaty a uvedení toho, kdo měl příslušný prospěch získat. Skutek vymezený ve výroku rozsudku tak plně neodpovídá příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dle mínění obviněného je vyloučeno legalizovat ve smyslu §216 tr. zákoníku budoucí hypotetické výnosy trestné činnosti před tím, než reálně a právně vzniknou. Uvádí, že v daném případě jednal ještě předtím, než odsouzená A. V. dokonala prediktivní trestný čin, jehož výnos se v době, kdy obviněný měl jednat tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, fakticky nemohl dostat do jeho dispozice. Hypotetický výnos byl následně zajištěn finančním úřadem. Je pojmově vyloučeno, legalizovat budoucí výnos způsobem, jaký je uveden ve výroku rozsudku. Tím spíše, že v daném případě onen budoucí výnos fakticky neexistoval.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vytýká nedodržení základních procesních ustanovení, a to především §125 odst. 1 tr. ř. a dále též §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Uvádí, že orgány činné v trestním řízení a soudy svým nezákonným postupem přímo zasáhly do ústavními normami garantovaných práv obviněného, především požadavku na zachování práva na spravedlivý proces. Zároveň v dané věci shledává závažný rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Nalézací ani odvolací soud přitom nerespektovaly právní názory a pokyny Nejvyššího soudu. Hlavní líčení a následně i řízení odvolací proběhlo až po zrušení předchozích rozsudků Nejvyšším soudem za situace, kdy byly v předchozím řízení shledány podstatné vady, pro které NS ve svém zrušujícím usnesení uvedl závazný právní názor a udělil nižším soudům závazné pokyny, jakým způsobem mají tyto vady zhojit. Obviněný má přitom za to, že navzdory těmto pokynům nalézací soud v řízení tyto nedostatky v zásadě vůbec nezhojil, a to platí jak o nedostatcích ve skutkové větě a popisu skutku, tak o dalších vadách, včetně vad v provedeném dokazování. Předně je nutné poukázat na skutečnost, že předsedkyně senátu nalézacího soudu dávala najevo, že žádného dokazování v průběhu hlavního líčení nebude třeba. Dávala to najevo i tím, že si fakticky vynucovala udělení souhlasu se čtením protokolu z předchozího hlavního líčení, a to za situace, kdy se dle názoru obhajoby jednalo o obligatorní opakování hlavního líčení, neboť hlavní líčení je nutné provést znovu mimo jiné za situace, vyšla-li najevo v mezičase podstatná vada předchozího řízení anebo vznikl-li pro takový postup jiný důležitý důvod. Dodává, že proces dokazování v nalézacím řízení spočíval v tom, že předsedkyně senátu obhajobu zcela vyloučila z procesu dokazování a v průběhu jediného dopoledne pouze formálně konstatovala obsah trestního spisu, jehož rozsah však činí 35 svazků a 49 příloh, a to s konstatováním, že v průběhu hlavního líčení budou provedeny jen ty důkazy, o něž bude výslovně požádáno obžalobou, a dále těch, u kterých je to nezbytné z formálních důvodů. Uvedený postup, kdy soud 1. stupně dal de facto najevo, že se v hlavním líčení s žádnými důkazy seznamovat nepotřebuje, je dle názoru obviněného v hrubém rozporu se zásadou kontradiktornosti, přímosti a ústnosti, zásadou materiální pravdy a právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Obviněný přitom podotýká, že takto byly provedeny i důkazy, které byly dle názoru obhajoby získány nezákonným způsobem při nezákonně provedené domovní prohlídce v XY ulici v XY. S tím, že zde byl pokyn NS, aby nalézací soud u jednotlivých získaných důkazů zhodnotil, zda tyto jsou kryty mlčenlivostí nebo zda mohou být jako důkazy použity. Toto však nalézací soud vůbec neučinil. Nejvyšší soud v usnesení 4 Tdo 1423/2018-78 přitom zavázal soud prvního stupně, aby při novém projednání a rozhodnutí věci zkoumal, jestli se na jednotlivé skutečnosti, jež byly získány z notebooků, nalezených při domovní prohlídce v ul. XY, která proběhla dne 27. 11. 2012 v bytě obviněného M., vztahovala povinnost mlčenlivosti obviněného jakožto advokáta. Soud prvního stupně se s daným závazným pokynem Nejvyššího soudu vypořádal až v písemném vyhotovení rozsudku, přičemž obhajobě k její žádosti odmítl sdělit jakékoliv informace k posouzení této otázky. Dalším důkazem, který je v napadeném rozsudku uváděn jako důkaz zásadní, je znalecký posudek Ing. Soni Novákové, který však obhajoba shledává vadným, neboť tento je v dané věci nerelevantním, nevěrohodným, když vady lze spatřovat již v samotném zadání znaleckého posudku, načež i při výslechu znalkyně provedeném při hlavním líčení vyšlo najevo, že tato vycházela pouze z fragmentů účetnictví získaných při domovních prohlídkách, přičemž část těchto podkladů byla získána nezákonným způsobem při domovní prohlídce v XY ulici. Soud prvního stupně nepodrobil předmětný znalecký posudek řádnému hodnocení a přes důvodné námitky obhajoby, aniž se s nimi vypořádal, jej označil za bezvadný a zásadní důkaz. V řízení byl dále proveden důkaz znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem – Společnost Plzeňská znalecká, s. r. o., jehož závěry byly čteny. Ani tento znalecký posudek soud prvního stupně nehodnotil, jen formálně provedl tento důkaz čtením jeho závěrů, které nesprávně interpretoval, aniž závěry znaleckého posudku jakkoliv promítl do procesu dokazování, či odůvodnil, proč závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou důkazně naprosto přehlédl.
Obviněný dále upozorňuje na skutečnost, že soud prvního stupně převody finančních prostředků z účtu B. na účet T. P. a na účet S. označuje jako převody, jimiž odsouzená A. V. vyvedla z účtu společnosti B. prostředky ve výši 19.000.000 Kč na účet T. P. a ve výši 11.500.000 Kč na účet S., jako prostředky získané neodvedením DPH v plné výši. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku (bod 60. a 61.) dále nalézací soud hodnotí tyto platby jako jednoznačně bez ekonomického důvodu. Soud tedy vyslovil závěr o nedůvodnosti či fiktivnosti převodu finančních prostředků u účtu B. na účet T. P. a na účet S. bez jediného důkazu, který by svědčil jeho striktnímu závěru. Jako svědci byli přitom vyslechnuti toliko předchozí obvinění a dále ti svědci, jejichž výslech byl výslovně vyžádán obžalobou, když bez ohledu na důvěryhodnost těchto jednotlivých svědků nalézací soud hodnotil jen skutečnosti v neprospěch obviněného M., když skutečnosti v jeho prospěch byly fakticky pominuty. Výpověď žádného ze svědků, kteří byli v rámci hlavního líčení vyslechnuti, však tvrzení uvedená v obžalobě nijak nepotvrzuje, naopak vinu obviněného vyvracejí. Stejně tak byly fakticky pominuty důkazy hovořící v jeho prospěch jako především Ústavní znalecký posudek Plzeňská Znalecká s. r. o., který fakticky vyvrací závěry posudku Ing. Novákové a na rozdíl od tohoto posudku vychází z kompletního účetnictví.
V neposlední řadě namítl, že napadeným rozhodnutím, resp. rozhodnutím soudu v prvním stupni, bylo porušeno jeho ústavním pořádkem zaručené právo na zákonného soudce a na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2018 uvádí, že v soudním oddělení 10 T je předsedkyní senátu JUDr. Veronika Cukerová, nikoliv rozhodující předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Radkovská, která je podle rozvrhu práce předsedkyní senátu soudního oddělení 46 T. Z výše popsaného rozvrhu práce vyplývá, že věc měla být přidělena předsedovi senátu, jenž aktuálně působí v tom soudním oddělení, v němž bylo ve věci původně rozhodováno (JUDr. Veronika Cukerová) a jen, je-li soudní oddělení neobsazeno, tak předsedovi senátu zastupujícímu. Zastupujícím senátem je podle rozvrhu práce senát soudního oddělení 40 T. Dalším v pořadí zastupujícím senátem je podle rozvrhu práce senát toho soudního oddělení, které má totožnou vedoucí kanceláře – tj. senát soudního oddělení 40 T (JUDr. Veronika Cukerová), a není-li takový zástup možný, dále postupně všechny ostatní oddělení. Obviněný má za to, že výše uvedeným postupem byl naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Závěrem ještě dodal, že zcela zásadní a naprosto evidentní vadou dovoláním napadeného rozhodnutí je skutečnost, že odvolací soud naprosto ignoroval předchozí rozsáhlou novelu trestních předpisů a skutečnost, že dne 1. 10. 2020 nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, a některé další trestní předpisy. V důsledku toho svého zásadního pochybení na věc aplikoval a posuzoval ji dle nesprávných hmotněprávních a procesních norem. Tato vada měla přitom nepochybně vliv jednak na právní kvalifikaci skutku, jednak měla vliv i na stanovení výše trestu, jak je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrné. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 3 To 18/2020 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 10 T 8/2015-9918, v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §226 písm. b) tr. ř. a zprostil obviněného obžaloby, in eventum aby přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. V souladu s §265o odst. 1 tr. ř. obviněný dal také podnět, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do doby, než rozhodne o podaném dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný napadl citované rozhodnutí dovoláním opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dále shrnula, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak zejména soud odvolací. K námitkám obviněného dále konstatovala, že konkrétně námitkou stran zpracování věci jiným soudcem se zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí druhoinstanční soud, když dospěl k závěru, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že věc byla přidělena ke zpracování dle rozvrhu práce Městského soudu v Praze jinému soudci, neboť bylo nutno pro projednání věci změnit senát, a to z důvodu zániku funkce předcházejícího soudce. Dále státní zástupkyně uvedla, že plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že z výpovědi svědka L. M. a následně i z výpovědi odsouzené A. V. je zcela patrno, jakým způsobem byla páchána trestná činnost ze strany obviněného. Dodala, že při legalizaci výnosů z trestné činnosti není možné hodnotu jednotlivých věcí nebo majetkových hodnot sčítat, ovšem věc hromadnou, tedy peníze, je třeba považovat za jednu věc. S ohledem na výše uvedené uvedla, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody v dovolání naplněny nebyly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Replikou ze dne 20. 11. 2021 reagoval obviněný D. M. na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Předně uvedl, že státní zástupkyně ve výše citovaném vyjádření zcela pominula zásadní argumentaci obviněného, kterou uplatnil ve svém dovolání a v rámci které poukazoval na neexistenci hmotného předmětu útoku a zároveň poukazoval na skutečnost, že konstrukce příslušné skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, fakticky vylučuje možnost trestní odpovědnosti za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti při absenci předchozího dokonaného trestného činu a jeho výnosu. Má za to, že jeho trestní odpovědnost za trestný čin legalizace výnosu trestné činnosti je v daném případě zcela vyloučena, že se tohoto trestného činu za daného skutkové stavu pojmově nemohl dopustit. Státní zástupkyně ve svém vyjádření rovněž zcela pominula další ze zásadních námitek, a to skutečnost, že odvolací soud na věc aplikoval nesprávnou právní úpravu, konkrétně nijak nereflektoval novelizaci trestních předpisů provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. Dále uvedl, že věc hromadná znamená právní fikci, že věci, které jsou v ní seskupeny, ztrácí po dobu, kdy jsou součástí věci hromadné, své postavení samostatného předmětu soukromoprávních vztahů ve prospěch věci hromadné, dokud trvá vůle toho, komu věci náleží, disponovat s těmito věcmi jako s věcí hromadnou. Cituje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v §501 hromadnou věc definuje jako soubor jinak jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení. Namítá, že s věcí hromadnou se disponuje jako s celkem, čemuž odporuje fakt, že jednotlivé finanční částky byly poukazovány různým příjemcům v různých časových okamžicích. Žádná z transakcí navíc nedosáhla částky 10.000.000 Kč, takže se nejedná o škodu velkého rozsahu. S ohledem na shora uvedené proto obviněný plně setrvává na námitkách uplatněných v rámci svého dovolání, přičemž má za to, že jeho argumentace zde uplatněná byla plně potvrzena i recentní judikaturou nadepsaného soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K uplatněným výhradám Nejvyšší soud nejprve uvádí, že ve věci obviněného D. M. již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1423/2018, jímž zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 10 T 8/2015 a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výsledkem nového projednání věci po shora citovaném zrušovacím usnesení je nyní přezkoumávané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 3 To 18/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 10 T 8/2015.
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když dle jeho názoru bylo v řízení porušeno jeho právo na zákonného soudce, a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož ve věci rozhodoval vyloučený orgán.
Nejvyšší soud uvádí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).
Obviněný má za to, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a ve věci rozhodoval vyloučený orgán, neboť jeho trestní věc nebyla dle jeho názoru přidělena soudci Městského soudu v Praze dle rozvrhu práce. K této námitce, týkající se porušení zásady zákonného soudce, Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že projednávaná trestní věc po jejím vrácení z dovolacího řízení za situace, že bylo nutno změnit senát pro projednání této věci v důsledku zániku funkce soudce JUDr. Nováka, byla místopředsedou Městského soudu v Praze JUDr. Kadlecem v souladu s rozvrhem práce přidělena do senátu 46 T JUDr. Kateřině Ratkovské, neboť toto oddělení bylo aktuálně na řadě (viz sv. 46, č. l. 9723), a která se svého úkolu zhostila odpovídajícím způsobem. Nejvyšší soud proto z hlediska dodržení jednotlivých ustanovení trestního řádu nemá k takovému postupu připomínky.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. M., který shodné námitky, vyjádřené v nyní projednávaném dovolání, uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (např. znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Soni Novákové Ph.D., který shledává vadným, nerelevantním a nevěrohodným, či skutečnost, že v řízení byl proveden důkaz znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem – Společnost Plzeňská znalecká s. r. o., jehož závěry byly čteny a následně nesprávně interpretovány, aniž by závěry znaleckého posudku byly jakkoliv promítnuty do procesu dokazování) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. vyslovení závěru o fiktivnosti převodu finančních prostředků z účtu B. na účet T. P. a na účet S. bez jediného důkazu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod výše uvedený dovolací důvod, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce uplatněné v podaném dovolání, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného ve znění od 1. 1. 2022, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Obviněný ve svém dovolání namítl, že byly provedeny i důkazy, které byly získány nezákonným způsobem při nezákonně provedené domovní prohlídce v XY ulici v XY. Námitka obviněného zde tedy směřuje proti použití důkazů získaných při domovní prohlídce v objektech užívaných obviněným jako obhájcem. Nejvyšší soud konstatuje, že soud I. stupně při použití takto získaných důkazních prostředků v rámci svého rozhodnutí postupoval v souladu s dřívějším závěrem Nejvyššího soudu velmi citlivě a použil pouze ty důkazy, které jsou veřejně přístupné a které nejsou charakterizovány vztahem obhájce a klienta, kde by mohlo v důsledku použití těchto důkazů dojít k poškození právě zájmů klienta. Nejvyšší soud navíc dodává, že i znalkyně Ing. Soňa Nováková, Ph.D., při svých závěrech ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, vycházela téměř ve všech případech z podkladů nalezených při domovní prohlídce v ul. XY v XY, a nikoliv z podkladů nalezených při domovní prohlídce v ul. XY.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 především namítl, že skutkový stav tak, jak je uvedený ve výroku napadeného rozsudku, nemůže být podkladem pro závěr, že se dopustil trestného činu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a c) tr. zákoníku. Uvádí, že ve skutkové větě není vůbec uvedeno, zda popsaným jednáním získal pro sebe nebo pro jiného prospěch a případně pro koho prospěch získal a v jakém rozsahu. V popisu skutku chybí i obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu dle §216 tr. zákoníku a taktéž se dle obviněného soudy nevypořádaly ani s popisem naplnění obligatorní složky subjektivní stránky základní a kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle §216 tr. zákoníku a rezignovaly na řádné uvedení výše prospěchu a uvedení toho, kdo měl příslušný prospěch získat. Dodal také, že při určování výše prospěchu je nutné vycházet z tzv. čistého prospěchu a od tohoto prospěchu případně odečíst vynaložené náklady.
Nejprve je nutno v obecné rovině stručně připomenout, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) se dopustí pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, takový čin spáchal ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě pocházející ze zvlášť závažného zločinu, spáchal takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě v hodnotě velkého rozsahu a získal takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že soud I. stupně se vypořádal s požadavky kladenými na něj usnesením tohoto soudu ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1423/2018, dostatečným způsobem. Na základě provedeného dokazování upřesnil výrok o vině a dospěl k závěru, že je zcela zřejmé, že finanční prostředky, které měly být použity ke spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, zcela nepochybně pocházely z trestné činnosti, za kterou byla již pravomocně uznána vinnou spácháním zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dnes již odsouzená A. V. Finanční prostředky získané touto trestnou činností byly pod fiktivními důvody neoprávněně vyváděny z účtu společnosti B. na společnost T. P. a později na společnost S., odkud byly převáděny na další účty a postupně v nemalé míře končily především na účtu politické strany XY, v neposlední řadě i na účtu obviněného. Finanční prostředky získané z prodeje pohonných hmot, při absenci úmyslu odvést příslušné daně, měly charakter finančních prostředků získaných trestnou činností, a tedy již vyvádění těchto prostředků z účtu společnosti B. na společnosti T. P. a S., když toto dnes již odsouzená A. V. činila ať již na základě pokynů dnes odsouzeného B. P. či obviněného D. M., a tyto převody finančních prostředků z účtu těchto společností na další účty byly odůvodňovány neexistujícími plněními, naplňovalo znaky žalovaného trestného činu, neboť toto jednání mělo navodit dojem manipulace s řádně nabytými prostředky, mělo tedy legalizovat tyto finanční prostředky v rámci jejich dalšího uplatnění, když současně tato činnost znemožnila příslušným finančním orgánům škodu způsobenou nepřiznáním a nehrazením daně z přidané hodnoty z posléze zajištěných finančních prostředků v celém rozsahu vymoci.
V tomto směru lze také poukázat na odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu na straně 13, v němž je uvedeno, že není pochyb o existenci hlavního trestného činu, tedy zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za nějž již byla A. V. pravomocně odsouzena. O tom, že soud prvního stupně do všech důsledků dodržel pokyny dovolacího soudu, svědčí také další část výroku podrobně rozebírající, jak bylo se zjištěnými finančními prostředky zaslanými na účty společností T. P. a S. posléze naloženo. Pokud obviněný poukazuje na to, že pouze provozoval v rámci advokátní kanceláře legální činnost a zřizoval společnosti, které následně prodával zájemcům, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Vystupování obviněného jako advokáta za společnost B. a za B. P., mělo za cíl pouze krýt trestnou činnost, které se dopouštěl. Odsouzená A. V. hodnověrně popsala, kdo jí přinášel k podpisu daňová přiznání, kdo jí zabezpečoval účetnictví, kdo ji zkontaktoval i s prodejci pohonných hmot a odběrateli. Tyto skutečnosti jednoznačně potvrdily, že to byl právě obviněný D. M., který vše s dalšími osobami organizoval, a který věděl o tom, že prostředky zasílané na účet společnosti T. P. a později S. jsou prostředky získané trestnou činností, a to neodvedením daňové povinnosti na úseku DPH společnosti B.
Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněný M. svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015, když jednáním pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu jako člen představenstva společnosti T. P. a osoba s dispozičním právem k účtu této společnosti, peněžní prostředky zaslané odsouzenou A. V. z účtu společnosti B. na účet společnosti T. P. získané neodvedením daně z přidané hodnoty v plné výši, tedy trestnou činností, z tohoto účtu spol. T. P. v hotovosti vybíral nebo převáděl na účet politické strany XY nebo na účty dalších společností, nebo je sám vybral v hotovosti, čímž zastíral původ peněžních prostředků. Obviněný tento čin spáchal ve vztahu k peněžním prostředkům pocházejícím z trestné činnosti, konkrétně ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž spáchal takový čin ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu a získal takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch ve výši 17.836.000 Kč, tedy částku převyšující hranici škody velkého rozsahu (§138 tr. zákoníku). Jednáním pod bodem II. rozsudku se obviněný dopustil shodného jednání jako pod bodem I. rozsudku, ovšem ve vztahu ke společnosti S., přičemž tento čin spáchal ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu a získal tímto činem pro sebe nebo pro jiného prospěch ve výši 11.497.000 Kč.
K námitce obviněného, že se nemohl dopustit zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti předtím než odsouzená A. V. dokonala zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby, ze kterého finanční prostředky, které legalizoval, pocházely, Nejvyšší soud s odkazem na bod 118 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že A. V. byla pravomocně odsouzena pro zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který páchala v období nejméně od 1. 4. 2011 do 2. 11. 2011. Skutečnost, že obviněný započal s legalizací finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti V. již v době, kdy trestnou činnost páchala, tedy v jejím průběhu, není pro jeho trestní odpovědnost rozhodná. Odsouzená A. V. trestnou činnost spočívající v pokračujícím krácení daní ke škodě České republiky dokonala a byla za ni pravomocně odsouzena, přitom bylo navíc prokázáno, že byla nastrčenou osobou odsouzeného P. a obviněný M. o tom věděl, neboť většina jednání ohledně společnosti B. se odehrávala v jeho advokátní kanceláři a pod jeho vedením a obviněný tak byl podrobně a průběžně informován o finančních tocích, resp. krácení DPH v této společnosti.
Zjevně neopodstatněné jsou i výtky obviněného týkající se určení výše prospěchu, když namítá, že je nutné vycházet z tzv. čistého prospěchu pachatele či jiné osoby a od tohoto prospěchu případně odečíst případné vynaložené náklady. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury při posuzování otázky, zda pachatel získal pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, je třeba vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat náklady vynaložené na jeho dosažení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, publikované pod č. 31/2009 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno, při stanovení výše prospěchu získaného trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti je nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele. Zpravidla lze vycházet z hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, s níž pachatel disponoval, když toto nelze ovšem činit mechanicky, ale podle okolností případu je nutno brát zřetel i na existenci skutečností, jež mohou snižovat čistý prospěch pachatele. Může se např. jednat o náklady, které musel pachatel vynaložit v souvislosti se zastíráním původu věci (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 669/2010). Za těchto shora naznačených východisek je třeba poukázat na skutková zjištění soudů, ze kterých je zřejmé, že obviněný převáděl peněžní prostředky, získané trestnou činností odsouzené V. na účet politické strany XY nebo na účty dalších společností, nebo je sám vybíral v hotovosti, čímž zastíral jejich původ. Nejvyšší soud dodává, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by obviněnému vznikly nějaké náklady, navíc obviněný žádné náklady, které by měl údajně vynaložit v souvislosti s trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, ani blíže nerozvádí. Námitku obviněného lze proto považovat za zjevně neopodstatněnou.
Z popisu skutku rovněž dle obviněného nevyplývá, že by se zaviněně dopustil legalizace majetkové hodnoty ve výši nejméně 10.000.000 Kč, přičemž poukazuje na skutečnost, že judikatura neumožňuje sčítání ceny majetkových hodnot. Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1423/2018, uvádí, že při legalizaci výnosů z trestné činnosti ve vztahu k více věcem nebo jiným majetkovým hodnotám opravdu není možné hodnotu jednotlivých věcí nebo jednotlivých majetkových hodnot sčítat. Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná (např. jídelní servis, sbírka poštovních známek apod.), přičemž podobně je třeba přistupovat i k částce peněz, kterou je taktéž třeba považovat za jednu věc. S tímto názorem se ztotožnila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný vyvedl z účtu společnosti T. P. peněžní prostředky ve výši nejméně 17.836.000 Kč a z účtu společnosti S. nejméně 11.497.000 Kč, čímž získal pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. K námitce obviněného, že ve věci nebyla zohledněna nová právní úprava výše škod zákonem č. 333/2020 Sb., Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je zde spáchání legalizace výnosů z trestné činnosti ve vztahu „k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má hodnotu velkého rozsahu“. Věc nebo jiná majetková hodnota, která má hodnotu velkého rozsahu, je věc nebo jiná majetková hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 10.000.000 Kč, což plyne z §138 tr. zákoníku, jelikož se na určení hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro stanovení výše škody. V této souvislosti a s ohledem na námitku obviněného je třeba poukázat na to, že i po novelizované úpravě výše škody způsobená trestnou činností obviněného překračuje spodní hranici prospěchu velkého rozsahu. Lze proto uzavřít, že svou činností obviněný D. M. jednoznačně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015.
Obviněný dále v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 namítl porušení zásady in dubio pro reo. Uvádí, že soudy nikterak nevyvrátily podrobnou a konkrétní obhajobu obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a nebyl předložen žádný důkaz, že o údajné trestné činnosti věděl, což zakládá důvodnou pochybnost závěru o jeho vině.
Pokud obviněný namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, lze jen konstatovat, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru je možno uvést například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, v němž uvedený soud mimo jiné uvedl: „Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo ‚in dubio pro reo‘ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí ‚v pochybnostech ve prospěch obviněného‘. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod“. Tato námitka tudíž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není proto způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada kontradiktornosti, přímosti, ústnosti a zásada materiální pravdy, a to především proto, že soud prvního stupně dal dle obviněného najevo, že se v hlavním líčení s žádnými důkazy seznamovat nepotřebuje a že nepokládá osobní výslech žádného ze svědků za nutný, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Taktéž neshledává ani porušení zásady kontradiktornosti, přímosti, ústnosti ani zásady materiální pravdy. Ke zjevně neopodstatněným námitkám obviněného ohledně předsedkyně senátu nalézacího soudu, která si dle něj vynucovala udělení souhlasu se čtením protokolu z předchozího hlavního líčení, a která zcela vyloučila obhajobu z procesu dokazování, odkazuje Nejvyšší soud na bod 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se tento soud podrobně zabývá procesním postupem ve věci.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále shledal, že obviněný D. M. fakticky uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, kdy namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi svědka L. M. a následně i z výpovědi odsouzené A. V., která podrobně popsala svoji úlohu v trestné činnosti od převzetí společnosti B. za účasti jednotlivých osob i další svoji činnost a osoby participující na nákupu a prodeji nafty, jakož i podávání příslušných daňových přiznání a z dalších listinných důkazů.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu