ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.272.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 272/2022-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. F. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 214/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 193/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 2 T 193/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný D. F. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 17. 11. 2019 kolem 16:50 hodin na silnici II. třídy č. XY, v km 3,758, v katastru obce XY, jako řidič jízdní soupravy, složené z nákladního vozidla tov. zn. Volkswagen Transporter, reg. zn. XY, ve vlastnictví F., IČO: XY, a zapojeného přívěsného vozíku zn. AGADOS, reg. zn. XY, zapůjčeného od jeho majitele Z. V., jednal v rozporu s ustanoveními §3 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1, §18 odst. 1, §52 odst. 2, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to tím, že při jízdě ve směru od obce XY v úseku mírného klesání a mírné pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil vhodným způsobem rychlost jízdy jízdní soupravy, kterou řídil, ač k tomu neměl příslušné oprávnění, a to zejména vlastnostem nákladu – stavebního řeziva (hranolů a prken) o délce kolem 5 m – přepravovaného na přívěsném vozíku, kam toto řezivo předtím umístil vzhledem k jeho délce a těžišti a k poloze náprav vozíku způsobem negativně ovlivňujícím jízdní stabilitu vozíku, takže došlo k rozkmitání přívěsného vozíku do stran, v důsledku čehož vozík svojí levou přední částí přejel částečně do protisměrné části komunikace, kde v tu dobu projíždělo osobní motorové vozidlo tov. zn. Dacia Dokker, reg. zn. XY, ve vlastnictví P. P., řízené J. P., přičemž došlo k nárazu levého předního rohu přívěsného vozíku do levé přední části osobního vozidla zn. Dacia, jež bylo tímto nárazem odhozeno na kovová svodidla, od kterých se následně pravou zadní částí odrazilo zpět, kde zůstalo v konečném postavení přes celou šíři komunikace, kdy tímto svým jednáním způsobil:
− těžké zranění řidičky osobního motorového vozidla tovární značky DACIA DOKKER, registrační značky XY, J. P., nar. XY, trvale bytem ul. XY, XY, která při dopravní nehodě utrpěla otevřenou mnohočetnou zlomeninu levé stehenní kosti, otřes mozku, zlomeninu druhého a sedmého krčního obratle a hluboké tržné rány na levé dolní končetině, které si vyžádaly její hospitalizaci a operační zákrok ve Fakultní nemocnici XY od 17. 11. 2019 do 4. 12. 2019, hospitalizaci v Nemocnici XY od 4. 12. 2019 do 10. 12. 2019 a v XY odborné léčebně pro děti a dospělé od 7. 1. 2020 do 6. 2. 2020, a následnou rehabilitaci ambulantní formou, která probíhá dosud, v důsledku čehož byla výrazně omezena v obvyklém způsobu svého života upoutáním na lůžko, bolestivostí, podstatně sníženou možností sebeobsluhy a pohybu, kdy chůze byla schopna pouze za pomoci francouzských holí a nejméně do konce dubna 2020 nemohla plně došlapovat na levou nohu, přičemž léčení a její pracovní neschopnost trvaly nejméně do 20. 10. 2020; a dále
− hmotnou škodu na osobním motorovém vozidle tov. zn. Dacia Dokker, reg. zn. XY, ve výši cca 150.000 Kč ke škodě P. P., nar. XY, bytem XY, XY,
− hmotnou škodu na přívěsném vozíku zn. Agados, reg. zn. XY, v odhadované výši 10.000 Kč ke škodě Z. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY,
− hmotnou škodu na nákladním vozidle tov. zn. Volkswagen Transporter, reg. zn. XY, v odhadované výši 2.000 Kč ke škodě F., IČO: XY“.
2. Za tento trestný čin byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 284.274 Kč, a to jako náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 214/2021, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 214/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). V odůvodnění dovolání ze dne 10. 2. 2022 ještě doplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Podle něj nedošlo ke spolehlivému (bez důvodných pochybností) prokázání závěru o nesprávném naložení nákladu na vozík a následnému rozkmitání jízdní soupravy, a to z důvodu nemožnosti konkrétní identifikace měrných hodnot nákladu, tudíž skutkové závěry odvolacího soudu neodpovídají skutečnosti. Napadenému usnesení vytkl, že je založeno na spekulacích, přičemž spíše než špatnému naložení nákladu by situace odpovídala závadě na provozní brzdě přívěsného vozíku. Jak totiž vyplývá z konzultace s technickým pracovníkem společnosti Agados, v případě nefunkční brzdy za situace, kdy tažné vozidlo brzdí, přívěs začne svou setrvačností tlačit tažné vozidlo, případně způsobí rozhoupání přívěsu nebo celé jízdní soupravy, a to podélně nebo i příčně. Taková eventuální náhlá technická závada na provozní brzdě přívěsného vozíku však není podle názoru obviněného ve sféře jeho odpovědnosti. Navíc danou cestu ten den se stejně naloženým vozíkem a za stejných podmínek absolvoval několikrát a nestandardní chování vozíku se projevilo až bezprostředně před nehodou. Závadu na provozní brzdě přitom namítl již v přípravném řízení. Ve vztahu k tomu však nebyl policejním orgánem zajištěn žádný důkaz. On pak před odvolacím soudem předložil důkaz – vyjádření technického pracovníka společnosti Agados, ve kterém tento připustil, že k závadě na provozní brzdě přívěsného vozíku mohlo dojít. Odvolací soud však tento důkaz odmítl, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu.
5. Z dat programu Virtual Crash pak podle obviněného vyplývá, že rychlost jeho jízdní soupravy byla ve svém průměru zcela jistě nižší než rychlost vozidla poškozené, navíc nedošlo k překročení zákonné hranice rychlosti 90 km/h pro jízdu na pozemních komunikacích mimo obec, ani k překročení nejvyšší povolené rychlosti přívěsného vozíku ve výši 80 km/h. Na základě těchto (a dalších v dovolání obviněným) rozvedených dat a úvah se podle obviněného nejednalo z jeho strany o nevhodný způsob jízdy.
6. Za zcela zásadní pak vnímá opomíjení podílu poškozené na vzniku dopravní nehody, když takové skutkové zjištění je jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy. S ohledem na (jím citované) závěry ze znaleckého posudku uvedl, že se u něj i u poškozené jedná o pohyb v mezích jisté pravděpodobnostní hodnoty, zda k překročení středu vozovky došlo, či nikoli, oba případy se liší pouze určitou mírou či intenzitou této pravděpodobnosti, výsledek je však stejný, ani v jednom případě nelze prokazatelně určit, zda střed vozovky s jistotou překročil, či nikoli, avšak ani jeden z řidičů se zcela jistě nedržel pravého okraje vozovky, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel a vzniku dopravní nehody. Odvolacímu soudu tedy vytkl, že závěr, že „poškozená neměla žádný logický důvod, proč by měla najíždět do protisměru“ , případně, že on ani jeho spolujezdec „nevnímali jízdu protijedoucího vozidla jako nějaké nebezpečí či ohrožení pro svou vlastní jízdu“ , odporuje provedenému dokazování, zejména obsahu znaleckého posudku. V něm se totiž uvádí, že příčinou eventuálního vyjetí poškozené z její strany vozovky mohlo být „říznutí“ zatáčky, příčný sklon vozovky nebo vyhýbání se určité překážce, že se poškozená musela minimálně pohybovat u středu vozovky, přičemž mírné zasažení do opačného pruhu vozovky nelze vůbec vyloučit. S ohledem na uvedené obviněný uzavřel, že je zcela zřejmé, že se na dopravní nehodě podíleli s poškozenou stejnou měrou, neboť porušili povinnost vyplývající pro ně z §11 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dodal také, že se v silniční dopravě uplatňuje tzv. zásada omezené důvěry, z níž vyplývá, že se řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích pouze do jisté míry, zároveň je však povinen sám zachovávat patřičnou opatrnost, kdy je též třeba zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci. Z tohoto důvodu proto podle obviněného nemůže obstát ani výrok o povinnosti nahradit škodu v plné výši VZP, neboť na vzniku újmy na zdraví poškozené, a tím i na vzniku nákladů na její léčení, se poškozená podílela jak porušením zákona, tak nezachováním patřičné míry opatrnosti, když své vozidlo vedla při středu vozovky.
7. Obviněný pak konstatoval, že se odvolací soud nacházel v důkazní nouzi, neboť sám připustil, že situace na místě po nehodě nebyla jednoznačně dokumentována, jelikož v souvislosti s vyproštěním zraněné řidičky museli přivolaní hasiči vozík odtlačit a náklad z něj vyložit. Hlavním a prakticky jediným důkazním prostředkem byl podle obviněného znalecký posudek, který zcela jednoznačný závěr ve vztahu k příčině dopravní nehody nepodal. S ohledem na zásadu in dubio pro reo obviněný uvedl, že je nepřípustné, aby za této „důkazní nouze“ byla přenášena odpovědnost za vznik dopravní nehody pouze na něj.
8. Z těchto důvodů uzavřel, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, čímž došlo k závažnému porušení ustanovení trestního řádu o vedení řízení, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly při zjišťování skutkové stavu věci tak, aby o tomto nebyly důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Nebyly naplněny požadavky na volné hodnocení důkazů, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo , a tedy i práva na spravedlivý proces. Poslední námitka obviněného se týkala zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), když uvedl, že uplatnění trestněprávních prostředků bylo v daném případě nepřiměřeně přísné a předmětná věc měla být řešena maximálně v přestupkovém řízení. S ohledem na nezanedbatelný podíl poškozené na vzniku dopravní nehody měla být náhrada škody řešena v civilním řízení.
9. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil ho obžaloby, případně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby před vydáním rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
10. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, když po celou dobu namítá, že mu nebylo prokázáno, že by svou jízdní soupravou vybočil do protisměru a zejména, že ani znaleckým posudkem nebylo vyloučeno, že střed vozovky překročila se svým vozidlem poškozená. S těmito námitkami se soudy vypořádaly, přičemž státní zástupce uvedl, že přes původní pochybnosti se s nimi ztotožňuje, a proto na ně odkázal. Tyto jeho pochybnosti se týkaly právě toho, že soudy svůj závěr, že to byl obviněný, nikoli poškozená, kdo vybočil do protisměru (překročil střed vozovky), založily na tom, že poškozená k takovému vybočení neměla žádný logický důvod a že obviněný ani jeho spolujezdec jízdu poškozené jako nebezpečnou nevnímali. Ze znaleckého posudku přitom podle státního zástupce vyplývá, co uvedl i obviněný, že ke střetu došlo při středu vozovky, přičemž v zásadě znalec připustil jak to, že střed vozovky překročil obviněný, tak to, že jej překročila poškozená. Pokud by tedy bylo zavinění obviněného odvozováno pouze od toho, zda se obviněný pohyboval, či nepohyboval ve své půli vozovky, při respektování zásady in dubio pro reo by se podle státního zástupce skutečně nabízel závěr, že obviněný nehodu nezpůsobil, neboť mu nebylo prokázáno, že se v okamžiku střetu nacházel dílem v protisměru. Podstata zavinění obviněného však spočívala podle jeho názoru v okolnosti jiné, vystižené v popisu skutku: „…došlo k rozkmitání přívěsného vozíku do stran, v důsledku čehož vozík svojí levou přední částí přejel částečně do protisměru…“ . Ani obviněný totiž nezpochybňuje jednoznačný závěr znalce, že po předchozích výkyvech vozíku do stran byla celá jízdní souprava vůči směru jeho jízdy v postavení šikmém, kdy se vracel do své části vozovky. Z toho lze podle státního zástupce logicky dovodit závěr, že v okamžiku střetu se přední část vozíku nacházela někde při středu vozovky a přední část tažného vozidla se světlomety byla od tohoto středu nejvíce vzdálena. K nehodě došlo za tmy – vozidla jela s rozsvícenými světly. Pak ovšem vznikl pro poškozenou zrakový klam, že se s protijedoucím vozidlem obviněného míjí v dostatečném odstupu, když poloha čela jeho vozidla se podle polohy jeho světlometů nacházela z jejího pohledu více vlevo než zbytek jízdní soupravy – předmětný vozík. Jednalo se podle státního zástupce o stejnou situaci, jakou by byl střet s návěsem protijedoucího kamionu, který se právě na konci smyku svého návěsu vracel do svého jízdního pruhu. Ani na konci takového smyku by nebylo možno po protijedoucím řidiči požadovat, aby určil, že zadní část soupravy se vůči středu vozovky nachází jinde než přední, když každý řidič při jízdě za tmy určuje polohu protijedoucích vozidel toliko podle jejich čelních světlometů. S legitimním předpokladem, že zbytek vozidla se nachází ve stejné části jízdního pruhu. Jestliže se zbytek jízdní soupravy pohybuje za tažným vozidlem do stran, jedná se z pohledu protijedoucích řidičů o nečekanou překážku, kterou nejsou schopni v noci rozpoznat – takové protijedoucí vozidlo zabírá na vozovce podstatně širší pruh, než je možno předpokládat podle rozteče jejich světlometů. Na základě takto uvedeného státní zástupce nepovažoval za natolik podstatné, zda a který z účastníků nehody jel při středu vozovky a zda snad poškozená tento střed mírně nepřejela. Podstatné bylo, že se s protijedoucím vozidlem míjela ve zdánlivě dostatečném odstupu, když ve tmě nemohla žádným způsobem zjistit, že za přední osvětlenou částí vozidla obviněného je ještě vozík zasahující do středu vozovky. Příčinou nehody proto bylo jednání obviněného, a to jím zaviněná nestabilita vozíku, kterou byla za tmy vytvořena taková dopravní situace, za níž protijedoucí řidiči nemohli předpokládat, že za samotným tažným vozidlem se nachází další část jízdní soupravy, a to sice jinde než tažné vozidlo, při středu vozovky. I pokud by snad poškozená střed vozovky překročila, učinila by to za takové dopravní situace, z níž podle toho, co byla schopna a povinna pozorovat, nemohlo vzniknout žádné nebezpečí. Nelze jí proto podle státního zástupce přičítat žádné trestněprávně relevantní zavinění. Dodal, že je navíc v noci zcela obvyklé, že řidiči se podle možnosti drží spíše při středu vozovky, aby tím snížili možnost sražení chodce nebo zvěře.
11. Státní zástupce dále uvedl, že žádný dovolací důvod, a tedy ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami stran nesprávných skutkových zjištění založen, protože by se muselo jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takto vadná zjištění však ve věci podle jeho názoru nejsou. Soudy odůvodnily nepřekročení středu vozovky poškozenou sice poněkud vratce, přesto však nikoliv zcela nesmyslně, jelikož poškozená skutečně neměla důvod jet dílem v protisměru a ani obviněný či jeho spolujezdec nic takového netvrdili. Vzhledem k podstatě nehody se ani nejedná o zjištění rozhodné, protože rozhodná byla poloha rozkývaného vozíku nezřetelného za světlomety tažného vozidla. S tvrzením, že nehoda mohla mít i příčinu technickou spočívající v závadě brzd, se vypořádal odvolací soud v bodě 19. odůvodnění svého usnesení. Z pohledu citovaného dovolacího důvodu se proto jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Rovněž tak i z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodující příčinou střetu bylo rozkývání přívěsného vozíku do stran zaviněné obviněným, jak je výslovně uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Proto i právní posouzení skutku označil státní zástupce za správné.
12. Naposled uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá i námitka obviněného, že vzhledem ke spoluzavinění poškozené mělo být jeho jednání posouzeno toliko jako přestupek. K tomu však státní zástupce zopakoval, že poškozené nelze za dané dopravní situace přičítat žádné trestněprávně relevantní spoluzavinění. I z tohoto pohledu proto považoval právní posouzení skutku za správné a neshledal žádný důvod zabývat se spoluzaviněním poškozené, ať již z hlediska zmírnění právní kvalifikace nebo postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 214/2021, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
18. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [v dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. l)] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného z převážné části směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění. Namítl zejména, že nedošlo ke spolehlivému prokázání nesprávného naložení nákladu na vozík a následnému rozkmitání jeho jízdní soupravy, případně, že příčinou dopravní nehody a nestability jízdní soupravy mohla být technická závada na brzdě přívěsného vozíku, k čemuž však orgány činné v trestním řízení, resp. odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz. Zcela zásadní vadu spatřoval v opomíjení podílu poškozené na vzniku dopravní nehody, když takové zjištění je podle obviněného v rozporu s provedenými důkazy, jelikož nebylo možné prokazatelně určit, kdo z nich (obviněný, poškozená) překročil střed vozovky, přičemž ani jeden se zcela jistě nedržel pravého okraje vozovky. Z těchto důvodů namítl porušení zásady in dubio pro reo , jakož i zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tím i jeho práva na spravedlivý proces.
21. Přicházelo by tak v úvahu formálně takové námitky podřadit pod nově vymezený (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, resp. neshledal ani další vady namítané v rámci tohoto dovolacího důvodu (zkrácení práva obviněného na obhajobu neprovedením důkazu před odvolacím soudem), a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
22. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Učiněná skutková zjištění, která jsou popsaná ve skutkové větě výroku o vině a dále rozvedena v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil odvolací soud, odůvodňují závěr o spáchání předmětného skutku obviněným. Nelze konstatovat, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
23. Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že před nehodou mělo dojít k vyvolání určité nestability jízdní soupravy řízené obviněným, připustil sám obviněný a také jeho spolujezdec, svědek M. P. (bod 13. napadeného usnesení). Obviněný vypověděl, že „měl pocit, že vozík ho v tom sjezdu tlačil a že tam nejel u kraje a mohl se dostat dál do vozovky“ , svědek uvedl, že „přední část káry byla v protisměrné části“, podle jeho názoru „přívěsný vozík do nich tlačil, malinko se to rozvlnilo“ . Podle znalce Ing. Jaroslava Sedláka bylo příčinou nehody přejetí vozidla obviněného do protisměru, došlo k lehkému rozkmitání přívěsného vozíku, a tím ke stočení celé jízdní soupravy (řízené obviněným), čímž došlo ke střetu vozidel, a to u středu vozovky. Překrytí vozidel v okamžiku střetu bylo 20 cm, přičemž aby bylo možno dosáhnout takového překrytí, musela být jízdní souprava v okamžiku střetu lehce stočena k pravému okraji vozovky, což s největší pravděpodobností souvisí s navracením tohoto vozidla po rozkmitání k pravému okraji vozovky. K rozkmitání jízdní soupravy došlo následkem špatně naloženého, resp. rozloženého nákladu na přívěsném vozíku (bod 5. i 7. rozsudku soudu prvního stupně), když vozík nebyl ideálně vyvážený.
24. Na tomto místě je vhodné uvést, že byť situace na místě nebyla bezprostředně po nehodě jednoznačně dokumentována v souvislosti s nutností vyproštění zranění řidičky (poškozené), obviněný i jeho spolujezdec připouštějí to, co z části dokládá i pořízená fotodokumentace, že delší náklad přesahoval přes sejmuté zadní čelo přívěsného vozíku, a náklad na něm tak nebyl rozmístěn zcela rovnoměrně (bod 16. napadeného usnesení). Spolujezdec přitom vypověděl, že náklad přesahoval dozadu asi o 80 cm. Téměř shodně vypověděl obviněný, že na vozíku převážel 4 až 5 metrové hranoly, přičemž samotná kára měla 4 m, náklad ji přesahoval o metr nebo 80 cm. Znalec přitom uvedl, že vzhledem k tomu, že desky přečnívaly přes zadní okraj vozíku, těžiště celého nákladu bylo posunuto na zadní nápravu. Proto byl při jízdě na tažnou kouli vyvíjen neustále záporný tlak, k čemuž by však nikdy nemělo dojít. Vozík tak nadzvedával zadní část vozidla, šlo o nedostatečný přítlak (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr z logiky věci při popsaných skutkových zjištěních obstojí. S ohledem na dovolací námitky obviněného je třeba také uvést, že i z jím předloženého vyjádření výrobce vozíku v odvolacím řízení, jímž byl při veřejném zasedání soudu druhého stupně proveden důkaz (neobstojí tudíž námitka obviněného tvrdící opak), vyplývá, že pro stabilitu řízené soupravy je významné i rozmístění nákladu na ložné ploše přívěsného vozíku s tím, že pokud by byl náklad situován do zadní části plochy, může to nepříznivě ovlivnit jízdu celé soupravy, kdy je mimo jiné narušen přítlak spojovacího kloubu na tažné zařízení (bod 15. napadeného usnesení). Odvolací soud pak uvedl, že z tohoto vyjádření jednoznačně nevyplývá, že by příčinou zjištěného děje měla být výlučně technická závada na přívěsném vozíku (bod 19. napadeného usnesení). Znalec mechanismus brzdění na vozíku popsal tak, že přívěsný vozík je vybavený nájezdovou brzdou i brzdou nouzovou. Mezi přívěsným vozíkem a tažným vozidlem je lanko, které by mělo být zapojeno správně k tažnému vozidlu a při rozdělení jízdní soupravy dojde k přetržení tohoto lanka a lanko zajistí nájezdovou brzdu a dojde k zabrzdění vozíku, k čemuž skutečně došlo (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Z toho pak plyne, že brzdový systém vozíku byl funkční. Odvolací soud přitom připomněl výpovědi obviněného a jeho spolujezdce, podle kterých poté, co došlo k minutí s protijedoucím vozidlem poškozené, registrovali oba náraz, který vedl k utržení přívěsného vozíku (bod 14. napadeného usnesení). Závěr soudů nižších stupňů, že k rozkmitání jízdní soupravy došlo následkem špatně naloženého nákladu na přívěsném vozíku, lze proto označit za správný. Vzhledem k dovolací argumentaci povolenými rychlostmi je nutno ještě uvést, že maximální povolené rychlosti nejsou relevantní a jejich pouhé nepřekročení nelze vykládat ve prospěch obviněného, jelikož je podstatné, že rychlost nepřizpůsobil daným okolnostem. Odvolacímu soudu lze přitakat i v tom, že spolu s tím se na způsobení nehody mohla projevit zvláště při jízdě ze svahu a při najíždění do zatáčky určitá nezkušenost obviněného s řízením takovéto soupravy, k níž neměl ani řidičské oprávnění.
25. Nejvyšší soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, podle kterého lze rovněž z provedených důkazů dovodit, že příčinou nehody byl neopatrný způsob jízdy obviněného, který považoval za nutné snížit rychlost jízdy soupravy při klesání a najíždění do zatáčky za stavu, kdy vozík byl zatížen více ve své zadní části, což vedlo k rozkmitání (které potvrdil obviněný i jeho spolujezdec) a k jeho výraznějšímu vybočení do protisměru, kde došlo na poměrně úzké vozovce k zachycení levého rohu protijedoucího vozidla poškozené. Soudy nižších stupňů přitom vycházely z toho, že podle znaleckého posudku nelze prokázat, že by vozidlo poškozené překročilo střed vozovky, který nebyl značen středovou čárou, resp. že by svým vozidlem přejela do protisměru. Současně přitom nemohlo být toto vozidlo u pravého kraje jízdního pruhu, muselo být někde u středu. S ohledem na střetovou pozici však znalec dospěl k závěru, že ke střetu nemohlo dojít za situace, kdy podélné osy vozidel byly rovnoběžné, jedno vozidlo muselo být stočeno. Tím přitom byla jízdní souprava obviněného, která se vracela k pravému okraji vozovky a měla „vystrčený“ roh přívěsného vozíku. Za dané, výše rozvedené situace proto nelze soudům vytýkat, že i v kontextu dalších důkazů (výpovědí obviněného a jeho spolujezdce, kteří nevnímali jízdu poškozené jako nebezpečnou) dovodily, že poškozená neměla důvod vybočit při své jízdě do protisměru, obzvlášť za nekomplikovaného profilu a stavu vozovky v kritickém úseku. Naopak u obviněného ten důvod dán byl – rozkmitání vozidla (viz výše a v obou rozhodnutích soudů nižších stupňů). K věci ještě nutno zmínit, co konstatoval odvolací soud, a to že k nehodě došlo za tmy na relativně úzké silnici ohraničené svodidly, a vzájemný odstup vozidel tak v daném místě nemohl být příliš velký. Ve shodě se stáním zástupcem je v návaznosti na to možno uvést, že při jízdě za tmy prakticky nemohla poškozená zjistit, že za přední osvětlenou částí vozidla obviněného je ještě přívěsný vozík zasahující do středu vozovky, resp. jinde než tažné vozidlo, když došlo k rozkmitání jízdní soupravy.
26. S ohledem na uvedené důvody, rozvedené v rozhodnutích soudů nižších stupňů, proto nelze poškozené přičítat žádné trestněprávně relevantní zavinění. Naopak, skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze považovat za prokázaný a odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
27. Soudy proto neporušily zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když odůvodnily, jak provedené důkazy hodnotily a proč z nich učinily dané skutkové, resp. i právní závěry. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze ještě uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Nutno na tomto místě konstatovat, že námitka stran vadného výroku o náhradě škody se odvíjela od odlišných skutkových zjištění, že se poškozená spolupodílela na vzniku dopravní nehody. S ohledem na výše uvedené však nemohl Nejvyšší soud takovou námitku označit za opodstatněnou.
29. Ani poslední námitce, kterou sice formálně pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit lze, byť i v tomto směru obviněný vycházel z toho, že se poškozená podílela na vzniku dopravní nehody, Nejvyšší soud nepřisvědčil.
30. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Princip ultima ratio totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
31. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech okolností k závěru, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku , není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
32. V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, nejednalo. Z hlediska způsobu spáchání předmětného skutku nebylo namístě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům daného trestného činu. Tím spíše, když obviněný řídil jízdní soupravu, k čemuž neměl ani příslušné oprávnění. A také s ohledem na závažné zranění řidičky, které svým jednáním způsobil.
33. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 13 To 214/2021, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 2 T 193/2020, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. V podrobnostech Nejvyšší soud na obě rozhodnutí odkazuje.
34. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
35. Obviněný v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu