ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.988.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 988/2022-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 13 To 129/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 12 T 7/2021, byl obviněný J. V. uznán vinným jednak přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
po předchozí vzájemné dohodě s A. G., narozeným XY, ruským státním příslušníkem, v úmyslu vylákat plnění z povinného ručení, si dne 12. 2. 2019 kolem 15:20 hodin zapůjčil nákladní motorové vozidlo tovární značky Ford Transit, registrační značky XY, s tímto vozidlem kolem 20:25 hodin dojel do obce XY, kterou nízkou rychlostí projel ke křižovatce ulice U Mrazíren s hlavní pozemní komunikací silnicí číslo II/245, zde v čase 20:30 hodin s vozidlem zastavil a vyčkal nárazu do levé části svého vozidla pravým předním kvadrantem osobního motorového vozidla tovární značky Mercedes-Benz, ML 500, registrační značky Y828MB799, řidiče A. G., jedoucího po hlavní komunikaci (v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 70 km/h) rychlostí 22 až 27 km/h,
A. G. následně dne 14. 2. 2019 uplatnil u ČSOB Pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla Ford Transit, registrační značky XY, na svém vozidle tovární značky Mercedes-Benz, ML 500, registrační značky XY, jenž byl vyčíslen na částku 995 874,07 Kč, kdy k výplatě pojistného plnění nedošlo, na vozidle tovární značky Ford Transit, registrační značky XY, majitele L., IČO XY, vznikla škoda ve výši 180 940,82 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 12 T 7/2021, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 13 To 129/2022, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 13 To 129/2022, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávný postup odvolacího soudu, když se obviněnému nepodařilo prokázat stěžejní znak skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu ve smyslu ust. §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a i přes tuto skutečnost dospěl soud prvního stupně dospěl k tomu, že obviněný výše uvedený přečin spáchal. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně zcela nekriticky přijal, aniž by se hlouběji zabýval argumentací obviněného, když závěry soudu prvního stupně doplnil o vlastní spekulativní úvahy. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu obviněný spatřoval především v existenci extrémních vnitřních rozporů předmětných rozhodnutí. V této souvislosti vyjádřil názor, že přezkoumávaná rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, když především krajský soud se téměř nezabýval odvolacími námitkami obviněného. Dále mezi obviněným a další na trestné činnosti zainteresovanou osobou nebyla prokázána společná domluva, což vylučuje trestní odpovědnost obviněného. Ani motiv obviněného ke spáchání trestné činnosti nebyl řádně prokázán. Obviněný uzavřel, že jediným důkazem v jeho neprospěch je znalecký posudek soudního znalce Bc. Daniela Pýchy, který však pracuje s pravděpodobností nehodového děje a závěry znalce vycházejí především ze skutečnosti, že vozidlo Ford Transit vypůjčené obviněným stálo dvacet vteřin v křižovatce a následně do něj narazilo vozidlo A. G., přičemž zejména z absence brzdných stop, neměnného otěru na pravé přední pneumatice vozidla a nízké rychlosti znalec usoudil, že předmětná dopravní nehoda byla fingovaná. Jediným důkazem proti obviněnému byl tedy fakticky pouze znalecký posudek, který se však opíral jen o pravděpodobnostní závěry. Při absenci jiných důkazů tak mělo být rozhodnuto v duchu zásady in dubio pro reo. Odvolací soud dále pochybil v tom, že obviněnému přičetl k tíži to, že se rozhodl nevypovídat. Takový postup je ovšem nepřípustný. V rámci dovolání obviněný citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 13 To 129/2022, a aby sám zprostil obviněného obžaloby, popř. pokud by pro toto rozhodnutí neshledal procesní podmínky, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a případně též vadné řízení mu předcházející a aby dle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu (chybně uvedeno Krajskému) soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že má za to, že výtky obviněného nejsou opodstatněné, neboť obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především pak usvědčující závěry plynoucí z expertního zkoumání, které nejsou podle jeho názoru k úsudku o vině dostačující; současně nesouhlasí s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Jak vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Není chybou, pokud soudy pracují se závěry znaleckého zkoumání jako s rozhodujícím důkazem viny. Expertní závěry totiž nejsou osamocené, izolované, ale plně korespondují především s objektivními záznamy systému GPS. Kromě toho soudy dostatečně vysvětlily, proč lze předmětné důkazy považovat za spolehlivé a dostačující k usvědčení obviněného. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor v naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. K tvrzení obviněného, že nebyla prokázána jeho domluva s další osobou participující na trestné činnosti, lze odkázat na bod 9. usnesení krajského soudu, kde je s odkazem na okolnosti, za kterých k nehodě došlo, vysvětleno, že průběh nehody, existenci srozumění a vzájemnou kooperaci implikuje jednoznačně a bez pochybnosti. Zpochybňuje-li obviněný soudy konstatovaný motiv, pak konstatuje, že i jeho existence je nepochybná, a to vzhledem k uplatnění nároku na pojistné plnění člověkem, se kterým obviněný „nehodu“ kooperoval. Výtky obviněného, dle kterých znalecký posudek pracuje toliko s „pravděpodobností“, jsou pouze vlastní interpretací obviněného.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly formulaci žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Bylo to ve stručnosti v těch případech, v nichž soudy učiněná skutková zjištění neměla žádnou oporu v provedeném dokazování, ze strany soudů tak došlo ke svévolnému hodnocení či interpretaci a deformaci výsledků důkazního řízení, dále v situacích opatření pro věc významného či zásadního důkazu procesně nepřípustným způsobem a také v případě, že soudy v rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a konečně v případech tzv. opomenutých důkazů, tj. soudy odmítly provést stranami navržený důkaz, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak nevypořádaly se s jeho obsahem v odůvodnění svého rozhodnutí.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Nejvyšší soud však může konstatovat, že o žádný z výše uvedených případů se v projednávané věci nejedná. K uvedené povaze dovolací argumentace obviněného zpochybňující proces dokazování a z něho vyplývající skutková zjištění (z hlediska jejich úplnosti a správnosti) může Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině konstatovat jak to, že toto dokazování bylo provedeno zcela v souladu s citovanými ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tak i to, že rozsudek soudu prvního stupně, respektive odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání lze dále konstatovat, že podstatou dovolací argumentace obviněného, tak jako v předchozích stadiích trestního řízení, je jeho postoj založený na tom, že se posuzovaných přečinů nedopustil. K tomuto jeho postoji, včetně odůvodnění jednotlivých dílčích námitek popsaných výše v tomto usnesení uplatněných obviněným na podporu tohoto jeho postoje, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
Skutečnost, že obviněný v nyní projednávaném dovolání uplatňuje podobné, respektive stejné námitky jako v podaném odvolání, zřetelně vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a to zejména z jeho odůvodnění pod body 8. a 9., ve kterých se odvolací soud s těmito námitkami uplatněnými v podaném odvolání vypořádal.
Odvolací soud se pod bodem 9. odůvodnění svého usnesení vyjádřil i k tomu, proč bylo za daného stavu věci správné vycházet ze závěrů znaleckého posudku z oboru všeobecné strojírenství a doprava, odvětví silniční a městská, zpracovaného znalcem Bc. Danielem Pýchou (ve znění jeho pozdějších doplňků).
Pokud dovolací námitky obviněného směřují v zásadě proti postupu obou nižších soudů při hodnocení znaleckého posudku, pak sice lze připustit, že tento posudek je pro skutkové a právní závěry obou nižších soudů klíčový, na straně druhé však oba nižší soudy k tomuto posudku přistoupily v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06. V této trestní věci nenastala situace konstatovaná uvedeným rozhodnutím spočívající v tom, že by soudy ponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, toliko slepě důvěřovaly závěrům znalce a privilegovaly znalecký důkaz a přenášely tím odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (což by znamenalo porušení zásady volného hodnocení důkazů). V této trestní věci nenastala ani situace, kdy by ze znaleckého zkoumání vyplývaly závažné skutkové rozpory a vznikaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, v důsledku čehož by soud musel postupovat podle zásady in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.
Znalecký posudek měl odpovědět, zda průběh nehody tak, jak byl obviněným popsán, a s ohledem na poškození předmětných vozidel, je technicky přijatelný. Nepochybně šlo o posouzení skutečnosti velmi důležité pro trestní řízení v této posuzované věci, ke které je zapotřebí odborných znalostí, přičemž složitost posuzované otázky vyžadovala přibrání znalce. Soud prvního stupně znalce Bc. Daniela Pýchu vyslechl v hlavním líčení, kde se zaměřil na objasnění všech rozhodných otázek (srov. č. l. 388 až 390), a proto si vytvořil všechny podmínky, pro jejich náležité zhodnocení, a to i ve spojení s dalšími provedenými důkazy. S ohledem na odbornou složitost posouzení technické přijatelnosti nehodového děje je zcela logické, že soud prvního stupně vycházel ze znalecké expertízy. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahovou vazbu na znalecký posudek Bc. Daniela Pýchy, v němž byla podrobně vysvětlena technická nemožnost nehody, jak ji obviněný prezentoval. Soudy si byly vědomy protichůdnosti závěrů, ke kterým došel znalec Bc. Daniel Pýcha, a obhajoby obviněného. Již s ohledem na komplikovanou důkazní situaci soudy přistupovaly k hodnocení důkazů, především znaleckého posudku Bc. Daniela Pýchy, velmi obezřetně. V tomto rámci soudy pozorně zkoumaly vztah znaleckého posudku Bc. Daniela Pýchy k ostatním důkazům a objektivně zjištěným okolnostem. Soudy nepochybily, pokud pracovaly se závěry znaleckého zkoumání jako s rozhodujícím důkazem viny. Expertní závěry obsažené ve znaleckém posudku nebyly osamocené, naopak plně korespondovaly především s objektivními záznamy systému GPS. Soudy hodnotily znalecký posudek velmi pečlivě a zevrubně, přičemž náležitě vysvětlily své hodnotící úvahy, které je vedly k tomu, že za podklad skutkových zjištění vzaly předmětný znalecký posudek. Soudy tak přijaly verzi, podle které obviněný do konečného postavení vozidlo uvedl záměrným pohybem, a jednalo se o děj nepřirozený, který nenese stopy nahodilosti, bylo tedy vyloučeno, aby nehoda byla výsledkem spontánního a nekontrolovaného pohybu vozidla.
Nejvyšší soud konstatuje, že hodnocení důkazů zejména ze strany soudu prvního stupně potvrzené i závěry odvolacího soudu odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž závěry obou nižších soudů jsou logické a navazují na výsledky provedeného dokazování. Soudy dostatečně vysvětlily, proč lze předmětné důkazy považovat za spolehlivé a dostačující k usvědčení obviněného. Ohledně námitky obviněného, že znalecký posudek pracuje pouze s „pravděpodobností“, je třeba uvést, že tato je pouhou vlastní interpretací obviněného. Je třeba konstatovat, že znalec vycházel z objektivních zjištění, přičemž jeho závěry těmto objektivním zjištěním plně odpovídají.
Tato skutková zjištění se pak mohla stát podkladem pro právní závěry, tedy pro závěr, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, nesouhlas obviněného s odůvodněním rozhodnutí není dovolacím důvodem, resp. jedná se o argumentaci z hlediska dovolacího řízení zcela bezpředmětnou (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Navíc soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé. To znamená, že je nelze označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná.
K námitce obviněného, že nebyla prokázána jeho domluva s další osobou participující na trestné činnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že skutkovému závěru soudů, že obviněný jednal po předchozí domluvě s A. G., plně odpovídá i posouzení jeho jednání jako spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Při spolupachatelství se pak každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem. Zákon přitom nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. Ze znění ustanovení §23 tr. zákoníku vyplývá, že u spolupachatelů se vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin. Samotné společné jednání pak může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti. Takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Pokud tedy obviněný namítl, že z žádného důkazu neplyne existence předchozí dohody, což by mělo svědčit o existenci tzv. extrémního nesouladu, je zcela zřejmé, že existence předchozí vzájemné domluvy (lhostejno v jaké formě) byla předpokladem pro realizaci trestné činnosti. Jinými slovy vyjádřeno, charakter trestné činnosti vylučuje, aby mezi spolupachateli neexistovala výslovná nebo nevýslovná domluva o tom, kdo z nich bude zajišťovat které úkoly, čímž se bude podílet na dosahování zamýšlených cílů, kterých mělo být trestnou činností dosaženo. Lze se ztotožnit s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, ve kterém je s odkazem na okolnosti, za kterých k nehodě došlo, vysvětleno, že průběh nehody existenci srozumění a vzájemnou kooperaci implikuje jednoznačně a bez pochybnosti. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Stejně tak zpochybňuje-li obviněný soudy konstatovaný motiv, je nutné uvést, že i jeho existence je nepochybná, a to vzhledem k uplatnění nároku na pojistné plnění člověkem, se kterým obviněný „nehodu“ kooperoval.
Nejvyšší soud neshledal podstatný, natož extrémní rozpor mezi výsledky dokazování v jejich souhrnu a soudy zjištěným skutkem. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazního prostředku, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud proto celkově shledal námitky obviněného jako nedůvodné, navíc jde u něho o opakování v průběhu řízení předkládané obhajoby, ačkoli jeho obrana byla soudy vyvrácena a jejich úvahy nalezly dostatečně srozumitelný odraz v odůvodnění zejména rozsudku prvního stupně, doplněného v napadeném rozhodnutí soudu odvolacího.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu