ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.567.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 567/2022-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. Ch., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 12 To 199/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 83/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 3 T 83/2021, byl obviněný M. Ch. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 17. března 2020 v době okolo 5:35 hodin v obci XY na pozemní komunikaci ve směru na obec XY u výběhu pro koně, fyzicky napadl poškozeného F. P., narozeného XY, který se nacházel ve svém vozidle zn. Ford Focus tak, že ho minimálně 2 krát kopl nohou do hlavy a několikrát udeřil rukama do těla, načež se poškozenému podařilo z vozidla vystoupit a obžalovaného M. Ch. od sebe odstrčil, následně mezi nimi došlo ke vzájemné strkanici, při které M. Ch. poškozeného F. P. několikrát udeřil dřevěným kůlem o délce 75 cm a šířce 8 cm do zadní části hlavy, čímž poškozený upadl na zem na všechny čtyři končetiny a M. Ch. ho kopl nohou do obličeje, kdy tímto jednáním způsobil F. P. tržnou ránu v temenní krajině vpravo o délce 2 cm, tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině o délce 7 cm, podvrtnutí pravého kolena s natažením vnitřního postranního vazu, prokousnutí jazyka a oděrku na čele vpravo, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a pracovní neschopnost trvající od 17. března 2020 do 1. května 2020 a poranění kolene omezila poškozeného nutností pohybu s berlemi a fixací kolene na dobu 2 až týdnů“.
2. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 25.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výměře nejméně 3.000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto „trestního příkazu“, a to pod ztrátou výhody splátek.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 7.750,94 Kč a poškozenému F. P. způsobenou škodu ve výši 19.988 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 31.736,25 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 12 To 199/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku napadl závěry soudů obou stupňů o tom, že by provedené důkazy svědčily jednoznačně pro rozhodnutí o vině. Akcentoval, že na základě pečlivého zhodnocení rozporných výpovědí jeho a poškozeného a dalších důkazů se není možné tak nekritickým způsobem přiklonit k verzi poškozeného a uznat jej (obviněného) vinným podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Důkazní situace v dané trestní věci klade zvýšené požadavky na hodnocení v zásadě protichůdných výpovědí obviněného a poškozeného, neboť v takovém případě je eventuální rozsudek o vině třeba vystavět na uceleném řetězci nepřímých důkazů. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10. Soudy nesprávně hodnotily kamerové záznamy, které částečně zachytily dění inkriminovaného dne. Tyto záznamy zachytily jen pohyby vozidel a dílčí pohyby osob, samotný útok zachycen nebyl.
7. Pohyb vozidel, jak byl zachycen, nebyl v rozporu s tvrzením obviněného, a v rámci zásady volného hodnocení důkazů mělo být spíše uzavřeno, že to byla primárně jízda poškozeného, která vykazovala znaky provokativnosti až nebezpečnosti, kdy poškozený nejprve na obviněného něco pokřikoval, pak se za ním vozidlem otočil, začal ho pronásledovat a následně obviněného v podstatě vybržďoval. Hodnocení soudů týkající se kamerových záznamů je stiženo vadou, která se týká zjednodušeného pohledu na chování obviněného bezprostředně poté, co poškozený obviněného vybrzdil, což vedlo k zastavení vozidla obviněného. Závěr soudu o tom, proč by se obviněný vydal za poškozeným, když se mu dlouhodobě vyhýbal, je úvahou, která nezohledňuje značně vyhrocenou situaci, která se před incidentem odehrála ve vozidlech. Obhajoba, která upozorňovala na to, jak je možné, že „mlátil poškozeného tak silně a jeho vozidlo se přitom ani nepohnulo“, nebyla vyvrácena. Soud nehodnotil tvrzení poškozeného, že ho obviněný ještě, když byl ve svém vozidle, začal kopat do hlavy, když lze přinejmenším pochybovat o tom, zda je to prakticky vůbec možné. Hodnocení kamerového záznamu postrádá logické vysvětlení i nálezu peněženky a hodinek obviněného, které je v rozporu s tvrzením poškozeného.
8. Obviněný měl za to, že hodnocení kamerového záznamu ze strany soudu „spočívá ve značné jednostrannosti“ a má významný dopad i do dalšího hodnocení provedených důkazů, a že nalézací soud postupoval při svých úvahách v neprospěch obviněného. Při dokazování naopak soud věnoval velkou pozornost ověřování pravdivosti pokřiku poškozeného na obviněného při míjení jejich vozidel. Na kamerovém záznamu nebylo zřetelně slyšet, co poškozený z auta zakřičel. Tato skutečnost mohla být podle obviněného podstatná, protože z následného pohybu vozidla obviněného je zřejmé, že „nesrozumitelnost výkřiku“ poškozeného k obviněnému s ním poměrně emotivně zacloumala. K hodnocení této skutečnosti, která mohla být významná pro posouzení jednání obviněného a která mohla být provokujícím impulzem k incidentu, soud nikterak nepřistoupil a vůbec se jí nezabýval. Tuto skutečnost měl však soud hodnotit ve prospěch obviněného, neboť není vyloučeno, že se jednalo o snahu poškozeného konflikt vyvolat. Soud namísto toho tuto skutečnost hodnotil v neprospěch obviněného a výkřik obviněného po incidentu „Neboj se, hajzle jeden, že tě nezabiju“. Obviněný má však za to, že tato slovní ataka neměla na průběh události vliv, neboť nastala po incidentu a jednalo se o emotivní reakci obviněného poté, co ho poškozený napadl.
9. Obviněný má dále za to, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že zranění popsaná poškozeným způsobil poškozenému přímo obviněný sám svým aktivním působením. Nebylo vyvráceno tvrzení obhajoby, že si zranění kotníku i kolene mohl poškozený způsobit sám. Taktéž nebyla hodnocena zranění obviněného, která jsou patrná z lékařské zprávy a z fotodokumentace. Lékařská zpráva na zranění obviněného prokázala, že obviněný byl několikrát silně udeřen do oblasti hlavy a následek by byla minimálně jednoměsíční pracovní neschopnost, tedy rovněž se jednalo o zranění odpovídající újmě na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Odůvodnění soudu prvního stupně je podle něj v rozporu s provedenými důkazy. Provedené dokazování nesvědčí skutkovým zjištěním, jak byly popsány ve výroku napadeného rozhodnutí a oba soudy hodnotily důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, dovolatel uvedl, že rozhodná skutková zjištění neodpovídají skutkovému ději, ale odpovídají ději, v důsledku kterého na základě vyprovokované agrese ze strany poškozeného vůči obviněnému došlo ze strany obviněného ve snaze odvrátit atak poškozeného k fyzickému útoku na poškozeného. Dokazování nevyvrátilo tvrzení obviněného, že atak poškozeného měl fyzickou povahu, tedy nejednalo se o pouhý slovní útok. Následná potyčka, která měla za následek zranění poškozeného i obviněného, měla být soudem vyhodnocena tak, že nejde o trestný čin a obviněný měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. nalézací soud měl jeho jednání posoudit jako čin jinak trestný, kterým obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok proti své osobě (§29 tr. zákoníku).
11. Provedené dokazování nasvědčovalo specifickým okolnostem, za kterých ke konfliktu došlo, a v zásadě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Útoky obviněného do oblasti hlavy nebyly takové intenzity, aby způsobily poškozenému újmu a obviněný se jen bránil. Míra zavinění nebyla přesvědčivě objasněna, což lze hodnotit jako jednání v mezích nutné obrany. Dovolatel shrnul, že skutek neměl být posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ale měl být právně kvalifikován podle §29 tr. zákoníku.
12. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 To 199/2021-253, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 10. 2021, č. j. 3 T 83/2021-231, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby Městský soud v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání obviněného je postaveno z valné části na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud obviněný skutečně požaduje přesvědčivé odpovědi na všechny své výhrady, nepochybně je nalezne v odůvodněních odsuzujícího rozsudku či usnesení o zamítnutí odvolání.
14. Státní zástupce nastínil, že obviněný primárně rozporuje skutkové závěry soudů. Tvrdí přitom v podstatě, že nalézacím soudem zformulovaná skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají a za pravdivou naopak označuje svoji výpověď. Takto koncipovanou námitku sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, státní zástupce ji však shledal zjevně neopodstatněnou. Dovolatel totiž zjevně přehlíží, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce.
15. Nalézací soud přitom provedl komplexní a bezvadné dokazování a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do navazujícího formovaní skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál též odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Vytýkaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů dovodit nelze, neboť skutkový děj, jak ho vymezil nalézací soud, z provedených důkazů spolehlivě vyplývá. Zmíněný soud si byl vědom diametrálně odlišných výpovědí poškozeného a obviněného, přičemž v odstavci 11. odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl přehledně důvody, pro které shledává pravdivým popis událostí, jak je prezentoval poškozený. Pokud tedy obviněný do jisté míry vytýkal absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů vyplývají. V obecné rovině lze připomenout, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo.
16. Jistým novem je námitka obviněného, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Na prvý pohled by se mohlo jevit, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla tato námitka uplatněna způsobem právně relevantním, neboť zodpovězení otázky, zda se v konkrétní věci jedná o trestný čin, je nepochybně záležitostí správnosti právního posouzení skutku. Státní zástupce však zastává názor, že tato námitka se s vytýkaným dovolacím důvodem věcně rozchází. Obviněný totiž svůj požadavek na posouzení skutku jako jednání v nutné obraně buduje výlučně na podkladě odlišného průběhu skutkového děje, než ke kterému dospěly soudy. O nutnou obranu se tak ze strany dovolatele jednat nemohlo. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou stěžejní právě skutková zjištění Okresního soudu v Mělníku, která za správná označil taktéž Krajský soud v Praze. Z těch se podává, že obviněný nejprve napadl poškozeného kopy a údery rukou a posléze údery dřevěným kůlem a kopem. S ohledem na charakter a mechanismus útoku musel být dovolatel přinejmenším srozuměn s tím, že následek v podobě ublížení na zdraví může způsobit. Soudy proto po právu vyslovily, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Státní zástupce uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 12 To 199/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
22. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. Námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují v prvé řadě proti skutkovým zjištěním, když obviněný rozporuje závěry soudů, že provedené důkazy svědčí pro rozhodnutí o vině, tj. namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tyto výhrady jsou formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Nicméně z hlediska jejich obsahu nejsou opodstatněné. Následně obviněný tvrdí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle §29 tr. zákoníku. Tato výhrada je však podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 toliko zdánlivě, jak vyloženo níže.
25. Jak již shora řečeno, Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022].
26. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že argumentace obviněného směřující proti správnosti skutkových zjištění není ve věci nová, že již byla řešena v předcházejících fázích řízení. Soud nalézací i soud odvolací otázce skutkového děje věnovaly náležitou pozornost a přesvědčivě vyložily, proč neuvěřily verzi obviněného o průběhu událostí inkriminovaného dne. V tomto ohledu je nadbytečné, aby dovolací soud opakovaně reprodukoval to, co již podrobně popsal především soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí a na což navázal soud druhého stupně. Postačuje odkázat na hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v bodu 11. odůvodnění jeho rozhodnutí a zdůraznit, že přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů shledal výpověď poškozeného jako přímý usvědčující důkaz pravdivou. Nalézací soud tento důkaz hodnotil obezřetně a nenašel důvody věrohodnost výpovědi poškozeného zpochybňovat, a že tuto výpověď podporují ostatní důkazy. V uvedeném bodu odůvodnění svého rozhodnutí se patřičně věnoval mimo jiné ověření informací o večerním konání schůze, rozboru kamerového záznamu z vozidla obviněného i zraněním utrpěným poškozeným. Vysvětlil zde, proč neuvěřil verzi obviněného. Na to navázal soud druhého stupně v bodu 8. a násl. svého odůvodnění, mimo jiné připomněl, že výpověď poškozeného má oporu nejen v tom, jaká konkrétní poranění (včetně poranění vlasaté části hlavy) mu byla způsobena, ale také v závěrech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a že poškozeným popisovaný mechanismus vzniku poranění je takovým, který reálně připadá v úvahu. Lze shrnout, že argumentace obviněného rozporující jednotlivé důkazy neprokazuje tzv. zjevný nesoulad, nýbrž toliko se snaží předestřít jiné, realitě neodpovídající vylíčení skutkového děje tím, že se snaží zpochybnit především výpověď poškozeného. Nelze přehlédnout ani kamerový záznam, který ačkoliv nezachytil samotnou potyčku, však dokládá mimo jiné rozrušení obviněného a jeho slovní výhrůžku pronesenou na adresu poškozeného. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, tento soud nikterak neopomněl odlišnost výpovědí obviněného a poškozeného a právě v již uvedeném odstavci 11 rozebral jak důvody pravdivosti popisu děje podaného poškozeným tak důvody nedůvěryhodnosti obhajoby obviněného. Námitky předestřené dovolatelem představují toliko prostou polemiku s hodnocením důkazů učiněným soudy nižších stupňů.
27. Pokud obviněný poukazoval na zásadu in dubio pro reo, lze připomenout, že odlišná zjištění soudů, která se liší od představ obviněného, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svého rozhodnutí, jak je tomu v posuzované věci, nebyly splněny ani podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Dovolací soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
29. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (extrémní nesoulad) dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. V další části argumentace obviněný tvrdil, že jeho jednání nemělo být posouzeno podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž podle ustanovení §29 tr. zákoníku (nutná obrana).
32. Nutná obrana (§29 tr. zákoníku) je jednou z okolností vylučujících protiprávnost, které způsobují, že jednání není trestným činem, i když jinak zdánlivě naplňuje všechny znaky trestného činu. Nutnou obranou se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
33. Na prvý pohled by se mohlo jevit, že se jedná o námitku právně relevantní, avšak ve skutečnosti tomu tak není. Obviněný totiž tuto svou námitku neopřel o soudy zjištěný skutkový stav, nýbrž ji vystavěl na své vlastní, odlišné verzi skutkového děje. Výlučně na tomto podkladu pak v rozporu se skutečností tvrdil, že on nebyl útočníkem, nýbrž že se bránil útoku poškozeného, ačkoliv právě on byl tou osobou, která fyzický útok začala a na poškozeného útočil kopy, údery rukou a údery dřevěnou tyčí. Tvrzení obviněného o průběhu skutkového děje ovšem nelze akceptovat (k tomu viz shora) a při aplikaci hmotného práva je třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která závěr o nutné obraně nepřipouštějí. Přitom (stručně shrnuto) s ohledem na intenzitu, charakter a mechanismus útoku musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit následek (resp. účinek) spočívající ve zranění rázu ublížení na zdraví, přičemž takový následek (resp. účinek) skutečně způsobil . Dovolací soud proto konstatuje, že soudy užitá právní kvalifikace podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je správná.
34. Rozvedené skutečnosti lze uzavřít stručným konstatováním, že soudy nepochybily při zjištění skutkového děje, ani při jeho právním posouzení.
35. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že je zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu