ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1102.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1102/2022-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného P. A. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 To 111/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 2 T 1/2022, byl obviněný P. A. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 50 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 26 816 Kč.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 12. 1. 2021, v době okolo 14.50 hodin, v Praze 10 – Štěrboholech a v Praze 10 – Dolních Počernicích, po ulici XY, ve směru jízdy od ulice XY, směrem ke Štěrboholské spojce, označené jako hlavní komunikace, řídil rychlostí velmi výrazně překračující rychlost v místě maximálně povolenou na 50 km/h osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Kodiaq, registrační značky XY, jehož vlastníkem je spol. A. P., IČ: XY, kdy poblíž sloupu veřejného osvětlení č. 016108, přičemž neměl dostatečný výhled a v daném místě nebylo možno předjíždět jednak z důvodu vlhké vozovky s možností slabé vrstvy mokrého sněhu a jednak z důvodu vodorovné dopravní značky V13 „šikmé rovnoběžné čáry“, ve snaze předjet a vyhnout se vozidlu tovární značky VW Caddy, registrační značky XY, řízenému O. S., jehož vlastníkem je společnost Š., IČO: XY, které ze sjezdu ze Štěrboholské spojky na ulice XY najelo ve směru na XY, kdy v důsledku riskantního úhybného manévru obžalovaného provedeného s cílem vyhnout se vozidlu řízenému O. S., který intuitivně strhl jím řízené vozidlo vpravo, neboť se domníval, že dojde k nárazu, narazil obžalovaný při střetové rychlosti 82–90 km/h levou přední částí vozidla tovární značky Škoda Kodiaq do levé přední části protijedoucího vozidla tovární značky Toyota Proace, registrační značky XY, řízeného poškozeným V. M., nar. XY, který v době nárazu s vozidlem již fakticky stál, neboť jakmile před střetem spatřil vůz tovární značky Škoda Kodiaq řízený obžalovaným, jenž se proti němu řítil ve vysoké rychlosti, s vozidlem najel ke svodidlům očekávajíce náraz, k němuž také vzápětí došlo, ač před samotným nárazem stačil obžalovaný ještě trochu stočit řízení vozidla tovární značky Škoda Kodiaq vpravo tak, aby nedošlo k přímému čelnímu střetu vozidel, přičemž v důsledku jednání obžalovaného utrpěl poškozený V. M. zranění v podobě zlomeniny kloubního a příčného výběžku 6. krčního obratle vpravo s poruchou citlivosti v pravé horní končetině, přičemž obvyklou dobu léčení takového poranění, které poškozený utrpěl a jež je nutno z hlediska soudně lékařského hodnotit jako ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, lze stanovit v délce 5 až 6 týdnů, kdy poškozený byl v důsledku způsobeného zranění omezen v obvyklém způsobu života především nutností nosit pevný krční límec, který nesměl snímat, což jej značně omezovalo při jakýchkoliv pohybech hlavou, zejména v době spánku, a dále i poruchami citlivosti v pravé ruce, které měly za následek problémy a zhoršení jemné motoriky, kdy obžalovaný svým jednáním porušil povinnosti řidiče uložené mu zejména v §4 písm. a), písm. b) a v §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, v platném znění, ukládající účastníku silničního provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích, plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a dále přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, a dále jet v obci nejvýše 50 hm/h, kdy především porušení povinností, uvedených v §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, v platném znění, je třeba považovat za porušení důležité povinnosti, v důsledku níž došlo ke způsobení dopravní nehody a ke vzniku zranění poškozeného M.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 To 111/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 To 111/2022, podal obviněný P. A. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a dále to, že soud nedůvodně odmítl provedení podstatných důkazů, které v průběhu trestního řízení opakovaně navrhoval. Rovněž vytkl, že trest, který mu byl uložen, je zjevně nepřiměřený, resp. je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného činu, k poměrům pachatele a k účelu trestu.
5. Dovolatel měl za to, že skutková zjištění, z nichž soud vycházel, nenaznačují, že ublížení na zdraví poškozeného V. M. bylo způsobeno v důsledku porušení důležité povinnosti z jeho strany. Znalecký posudek, na jehož základě soud učinil skutkové závěry, vykazoval podstatné vady. Navzdory tomu, že se tyto vady nepodařilo v průběhu řízení odstranit, byl uznán vinným. Soud vycházel nejen z vadného znaleckého posudku, ale rovněž z výpovědí jediného svědka a poškozeného, přičemž závěr o rozhodných otázkách učinil v rámci soudního uvážení, byť se jednalo o otázky odborné, které mu nepříslušelo posoudit. Odvolací soud zamítl návrhy na provedení důkazů (nový znalecký posudek z oboru dopravy, zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 3. 3. 2022, kamerový či GPS záznam z vozidla Rohlik.cz řízeného svědkem O. S., příp. kniha jízd, poslední a zároveň aktivní objednávka v systému Rohlik.cz v době dopravní nehody), neboť naznal, že s ohledem na to, že o pohybu dalších dvou vozidel nevznikly žádné pochybnosti, není třeba dokazování doplnit. Soud prvního stupně nesprávně interpretoval průběh skutkového děje, konkrétně pohyb vozidla svědka O. S. Tento popsal soud odlišně od toho, jak o něm hovořili všichni zúčastnění. Zatímco soud uvažoval tak, že obviněný strhl své vozidlo vpravo (v reakci na vjíždění vozidla svědka O. S. do křižovatky), z výpovědí svědka, poškozeného a ostatně i obviněného vyplývá, že vozidlo O. S. se v době, která smyku bezprostředně předcházela, pohybovalo již rovně. Soud tedy při úvaze, zda mohlo či nemohlo vozidlo svědka dopravní nehodu zavinit, vycházel z nesprávných vstupních informací (resp. soud tyto informace nesprávně interpretoval). Podle mínění obviněného není zřejmé, z čeho soud dovodil, že vozidlo poškozeného V. M. v době nárazu stálo očekávajíc náraz. Tato skutečnost vyplývá pouze z výpovědi poškozeného. Z této výpovědi následně vycházel též soudní znalec při zpracování znaleckého posudku. V kontextu chování dalších účastníků dopravní nehody, příp. v návaznosti na zjištění vyplývající ze znalcem provedených výpočtů se navíc tvrzení poškozeného nejeví jako pravděpodobné. Do dopravní situace vstupoval také horizont terénu, avšak s tímto prvkem nebylo vůbec uvažováno. Z výpovědi svědka O. S. vyplývá, že vozidlo poškozeného se objevilo na horizontu vcelku nečekaně. Podle znaleckého posudku po najetí na střed vozovky zbývalo do samotného střetu 0,5 s. Pokud tedy tvrzení poškozeného odpovídá skutečnosti a pokud poškozený začal reagovat na vyjíždění vozidla obviněného do jeho jízdního směru, při uvedených vzdálenostech (znaleckým posudkem i soudem předpokládáno 60 m) by to tedy znamenalo, že rychlost obviněného musela být podstatně nižší, než z jaké vycházel soud (potažmo soudní znalec) při svém závěru o zavinění dopravní nehody. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by poškozený dokázal v popisované situaci a za daných (fyzikálních) parametrů vozidlo zcela zastavit za dobu 0,5 s. V tomto směru tedy vykazuje znalecký posudek vady, resp. je neúplný. Jedná se přitom z hlediska příčinných souvislostí nehodového děje o zásadní skutečnost, neboť znalec mj. z postavení a rychlosti vozidla poškozeného usuzoval na tzv. střetovou rychlost, z níž následně dovodil počáteční rychlost vozidla obviněného. V řetězci příčinných souvislostí je přitom klíčové zjištění, zda a případně jakou překážku vozidlo poškozeného pro vozidlo obviněného představovalo, neboť to má vliv na hodnotu deformační energie (síly) a z ní počítané počáteční rychlosti vozidla obviněného (popř. vozidel obou účastníků střetu). V rámci dokazování bylo poškozeným při hlavním líčení rovněž uvedeno, že se jeho vozidlo v době střetu nacházelo v jiné pozici, tj. nacházelo se blíže křižovatce, oproti umístění, resp. postavení jeho vozidla v křižovatce v době, kdy k ní vozidlo obviněného přijíždělo. Obviněný dále konstatoval, že soud se při posuzování jeho viny omezil pouze na otázku, jakou rychlostí jelo jeho vozidlo, resp. zda „ adekvátně reagoval na nastalou dopravní situaci “. Otázku zavinění ostatních účastníků dopravní nehody ponechal stranou. Dospěl k závěru, že obviněný zavinil dopravní nehodu v důsledku překročení povoleného rychlostního limitu, aniž by však byly vyhodnoceny všechny podstatné příčiny, které ke střetu vozidel a k ublížení na zdraví poškozeného přispěly, především způsob jízdy svědka O. S. Obviněný vytkl, že z důvodu vadnosti v řízení provedeného znaleckého posudku navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, čemuž nebylo vyhověno. Namítl, že se v přípravném řízení neuskutečnil výslech znalce za přítomnosti jeho obhájce. Měl za to, že vzhledem k tomu, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, co bylo hlavní příčinou dopravní nehody a kdo byl jejím viníkem, je třeba postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo . Jeho jednání je třeba hodnotit nejvýše jako přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
6. Výhrady vztáhl i vůči uloženému trestu, který považoval za nezákonný a nepřiměřený. Markantní rozdíl (41 km/h ±10%) ve zjištěné předstřetové rychlosti, navíc při pochybnostech, které jsou ve zjištěních skutkového děje patrné, naznačují, že peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců, včetně souvisejícího výroku o povinnosti nahradit škodu, jsou zjevně nepřiměřené.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprošťuje obžaloby, jelikož skutek není trestným činem. Obviněný udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., poněvadž výkon rozhodnutí významně zasahuje do jeho práv.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a s níž se soudy dostatečně vypořádaly (nalézací soud v bodech 9. a 10., odvolací soud v bodech 5. až 10.). Státní zástupce se s argumentací soudů plně ztotožnil, v podrobnostech na ni odkázal a vadná zjištění podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci neshledal. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily jako jedinou příčinu dopravní nehody riskantní způsob jízdy dovolatele i proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Předmětná trestní věc je neobvyklá konzistencí důkazů o zcela hazardním chování dovolatele na namrzlých silnicích v ulicích Prahy. Poškozený V. M. odhadl rychlost jízdy dovolatele na 100 km/h, svědek O. S. na „minimálně“ 120 km/h, podle znalce musela být nejnižší rychlost jízdy na počátku reakce dovolatele (pokud reagoval brzděním) v rozmezí 103 až 126 km/h. Výpovědi svědků o tomto skutečně rozhodném skutkovém zjištění jsou tak ve shodě vzájemné i ve shodě se znaleckým posudkem. Dovolatel za této pro obhajobu obtížné situace usiluje o zpochybnění skutkových zjištění podružných, tedy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerozhodných. K tomu činí námitky dílem neodpovídající obsahu napadených rozhodnutí a dílem méně srozumitelné. Zjištění, že někdo ze zúčastněných v některém okamžiku „strhl řízení vpravo“, je podle státního zástupce z hlediska průběhu skutkového děje zjištěním nepodstatným pro zavinění následku. Nicméně podle nalézacího soudu takto strhl řízení svědek O. S., aniž by měl tento jízdní manévr nějaký vliv na následný střet vozidla dovolatele s vozidlem poškozeného. Stržením řízení zabránil svědek tomu, aby dovolatel zasáhl i jeho vozidlo. Pokud odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí připsal stržení vozidla vpravo dovolateli, jedná se o pouhou vadu odůvodnění bez vlivu na správné skutkové zjištění nalézacího soudu, které odvolací soud potvrdil. Pokud jde o otázku, zda poškozený v době nárazu se svým vozidlem již stál, obviněný k tomuto tvrzení poškozeného v hlavním líčení žádnou připomínku neměl. Co se týče části znaleckého posudku, podle níž měl poškozený na reakci jen 0,5 s, státní zástupce konstatoval, že dovolatel pomíjí, že znalec u hlavního líčení toto zjištění podstatně korigoval s tím, že platí výpověď poškozeného, že dovolatel byl se svým vozidlem v protisměru mnohem dříve. Uvedené námitky označil státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Ke znaleckému posudku uvedl, že ani obhajoba nemá jasnou představu o tom, jak by měl být doplněn, přepracován či zrevidován, neboť ani více než rok po zahájení trestního stíhání neopatřila posudek oponentní. Státní zástupce uzavřel, že se všemi důkazními návrhy se jinak adekvátním způsobem vypořádal odvolací soud v odstavci 5 odůvodnění jeho usnesení, a nemůže se tak jednat o návrhy opomenuté ve smyslu tvrzeného dovolacího důvodu. V této části považoval dovolání rovněž za zjevně neopodstatněné.
9. V souvislosti s údajnou nepřiměřeností trestu státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá, přičemž zdůraznil, že posoudit přiměřenost trestní sankce mimo dovolací důvody lze v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, na kterou dovolatel nepoukázal. Nadto lze považovat uložený trest spíše za nepřiměřeně mírný, když samotné zranění poškozeného se blížilo spíše újmě těžké a způsob jízdy dovolatele se nutně jeví jako zjevně hazardní a vysoce bezohledný.
10. Státní zástupce poznamenal, že pokud jde o pravidlo in dubio pro reo , Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo jeho dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Konstatování dovolatele, že jeho jednání bylo nejvýše přestupkem, považoval státní zástupce za osamocenou poznámku, která součástí dovolání není.
11. Uzavřel pak, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Poznámka k právnímu posouzení skutku patrně součástí dovolací argumentace není. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. A. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, jež jsou podřaditelné pod uvedené alternativy tohoto dovolacího důvodu.
IV. Důvodnost dovolání
15. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
16. K obviněným tvrzenému opomenutí důkazů je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc stižena vadou opomenutých důkazů není, když o návrzích obviněného na doplnění dokazování před nalézacím soudem (revizním znaleckým posudkem a vyžádáním GPS souřadnic vozidel VW Caddy a Škoda Kodiaq – jiné důkazní návrhy nebyly vzneseny) bylo formálně rozhodnuto (viz č. l. 313 verte) a před soudem odvolacím návrhy na doplnění dokazování nebyly vzneseny (č. l. 341). Z rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby. Odvolací soud uvedl, že nebylo namístě doplnění dokazování záznamem GPS k pohybu vozidla značky VW Caddy, řízeného O. S., neboť o jeho pohybu – ale i o pohybu dalších dvou vozidel figurujících v posuzovaném případě – nevznikly žádné pochybnosti a opatření daných záznamů GPS nemohlo nijak zvrátit skutková zjištění učiněná na základě ostatních provedených důkazů (mimochodem nebylo postaveno najisto, zda vůbec GPS sledování vozidel v předmětném období existovalo, šlo o pouhou domněnku obviněného, ani to, zda z takových údajů vůbec lze preparovat natolik podrobný přehled o trajektorii vozidel, jak si obviněný představoval). Odvolací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč nebylo třeba doplňovat znalecké analýzy (srov. bod 5. usnesení odvolacího soudu). Dlužno podotknout, že návrh na doplnění dokazování kamerovým systémem některého z vozidel nikdy v průběhu řízení vznesen nebyl, ani není známo, že by takový záznam existoval (v kladném případě lze velmi důvodně předpokládat, že by již od počátku byl součástí důkazního materiálu), stejně tak nebylo žádáno dokazování „poslední a zároveň aktivní objednávkou v systému Rohlik.cz“ a ani do současné doby dovolatel neosvětlil, jaký poznatek by snad z takového (neurčitého) důkazu měl vyplynout (zřejmě se mělo jednat o poznatek o pohybu vozidla VW Caddy v křižovatce podle vysvětlení svědka O. S. podaného v přípravném řízení).
18. Dovolací soud v kontextu výhrady obviněného stran nezbytnosti vypracování revizního znaleckého posudku dodává, že ve věci nebyly podány dva znalecké posudky obsahující různé, resp. vzájemně si nekorespondující závěry, kterážto situace by mohla vést k úvaze o potřebnosti vypracování znaleckého posudku revizního. V posuzovaném případě byl vypracován znalecký posudek jeden, a to znalcem Ing. Liborem Kopalem, jehož závěry konvenovaly s dalšími v řízení provedenými důkazy. Obhajoba žádný znalecký posudek, který by znaleckému posudku Ing. Libora Kopala oponoval, nepředložila, tudíž argumentace revizním znaleckým posudkem není namístě. Nadto nelze přehlédnout, že ani skutečnost, že dva podané znalecké posudky obsahují různé závěry, nemusí být sama o sobě důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019). Stran znaleckého posudku i výslechu znalce u hlavního líčení dne 3. 3. 2022 dlužno (na tomto místě v obecnosti) doplnit, že se logicky obhajoba obviněného snažila zpochybnit závěry znalce a jeho vyjádření reagující na výpovědi obou stěžejních svědků, nicméně znalecký posudek nijak relevantně zpochybněn nebyl, naopak znalec na svých závěrech setrval a řádně je obhájil a odůvodnil (viz č. l. 311–312). Obviněný toliko opakovaně polemizuje s jeho odbornými postupy a vývody, laicky zpochybňuje vstupní data, eventuální výpočty, a vyjadřuje tak nesouhlas se závěry, které mu nevyhovují. Za daných okolností však nelze shledat důvodnou námitku o nezbytnosti vyhotovení nového, či dokonce revizního znaleckého posudku z oboru dopravy.
19. Ve věci dále není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 9. a 10. rozsudku nalézacího soudu, body 5. až 10. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Podstatou dovolací argumentace obviněného bylo (stručně vyjádřeno) zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, učiněných mj. na základě vadného znaleckého posudku, že obviněný překročil povolenou rychlost, a pokud se dostal do kolize s vozidlem poškozeného, stalo se tak v důsledku jízdy vozidla VW Caddy svědka O. S., a nebylo ani spolehlivě uzavřeno, jak se pohybovalo vozidlo poškozeného. Takovému závěru však přisvědčit nelze. Nalézací soud v kontextu veškerých provedených důkazů uzavřel, že obviněný jel v inkriminovaném místě rychlostí podstatně převyšující povolenou rychlost 50 km/h, což bylo primární příčinou dopravní nehody a nárazu do vozidla poškozeného V. M. Kromě výpovědí poškozeného a svědka O. S., kteří shodně uvedli, že obviněný jel velmi vysokou rychlostí – poškozený uvedl rychlost 100 km/hod., svědek hovořil o rychlosti 120–140 km/hod. a o tom, že „obviněný jel jako šílenec“, je obviněný usvědčován závěry znaleckého posudku z oboru doprava a jeho doplňku, včetně výpovědi znalce Ing. Libora Kopala u hlavního líčení, kdy znalec jednoznačně potvrdil, že obviněný jel v místě, kde je povolená rychlost 50 km/h, rychlostí podstatně vyšší, a tedy v této souvislosti s mokrou vozovkou (lehce sněžilo) nezvládl řízení svého vozidla, čímž zavinil dopravní nehodu, v důsledku níž došlo ke způsobení zranění poškozeného, který nemohl dopravní nehodě nijak zabránit. Znalec vyloučil, že by předstřetová rychlost obviněného mohla být 50 km/h nebo 60 km/h, neboť pokud by obviněný skutečně jel touto rychlostí, k dopravní nehodě by dojít nemohlo, obviněný by mohl reagovat ještě dříve a nemohl by být vozidlem VW Caddy ohrožený. I odvolací soud relevantně podotknul, že za daného skutkového a důkazního stavu šlo ve své podstatě o posouzení toho, jakou rychlostí obviněný v inkriminované době jel a zda adekvátně reagoval na nastalou dopravní situaci. Přitom ve shodě se soudem nalézacím konstatoval, že pokud by skutečně jel jím tvrzenou rychlostí, k dopravní nehodě – a vůbec ke kolizní situaci – by nemohlo dojít, neboť by měl dostatečný časový prostor zpomalit, nemusel by se vyhýbat vozidlu svědka O. S. (VW Caddy), nedostal by se do skluzu a bez problémů by situaci zvládl vzhledem ke stabilizačním systémům svého vozidla. Ke střetu vozidla řízeného obviněným s vozidlem poškozeného, jedoucím v protisměru, došlo při předjíždění tzv. úhybným manévrem před ním jedoucího vozidla O. S., když v kombinaci s vysokou rychlostí obviněný uvedl své vozidlo do smyku, přejel do protisměru a levou přední částí vozidla se střetl s levou přední částí vozidla poškozeného. Odvolací soud správně poznamenal, že tento skutkový děj vzal soud prvního stupně důvodně za prokázaný svědectvími V. M. a O. S. v kombinaci s ostatními opatřenými důkazy a výsledky jejich znaleckých analýz provedených znalcem z oboru dopravy.
21. Nejvyšší soud výše rekapitulované závěry hodnocení důkazů soudy nižších stupňů považuje za plně logické a skutek vymezený výrokovou částí rozsudku nalézacího soudu za jednoznačně prokázaný. Nutno zdůraznit, že sám obviněný nebyl konzistentní při popisu svého manévru předjíždění vozidla svědka O. S. a původní verzi o brzdění, která však přivodila znalecký závěr o mnohem vyšší předstřetové rychlosti (103–126 km/h), spíše odpovídající svědeckým výpovědím, nahradil tvrzením o akceleraci. I v takovém případě však byla jeho střetová rychlost ustálena na rozmezí 82–90 km/h. Soudy náležitě vycházely stran pohybu jednotlivých vozidel z objektivních svědeckých výpovědí, které byly neměnné a vzájemně korespondující a rovněž v souladu s ostatními provedenými důkazy. Nakonec z dokumentace na místě samém a z na to navazujících vyjádření znalce vyplynulo mj. i to, že poškozený se se svým vozidlem v době střetu s vozidlem obviněného již nepohyboval a zcela v těsné blízkosti svodidel víceméně jen očekával nezvratnou kolizi. Pokud znalec vycházel z vyjádření svědků, stejně jako soudy nižších stupňů, nelze na takovém postupu shledat vadu při hodnocení důkazů a ustálení skutkového děje. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by snad svědek O. S. zcela neočekávaně vjel obviněnému z vedlejší silnice do jeho jízdního pruhu a tím donutil obviněného ke krizové reakci spočívající ve vyjetí do středové části vozovky označené vodorovným šrafováním (šikmé rovnoběžné čáry) a v návaznosti na to ke smyku s nárazem do vozidla poškozeného. Naopak na základě svědeckých výpovědí a na to navazujícího znaleckého posudku bylo přesvědčivě vysvětleno, že to byl právě obviněný, který ve vysoké rychlosti a nejpozději již na počátku křižovatky započal s předjížděcím manévrem vozidla VW Caddy, neboť se mu již nemohl vyhnout právě z důvodu nepřiměřené rychlosti a nepříznivých povětrnostních podmínek, manévr však nezvládl a narazil levou přední částí svého vozidla do levé přední části vozidla poškozeného.
22. Dovolací soud stejně jako státní zástupce nepovažuje z hlediska rozhodných skutkových zjištění za významné, že někdo ze zúčastněných v některém okamžiku „strhl řízení vpravo“. Je zcela zjevné, že tento dílčí závěr, nemající zásadního významu pro průběh nehodového děje a vyhodnocení jeho příčin, se vztahuje podle skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu jednak k reakci svědka O. S. na zcela nepřiměřenou rychlost, kterou byl předjížděn vozidlem obviněného, jednak k reakci obviněného po předjetí těsně před nárazem do vozidla poškozeného. Námitku dovolatele (viz bod 13. dovolání) zřejmě vztaženou k bodu 9. větě třetí odůvodnění usnesení odvolacího soudu je možno považovat za důvodnou, leč při popisu jízdy obviněného došlo pouze k nevýznamné záměně reakce obviněného, když odvolací soud uvedl, že obviněný při snaze předjet vozidlo VW Caddy strhl řízení vpravo , čímž se dostal do protisměrného pruhu, zatímco správně mělo být uvedeno vlevo . Tato marginálie nadto obsažená toliko v odůvodnění rozhodnutí však nemůže mít v návaznosti na ustálený skutkový děj vyjádřený ve výroku odsuzujícího rozsudku zásadního významu. Co se tedy týče dílčích námitek obviněného zabývajících se z hlediska závěru o vině nepodstatnými detaily průběhu skutkového děje, dovolací soud neshledal potřebným na ně blíže reagovat. Jak shora uvedeno, podstata jednání obviněného byla v posuzované věci zjištěna správně, resp. rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
23. Dovolací soud uzavírá, že obhajoba obviněného prezentovaná v mimořádném opravném prostředku je osamocená, odporuje výsledkům provedeného dokazování a představuje pouhou ničím nepodloženou skutkovou polemiku s obsahem provedených a vzájemně korespondujících důkazů.
24. Co se týče náznaků dovolatele, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku (které však explicitně nenamítl), jednak nutno zdůraznit, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek neopřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení relevantně namítat, jednak je evidentní, že obviněný svoji případnou domněnku o nesprávném právním posouzení skutku a absenci své trestní odpovědnosti založil výlučně na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních. Dovolání neobsahovalo žádnou relevantní námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními obsaženými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním jeho rozhodnutí a odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a zákonnými znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným a jehož spáchání odmítal. Dovolatel pouze opakoval svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů vypořádaly, a přesvědčení o vadné právní kvalifikaci, resp. nutnosti posoudit jeho jednání toliko jako přestupek (z neuvedených důvodů jako přestupek proti občanskému soužití), dovozoval z odlišných představ o průběhu skutkového děje. Za této situace se dovolací soud právním posouzením skutku nezabýval.
25. Poznámku obviněného, že se v přípravném řízení neuskutečnil výslech znalce za přítomnosti jeho obhájce, považoval Nejvyšší soud za zcela bezpředmětnou, neboť neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a takový požadavek z trestního řádu ani nevyplývá. Je zcela běžné, že přípravné řízení slouží ke zpracování toliko písemného znaleckého posudku, přičemž eventuální výslech znalce (trvají-li na něm strany nebo jej za nutný považuje soud) je situován do hlavního líčení před nalézacím soudem, kde se nachází těžiště důkazního řízení.
26. Obviněný dále brojil proti výroku o trestu a vytýkal nepřiměřenou přísnost uloženého peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, přičemž své přesvědčení opřel o to, že díky změně jeho výpovědi znalec snížil výpočet předstřetové rychlosti vozidla obviněného, a o to, že podle jeho názoru přetrvávají pochybnosti o zjištěném skutkovém ději. Námitky obviněného nicméně nespadají ani pod jím výslovně neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod totiž musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná. Soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti nedopustily. Adekvátně zhodnotily podstatné okolnosti případu i osobu obviněného. Tomu polehčovala zejména dosavadní trestní bezúhonnost, avšak nebylo možno konstatovat sebereflexi a uznání viny, v minulosti byl již za překročení rychlosti sankcionován dvakrát. Za daných okolností pak soudy přikročily k uložení alternativního peněžitého trestu v kombinaci s nutně ukládaným trestem zákazu činnosti odvislým od samotné podstaty spáchané trestné činnosti. Dovolací soud se s argumentací soudů nižších stupňů stran trestněprávního následku jednání obviněného zcela ztotožnil a proti jejich závěrům nemá žádných výhrad. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců, tedy při samé spodní hranici zákonného rozpětí podle §73 odst. 1 tr. zákoníku (od jednoho do deseti let), je s přihlédnutím ke všem soudy zmíněným skutečnostem bezpochyby adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé. K zásahu dovolacího soudu z důvodu porušení ústavního principu proporcionality trestní represe tak není dán v projednávané věci žádný důvod. I s přihlédnutím k tomu, že se obviněný opakovaně dopouští dopravních přestupků a překračuje povolenou rychlost a že na své jednání nemá patřičný náhled a svoje zavinění odmítá, nelze přisvědčit jeho názoru o nepřiměřenosti a nezákonnosti trestu.
V. Způsob rozhodnutí
28. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, proto dovolání obviněného P. A. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
29. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila. Ohledně podnětu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí je třeba uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K tomuto rozhodnutí v podobě vyhovění podnětu lze přistoupit tehdy, lze-li na podkladě předběžného posouzení podaného dovolání dospět k závěru, že toto může být důvodné a že z tohoto hlediska je výkon napadeného rozhodnutí nežádoucí. K takovému poznatku však předseda senátu nedospěl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth