ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.21.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 21/2022-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 1 T 3/2020, byl obviněný M. G. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento přečin a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 T 46/2019, byl podle §206 odst. 3 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 T 46/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., na náhradě škody částku ve výši 166.147 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že
jako podnikající fyzická osoba uzavřel dne 28. 4. 2017 v Praze s poškozenou společností ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, Pekařská 635, Praha 5, Smlouvu o postoupení Smlouvy o operativním leasingu č. 962962 na vozidlo ŠKODA OCTAVIA, registrační značky XY, barva žlutá, VIN XY, které převzal do užívání a zavázal se za vozidlo hradit 36 stanovených měsíčních splátek ve výši 9.748 Kč, kdy poslední měla činit 3.533 Kč, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých se zavázal, že s vozidlem nebude disponovat v rozporu s účelem smlouvy (tj. prodat či pronajmout vozidlo), povinnosti nesplnil, neboť neuhradil 20 splátek, a dále v rozporu se smluvními podmínkami pronajal vozidlo třetí osobě, následně bylo od smlouvy ze strany poškozené dne 29. 8. 2017 odstoupeno, přičemž vozidlo zpět poškozené společnosti přes její výzvy nevrátil, čímž společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, Pekařská 635, Praha 5, způsobil škodu ve výši 166.147 Kč.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021 , podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
5. Uvedl, že akceptuje skutková zjištění soudů, avšak namítá, že tato zjištění nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným (v další části podaného mimořádného opravného prostředku však po Nejvyšším soudu požadoval, aby přehodnotil důkazy a skutková zjištění soudů změnil, neboť shledal rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy o jeho údajném protiprávním jednání – viz str. 8 písemného dovolání). Nalézací soud podle dovolatele spáchání protiprávního jednání dovozuje za situace, kdy neexistují originály dokumentů o uzavřené leasingové smlouvě. Financující společnost ŠkoFIN, s. r. o., jedná se zájemci o leasing velmi lehkomyslně, bez osobního setkání, bez podepisování listin v originále, a všechny ve spise založené listiny jsou tak jen fotokopie, jejichž pravost a úplnost nelze použít k odsouzení dovolatele k nepodmíněnému trestu. Aby mohl být dovolatel odsouzen za zpronevěru, musel by vozidlo protokolárně převzít od vlastníka. K ničemu takovému ovšem nedošlo, neboť svědek J. R. mu je měl předat tak, že mu je nechal před domem a klíčky od něj vhodil do poštovní schránky. Tímto způsobem ovšem k převzetí držby, která je faktickým předpokladem pro soudem klasifikovanou zpronevěru, nemohlo dojít. Měl za to, že je třeba rozhodnutím dovolacího soudu určit, že spáchání zpronevěry motorového vozidla ve vlastnictví leasingové společnosti není možné, pokud vozidlo není řádně fyzicky převzato originálním podpisem přejímacího protokolu. Případný následný souhlas s převodem práv a povinností leasingového nájemce ze strany leasingové společnosti nemůže právně zhojit vady absence konstitutivního udělení souhlasu s přechodem držby a povinností leasingového nájemce. Od dovolacího soudu očekává rozhodnutí, v němž bude konstatováno, že leasingový nájemce vozidla nemůže nést odpovědnost za protiprávní jednání svého zaměstnance (J. R.), který vozidlo fakticky řídil a nikdy je nevrátil.
6. Dále vytkl chybný výpočet výše škody způsobené činem. Podle něj nutno vyjít ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikovaného pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., z něhož plyne, že při spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku platí, že pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání trestného činu určená podle hledisek stanovených v §137 tr. zákoníku, od nichž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Leasingovými splátkami nájemce uhrazuje nejen cenu, za kterou pronajímatel pořídil předmět leasingu, nýbrž i další položky spojené s pronájmem věci formou leasingu (např. náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby) a zisk leasingové společnosti. Proto nelze veškeré uhrazené leasingové platby odečíst od ceny předmětu leasingu v době spáchání činu. Tímto postupem by nakonec mohlo dojít k situaci, kdy úhrn všech splátek zaplacených nájemcem ke dni neoprávněné dispozice s pronajatou věcí by převýšil cenu této věci. Jinak řečeno, uhrazené leasingové platby je nutno odečítat oproštěné od (v předchozí větě uvedených) položek spojených s pronájmem věci, čímž se dospěje k čistým leasingovým splátkám.
7. Obviněný odkázal rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe a poznamenal, že dovolací soud by mohl s ohledem na skutečnost, že společnost ŠkoFIN, s. r. o., souhlasila s užíváním vozidla J. R. za účelem taxislužby, dospět k závěru, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 126/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 1 T 3/2020, zrušil.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že jestliže obviněný po dovolacím soudu požaduje, aby přehodnotil důkazy a změnil skutková zjištění soudů ve smyslu jím prosazované skutkové verze, že (ve zpochybněném postavení leasingového nájemce) nemůže nést odpovědnost za protiprávní jednání osob, které s předmětným vozidlem fakticky nakládaly, pak takto zaměřený námitkový okruh neučinil způsobilým předmětem dovolacího přezkumu.
10. Konstatovala, že pokud z obsahu převodní smlouvy (Smlouva o postoupení Smlouvy o operativním leasingu) ve smyslu §1895 a násl. občanského zákoníku vyplynulo, že postupitelem výchozí Smlouvy o operativním leasingu byla původní leasingová nájemkyně předmětného vozidla T. H., která na dovolatele převedla svá práva a povinnosti z této smlouvy, pak se dovolatel dostal do jejího původního právního postavení vůči třetímu účastníkovi uvedené převodní smlouvy, tj. společnosti ŠkoFIN, s. r. o. Tento účastník smlouvy figuroval v nezměněném postavení leasingového pronajímatele jím vlastněného vozidla, které bylo tímto aktem a za tam stanovených podmínek svěřeno do dovolatelova užívání. Stalo se tak, aniž by dovolatel mohl být v rozsahu založeného odpovědnostního vztahu omezen skutečností, že se svěřeným vozidlem nakládala třetí osoba – svědek J. R. – na tvrzené pozici jeho zaměstnance, využívajícího vozidlo k provozu taxislužby. V této souvislosti soudy zcela správně připojily citaci Smlouvy o postoupení Smlouvy o operativním leasingu, resp. jejích příloh jako Základních údajů a Obchodních podmínek. Státní zástupkyně upozornila na čl. 3.3., podle něhož klient výslovně prohlašuje, že si je vědom, že užívání vozidla třetí osobou dle tohoto odstavce nemá vliv na povinnosti klienta vyplývající ze Smlouvy a že bez ohledu na skutečnost, zda předmětné vozidlo užívá klient sám, nebo je poskytl k užívání třetí osobě, je vůči společnosti v plném rozsahu odpovědný za užívání předmětného vozidla právě klient , a na čl. 4.3, 4.6, podle nichž je klient povinen platit všechny splátky řádně a včas a v dohodnuté výši, a to i v době, kdy předmětné vozidlo nemůže užívat , a uzavřela, že při takto podloženém právním titulu dovolatelova odpovědnostního vztahu leasingového nájemce vozidla ve smluvně dohodnutém rozsahu by bylo možno jen stěží akceptovat tvrzení dovolatele, že nemůže nést odpovědnost za protiprávní jednání osob, které vozidlo fakticky řídily a jež je svému (údajnému) zaměstnavateli nikdy nevrátily.
11. Námitku týkající se stanovení výše škody označila za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, nicméně nelze přisvědčit dovolatelovu názoru, že soudy vypočetly výši způsobené škody chybně. Dovolatel zcela příhodně akcentuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., avšak nalézací soud pod bodem 14. v souladu s poukazovaným výkladovým pramenem demonstroval, jakým způsobem dospěl v součinnosti se znalcem příslušné odbornosti k výpočtu výše způsobené škody, vycházejíce ze vzorce, který v posuzovaném směru pracuje pouze s tzv. čistými splátkami.
12. K obviněným uplatněné zásadě subsidiarity trestní represe státní zástupkyně uvedla, že pokud se v posuzovaném případě přisouzené okolnosti dovolatelova jednání ve smyslu §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku nestaly předmětem argumentace, která by aplikaci zásady subsidiarity trestní represe odůvodňovala, neboť se jejím prostřednictvím poukazuje na způsob nakládání pronajatého vozidla ze strany svědka J. R. a tím se argumentuje mimo rozhodný právní titul, kterým se dovolatelův vztah ke svěřenému vozidlu v rozhodné době řídil, pak taková námitka není způsobilá ke svému věcnému projednání ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., týkajícího se aplikace principu ultima ratio . Státní zástupkyně poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012.
13. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. G. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Obviněný explicitně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulací, podle níž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, naznačil i uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), čímž tento dovolací důvod vymezil obsahem svého mimořádného opravného prostředku. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
21. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě nezaznamenal žádný a už vůbec ne zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5–7, body 11. – 14. rozsudku nalézacího soudu, str. 8–12, body 10. – 24. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že požadavek obviněného na přehodnocení důkazů a změnu skutkových zjištění soudů nemůže být vyslyšen. Provedené důkazy poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný jako podnikající fyzická osoba uzavřel dne 28. 4. 2017 v Praze s poškozenou společností ŠkoFIN, s. r. o., Smlouvu o postoupení Smlouvy o operativním leasingu na vozidlo ŠKODA OCTAVIA, které převzal do užívání a zavázal se za ně hradit 36 stanovených měsíčních splátek ve výši 9.748 Kč, kdy poslední měla činit 3.533 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, podle kterých se zavázal, že s vozidlem nebude disponovat v rozporu s účelem smlouvy (tj. prodat či pronajmout je). Převzaté smluvní povinnosti obviněný nesplnil, neboť neuhradil 20 splátek, a dále v rozporu se smluvními podmínkami pronajal vozidlo třetí osobě – svědku J. R. Následně bylo od smlouvy ze strany poškozené dne 29. 8. 2017 odstoupeno, přičemž obviněný vozidlo zpět poškozené společnosti přes její výzvy nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 166.147 Kč. Dovolací soud nepřisvědčil argumentaci obviněného o tom, že vzhledem k tomu, že všechny ve spise založené listiny jsou jen fotokopie, nelze je použít k jeho odsouzení. Neztotožnil se s jeho úvahami stran důkazní kvality předmětné dokumentace, neboť je nesporné – a obviněný to nikdy nezpochybnil – že dne 28. 4. 2017 byla mezi ním jakožto postupníkem, svědkyní T. H. jakožto postupitelem a poškozenou společností ŠkoFIN, s. r. o., uzavřena Smlouva o postoupení Smlouvy o operativním leasingu na vozidlo ŠKODA OCTAVIA, na základě níž převzal obviněný předmětné vozidlo do užívání a zavázal se za ně hradit pravidelné měsíční splátky. Uvedená smlouva (byť ve spise založená pouze v kopii) je všemi jejími zmíněnými účastníky podepsaná, přičemž podpisy obviněného a svědkyně T. H. jsou úředně ověřeny (srov. č. l. 5–7). Původ listiny je tedy zcela zřejmý, a pokud to nevyžaduje konkrétní důkazní situace, nelze považovat za vadu vedoucí k procesní neúčinnosti, že listina není v trestním spise založena v originále. Výhrady obviněného směřující do skutkových zjištění soudů jsou v tomto ohledu tudíž naprosto liché.
23. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněného a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní otázkou, zda byly jednáním obviněného naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
24. Označeného přečinu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, tj. škodu dosahující částky nejméně 100.000 Kč [viz §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2021, tedy ke dni rozhodování soudů nižších stupňů]. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. K „přisvojení si cizí svěřené věci“ pak dojde tehdy, jestliže s ní pachatel naloží v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří jeho základní účel. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srov. §209 tr. zákoníku).
25. Obviněný v tomto směru zejména namítl, že neexistuje doklad o převzetí vozidla jeho osobou, vozidlo už předtím užíval (údajně s vědomím poškozené společnosti) pro účely taxislužby svědek J. R., on se proto nestal držitelem vozidla a nemohl se tak ani dopustit zpronevěry předmětu leasingu. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tyto námitky směřující proti právnímu posouzení skutku jsou neopodstatněné. Dovolatel svým jednáním důkladně popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeným jak v odůvodnění tohoto rozsudku, tak v odůvodnění usnesení soudu odvolacího, všechny formální znaky označeného přečinu naplnil.
26. V obecné rovině je vhodné připomenout, že v soudní praxi jsou poměrně často řešeny případy trestného činu zpronevěry v souvislosti s tzv. leasingovými smlouvami. Obsah smlouvy je rozhodující pro řešení otázky, zda uživatel (nájemce) skutečně nesmí pronajatou věc převést na třetí osobu bez souhlasu leasingové společnosti nebo zda tak může učinit se souhlasem leasingové společnosti. Podstatou leasingu je však zásadně skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, tj. zpravidla určitou movitou věc, kterou může užívat, brát z ní užitky a do jisté míry s ní disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010–2011).
27. V projednávané trestní věci došlo k tomu, že Smlouvou o postoupení Smlouvy o operativním leasingu (převodní smlouva) převedla svědkyně T. H. (postupitel) na obviněného (postupník) svá práva a povinnosti vyplývají ze Smlouvy o operativním leasingu. Podle čl. 1. bodu 1.2 účelem převodní smlouvy je převod předmětných práv a povinností z postupitele na postupníka, kdy postupník podpisem smlouvy vstupuje do právní pozice postupitele a společnost ŠkoFIN, s. r. o., jako strana postoupená dává podpisem smlouvy s převodem souhlas. Podle čl. 3. bodu 3.1 postupitel převodní smlouvou postupuje postupníku všechna práva a povinnosti plynoucí z leasingové smlouvy, zejména právo vozidlo užívat. Podle bodu 3.2 postupník nastupuje (nastoupil) ke dni účinnosti převodní smlouvy v leasingové smlouvě na místo postupitele a spolu se všemi právy přebírá i veškeré závazky z leasingové smlouvy plynoucí, včetně případných závazků klienta po lhůtě splatnosti (dluhů). Podle čl. 4. bodu 4.3 se zúčastněné strany dohodly na tomto dni účinnosti smlouvy (dni převodu): 1. 5. 2017.
28. Ze všech těchto skutečností je tedy zjevné, že dovolatel nejpozději dne 1. 5. 2017 „nastoupil na místo“ svědkyně T. H., které bylo vozidlo původně svěřeno do užívání. Dovolateli byla uvedeným aktem postoupena veškerá práva a povinnosti plynoucí z leasingové smlouvy, včetně užívání vozidla, tudíž nutno odmítnout jeho dovolací argumentaci o tom, že mu vozidlo nebylo protokolárně předáno. Absence tzv. předávacího protokolu, jehož se obviněný dovolává, je logicky dána povahou jeho právního vztahu, kdy nesjednal novou leasingovou smlouvu, nýbrž vstoupil do práv a povinností předchozího leasingového nájemce, který již před uzavřením převodní smlouvy vozidlo protokolárně převzal (viz dokumentace týkající se T. H.). Nelze tak rozumně požadovat za daných smluvních ujednání, aby poškozená společnost nechávala vozidlo fyzicky obviněnému přistavit v souvislosti se smluvním postoupením práv a povinností leasingových nájemců. Převodní smlouva nezavazovala společnost ŠkoFIN, s. r. o., jakožto leasingového pronajímatele a vlastníka vozidla, k fyzickému předání vozidla dovolateli. Jak shora zdůrazněno, dovolatel podpisem smlouvy stvrdil, že přebírá práva a povinnosti plynoucí z leasingové smlouvy, že akceptuje podmínky založené leasingovou smlouvou a přijímá takový stav, jaký je – tj. i fakt, že vozidlo od samého počátku užíval svědek J. R. k provozování taxislužby. Dovolatel se dostal do právního postavení svědkyně T. H., která vozidla již dříve poskytla svědku J. R. Odpovědnost dovolatele za dodržování podmínek obsažených v leasingové smlouvě a za plnění povinností vůči společnosti ŠkoFIN, s. r. o., tak nebyla v žádném případě limitována tím, že s vozidlem nakládal svědek J. R. Dovolací soud ve shodě se soudy nižších stupňů i státní zástupkyní poukazuje na čl. 3.3 přílohy převodní smlouvy, v níž je mimo jiné uvedeno, že: „ Klient výslovně prohlašuje, že si je vědom, že užívání předmětného vozidla třetí osobou dle tohoto odstavce nemá vliv na povinnosti klienta vyplývající ze Smlouvy a že bez ohledu na skutečnost, zda předmětné vozidlo užívá klient sám, nebo je poskytl k užívání třetí osobě, je vůči společnosti v plném rozsahu odpovědný za užívání předmětného vozidla právě klient. Pro úplnost nutno dodat, že část smluvních podmínek, podle nichž: „ Klient je oprávněn v rámci své podnikatelské činnosti umožnit užívání předmětného vozidla třetí osobě, která pro klienta realizuje výkon této podnikatelské činnosti a kterou je třeba pro tyto účely zapsat jako provozovatele vozidla do příslušné evidence Registru silničních vozidel (např. výkon taxislužby).“ (rovněž čl. 3.3), se na posuzovanou věc nemůže vztahovat, neboť jak správně zdůraznila i státní zástupkyně, dovolatel neměl na taxislužbu, tj. koncesovanou živnost, v rozhodné době platné oprávnění. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že tato koncesovaná živnost, tj. silniční motorová doprava - osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, byla ukončena dne 26. 8. 2016. Za této situace tak nebyl dovolatel oprávněn svědku J. R. předmětné vozidlo poskytnout, resp. prostřednictvím převodní smlouvy, kterou za tím účelem uzavřel, mu umožnit jeho užívání. Lze tak přisvědčit též závěru, že koncept obhajoby obviněného a jeho vztahu ke svědku J. R. (jehož prezentoval jako zaměstnance, posléze jako osobu vykonávající pro obviněného podnikatelskou činnost) spíše odpovídá projektu obejití leasingových podmínek, které by svědka J. R. přímo užívajícího vozidlo podle kritérií leasingové společnosti diskvalifikovaly. Proto je třeba uzavřít, že obviněný nebyl oprávněn vozidlo svěřit do užívání svědka, resp. od okamžiku účinnosti převodní smlouvy byl za tento protiprávní stav zodpovědný se všemi z toho vyplývajícími důsledky – viz níže.
29. Výhradám obviněného směřujícím proti právnímu posouzení skutku tedy nelze přisvědčit. Obviněný v rozporu s převodní smlouvou a jejími přílohami předal vozidlo ŠKODA OCTAVIA do užívání svědku J. R., resp. mu je nadále přenechal v užívání, a ačkoliv se zavázal platit dohodnuté měsíční splátky za vozidlo, neučinil tak a vozidlo ani po odstoupení od smlouvy ze strany společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a po výzvě k jeho vrácení nevrátil. Zpochybnil-li obviněný znak přečinu zpronevěry spočívající v tom, že „přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena“, nutno zdůraznit, že vozidlo v leasingovém režimu nepochybně bylo věcí ve vlastnictví poškozené společnosti, na základě převodní smlouvy obviněnému pouze svěřené, s nímž byl oprávněn nakládat výlučně smluvními podmínkami vymezeným způsobem. Svým jednáním však toto vozidlo v rozporu s těmito podmínkami trvale svěřil do užívání třetí osobě, tedy s věcí naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který zmařil základní účel svěření. Jednání obviněného totiž zároveň trvale vyloučilo poškozenou společnost jako oprávněného vlastníka z dispozice s věcí, neboť nejen že nebyly obviněným hrazeny leasingové splátky (lhostejno z jakých důvodů), ale navíc svou nečinností zmařil po nesplnění platebních povinností a odstoupení poškozené společnosti od převodní smlouvy i vrácení předmětu leasingu samotného (přiměřeně srov. též rozhodnutí publikovaná pod č. 30/2004 a č. 22/2007 Sb. rozh. tr.). Bylo tedy zcela absurdním přisvědčit argumentaci dovolatele, že za daných okolností nemůže být pachatelem popsaného přečinu.
30. Svým jednáním obviněný způsobil na cizím majetku větší škodu. Dovolací soud nemá vůči stanovení výše škody výhrad. Obviněný výpočet škody zpochybnil pouze obecným tvrzením, aniž by vymezil, v čem by ona chybovost měla spočívat. Nalézací soud dospěl k částce 166.147 Kč (bod 14.) při respektování obviněným akcentovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikovaného pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Takto pak byla dána do poměru pořizovací cena vozidla 492.820 Kč a jeho časová hodnota ke dni spáchání činu 210.000 Kč, čímž byl získán koeficient 2,347. Součet akontace a tzv. čistých splátek 102.923 byl podělen získaným koeficientem, čímž byla vypočtena tzv. odpočtová částka 43.853 Kč. Tato byla následně odečtena od časové hodnoty vozidla 210.000 Kč, čímž byla vypočtena výsledná škoda způsobená trestnou činností 166.147 Kč. Takový propočet plně koresponduje se shora označeným judikaturním podkladem.
31. S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že všechny obviněným zpochybněné zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byly naplněny a lze plně přisvědčit i jeho zavinění v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž věděl, že svým jednáním ohrožuje zákonem chráněný zájem na ochraně cizího majetku a byl s ohledem na okolnosti užívání vozidla svědkem J. R. a s ohledem na vlastní přístup k celé záležitosti nejméně srozuměn s tím, že k porušení zájmu chráněného zákonem (v podobě trvalého odnětí vozidla z dispozice oprávněného vlastníka) může dojít.
32. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se obviněný ve svém dovolání dožadoval, je nejprve v obecné rovině vhodné připomenout, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního (popř. správního) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
33. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
34. Jak výše naznačeno, jednání obviněného formální znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplnilo. V projednávaném případě přitom nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného je zcela typickým případem označovaného přečinu, a tudíž nelze konstatovat, že jeho společenská škodlivost nedosahovala úrovně ani těch nejméně společensky škodlivých činů subsumovatelných pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, zvláště pak za situace, kdy byla s ohledem na výši způsobené škody naplněna dokonce kvalifikovaná skutková podstata přečinu podle §206 odst. 3 tr. zákoníku. Laxnost přístupu obviněného ke splnění jeho povinnosti hradit povinné měsíční splátky za vozidlo, ale zejména následně i vozidlo poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., vrátit byla natolik intenzivní, že byla správně soudy nižších stupňů vyhodnocena jako již dosahující trestněprávních rozměrů. Z hlediska úvah o naplnění materiálního korektivu není bez významu ani skutečnost, že obviněný vozidlo ke dni rozhodování soudů nižších stupňů poškozené nevrátil. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky a soudy nepochybily, pokud tuto zásadu v daném případě neaplikovaly. Podstatou posuzované věci bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které se stalo natolik společensky škodlivým, že na ně bylo třeba v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Obecně sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví.
V. Způsob rozhodnutí
35. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným ať už přímo nebo nepřímo uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nebyly naplněny. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Proto bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Rozhodnuto bylo v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth