ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1290.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1290/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 5 To 243/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 24/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 2 T 24/2021, byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 30. 5. 2020 v době kolem 9:00 hodin v okrese Bruntál, v obci XY, před domem č. p. XY, po předchozím slovním konfliktu s bratrem M. H., který sám započal, přistoupil ke svému bratrovi v době, kdy se k němu tento otáčel zády, a fyzicky jej napadl tím způsobem, že ho silou uchopil oběma rukama, čemuž se poškozený bránil, v důsledku čehož oba upadli na zem takovým způsobem, že poškozený ležel na zádech a P. H. jej váhou vlastního těla přilehl, čímž mu způsobil izolované zranění osového skeletu lokalizované v místě bederního úseku páteře, konkrétně kompresní zlomeninu těla druhého bederního obratle, což si vyžádalo primární ošetření dne 5. 6. 2020 s následnou hospitalizací na chirurgickém oddělení XY nemocnice, a. s. do dne 10. 6. 2020, kdy byl propuštěn do domácího léčení s ambulantní rehabilitační léčbou a s omezením v běžném způsobu života spočívajícím v nutnosti užívat pevný korzet, což jej omezovalo v pohybu a samoobslužnosti po dobu minimálně tří měsíců, avšak délka léčby byla prodloužená skutečností, že poškozený je jedincem se zvláštním osobním zdravotním stavem.“
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 26.025 Kč a M. H. uhradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 27.300 Kč a majetkovou újmu ve výši 36.778 Kč.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 5 To 243/2021. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. H. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. H. na nemajetkové újmě v penězích částku 27.300 Kč a na majetkové újmě částku 35.120 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že výrok o jeho vině popsaným přečinem je nesprávný, protože nebyly naplněny veškeré zákonné předpoklady trestní odpovědnosti. Zejména nebyla naplněna subjektivní stránka, když na jeho straně nelze dovodit ze zjištěného skutkového stavu zavinění.
6. Neztotožnil se přitom s právním posouzením soudů nižších stupňů, pokud shledaly naplnění subjektivní stránky minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že jejich závěry nemají oporu v učiněných skutkových zjištěních. Připomněl, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl pachatele musí zahrnovat mj. způsobení následku v podobě újmy na zdraví. Z hlediska viny je proto zapotřebí posoudit, zda si obviněný průběh událostí (uchopení poškozeného – pád – zranění spočívající ve zlomení těla bederního obratle) mohl představit jako možný a byl s ním srozuměn.
7. V návaznosti na to obviněný namítl, že ze způsobu provedení činu není nijak zřejmý jeho cíl způsobit poškozenému zranění, resp. mu ublížit na zdraví. Především nevedl proti poškozenému žádný úder, ani jinak nevyvinul fyzickou sílu takové intenzity, která by byla způsobilá vyvolat u poškozeného následek v podobě zlomeniny těla bederního obratle. Samotné uchopení poškozeného tomuto žádné zranění nezpůsobilo. K tomu mělo dojít až v důsledku jejich pádu na zem, jehož konkrétní příčina však v řízení nebyla postavena najisto.
8. V těchto souvislostech soudům zejména vytkl, že při posouzení naplnění subjektivní stránky řádně nezvážily následující skutečnosti. Při svém jednání, tj. uchopení poškozeného, si nemohl představit vznik popsaného následku jako možný a nebyl s ním srozuměn. Bylo-li jako příčina zranění poškozeného shledáno jeho přilehnutí obviněným v důsledku pádu, pak měly soudy důsledně posuzovat jeho zavinění na samotném pádu. Příčina pádu však zjištěna nebyla. Proto neměly soudy s ohledem na princip presumpce neviny pád poškozeného a jeho případné přilehnutí přičítat k tíži obviněného. Soudy také nevzaly na zřetel předchozí patologický nález poškozeného spočívající v degenerativní změně v úseku bederní páteře. Ten mohl jako spolupříčina vést ke vzniku následku spočívajícího ve zlomení těla bederního obratle. Je nutné, aby obviněný o této skutečnosti věděl, má-li být kryta jeho zaviněním. To však nebylo prokázáno. Samotná skutečnost, že obviněný měl oproti poškozenému fyzickou převahu, nesvědčí nijak o tom, že měl této převahy v úmyslu užít za účelem zranění poškozeného. Soudy rovněž nedostatečně vyhodnotily místo, kde mělo ke skutku dojít. S ohledem na jeho charakter (jedná se o rovný povrch tvořený zčásti travním porostem a zčásti štěrkem) totiž nelze podle něj dojít k závěru, že mohl předvídat vznik jakéhokoliv zranění u poškozeného způsobeného pádem. Též je nutno zvažovat skutkové zjištění, že obviněný k poškozenému nejprve přistoupil a teprve pak jej měl uchopit. Působení fyzické síly ze strany obviněného, ani následná tvrdost dopadu poškozeného nebyly natolik vysoké, aby bylo možno předvídat vznik následku v podobě zlomenin či jiné újmy. O absenci úmyslu svědčí i následné chování obviněného, který nepokračoval v žádné další konfrontaci, zvedl se a z místa odešel. Obviněný uzavřel, že v jeho případě není dáno ani kulpózní zavinění.
9. Dále prezentoval, že napadené rozhodnutí nerespektuje princip ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy totiž nezohlednily následující skutečnosti. Činu se dopustil po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, který vulgárně slovně zaútočil na jeho družku. Způsob provedení činu svědčí o nízké nebezpečnosti a rizikovosti posuzovaného jednání. Samotný následek způsobený činem mohl být dán dalšími okolnostmi nezávislými na vůli obviněného (ztráta stability, zakopnutí, předchozí patologický nález u poškozeného). A konečně, že obviněný je osobou bezúhonnou. Soudy tak měly dojít k závěru, že společenská škodlivost nedosahuje takové intenzity, aby z ní bylo nutno vyvodit trestněprávní následky. Trest, který mu byl uložen, považuje obviněný za nepřiměřeně přísný a má za to, že případný postih v přestupkovém řízení by byl zcela dostatečným.
10. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 5 To 243/2021, a věc mu vrátil podle §265 l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, případně sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že při porovnání dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [na který obviněný odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] s obsahem dovolací argumentace, se její část s tímto důvodem rozchází. Poukázal přitom na ty námitky, v jejichž rámci dovolatel tvrdil, že příčina pádu nebyla postavena najisto. Takto koncipovaná obhajoba totiž popírá skutková zjištění soudů. Pro posouzení věci jsou stěžejní právě skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, a nikoli závěry, které v reakci na vlastní vyhodnocení důkazů přednesl dovolatel. Státní zástupce připomněl, že nalézací soud dospěl k závěru, že poškozený utrpěl zranění v návaznosti na pád a následné přilehnutí ze strany fyzicky zdatnějšího a hmotnostně těžšího obviněného. Dovolatel tak, pokud nesouhlasí s daným průběhem skutkového děje, přehlédl pravidlo, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuluje výlučně soud a nikoli obviněný či státní zástupce.
12. Zbylé námitky, jimiž obviněný zpochybnil zavinění, příčinnou souvislost a společenskou škodlivost, již státní zástupce považoval za podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody.
13. Co se týče problematiky zavinění, státní zástupce uvedl, že Krajský soud v Ostravě správně připomněl, že ze způsobu vedení útoku obviněného, jenž poškozeného srazil na zem a přilehl, i z jistého momentu překvapení, který obviněný využil, lze dojít k odůvodněnému závěru, že dovolatel věděl, že útokem může ohrozit zdraví poškozeného a s takovým následkem byl i srozuměn. Závěr soudu tak státní zástupce pokládal za správný.
14. Pokud jde o záležitost degenerativních změn v oblasti bederní páteře poškozeného, kterou dovolatel zdůraznil se zpochybněním příčinné souvislosti, nesouhlasil státní zástupce s tvrzením, že soudy tuto skutečnost nezohlednily. Bylo tomu totiž naopak, neboť ji vyhodnotily ve prospěch obviněného, jelikož při posouzení věci vzaly za stěžejní kratší dobu omezení v obvyklém způsobu života, která zjevně naplnila všechny znaky ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce doplnil, že nebýt jednání obviněného, tak by poškozený nebyl zraněn a nedošlo by ke škodlivému následku na jeho zdraví, z čehož plyne, že příčinná souvislost je dána.
15. Rovněž výhradu nedostatku společenské škodlivosti a opomenutí subsidiarity trestní represe považoval státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Připomněl, že aplikace zmíněné zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je zpravidla namístě pouze ve výjimečných případech, přičemž poukázal zejména na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Za takový případ však státní zástupce věc dovolatele nepovažoval. Navázal, že pokud snad obviněný tvrdil, že následek (pád na zem) mohl být způsoben okolnostmi na jeho vůli nezávislými, jde o námitku popírající skutková zjištění. Také není pravdivé dovolatelovo tvrzení v tom smyslu, že se činu dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Vulgární urážku předně nelze vnímat jako zavrženíhodné jednání ve smyslu trestního zákoníku. Podstatné je především to, že konflikt s poškozeným v počátku vyprovokoval sám obviněný, když slovní urážka zazněla až následně. Pokud obviněný poukazoval na svoji bezúhonnost, tak tu nalézací soud zohlednil v rámci rozhodování o trestu.
16. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřil svůj souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 5 To 243/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) [dříve – do 31. 12. 2021 – písm. g)] tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
21. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [dříve – do 31. 12. 2021 – písm. l)] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. V posuzované věci však část námitek uplatněných v podaném dovolání (především tvrdících, že konkrétní příčina pádu poškozeného a obviněného nebyla postavena najisto) s poukazem na princip presumpce neviny směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící skutkové závěry, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. Rovněž v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
24. Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022]. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – skutkovými a procesními námitkami nebyl uvedený nový dovolací důvod naplněn, a není zde tak důvodu pro zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
25. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Další dovolací argumentaci obviněného však již bylo možno pod uplatněné dovolací důvody [nyní podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.] formálně podřadit. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
28. Obviněný konkrétně namítl, že v jeho jednání absentuje zákonný znak zavinění, jak podrobně popsáno v rekapitulaci jeho podání. Tuto svou námitku vystavěl zejména na tom, že ze způsobu jeho jednání není zřejmý cíl způsobit poškozenému zranění a on si při svém jednání nemohl představit vznik takového následku jako možného, tj. nebyl s ním srozuměn.
29. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
30. V návaznosti na uvedené je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů neshledaly u obviněného zavinění ve formě úmyslu přímého (zmínka obviněného, že ze způsobu jeho jednání není zřejmý cíl způsobit poškozenému zranění, tak postrádá opodstatnění), nýbrž (správně) zavinění ve formě úmyslu eventuálního, takže již proto by bylo nadbytečné se prvně jmenovanou formou blíže zabývat.
31. Dále je tedy namístě ve stručnosti připomenout, že u nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo zásah jiného (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 222 s.).
32. V návaznosti na uvedená obecná východiska lze poznamenat, že námitka absence zavinění není v řízení novou, neboť s problematikou subjektivní stránky se vypořádal především soud druhého stupně, a to zejména v bodu 17. odůvodnění jeho rozhodnutí, když dospěl k závěru, že subjektivní stránku předmětné skutkové podstaty je nezbytné dovozovat ze všech okolností případu, a to zejména způsobu útoku (uchopení a přilehnutí poškozeného) a fyzických vlastností osoby obviněného (vyšší postava a vyšší tělesná hmotnost ve srovnání s poškozeným), přičemž je nutno zohlednit i moment napadení poškozeného. Nutno mu přisvědčit, že za situace, kdy obviněný, který převyšuje poškozeného jak výškou postavy (cca 196 cm vs. 183 cm), tak i tělesnou hmotností (rozdíl hmotností obou aktérů činil 35 kg), nečekaně, v okamžiku, kdy se k němu poškozený otáčel zády, tohoto uchopil silou oběma rukama tak, že v důsledku toho došlo k jejich pádu obou osob na zem, přičemž jej přilehl svým tělem, musel reálně počítat a být minimálně srozuměn se vznikem škodlivého následku – zranění poškozeného. Na tom nic nemění námitka týkající se povrchu, na který poškozený dopadl, neboť je zřejmé, že se jednalo o povrch tvrdý (srov. fotodokumentace z místa činu, zejm. č. l. 8 obr. č. 8).
33. K námitce obviněného, že předchozí patologický nález poškozeného spočívající v degenerativní změně v úseku bederní páteře mohl jako spolupříčina vést ke vzniku následku spočívajícího ve zlomení těla bederního obratle, přičemž je nutné, aby o této skutečnosti věděl, má-li být kryta jeho zaviněním, je třeba v první řadě poznamenat, že sám danou okolnost formuluje pouze jako hypotetickou možnost. Dále je zapotřebí konstatovat, že základní příčinou zranění poškozeného bylo jednání obviněného (k otázce příčinné souvislosti viz níže). Je přitom obecně známou skutečností, že nečekaný, nekontrolovaný, jinou osobou potencovaný pád člověka na zem s sebou vždy nese reálné riziko způsobení vážnějšího zranění (minimálně rázu ublížení na zdraví). V neposlední řadě pak je možno uvést, že sám obviněný v rámci svého výslechu při veřejném zasedání u odvolacího soudu vypověděl, že ví, že (poškozený) měl nějaké problémy se zády (tuto skutečnost časově zařadil do doby před deseti nebo patnácti lety, nutno ovšem zmínit, že zhruba k této době se váže počátek výše specifikovaných zdravotních obtíží poškozeného – viz znalecký posudek č. l. 65) a dodal, že je to jeho bratr, tak to musí vědět (č. l. 186).
34. Lze tak za správný označit závěr soudů nižších stupňů, jež u obviněného dovodily zavinění ve formě eventuálního úmyslu, jež zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky předmětného přečinu (jednání, následek, resp. účinek, a příčinnou souvislost mezi nimi).
35. Možno dodat, že soudy okolnost předchozích zdravotních potíží poškozeného nepominuly, když (ačkoli zjistily, že poškozený byl ve skutečnosti omezen v pohybu a samoobslužnosti po dobu minimálně tří měsíců) akcentovaly, že poškozený je osobou se zvláštním osobním stavem a vzaly v úvahu, že ze soudně lékařského hlediska se jednalo o zranění středně těžké s průměrnou dobou léčení 4–6 týdnů (vycházely tedy z obvyklé a nikoli z reálné doby léčení, která byla u poškozeného prolongována právě jeho předchozím zhoršeným zdravotním stavem), a v návaznosti na to dovodily, že poškozený utrpěl „pouze“ ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku.
36. Obviněný v této souvislosti zpochybnil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Namítl, že předchozí patologický nález poškozeného spočívající v degenerativní změně v úseku bederní páteře mohl jako spolupříčina vést ke vzniku následku spočívajícího ve zlomení těla bederního obratle.
37. Dovolací soud obecně připomíná, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na následky obvyklé, běžné. Tak např. příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem je zachován i v případě, dojde-li při léčení ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení přesahující 6 týdnů, což může mít podstatný význam z hlediska těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Příčinná souvislost se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [rozh. 37/1975 Sb. rozh. tr. (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 163 s. a 166 s.)].
38. Pokud tedy dovolatel zpochybnil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, postačí (opětovně) stručně konstatovat tu zásadní skutečnost, že útok obviněného byl základní příčinou zranění poškozeného (jestliže by nenapadl výše popsaným způsobem poškozeného, tak by poškozenému nevzniklo zjištěné zranění). O příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem (účinkem) v podobě zranění poškozeného tak není pochyb.
39. Konečně obviněný namítl nesprávný postup soudů obou stupňů, pokud v jeho věci neužily zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývající princip ultima ratio.
40. K námitce neaplikace zásady subsidiarity trestní represe je namístě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
41. V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Obviněný zdůraznil několik argumentů. Nejprve, že pád na zem poškozeného mohl být způsoben okolnostmi na jeho vůli nezávislými. To odporuje skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Poté, že se vůči němu poškozený dopustil předchozího zavrženíhodného jednání, čímž měl na mysli vulgární urážku své přítelkyně. Je skutečností, že fyzickému napadení předcházel slovní konflikt mezi obviněným a poškozeným, v jehož rámci poškozený vyslovil vulgární výraz vůči přítelkyni obviněného. Původcem tohoto konfliktu však byl obviněný a urážka zazněla až v reakci na jeho jednání. Vulgární urážku pak nelze považovat za předchozí zavrženíhodné jednání ve smyslu trestního zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1 2016, sp. zn. 6 Tdo 1113/2015). Nutno pak zdůraznit, že ze strany obviněného šlo o zcela nedůvodnou a nepřijatelnou agresi vůči poškozenému a že obviněný poškozenému úmyslně přivodil již závažnější zranění (byť nebylo kvalifikováno jako těžká újma na zdraví). Zjištěný skutek tak z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Co se týče bezúhonnosti obviněného, ta se zřetelem k uvedeným skutečnostem nemohla být důvodem pro nevyvození jeho trestní odpovědnosti, nadto byla zohledněna v rámci trestu, který mu byl uložen při spodní hranici trestní sazby.
42. Dlužno dodat, že princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio , nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je automaticky vyloučena, pokud se sice dopustil společensky škodlivého jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakci na jeho protiprávní jednání.
43. Rovněž námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio , tedy byla zjevně neopodstatněná.
44. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke všem ve věci zjištěným okolnostem byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše jmenovaného trestného činu a nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
45. Namítl-li obviněný, že trest, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřeně přísný, postačí odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nyní ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
46. Vzhledem k těmto teoretickým východiskům nelze výhradu obviněného směřující proti výroku o trestu podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
47. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) [dříve písm. l)] tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného věcně nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) [dříve písm. g)] tr. ř. a ani jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) [dříve písm. l)] tr. ř. v jeho druhé alternativě.
48. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu