ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1129.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1129/2021-5741
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podala obviněná právnická osoba – obchodní společnost Ž., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2021, sp. zn. 9 To 3/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Ž., odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost Ž. (dále i jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“), byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 80 T 2/2019, uznána vinnou společně s P. Š. a D. F. zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 86/2015 Sb. (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle §260 odst. 4 tr. zákoníku za použití §7 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), podle §68 odst. 1 tr. zákoníku a §18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. uložen peněžitý trest v počtu 150 celých denních sazeb při výši denní sazby 15 000 Kč, celkem ve výměře 2 250 000 Kč. Podle §23 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. byl obviněné uložen i trest uveřejnění rozsudku a bylo určeno, že rozsudek bude na náklady obviněné právnické osoby uveřejněn v regionálním denním tisku pokrývajícím alespoň okres XY ve lhůtě do 2 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to v rozsahu v rozsudku uvedeném. Stejným rozsudkem byl obviněný T. Š. uznán vinným pomocí ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu majetkové škody České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí částku 448 485 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem životního prostředí odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2021, sp. zn. 9 To 3/2021, jímž rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. ohledně všech obviněných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že uznal obviněnou Ž., a obviněné P. Š. a D. F. vinnými přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., obviněnou Ž., za použití §7 t. o. p. o. Obviněného T. Š. uznal odvolací soud vinným opět pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto přečinu. Obviněné právnické osobě byl podle §260 odst. 3 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. uložen peněžitý trest ve výměře 80 celých denních sazeb při výši denní sazby 10 000 Kč, celkem ve výši 800 000 Kč. Podle §23 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. byl této obviněné uložen i trest uveřejnění rozsudku a bylo určeno, že rozsudek bude na náklady obviněné právnické osoby uveřejněn v rozsahu uvedeném v rozsudku v regionálním denním tisku pokrývajícím alespoň okres XY ve lhůtě do 2 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu majetkové škody České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí částku 407 220 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem životního prostředí odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedeného skutku se obviněná právnická osoba dopustila ve stručnosti tím, že spoluobviněný P. Š. jako předseda představenstva obviněné právnické osoby Ž., v rámci projektu „Ekologizace CZT Ž. - kotel K1, rozvody CZT“, evidovaného u Státního fondu životního prostředí České republiky (dále jen „SFŽP“) pod č. CZ 1.02/2.1.00/13.20391, dotovaného z Fondu soudržnosti Evropské unie v souladu s čl. 56 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 ve spojení s nařízením Rady (ES) č. 1084/2006 ze dne 11. 7. 2006, o Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1164/94, jménem Ž., a obviněná právnická osoba Ž., osobou P. Š., předložili dne 11. 12. 2015 SFŽP „Žádost o platbu“ ze dne 9. 12. 2015, jejíž přílohou byl mimo jiné i dokument „Soupis provedených prací“ ze dne 30. 11. 2015, který vypracoval stavbyvedoucí zhotovitele obchodní společnosti M., D. F., a jako správný jej svým podpisem stvrdil zástupce technického dozoru investora T. Š., přičemž v dokumentu „Soupis provedených prací“ ze dne 30. 11. 2015 bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že obchodní společnost M., provedla pro objednatele Ž., práce, které ve skutečnosti neprovedla buď vůbec, nebo v nižším než tvrzeném rozsahu a na základě „Žádosti o platbu“ došlo k proplacení dotace v požadované výši, přičemž uvedeným jednáním způsobili obvinění škodu ve výši 912 010 Kč.
II. Dovolání obviněné
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná právnická osoba Ž., dovolání, které opřela o dovolací důvody §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle názoru obviněné došlo tím, že se soudy obou stupňů odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a neuvedly ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku okolnosti zakládající přičitatelnost spáchaného trestného činu obviněné právnické osobě. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019, podle něhož je třeba zjišťovat okolnosti, za nichž lze jednání fyzické osoby právnické osobě přičítat. Podle tohoto rozhodnutí je nutné zjistit, že konkrétní fyzická osoba, byť není známa její totožnost, se dopustila protiprávního jednání v konkrétním postavení ve vztahu k právnické osobě ve smyslu §8 odst. 1 t. o. p. o., kterým naplnila všechny znaky trestného činu, a takto jednala v zájmu právnické osoby anebo byl čin spáchán v rámci její činnosti, proto je tento trestný čin právnické osobě přičitatelný podle §8 odst. 2 t. o. p. o. a zároveň se právnická osoba nezprostila odpovědnosti za tento trestný čin podle §8 odst. 5 t. o. p. o. Základní skutkové okolnosti zakládající přičitatelnost takového činu fyzické osoby musí být náležitě popsány ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Podle přesvědčení obviněné ve skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje jakýkoliv skutkový popis okolností zakládajících přičitatelnost trestného činu obviněné právnické osobě Ž., neboť ve výroku je pouze uvedeno, že spoluobviněný P. Š. jednal jménem obviněné a obviněná osobou P. Š. předložila žádost o platbu. Výrok je tak neúplný a v rozporu s judikaturou.
6. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněná právnická osoba uvedla, že se k okolnostem zakládajícím přičitatelnost odvolací soud vyjadřuje pouze v odůvodnění svého rozsudku, v němž uvedl, že právnická osoba jednala svým statutárním orgánem – předsedou představenstva, že jednala v rámci své činnosti i ve svém zájmu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že firemní compliance pravidla fungovala pouze formálně a představenstvo společnosti jako celek bylo loajální k porušování nastavených pravidel, a proto dospěl k závěru, že obviněná nevynaložila žádné úsilí, aby zabránila protiprávnímu činu, a neshledal, že by se zprostila trestní odpovědnosti. V tomto závěru obviněná právnická osoba shledala nesprávné právní posouzení, jelikož jednání osob oprávněných jednat jejím jménem nelze považovat za jednání v jejím zájmu, které by jí bylo za každých okolností přičitatelné. Trestní odpovědnost právnické osoby není chápána jako absolutní objektivní odpovědnost bez možnosti liberace. Právnické osobě může být přičítáno jednání osob jednajících jejím jménem, vždy však za splnění podmínek stanovených v §8 odst. 2 t. o. p. o. Jednání, které je obviněné kladeno za vinu, však bylo pouhým excesem několika osob za ni formálně jednajících, není možné jí toto jednání přičítat a činit z něj obviněnou právnickou osobu trestně odpovědnou. Jednání P. Š. bylo excesem a vybočením z přípustného jednání, které by bylo za běžných okolností od osoby v jeho postavení očekáváno. P. Š. nepostupoval v souladu s vnitřními mechanismy a pravidly společnosti, jejichž dodržováním mělo být zajištěno, že vše proběhne v souladu se zákonem. Obviněná právnická osoba uzavřela několik smluv s externími odbornými spolupracovníky, kteří měli poskytovat poradenství a konzultace. Poradenství však zcela bez jejího zavinění selhalo. Podle obviněné byla firemní compliance pravidla nastavena dostatečně, bohužel však nebyla ze strany několika osob respektována.
7. Obviněná rovněž uvedla, že při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost této poškozené právnické osoby. V této souvislosti obviněná uvedla, že byla nucena se po bývalých členech představenstva domáhat náhrady škody, která jejich jednáním vznikla. Pokud byla obviněná poškozenou, nelze říci, že by bylo jednání P. Š. a dalších osob činěno v její prospěch, a tudíž jí bylo přičitatelné. Tuto okolnost však odvolací soud pouze vzal na vědomí, nicméně při posouzení přičitatelnosti jednání P. Š. ji vůbec nezohlednil. Podle přesvědčení obviněné právnické osoby sice mohlo dojít k nesprávnostem v dokladech předkládaných s žádostí o poskytnutí dotace, avšak z této skutečnosti nelze dovodit její trestní odpovědnost za tato pochybení.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněná uvedla, že soudy nesprávně vyhodnotily její jednání a možnost aplikace účinné lítosti ve smyslu §11 odst. 1 t. o. p. o. Odvolací soud podle ní dostatečně nepřihlédl k její námitce, že jakmile se dozvěděla, že jí byla část dotace vyplacena zřejmě neoprávněně, okamžitě zahájila kroky k tomu, aby předmětnou část dotace vrátila poskytovateli zpět. Nikdo se tak na této akci neobohatil a obviněná nepoškodila zájmy EU. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že je nutno zohlednit, že obviněná, byť jako následek kontroly, své pochybení řešila dobrovolným vrácením části dotace ve výši 504 790 Kč, což bylo důvodně soudy posouzeno jako dílčí náhrada škody. Podle obviněné však její jednání nemělo být hodnoceno pouze jako náhrada škody, ale rovněž jako způsob napravení škodlivého následku, zejména když dotačním orgánem jí byly uloženy i další peněžité sankce. Podle názoru obviněné podmínka dobrovolnosti uvedená v §11 odst. 1 t. o. p. o. vyjadřuje svobodné rozhodnutí právnické osoby svědčící o jejím pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a případným škodlivým následkům, jde o projev změny postoje právnické osoby ke spáchanému trestnému činu projevujícího se především v upuštění od dalšího protiprávního jednání. Nezáleží přitom na tom, zda bylo takové rozhodnutí ovlivněno i obecnou obavou z trestního stíhání, pokud nebylo jednání učiněno pod vlivem již konkrétně hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000 uveřejněné pod č. 35/2011 Sb. rozh. tr.). K vrácení části dotace došlo, jakmile se osoby jednající za obviněnou právnickou osobu dozvěděly, že zřejmě došlo k pochybení, a tak došlo k dobrovolnému odstranění škodlivých následků. Obviněná poté přijala i další opatření, došlo k personálním změnám, aby bylo podobným excesům do budoucna zabráněno. Obviněná se sama cítí poškozena jednáním osob, které měly postupovat s náležitou péčí a odbornými znalostmi, domáhala se po bývalých členech představenstva sama náhrady škody, která vznikla jejich jednáním.
9. V případě, že ani po přihlédnutí k této okolnosti neměl odvolací soud za to, že trestní odpovědnost obviněné zanikla účinnou lítostí, měl k těmto zjištěním přihlédnout alespoň jako k okolnosti značně polehčující. Obviněná odkázala na komentářovou literaturu, kterou by podle ní bylo možné analogicky použít a podle níž, pokud došlo na základě neúčinného oznámení k odstranění nebezpečí a zabránění dokonání trestného činu, je třeba hodnotit při ukládání trestu i snahu odstranit škodlivé následky trestného činu ve smyslu §14 odst. 1 t. o. p. o., z hlediska společenské škodlivosti, a nebyl by vyloučen ani postup na základě §12 odst. 2 tr. zákoníku upravující zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio.
10. Závěrem svého dovolání obviněná právnická osoba – obchodní společnost Ž., navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve vztahu k obviněné zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
11. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Námitka nedostatečného popisu okolností zakládajících přičitatelnost činu ve skutkové větě podle státní zástupkyně neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť nezakládá neúplnost výroku. Státní zástupkyně uvedla, že neúplným je takový výrok, který neobsahuje podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Jak vyplývá z odůvodnění této námitky obviněnou, ta spíše poukazuje na nesoulad skutkové věty a věty právní ohledně zákonné podmínky přičitatelnosti skutku, a tedy nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu.
13. Státní zástupkyně uvedla, že obviněná v této argumentaci dále pokračovala i u uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, když soudům vytýkala nesprávné právní posouzení skutku spočívající v nesprávném posouzení její odpovědnosti jakožto právnické osoby za jednání obviněného P. Š. Uvedený odkaz na judikaturu však byl zcela nepřípadný, jelikož ve věci, na kterou obviněná odkazovala, nebyla zjištěna konkrétní fyzická osoba jednající za právnickou osobu. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě byl obviněný P. Š. jasně identifikovaným členem statutárního orgánu obviněné a soud prvního stupně uvedl ve skutkové větě svého rozsudku i to, že k vytýkanému jednání došlo v rámci činnosti obviněné, v jejím zájmu a v její prospěch. K tomu státní zástupkyně rovněž poznamenala, že v důsledku skutkových okolností případu nelze uvažovat o trestné činnosti spáchané na úkor právnické osoby.
14. Mimo uplatněný dovolací důvod byla podle státní zástupkyně námitka obviněné, kterou podřadila pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Zánik trestnosti činu v důsledku účinné lítosti podle §11 t. o. p. o. není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, nýbrž důvodem k zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř., případně důvodem pro vyslovení zprošťujícího rozsudku podle §226 písm. e) tr. ř. Námitku by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně státní zástupkyně ji neshledala opodstatněnou. Obviněná podala žádost o vynětí předmětných prací ze způsobilých nákladů dotace až na podkladě veřejnoprávní kontroly ze strany orgánů SFŽP, přičemž státní zástupkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v takovém případě nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí. Státní zástupkyně rovněž poukázala na to, že námitka, že měl soud přihlédnout k jejímu reparačnímu postoji alespoň při ukládání trestu jako k polehčující okolnosti, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze v dovolání úspěšně namítat nepřiměřenost uloženého trestu, ale pouze pochybení soudu v právním závěru, zda měl být uložen trest úhrnný, souhrnný, popř. trest za pokračování v trestné činnosti.
15. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou obviněné, že jednání, z něhož měla v konečném důsledku prospěch, nelze považovat za jednání v jejím zájmu, které by jí mohlo být přičitatelné. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019, podle něhož ke splnění podmínek pro exkulpaci podle §8 odst. 5 t. o. p. o. nestačí toliko přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření, ale je důležité především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce. Tyto podmínky vyvinění tedy nemohly být splněny pouze s ohledem na tvrzení, že příslušná pravidla pro čerpání evropských dotací měla obviněná dostatečným způsobem nastavena, avšak nebyla respektována.
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněná podle státní zástupkyně ani neuvedla žádné okolnosti, které by mohly založit některý z důvodů nepřípustnosti jejího trestního stíhání podle §11 a §11a tr. ř. Námitka zániku trestnosti jejího jednání z důvodu účinné lítosti nesouvisí ani vzdáleně s žádným důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, a nachází se tak zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud obviněná vytýkala, že k jejímu postoji odvolací soud nepřihlédl jako k polehčující okolnosti, jedná se o námitku nepřiměřenosti trestního postihu, kterou nelze uplatnit na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. K možné aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyvozeného principu ultima ratio státní zástupkyně uvedla, že obviněná při posouzení společenské škodlivosti činu nevycházela ze všech skutkových okolností, ale poukázala pouze na projev účinné lítosti a na zjištění, že účelný způsob využití dotačních prostředků byl v převažujícím rozsahu dodržen. Nad rámec této argumentace státní zástupkyně rovněž uvedla, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s posouzením stupně společenské škodlivosti činu odpovídajícím způsobem. Obviněnou uplatněná námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe není opodstatněná i s vědomím výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
18. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Ž., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
19. K vyjádření státní zástupkyně se v rámci práva na repliku vyjádřila obviněná, která polemizovala se závěry učiněnými státní zástupkyní o neopodstatněnosti jejího dovolání a v zásadě zopakovala své argumenty uplatněné již v podaném dovolání. Zopakovala, že základní skutkové okolnosti zakládající přičitatelnost činu fyzické osoby, musí být náležitě popsány ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, má-li být právnická osoba uznána vinnou. Tuto podmínku pouhé konstatování postavení P. Š. v obviněné právnické osobě a jeho jednání za obviněnou nesplňuje. Obviněná nesouhlasila se závěrem státní zástupkyně, že došlo pouze k nesouladu věty skutkové a věty právní ohledně zákonné podmínky přičitatelnosti skutku právnické osobě, za kterou byla vyvozena její trestní odpovědnost. Znovu zopakovala, že podle jejího přesvědčení výrok o vině odvolacího soudu postrádá popis konkrétních skutkových okolností, z nichž lze dovodit přičitatelnost činu fyzické osoby jí, tj. obviněné právnické osobě. Formální nároky kladené na úplnost skutkové a právní věty odsuzujícího rozsudku nebyly podle názoru dovolatelky splněny a nepostačuje to, že se s nimi snažil soud prvního stupně i soud odvolací vypořádat v odůvodnění svých rozsudků. Rovněž obviněná znovu zopakovala svůj názor, že jednání obviněných fyzických osob nebylo uskutečněno v její prospěch, neboť nebýt jejich excesu, obdržela by finanční prostředky z unijních rozpočtů v oprávněné výši a nemusela by vynakládat finanční prostředky na vrácení neoprávněně čerpaných částek i na náklady své obhajoby a na uložený peněžitý trest. Jednání ostatních obviněných proto podle ní nebylo činěno v její prospěch. Rovněž podle obviněné byla nastavena firemní pravidla compliance správně a dostatečně, avšak obviněnými fyzickými osobami nebyla respektována, a kompetentní osoby, které mohly zjednat nápravu, nebyly řádně informovány. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, pak obviněná uvedla, že k zahájení trestního stíhání došlo až téměř dva roky po uskutečnění kontroly SFŽP, což připustila i státní zástupkyně, lze tedy dovodit dobrovolnost jejího upuštění od dalšího protiprávního jednání, která není vyloučena pouze tím, že jednala pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání za situace, v níž projevila snahu napravit škodlivý následek v době, v níž jí ještě bezprostředně trestní stíhání nehrozilo. Odvolací soud proto její jednání v tomto směru neměl hodnotit pouze jako náhradu škody, ale i jako způsob napravení škodlivého následku. Podané dovolání je proto podle názoru obviněné důvodné a obviněná tak setrvala na svém závěrečném návrhu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné námitky takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení (v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo), nerozhodl o zastavení trestního stíhání a místo tohoto rozhodnutí došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména odsuzující rozsudek) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Tento dovolací důvod je možno uplatnit jen v případě nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení §11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
24. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], lze jej uplatnit, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice v napadeném rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný.
b) K námitkám obviněné
25. Na úvod Nejvyšší soud uvádí, že obviněnou uplatněné výhrady podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebyly vůbec způsobilé tento dovolací důvod, jak byl vymezen shora, naplnit, neboť v rozsudku soudu prvního stupně žádný výrok nechybí a ani není neúplný. Výhrady obviněné proti nedostatečnému popisu skutku nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit, byly by však podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud je však neshledal důvodnými.
26. Jednání fyzické osoby je právnické osobě přičitatelné za splnění podmínek uvedených v §8 t. o. p. o. Jak obviněná sama dále uvádí v námitkách uplatněných v jejím dovolání, které podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, v odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud zabýval otázkou přičitatelnosti jednání spoluobviněného P. Š. obviněné. Zde podrobně rozvedl splnění všech podmínek zakládajících její trestní odpovědnost, přičemž odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, který vyložil, že za obviněnou právnickou osobu jednal předseda představenstva, jako statutární orgán této právnické osoby, který je osobou ve vedoucí funkci se zvýšenou odpovědností za compliance program, a to včetně preventivních, vyhledávacích a reaktivních opatření, dodržování a vynucování jejich plnění, odstraňování nedostatků a vyvozování osobní odpovědnosti za ně. Rovněž zde byla naplněna i další zákonná podmínka trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby formulovaná v ustanovení §8 odst. 1 t. o. p. o., jelikož jednala v rámci své činnosti i ve svém zájmu spočívajícím v neoprávněném získání části dotace. Takové odůvodnění přičitatelnosti jednání obviněné právnické osobě je zcela dostačující a nezakládá dovoláním tvrzené vady napadeného rozsudku.
27. Je nutno dodat, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019, na něž obviněná odkázala ve svém dovolání, se vztahovalo na odlišnou situaci, v níž nebylo zjištěno, která konkrétní fyzická osoba se jednání dopustila, a proto bylo třeba důsledně zjišťovat okolnosti, za nichž bylo možné takové jednání právnické osobě přičítat. Z tohoto důvodu bylo potřeba zjistit, zda konkrétně tato neznámá fyzická osoba byla v konkrétním postavení ve vztahu k právnické osobě ve smyslu §8 odst. 1 t. o. p. o., zda se dopustila protiprávního činu, který naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň je v zájmu právnické osoby anebo byl spáchán v rámci její činnosti, zda je právnické osobě přičitatelný podle §8 odst. 1 t. o. p. o. a zároveň se právnická osoba nezprostila odpovědnosti za něj podle §8 odst. 5 t. o. p. o. V posuzovaném případě však bylo prokázáno, že za obviněnou jednal předseda představenstva P. Š. a soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že by se nezabývaly splněním uvedených podmínek přičitatelnosti trestného činu obviněné právnické osobě ve smyslu výše uvedeném. Všechny okolnosti, za nichž bylo jeho jednání právnické osobě přičitatelné, byly dostatečně popsány ve výroku rozsudku a následně i dále konkretizovány v odůvodnění rozsudku soudu nalézacího i odvolacího.
28. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce obviněné, že nebyly splněny všechny podmínky přičitatelnosti právního jednání fyzické osoby, jelikož jednání, které je jí kladeno za vinu, bylo pouze excesem několika osob za ni formálně jednajících, které nepostupovaly v souladu s vnitřními pravidly obviněné. Podle §8 odst. 5 t. o. p. o. se právnická osoba zprostí trestní odpovědnosti, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v §8 odst. 1 t. o. p. o. Za „veškeré úsilí“ nelze považovat pouze formální přijetí příslušných opatření a formální nastavení interního tzv. compliance management systému a interních procesů pravidel chování. V této souvislosti je nutno hodnotit, zda byla přijatá opatření životaschopná, zda byla naplňována, vyžadována, kontrolována a vynucována, zda jsou opatření možná nejen teoreticky, ale i ekonomicky, zda byly příslušné osoby proškoleny a zda byly požadované postupy aplikovány v praxi (srov. FENYK, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 58–59). Takové efektivní fungování compliance pravidel však obviněná nezajistila, sama ostatně ve svém dovolání odkazuje pouze na jejich formální existenci, neuvádí však, jak bylo zajištěno jejich dodržování, naopak pouze konstatuje, že tato pravidla nebyla dodržována. V takovém případě nelze dovodit, že by obviněná právnická osoba vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby zabránila spáchání protiprávního činu. Z její strany byla pouze formálně nastavena pravidla, aniž by zajistila jejich dodržování, což však není dostačující pro její zproštění trestní odpovědnosti.
29. Obviněné je třeba dát za pravdu, že může dojít k situaci, kdy je trestný čin spáchán v rámci právnické osoby, avšak bude na úkor této právnické osoby, kdy právnická osoba bude osobou poškozenou. V situaci, když se zjistí, že byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. ŠÁMAL, P. Trestní odpovědnost právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu. Bulletin advokacie, 2016, dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/trestni-odpovednost-pravnicke-osoby-zalozena-na-pricitatelnosti-trestneho-cinu ). K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo. Nelze učinit závěr, že byl trestný čin spáchán v zásadě proti zájmům právnické osoby či na její úkor, jelikož to byla právě obviněná právnická osoba, která byla příjemcem neoprávněně vyplacené dotace a měla z protiprávního jednání fyzických osob majetkový prospěch.
30. Námitka obviněné týkající se zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož zánik trestnosti činu účinnou lítostí nezakládá nepřípustnost trestního stíhání podle §11 či §11a tr. ř. Námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud ji neshledal opodstatněnou. Aby mohla trestní odpovědnost za trestný čin zaniknout účinnou lítostí podle §11 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., je třeba, aby právnická osoba dobrovolně upustila od dalšího protiprávního jednání a naplnila jednu z možností uvedených v zákoně – odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, anebo škodlivému následku zamezila nebo škodlivý následek napravila. O dobrovolné upuštění se jedná v případě, kdy pachatel takto jedná z vlastního rozhodnutí předtím, než byl trestný čin zjištěn nebo oznámen. Dobrovolnost jednání vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele svědčící o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a případným škodlivým následkům, jedná se o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1130/2012). Dobrovolnost není vyloučena, pokud pachatel jedná z obavy z možného odhalení trestného činu či trestního stíhání, vždy je však nutno v konkrétním případě posuzovat, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin apod. Naopak jednání učiněné pod tlakem z již bezprostředně hrozícího trestního stíhání zpravidla nelze za dobrovolné považovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 286/2000). V této souvislosti lze analogicky odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která podmínku dobrovolnosti vykládá tak, že v případě, pokud obviněný dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, uveřejněné pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě šlo o obdobnou situaci, kdy obviněná vrátila část dotace až na základě veřejnoprávní kontroly ze strany orgánů Státního fondu životního prostředí, tedy v situaci, kdy jí již trestní stíhání bezprostředně hrozilo. V takovém případě nelze považovat podmínku dobrovolnosti za splněnou.
31. Námitka obviněné, že měl odvolací soud přihlédnout k vrácení části dotace alespoň jako k okolnosti značně polehčující při ukládání trestu, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním nelze namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek.
32. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
33. Námitka pouhé nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňuje žádný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V ostatních případech lze z hmotněprávních důvodů uložený trest napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně ani nepřicházel v úvahu, neboť obviněné byl v této věci uložen přípustný druh trestu a ve výměře odpovídající zákonné trestní sazbě tohoto trestu.
34. Námitku obviněné, že měl k vrácení dotace odvolací soud přihlédnout s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a dospět k závěru, že s ohledem na nízkou společenskou škodlivost nebude vyvozována trestní odpovědnost obviněné právnické osoby, by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud však ani tuto námitku neshledal důvodnou. Chování obviněné po činu zásadně nelze z hlediska aplikace principu subsidiarity trestní represe brát do úvahy. Skutek se již stal a hmotněprávní trestněprávní poměr trvá, pokud nenastane událost výslovně upravená trestními předpisy, např. zánik trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti či promlčení trestní odpovědnosti. Jednání obviněné po činu může mít kromě uvedených výjimek pouze procesní důsledky, např. zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., případně využití některého z odklonů (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 169). Jednání obviněné po činu by tedy mohlo mít vliv pouze na možnost zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, pokud však nejsou splněny podmínky pro aplikaci §11 t. o. p. o., nelze jako druhou možnost aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
V. Závěrečné shrnutí
35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Ž., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací námitky obviněné sice zčásti odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký