ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1366.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1366/2021-10164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2021, č. j. 2 To 67/2020-9985, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 5. 2020, č. j. 61 T 13/2019-9719 , byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných, a to P. Z., R. P., P. T., M. B., L. M. a M. O.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let.
3. O odvolání obviněného, spoluobviněných P. Z., M. B. a M. O. a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 2 To 67/2020-9985 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného M. O. v celém rozsahu a ohledně obviněného P. T. ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. o těchto obviněných nově rozhodl. Odvolání zbývajících obviněných, a to včetně dovolatele, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Gúcka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. Skutková zjištění soudů jsou podle mínění obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což spatřuje zejména v tom, že důkazy neprokázaly jeho účast na trestné činnosti a jeho úmysl podílet se na zkrácení DPH. Působil v minulosti jako jednatel společnosti K. Z. a jako jednatel zajistil řádné vedení účetnictví, podával daňová přiznání a odváděl DPH. Přestože podle rozsudku soudu prvního stupně měl postupovat po vzájemné dohodě mezi všemi obžalovanými, nebylo prokázáno, kdy k takové dohodě mělo dojít, jaká měla být její konkrétní podoba, jak měl být rozdělen výtěžek a jak s ním bylo naloženo. Přestože týž rozsudek uvádí, že je usvědčován výpověďmi obviněných R. P., P. Z. a M. B., existují pochybnosti o jejich věrohodnosti. V dosavadním řízení nebyly zajištěny takové důkazy, které by spolehlivě prokazovaly, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Svým jednáním nenaplnil ani po stránce objektivní ani subjektivní zákonné znaky trestného činu.
6. Skutečnost, že jeho společnost obchodovala s některými společnostmi, kterým soud vytýkal, že byly součástí řetězce založeného za účelem krácení DPH, ještě neznamená, že se i jeho společnost potažmo on sám podíleli na takovém krácení. Nikdo ze svědků neuvedl, že by on sám jakýmkoli způsobem zavinil, že tyto společnosti neodvedly DPH. Tyto společnosti neovládal, nejednal za ně, ani nebyl oprávněn za ně jednat a neuložil ani žádné pokyny týkající se neodvedení daně. Z provedených důkazů nelze bez porušení presumpce neviny učinit závěr, že spáchal skutek popsaný ve výroku o vině.
7. Dále obviněný namítl, že mu byl uložen zjevně nespravedlivý a nepřiměřený trest. Uvedl, že za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku hrozí trest odnětí svobody 5 až 10 let a soud prvního stupně mu uložil trest v trvání 7 let, což je sice v rámci zákonné výměry, avšak tuto výši stanovil s přihlédnutím k neexistující přitěžující okolnosti – organizátorství. Poukázal přitom na skutečnost, že podle výroku o vině byl odsouzen za trestný čin spáchaný formou spolupachatelství, a nikoli organizátorství. Údajné organizátorství podle něj z provedených důkazů nevyplývá. Jeho trest byl tedy nesprávně posouzen a došlo tak k uložení zjevně nespravedlivého trestu. Odvolací soud se touto ani jeho dalšími námitkami vůči výroku o trestu nezabýval a jeho rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný.
8. Trest mu uložený považuje dovolatel za nepřiměřený i ve srovnání s dalšími obviněnými. Na základě provedených důkazů nelze tento výrazný rozdíl v kvalifikaci jejich postavení spravedlivě odůvodnit. Soud nepostupoval v souladu se zásadami přiměřenosti, humanity, individualizace uložené sankce a její personalizace. Nevzal ani v úvahu dopad, který bude mít uložený trest na rodinu obviněného. Nevidí rovněž důvod pro to, aby soud i stran něho nepostupoval stejně jako u obviněných L. M. a M. B., jímž mimořádně snížil trest odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby. Poukazuje přitom krom svého dosavadního bezúhonného života na další relevantní okolnosti: neměl vliv na neodvedení DPH společnostmi L. a R. G., jeho společnost ukončila obchod s masem v polovině března 2014, trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, finanční úřady neevidují žádnou škodu, měl být zproštěn obžaloby, odvolací soud nereagoval na jeho námitky a nebylo dostatečně přihlíženo k polehčujícím okolnostem.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2021, č. j. 2 To 67/2020-9985, ve výrocích III. a IV. v části, jíž došlo k zamítnutí jeho odvolání, a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 5. 2020, č. j. 61 T 13/2019-9719, ve výroku o vině i testech ve vztahu k jeho osobě, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Vyjádřil dále souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v návaznosti na výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, uvedl, že obviněný uvedeným extrémní nesouladem argumentoval, ovšem veskrze formálně, aniž by reflektoval skutečný obsah všech důkazů svědčících bez pochybností o jeho vině. Dodal, že v posuzované věci nelze hovořit ani o nějakém nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, již vůbec ne o tom, že by mělo jít o rozpor extrémní. V hodnotících postupech obou soudů ve věci činných nenastala žádná z modelových situací, jež jsou ve vnímání soudní praxe považovány za takový flagrantní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním z nich soudy vyvozeným, který indikuje svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a tedy zásah do ústavně chráněného práva obviněných na spravedlivý proces.
11. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl v zásadě pouze na vznesení pochybností stran důvěryhodnosti výpovědí třech spoluobviněných, a to jen na základě toho, že učinili doznání a případně usilovali o statut spolupracujícího obviněného. Takto vystavěná konstrukce samozřejmě nemůže značit extrémní nesoulad. Učiněná skutková zjištění jsou založena na tom, co z důkazů reálně vyplývá při poměrně snadném, a především od jakýchkoli pochybností oproštěném logickém výkladu. Ten jde sice proti zájmu dovolatele, ovšem tento fakt nemůže nic změnit na tom, že doznání hned několika pachatelů k trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství, svědčící ve vzájemných souvislostech společně s dalšími důkazy jednoznačně i o vině obviněného a jeho vůdčím postavení, nemohou značit onen extrémní nesoulad, jehož se dovolatel domáhá. Jen pro dokreslení lze dodat, že namítané výpovědi spoluobviněných nejsou rozhodně jedinými důkazy, jež obviněného z trestné činnosti usvědčily, jak se snaží tvrdit v dovolání. Na další dovolatele kompromitující důkazy tento zapomíná, když lze ve stručnosti zmínit například jen to, že i při domovní prohlídce v jeho bydlišti a při prohlídce jím užívaného vozidla byla nalezena celá řada důkazů, jež přispěly k prokázání jeho viny (srov. bod 39. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).
12. Jde-li o námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, ohledně těch v obecné rovině platí, že tyto (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uložení nepřiměřeného přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Lze nicméně s dovolatelem souznít v tom, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu zcela výjimečně přichází v úvahu, a to pokud by bylo možno shledat, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). O takovou situaci se ale v posuzované věci vůbec nejedná.
13. Je možno připomenout, že obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v trestní sazbě na pět až deset let. V takovém případě soud v podstatě nemohl ani uložit jiný trest než trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, jelikož podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody lze jen v případě trestu nepřevyšujícího tři léta (§81 odst. 1, §84 tr. zákoníku). Trest odnětí svobody ve výši sedm let je stále trestem uloženým pod polovinou zákonné trestní sazby (přesně ve výši dvou pětin trestní sazby). Takový trest rozhodně nelze i vzhledem k porovnání více přitěžujících a pouze jedné polehčující okolnosti považovat za nepřiměřeně přísný a již vůbec ne za extrémně nepřiměřený. Dlužno dodat, že aby soud mohl přistoupit k uložení nižšího trestu, musel by postupovat cestou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný ovšem postup soudu v rozporu s tímto ustanovením výslovně nenamítá.
14. Obviněný se mýlí, tvrdí-li, že při úvahách o trestu nalézací soud nemohl jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. o) tr. zákoníku přihlédnout k postavení obviněného jako organizátora. Situace, kdy se spolupachatel podílí na trestném činu současně jako účastník, ať už ve formě organizátorství, návodu anebo pomoci, se v případech trestné součinnosti více osob v praxi vyskytuje zcela běžně. A protože je spolupachatelství typově nejzávažnější formou trestné součinnosti, posuzuje se takový případ trestné součinnosti pouze jako spolupachatelství. Opačný přístup, kdy by se vždy podíl spolupachatele na trestném činu spočívající v organizování trestné činnosti musel projevit ve výroku o vině, by znamenal to, že by zařazení spáchání trestného činu jako organizátor do přitěžujících okolností v §42 písm. o) tr. zákoníku postrádalo význam. Není totiž možné, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát, jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující při ukládání trestu (§39 odst. 4 tr. zákoníku). To by bylo v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele.
15. Pokud dovolatel na podporu svých námitek napadajících přiměřenost uložených trestů poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, je možno ocitovat závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, které lze aplikovat i na případ obviněného. I na ten totiž tato rozhodnutí nejsou zcela přiléhavá. Dovolatel zmínil péči o svého nezletilého syna, jeho případ, a i rodinné zázemí jsou však zjevně odlišné od uvedených mimořádných případů. U nezletilého syna obviněného je zajištěna výchova ze strany matky, a zejména v samotném věku nezletilého dítěte, kdy dle tvrzení obviněného je jeho synovi osm let. Je tedy již na zcela jiné úrovni vývoje osobnosti a rozumové vyspělosti než tříleté děti v obou zmiňovaných případech. Syn obviněného již bude s to pochopit důvod nepřítomnosti otce ve společné domácnosti a nebrat jej jako ztrátu jednoho z rodičů či jejich opuštění z jeho strany. Je nabíledni, že synovi dovolatele nehrozí závažná psychická újma a citová deprivace jako u dětí obviněných v citovaných případech. Základní práva nezletilého dítěte nebyla rozhodnutím soudů v posuzované věci narušena a určitá újma, vzniklá pobytem otce ve vězení, nepřevýšila účel uloženého trestu. Stran námitky na nepřiměřenou dobu trestního stíhání poukázal státní zástupce na způsob, jakým se s ní vypořádal již odvolací soud.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě) je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a jednak námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Přestože ve svém dovolání vznesl námitky, podle nichž „ nenaplnil subjektivní ani objektivní zákonné znaky trestného činu “ a „ nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu “, nedoplnil tyto žádnou odpovídající hmotněprávní argumentací, která by odpovídala požadavkům jím zvoleného dovolacího důvodu. Jak již plyne z výše uvedeného, podstatou posuzování existence dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotněprávního posouzení, a to buď skutku, jímž byl obviněný shledán vinným (alternativa první), či jiné skutečnosti mající význam pro rozhodnutí o jeho vině (alternativa druhá) ze strany dovolacího soudu, je vyhodnocení důvodnosti hmotněprávní subsumpce skutkových zjištění soudů nižších stupňů pod příslušné ustanovení zákona (v případě skutku pod znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným). Ve vztahu k nim proto musí dovolatele vznést své výhrady a tyto podpořit tomu odpovídající hmotněprávní argumentací. Obdobné platí i v případě námitky extrémního rozporu, jehož existenci musí obviněný náležitě argumentačně doložit. Pokud označenou vadu shledává toliko v tvrzení, že jeho jednání nebylo důkazy prokázáno, přičemž poukazuje na své pochybnosti o věrohodnosti výpovědí spoluobviněných, pak takovou argumentaci nelze označit za kvalitativně přesahující odvolací polemiku se skutkovými zjištěními soudu, jenž by měla odůvodnit zvláštní postup soudu dovolacího při posuzování odůvodněnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů. V toliko takto označených skutečnostech nelze shledávat žádný rozpor, natož pak extrémní rozpor tak, jak jej definuje judikatura (viz dále). Námitky obviněného vůči výroku o vině jsou tak založeny pouze na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího (potažmo i odvolacího) soudu a hodnocením provedených důkazů, čímž se zcela vymykají obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. v úpravě předcházejí datu 1. 1. 2022.
27. Jak již bylo shora uvozeno, dovolatel sice uplatnil námitku extrémního nesouladu, avšak nedoprovodil ji odpovídající argumentací. Podle judikatury Ústavního soudu se jedná o „ případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy “ (viz sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04). Jinými slovy by rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
28. Obviněný namítl, že provedené důkazy neprokázaly jeho účast na trestné činnosti a jeho úmysl podílet se na zkrácení DPH. Vyjádřil přitom nesouhlas se závěrem nalézacího soudu, že je usvědčován výpověďmi spoluobviněných, neboť poukázal na skutečnost, že byli motivováni snahou získat status spolupracujícího obviněného a tedy usvědčit své spoluobviněné. Předně je třeba ve shodě s nalézacím i odvolacím soudem poukázat – jak ostatně učinil i státní zástupce ve svém vyjádření – na skutečnost, že obviněný není zdaleka usvědčován pouze výpověďmi svých spoluobviněných, byť se jedná o důkazy podstatné. Obviněný je usvědčován také například (viz bod 81. rozsudku nalézacího soudu) listinnými důkazy nalezenými během domovní prohlídky – materiály ke společnostem R. I. a R. G. nebo kamerovými záznamy a výpovědí svědka O. stran jeho jednání se slovenskými partnery.
29. Co se však týče hodnocení výpovědí svědků, předně je třeba upozornit, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu a i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
30. Nadto nalézací soud podrobně odůvodnil, nakolik považuje výpověď toho kterého obviněného za věrohodnou, a rozhodně nelze dospět k závěru, že by všem obviněným bezmezně důvěřoval. Naopak se k jejich výpovědím kriticky postavil a zevrubně se jimi zabýval (viz např. bod 78. str. 42 rozsudku v případě výpovědi R. P.). Ostatně nelze přistoupit na argumentaci obviněného založenou na předpokladu, že obviněný usilující o získání statusu spolupracujícího obviněného vypovídá tak, aby usvědčil ostatní spoluobviněné. Z §178a odst. 1 tr. ř. upravujícího institut spolupracujícího obviněného vyplývají podmínky, jimiž se orgány činné v trestním řízení v souvislosti s ním řídí. Jednou z podmínek, kterou musí obviněný pro získání tohoto statusu a z toho vyplývajících výhod splnit, je podání úplné a pravdivé výpovědi, a to v přípravném řízení i před soudem. Pokud obviněný tuto podmínku (nebo jinou z v tomto ustanovení uvedených podmínek) nesplní, nebude mu status spolupracujícího obviněného přiznán. Osoba usilující o získání statusu spolupracujícího obviněného je takto motivována podávat úplnou a pravdivou výpověď. Nelze tedy přejít na argumentaci dovolatele, který se v této souvislosti snaží zpochybnit věrohodnost spoluobviněných poukazem na možnost ovlivnění obsahu jejich sdělení snahou za každou cenu usvědčit spoluobviněné jen proto, aby takového statusu dosáhly. V takto úzkém vymezení totiž dovolatel pomíjí to, že i (resp. právě proto, že dané postavení je pak pojeno s jistými výhodami) výpověď spolupracujícího obviněného podléhá bedlivému hodnocení ze strany soudu.
31. Pokud obviněný dále namítl, že nebylo prokázáno, kdy mělo dojít k vzájemné dohodě mezi obviněnými, či její konkrétní podoba a rozdělení zisku, pak lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kdy především z výpovědí obviněných P. Z. a R. P. vyplynuly podrobnosti o fungování a vzájemné organizaci spoluobviněných, a to včetně podrobností o domluvě na rozdělení zisku, z čehož vyplynula nejen vysoká organizovanost skupiny, ale především postavení obviněného v ní. Stejně tak nelze souhlasit s jeho námitkou, že z žádného z rozsudků soudů nižších stupňů nevyplynuly nedostatky v plnění daňových povinností společnosti K. Z. Společností podávaná daňová přiznání totiž obsahovala údaje neodpovídající skutečnosti, když předmětné fakturované obchody společnost nikdy ve skutečnosti neprovedla. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že společnost byla jen „papírovým“ článkem řetězce, zatímco ke skutečnému obchodu docházelo napřímo mezi slovenskými dodavateli a společností F. O.
32. Dovolatel dále namítl, že skutečnost, že společnost K. Z. obchodovala se společnostmi zapojenými do řetězce založeného na krácení DPH, ještě neznamená, že on sám se podílel na jejím krácení. Dodal, že tyto společnosti neovládal, neudílel pokyny týkající se neodvedení daní a jejich neodvedení nezavinil. Také v rámci těchto námitek dovolatel zcela opomíjí skutkové závěry, k nimž dospěl nalézací soud, a které jsou jednoznačně vtěleny do odůvodnění jeho rozsudku. Nalézací soud v bodě 81. uvedl, že činnost obviněného v rámci trestné činnosti vyplývá z výpovědí obviněných P. T. a L. M. Materiály nalezené při domovní prohlídce dále podle nalézacího soudu svědčí o jeho účasti na řízení společností R. I. a R. G. a tedy jeho vědomém páchání trestné činnosti. Co se týče výpovědí spoluobviněných, je v nich obsažen podklad pro učinění závěru o participaci dovolatele na páchané trestné činnosti včetně určení jeho postavení (role), kterou v rámci skupiny dalších osob na krácení daně se podílejících zastával. R. P. uvedl „ vůdčí osobností v rámci trestné činnosti byli Z. a V., kdy obžalovaný Z. řídil hlavně prodej zboží a V. nákup zboží “ (viz bod 7. rozsudku nalézacího soudu). P. T. vypověděl, že „ nikdy nepodepisoval a nevystavoval žádné účetní doklady – toto dělali jen V. či P. “ (viz bod 9. rozsudku nalézacího soudu). M. B. zmínil, že jednatelem společnosti se stal na žádost svého známého V. a nikdy neměl dispoziční právo k účtu a „ činnost prováděl na pokyn obžalovaného V. “ (viz body 12. a 13. rozsudku nalézacího soudu).
33. Závěrem obviněný namítá porušení zásady presumpce neviny. Ta je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
34. Tuto část lze proto uzavřít konstatováním, že námitky obviněného vůči výroku o vině rozhodně nenaplnily výše vyložené požadavky, které plynou z obsahového zaměření jím vzneseného dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotněprávního posouzení a že ani jejich skutková složka neodůvodňuje procesní zásah dovolacího soudu, který by se projevil kasací napadených rozhodnutí z důvodu zabezpečení reálnosti práva obviněného na spravedlivý proces (otázka tzv. extrémního nesouladu).
35. Dovolatel dále vznesl řadu argumentů, jimiž směřoval k závěru, že jemu uložený trest je zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Jak avizoval již státní zástupce ve svém vyjádření, nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [od 1. 1. 2022 písm. i)], jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Na druhou stranu však nelze opomenout, jak již rovněž připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za porušení základních práv může být považováno i „exemplární potrestání“ spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli (viz nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998).
36. Ze spisového materiálu se zjišťuje, že obviněný byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Za tento zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Podle příslušného ustanovení účinného v rozhodné době byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody ve výměře od 5 do 10 let. Nalézací soud své úvahy při ukládání trestu obviněnému vtělil do bodu 89. rozsudku, kde poukázal na skutečnost, že obviněný byl jedním z organizátorů trestné činnosti, byť ne prvotním hybatelem. Přitěžující okolnost shledával ve skutečnosti, že k trestné činnosti svedl jiného, a to obviněného M. B., tedy ve smyslu §42 písm. i) tr. zákoníku. Za polehčující okolnost naopak považoval jeho dosavadní bezúhonný život. Poukázal však na skutečnost, že na rozdíl od obviněného P. Z., dovolatel neprojevil lítost.
37. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy obviněný byl ohrožen trestní sazbou do 10 let a byl mu uložen trest v trvání 7 let, za situace, kdy mu přitěžovaly hned dvě závažné přitěžující okolnosti, tedy že byl jedním z organizátorů trestné činnosti a k trestné činnosti svedl jiného a naopak mu polehčovala pouze jedna okolnost, a to dosavadní bezúhonnost, nelze jemu uložený trest považovat za nepřiměřený. V této souvislosti je na místě poukázat, že Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení §39 trestního zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17).
38. Dovolatel namítl, že nebyl organizátorem, neboť byl odsouzen za trestný čin spáchaný formou spolupachatelství a daná skutečnost nevyplývá ani z provedených důkazů. Co se týče první části námitky, zde dovolatel zaměnil účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. Participace obviněného na spáchaném trestném činu se podle zjištění soudů neprojevila jen způsobem, který by odůvodňoval závěr, že se na něm podílel ve formě účastenství v užším slova smyslu ( stricto sensu ), konkrétně jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro něhož je typické, že sám svým jednáním znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu nenaplňuje, neboť se omezuje „jen“ na to, že spáchání takového činu zosnuje nebo řídí. Byť tato forma participace na trestném činu je svou závažností srovnatelná s vlastním pachatelstvím či spolupachatelstvím, jde o samostatnou formu trestného činu (§111 tr. zákoníku) odlišnou od účastenství v širším smyslu ( lato sensu ), tj. spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Již v důsledku toho není možné, aby při vyslovení viny byl pachatel současně označen za spolupachatele a organizátora. To však nebrání tomu, aby při vyslovení viny ve formě spolupachatelství bylo u takového jedince, který se na jeho spáchání aktivně podílel i tak, že instruoval ostatní spolupachatele či prováděl další činnosti, které by bylo lze označit za zosnování či řízení trestného činu, jako k okolnosti přitěžující ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, přihlédnuto při úvaze o právním následku jeho trestní odpovědnosti, tj. při rozhodování o trestu, aby se tím vyjádřila vyšší míra jeho zapojení do trestné činnosti spáchané skupinou pachatelů, s níž je třeba spojovat závěr o vyšší závažnosti činu takového pachatele. Pokud proto podle zjištění soudů obviněný svým zapojením zcela naplnil požadavky pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (spáchání trestného činu společným jednáním vedeným společným úmyslem) a nadto ještě se v rámci tohoto projevil jako jeden z jejích organizátorů, byla mu důvodně přičtena přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. Pokud jde o druhou část námitky, pak z provedených důkazů jeho postavení ve skupině obviněných jasně vyplynulo, jak je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu zřejmé (viz shora).
39. S posledně zmíněným souvisí další námitka obviněného, že se mu trest jeví nepřiměřeným také ve srovnání s ostatními obviněnými. Vzhledem k podrobnému odůvodnění výroku o trestu nalézacím soudem není třeba se k tomuto podrobně vyjadřovat, neboť tento sám srovnání mezi jednotlivými obviněnými poskytl. Uvedl například, že dovolatel a obviněný P. Z. byli hlavními organizátory trestné činnosti, proto jim byly uloženy tresty nejpřísnější, avšak obviněný P. Z. na rozdíl od dovolatele v průběhu trestního řízení vypovídal a projevil lítost. Svědčilo mu proto více polehčujících okolností a byl mu proto uložen o něco mírnější trest než dovolateli. V případě dalších obviněných nalézací soud uvedl, že nebýt dovolatele a obviněného P. Z., s nejvyšší mírou pravděpodobnosti by se žádné trestné činnosti nedopustili. Ostatní obvinění byli těmito organizátory využiti a zneužiti ke krytí vlastní trestné činnosti. Uložení podstatně mírnějších trestů těmto obviněným je proto opodstatněné.
40. Co se týče námitky dovolatele stran nezohlednění skutečnosti, že s manželkou vychovává nezletilého syna, dovolí si Nejvyšší soud přímo citovat slova Ústavního soudu, který se k obsahově shodné námitce jiného obviněného vyslovil tak, že: „ v konkrétních podmínkách svého případu usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto nejpřísnějšího druhu trestu, který moderní trestní právo v demokratických právních státech zná “ (viz bod 65. nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020).
41. Obviněný dále namítl, že nepřiměřená délka jeho trestního stíhání měla být promítnuta do jemu uloženého trestu. Uvedenou námitkou obviněného se podrobně zabýval již odvolací soud ve svém rozsudku. Zde uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 11. 9. 2017, přičemž pravomocně bylo odvolacím rozsudkem rozhodnuto dne 29. 6. 2021. K jedinému průtahu na straně orgánů činných v trestním řízení došlo v době odvolacího řízení, a to z důvodu epidemiologické situace, kterou odvolací soud považoval za objektivní překážku. V projednávané věci se jednalo o sofistikovanou trestnou činnost s vysokou způsobenou škodou, kdy spisový materiál čítá v době rozhodování Nejvyššího soudu cca 10.000 listů, přičemž daňová trestná činnost se řadí mezi ty nejsložitější. Jednalo se o tzv. skupinovou věc, kdy odsouzeno bylo 7 obviněných. Při vzetí v úvahu uvedených skutečností nelze pravomocné rozhodnutí projednávané věci za méně než 4 roky považovat za nepřiměřenou délku řízení. Nebyl proto důvod, aby byla doba řízení obecnými soudy zohledňována při ukládání trestu.
42. Ve vztahu ke svým námitkám vůči výroku o trestu dovolatel taktéž namítl, že se jimi odvolací soud nezabýval. V důsledku toho je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Na místě je však uvést, že byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že výrok o trestu obviněného přezkoumal a vyjádřil se ke všem zásadním námitkám dovolatele. V bodě 52. lze najít srovnání s trestem uloženým obviněnému P. Z. i reakci stran míry zapojení obviněného do trestné činnosti a nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Vzhledem k tomu, že uložený trest byl podrobně odůvodněn již nalézacím soudem, nemá odvolací soud povinnost znovu obviněnému argumentaci opakovat.
43. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
V.
Způsob rozhodnutí
44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které svým vymezením neodpovídají ani dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu