ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.426.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 426/2022-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 To 5/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 120/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný J. N. byl po podání návrhu na potrestání státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), odsouzen za tento přečin trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2021, kterým mu byl podle §273 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku a §314e odst. 2 písm. f) tr. řádu uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb při výši jedné denní sazby 750 Kč, celkem tedy ve výši 75 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 15 000 Kč od právní moci trestního příkazu, přitom bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátky včas. Proti tomuto trestnímu příkazu podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně odpor v neprospěch obviněného, v němž se domáhala uložení podmíněného trestu odnětí svobody vedle peněžitého trestu.
2. Soud prvního stupně poté nařídil hlavní líčení, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 T 120/2021, tak, že obviněného uznal vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který mu uložil podle §273 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo omezení spočívající v zákazu požívání alkoholických nápojů bezprostředně před a v průběhu řízení všech dopravních prostředků. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb při výši jedné denní sazby 500 Kč, celkem tedy ve výši 50 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 10 000 Kč od právní moci rozsudku, přitom bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátky včas.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. N. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 To 5/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že dne 20. 6. 2021 v XY, v době od 04:00:59 hod. do 04:04:03 hod., po požití většího množství alkoholických nápojů v rozporu s ustanovením §4 písm. a) a c), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, řídil sdílenou elektrickou koloběžku s nejvyšší možnou dosažitelnou rychlostí 24,9 km/hod., o výkonu 0,461 kW, najel do protisměru tubusu B XY tunelu, kterým projel na druhou stranu, během jízdy kličkoval střídavě v levém i v pravém jízdním pruhu, přičemž jej minulo sedm motorových vozidel, ve kterých se nacházela vždy minimálně jedna osoba (řidič), tato vozidla byla nucena náhle reagovat vzhledem k neočekávanému výskytu osoby v protisměru jejich jízdy, minimálně jeden řidič byl nucen zcela nečekaně a prudce brzdit, aby se obviněnému vyhnul, následně byl obviněný při výjezdu z tunelu na XY ulici zastaven a kontrolován hlídkou Městské policie Brno, která při dechové zkoušce přístrojem Dräger naměřila u obviněného v dechu hodnoty v čase 04:20 hod. 2,20 promile a v čase 04:27 hod. 2,14 promile alkoholu.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný J. N. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
6. Podstatou obviněným podaného dovolání je námitka, že trestním příkazem soudu prvního stupně mu byl uložen samostatný peněžitý trest ve výši 75 000 Kč a po zrušení trestního příkazu podaným odporem mu byl rozsudkem soudu prvního stupně při nezměněné důkazní situaci uložen podstatně přísnější trest odnětí svobody, byť podmíněně odložený, za současného uložení peněžitého trestu. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že přes jím uplatněné námitky v jeho odvolání pouze zrušil omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a ve zbývající části neshledal jeho odvolání důvodným.
7. Obviněný poukázal na to, že se k protiprávnímu jednání zcela doznal, uznal svoji vinu, litoval svého provinění, souhlasil s právním posouzením skutku, proti trestnímu příkazu nepodal odpor, ten podala pouze státní zástupkyně, která pak v hlavním líčení, aniž by navrhla nějaké další důkazy nebo poukázala na nové okolnosti případu, požadovala uložení výrazně přísnějšího trestu. Soud prvního stupně rozhodoval v hlavním líčení za nezměněné důkazní situace, neměl k dispozici nové důkazy či skutečnosti, o které by opřel závěr o nutnosti uložení podstatně přísnějšího trestu. Obviněný s ohledem na tuto skutečnost dovodil nepřípustnou libovůli ze strany soudu a zásah do jeho práva na spravedlivý proces, pokud mu za této situace byl uložen přísnější trest. V této souvislosti obviněný citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, v němž je uvedeno, že „…uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem“. Obviněný namítl, že závěry citované v tomto nálezu Ústavního soudu dopadají i na jeho trestní věc, a postup soudu prvního stupně je proto založen na nepřípustné libovůli, a v důsledku toho jej označil za protiústavní.
8. Odvolací soud přitom na tyto jeho námitky uplatněné v podaném odvolání v zásadě nijak nereagoval, pouze uvedl, že řízení předcházející rozsudku nevykazuje žádné vady, byla zachována ustanovení trestního řádu zabezpečující mu právo na obhajobu a námitky obviněného v odůvodnění odvolání jsou neobjektivní. Judikatura Ústavního soudu, které se obviněný dovolával, na jeho případ nedopadá. Tyto závěry odvolacího soudu má obviněný za nedostačující i zjevně nesprávné.
9. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž obviněný nesprávně označil dovolací důvod, o který své dovolání opírá, neboť zřejmě měl na mysli důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Státní zástupkyně připomněla znění ustanovení §314e odst. 1 a 2 tr. řádu i §314g odst. 2 tr. řádu, podle nichž samosoudce po podání odporu proti trestnímu příkazu není v hlavním líčení vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu „reformationis in peius“ zde obecně neplatí a soud může uložit přísnější druh trestu nebo i uznat obviněného vinným těžším trestným činem.
11. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, státní zástupkyně uvedla, že Ústavní soud v něm konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem, že stejným okolnostem zvažovaným při uložení trestu trestním příkazem a následně rozsudkem nelze bez rozumného vysvětlení přikládat rozdílný význam, a to v neprospěch obviněného. V nyní projednávané věci podala odpor proti trestnímu příkazu státní zástupkyně v neprospěch obviněného, uvedla v něm důvody nesouhlasu s uloženým trestem, který považovala za mírný. Po projednání věci v hlavním líčení soud prvního stupně ve svém rozsudku uznal, že trest uložený trestním příkazem byl nedostatečný a že na obviněného je nutno působit trestem přísnějším. Obdobný postoj jako soud prvního stupně pak zaujal v odvolacím řízení i soud druhého stupně, když uvedl, že trest uložený trestním příkazem byl nepřiměřeně mírný, tedy nezákonný.
12. Podle státní zástupkyně nelze uplatněné námitce obviněného v podaném dovolání přisvědčit, neboť procesní situace v jeho trestní věci je zcela odlišná od té, v níž rozhodoval Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Je nutno připomenout, že dovolání je zařazeno mezi mimořádné opravné prostředky, proto je není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Současně je nezbytné, aby dovolatel uplatnil takové konkrétní námitky, které skutečně odpovídají dovolacímu důvodu či důvodům, které označil. Nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání tvrzen, je třeba, aby konkrétní námitky takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
16. Obviněný uplatnil ve svém dovolání podaném dne 7. 4. 2022 dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod může být úspěšně namítán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly důvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Námitky, které by odpovídaly tomuto dovolacímu důvodu, však obviněný v podaném dovolání vůbec neuplatnil. Lze se jen domnívat, že obviněný přehlédl změnu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 s účinností od 1. 1. 2022, a mínil označit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, který je od 1. 1. 2022 zařazen pod písm. h). K jeho naplnění může dojít v případech, v nichž napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čemuž by nasvědčovalo uplatnění námitky porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť tento dovolací důvod pokrývá mimo jiné i dovolací námitky vztahující se k obdobným tvrzením, jaká obviněný obecně uplatnil. Avšak je nutno konstatovat, že konkrétní námitky obviněného, jak bude dále rozvedeno, neodpovídají ani tomuto dovolacímu důvodu.
17. Jak bylo uvedeno, podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je vada napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, která spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání však nelze vytýkat vady procesního charakteru, jichž se měly soudy nižších stupňů dopustit při hodnocení provedených důkazů, ani vady týkající se rozsahu, v němž bylo dokazování provedeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze uplatňovat ani námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, apod. V zásadě totéž platí ohledně „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, které spočívá v nesprávném použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K námitkám obviněného
18. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho jedinou námitkou představuje tvrzení, podle něhož mu soud prvního stupně při stejné důkazní situaci i všech dalších okolnostech, které by mohly mít vliv na úvahy o uložení druhu a výše trestu, uložil rozsudkem přísnější trest, než jaký mu byl před tím uložen trestním příkazem. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, a to přes uplatněné námitky proti tomuto postupu, pouze zrušil výrok o uložení omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž jinak ponechal výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nezměněn. K takto uplatněné námitce obviněného je předně nutno uvést, že soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a v souladu se zákonem vysvětlily, proč dospěly k závěru, že trest uložený trestním příkazem není dostačující k nápravě obviněného a je nezbytné na něho působit přísnějším trestem.
19. Dále je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů, které ve věci rozhodovaly v prvním a ve druhém stupni, pokud jejich závěry odpovídají provedenému dokazování a představují logický výsledek jejich hodnotících úvah. Soudy zjištěný skutek vyplývá z provedených důkazních prostředků, které tyto soudy také hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Při tomto hodnocení se soudy nedopustily žádné deformace v interpretaci obsahu hodnocených důkazů ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat. Rovněž rozsah provedeného dokazování odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, ostatně ani obviněný žádný další návrh na doplnění dokazování neuplatnil. Nelze ani pominout skutečnost, že obviněný ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu na počátku hlavního líčení prohlásil, že je vinný spácháním skutku a že souhlasí s právní kvalifikací tohoto skutku uvedenou v návrhu na potrestání, a soud prvního stupně toto jeho prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 4, 6 tr. řádu přijal, tudíž dokazování nebylo soudem prvního stupně prováděno v rozsahu, v němž obviněný svoji vinu prohlásil.
20. Jak bylo rovněž konstatováno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu jako odvolání. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění obviněným uplatněného dovolacího důvodu, a to zejména za situace, že odvolací soud se s totožnými námitkami obviněného věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádal, přesto je obviněný znovu přednesl i v podaném dovolání. Pokud se obviněný dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, je nutno zdůraznit, že v této věci rozhodoval Ústavní soud za zcela odlišné situace, neboť v citovaném rozhodnutí bylo vytknuto obecným soudům i porušení pravidel spravedlivého procesu při provádění důkazního řízení, neboť některé pro rozhodnutí významné důkazy nebyly vůbec v hlavním líčení provedeny, aniž by byly důvody takovéhoto postupu v rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího náležitě vysvětleny. Dále v tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil i zkrácení práva obviněného na jeho osobní účast u hlavního líčení. Pouze jedním z důvodů pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu tedy byla skutečnost, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nevysvětlily důvody podstatného zpřísnění uloženého trestu odnětí svobody (20 měsíců) rozsudkem soudu prvního stupně oproti předcházejícímu trestnímu příkazu (6 měsíců), proti němuž podal odpor sám obviněný, přičemž důkazní situace i všechny ostatní okolnosti, z nichž bylo možno činit závěry o vině obviněného, i úvahy o druhu a výši trestu, který je třeba obviněnému uložit, zůstaly nezměněny. Ústavní soud v této souvislosti nezpochybnil výklad ustanovení §314g odst. 2 tr. řádu, podle něhož obecně neplatí zásada zákazu „reformationis in peius“ , pouze připomněl, že soud může uložit rozsudkem přísnější trest, nebo může dokonce obviněného uznat vinným i těžším trestným činem. Přísnější rozhodnutí v následném soudním řízení po podání odporu a nařízení hlavního líčení nemůže být založeno na libovůli soudů, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Pokud soudy nižších stupňů ve věci, v níž Ústavní soud rozhodoval, argumentovaly pouze trestní minulostí obviněného, nešlo o novou skutečnost, která by nebyla známa již v době, v níž soud prvního stupně vydal trestní příkaz, jímž obviněnému uložil podstatně mírnější trest.
21. V rámci vypořádání obviněným uplatněné námitky nelze ani pominout, že Ústavní soud ve svých pozdějších rozhodnutích výslovně připustil možnost uložení přísnějšího trestu rozsudkem oproti trestnímu příkazu vydanému v téže věci, a to za předpokladu, že obecné soudy nutnost uložení přísnějšího trestu dostatečně přesvědčivě zdůvodní. V tomto směru lze např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/2009, v němž Ústavní soud odmítl v zásadě obdobné námitky, jaké uplatnil obviněný v nyní projednávané věci, přičemž neshledal pochybení v rozhodnutí obecných soudů, které nejprve trestním příkazem uložily obviněnému trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, aby následně v zásadě za shodné důkazní situace, a aniž by se významněji změnily podmínky pro ukládání trestu, rozsudkem trest zpřísnily a uložily obviněnému trest odnětí svobody v trvání 1 roku podmíněně odložený na zkušební dobu 2 let, současně uložily vedlejší peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců. V tomto případě soudy zpřísnění trestu zdůvodnily tím, že pouze tato kombinace druhů a výměry trestů přiléhavě vyjadřuje účel trestu ve smyslu zákona. Ústavní soud v této věci konstatoval, že z hlediska požadavku transparentnosti a odůvodněnosti rozhodnutí by sice bylo vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku po předchozím trestním příkazu bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicitně konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo, nicméně pokud se tak nestane, neznamená to samo o sobě porušení ústavně zaručených práv obviněného, pokud soud náležitě a věcně správně zdůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení.
22. S vědomím výše uvedeného závěru Ústavního soudu je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně v bodě 11. svého rozsudku, tak i soud odvolací, který dokonce uvedl ve svém usnesení, že trest, který byl obviněnému uložen trestním příkazem, byl trestem nepřiměřeně mírným, tedy nezákonným (srov. bod 5. napadeného usnesení), dostatečně přesvědčivě i s vědomí všech okolností případu vysvětlily, proč po podání odporu státní zástupkyní dospěly k závěru, že na obviněného je nutno působit nejenom trestem peněžitým, ale i podmíněným trestem odnětí svobody.
23. Nejvyšší soud tedy může shrnout, že obviněný učinil obsahem svého dovolání jen takové námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému z dalších v zákoně vyjmenovaných důvodů dovolání. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu ani z napadených rozhodnutí soudů nezjistil žádné vady, které by mohly svědčit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněným nebo že rozhodnou podle jeho představ. Přesvědčivé úvahy vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak dostatečně vysvětlily, proč po podání odporu státní zástupkyní v neprospěch obviněného došlo rozsudkem k uložení přísnějšího trestu oproti dříve vydanému trestnímu příkazu. Rozhodně nelze v rozhodnutích soudů nižších stupňů spatřovat nesprávnost jen proto, že výsledek trestního řízení neodpovídá přání a představě obviněného.
V. Závěrečné shrnutí
24. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vůbec nebyly způsobilé zvolený důvod dovolání naplnit a obsahově mu neodpovídaly. Sám obviněný ani v dovolání nevytkl žádnou konkrétní vadu, která by uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala, obviněný v zásadě jen vytýkal odvolacímu soudu, že akceptoval závěry soudu prvního stupně o druhu a výměře uložených trestů. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. N. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký