ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.425.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 425/2022-10844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 63/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, částečně zrušuje, a to v části výroku o uložení peněžitého trestu obviněnému L. K.
Jinak zůstává napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, nezměněn.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2020, sp. zn. 8 T 63/2014, byl obviněný L. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), za který byl podle §214 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §3 odst. 1 tr. zákoníku, mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 10 000 Kč, tedy celkem 5 000 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. V. a V. S. a o nárocích poškozených na vydání bezdůvodného obohacení (§229 odst. 1 tr. ř.).
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) dopustil tím, že se spoluobviněnými M. V. a V. S.:
v období od druhé poloviny roku 2008 do 1. 5. 2009 v Brně společně se zesnulým P. P. B., narozeným XY, zemřelým 27. 6. 2012, po předchozí společné dohodě v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky, které byly výnosem trestného činu podvodu spáchaného odsouzeným M. Ž. a odsouzeným L. P. (rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 1/2010, ze dne 22. 4. 2011, jenž nabyl právní moci dne 12. 7. 2012), s vědomím, že tyto peněžní prostředky byly získány trestnou činností, činili ve vzájemném souladu dílčí jednání, která vedla k tomu, aby se část těchto peněžních prostředků dostala do dispozice jiného, a to tím způsobem,
že M. V. začal vystupovat vůči statutárním zástupcům a pracovníkům spol. E., zejména pak vůči M. Ž. a L. P., jako reprezentant jisté, blíže neurčené skupiny osob, která měla investicemi a řídícími schopnostmi podpořit činnost společnosti E. (dále jen „E.“) a po prvotním kontaktu se členy statutárního orgánu společnosti E. inicioval a prosadil dosazení V. S. na post jednoho z ředitelů ve společnosti E., aby ten mohl získat znalosti o množství peněz kumulovaných ve společnosti a přehled o bankovních účtech, kde byly tyto peněžní prostředky uloženy, když po jeho jmenování ředitelem V. S. s vědomím, že skutečným důvodem je vyvedení peněz shromážděných ve společnosti E., tak v červnu roku 2008 prosadil uzavření Smlouvy o poskytování služeb, uzavřené 2. 7. 2008 mezi společností E. jako zadavatelem a společností F. I. (dále jen „F.“) jako poskytovatelem služeb (ve znění dodatku ze dne 15. 10. 2008), jejímž předmětem mělo být poskytnutí služby spočívající ve zjištění blíže nekonkretizovaných informací o nespecifikovaných klientech, přičemž tato smlouva měla budit zdání právního titulu pro poskytnutí peněžitého plnění a ve skutečnosti sloužila jako záminka pro získání těchto peněžních prostředků, k žádnému prokazatelnému a reálnému plnění z této smlouvy ze strany společnosti F. nikdy nedošlo a přesto plnila společnost E. společnosti F. v podobě celkem 92 peněžních plateb poukazovaných bezhotovostním převodem od 30. 7. 2008 do 1. 5. 2009 z bankovního účtu E. č. XY, vedeného u banky Volksbank Löbau-Zittau eG, SRN, na bankovní účet č. XY, vedený u banky Barclays Bank PLC, Velká Británie, pro společnost F. ve výši 4 296 000 Euro, dle aktuálního kursu ČNB 111 118 135 Kč, když v průběhu prosince 2008 V. S. zajistil převoz M. Ž. a L. P. mimo území ČR k jejich ukrytí před trestním stíháním a přitom dne 5. 12. 2008 převzal od L. P. veškeré přístupové kódy k bankovním účtům společnosti E., které oproti pokynu ze strany jednatelů dále nepředal, tyto si ponechal, v důsledku čehož byly v období od 29. 1. 2009 do 1. 5. 2009, kdy již byli M. Ž. a L. P. ve vazbě, nadále odesílány výše specifikované finanční částky z bankovního účtu společnosti E., vedeného u Volksbank Löbau-Zittau eG, na bankovní účet společnosti F., vedený bankou Barclays Bank PLC, Velká Británie, přičemž L. K. jako osoba ovládající a s možností dispozice s bankovním účtem společnosti D. H. (dále jen „D.“) č XY poskytl pro naplnění záměru obžalovaných spočívajícím v zastření, respektive znemožnění zpětného dohledání finančních prostředků další bankovní účty, s nimiž mohl disponovat, a to společnosti R. I. (dále jen „R. I.“) č. XY, společnosti R. A. (dále jen „R. A.“), č. XY, když právě na bankovní účet společnosti D. č. XY byly v období od 11. 8. 2008 do 10. 2. 2009 obratem převáděny veškeré finanční prostředky připsané předtím z účtu společnosti E. na účet společnosti F., č. XY, vedený u Barclays Bank, a to v celkové výši 3 558 000 €, dle aktuálního kurzu ČNB 92 197 640 Kč, a tyto finanční prostředky opakovaně, bez zjevného ekonomického důvodu převáděli mezinárodními bankovními převody mezi různými jimi ovládanými subjekty v zahraničí, zejména trasou bezhotovostních převodů z č. účtu XY společnosti F., vedeného u banky Barclays Bank PLC, Velká Británie, na bankovní účet č. XY, vedeného pro společnost D. u banky UBS AG, Švýcarsko, na bankovní účet XY společnosti R. I., vedeného u banky UBS AG, Švýcarsko, na bankovní účet č. XY společnosti R. A., bankovní účet spol. P. C. č. XY, načež byly tyto peníze zčásti transferovány zpět na území ČR, a to na bankovní účet u Komerční Banky, a. s., č. XY, vedený pro společnost S. ovládané P. P. B., na bankovní účet u Komerční Banky, a. s., č. XY, vedený pro osobu V. K., nar. XY, na bankovní účet u ČSOB, a. s., č. XY, A. K., nar. XY, manželky L. K., a zčásti byly obžalovanými převedeny na dosud neznámé bankovní účty a užity neznámým způsobem, celkem tak v období ode dne 11. 7. 2008 do 8. 4. 2009 převedli a získali peněžní prostředky ve výši 4 296 000 Euro, dle aktuálního kursu ČNB peněžní prostředky v celkové výši 111 118 135 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný L. K. a poškození zastoupení společnou zmocněnkyní Mgr. Hanou Šnyrchovou. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestech uložených tomuto obviněnému a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl za zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, uložen podle §214 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §3 odst. 1 tr. zákoníku, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 10 000 Kč, tedy celkem 3 000 000 Kč. Podle §256 tr. ř. byla odvolání všech poškozených zastoupených společnou zmocněnkyní Mgr. Hanou Šnyrchovou zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (absentuje zprošťující výrok stran neprokázaného jednání popsaného na str. 6 – 8 obžaloby).
5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , namítl obviněný, že mu nebylo ze strany nalézacího soudu umožněno vyjádřit se k navrhovaným (zjevně bylo myšleno provedeným) důkazům, a to bezprostředně po jejich provedení (především hlavní líčení 12. 4., 25. 5., 2. 6., 6. 6. 2016 a 22. 10. 2018). Soud tuto vadu, na kterou jej odvolací soud v původním zrušujícím rozhodnutí upozornil, nenapravil, přičemž odvolací soud se jeho opětovným pochybením ve svém novém rozhodnutí již nezabýval. Dovolatel v této souvislosti s odkazem na §214 tr. ř. a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu setrval na tom, že soud se obviněného musí dotázat na vyjádření po každém provedeném listinném důkazu. Procedurální pravidla hlavního líčení pak neumožňují, aby se dodatečně obviněný vyjadřoval k již dříve provedeným důkazům, a zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání vyžadují, pokud má mít možnost obviněný se k důkazům jednotlivě vyjádřit, aby tyto důkazy byly provedeny znovu. Spis je velmi obsáhlý a důkazy byly prováděny v průběhu několika let. Došlo tak k porušení procesních práv obviněného nabývajícího charakteru práva na spravedlivý proces. Dovolatel v tomto kontextu uvedl, že nalézací soud se nezabýval jeho skutečně docíleným prospěchem tak, jak mu to uložil odvolací soud (musí se vycházet z čistého prospěchu, který by měl vyjadřovat skutečnou výši obohacení). Hranice skutečně docíleného prospěchu je přitom určující podmínkou pro stanovení právní kvalifikace podle §214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle znaleckého posudku neměla společnost D. z této transakce žádný prospěch. Nelze konstatovat, že jakákoliv osoba měla z transakcí navazujících na tuto transakci jakýkoliv čistý prospěch v příčinné souvislosti s vyvedením finančních prostředků ze společnosti E. na společnost F. Vzhledem k tomu, že soudy nepřistoupily k využití znaleckého zkoumání výše uvedené skutečnosti, byla obhajoba nucena nechat si vypracovat znalecký posudek České znalecké, a. s. Z tohoto znaleckého posudku se podává, že podstatou celé transakce byla směna protihodnot, a tudíž vznik ekonomické újmy u společnosti F. lze zcela vyloučit. Znalec vyloučil i soudem předestřenou možnost fiktivnosti pohledávek, které byly předmětem výše uvedené směny. Nezohlednění, resp. opomenutí tohoto znaleckého posudku má za následek nesprávnou právní kvalifikaci skutku.
6. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , namítl obviněný, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a že v obou rozsudcích absentuje explicitní popis jeho jednání, což znemožňuje přezkoumat naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu i příčinné souvislosti. Připomněl, že trestný čin podílnictví má akcesorní povahu, tzn. je odvozen od hlavního trestného činu, u něhož musí být prokázáno, že se stal a že prostředky, se kterými by mělo být nakládáno v rámci trestného činu podílnictví, pochází právě z trestné činnosti zdrojové (hlavní). V posuzované trestní věci se zdrojová trestná činnost měla odehrávat v období od 7. 2. 2007 do 23. 12. 2008 a byla kvalifikována jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Spočívala v úmyslném vylákání finančních prostředků od blíže neustanoveného okruhu osob, a to na základě vytvoření legendy finančního sytému pod názvem E., jehož součástí byl i klub E. Dovolatel podotkl, že finanční prostředky, které byly převedeny na účet společnosti F., se nedostaly mimo dispozici pachatelů zdrojového trestného činu. Proto není splněna podmínka trestného činu podílnictví, že věc nebo hodnota je odstraněna ze sféry pachatele hlavního trestného činu a že nad ní podílník získává dispoziční moc. Dovolatel měl za to, že jeho jednání je v rozhodnutích soudů nižších stupňů popsáno zcela obecně a nelze z něj vyvozovat jakékoliv závěry. Soud neobjasňuje, v jakém časovém rozmezí a jakým způsobem měl dovolatel účty poskytnout. Není prokázáno, komu tyto účty byly poskytnuty a že byly poskytnuty za účelem páchání trestné činnosti. Od založení účtů dne 25. 7. 2007 nedošlo k žádné změně dispozičních oprávnění, tyto účty právnických osob nikomu jinému poskytnuty nebyly, chybí zde tedy fyzická složka jednání – projev vůle mající za následek nějakou změnu. Kromě toho zdrojový trestný čin se měl stát až následně v období od poloviny roku 2008 do 1. 5. 2009. Dále konstatoval, že nelze dovodit, zda bylo jeho jednání spočívající v poskytování účtů pácháno na území České republiky nebo v cizině. Všechny účty byly vedeny ve Švýcarsku, přičemž dovolatel je cizím státním příslušníkem, který neměl v České republice trvalý pobyt a žil a pracoval v cizině. Platby na účty ve Švýcarsku byly realizovány z Barclays Bank ve Velké Británii, kam byly finanční prostředky poukázány z Volksbank v Německu. Jednání kladené mu za vinu není trestným činem, absentuje příčinná souvislost a protiprávnost, chybí všechny formální znaky trestného činu. Výrok o vině je vágní a nepřezkoumatelný.
7. Výhrady vztáhl obviněný i na výrok o trestu. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , namítl, že peněžitý trest jemu uložený je nedobytný (§68 odst. 6 tr. zákoníku). Nalézací soud vycházel z předpokládaného výnosu z trestné činnosti – z neprokázaného předpokladu – a reálnou majetkovou situací obviněného se nezabýval. Odvolací soud se s ním částečně ztotožnil, když s poukazem na §68 odst. 4 tr. zákoníku uvedl, že pro určení majetkové situace bylo rozhodným, že je nebo dříve byl ovládající osobou ve společnostech, které měly mít vysoké obraty, tudíž z takového výsledku získával prospěch. Dovolatel připustil, že soud může vycházet z jeho různých příjmů a může využít i odhadu. Nicméně tento způsob je toliko podpůrný, subsidiární, a i tak je třeba majetkovou situaci částečně prověřit. Je zřejmé, že obrat neimplikuje existenci čistého zisku. Nadto poukazované obraty měly společnosti obviněného před více než 10 lety a od té doby k nim dovolatel nemá vztah. Zdůraznil, že je nemajetný, je evidován na úřadu práce, má dvě vyživovací povinnosti vůči dětem a další závazky, pobírá přídavky na dítě, je závislý na prostředcích poskytnutých státem. Peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč je tedy trestem, který zákon s ohledem na to, že je fakticky nedobytný, nepřipouští. Uvedl rovněž, že trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb., za jehož účinnosti se trestné činnosti měl dopustit) neumožňuje uložení peněžitého trestu, pokud pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch „pro jiného“ - srov. §53 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené je možné podle trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010). Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího se posuzuje, je-li to pro pachatele příznivější. Dovolatel tedy ponechal Nejvyššímu soudu na zváženou, zdali soudy postupovaly při aplikaci právní úpravy správně. Na podporu své argumentace poukázal na komentářovou literaturu a na konstantní judikaturu.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2020, sp. zn. 8 T 63/2014, zrušil a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby, anebo aby alternativně přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že ani podle současného vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že dovolatelem akcentovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky zpracovaný Českou znaleckou, a. s., proveden byl (bod 87. odůvodnění rozhodnutí), což je zřejmé i z textu samotného dovolání (bod 35. dovolání). Provedeny byly též listinné důkazy navrhované obviněným V. S. (bod 86. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Podle citovaného znaleckého posudku měla být důvodem převodů finančních prostředků ze společnosti F. na společnost D. smlouva o postoupení pohledávek. Tímto tvrzením se nalézací soud podrobně zabýval v bodě 97. odůvodnění svého rozhodnutí a na základě svých hodnotících úvah dospěl k závěru, že jde o účelovou konstrukci, která má navodit zdání legality finanční transakce. Dovolatel tedy fakticky nevytýká vadu důkazního řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech, ale napadá způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, resp. „opomenutí“ důkazů spatřuje v tom, že z nich soudy nevyvodily takové závěry, jaké by si představoval. Pokud v rámci dovolacích námitek s odkazem na znalecký posudek trvá na tom, že společnost D. ani nikdo jiný neměl z předmětné transakce žádný prospěch, pak opět jde o polemiku s hodnocením důkazů soudy. Jestliže nalézací soud některé dovolatelem navrhované důkazy skutečně neprovedl, pak tento postup dostatečným způsobem odůvodnil v bodě 107. svého rozhodnutí. Státní zástupce dále konstatoval, že pokud dovolatel formálně zmiňuje též vadu důkazního řízení spočívající v užití procesně nepoužitelných důkazů, nespecifikuje, o jaké důkazy se má jednat a v čem má spočívat jejich procesní nepoužitelnost. Ve skutečnosti se dovolatel obsáhle zabývá námitkou, podle které mu nebylo umožněno vyjádřit se k provedeným listinným důkazům. Takováto procesní námitka ovšem obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v jeho novelizovaném znění, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn ani zcela obecnými skutkovými námitkami, podle kterých byl skutkový stav zjištěn nesprávně a neúplně, nesplňuje požadavky §2 odst. 5 tr. ř., nenasvědčuje tomu, že se projednávané trestné činnosti dopustil dovolatel, apod. Totéž platí o obecném tvrzení o extrémním nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací učiněnou soudem.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tvrzení dovolatele, podle kterého finanční prostředky převedené na účty společnosti F. zůstávaly v dispozici pachatelů hlavního trestného činu, nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy. Z těch vyplývá pouze, že k prvním převodům na účet společnosti F. došlo s vědomím pachatelů zdrojového trestného činu M. Ž. a L. P. (bod 23. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), na druhé straně však ze zjištění uvedených přímo v tzv. skutkové větě vyplývá, že k převodům docházelo i v době, kdy již M. Ž. a L. P. byli ve vazbě. Především pak dovolatel pomíjí skutkové zjištění, podle kterého byly finanční prostředky po dojití na účet společnosti F. obratem převáděny na účty dalších subjektů (mj. na účet manželky dovolatele). Za bezpředmětné označil státní zástupce též námitky týkající se absence „explicitního popisu“ jeho jednání a z toho vyplývající nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolatelova účast na trestné činnosti je v tzv. skutkových větách řádně vymezena, je irelevantní, kdy a za jakým účelem byly tyto účty původně založeny. Vymezení skutku v tzv. skutkové větě ve vztahu k dovolateli z hlediska objektivních i subjektivních znaků výše uvedeného trestného činu je tedy dostačující. Pokud dovolatel zpochybňoval spáchání trestného činu na území České republiky, státní zástupce z dovolání neshledal, jaké důsledky z toho z hlediska své trestní odpovědnosti dovolatel vyvozuje. Podle spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, má obviněný dvoje státní občanství (České republiky a Kanady), a s ohledem na zásadu personality (§6 tr. zákoníku) by se proto jeho trestná činnost posuzovala podle zákona České republiky i za předpokladu, že by byla páchána v cizině. Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že předmětné finanční prostředky byly zčásti transferovány zpět na území České republiky, k jednání pachatelů tudíž přinejmenším zčásti docházelo i na území České republiky [§4 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], a námitky dovolatele jsou proto bezpředmětné. Dovolací námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhodnotil státní zástupce jako zjevně nedůvodné.
11. Co se týče dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že dovolatel vznesl převážně námitky skutkového charakteru. Nevytkl totiž, že by soudy při ukládání peněžitého trestu vůbec nebraly v úvahu negativní podmínku uložení tohoto trestu uvedenou v §68 odst. 6 tr. zákoníku, ale brojil proti skutkovým zjištěním o majetkových poměrech obviněného, jak jsou shrnuta v bodě 29. rozhodnutí odvolacího soudu. Podle státního zástupce při posuzování majetkových poměrů obviněného nepochybně lze přihlédnout též k majetkovému prospěchu získanému pachatelem trestnou činností a k výnosům z dřívější lukrativní podnikatelské činnosti, byť by tuto činnost již v době rozhodování soudu nevykonával. Pokud dovolatel zpochybnil posouzení věci z hlediska časové působnosti trestních zákonů, soudy věc kvalifikovaly podle trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) v jeho znění účinném do 31. 12. 2019. Novější právní úpravu je nutno použít jako celek, tj. včetně ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch pro sebe nebo pro jiného. Nicméně podle dovolatelem citovaného §53 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.), ve znění účinném do 31. 12. 2009, peněžitý trest bylo možno uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Zákon tedy nerozlišoval, pro jaký subjekt má být majetkový prospěch získán, resp. nestanovil výslovně, že pachatel musí usilovat o získání majetkového prospěchu výlučně pro sebe. Rozhodující pro uložení peněžitého trestu (pokud nešlo o další případy uvedené v 67 odst. 2 tr. zákoníku, resp. §53 odst. 2 trestního zákona č.140/1961 Sb.) byl podle dřívější i novější právní úpravy zištný motiv na straně pachatele. Ustanovením §67 odst. 1 tr. zákoníku byla tato podmínka precizněji formulována, nedošlo však ke změně podmínek pro ukládání peněžitého trestu.
12. Státní zástupce uzavřel, že v rozsahu, v jakém jsou podřaditelné pod deklarované dovolací důvody, jsou dovolací námitky obviněného L. K. zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného L. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
IV. Důvodnost dovolání
18. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují obviněným uplatněné dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nezjistil.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když nalézací soud obviněným akcentovaný „znalecký posudek a důkazy předložené S.“ provedl, jak je zřejmé z bodů 86. (důkazy navrhované obviněným V. S.) a 87. jeho rozhodnutí (znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví přezkoumání ekonomických daňových a účetních aspektů spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, respektive Evropské unie, přezkoumávání úvěrových transakcí, vztahů mezi propojenými osobami, činnosti člena statutárního orgánu z hlediska ekonomických zájmů, vztahů mezi majoritními akcionáři, zpracovaný Českou znaleckou, a. s.). Ostatně nelze přehlédnout, že obviněný sice namítá opomenutí předmětných důkazů, současně ale konstatuje, že jím tvrzené opomenutí spočívá v nezohlednění těchto důkazů v rámci dokazování. Ve skutečnosti tedy nevytýká neprovedení navrhovaných důkazů, nýbrž hodnocení provedených důkazů způsobem odlišným od jeho představ, což nelze považovat za vadu podřaditelnou pod kategorii vad opomenutých důkazů. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud jde o důkazy, jejichž provedení obviněný před nalézacím soudem neúspěšně navrhl, nutno poukázat na bod 107. rozsudku nalézacího soudu, z něhož se zřetelně podávají důvody, které soud vedly k nevyhovění návrhu obviněného. K tvrzenému nezohlednění uvedeného znaleckého posudku při hodnocení důkazů ještě dále viz níže.
21. Co se týče výhrady, že v řízení došlo k užití procesně nepoužitelných důkazů, nutno konstatovat, že dovolatel nespecifikoval, jaké důkazy má na mysli a v čem spočívá jejich procesní nepoužitelnost. Nutno předeslat, že Nejvyšší soud je vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Není úkolem dovolacího soudu, aby z vlastní iniciativy případné vady dovoláním napadených rozhodnutí detekoval. Za této situace se pak nelze námitkou obviněného jakkoliv věcně zabývat. Pokud podstatná část argumentace obviněného byla soustředěna k námitce, že nalézací soud nerespektoval §214 tr. ř. a neumožnil mu vyjádřit se k provedeným důkazům, dovolací soud předesílá, že tuto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný jiný, přičemž ve věci nebylo zjištěno natolik flagrantního procesního pochybení, které by představovalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Jedině v takovém případě by byl dán důvod pro ingerenci dovolacího soudu.
22. Přesto lze poukázat na bod 8. rozsudku odvolacího soudu, ve kterém se odvolací soud předmětné námitce (uplatněné již v odvolání obviněného) věnoval a konstatoval, že uvedenou procesní vadu sice vytkl soudu prvního stupně ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 To 98/2019, avšak pokud měl obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně možnost dodatečně toto své právo uplatnit, nebyly důvody pro postup podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Uvedl, že obviněný v průběhu řízení před soudem prvního stupně právo vyjadřovat se k provedeným důkazům široce využíval, a jestliže v podaném odvolání namítl, že se hodlá k provedeným důkazům vyjádřit, mohl to učinit kdykoliv, ať již v průběhu řízení před soudem prvního stupně či v řízení odvolacím. Dovolací soud shledává argumentaci odvolacího soudu správnou a postup nalézacího soudu souladným s trestním řádem. Není sporu o tom, že soud je povinen dotázat se obviněného po provedení každého důkazu, zda se chce k němu vyjádřit, i když se případně k předešlému důkazu nevyjádřil, a obviněný je oprávněn (a musí mu k tomu být dána možnost), aby se vyjádřil ke všem důkazům prováděným u hlavního líčení, o které se soud opíral při rozhodování. Vyjádření obviněného ke každému provedenému důkazu se vždy zapíše do protokolu o hlavním líčení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1976, sp. zn. 3 To 5/76 , publikované pod č. 29/1977-IV. Sb. rozh. tr.), a nevyjádří-li se obviněný, poznamená se i tato skutečnost do protokolu (srov. obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016). Dané procesní pochybení nalézacího soudu, které bylo zaznamenáno v některých hlavních líčeních konaných ve věci, odvolací soud zjistil a učinil jedním z důvodů zrušení rozhodnutí nalézacího soudu usnesením ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 To 98/2019 (viz bod 13. odůvodnění na č. l. 9906 – 9907 spisu). V následujícím období však konal soud prvního stupně četná další hlavní líčení ve dnech 13. 7. – 14. 7. 2020, 26. 8. 2020, 1. 10. 2020 a 6. 11. 2020, v nichž byly částečně opakovány řádným provedením listinné důkazy či prováděny listinné důkazy další. Nelze přehlédnout, že na základě kritiky odvolacího soudu soud prvního stupně (po ověření zvukových záznamů) též několika usneseními o opravě protokolů o hlavním líčení zhojil protokolační vady a opravil protokoly v pasážích, v nichž nebylo zcela zřejmé, zda listiny byly stranám toliko předkládány podle §213 odst. 1 tr. ř., nebo byly i výslovně čteny podle §213 odst. 2 tr. ř. Je třeba považovat za zcela adekvátní závěr, že obviněnému byl v uvedeném rozsahu poskytnut dostatečný časový a procesní prostor, aby se, byť dodatečně po předchozím provedení listinných či jiných důkazů, k těmto podle vlastního uvážení vyjádřil. Postačilo vůči nalézacímu soudu učinit projev zájmu o takový postup. Nakonec práva průběžně se vyjadřovat k důkazům prováděným po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu obviněný pravidelně a zhusta využíval, nebylo tedy překážky, aby tak učinil i ve vztahu k jakýmkoli důkazům jiným. Jako procesně přepjatý je třeba vyhodnotit požadavek obviněného, aby nutně (v zájmu bezprostřednosti a ústnosti důkazního řízení v trestní věci) jeho vyjádření k listinnému důkazu muselo předcházet jeho opakované provedení podle §213 tr. ř. Především však Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v případě procesní kvality ke skutkovým zjištěním použitých důkazů založen pouze tehdy, „jsou-li skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech“. V daném případě však obviněný vytkl, nadto nedůvodně, že se toliko neměl možnost vyjádřit k důkazům evidentně provedeným v souladu s trestním řádem. Samotné listinné důkazy nevykazují jakékoli vady procesní použitelnosti, k důkazu provedeny byly, obviněný po intervenci odvolacího soudu měl možnost se k nim (byť v určitém rozsahu dodatečně) vyjádřit, a tudíž nemohlo dovolatelem popsaným postupem dojít k porušení práva na spravedlivý proces.
23. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 77–88, body 90. – 103. rozsudku nalézacího soudu, str. 7, body 17. – 18. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je evidentní, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. V těchto souvislostech konkretizoval dovolatel pouze jedinou námitku, k níž je možno se vyjádřit, a sice že se soudy nezabývaly skutečně docíleným prospěchem dovolatele a nereflektovaly závěry znaleckého posudku Česká znalecká, a. s., podle nichž společnost D. neměla z transakce žádný prospěch. Přisvědčit jí však nelze, neboť znalecký posudek byl předmětem hodnotících úvah nalézacího soudu, avšak nebyl na základě něj vyvozen závěr podporující obhajobu obviněného. Ten se tudíž dovolává toliko od soudů odlišného způsobu hodnocení důkazů, který mu vyhovuje. Nalézací soud v bodě 103. vysvětlil, že jestliže vzal za prokázanou neodůvodněnost převodu finančních prostředků z firmy E. směrem ke společnosti F. a následně i na společnosti D. (poukázal na závěry týkající se smlouvy o postoupení pohledávek mezi těmito dvěma společnostmi), tak s přihlédnutím k tomu, že se jedná o tytéž finanční prostředky, to znamená finanční prostředky pocházející právě ze společnosti E., neboť jiné finanční prostředky na účtech těchto společností (s výjimkou společnosti R. A.) nejsou, neprobíhají zde do této doby žádné jiné obchodní transakce, když nakonec část těchto finančních prostředků končí na účtu A. K., manželky obviněného L. K., tak případný prospěch v celé záležitosti je zjevný a osobou z toho částečně profitující v celém řetězci je mj. právě obviněný L. K. Nalézací soud zdůraznil, že obviněný je jediný ze všech, kdo má možnost tímto způsobem jednat, případně možnost a motiv k ovlivnění jiných osob, a tomuto závěru odpovídá i způsob převodu jednotlivých finančních prostředků. Zde měl soud na mysli časovou posloupnost jednotlivých převodů, tak, jak původně odcházejí na účet společnosti E., poté na účet společnosti F. a následně jsou i převáděny po větších částkách na účet společnosti D. Podle soudu je signifikantní, že finanční prostředky, které jsou na účtu R. A., jsou v den jejich připsání okamžitě převedeny na účet A. K., přičemž se nejedná o jednu platbu, ale o celkem tři platby v různých dnech. Celý systém pak důvodně nalézací soud vyhodnotil jako přeposílání peněz z původního účtu společnosti E., kdy jakmile dorazí peníze na další účty, následně jsou převáděny jinam. Učinil tak logicky i ve spojení s poznatkem, že jiné obchodní transakce na zmíněných účtech společností F., D. a R. I. nefigurují.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolací soud upozorňuje, že tzv. extrémní rozpor již (od účinnosti novelizace trestního řádu k 1. 1. 2022) nelze v rámci něj úspěšně namítat. Případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů lze uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně v projednávané věci obviněný ani v rámci tohoto dovolacího důvodu svou námitku zjevného/extrémního rozporu blíže nerozvedl. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak svoji domněnku o nesprávném právním posouzení skutku založil především na skutkovém závěru, že předmětné prostředky vyváděné ze společnosti E. zůstaly v dispozici pachatelů (M. Ž. a L. P.) zdrojového, hlavního trestného činu [podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], tudíž nebyla splněna obligatorní podmínka trestného činu podílnictví, že podílník nad věcí získává dispoziční moc. Dovolatel označil popis skutku za příliš obecný, vágní a nepřezkoumatelný, v důsledku čehož nelze přezkoumat objektivní ani subjektivní stránku trestného činu, ani příčinnou souvislost (zjevně míněno mezi jednáním obviněného a následkem). Nebylo podle něj „prokázáno“, že účty dotčených společností byly poskytnuty za účelem páchání trestné činnosti, a akcentoval, že je cizím státním příslušníkem a trestná činnost měla být spáchána mimo území České republiky. Z obsahu dovolání je tedy zjevné, že své námitky obviněný vznesl toliko obecně, proklamativně, bez bližšího odůvodnění a konkretizace, především též částečně na základě opět obecně vzneseného nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, z čehož vyvodil nijak neodůvodněný závěr o absenci zákonných znaků trestné činnosti. Nezbývá než zopakovat, že není úkolem dovolacího soudu argumentaci dovolatele interpretovat a domýšlet, tudíž bylo možno reagovat pouze na ty námitky, které byly alespoň elementárně odůvodněné. V omezeném rozsahu a s jistou dávkou tolerance považoval dovolací soud námitky obviněného za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Jejich opodstatněnost ovšem neshledal. Na rozdíl od obviněného neshledal, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedené v odůvodnění obou napadených rozhodnutí není dostatečně přesně popsáno a nevykazuje všechny znaky zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (jak byla ustálena právní kvalifikace jednání obviněného s přihlédnutím ke všem kritériím rozhodným pro posouzení časové působnosti trestního zákona), se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky zločinu podílnictví tím, že se spoluobviněnými M. V. a V. S. na jiného převedli věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a získali pro jiného takovým činem prospěch velkého rozsahu.
27. Jednání obviněného bylo ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu popsáno tak (ve stručnosti), že obviněný společně se spoluobviněnými v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky společnosti E., které byly výnosem trestného činu podvodu spáchaného M. Ž. a L. P., s vědomím, že tyto peněžní prostředky byly získány trestnou činností, jednali dílčím způsobem tak, aby se část prostředků dostala do dispozice jiného, a to konkrétně tak, že M. V. mj. prosadil na post jednoho z ředitelů společnosti E. V. S., který následně sjednal Smlouvu o poskytování služeb se společností F., na základě níž, ač šlo o plnění pouze fiktivní, plynuly prostředky (v celkovém objemu cca 111 mil. Kč) bez jakéhokoli opodstatnění do společnosti F., v prosinci 2008 byli M. Ž. a L. P. ukrýváni před trestním stíháním na Slovensku a posléze vzati do vazby, přesto v období od 29. 1. 2009 do 1. 5. 2009 byly prostředky přečerpávány ze společnosti F. dále postupně přes účty společností ovládaných dovolatelem, s nimiž mohl disponovat (D., R. I., R. A.), tudíž ten poskytl specifikované účty k záměru zastřít, resp. znemožnit zpětné dohledání finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti původně vyvedených ze společnosti E., načež prostředky byly dále přes společnost P. C. transferovány zpět na území České republiky na neznámé i specifikované účty, z nichž jedním z nich byl též účet manželky dovolatele. Takto vymezený skutek podle závěru dovolacího soudu nevykazuje jakékoli nedostatky stran důsledného popisu všech zákonných znaků předmětné trestné činnosti, vyjadřuje pregnantně účast dovolatele a jeho zapojení do trestné činnosti, a to včetně návaznosti na tzv. zdrojový trestný čin i způsob, jakým prostředky z tohoto trestného činu generované byly za účelem jejich vyvedení ze společnosti E. postupně za spoluúčasti všech původně spoluobviněných ve věci předisponovávány mj. přes účty tří zahraničních společností, v nichž obviněný působil a tyto převody zajistil. Vyjádřena byla náležitě i subjektivní stránka, tj. zavinění obviněného v úmyslné formě. V tomto ohledu lze plně odkázat na bod 105. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž se soud rovněž zabýval v návaznosti na použitou právní kvalifikaci dovolatelem zpochybněnou skutečností, že se předmětná věc (v daném případě peněžní prostředky) dostala mimo sféru vlivu pachatelů hlavního trestného činu a že dispoziční moc získali tzv. podílníci. Bylo správně poukázáno a ve skutkové větě explicitně vyjádřeno, že sice prvotní platby ze společnosti E. byly realizovány osobami odsouzených jednatelů M. Ž. a L. P., nicméně vyvádění prostředků pokračovalo i po jejich odvozu na Slovensko a vzetí do vazby, kdy veškeré platební aktivity plně převzali obvinění v této trestní věci, včetně dovolatele. Je tedy zcela nepochybné, že i ten se trestné činnosti dopustil za stavu, kdy pachatelé hlavního, zdrojového trestného činu byli již zcela zbaveni možnosti dispozice s prostředky, přičemž tato skutečnost i tomu adekvátní časové období byly náležitě ve skutkové větě rozsudku též vyjádřeny. Nalézací soud dostatečně vyjádřil a odůvodnil též získání a výši prospěchu z trestné činnosti. Nelze tak v žádném ohledu považovat formulaci skutkové věty ve vztahu k zákonným znakům trestného činu za deficitní.
28. K námitce dovolatele fakticky zpochybňující působnost trestních zákonů je vhodné poznamenat, že ani tuto dovolatel blíže nespecifikoval a neuvedl, jaké by jím toliko konstatované skutečnosti měly mít vliv na trestní odpovědnost obviněného. Lze však ve stručnosti přesto odkázat na §4 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Podle odst. 2 citovaného ustanovení trestný čin se považuje za spáchaný na území České republiky, a) dopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Podle §6 tr. zákoníku podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt. V projednávané věci je obviněný státním občanem České republiky, byť má i druhé státní občanství (Kanady). S ohledem na zásadu personality (§6 tr. zákoníku) se tedy trestnost činu, který spáchal v cizině, posuzuje podle zákona České republiky. Nadto, jak správně upozornil státní zástupce, předmětné finanční prostředky byly zčásti transferovány zpět na území ČR. Jestliže tedy k jednání pachatelů docházelo zčásti i na území České republiky [§4 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], nelze přiznat výhradě obviněného opodstatnění, poněvadž i vzhledem k zásadě teritoriality (krom výše uvedené zásady personality) je jurisdikce českých soudů plně zachována.
29. Pokud dovolatel rovněž vytkl, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, učinil tak, aniž by tuto svou výtku podpořil poukazem na příslušný dovolací důvod, kterým je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolací soud nicméně podotýká, že výhradě obviněného nelze tak jako tak přisvědčit, neboť obviněným akcentované jednání obsažené na str. 6 až 8 obžaloby, které podle jeho názoru „nebylo v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno“, je plně zakomponováno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož tedy byl obviněný podstatou jednání popsaného v předmětných částech obžaloby uznán vinným, nemohl být takového jednání, resp. skutku, současně zproštěn obžaloby.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
30. Dovolatel v rámci tohoto uplatněného dovolacího důvodu namítl nepřípustnost uložení peněžitého trestu s odkazem na §68 odst. 6 tr. zákoníku, tedy je-li zřejmé, že peněžitý trest by byl nedobytný. Nejvyšší soud pak shledal tuto námitku plně důvodnou.
31. Dovolatel správně rekapituloval, na základě jakých kritérií soudy nižších stupňů peněžitý trest uložily a vyměřily. Zohlednily toliko předpokládaný výnos z trestné činnosti (bez konkretizace ve vztahu přímo k obviněnému) bez konkrétních poznatků o majetkové sféře obviněného (viz bod 112. rozsudku nalézacího soudu), odvolací soud doplnil toliko odkaz na §68 odst. 4 tr. zákoníku a úvahu o obecně předpokládaném profitu obviněného z podnikání zahraničních společností, které podle tvrzení obviněného vykazovaly v letech 2007 – 2012 obrat cca 2 mld. Kč (při výslovně zmíněném vědomí o rozdílu mezi obratem a čistým ziskem obchodní společnosti). V tomto ohledu však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nedostály potřebnou měrou povinnosti řádně prokázat a odůvodnit splnění zákonných podmínek nejen pro výměru, ale i pro samotné uložení peněžitého trestu. Přitom dovolatel oprávněně odkázal na judikaturou i odbornou literaturou prezentované požadavky na zkoumání podmínek pro uložení tohoto druhu sankce. Je sice pravdou, že při ukládání peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku je třeba přihlédnout k částkám, o které se pachatel obohatil trestným činem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 843/2017), nicméně v daném případě soudy nedospěly po provedeném dokazování k přesvědčivému závěru, zda právě obviněný a v jakém rozsahu se trestnou činností obohatil. Ač odvolací soud poukázal na §68 odst. 4 tr. zákoníku o možnosti stanovit podklady pro určení výše denní sazby peněžitého trestu odhadem, musí tento odhad vycházet z hmatatelných předpokladů a nemůže být projevem libovůle soudu.
32. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, v rámci úvah o uložení peněžitého trestu podle §67 a násl. tr. zákoníku je soud povinen nejdříve si opatřit údaje o majetkových poměrech pachatele, a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní příjem ve smyslu §68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod. Pokud jde o dobytnost peněžitého trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku, závěry soudu se musí nezbytně opírat nejen o výše zmíněné spolehlivé zjištění hodnoty majetkových aktiv pachatele, ale také o informace o jeho závazcích, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti k náhradě škody. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, pokud se soudy otázkou aplikace ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého se peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný (negativní podmínkou uložení peněžitého trestu), a to zejména co do hodnocení osoby obviněného a jeho poměrů, osobních a majetkových (ustanovení §67 odst. 3 tr. zákoníku in fine), nezabývaly, není výrok o peněžitém trestu opodstatněným.
33. O takovou situaci se v dané věci přitom jednalo. Je zjevné, že v průběhu časově náročného důkazního řízení nebyla zejména v jeho závěrečné fázi věnována pozornost aktuálním příjmovým, majetkovým, sociálním a osobním poměrům obviněného, důkazy v tomto směru soudy nižších stupňů neprezentovaly žádné (ani ve vztahu k předchozímu, již časově značně vzdálenému podnikání obviněného ve společnostech mimo území České republiky). Konkrétní podklady byly do spisu založeny po rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na žádost obviněného o upuštění od výkonu peněžitého trestu (viz č. l. 10749 a násl.). Z těchto vyplynulo, že obviněný má dvě vyživovací povinnosti k studujícím dětem a vykazuje dluh na výživném cca 540 000 Kč, který aktuálně splácí. Zpracoval přehled majetku a závazků, z nějž vyplynula nemajetnost a závazky převyšující částku 1,5 mil. Kč. Podle zpráv úřadu práce byl obviněný v evidenci uchazečů o zaměstnání v období od 10. 9. 2013 do 11. 9. 2018, 29. 1. 2019 – 27. 9. 2019 bez podpory v nezaměstnanosti. Majetkový podíl má obviněný ve společnosti M. T., avšak tato je podle doložených exekučních materiálů zatížena vymáháním pohledávky v celkové výši cca 3,6 mil. Kč. Nejvyšším soudem bylo ověřeno též tvrzení dovolatele, že poměrně nízké náklady trestního řízení v této trestní věci ve výši 11 000 Kč bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022 povoleno obviněnému splácet celkem 54 splátkami po 200 Kč z důvodu neschopnosti uhradit náklady řízení najednou, neboť je veden v evidenci úřadu práce a má dvě vyživovací povinnosti. Za daných okolností plynoucích z popsaných podkladů nelze dospět nejen k přesvědčivému závěru o schopnosti obviněného uložený peněžitý trest vykonat v rozsahu stanoveném odvolacím soudem, nýbrž jsou dány reálné pochybnosti o samotné dobytnosti uloženého peněžitého trestu obecně ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. K osobě obviněného totiž nebylo shledáno dostatek majetku, příjmů či jiných poznatků, které by činily obviněného schopným peněžitý trest vykonat, a nebyly k dispozici ani relevantní údaje, na základě kterých by soudy mohly pozitivní závěr o uložení peněžitého trestu učinit podle §68 odst. 4 tr. zákoníku odhadem. Naopak byly opatřeny poznatky o dlouhodobé nezaměstnanosti, trvajících vyživovacích povinnostech a nezanedbatelných finančních závazcích obviněného. Lze rovněž uzavřít, že tato situace není následkem zásadní změny osobních poměrů obviněného v poslední době, nýbrž je dlouhodobá a existující již v době rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
34. Stran dobytnosti peněžitého trestu bylo možno též zvažovat využitelnost prostředků složených jako peněžitou záruku za vazbu obviněného ve výši 10 000 000 Kč (přijata usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 9 To 240/2013, po jejím složení tchýní obviněného A. J., nar. XY, bytem XY, XY, Slovenská republika), která podléhá režimu §73a odst. 2 až 9 tr. ř. Podle těchto ustanovení mj. peněžitá záruka (nerozhodne-li však soud jinak) trvá do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest, na jeho zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky. V dané věci však bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 4 To 112/2020, rozhodnuto o zrušení peněžité záruky v uvedené výši a tato byla následně fakticky složitelce vyplacena zpět dne 10. 9. 2020 (viz č. l. 10 154). Od této doby tedy uvedené prostředky (složené navíc osobou odlišnou od obviněného) k dispozici za účelem eventuální úhrady peněžitého trestu podle §73a odst. 6 tr. ř. nejsou.
35. Nejvyšší soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu obviněnému podle §68 odst. 6 tr. zákoníku, tento byl uložen v rozporu se zákonem, a byl tudíž naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V. Způsob rozhodnutí
36. Nejvyšší soud konstatuje, že v případě uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. bylo dovolání obviněného L. K. dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami tyto dovolací důvody naplněny nebyly. Plně důvodnou byla shledána námitka dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 4 To 102/2021, v části výroku o uložení peněžitého trestu dovolateli, který vykazoval shora popsanou vadu. Ve zbývajícím rozsahu pak nebylo důvodu do rozsudku odvolacího soudu zasahovat. Zároveň nebylo zapotřebí podle §265 l tr. ř. rozhodovat o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, neboť dostupné podklady svědčily o obecné nemožnosti uložení peněžitého trestu obviněnému (bez ohledu na v úvahu připadající výměru), tudíž pochybení odvolacího soudu bylo napraveno již samotným zrušujícím výrokem Nejvyššího soudu. Ten rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth