ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.308.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 308/2022-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 5 To 357/2020-241, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 81/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2020, č. j. 1 T 81/2020-181 , byl obviněný D. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
dne 1. 10. 2019 v době kolem 13.30 hod. uskutečnil telefonický hovor na služební linku číslo XY náležející A. T. do budovy Policie České republiky v Praze 4, Sdružení 1664/1, a v rámci telefonického hovoru uvedl: „Já si chci stěžovat na policistku z XY, ne na státní zastupitelství, ta kráva podvodně vedla spis, ať jde do prdele“, přičemž poté, co byl A. T. upozorněn, aby se choval slušně, pokračoval v hovoru a do telefonu sdělil: „Ať jde policistka z Prahy I do prdele, já ji zabiju“, čímž vzbudil u A. B., vyšetřovatelky služebně zařazené na Obvodním ředitelství policie XY, SKPV, 1. oddělení OOK, která vykonávala úkony trestního řízení ve věci obžalovaného pod sp. zn. KRPA – 117701/TČ – 2019 a jíž se hovor týkal, obavu o její život a zdraví, neboť byla A. T. o telefonickém hovoru s obžalovaným bezprostředně informována.
2. Obviněný byl za tento trestný čin a dále za sbíhající se přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 87/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 8 To 110/2020, podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 87/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 8 To 110/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 5 To 357/2020-241 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v napadeném rozsudku podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 87/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn 8 To 110/2020.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Davida dovolání (datované 1. 7. 2021), jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle dovolatele byla chybně hodnocena otázka protiprávnosti jeho jednání z pohledu právní kvalifikace. Nesprávně totiž byla hodnocena souvislost jeho jednání s výkonem pravomoci poškozené v řízení vedeném proti jeho osobě. Rovněž nebyla řádně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Obviněný dále namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces, které spatřuje ve zkreslení výpovědí poškozené B. a svědkyně T. Při jejich hodnocení nebylo přihlédnuto k rozporu v tvrzeních o tom, zda bylo poškozené známo, že je vyšetřována odborem vnitřních věcí, a dále nedošlo k posouzení její věrohodnosti z důvodu pochybností o její nepodjatosti. Dále pak namítal porušení práva na spravedlivý proces a v té souvislosti citoval rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, které se zabývá uplatňováním zásady presumpce neviny při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí v důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k došetření Obvodnímu státnímu zastupitelství.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která uvedla, že námitky stran nesprávného hodnocení výpovědí poškozené B. a svědkyně T. nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, ani pod tzv. extrémní nesoulad, k jehož vymezení poskytla obecný výklad.
8. Skutková zjištění nalézacího soudu podstatná pro naplnění znaků trestného činu mají podklad v řadě důkazů. Zejména se jedná o výpověď svědkyně T., před kterou obviněný pronesl výhrůžku zabitím adresovanou poškozené B., což svědkyně zapsala formou úředního záznamu. Poškozená B. věc konzultovala se zástupcem vedoucího oddělení, svědkem M., který přijal bezpečnostní opatření zdokumentovaná v úředním záznamu Policie ČR ze dne 1. 10. 2019. Rovněž byly provedeny listinné důkazy. Především obviněnému adresované vyrozumění Policie ČR ze dne 9. 9. 2019 o postoupení podání, týkajícího se podvodného vedení spisu sp. zn. KRPA-117701/TČ-2019-001171. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem poškozené B. a listinnými důkazy vypovídajícími o tom, že se dovolatel nedopustil výhrůžek vůči úřední osobě poprvé. Soud druhého stupně se zabýval i věrohodností svědkyně T., přičemž v kontextu dalších důkazů dovodil, že výhrůžka byla adresována poškozené B. Vzhledem k předchozím negativním zkušenostem stran slovní agrese vůči její osobě pak poškozená mohla důvodně předpokládat naplnění dané výhrůžky. Z jiné trestní věci obviněného, ve které byla vyšetřovatelkou, totiž věděla, že obviněný slovně napadal policisty. Obviněný rovněž použil násilí (viz popis skutku pod bodem III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 87/2019). Skutkovým zjištěním soudů tedy státní zástupkyně nemá co vytknout.
9. Dovolatel též namítá, že jeho jednání bylo chybně právně kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, ačkoliv nebylo prokázáno, že by jeho výhrůžky byly adresovány poškozené v souvislosti s jejím výkonem pravomoci v jiné jeho trestní věci. K tomuto státní zástupkyně zmiňuje, že ani tato námitka není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněný tímto způsobem rozporuje skutková zjištění soudů, přičemž z dokazování vyplynulo, že sám přiznal jako důvod svého telefonátu se svědkyní T., při němž zazněly dané výhrůžky, snahu nahlédnout do spisu v trestní věci, jíž se zabývala právě poškozená B.
10. Pod dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve pod písm. g) citovaného ustanovení], lze podřadit pouze námitku, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou zásady subsidiarity trestní represe a porušením principu ultima ratio . Je však zjevně neopodstatněná, přičemž státní zástupkyně poskytla k dané zásadě teoretický výklad. Dále podotkla, že odvolací soud se touto problematikou zabýval v bodě 17. svého rozsudku. Dospěl k závěru, že obviněný naplnil formální znaky aplikované skutkové podstaty, přičemž škodlivost jeho jednání je umocňována jeho osobou, resp. jeho trestní minulostí. Soud druhého stupně přitom upustil od uložení souhrnného trestu, neboť jednání dovolatele v předmětné věci hodnotil jako méně závažné ve srovnání s dalšími skutky, pro které měl být souhrnný trest ukládán.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud i při vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, aj.). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. V mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Dovolatel část svých dovolacích námitek zaměřil do skutkových zjištění nižších soudů, jimž vytknul „porušení procesních pravidel spočívající v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces“ . Takové porušení spatřoval v hodnocení výpovědí svědkyň B. a T. Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu, které se zabývá důkazní situací „tvrzení proti tvrzení“ a principem presumpce neviny, jak je uplatňován v pravidle in dubio pro reo . Dále v této souvislosti zmínil možnou podjatost poškozené, která měla být vyšetřována „odborem vnitřních věcí“, přičemž nebylo prověřováno, zda si svého vyšetřování byla vědoma.
18. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka vycházející z pravidla in dubio pro reo je námitkou procesní (nikoli hmotně právní), pročež dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v aktuálním znění) nenaplňuje. Lze ji formálně podřadit pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze ji však považovat za v této věci opodstatněnou. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným a jak je hodnotil (odst. 10 rozsudku). Jím učiněná skutková zjištění, s nimiž se ztotožnil soud odvolací (který zasáhl pouze do výroku o trestu), mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
19. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nutno také dodat, že pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch), neboť soudy takové pochybnosti neměly (srov. také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a vyvozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích v dostatečné míře popsaly obsah důkazů, o něž jsou jejich skutková zjištění opřena. Soud prvního stupně logicky vyložil, že výpověď svědkyně T. považoval za věrohodnou, neboť byla ve shodě s dalšími důkazy, a to zejména s obsahem úředního záznamu, který o telefonním hovoru s obviněným sepsala, jakož i s obsahem výpovědi svědka M., který popsal, co se o obsahu hovoru bezprostředně po něm od svědkyně dozvěděl. Svědkyně navíc v době hovoru obviněného neznala a nebyla ani seznámena s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno, takže neměla důvod obsah hovoru jakkoli zkreslovat. Naopak obviněný se již dříve a v jiných souvislostech projevoval agresivně, a to vůči spoluobčanům i vůči příslušníkům policie, takže nalézací soud jeho tvrzení, že během telefonátu žádnou výhrůžku nepronesl, důvodně vyhodnotil jako nevěrohodné. Zabýval se pak i obsahem uvedené výhrůžky a správně dovodil, že byla pronesena v souvislosti se služební činností poškozené B., neboť sám obviněný ji spojil s vedením spisového materiálu, což pak nalezlo odraz v právní kvalifikaci jeho jednání. Případné ovlivnění výpovědi poškozené vědomím o jejím vyšetřování v souvislosti se stížností obviněného, které dovolatel označil jako podjatost, nemá relevanci, neboť z odůvodnění obou rozsudků je zřejmé, že samotný skutkový děj byl ustálen především na základě důkazů odlišných od výpovědi poškozené. Rovněž bezpečnostní opatření, která byla na ochranu poškozené v důsledku výhrůžek přijata, nebyla poškozenou vyžadována, naopak závažnost jednání obviněného zpočátku bagatelizovala. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 10. rozsudku nalézacího soudu, jakož i odstavce 11. – 15. rozsudku soudu odvolacího, který doplnil dokazování, provedené důkazy znovu hodnotil a argumentačně doplnil závěry soudu prvního stupně.
21. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud hodnotil další námitku dovolatele, že posuzované jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli nebylo prokázáno, že by jeho výhrůžky byly na adresu poškozené vzneseny z důvodu výkonu její pravomoci v jiném trestním řízení, vedeném proti němu. Tato námitka zdánlivě směřuje proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání, takže se zdá naplňovat uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve skutečnosti však obviněný jejím prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, takže se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí.
22. Dovolatel dále soudům vytknul nedostatečné zhodnocení zásady subsidiarity trestní represe (nutno dodat, že tuto svou námitku argumentačně nerozvedl). Uvedená námitka je formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v aktuálním znění). Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
23. V tomto případě nelze učinit závěr, že by jednání obviněného v rámci zákonného vymezení znaků skutkové podstaty trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu bylo možno hodnotit jako méně závažné nebo neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Obviněný vyhrožoval usmrcením poškozené, tedy nejzávažnějším z následků předpokládaných v ustanovení §326 odst. 1 tr. zákoníku (usmrcení, ublížení na zdraví nebo způsobení značné škody). Výhrůžku pronesl v rámci telefonického hovoru, tedy nejednal v situačním afektu, vyplývajícím z aktuální situace, ale s premeditací. Šlo tedy o projev jeho stupňované agresivity, která je patrná z geneze jednotlivých skutků, pro něž byl stíhán. Právě s ohledem na jeho osobnostní profil vedla pronesená výhrůžka k aktivaci ochranných opatření vůči poškozené, která ji nepochybně omezovala v běžném životě (byť se jednalo o opatření poměrně krátkodobá), takže jeho jednání mělo na ni konkrétní dopad. Na straně obviněného přitom nebyly zjištěny žádné okolnosti snižující společenskou škodlivost do té míry, že by bylo nutno aplikovat korektiv, vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V.
Způsob rozhodnutí
24. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v souladu s aktuální právní úpravou podřaditelné pod §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.] odpovídají pouze formálně, přičemž v části se s ním míjejí. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v rozsahu, v němž dovolací důvody naplňuje, zjevně neopodstatněná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab