ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1225.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1225/2021
12
11
sp. zn. 5 Tdo 1225/2021-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 4 To 6/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 54 T 9/2016, pod bodem 1. jeho výroku o vině, byl obviněný L. L. uznán vinným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník), za který mu byl podle §265 odst. 1 a §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč (vyměřený ve 100 denních sazbách po 500 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců uloženým podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě. Tímto rozsudkem byli odsouzeni i obvinění M. M. a M. Š.
2. Uvedené trestné činnosti se podle tohoto rozsudku obviněný (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že společně s M. S. (odsouzeným v samostatném řízení), jednajícím prostřednictvím obchodní společnosti M., IČ XY, se sídlem XY (dále jen „M.“), jejíž byl jednatelem, v období od března do listopadu 2011 obchodoval s vojenským materiálem, konkrétně s náhradními díly do tanků T-72, T-54 a bojových vozidel pěchoty (BVP) konkretizovaných v popisu skutku. Obviněný L. L. jednak obchodování s vojenským materiálem s obchodní společností M. sám aktivně realizoval, jednak se podílel na obchodování obchodní společnosti M. s vojenským materiálem tím, že za vzájemné součinnosti s M. S. při obchodech s vojenským materiálem prováděl převozy tohoto materiálu v rámci jednotlivých zakázek realizovaných obchodní společností M. Obviněný si přitom byl dobře vědom prováděných obchodů a charakteristiky přepravovaného materiálu, v obchodech se aktivně angažoval, nebyl pouhým (nevědoucím a nezainteresovaným) přepravcem. Obviněný takto prováděl i převozy vojenského materiálu mimo území České republiky při obchodech obchodní společnosti M. se zahraničními partnery, aniž pro konkrétní obchody a převozy bylo dokladováno splnění zákonných podmínek podle zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ ZZOVM“). Stalo se tak ve třech podrobněji popsaných případech uvedených pod bodem 1. v písmenech a) až c) výroku rozsudku soud prvního stupně.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněných odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Odvolací soud ze společného řízení vyloučil k samostatnému projednání odvolání týkající se obviněného L. L., o nichž rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 4 To 6/2021, tak, že ohledně uvedeného obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a sám mu podle §259 odst. 3 tr. řádu uložil podle §265 odst. 1, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 60 000 Kč, vyměřený v 60 denních sazbách po 1 000 Kč. Odvolání obviněného L. L. podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021, dále jen „tr. řád“), neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně chybném posouzení pojmu „vojenský materiál“.
5. Obviněný nesprávné právní posouzení spatřoval především v tom, že znění skutkové věty bylo neurčité a nesrozumitelné a jasně nepopisovalo jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Proti zákonnosti skutkové věty vznesl obviněný námitky již ve svém odvolání, avšak odvolací soud se k těmto námitkám nevyjádřil. Skutek podle jeho názoru měl být formulován jasně, stručně a výstižně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a to uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných konkrétních skutečností. Základem skutku je popis jednání obžalovaného. Skutková věta musí zahrnovat vyjádření všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je ve skutku spatřován a současně nemá obsahovat okolnosti trestněprávně irelevantní. Podle odvolatele skutková věta napadeného rozsudku nebyla ani jasná, ani stručná, ani výstižná, naopak je nepřehledná, nesrozumitelná a v některých významných pasážích neurčitá.
6. Obviněný namítl, že jeho trestné jednání mělo spočívat v tom, že převzal od M. S. součástky, které jsou specifikovány odkazem na výkresové číslo. Jeho jednání mělo spočívat v tom, že zboží přepravil z České republiky do Polska. Závěr o tom, že neměl k dispozici doklad osvědčující legálnost vývozu a ani jej nevyžadoval od prodávajícího, byl neurčitý, nadbytečný a nelogický. Z rozsudku nebylo jasné, který doklad měl soud na mysli. Obviněný podnikal jako dopravce a popis jeho jednání ve skutkové větě odpovídal pouze jednání dopravce. Ve skutkové větě nebylo popsáno jeho jednání, které by mohlo být podřaditelné pod skutkovou podstatu zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku. S vojenským materiálem obchodovaly obchodní společnosti M., ATOS-VOP a BIWAR, proto by postiženy za trestný čin podle §265 tr. zákoníku měly být tyto obchodní společnosti nebo osoby, které za ně jednaly. Obchodní společnost ATOS-VOP na rozdíl od obchodní společnosti M. měla povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. Fyzické převzetí materiálu není určující pro řešení otázky převodu vlastnictví, pokud soudy dovodily, že obchodní společnost ATOS-VOP nikdy vojenský materiál nepřevzala. Vývozcem byla obchodní společnost ATOS-VOP, tedy společnost, od které polská společnost BIWAR zboží nabyla. Ze skutkové věty nevyplývá, že by obviněný jednal za některého účastníka obchodu, obviněný neobchodoval, proto nemohl být postihován jako spolupachatel provedení zahraničního obchodu bez povolení nebo licence.
7. Nesprávně byl posouzen i pojem „vojenský materiál“, soudy nižších stupňů se ani nijak nezabývaly tím, zda součástky, které obviněný přepravoval, byly vojenským materiálem. Za vadu podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považoval též neústavnost spočívající v tom, že skutečný obsah pojmu „vojenský materiál“, tedy znak skutkové podstaty daného trestného činu, byl vymezen v podzákonné úpravě, tedy fakticky vyplýval z poznámek pod čarou přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce č. 332/2009 Sb.
8. Nesprávně byla posouzena hmotněprávní otázka, kdo byl v případě skutku pod bodem 1. písm. a) a b) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně prodávajícím do zahraničí, tedy dodavatelem do Polska, zda to byla obchodní společnost M. nebo obchodní společnost ATOS-VOP. Obviněný uplatnil také námitku, že nebyl dodržen princip ultima ratio vzhledem k tomu, že se jednalo o přepravu zboží z České republiky do Polska, tedy mezi státy EU, které jsou členy NATO. Namítl také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které se týkaly se jeho údajné vědomosti o nelegálnosti obchodů mezi obchodními společnostmi M, ATOS-VOP a BIWAR. Při převozu zboží byl několikrát kontrolován celníky, kteří neshledali žádnou nesrovnalost.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný uplatnil v podstatě stejné námitky již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů, tyto námitky tak byly součástí jeho odvolání, jehož podstatná část je shodná s dovoláním. Jde tak o opakování jeho obhajoby, jíž se soudy nižších stupňů zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní řádně vypořádaly. S jejich argumentací státní zástupce souhlasil, a proto na ni v podrobnostech odkázal. Poukázal zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 31.-52. a 75.-77. (k hodnocení provedeného dokazování a k důkazům o subjektivní stránce dovolatele), v bodech 53.-59. (k posouzení předmětného materiálu jako vojenského), v body 61.-74. (k časové působnosti trestního zákona na věc dovolatele), a v bodech 78. a 79. (k subsidiaritě trestní represe).
11. Dále státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním samy o sobě zjevně nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný dovolací důvod. Jako právně relevantně uplatněnou by bylo možno považovat námitku extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, kterou obviněný vztáhl k závěru soudů nižších stupňů o povědomosti obviněného o nezákonnosti obchodů, což mělo vyplývat i z toho, že při provedené celní kontrole nebyla v přepravě zboží shledána žádná nesrovnalost. Tuto námitku ale státní zástupce odmítl, neboť bylo zjevné, že celníci se při předmětné kontrole nemohli zabývat tím, zda deklarovaný vývozce je skutečným vývozcem a zda se jednalo o vojenský materiál, když jim obviněný předkládal dodací listy s tím, že nevěděl, jaké zboží převážel. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v bodě 39.). Státní zástupce konstatoval, že o extrémní rozpor se tak zcela zjevně nejednalo, a pokud by snad měl dovolatel na mysli porušení zásady in dubio pro reo, pak se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní, tato námitka tak uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
12. Státní zástupce konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat námitka obviněného, že skutková věta dostatečně určitě neuvádí, jakého jednání se dovolatel dopustil. Avšak i ji státní zástupce odmítl, neboť jejím obsahem bylo i již shora vyvrácené tvrzení, že dovolatel byl pouhým dopravcem bez znalosti převáženého zboží. Šlo tak i v tomto případě o námitku procesní neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
13. Státní zástupce považoval za procesní námitku také opakované tvrzení dovolatele, že jím převážené věci neměly povahu vojenského materiálu. Dovolatel zde totiž podle státního zástupce popíral vlastnosti těchto věcí, tedy že se nejednalo o soudem zjištěné součástky k tankům. Pokud by dovolatel popíral zařazení těchto součástek pod pojem vojenský materiál ve smyslu §5 ZZOVM, šlo by sice o právně relevantně uplatněnou námitku odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, avšak soudy nižších stupňů se s ní již řádně vypořádaly, zejména pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho body 53.-59.).
14. Státní zástupce označil za zjevně neopodstatněnou námitku dovolatele, že právní vymezení vojenského materiálu podzákonným předpisem, totiž v příloze č. 1 k vyhlášce č. 332/2009 Sb., bylo protiústavní. K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který při výkladu pojmu „vojenský materiál“ běžně vychází mimo jiné právě i z uvedené vyhlášky (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 598/2008, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1266/2014, nebo ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 916/2020). Při výkladu pojmu „vojenský materiál“ bylo možno vycházet i z podzákonného předpisu, tehdy vyhlášky č. 89/1994 Sb.
15. Závěrem uvedl, že konkrétní námitky uvedené obviněným dílem neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jednalo o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
19. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), pro který je možno dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním dovolacím námitkám
20. Obviněný L. L. svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a byl mu uložen ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně přísnější trest, naproti tomu odvolání obviněného bylo zamítnuto. Rozsudkům soudů nižších stupňů z hlediska obsahového zaměření vlastních námitek ve skutečnosti vytýkal především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž soudy nižších stupňů podle něj dospěly nesprávným způsobem hodnocení důkazů vyplývajících z opatřených a provedených důkazních prostředků, což se posléze promítlo do chybných skutkových závěrů ohledně pachatelství činu, do chybného posouzení povahy a závažnosti činu, jakož i do nesprávného hodnocení pojmu vojenský materiál. Obviněný svou argumentaci založil na tom, že byl pouhým přepravcem, který neměl povědomost o charakteru převáženého zboží, s nímž on rozhodně nijak neobchodoval, dokonce část převáženého materiálu ani nebyla vojenským materiálem, jehož vymezení navíc vymezen vyplývá z podzákonného předpisu, což obviněný považoval za neústavní. Obviněný ve výroku rozsudku postrádal také jednoznačné označení dodavatele tohoto materiálu do Polska.
21. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek uplatněných v dovolání obviněný přednesl již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, především pak v odvolání, přičemž soudy nižších stupňů se s ní již zevrubně a správně vypořádaly.
22. Především je třeba konstatovat, že obviněný vlastně převážně zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, popř. žádal aplikovat hmotné právo na zcela jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Takové námitky ovšem, jak správně upozornil ve svém vyjádření i státní zástupce, uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný tak činil na podkladě odlišného hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného před soudem prvního stupně i obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. Dovolatel se tak z valné části vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
24. Tyto námitky obviněného zpochybňující zjištěný skutkový děj proto uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají. Jde především o zpochybnění významu jeho účasti na provádění obchodu s vojenským materiálem do zahraničí, nakolik on byl spolupachatelem tohoto trestného činu, zda věděl o tom, co převáží apod. Ani dovolací soud v tomto směru nemá důvod jakkoliv zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně těchto otázek, tyto závěry mají oporu v důkazech plynoucích z provedeného dokazování. V tomto směru lze plně odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, především pak na str. 11-21 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, resp. předtím zejména na str. 44 a násl. rozsudku soudu prvního stupně.
25. Stejně tak uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval formulaci skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který ponechal v platnosti i odvolací soud. V tomto směru jde ve své podstatě o námitky nerespektování procesního ustanovení §120 tr. řádu, konkrétně pak zřejmě jeho odstavce třetího (aniž by to takto dovolatel výslovně uvedl). Již z toho je ale patrné, že tato námitka nemůže odpovídat dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nadto i Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem, že je tato námitka zjevně neopodstatněná, protože skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně srozumitelná a určitá, odpovídá parametrům §120 odst. 3 tr. řádu. Jakkoliv by bylo možno sice uznat, že by ji bylo možno formulovat pregnantněji, stručněji a koncízněji, netrpí vytýkanými vadami nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti, je z ní totiž dostatečně zřejmé, co je obviněnému kladeno za vinu a kdy, kde a jak se měl skutek kladený mu za vinu odehrát, zároveň je skutek popsán tak, že není zaměnitelný s jiným, jsou popsány i veškeré typové znaky trestného činu kladeného mu za vinu.
c) Námitky nesprávné právní kvalifikace
26. Jen některé z uplatněných námitek obviněným lze považovat za takové, které s určitou mírou tolerance by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Především jde o zpochybnění, že převážené díly byly vojenským materiálem ve smyslu §265 odst. 1 tr. zákoníku ve spojitosti s mimotrestní úpravou obsaženou až v příloze podzákonného předpisu, zda znaky tohoto trestného činu může naplnit provedení zahraničního obchodu ve vztahu k zemi, která je členem NATO a EU, resp. zda v takovém případě není důvod pro neuplatnění trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Obviněný předně nesouhlasil s právním posouzením tohoto skutku, zpochybňoval naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, ve skutečnosti ovšem část svých námitek založil na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, jak bylo rozvedeno shora (to se týkalo především toho, zda on sám se na tomto obchodu podílel, zda věděl o tom, s jakým zbožím je nakládáno a jaké je do zahraničí převáženo).
28. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem.
29. V daném případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že bez povolení a licence provedl spolu s již odsouzenými M. M. a M. Š. zahraniční obchod s vojenským materiálem.
30. Podstata tohoto skutku spočívala zkráceně v tom, že obviněný spolu s již odsouzeným M. S. realizoval a podílel se na obchodování s vojenským materiálem prostřednictvím obchodní společnosti M. tím, že prováděl převozy tohoto materiálu mimo území České republiky do Polska, aniž by pro konkrétní obchody a převozy dodávaného zboží, které mělo charakter vojenského materiálu, byly splněny zákonné podmínky podle zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, v tehdy účinném znění do 29. 6. 2012.
31. Je třeba uvést, že obviněný se podílel na vývozu dílů a součástek především k tankům T-72 a T-54, které nepochybně byly v té době a i dnes jsou vojenským materiálem ve smyslu §5 ZZOVM (konkrétně šlo o 160 ks mechanismů rozvodů dvou konkrétních typů a 51 ks filtrů - vzduchových čističů), resp. o desítky kusů dalších náhradních dílů a součástek pro bojová vozidla pěchoty (BVP) konkretizovaných v bodě 1. písm. c) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně.
32. Není pravdou, že by se soudy nižších stupňů nijak nezabývaly tím, zda součástky, které obviněný přepravoval, byly vojenským materiálem, jak obviněný zpochybňoval. V daném případě soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že shora zmíněné díly a součástky k tankům T-72 a T-54, které byly předmětem zahraničního obchodu formálně zastřešovaného obchodní společností M. T., splňovaly vlastnosti vojenského materiálu. Závěr, že byl obviněným L. L. vyvezen vojenský materiál, opřely soudy o odborná vyjádření vojenských opravárenských závodů VOP-026 Šternberk, s. p., a VOP CZ, s. p., v XY (viz bod 37 na str. 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto případě byl jimi posuzován charakter jednotlivých dílů s konkrétními výkresovými čísly. Z provedeného zkoumání vyplynulo, že posuzované díly byly v databázích vedeny jako vojenské komponenty s určením pro BVP a tanky T-72, T-55 a T-54 (vyjma některých jednotlivých dílů, jejichž označení bylo příliš obecné a nepodařilo se je v systému dohledat nebo se jednalo o díly obecné povahy). V řízení tak bylo postaveno najisto, že náhradní díly, které obviněný převážel, byly jednoznačně vojenským materiálem a že šlo o součásti, které byly zkonstruované pro použití v ozbrojených silách. Soudy nižších stupňů tedy správně uzavřely, že materiál, s nímž byl proveden zahraniční obchod (byl vyvezen do Polska), byl vojenským materiálem ve smyslu §5 ZZOVM.
33. Soud prvního stupně (bod 58, str. 42-44) vycházel při svém rozhodování z právní úpravy obsažené v zákoně č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a to ve znění účinném do 29. 6. 2012, konkrétně pak z ustanovení §5 odst. 1, 2 a 3 ZZOVM, resp. z prováděcího předpisu, na který odkazuje §5 odst. 3 ZZOVM. Tímto prováděcím předpisem byla v době spáchání činu vyhláška č. 332/2009 Sb., která v §1 odkazovala na svou přílohu č. 1 obsahující seznam vojenského materiálu. Soudu prvního stupně by v tomto směru bylo možno vytknout, že ve skutkové větě odkazoval na předchozí vyhlášku č. 89/1994 Sb., která však byla účinná jen do 30. 9. 2009 a která byla od 1. 10. 2009 nahrazena zmíněnou vyhláškou č. 332/2009 Sb. Jen pro úplnost lze doplnit, že nyní jde o vyhlášku č. 210/2012 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2012. Po celou dobu jednotlivých dílčích útoků kladených obviněnému za vinu tak byla účinná zmíněná vyhláška č. 332/2009 Sb. Koncepce určení vojenského materiálu byla, resp. je, u všech třech zmíněných vyhlášek stále stejná (resp. obdobná), všechny obsahovaly či obsahují seznam vojenského materiálu v příloze č. 1 s jednotlivými položkami SVM. Tanky jsou zcela nepochybně i podle laické představy vojenským materiálem, jak vyplývá z jednotlivých vyhlášek – viz shodně položka SVM 6 písm. a) u všech tří zmíněných vyhlášek č. 89/1994, č. 332/2009 a č. 210/2012 Sb., stejně tak to platí i pro bojové vozidlo pěchoty jako obrněné vozidlo ozbrojené či vybavené pro montáž zbraní, kladení min či k odpalování střeliva podle položky SVM 4 – viz stejná položka SVM 6 písm. b) u všech tří vyhlášek, resp. i písm. a) u poslední z nich. Ve smyslu §5 odst. 1 písm. a) ZZOVM se považuje za vojenský materiál nejen celý tank či bojové vozidlo pěchoty (coby konkretizovaný výrobek), ale i náhradní díly k němu. Z uvedených důvodů nepřesnost v označení vyhlášky ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (zvláště pokud obviněný ani tuto vadu nenapadal) nebyla důvodem pro Nejvyšší soud, aby svým kasačním rozhodnutím zasáhl do pravomocně skončené trestní věci, a to jen proto, aby byla tato vada napravena tím, že bude užita jiná formulace (byl by označen správný, v té době účinný podzákonný předpis). Tato drobná nepřesnost totiž na podstatě trestnosti činu nemá vůbec žádný vliv, k provedení zahraničního obchodu s náhradními díly do tanků a bojových vozidel pěchoty po celou dobu existence právní úpravy obsažené v zákoně č. 38/1994 Sb. je zapotřebí povolení a licence, bez nichž takový obchod není možný. Bez povolení a licence je takové zahraniční obchodování zapovězeno, na to se nic neměnilo, tyto náhradní díly jsou konstantně zařazeny do seznamu vojenského materiálu.
34. Nejvyšší soud označil za správný také odkaz nejvyššího státního zástupce v jeho vyjádření na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vymezení vojenského materiálu v uvedené vyhlášce (viz str. 4 vyjádření a též pasáž shora). Neopodstatněná je též námitka obviněného týkající se neústavnosti právního vymezení vojenského materiálu. V tomto směru neobsahuje trestní zákoník blanketní či odkazovací skutkovou podstatu, trestní zákoník nestanovuje trestnost tím, že by odkazoval na podzákonný předpis, čímž by umožňoval moci výkonné stanovovat podmínky trestnosti, či alespoň stanovení hranic mezi trestným činem a přestupkem (viz k tomu z poslední doby především nález Pléna Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, publikovaný ve sv. 70 pod č. 126/2013 na s. 147 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 259/2013 Sb., a nález Pléna Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20, publikovaný pod č. 206/2021 Sb.). Naopak trestní zákoník sám uvádí veškeré typové znaky skutkové podstaty daného trestného činu, používá přitom normativní znak „vojenský materiál“, který je v souladu s koncepcí trestního práva coby práva akcesorického definován v mimotrestním právním předpisu, jímž je již několikrát zmíněný zákon č. 38/1994 Sb. Konkrétně v něm je terminus technicus „vojenský materiál“ definován v §5 ZZOVM, jak ostatně opakovaně obviněného upozorňovaly i soudy nižších stupňů. Na závadu pro právní jistotu adresátů norem jistě není ani to, že tato definice s relativně určitými abstraktními právními pojmy dále konkretizována v podzákonném právním předpisu, konkrétně ve zmíněných prováděcích vyhláškách, které obsahují přílohu se seznamem vojenského materiálu. Zákonodárce k jejímu vydání zmocnil Ministerstvo průmyslu a obchodu – viz §33 ZZOVM. Na takovém zmocnění nehledal Nejvyšší soud nic protiústavního.
35. Soudy nižších stupňů se v tomto směru také správně zabývaly objektem skutkové podstaty trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 tr. zákoníku. Je třeba připomenout, že podle §6 ZZOVM obchod s vojenským materiálem mohla tehdy provádět pouze právnická osoba se sídlem na území České republiky na základě povolení (současná právní úprava s účinností od 1. 7. 2012 sice umožňuje za splnění dalších podmínek obchodování uvnitř Evropské unie i podnikající fyzické osobě, ovšem jednak tímto směrem obviněný své námitky nevedl, jednak by i v takovém případě nutně muselo jít o neoprávněný zahraniční obchod, protože tak v době činu činil bez povolení a licence, kterou pochopitelně tehdy ani jako fyzická osoba získat nemohl). V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný L. L. převezl vojenský materiál z České republiky do Polska, ačkoliv obchodní společnosti M. nebylo vydáno povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem ani jí nebyla udělena licence pro tyto obchody. Bylo také jasně prokázáno, že skutečným vývozcem byla právě obchodní společnost M., přičemž obviněný spolu s M. S. reálně tyto zahraniční obchody prováděl (realizoval).
36. Pokud jde o zavinění, Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že trestný čin uvedený v §265 tr. zákoníku vyžaduje úmyslnou formu zavinění, jak vyplývá z §13 odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. Kdy je trestný čin spáchán úmyslně, stanoví §15 tr. zákoníku.
37. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele. V daném případě šlo především o subjektivní vztah obviněného právě ke znaku vojenského materiálu, který je tzv. normativním znakem skutkové podstaty trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Soud prvního stupně shledal na straně obviněného úmysl obchodovat s vojenským materiálem i jeho vědomost o charakteru obchodovaných dílů, které i z laického pohledu člověka nezabývajícího se obchodováním s vojenským materiálem jednoznačně takový pojem naplňují. Jak bylo zjištěno, obviněný L. L. dlouhodobě a intenzivně spolupracoval s již pravomocně odsouzeným M. S. (který byl odsouzen za obchodování s vojenským materiálem rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 54 T 6/2016), jednatelem obchodní společnosti M. Bylo také prokázáno, že již odsouzený M. S. realizoval pouze obchody s vojenským materiálem. Obviněný L. L. o této skutečnosti věděl a ani to nepopíral (viz odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě 62. na str. 46). Obviněný L. L. přitom od něj převzal díly a součástky k tankům T-72 a T-54, tedy vojenský materiál, který poté jako fyzická osoba – podnikatel v oboru autodoprava převezl bez povolení a licence do zahraničí, konkrétně do Polska obchodní společnosti BIWAR.
39. Je třeba odmítnout opakovanou námitku obviněného, že obviněný byl pouhým přepravcem bez jakékoliv vědomosti o charakteru převáženého zboží. Z účetních materiálů a objednávek totiž vyplynulo, že v řadě případů byl i dodavatelem těchto dílů, v celé řadě účetních dokumentů byl veden jako přepravce, a to v rámci přepravy vnitrostátní i zahraničí (zejména do Polska). Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně (viz bod 62. na str. 48 odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný nebyl pouhým přepravcem, nýbrž osobou, která se velmi aktivně a intenzivně této činnosti účastnila a která z ní rovněž finančně profitovala. Obviněný byl nedílnou součástí zahraničního obchodu s vojenským materiálem, bez jeho přispění by k němu nedošlo, přičemž si byl vědom všech rozhodných skutkových okolností, a to včetně toho, že převáží vojenský materiál. Aktivity obviněného L. L. související s obchodováním s vojenským materiálem byly jednoznačně prokázány nejen svědeckými výpověďmi svědků J. J. (bod 9. na str. 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), F. Č. (bod 16., str. 21), P. Č. (bod 19., str. 22), J. K. (bod 30., str. 25), a zejména P. P. (bod 28., str. 24-25) a P. M. (bod 29., str. 25), ale také protokoly o sledování osob, které bylo realizováno v průběhu trestního řízení (bod 52., str. 32-37) a protokoly o odposlechu telefonních hovorů (bod 54., str. 37-41), ale i fakturami. Soud prvního stupně správně uzavřel (bod 61., str. 46), že se obviněný L. L. spolu s již odsouzenými M. M. a M. Š. zcela vědomě a aktivně podíleli na zahraničním obchodování s vojenským materiálem, přičemž ústřední postavou byl M. S., jednatel obchodní společnosti M. Námitky obviněného, že s vojenským materiálem neobchodoval, neměl povědomost o tom, že zboží je vojenským materiálem a nemohl být postižen jako spolupachatel, byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.
40. Jako nedůvodné se jeví i ty výhrady obviněného, že nebylo jasné, kdo byl dodavatelem vojenského materiálu do Polska v případě skutků pod bodem I. písm. a) a b) a že vývozcem byla obchodní společnost ATOS-VOP. I tyto námitky obviněného byly v řízení vyvráceny. Jak bylo zjištěno, skutečným vývozcem vojenského materiálu byla obchodní společnost M., které nebylo vydáno povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem a ani jí nebyla udělena licence pro tyto obchody. Vývoz vojenského materiálu provedl obviněný L. L., jak již bylo řečeno shora. I v tomto ohledu se jednalo o opakovanou námitku obviněného, kterou se již odvolací soud zabýval v odůvodnění svého rozsudku. V tomto směru lze odkázat na rozsudky soudu prvního stupně (zejména bod 62., str. 46-48) a odvolacího soudu (bod 62., str. 18-19 a bod 74., str. 20-21).
41. Stejně tak Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného nelze tolerovat, že je svou povahou a závažností natolik společensky škodlivé, že je třeba uplatňovat trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené. I v tomto směru může zcela odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, které se i s touto otázkou dostatečně vypořádaly. Především je třeba obviněného upozornit, že i zákonodárce označuje takové jednání za zločin, tedy závažnější kategorii trestněprávního deliktu, nejde o méně závažný přečin. Zákonodárce si je dobře vědom i členství České republiky v nadnárodních organizacích – Evropské unii a NATO, přesto ani zahraniční obchody s vojenským materiálem se subjekty z členských států těchto organizací neuvolnil tak, aby and nimi zcela ztratil kontrolu, ostatně do mimotrestní úpravy obsažené v zákoně č. 38/1994 Sb. se zcela promítají i naše mezinárodní závazky plynoucí z členství v těchto organizacích. Delší časový odstup od spáchání činu a další polehčující okolnosti případu zohlednily soudy nižších stupňů při výběru druhu trestu a jeho výměře, obviněnému byl uložen velmi mírný alternativní trest peněžitý v poměrně nízké výměře spíše při dolních hranicích zákonného rozpětí (a to jak počtu denních sazeb, tak i jejich výměry).
42. Nejvyšší soud uzavírá, že považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku za správný a námitky obviněného, jimiž zpochybnil jejich naplnění za neopodstatněné. Stejně to platí i o námitce nesprávnosti užití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
43. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného L. L., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
44. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu