ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.629.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 629/2022- 6817
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovoláních, která podali obviněný M. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, okr. XY, a obviněná Š. W. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 12 To 205/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 85/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 3 T 85/2020, byli obvinění M. W. a Š. W. V. uznáni vinnými spolupachatelstvím přečinu poškození věřitele podle §23 a §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jeho podstata spočívala ve stručnosti v tom, že obviněný M. W. jako ředitel obchodní společnosti P. V., od 3. 10. 2012 zapsané v obchodním rejstříku pod obchodní firmou V. B. a Š. W. V. jako jediná jednatelka a společnice uvedené společnosti, od října až do 17. 12. 2012 po vzájemné dohodě se společným úmyslem neoprávněně se obohatit a vyhnout se povinnosti zcela uhradit pohledávky věřitelů obchodní společnosti V. B. činící ke dni 17. 12. 2012 souhrnnou částku nejméně 5 608 426 Kč, zejména pohledávky vůči České republice zastoupené Finančním úřadem v Příbrami, o nichž s ohledem na výsledky předchozího daňového řízení věděli, že v případě jejich neuhrazení budou exekučně vymáhány, v rozporu s ustanoveními §415 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2012, §135 a §194 odst. 4 obchodního zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2012, a §249 odst. 1 zákoníku práce, ve znění platném do 31. 12. 2012, neoprávněně vyvedli z obchodní společnosti V. B. majetek v hodnotě nejméně 2 176 320 Kč, aniž by ho použili na úhradu závazků této společnosti, přičemž převedli veškeré podnikatelské aktivity společnosti V. B., včetně zaměstnanců a majetku určeného k provozu této společnosti (vozidel, pekárenských strojů, vybavení atd.), když v té době byla hodnota obchodní společnosti V. B., ve výši 2 286 000 Kč, na obchodní společnost B., u níž byla dne 10. 10. 2012 zapsána do obchodního rejstříku nová obchodní firma P. V. a k témuž datu byla jako jednatel a společník této společnosti zapsána do obchodního rejstříku obviněná Š. W. V., jíž vznikla funkce jednatele ke dni 21. 9. 2012, a na obchodní společnost F., u níž byla dne 11. 10. 2012 zapsána do obchodního rejstříku nová obchodní firma P. V., a k témuž dni byla jako jediný jednatel zapsána do obchodního rejstříku Š. W. V. s datem vzniku funkce dnem 21. 9. 2012, a jako společníci byli do obchodního rejstříku zapsáni M. W. a Š. W. V. V důsledku toho obvinění ponechali v obchodní společnosti V. B. pouze majetek v hodnotě maximálně 132 572 Kč (finanční prostředky na účtu této společnosti) ve vztahu k celkovým závazkům, případně bezcenný majetek jako nedobytné pohledávky, které podle zprávy insolvenčního správce Mgr. Josefa Neskusila, LL.M., ze dne 16. 12. 2013, č. j. KSPH 39 INS 24976/2013, činily v součtu částku ve výši 626 406 Kč. Obvinění tak úmyslně způsobili úpadek obchodní společnosti V. B. a dne 17. 12. 2012 a dne 7. 9. 2013 sami podali návrh na zahájení insolvenčního řízení ohledně této společnosti, které bylo zahájeno vyhláškou Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013, č. j. KSPH 39 INS 24976/2013-A-3, a na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, č. j. KSPH 39 INS 24976/2013-A-11, bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka – obchodní společnosti V. B. Tím obvinění zištně zabránili této společnosti v generování příjmů a znemožnili tak jejím věřitelům případně dosáhnout uspokojení jejich pohledávek, ačkoliv v podnikatelské aktivitě obchodní společnosti V. B. obvinění fakticky pokračovali prostřednictvím obchodních společností P. V. a P. V., v důsledku čehož zůstaly neuhrazeny závazky vůči celkem 7 věřitelům, jednotlivě vyjmenovaným v popisu skutku, jimž obvinění způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 2 176 320 Kč.
2. Za tento přečin byl obviněný M. W. odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 600 Kč, celkem tedy ve výši 108 000 Kč. Obviněná Š. W. V. byla za tentýž přečin odsouzena podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále jí byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen i peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy ve výši 54 000 Kč. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili škodu ve výši 466 736 Kč poškozenému J. T., škodu ve výši 44 653 Kč poškozené obchodní společnosti CWS-boco Česká republika, s. r. o., škodu ve výši 3 492 Kč poškozenému městu Příbram, škodu ve výši 4 846 Kč, poškozené První novinové společnosti a škodu ve výši 13 582 Kč, poškozenému J. S. Se zbytky svých nároků byli poškození J. T. (ve výši 950 616 Kč), obchodní společnost CWS-boco Česká republika, s. r. o. (ve výši 70 418 Kč), město Příbram (ve výši 5 508 Kč), První novinová společnost (ve výši 60 830 Kč) aj. S. (ve výši 21 418 Kč) podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních také poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s částkou ve výši 3 180 Kč, obchodní společnost ČEZ Prodej, s. r. o., s částkou ve výši 40 535 Kč a obchodní společnost innogy Energie, s. r. o., s částkou ve výši 5 107 Kč.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění i státní zástupce v neprospěch obviněných odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 12 To 205/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Pro úplnost je vhodné dodat, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly v této trestní věci již podruhé. Původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 3 T 85/2020, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 12 To 77/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen na základě odvolání obviněných v celém rozsahu a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně s pokyny, aby objasnil projednávanou věc z hledisek významných pro trestní odpovědnost obviněných, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu dále konkretizovány. Především šlo o časové upřesnění trestné činnosti obviněných či o výši způsobených škod u jednotlivých poškozených.
II. Dovolání obviněných
5. Obviněný M. W. a obviněná Š. W. V. podali proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 12 To 205/2021, prostřednictvím svého společného obhájce obsahově shodná dovolání (jedním podáním), která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podle slovního vyjádření v dovoláních jde o znění trestního řádu účinné do 1. 1. 2022).
6. Obvinění ve svých dovoláních nejprve uvedli, že původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 3 T 85/2020, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 12 To 77/2021, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně však podle obviněných nezohlednil předchozí důvody, pro které byl napadený rozsudek zrušen, protože poté neprovedl z hlediska důkazů nic, co by jakkoliv podporovalo jeho předchozí úvahy, na jejichž základě vydal první odsuzující rozsudek. V rámci dokazování byl proveden jen výslech znalce Mgr. Ing. Pavla Švarce, který byl v hlavním líčení vyslechnut již dříve a z jehož opakované výpovědi opět vyplynula neprůkaznost účetnictví obchodní společnosti V. B. Ta byla konstatována již v písemném znaleckém posudku, podle něhož byly jediným způsobem, jak ověřit správnost účetní evidence, dokumenty o provedených inventarizacích majetku, pohledávek a závazků, které však znalec neměl k dispozici. V ostatních materiálech, které měl k dispozici, našel jen drobné odchylky v řádech korun při zúčtování faktur, ale v tom znalec nespatřoval žádné zásadní pochybení. Podle obžaloby byla ze zmíněné obchodní společnosti vyplacena hotovost ve výši 2 176 320 Kč jednomu z obviněných, avšak toto tvrzení nemá podle obviněných podklad v žádném účetním dokladu a nebylo prokázáno, kdo, kdy a jakým způsobem odčerpal tyto prostředky. Podle znalce chybí inventarizace majetku, pohledávek a závazků, aby bylo možné ověřit, že účtování bylo správné. Jak dále znalec uvedl, vklady a výběry finančních prostředků byly účtovány jako kapitálový fond a poukázal na to, že kdyby bylo takto účtováno správně, byla by uvedená obchodní společnost předlužena a povinna podat insolvenční návrh již dříve. I přes svou rozsáhlou a podrobnou výpověď nedokázal znalec podle obviněných fakticky poukázat na jakékoliv finanční operace, které by měly mít vliv na jejich trestní odpovědnost, ani označit, kdo a jak vybral finanční prostředky. Z výpovědi znalce nebylo zřejmé ani žádné odůvodnění podstatných závěrů, které byly vytýkány soudu prvního stupně dřívějším kasačním usnesením odvolacího soudu.
7. Soud prvního stupně tedy podruhé rozhodl při nezměněném skutkovém stavu a důkazní situaci stejně jako ve svém prvním rozsudku, proto je pro obviněné postoj odvolacího soudu zcela nepochopitelný, když v nezměněném senátu svým druhým usnesením zamítl odvolání obviněných jako nedůvodná, ačkoliv první rozsudek soudu prvního stupně sám zrušil. Přestože odvolací soud výslovně uvedl, že k odsuzujícímu rozsudku ve vztahu k obviněným nepostačí logická úvaha bez důkazně podloženého závěru, svým zamítavým postojem vůči opětovnému odvolání obviněných fakticky rezignoval na vlastní předchozí požadavky, a negoval tak svůj dříve odlišný a logický postoj. V tomto směru považují obvinění rozhodnutí odvolacího soudu za zcela kontradiktorní, protože za stejného stavu na základě odvolání obviněných jednou zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc a podruhé potvrdil odsuzující rozsudek.
8. Dále obvinění vytkli soudům nižších stupňů, že výše uvedeným postupem zasáhly do základních zásad trestního řízení, především do zásady zjištění skutkového stavu věci, zásady vyhledávací a zásady presumpce neviny, včetně pravidla in dubio pro reo . Rozhodnutí soudu prvního stupně podle obviněných vychází z presumpce jejich viny, neboť veškeré výpovědi svědků a znalců a všechny listiny svědčící ve prospěch obviněných soudy vyhodnotily jako nevěrohodné a tendenčně vedené. Soud prvního stupně často použil ve svém rozsudku větná souvětí jako „Nejsou žádné pochybnosti …“ a „Soud má za prokázané …“ , aniž by disponoval elementárním důkazem a na to navazujícím odůvodněním. Podle přesvědčení obviněných důkazy proti nim byly v průběhu trestního řízení přizpůsobovány tak, aby mohla být vyslovena jejich vina, a v této souvislosti odkázali na své dřívější návrhy k vyhotovení znaleckého posudku ohledně účetnictví. Po předchozím zamítavém postoji orgánů činných v trestním řízení bylo k vyhotovení daného znaleckého posudku nakonec přistoupeno, nicméně až v době, kdy už s odstupem času nebylo možné podat dostatečné vyjádření a vysvětlení jednotlivých účetních operací. Obvinění shledávají v tomto postupu orgánů činných v trestním řízení omezení svých práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem. Navíc podle nich byla nepřiměřená délka trestního řízení, které trvalo více než 8 let a během této doby došlo rovněž k překvalifikování žalovaného skutku. Podle názoru obviněných orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti z hlediska důkazní situace, když v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně byly předloženy a provedeny spekulativní závěry, které soud vyhodnotil jako dostatečné pro vydání odsuzujícího rozsudku.
9. Stejně jako ve svých odvoláních obvinění znovu namítli, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu poškození věřitele, u něhož zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. V této souvislosti obvinění opětovně odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, který se zabýval otázkou nepřímého úmyslu. Jak dále obvinění zdůraznili, jednali v souladu s právními předpisy, konkrétně s ustanovením §98 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), které jim založilo povinnost k podání insolvenčního návrhu, ale toto jejich jednání vyhodnotily orgány činné v trestním řízení jako účelové. Kdyby však obvinění takto nejednali, vystavili by se riziku trestní odpovědnosti za porušení povinnosti péče řádného hospodáře, na což poukázal i soud prvního stupně. Pokud jde o nutnost podání insolvenčního návrhu, obvinění odkázali na vyjádření insolvenčního správce Mgr. Josefa Neskusila, LL.M.
10. Podle obviněných provedeným dokazováním nebylo prokázáno ani to, že by se obviněná Š. W. V. v inkriminované době podílela na vedení obchodní společnosti V. B., protože byla studentkou vysoké školy a čerpala mateřskou dovolenou. V její nečinnosti nelze spatřovat úmyslnou trestnou činnost, ale mohlo by jít pouze o objektivní odpovědnost z titulu funkce jednatele nebo společníka, a to pouze v rovině občanskoprávní, nikoliv trestní. Obvinění rovněž trvají na tom, že dokazováním nebyl zjištěn jejich zištný záměr nebo jiný úmyslný a poškozující zájem a že nechtěli nikoho poškodit ani přivést své podnikání do insolvenčního řízení. V této souvislosti obvinění opětovně upozornili na svědeckou výpověď M. N. z přípravného řízení, podle níž se obviněný M. W. snažil řádně vést společnost a „uzdravit“ ji po předchozím vedení P. J. Již na základě dřívějšího vedení byla zmíněná obchodní společnost v pozici neprosperující, spíše krachující společnosti, nelze proto přičítat k tíži obviněných, že se jim i přes jejich snahu nepovedlo zajistit její prosperitu.
11. V podaných dovoláních obvinění rovněž zopakovali, že soud prvního stupně se v odsuzujícím rozsudku zabýval záležitostmi, které neměly žádnou souvislost s činností obviněných (např. svědeckou výpovědí J. Š.). Navíc soud uzavřel, že obviněná nemohla nabýt od svého dědy J. V. žádný majetek, protože dědictví po něm bylo předlužené. Tento argument však není podle názoru obviněných relevantní. Obviněná totiž nikdy před soudem neprohlásila, že by měla cokoliv dědit, ale mohla již za života svého dědy obdržet darem finanční hotovost.
12. Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám obviněné zprostil obžaloby podle §226 tr. ř., případně aby věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí.
13. Dne 5. 9. 2022 zaslali obvinění prostřednictvím datové schránky Nejvyššímu soudu podání označené jako „doplnění dovolání obviněných“, v němž kromě shrnutí doposud uplatňované argumentace uvedli i některé nové námitky a podaná dovolání doplnili o poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu však došlo pouze k upřesnění dovolacích důvodů, neboť v původních dovoláních obvinění nepřesně zmínili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv podle svého slovního vyjádření měli na mysli důvod obsažený nyní v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. V doplnění dovolání obvinění především vytkli, že výše škody, kterou měli údajně způsobit poškozeným, dosud nebyla hodnověrným způsobem doložena a orgány činné v trestním řízení se zabývaly jen otázkou možných příjmů obchodní společnosti V. B., ale nikoli výdajů a nákladů na provoz společnosti. Obvinění spatřují zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve způsobu hodnocení některých důkazů, které podle nich byly hodnoceny jednostranně v jejich neprospěch. Tímto postupem pak bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces.
15. Podle názoru obviněných jsou skutková zjištění soudů nižších stupňů založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť v trestním řízení došlo k několika procesním pochybením. Jednak vykli porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare , protože na výzvu policejního orgánu ze dne 22. 4. 2015, č. j. KRPS-78430-3/TČ-2015-011181, ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. obvinění vydali dne 24. 4. 2015 účetní deníky a hlavní knihy z let 2011 a 2012, přičemž v této výzvě byli poučeni o tom, že pokud jí nevyhoví, mohou jim být uvedené věci odňaty podle §79 tr. ř. Kdyby však obvinění věděli, že jsou podezřelými v téže trestní věci, výzvě by určitě nevyhověli. Věděli pouze o prověřování pro podezření z přečinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku ohledně pohledávky finančního úřadu, nikoli dalších subjektů. Z výzvy policejního orgánu nebylo patrné, jakého skutku se výzva týká a že obvinění jsou vyzýváni jako podezřelí. Tímto postupem policejního orgánu podle jejich názoru došlo k porušení zákazu nucení k sebeobviňování a účetní deníky a hlavní knihy z let 2011 a 2012 jsou jako důkazy procesně nepoužitelné.
16. V souvislosti s námitkami procesního pochybení orgánů činných v trestním řízení obvinění znovu připomněli také změnu právní kvalifikace skutku, přestože nebyla změněna skutková věta ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání. Navíc podle obviněných nebyl postup orgánů činných v trestním řízení v souladu s ustanovením §163 tr. ř., které vyžaduje k zahájení trestního stíhání souhlas poškozeného, pokud jde o osobu s právem odepřít výpověď ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. Takovou poškozenou osobou byla v tomto případě obchodní společnost M. V., kde je jedinou její jednatelkou sestra obviněné V. S. Z obsahu spisu však nevyplývá, zda jmenovaná dala souhlas s trestním stíháním. Podle §163 tr. ř. je nutné postupovat rovněž při změně právní kvalifikace, kdy je třeba poškozeného vyzvat k vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním, přičemž bez souhlasu je trestní stíhání nepřípustné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tz 60/2011). V této souvislosti se podle názoru obviněných nelze spokojit s argumentací soudu prvního stupně pod bodem 31. odůvodnění jeho rozhodnutí. Obchodní společnost M. V. je totiž spojena pouze s jedinou osobou a tou je sestra obviněné. Případný nesouhlas této poškozené společnosti s trestním stíháním by mohl mít vliv na výši způsobené škody i na právní kvalifikaci, popřípadě na uložený trest.
17. Z trestního spisu podle obviněných vyplývají další okolnosti, u nichž se nabízí závěr o možné svévoli dozorujícího státního zástupce, který se zabýval otázkou promlčení, kdyby byl skutek kvalifikován jako způsobení úpadku podle §224 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž tuto kvalifikaci dále v trestním řízení nepoužil. V opačném případě by totiž mohlo dojít v roce 2017 k promlčení trestní odpovědnosti obviněných.
18. Všechny výše uvedené skutečnosti, včetně zásadních procesních pochybení, mohly mít podle názoru obviněných význam z hlediska právního posouzení jejich trestní věci, přičemž v dosavadním řízení nebyla zohledněna ani zásada subsidiarity trestní represe. V závěru svého doplňujícího podání obvinění uvedli, že setrvávají na svém původním návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám zprostil obviněné obžaloby, případně aby přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
19. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných M. W. a Š. W. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru větší část námitek obviněných nespadá pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný důvod dovolání, a ta část námitek, která odpovídá dovolacímu důvodu, je neopodstatněná.
20. Státní zástupce neshledal v této trestní věci ani žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Obvinění ve svých dovoláních opakují stejné námitky, které uváděli již v odvoláních a jimiž se odvolací soud zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.
21. Poukaz na nepřiměřenou délku trestního řízení a na míru, s jakou soud prvního stupně v dalším řízení plnil pokyny odvolacího soudu, nenaplňuje dovolací důvody. Podle státního zástupce změna právní kvalifikace skutku v průběhu trestního řízení nevypovídá nic o tom, zda bylo toto řízení vedeno v souladu se zákonem. Pokud jde o tvrzení obviněných stran porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo , to směřuje do oblasti skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů, takže není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení uvedené zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Přitom podle státního zástupce ani existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo . I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto případě nešlo o situaci, kdy by mezi důkazy existovaly natolik zásadní rozpory, že by vina obviněných nebyla nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, a státní zástupce zde odkázal na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
22. Pokud jde o další námitky obviněných, podle názoru státního zástupce není relevantní, co o průkaznosti účetnictví stanoví zákon o účetnictví, neboť skutkové závěry, které lze vyvodit z neúplného účetnictví, jsou součástí posouzení viny obviněných, které náleží pouze trestnímu soudu. Argumentaci obviněných, že odčerpání finančních prostředků z obchodní společnosti V. B. nemá oporu v žádném účetním dokladu a jde pouze o spekulace, považuje státní zástupce za absurdní, neboť nelze očekávat, že by obvinění vedli řádné účetnictví o své trestné činnosti.
23. Státní zástupce nepřisvědčil ani výhradám obviněných, podle nichž k tomu, aby jim mohlo být kladeno za vinu spáchání daného skutku, muselo by být postaveno najisto, kdo a jakým způsobem odčerpal finanční prostředky z výše jmenované obchodní společnosti. Podle státního zástupce je zde lhostejné, jakým způsobem se do trestné činnosti zapojil každý z obviněných, jestliže jsou splněny podmínky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Ke spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
24. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
IV. Replika obviněných k vyjádření státního zástupce
25. Obvinění využili svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním. V ní mimo jiné zdůraznili, že poukaz na nepřiměřenou délku trestního řízení sice nespadá pod dovolací důvody, ovšem obvinění ji považují za důležitou zejména s ohledem na kontext celého trestního řízení a na navazující změnu v právní kvalifikaci skutku. Na základě znaleckého posudku došlo i ke změně v popisu skutku, protože obviněným byl nejdříve kladen za vinu převod majetku, poté neurčité vybrání peněžních prostředků. Opakované změny právní kvalifikace skutku v průběhu řízení i prvotní vrácení věci k novému rozhodnutí soudu prvního stupně podle obviněných vypovídají o nedostatečné důkazní situaci ve vztahu k jejich vině. Soud prvního stupně je uznal vinnými v důsledku přehlížení a neuznání jejich relevantních tvrzení i dalších důkazů. Svým poukazem na porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo dali obvinění najevo, že nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, které neměly vypovídající hodnotu proti nim. Přesto na základě těchto důkazů soudy dovodily vinu obviněných, takže jde o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které je uvedeno jako dovolací důvod.
26. Podle obviněných by se mělo přihlížet i k zákonu o účetnictví, když se v trestním řízení rozhoduje na podkladě účetnictví obchodní společnosti. V trestním řízení by měl rozhodující soud respektovat nejen trestní zákon, ale i další zákony.
27. Obvinění považují za logické, že jejich dovolání obsahují i argumenty, které již namítali v odvoláních, protože se jimi soudy dostatečně nezabývaly a nevypořádaly se s nimi.
28. Závěrem obvinění uvedli, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a trvají na jimi podaných dovoláních.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
29. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Obvinění M. W. a Š. W. V. opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž podle slovního vyjádření obviněných jde o jeho formulaci podle právní úpravy účinné ještě přede dnem 1. 1. 2022, ačkoliv mělo být použito již pozdější, aktuální znění, tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato spíše technická nepřesnost však není natolik závažná, aby mohla sama o sobě způsobit odmítnutí dovolání.
30. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 šlo o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněných
31. Úvodem považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že při rozhodování o dovoláních obviněných vycházel pouze z jejich podání učiněného dne 2. 5. 2022 v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě podle §265e tr. ř. K podání označenému jako „doplnění dovolání obviněných“ doručenému dne 5. 9. 2022 nemohl Nejvyšší soud přihlížet, neboť bylo učiněno až téměř 4 měsíce po uplynutí dovolací lhůty. Podle §265f odst. 2 tr. ř. totiž platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která uplynula obviněnému M. W. dnem 16. 5. 2022 a obviněné Š. W. V. dnem 9. 5. 2022. Navíc argumenty obsažené ve zmíněném podání („doplnění dovolání“) nejsou důvodné. V předchozím trestním řízení nedošlo k procesnímu pochybení, pokud nebyl vyžadován souhlas s trestním stíháním podle §163 odst. 1 tr. ř. u poškozené obchodní společnosti M. V., jejíž jedinou jednatelkou je sestra obviněné V. S. Nutnost souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle posledně citovaného ustanovení se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba. Jestliže je takovým poškozeným právnická osoba (např. obchodní společnost), není trestní stíhání podmíněno jejím souhlasem, neboť nemůže být vůči obviněnému ve vztahu, který předpokládá ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. To platí i v případě, že členem statutárního orgánu takové právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v §100 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, uveřejněné pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr.). Stejně tak je nedůvodná námitka obviněných ohledně údajného porušení zákazu nucení k sebeobviňování (lat. nemo tenetur se ipsum accusare ), pokud je policejní orgán vyzval tehdy ještě jako podezřelé k vydání účetních deníků a hlavních knih z let 2011 a 2012. Zákaz nucení k sebeobviňování se vztahuje na případy, kdy je vydání věci ve smyslu §78 tr. ř. vynuceno pod hrozbou uložení pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř. V takovém případě by totiž šlo o donucování někoho směřující k poskytnutí důkazu proti sobě samému, jehož zákaz vyplývá z ustanovení čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.) a je obsažen v pojmu spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1017). Nyní platné ustanovení §78 odst. 3 tr. ř. bylo do trestního řádu zařazeno jeho novelou provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., navíc tímto ustanovením není dotčeno ustanovení o odnětí věci. Jestliže tedy byli obvinění poučeni, že v případě nevydání požadovaných věcí jim mohou být odňaty podle §79 tr. ř., nešlo o donucování směřující k poskytnutí důkazu proti sobě samému. Ústavní soud navíc judikoval, že zajištění důkazů pro účely trestního řízení proti vůli trestně obviněného nemůže být zjednodušeně chápáno jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 29/2000).
32. Pokud jde o vlastní dovolání obviněných, uvedli v nich některé argumenty, které jsou sice podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nejsou opodstatněné. Zbývající námitky pak nelze podřadit pod uplatněný ani pod jiný dovolací důvod obsažený v §265b tr. ř., neboť je obvinění založili na své polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními ve věci a na svém nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování a s hodnocením důkazů či s procesním postupem orgánů činných v trestním řízení. Převážná většina námitek obviněných navíc již byla uplatněna v předchozím řízení před soudy prvního i druhého stupně a tyto se s nimi dostatečně vypořádaly. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obvinění při své obhajobě pomíjejí podstatu trestné činnosti, kterou spáchali, a opakovaně argumentují především tím, že podle §98 odst. 2 insolvenčního zákona byli povinni podat insolvenční návrh. Tím splnili svou zákonnou povinnost a v opačném případě by porušili povinnost péče řádného hospodáře. Obviněným ovšem nebylo kladeno za vinu podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, ale to, že před podáním tohoto návrhu vyvedli z obchodní společnosti V. B. veškerý zpeněžitelný majetek, který by v pozdějším insolvenčním řízení mohl sloužit k alespoň částečnému uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti. Tím, že obvinění odstranili část majetku zmíněné obchodní společnosti jako dlužníka, zmařili uspokojení pohledávek jejích věřitelů, kterým způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 2 176 320 Kč a získali na jejich úkor značný prospěch, a naplnili tak skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Toto právní posouzení skutku je tedy správné a nevykazuje žádné vady.
33. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmyslné zavinění obou obviněných lze v tomto případě dovodit především ze skutečnosti, že majetek obchodní společnosti V. B. použitelný k uspokojení jejích věřitelů zcela cíleně převedli do obchodních společností P. V. a P. V. Učinili tak s vědomím, že vůči novým nabyvatelům tohoto majetku, včetně samotných obviněných, nebudou moci věřitelé obchodní společnosti V. B. uplatnit své nároky na uspokojení nesplacených pohledávek, protože formálně nejde o právní nástupce této obchodní společnosti, v níž navíc nezbyl žádný jiný hodnotný majetek použitelný k uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Jestliže tedy obvinění zpochybnili naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty spáchaného přečinu, jde sice o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem není opodstatněná. Obvinění ji přitom uplatnili opakovaně poté, co s ní argumentovali již v rámci obhajoby před soudem prvního stupně i v odvoláních před odvolacím soudem a oba soudy nižších stupňů se také důkladně zabývaly její důvodností, kterou neshledaly. Soud prvního stupně se věnoval otázce zapojení obou obviněných do trestné činnosti a podrobně popsal jejich aktivitu, na základě čehož následně dovodil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného přečinu ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud, který přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, neshledal v této otázce žádné pochybení.
34. Ve svých dovoláních obvinění znovu vytkli i porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo , jakož i dalších zásad trestního řízení. Tyto námitky však obvinění založili pouze na svém nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů, přičemž zároveň v rámci své obhajoby stále polemizují nad jinými možnými skutkovými okolnostmi, které ovšem nebyly v předchozím trestním řízení prokázány. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že v řízení před soudem má hodnotit důkazy výlučně soud a nezáleží na tom, zda s výsledkem tohoto hodnocení obvinění souhlasí nebo nesouhlasí. S tím souvisí i jejich výhrady ke změně právní kvalifikace jimi spáchaného skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu je zcela přirozené a žádoucí, aby se právní kvalifikace v průběhu trestního řízení v závislosti na výsledcích provedeného dokazování měnila tak, aby co nejvíce odpovídala skutkovým okolnostem, o jejichž existenci není pochyb.
35. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku věnoval podrobnému popisu skutkových okolností projednávaného trestného činu, včetně hodnocení jednotlivých důkazů, a konstatoval, které skutečnosti má za prokázané, a dále provedl rozbor skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, pod kterou podřadil jednání obviněných. Jak soud v této souvislosti správně zdůraznil, pokud by obvinění podali návrh na zahájení insolvenčního řízení a zároveň by ponechali v obchodní společnosti V. B., její majetek použitelný k uspokojení pohledávek jejích věřitelů, jednání obviněných by nebylo protiprávní, to se ovšem nestalo (viz bod 72. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž bylo náležitě odůvodněno, proč soud považoval provedení některých dalších, obviněnými navrhovaných důkazů za nadbytečné. Podle názoru Nejvyššího soudu je z rozhodnutí soudu prvního stupně patrné, že postupoval v souladu se zákonem, především s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., provedl dostatečné dokazování a dospěl k závěru, který vyplývá z dokazování. Zároveň jasně a dostatečně vysvětlil, jak dospěl k závěru, že jednáním obviněných byla způsobena škoda právě ve výši 2 176 320 Kč, tedy že taková byla hodnota majetku, který byl vyveden ze zmíněné obchodní společnosti obviněnými jako osobami jednajícími za tuto společnost jako dlužníka (§114 odst. 2 tr. zákoníku) a který mohl být použit k alespoň částečnému uspokojení pohledávek věřitelů uvedené obchodní společnosti (viz body 80. až 83. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud navíc při posuzování skutku přihlédl k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, když výši způsobené škody stanovil podle pozdějšího znění trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020, jímž byly zvýšeny hranice jednotlivých kategorií škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 91. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z výše uvedeného je zřejmé, že již soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, proč byl skutek spáchaný obviněnými právně kvalifikován jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, i to, proč za něj byla uložena konkrétní trestní sankce. Odvolací soud se poté ztotožnil s výroky i s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a neshledal ho nijak vadným.
36. S argumentem obviněné Š. W. V., že se v rozhodné době nepodílela na vedení obchodní společnosti V. B., když studovala vysokou školu a zároveň byla na mateřské dovolené, a mohla by tak být dovozována toliko její občanskoprávní objektivní odpovědnost z titulu funkce jednatelky či společnice, se dostatečně vypořádal již odvolací soud. Jestliže obviněná jako jednatelka zmíněné obchodní společnosti neměla v určité době čas vykonávat tuto funkci, měla se jí vzdát nebo ji jinak legálně ukončit, a pokud tak neučinila, nezbavuje to obviněnou povinnosti mít přehled o finančním stavu a hospodaření společnosti a odpovědnosti s tím související (viz též bod 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 12 To 77/2021). V této souvislosti lze odkázat také na rozsudek soudu prvního stupně, podle něhož obviněná jako jednatelka uvedené obchodní společnosti nesla odpovědnost za její chod, včetně majetku společnosti a plnění závazků (viz bod 79. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury, statutární orgán společnosti s ručením omezeným není oprávněn svévolně nakládat s majetkem této obchodní společnosti, neboť nejde o jeho vlastní majetek, nýbrž o majetek obchodní společnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009). Pachatelem projednávaného trestného činu může být i fyzická osoba, která je statutárním orgánem obchodní společnosti, jež činila právní či jiné úkony za obchodní společnost, čímž alespoň částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované pod č. T 1014. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, pak nepřichází v úvahu pouhá odpovědnost obviněné podle občanského práva, ale s ohledem na její podíl na společném jednání a na úmyslné zavinění je namístě její trestní odpovědnost.
37. Soudy nižších stupňů nepochybily ani v otázce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), protože nezjistily nic, co by vylučovalo trestní odpovědnost obviněných, kteří ostatně ani neuváděli žádné okolnosti, v jejichž důsledku by nešlo o případ společensky škodlivý, u kterého by postačovaly k postihu mimotrestní prostředky. Naopak, obvinění svým jednáním výrazně vybočili z rámce běžných obchodněprávních vztahů a způsobili několika věřitelům značnou škodu ve výši dvojnásobně přesahující dolní hranici pro použití vyšší trestní sazby trestu odnětí svobody (viz též body 87. až 89. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
38. Pokud jde o ostatní námitky obviněných týkající se některých procesních otázek, zejména změny popisu nebo právní kvalifikace skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě, zásady presumpce neviny, obsahu posudku znalce a odlišného rozhodnutí odvolacího soudu, shledal je Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jestliže obvinění ve svých dovoláních vytkli i porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , jde o procesní námitky, přičemž zmíněné požadavky se uplatňují v trestním právu procesním a jejich případné porušení rovněž nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný z dovolacích důvodů. Soudy nižších stupňů navíc v nyní posuzované věci neměly žádné pochybnosti o vině obviněných a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvody k tomu, aby nabyly takové pochybnosti a aby musely postupovat ve prospěch obviněných. Samotný odlišný názor obviněných na výsledky provedeného dokazování a jejich přesvědčení o tom, že nespáchali posuzovaný trestný čin, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu ve prospěch obviněných.
V. Závěrečné shrnutí
39. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných M. W. a Š. W. V., přestože byla částečně založena na námitkách odpovídajících dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], nejsou opodstatněná. Ostatní námitky obviněných pak neodpovídají uplatněnému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Se vznesenými námitkami se navíc již dostatečným způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř.
40. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních obviněných podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu