ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.574.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 574/2022-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání obviněné A. P. , dříve E. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 9 To 1/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 32/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 14 T 32/2020, byla obviněná A. P. (dříve E. D.) (dále také „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněná přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 5. 7. 2019 v době od 14:15 hodin do 14:45 hodin v chatové osadě XY v obci XY nedaleko oplocení rekreačních chat ev. č. XY a XY u vozidla AUDI A6 ALLROAD QUATTRO 4F, reg. zn. XY, zaparkovaného u místní příjezdové komunikace a křižovatky tvaru „T“, nejprve vyskládala tři větší žulové kameny k zabránění odjezdu vozidla a poté, co ve 14:45 hodin k vozidlu přišla S. K., narozená XY, a zeptala se jí, zda kameny k vozidlu dala ona a z jakého důvodu, začala hádka mezi ní a S. K., do které se posléze přidala i J. B., narozená XY, kdy ženy na sebe pořvávaly a vzájemně si nadávaly, vyšla před pozemek s dřevorubeckým kalačem o délce topůrka 90 cm a 26 cm velkou štípací ocelovou části, který držela obouruč, a ze vzdálenosti cca jeden metr od S. K. křičela, že jí rozmlátí vozidlo, a dále ji vyzývala slovy „Pojď, rozdáme si to, pojď, já se tě nebojím“, čehož byly svědky děti S. K., které byly v důsledku nastalé situace vystresované a brečely.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a státní zástupce. Oba své řádné opravné prostředky zaměřili na výroky o vině a trestu, státní zástupce tak učinil v neprospěch obviněné. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 9 To 1/2022, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 9 To 1/2022, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h), m) tr. ř.
5. Namítla, že v řízení o odvolání došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, neboť v její věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Senát č. 9 nerozhodoval ve složení vyplývajícím z rozvrhu práce, tj. ve složení předsedy senátu Mgr. Romana Lady a soudců JUDr. Tomáše Jurečky a Mgr. Lukáše Barneta. Jedním ze soudců byla žena, přičemž z protokolu o průběhu veřejného zasedání nejsou změny v obsazení senátu, resp. jeho důvody, patrny a tyto ani nebyly stranám před zahájením veřejného zasedání či v jeho průběhu sděleny.
6. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vytkla, že zásadní vadou napadených rozhodnutí je skutečnost, že byla vydána v důsledku opakovaného nepřípustného zasahování krajského soudu do hodnocení důkazů provedených okresním soudem, kdy okresní soud nakonec rezignoval a kvůli nátlaku ze strany krajského soudu vydal odsuzující rozsudek. Podle názoru dovolatelky krajský soud překročil oprávnění odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů provedených soudem prvého stupně, čímž porušil její právo na soudní ochranu, princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces. Krajský soud dával okresnímu soudu pokyny k hodnocení důkazů, vyjadřoval se k věrohodnosti výpovědí obviněné a svědků a ukládal mu, které okolnosti má či nemá brát při rozhodování v úvahu. Všechny provedené důkazy hodnotil toliko v neveřejném zasedání, což je postup v přímém rozporu s §263 odst. 7 tr. ř. Krajský soud neprovedl žádný důkaz, přesto z obsahů jeho usnesení jednoznačně plyne, že důkazy samostatně hodnotil a činil si na ně vlastní názor, který pak konfrontoval s názorem okresního soudu, jemuž se jej snažil zprostředkovaně ukládanými pokyny vnutit. Nalézací soud pak vydal odsuzující rozsudek po hlavním líčení, v němž nebyly provedeny vůbec žádné důkazy. Obviněná připomněla, že v její trestní věci bylo vydáno celkem devět rozhodnutí (míněno oběma soudy nižších soudů), přičemž z těchto rozhodnutí citovala pasáže, z nichž je podle ní patrné, jak krajský soud instruoval okresní soud ohledně hodnocení konkrétních důkazů, a to bez toho, že by tyto důkazy provedl. Zdůraznila, že kompetencemi odvolacího soudu se zejména v posledních letech opakovaně zabýval Ústavní soud, kdy např. v nálezu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, vyslovil, že odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které sám neprovedl. Za významný považovala i nález ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, v němž Ústavní soud mj. vyslovil, že §263 odst. 7 tr. ř. je třeba ústavně konformně interpretovat tak, že odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nemůže přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Ústavní soud přitom v posledně citovaném rozhodnutí posuzoval postup stejného senátu odvolacího soudu, jako v předložené trestní věci. Obviněná na podporu své argumentace odkázala i na rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že soudy při úvaze o právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku nedostatečně zhodnotily všechny okolnosti případu, jak vyžaduje poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, která důsledně trvá na individuálním posuzování každého jednotlivého případu s tím, že nelze izolovaně hodnotit, zdali byl někdo napaden či ne, ale zejména je nutné hodnotit, za jakých okolností se tak stalo, proč, co bylo motivem, jaká byla odezva veřejnosti, apod. V případech trestného činu výtržnictví se musí jednat o jednání pachatele, který tímto svým jednáním projevuje celkově záporný vztah ke spoluobčanům či veřejnému pořádku. Zásadně nemá být posuzováno jako výtržnické takové jednání, které je řešením jakéhosi individuálního sporu mezi zúčastněnými, či jednání, které je jen nevhodným či nepřípadným projevem coby reakce na vyprovokování jinou osobou či jinak pochopitelného krátkodobého projevu agrese v afektu či zlobě jednajícího jedince, jinak by docházelo k nepřípustnému přepínání trestní represe, neboť trestní právo má být využíváno je pro ty nejzávažnější případy, kdy ani uplatnění odpovědnosti např. jako přestupku nepřichází v úvahu. Tuto námitku odvolací soud považoval za nedůvodnou.
8. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. poznamenala, že odvolací soud pochybil tím, že plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti uložené mu §254 odst. 1 tr. ř., z podnětu jejího odvolání zásadní pochybení nalézacího soudu neodstranil.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 9 To 1/2022, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 14 T 32/2020, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o námitku nesprávného obsazení soudu, tato v zásadě odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nepřisvědčil jí ovšem, neboť podle rozvrhu práce jsou obviněnou zmínění soudci 9. oddělení trestního úseku zastupováni, a to zástupci Mgr. Ryšánkovou a Mgr. Volovcem, a to právě v tomto pořadí. Pokud tedy některého z členů senátu zastupovala žena, s pravděpodobností hraničící s jistotou se jednalo o Mgr. Ryšánkovou a v takovém případě by se jednalo o postup rozvrhem práce předvídaný. Pokud o změně v obsazení senátu nebyla obviněná informována, podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, se nejedná o vadu, kterou by bylo možné podřadit pod označený dovolací důvod, neboť nepředstavuje nedostatek, jenž by sám o sobě svědčil o nenáležitém obsazení senátu. Rozhodné je, zda byla změna ve složení senátu provedena v souladu s v té době platným rozvrhem práce.
11. Pokud jde o námitku údajného neústavního nátlaku odvolacího soudu na hodnocení důkazů soudem nalézacím, tato by podle státního zástupce výjimečně mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) [zjevně myšleno písm. g)] tr. ř., pokud by tvrzeným způsobem skutečně došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Odvolací soud se nicméně s totožnou námitkou dovolatelky velmi podrobně vypořádal v bodech 15. – 22. a státní zástupce se s jeho argumentací ztotožnil. K nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, uvedl, že zásadní rozdíl mezi Ústavním soudem posuzovanou věcí a věcí dovolatelky spočívá v podstatě vytýkaných vad. Ve věci judikované Ústavním soudem prosazoval odvolací soud konkrétní skutkové zjištění. Ve věci dovolatelky však odvolací soud spatřoval hlavní vady v tom, že nalézací soud postupně na stejném skutkovém základě shledával, že se jedná o přestupek, o jednání se znaky trestného činu za existence okolností podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, anebo že se skutek vůbec nestal. Nejpodstatnější je však neexistence konkrétního rozporu mezi skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu. V rozhodné sporné otázce, zda dovolatelka mávala při konfliktu mohutnou sekerou (dřevorubeckým kalačem), přistoupil odvolací soud nakonec na závěry soudu nalézacího, že toto mávání nebylo prokázáno. Samotná dovolatelka pak nepopírala, že s uvedenou sekerou v závěru hádky vyšla před svůj pozemek. Ani dovolatelka neoznačila nějaké konkrétní skutkové zjištění jako neprokázané. Pouze obecně poukazuje na počet nepravomocných rozhodnutí a na to, že opakované vracení věci může být formou nátlaku. Nikoliv, že by odvolací soud takovým nátlakem prosadil takové skutkové zjištění, které by jinak nalézací soud neučinil. Dovolatelka tedy tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces, aniž by uvedla, že by se toto porušení nějak projevilo navenek – například nějakým konkrétním nesprávným skutkovým závěrem.
12. Státní zástupce konstatoval, že třetí z dovolacích námitek, tj. absenci postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z hlediska právního posouzení skutku považoval dovolatelčinu věc za hraniční. Připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož předmětem ochrany trestného činu výtržnictví primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která tyto individuální zájmy přesahuje, a dále uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu je patrno, že konflikty související s provozem na pozemních komunikacích jsou posuzovány jako činy soudně trestné – jako přečiny výtržnictví, aniž by současně bylo postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1515/2016, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1041/2019). Z pohledu pravidel dříve popsaných Nejvyšším soudem se jednání dovolatelky jeví jako méně závažné – jednalo se jen o útok slovní, dílem rozumně odůvodnitelný, bez věcných následků a spáchaný osobou dosud zcela bezúhonnou. Pokud ovšem obdobné konflikty jako výtržnictví posouzeny nebyly, jednalo se o případy konfliktů skutečně ryze individuálních (např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 553/2016, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Takovou povahu však konflikt dovolatelky neměl, poškozenou neznala, byla pro ni anonymní osobou. Jednání dovolatelky leží na pomezí jednání soudně trestného a pouze přestupkového a dovolací soud svým rozhodnutím upřesní dosavadní judikaturu. Státní zástupce za klíčový okamžik považoval až následné zbytečné vystupňování hádky, tedy časové protažení konfliktu, a zejména pak pohrůžku oním „kalačem“ – ať již verbální či neverbální, čímž původně jen slovní konflikt značně zhrubl a mohla být překročena hranice dělící jednání toliko přestupkové od jednání soudně trestného. Závěr soudů o právním posouzení skutku tak považoval za správný a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
13. Jelikož dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Obviněná v reakci na vyjádření státního zástupce vyjádřila nesouhlas s tím, že by odvolací soud neprosazoval svá vlastní skutková zjištění a tato nalézacímu soudu nevnucoval. V odůvodnění svých zrušovacích usnesení se vyjadřoval k tomu, co z důkazů vyplývá a jak by je měl nalézací soud hodnotit, a to aniž by jakýkoliv důkaz provedl. Mezi oběma soudy byl od počátku zásadní rozpor, pokud jde o výměnu názorů mezi obviněnou a poškozenými a pokud jde o to, jakým způsobem měl být držen kalač a proč s ním měla obviněná vyjít před branku. To je zcela zřetelné z rozhodnutí nalézacího soudu, kdy prvními dvěma usneseními postoupil věc k projednání a rozhodnutí přestupkové komisi. Pakliže státní zástupce uvedl, že obviněná nevytýkala neprokázání skutkových zjištění, dovolacím důvodem nemůže být námitka nesprávných skutkových zjištění, neboť dovolací soud vychází z ustáleného skutkového stavu. Jediné, co tedy mohla namítnout, bylo, že skutková zjištění vtělená do výroku napadených rozhodnutí nebyla přijata nezávislým a nestranným soudem v důsledku ústavně neakceptovatelného postupu odvolacího soudu a jako taková nemohou obstát. Stran údajné „pohrůžky“ kalačem nalézací soud ve svých prvních dvou usneseních, kterými věc postoupil k projednání přestupkové komisi, dospěl k závěru, že obviněná s kalačem před branku svého pozemku nevyšla záměrně, a už vůbec ne s cílem jím komukoliv hrozit. Teprve po opakovaných zásazích odvolacího soudu nalézací soud uvedl, že obviněná měla kalač držet obouruč. I kdyby dovolací soud seznal, že postup odvolacího soudu byl ústavně konformním, má obviněná za to, že s ohledem na okolnosti „hádky“, následky, následné jednání poškozených a jejích známých vůči její osobě a vzhledem k osobě obviněné by její jednání nemělo být posouzeno jako trestněprávní.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné A. P. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h), m) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud (i) na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná relevantně odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
21. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je vhodné zmínit, že pro posouzení, zda byl soud náležitě obsazen, je třeba vycházet z ustanovení §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, avšak tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. tohoto zákona, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998). Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení.
23. V posuzovaném případě byla věc obviněné přidělena senátu 9To. Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze platného ke dni předložení odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 14 T 32/2020, odvolacímu soudu (tj. k 3. 1. 2022, viz č. l. 370) bylo soudní oddělení č. 9 tvořeno předsedou senátu Mgr. Romanem Ladou a soudci JUDr. Tomášem Jurečkou a Mgr. Lukášem Barnetem, kteří byli zastupováni následujícím způsobem – při jednotlivých úkonech: předsedu senátu zastupuje JUDr. Tomáš Jureček, soudce zastupují Mgr. Anna Ryšánková, Mgr. Oldřich Volenec, dlouhodobé a trvalé převzetí věci: předsedu senátu zastupují v pořadí: JUDr. Tomáš Jureček, JUDr. Jitka Sochorová, soudce zastupují v pořadí Mgr. Anna Ryšánková, Mgr. Oldřich Volenec (viz verze dostupná na http://portal.justice.cz ). Z protokolu o veřejném zasedání, jehož předmětem bylo odvolání obviněné a státního zástupce, se podává, že senát 9To sestával z předsedy senátu Mgr. Romana Lady a soudců JUDr. Tomáše Jurečky a Mgr. Jany Novákové (č. l. 374). S ohledem na výše uvedené by se dovolatelce mohlo jevit, že senát Krajského soudu v Praze, jemuž byla věc obviněné přidělena, skutečně nebyl správně obsazen. Nicméně v projednávané věci je podstatné, že Krajský soud v Praze se posuzovanou trestní věcí obviněné zabýval opakovaně, poprvé v souvislosti s rozhodováním o stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 14 T 32/2020, kterým byla věc obviněné podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Městskému úřadu Černošice k projednání přestupku. Krajskému soudu v Praze přitom byla předmětná stížnost státního zástupce předložena dne 2. 10. 2020, kdy podle tehdy platného rozvrhu práce (tj. k 1. 10. 2020, viz č. l. 254) bylo soudní oddělení č. 9 složeno z předsedy senátu Mgr. Romana Lady a soudců JUDr. Tomáše Jurečky a Mgr. Jany Novákové (viz verze dostupná na http://portal.justice.cz ). Vzhledem k tomu, že podle pravidel stanovených rozvrhem práce Krajského soudu v Praze [viz Pravidla přidělování věci na trestním úseku, část B., bod 7)]: „Věc zapsaná v rejstříku To, v níž bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno krajským soudem a věc vrácena okresnímu soudu, se po opětovném nápadu přidělí do soudního oddělení, které vydalo takové zrušovací rozhodnutí; to neplatí, bylo-li takové oddělení zrušeno nebo jde-li o specializovanou věc.“, je evidentní, že senát odvolacího soudu byl správně obsazen a nedošlo k porušení práva obviněné na zákonného soudce. Ke dni prvotního nápadu věci Krajskému soudu v Praze sestával senát 9To z předsedy senátu Mgr. Romana Lady a soudců JUDr. Tomáše Jurečky a Mgr. Jany Novákové. V souladu s citovaným pravidlem uvedeným v rozvrhu práce tak senát 9To rozhodoval trestní věc obviněné ve stejném složení i po opětovném nápadu, přičemž toto složení senátu má logicky přednost před složením senátu, které by podle aktuálně platného rozvrhu práce bylo třeba dodržet, pokud by věc napadla odvolacímu soudu poprvé. Problematika zastupování soudce proto v daném případě nehrála žádnou roli, jak se domníval státní zástupce.
24. Na podkladě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněné neopodstatněnou.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno konstatovat, že obviněná nenamítala, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toliko brojila proti postupu odvolacího soudu, který podle jejího mínění nepřípustně zasahoval do hodnocení důkazů provedených okresním soudem. Takovou výhradu shledal dovolací soud podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, pokud by její důvodnost představovala porušení zásady spravedlivého procesu, zejména ve smyslu dovolatelkou zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21 (dále jen „nález Ústavního soudu“). Prizmatem tohoto nálezu pak hodnotil dovolací soud i předmětnou trestní věc dovolatelky. Ve shodě se státním zástupcem poznamenává, že odvolací soud se s předmětnou výtkou a obsahově totožnou argumentací založenou na rekapitulaci postupných rozhodnutí nalézacího soudu i soudu druhého stupně ve věci náležitě vypořádal v bodech 15. – 17. napadeného rozhodnutí, přičemž s jeho argumentací se lze zcela ztotožnit. Odvolací soud vyložil, že ve svých zrušujících usneseních upozorňoval na vnitřní rozpornost provedených důkazů, neboť okresní soud do určité míry privilegoval tvrzení obviněné nad ostatní důkazy, jeho skutkové a právní závěry nevyznívaly přesvědčivě a přetrvávaly pochybnosti o správnosti jeho rozhodnutí. Odvolací soud zdůraznil, že neměl ambici prosadit svůj vlastní názor na věc a nutit okresní soud, aby jej přejal. Vědom si prostoru, který mu zákon při přezkoumání rozhodnutí poskytuje, uvedl, že současně nemůže akceptovat, že okresní soud opakovaně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, a to aniž by jakýkoli důkaz nedůvodně favorizoval nad dalšími. Vyjádřil přesvědčení, že okresní soud nehodnotil provedené důkazy se vší pečlivostí, nevyvaroval se jednostranného pohledu na věc a z provedeného dokazování vyvozoval skutkové závěry, které vyvolávaly důvodné pochybnosti nejen o průběhu skutku, ale i o právní kvalifikaci. V usneseních, kterými postupoval věc k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu XY, vymezoval popis skutku takovým způsobem, který neodpovídal jeho úvahám vyjádřeným v odůvodnění těchto usnesení. V popisu skutku totiž konflikt mezi obviněnou a poškozenými popisoval jako vzájemný, kdy sice připustil, že následně obviněná skutečně vůči poškozeným s kalačem v ruce vyšla, nicméně dovozoval, že takové jednání nemohlo mít na poškozené žádný dopad, kdy přejímal vyjádření obviněné, že tento měla pouze proto, že s ním zrovna pracovala, a zcela pomíjel, že vyjadřování ohledně kalače nebylo z její strany po celé řízení konzistentní. Z popisů skutků a na to navazujících odůvodnění tak nebylo ve zrušených usneseních zřejmé, v jakém konkrétním jednání obviněné spatřuje okresní soud protiprávnost, pro kterou věc postupuje k projednání jako přestupku. V posledním zrušeném rozhodnutí pak okresní soud rozhodl o zproštění obviněné podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se skutek, pro který byla obviněná stíhána, stal, kdy se ale navíc v odůvodnění napadeného rozsudku zmiňoval o tom, že je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, což by znamenalo, že v případě obviněné nebyla okresním soudem zjištěna potřebná míra společenské škodlivosti jejího jednání, a postačuje tedy uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Krajský soud uzavřel, že za tohoto stavu nemohl postupovat tak, že by napadený rozsudek zrušil a obviněnou zprostil podané obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., jak je namítáno v podaném odvolání, neboť nebylo opět zřejmé, k jakým skutkovým závěrům okresní soud z provedeného dokazování dospěl, když jednak shledával, že se skutek nestal, ale zároveň poukázal na nutnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
26. Ani dovolací soud nemá za to, že by odvolací soud nepřípustně zasahoval do hodnocení důkazů provedených okresním soudem, že by soudu prvního stupně ukládal závazné pokyny, jakým způsobem má v řízení provedené důkazy hodnotit. Je vhodné obecně připomenout, že odvolací soud je soudem příslušným k přezkumu rozsudků prvostupňového soudu. Může odvolání zamítnout nebo napadený rozsudek zrušit a sám rozhodnout nebo, jako tomu bylo opakovaně v posuzované věci, napadený rozsudek zrušit a vrátit zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve věci. V případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně je odvolací soud povinen v odůvodnění vysvětlit, v čem spatřuje nedostatky napadeného rozsudku a proč je nemohl odstranit sám odvolací soud. Pokud by odvolací soud neuvedl, v čem spatřuje nedostatky rozsudku soudu prvního stupně a pouze věc bez dalšího vrátil, nalézací soud by netušil, jaké nedostatky má zhojit. Z logiky věci tak odvolací soud musí uvést konkrétní nedostatky zjištěné v rozsudku soudu prvního stupně či jeho rozporuplné pasáže, aby tak soud prvního stupně tyto chyby napravil. Soud prvního stupně nemusí provádět celé hlavní líčení znovu, jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen proto, že soud prvního stupně se v jeho odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, např. hodnotil provedené důkazy vadně nebo neúplně, nevypořádal se s tzv. opomenutými důkazy, došlo k pochybení pouze při právním posouzení jinak řádně zjištěného a odůvodněného skutkového stavu, apod. (viz Šámal, P. a kol., Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. s. 3081).
27. Přestože odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně (což dovolatelka výslovně namítala), může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o jejich správnosti, na základě čehož následně dospěje k závěru o neslučitelnosti napadeného rozhodnutí s §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud může v takovém případě vytknout vady při hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů.
28. V projednávané věci Krajský soud v Praze neukládal soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení jednotlivých důkazů dojít. Jak správně uvedl státní zástupce, spatřoval hlavní vady v tom, že nalézací soud postupně na stejném skutkovém základě shledával, že se jedná o přestupek, o jednání se znaky trestného činu za existence okolností podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, anebo že se skutek vůbec nestal. Tento závěr o podstatě rozhodnutí krajského soudu lze učinit na základě spisového materiálu, zejména s přihlédnutím k obsahu odůvodnění postupných usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 272/2020 (č. l. 260-261), ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 65/2021 (č. l. 298-300), a ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 9 To 192/2021 (č. l. 341-343). V prvých dvou případech krajský soud reagoval zrušujícím rozhodnutím toliko na nepřesvědčivou argumentaci nalézacího soudu stran údajné nedostatečné intenzity jednání obviněné v návaznosti na aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku a uložil pečlivě se vypořádat s uvedeným ustanovení (v případě prvého zrušujícího rozhodnutí i za uložení doplnění dokazování výslechem svědků). V tomto ohledu tedy nelze ani tvrdit, že by byl jakkoli vyvíjen nátlak na „skutková zjištění“ nalézacího soudu, neboť tato problematika se dotýká toliko právního hodnocení skutkového stavu. Pakliže ve druhém zrušujícím rozhodnutí krajský soud zmiňuje (č. l. 299) svědecké výpovědi poškozených i jiných osob, poukázal pouze na obsah těchto svědeckých výpovědí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a poukázal též na rozpory v logice hodnocení důkazů nalézacím soudem, v důsledku kterých shledal porušení §2 odst. 6 tr. ř. Takový postup je jistě podle výše uvedeného plně legitimní a nepředstavuje protiústavní ingerenci do bezprostředního hodnocení důkazů soudem prvního stupně. I v tomto případě krajský soud výslovně připustil možnost odlišných skutkových zjištění (které tudíž žádným, ani latentním způsobem nefixoval podle svých konkrétních představ) a možnost opakovaného posouzení skutku podle zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud však reagoval zcela excesivně následným rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 14 T 32/2020, jímž obviněnou podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro předmětný skutek. Je pak třeba plně sdílet kritiku odvolacího soudu vyjádřenou ve třetím zrušujícím usnesení, které důvodně poukázalo na rozpornost odůvodnění rozsudku stran závěru, že se skutek vůbec nestal, a zároveň opakovaného závěru, že jednání obviněné bylo takového charakteru, že je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (přitom však nalézací soud neshledal znaky žádného z přestupků připadajících v úvahu). V posledním zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze vůbec konstatovat jakoukoli ingerenci do důkazy hodnotících úvah nalézacího soudu.
29. I dovolací soud vyhodnotil, že mezi soudy nižších stupňů nepanovaly žádné významné rozpory stran skutkových zjištění, přičemž pokud jde o to, zda dovolatelka mávala při konfliktu dřevorubeckým kalačem, odvolací soud názor soudu nalézacího (že mávání nad hlavou oproti skutku vyjádřeného v obžalobě a navzdory výpovědím poškozených nebylo prokázáno) ve výsledku přijal a akceptoval tak jeho autonomní skutkový závěr a proti tomuto nakonec dovolatelka nevznesla žádné konkrétní dovolací námitky, které by jej zpochybňovaly. Postupem Krajského soudu v Praze proto nemohlo být porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud postupoval podle §254 tr. ř. a v souladu se smyslem odvolacího řízení přezkoumal, zda nalézací soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených důkazů. Pokud této povinnosti nalézací soud nedostál, rozhodl odvolací soud opakovaně o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, aniž by mu uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů, které je doménou nalézacího soudu. Aby se jednalo o závazné pokyny, v odůvodnění usnesení odvolacího soudu by muselo být stanoveno, jak má případný důkaz soud prvního stupně hodnotit, k jakým závěrům má dojít nebo jak má rozhodnout. To, že odvolací soud považoval hodnocení důkazů za nepřesvědčivé a neúplné, nelze považovat za závazný pokyn soudu prvního stupně. Odvolací soud tímto toliko poukázal na nedostatek argumentace soudu prvního stupně, který by odůvodnil jím vydané rozhodnutí, kdy hodnocení důkazů nebylo souladné s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
30. Výše uvedený nález Ústavního soudu maximálně možným instruktivním způsobem interpretoval ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. o podmínkách změny či doplnění skutkového stavu odvolacím soudem a vymezil (téměř vyčerpávající) katalog pokynů, které odvolací soud smí či naopak nesmí soudu prvého stupně ukládat, a kdy nalézací soud je mimořádně oprávněn v návaznosti na §264 odst. 1 tr. ř. v důsledku protiústavních pokynů odvolacího soudu jejich splnění odepřít. Z přezkumu obsahu zmíněných rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na předcházející rozhodnutí soudu nalézacího však nebylo zjištěno, že by nalézací soud byl zavazován ke konkrétnímu skutkovému zjištění, k hodnocení konkrétního důkazu konkrétním způsobem, hodnocení závažnosti, pravdivosti či spolehlivosti některého důkazu konkrétním způsobem apod. Odvolací soud ve svých předchozích rozhodnutích neukládal nekonzistentní, účelové, neurčité nebo obecné pokyny, ani neoperoval se skutkovými zjištěními, která nalézací soud neučinil. Na tomto závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že nálezem Ústavního soudu bylo rozhodnuto (shodou okolností) ve věci, v níž v odvolacím řízení rozhodoval týž senát 9 To Krajského soudu v Praze.
31. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se obviněná ve svém dovolání dožadovala a právně relevantně ji uplatnila (byť nikoli explicitně) v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
32. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
33. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti; u obviněné nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči její osobě. Naopak lze konstatovat, že její jednání se nikterak nevymyká činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že obviněná tím, že v chatové osadě u vozidla poškozené S. K. vyskládala tři větší žulové kameny k zabránění odjezdu vozidla, a po hádce, která se v návaznosti na toto její počínaní mezi ní, poškozenou a její matkou strhla, vyšla před pozemek na ulici s robustním dřevorubeckým kalačem, který držela obouruč, a ze vzdálenosti cca jeden metr od poškozené křičela, že jí rozmlátí vozidlo, a dále ji vyzývala slovy „Pojď, rozdáme si to, pojď, já se tě nebojím“, čehož byly svědky dvě děti poškozené ve věku cca 5 a 1 roku, které byly v důsledku nastalé situace vystresované a brečely, se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustila hrubé neslušnosti tím, že (verbálně) napadla jiného. O dostatečně vysoké společenské škodlivosti svědčí zejména způsob, jakým byl čin spáchán (hlasitá hádka zakončená pohrůžkou poškození vozidla a výzvou k fyzické roztržce, umocněnými držením sekery), místo, na kterém byl spáchán (obydlená chatová osada), pohnutky, které obviněnou ke spáchání vedly (bezdůvodné evidentní vyprovokování konfliktu umístěním žulových kamenů kolem vozidla za účelem znemožnění jeho odjezdu a konfrontace s řidičem, s jehož parkováním se obviněná neztotožnila, aniž ji parkování jakkoli omezovalo v přístupu k nemovitosti), jako i následky činu (negativní emoční dopad na děti poškozené). Intenzita hrubé neslušnosti, které se obviněná dopustila, naplňuje znaky společenské škodlivosti a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (tj. posouzení činu jako pouhého přestupku) by zde nepostačovalo. Státní zástupce v tomto ohledu relevantně akcentoval gradaci verbálního konfliktu obviněnou a zejména pak pohrůžku kalačem. Je zároveň lhostejno, že obviněná akcentovala předchozí práci na zahradě s kalačem, neboť tento evidentně třímala v rukou při předmětném jednání a objektivně mu tak vědomě dodala punc náznaku možné razantní fyzické agrese. Je tedy zřejmé, že obviněná vyprovokovala (zablokováním vozidla velkými kameny) původně pouze názorový verbální střet s poškozenou S. K. ohledně jejího parkování, který by bylo možno vnímat jako nikoli dostatečně společensky škodlivý, aby musel být řešen prostředky trestního práva. Pokud však obviněná přistoupila k vystupňování konfliktu osočováním, hrozbami poškození vozidla a výzvami ke vzájemnému fyzickému střetu se jmenovanou poškozenou, to vše za držení kalače a s přímým dopadem takového agresivního jednání na děti poškozené velmi nízkého věku, přítomné na místě činu, které zjevně utrpěly trauma, překročila hranici jednání, za kterou je třeba toto již nazírat optikou práva trestního, neboť použití prostředků práva jiného a posouzení jednání toliko jako přestupku není adekvátní a z hlediska posouzení společenské škodlivosti přiléhavé. Popsané jednání obviněné tak svědčí v duchu ustálené judikatury strany trestné činnosti kvalifikované podle §358 odst. 1 tr. zákoníku o neúctě obviněné k pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky stran individuální povahy střetu s poškozenou S. K., v důsledku které v jiných trestních věcech Nejvyšší soud zásadu subsidiarity trestní represe (s odkazem na objekt chráněný ustanovením §358 odst. 1 tr. zákoníku) aplikoval, neboť projednávaný skutek takovou povahu nemá. Obviněná se s poškozenými neznala, šlo o náhodný situační konflikt běžného typu, na základě kterého typicky vznikají podmínky pro jednání pachatelů přečinu výtržnictví. Dovolací soud tedy uzavírá, že pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nebyly v daném případě splněny podmínky.
34. Obviněná uplatnila též důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě (viz výše) odkazem na důvody dovolání podle §265i odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. podle jejího názoru existující již před napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (jímž bylo její odvolání zamítnuto), který dovolatelkou tvrzené vady svým rozhodnutím nenapravil. Pakliže však nebylo možno shledat opodstatněnými námitky uplatněné s odkazem na ostatní důvody dovolání, není důvodně uplatněn ani důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Způsob rozhodnutí
35. Nejvyšší soud uzavírá, že v dovolání obviněné A. P. relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), h), případně m) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth