ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.923.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 923/2021-1531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 305/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 125/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 9 T 125/2016 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“), uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„jako lékař sekundárního transportu rychlé zdravotní pomoci Zdravotní záchranné služby Jihomoravského kraje, p.o., a jako lékař Fakultní nemocnice XY, Pracoviště dětské medicíny, Kliniky dětské anesteziologie a resuscitace (dále též jen „KDAR“), XY, XY, dne 10. 8. 2014 v období od 21:28 hod. do 22:30 hod., a dále dne 11. 8. 2014 v období od 12:41 hod. do 17:55 hod. v XY porušil ustanovení §49 odstavec 1 písmeno a) c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění, neboť při poskytování zdravotní péče poškozenému AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterému spadla dne 10. 8. 2014 v 16.45 hod. na hrudník kovová hokejová branka,
v rozporu se zjištěným zdravotním stavem poškozeného AAAAA, který byl zřejmý ze zdravotní dokumentace z Nemocnice TGM v XY. a z klinického posouzení poškozeného (pokles tlaku na 70/40, vzestup tepové frekvence na 146/min., vzestup dechové frekvence na 53/min., dále pak dyspnoe a oligurie, kontuze plic a laboratorní hodnoty, které nasvědčovaly rozvoji traumatického šoku) nesdělil Š. B., lékařce na příjmové ambulanci, která poškozeného přijímala, přesto, že o tomto mechanizmu byl opakovaně informován matkou poškozeného R. T., mylně uvedl, že chlapci spadla hokejová branka na hlavu místo na hrudník a neupozornil na nově vzniklý šelest na srdci, stejně tak neupozornil na prochladnuté končetiny, ač tyto skutečnosti byly patrny z překladové zprávy z nemocnice v Hodoníně,
v důsledku čehož poškozený AAAAA byl přijat na Jednotku intenzivní péče KDAR a byl zde sledován převážně pro podezření z poranění mozku, ač úraz hrudníku měl být hlavní anamnestický údaj, kde díky nedostatečné péči dalších osob, jež měly poškozeného ve své péči v době po 01:00 dne 11. 8. 2014, nedošlo k intubaci a řízené ventilaci poškozeného, nebylo zajištěno přesné monitorování životních funkcí, nebylo monitorováno a upravováno vnitřní prostředí, zejména tedy nedošlo k zavedení centrálního žilního katétru a kanylky do systémové
artérie, rovněž nebylo provedeno bezodkladné kardiologické a echokardiografické vyšetření poškozeného a nedošlo k opakovaným kontrolám krevních plynů a iontů, přes trvající známky šoku s prohlubující se oligurií a metabolickou acidózou nebyl optimálně doplňován krevní objem, takže na zhoršující se zdravotní stav nebylo včas reagováno, nebyla včas stanovená diagnóza pacienta, takže nedošlo k včasné úpravě vnitřního prostředí a případně k peritoneální dialýze, rovněž pak nebyla zvážena konzultace zdravotního stavu poškozeného s vyšším pracovištěm a ani nebyla zvážena možnost včasného transportu poškozeného na vyšší pracoviště, kde by bylo možno provést chirurgickou revizi srdce na mimotělním oběhu nebo napojení mechanické srdeční podpory,
a to přesto, že poškozený AAAAA utrpěl velmi závažné poranění srdce, které bylo objektivizováno až při soudní pitvě, spočívající v defektu komorového septa, závažném poškození myokardu pravé i levé srdeční komory, a v důsledku takto nedostatečné, pouze konzervativní léčby, pak došlo u poškozeného AAAAA k progresi traumatického a kardiogenního šoku,
a přestože dne 11. 8. 2014 ve 12:41 hodin došlo v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu poškozeného k jeho překladu na oddělení ARO, kde však jako ošetřující lékař pokračoval v konzervativní léčbě poškozeného, kdy ani tehdy nebyla zahájena plicní ventilace a inotropní podpora myokardu a nebylo postupováno tak, jak mělo být postupováno již od 01:30 hodin toho dne, ale byla zavedena nesprávná léčba oběhového selhávání, které bylo řešeno pouze přívodem tekutin, které naopak nadměrně zatížilo oběhový systém a přispělo k dalšímu zhoršení funkce srdce, plic i ledvin, ač správnou léčbou by se vnitřní prostředí poškozeného stabilizovalo i při poranění srdce a k zástavě srdeční činnosti nemuselo dojít,
načež progrese traumatického a kardiogenního šoku vedla k těžkému rozvratu vnitřního prostředí s hyperkalémií a acidózou, které mohly zásadním způsobem přispět k nezvládnutelné arytmii a srdečnímu selhání, které způsobily dne 11. 8. 2014 v 17:55 hodin srdeční a oběhovou zástavu a následně dne 11. 8. 2014 v 19:45 hodin smrt poškozeného AAAAA, nar. XY“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Naproti tomu byla obviněná Š. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, která jí kladla za vinu, že
„jako lékařka Kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie Fakultní nemocnice XY, Pracoviště dětské medicíny v XY na ul. XY dne 10. 8. 2014 v době kolem 22:45 hod. v XY porušila ustanovení §49 odstavec 1 písmeno a), c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění, a dále článek 4.8.2. "Příjem pacientů" Směrnice Fakultní nemocnice Brno S/FN/0002/9, Provozní řád, platný od 1. 7. 2013, při poskytování zdravotní péče na příjmové ambulanci poškozenému AAAAA, nar. XY, kterému spadla dne 10. 8. 2014 v 16:45 na hrudník kovová hokejová branka a kterého převzala k vyšetření od P. K. a poté sama vyšetřila, avšak
- řádně se neseznámila se zdravotnickou dokumentací, která byla předána z Nemocnice TGM XY., neboť do přijímací zprávy chybně uvedla, že CT vyšetření plic a břicha je s negativním nálezem, přestože provedené CT vykazovalo zjevnou patologii, a to kontuzi plic, a neuvedla, že byl předcházejícím vyšetřením zachycen šelest na srdci, který dříve nebyl patrný,
- pacienta nedostatečně fyzikálně vyšetřila, neboť popsala končetiny jako klidné, přestože byly prochladlé, byly zjištěny před jejím vyšetřením i po něm a nezjistila šelest na srdci, který byl zjištěn při předcházejících vyšetřeních,
- řádně nezjistila anamnézu od rodičů, takže nezjistila, že kovová branka spadla na hrudník poškozeného nikoli na hlavu,
- přijala poškozeného na oddělení Jednotky intenzivní péče pouze k observaci sledování a provedení neurologického konzilia a nikoli na Kliniku dětské anesteziologie a resuscitace,
- neindikovala kardiologické a echokardiografické vyšetření ani krevní odběry poškozeného,
v důsledku čehož poškozený AAAAA byl přijat na Jednotku intenzivní péče KDAR, která
nemohla zajistit odpovídající lékařskou péči a byl zde sledován převážně pro podezření z poranění mozku, nedošlo k okamžité intubaci a řízené ventilaci poškozeného, nebylo zajištěno přesné monitorování životních funkcí, nebylo monitorováno a upravováno vnitřní prostředí, zejména tedy nedošlo k zavedení centrálního žilního katétru a kanylky do systémové artérie, rovněž nebylo provedeno bezodkladné kardiologické a echokardiografické vyšetření poškozeného a nedošlo k opakovaným kontrolám krevních plynů a iontů, přes trvající známky šoku s prohlubující se oligurií a metabolickou acidózou nebyl optimálně doplňován krevní objem, takže na zhoršující se zdravotní stav nebylo včas reagováno, nebyla včas stanovená diagnóza pacienta, takže nedošlo k včasné úpravě vnitřního prostředí a případně k peritoneální dialýze, rovněž pak nebyla zvážena konzultace zdravotního stavu poškozeného s vyšším pracovištěm a ani nebyla zvážena možnost včasného transportu poškozeného na vyšší pracoviště, kde by bylo možno provést chirurgickou revizi srdce na mimotělním oběhu nebo napojení mechanické srdeční podpory,
a to přesto, že poškozený AAAAA utrpěl velmi závažné poranění srdce, které bylo objektivizováno až při soudní pitvě, spočívající v defektu komorového septa, závažném poškození myokardu pravé i levé srdeční komory,
a v důsledku takto nedostatečné, pouze konzervativní léčby, pak došlo u poškozeného AAAAA k progresi traumatického a kardiogenního šoku, a přestože dne 11. 8. 2014 ve 12:41 hodin došlo v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu poškozeného k jeho překladu na oddělení ARO, kde však bylo obviněným P. K. pokračováno pouze v konzervativní léčbě, načež progrese traumatického a kardiogenního šoku vedla k těžkému rozvratu vnitřního prostředí s hyperkalémií a acidózou, které mohly zásadním způsobem přispět k nezvládnutelné arytmii a srdečnímu selhání, které způsobily dne 11. 8. 2014 v 17:55 hodin srdeční a oběhovou zástavu a následně dne 11. 8. 2014 v 19:45 hodin smrt poškozeného AAAAA, nar. XY“.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně odvolání. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 305/2020, napadený rozsudek podle §259 odst. 2 tr. ř. za použití §259 odst. 3, 4 tr. ř. v jeho odsuzující části ve výroku o trestu doplnil tak, že se obviněný odsuzuje podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání lékaře na odborných pracovištích ARO a JIP všech nemocnic v České republice na dobu 2 let. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny, přičemž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 305/2020 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
6. Prvně své námitky směřoval k otázce příčinné souvislosti jeho jednání s následkem v podobě smrti poškozeného, k čemuž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Uvedl, že v souladu se znaleckými posudky je nutno konstatovat, že rozhodující příčinou úmrtí pacienta byl samotný pád branky na jeho hrudník, nikoliv následná péče. Nebylo v jeho silách jakožto lékaře ARO rozpoznat a ani léčit poranění, které u pacienta nastalo. Toto poranění nerozpoznalo několik dalších lékařů včetně dětského kardiologa, který chlapce v daném čase vyšetřoval v rámci konziliárního vyšetření.
7. Soud prvního stupně podle něj nevyhověl pokynu k doplnění dokazování ze strany Krajského soudu v Brně, který jej ve zrušujícím usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 7 To 318/2018, zavázal k tomu, aby odstranil pochybnosti, zda poškozeného, a to i při vynaložení veškerého možného odborného úsilí (nejen ze strany obou obviněných), vůbec bylo možno s ohledem na jeho výjimečné a neobvyklé poranění srdce udržet při životě. Tyto pochybnosti podle obviněného nebyly odstraněny ani soudem prvního stupně opatřeným znaleckým posudkem znaleckého ústavu IPVZ.
8. Obviněný namítl, že není vůbec jasné, proč byli trestně stíháni pouze on a obviněná Š. B., a proč byl nakonec pouze on odsouzen, když soud prvního stupně konstatoval, že k pochybení v péči o poškozeného došlo již na JIP KDOCHT a že na výsledku v podobě úmrtí poškozeného se mělo podílet více osob, a to svým nedbalostním jednáním. V této souvislosti upozornil na to, že jde o nedbalostní trestný čin, u kterého je vyloučeno spolupachatelství. Stejně tak upozornil na fakt, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. ZT 10/2015, bylo podle §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání I. M. pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to právě usmrcení poškozeného AAAAA.
9. Dále považoval obviněný výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho vině za vnitřně rozpornou. Je mu vytýkáno, že B. mylně sdělil, že branka spadla poškozenému na hlavu místo na hrudník a neupozornil na nově vzniklý šelest na srdci, stejně tak neupozornil na prochladnuté končetiny, současně se ale uvádí, že tyto skutečnosti byly patrné z překladové zprávy nemocnice v XY, kterou jí přitom prokazatelně předal, a to včetně ošetřovatelské zprávy. K tomu lze uvést, že v propouštěcí zprávě z nemocnice v XY se nic neuvádí o tom, na kterou část těla poškozeného branka spadla, je tam uvedeno „dnes odpoledne spadla na chlapce hokejová branka kovová“ , ale je tam výslovně jako diagnostický závěr uvedeno „ povrchní poranění hrudníku, povrchní poranění jiných a neurčených částí hrudníku “. Stejně tak v ošetřovatelské zprávě hodonínské nemocnice je v obrazové části bolest lokalizována do oblasti břicha a hrudníku. Obě listiny byly provedeny k důkazu a obě mělo k dispozici JIP KDOCHT. Soud tak podle něj na jedné straně uvádí, že B. mylně informoval, na druhou stranu ale má za prokázané, že listiny prokazující lokalizaci bolesti a poranění hrudníku byly B. předány. I pokud by měl soud výhrady, jako že podle obviněného má, k ústnímu předání informací mezi ním a B. (zde se jejich výpovědi o obsahu ústně předaných informací liší), je zcela zřejmé, že z listinných podkladů byly informace o poranění hrudníku patrné. To, že s možností poranění hrudníku od samého počátku B. pracovala, je patrné i z jejího záznamu v dokumentaci ze dne 10. 8. 2014 v 22:48, kde jsou jako diagnózy uváděny „comotio cerebri, cont. thoracis“ , tedy komoce mozková a zhmoždění hrudníku, a nadále se s těmito diagnózami pracovalo i na JIP KDOCHT. Prokázaným předáním listin byly tedy předány na JIP KDOCHT i informace o poranění. Opakovaně bylo rovněž soudu prvního stupně vysvětleno, že pořadí zapsání diagnóz nic nevypovídá o tom, že je jedna hlavní a další vedlejší, ale jde pouze o to, že v nějakém pořadí diagnózy zapsány být musí.
10. V neposlední řadě obviněný uvedl, že soud prvního stupně nedostál v odůvodnění rozsudku povinnostem uloženým mu v §125 tr. ř., a přesto bylo odvolání zamítnuto. S ohledem na nálezy Ústavního soudu, jež v dovolání citoval, byl rovněž toho názoru, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
11. Obviněný brojil také proti uloženému trestu zákazu činnosti. Odvolacímu soudu vytkl, že pro uložení tohoto trestu neprovedl žádné dokazování, trest byl přitom stanoven v nepřijatelné výměře (kritéria uvedená zejména v §39 tr. zákoníku byla zcela opomenuta). Uvedl, že je přitom osobou plně zachovalou, je anesteziologem s dvacetiletou praxí, nebyl nikdy disciplinárně potrestán profesní organizací a od skutku popsaného v obžalobě uplynulo cca sedm let. S ohledem na současnou personální situaci ve zdravotnictví znamená výkon tohoto trestu výraznou provozní komplikaci pro jeho pracoviště. Trest zákazu činnosti tak, jak je formulován, přitom označil za zcela neurčitý, resp. pro neurčitost zcela nevykonatelný (nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12). Vznesl v tomto směru otázky, např. „Co to je ARO?“ , „Co to je JIP?“ , „Co to je odborné pracoviště?“ , „Co to je nemocnice?“ , „Pokud může vykonávat povolání lékaře, může vykonávat činnosti anesteziologa přede dveřmi oddělení ARO?“ a další.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, či aby ho sám zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby byl výkon dovoláním napadených rozhodnutí přerušen ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), přičemž uvedl, že dovolání je sestaveno z doslovných citací jednotlivých částí odvolání s rozšířením argumentace o citace judikatury a o zcela novou část stran uloženého trestu zákazu činnosti. S námitkami, že nebylo prokázáno, že by poškozený vůbec mohl svůj úraz přežít, a chybí tedy příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného, že jako lékař ARO nemohl rozpoznat ani léčit předmětné poranění srdce, že na smrti poškozeného se podílelo více osob a že informace o poranění hrudníku byla dostatečně patrna z listin, se vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich argumentací se přitom státní zástupce ztotožnil. K jednotlivým námitkám pak doplnil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., na které obviněný odkázal, není v této věci přiléhavé. Proto odkázal na rozhodnutí z jeho pohledu podstatně přiléhavější, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda lze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a úmrtím pacienta, pokud by smrt mohla nastat i při dodržení postupu lege artis, resp. pokud lékař svým nesprávným postupem jen sníží šance pacienta na přežití. Jednalo se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že zaviněným škodlivým následkem musí být smrt a že k trestní odpovědnosti lékaře nestačí, jestliže jen sníží pacientovy šance na přežití. Obdobný závěr byl pak podle státního zástupce učiněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 777/2010. Příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a úmrtím pacientky neshledal Nejvyšší soud ani ve věci, o níž rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017.
14. Dále však státní zástupce poukázal i na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud přežití poškozených za pouze hypotetické nepokládal a pouhé snížení této naděje považoval za dostatečné k dovození příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis a smrtí poškozeného. V usnesení ze dne 4. 10. 2010 sp. zn. 8 Tdo 193/2010, Nejvyššímu soudu postačovalo, aby byla příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného dovozena pouze ze „snížení naděje na přežití“. V usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 436/2012, Nejvyšší soud vedle toho, že by obviněný svým případným správným postupem mohl zabránit smrti poškozené, připustil i variantu, že nemohl (byl-li příčinou smrti edém mozku), a v takovém případě připustil trestnost jednání lékaře i pokud se o takovou záchranu alespoň nesnažil. Také v usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014, Nejvyšší soud vyjádřil, že k dovození trestní odpovědnosti postačovalo pouhé snížení šancí či naděje poškozené, přičemž Nejvyšší soud nepožadoval k dovození příčinné souvislosti prokázání jistoty, že v případě správného postupu lékaře by ke škodlivému následku nedošlo.
15. Právě tři naposledy uvedená rozhodnutí se podle státního zástupce nejvíce blíží věci obviněného. Lze z nich dovodit, že pokud soudy ve věci obviněného dovodily za daných okolností příčinnou souvislost, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, neboť naděje poškozeného dítěte na přežití byla podle znaleckých posudků poměrně výrazná a dosahovala 30 až 40 %. Rozhodně se tak nejednalo o naději pouze hypotetickou.
16. Pokud obviněný tvrdil, že soud prvního stupně nevyhověl „závaznému pokynu k doplnění dokazování“ , není z tohoto tvrzení patrno, jaké absentující důkazy měl na mysli. Odvolací soud v odůvodnění svého zrušovacího usnesení ze dne 19. 12. 2018 vyslovil ohledně obviněného požadavek na opatření revizního znaleckého posudku. Tento posudek opatřen byl a obviněnému nesvědčil – tak jako většina ostatních znalců shledal i znalecký ústav skutečnosti jednoznačně nasvědčující příčinné souvislosti mezi smrtí dítěte a postupem obviněného non lege artis . Pokud obviněný poukazoval dále na to, že se jednalo o raritní poranění srdce, které nerozpoznal ani kardiolog, pohybuje se podle státního zástupce mimo to, co je mu odsuzujícím rozsudkem kladeno za vinu. Znalci i soudy (bod 430. rozsudku soudu prvního stupně) opakovaně zdůraznili, že vina obviněného nespočívá v tom, že nerozpoznal poranění srdce, nýbrž v tom, že „pokračoval v konzervativní léčbě poškozeného“ i v době, kdy tento již vyžadoval plicní ventilaci a další zde uvedené lékařské úkony a namísto toho jen zajistil přívod tekutin, což samotné bylo kontraproduktivní. K pozdnímu stanovení diagnózy jen přispěl tím, že „mylně uvedl, že chlapci spadla hokejová branka na hlavu místo na hrudník.“
17. Obviněný tedy konstruoval skutkovou okolnost, která mu za vinu kladena není (že nediagnostikoval poranění srdce) a naopak pomíjel okolnost, která mu za vinu kladena je (že nereagoval na špatný zdravotní stav poškozeného – bez ohledu na to, co bylo jeho důvodem – to ani nebylo za dané akutní situace podstatné). Obviněný je vinen nikoliv tím, že poškozenému neléčil poranění srdce, nýbrž že jej neudržel při životě a zmařil tak šanci, že jeho poraněné srdce se samo zahojí nebo že bude včas operováno.
18. Státní zástupce dále uvedl, že pokud obviněný poukazoval na odpovědnost ostatních lékařů, je tato připomínka přiléhavá, avšak nic nemění na jeho trestní odpovědnosti, neboť obviněný byl lékařem do péče o poškozeného nejvíce zapojeným, jak podrobně popsal soud prvního stupně v bodě 422. svého rozsudku. Napadl-li obviněný skutkové okolnosti, není podle státního zástupce zcela zřejmé, v jakém směru je napadá, když jím tvrzené skutkové okolnosti soudy uvádějí. Navíc obviněný ani námitku tzv. extrémního nesouladu neuplatnil.
19. Státní zástupce proto shrnul, že takové námitky zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní h) tr. ř.] odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné, neboť popis skutku obsahuje dostatečné okolnosti pro právní posouzení jednání obviněného jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
20. K další části dovolání, v níž obviněný brojil proti uloženému trestu zákazu činnosti, státní zástupce uvedl, že námitky do přiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nepřiměřenost může posoudit mimo dovolací důvody, avšak toliko v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Takovou námitku však obviněný ani neuplatnil, přičemž ani nic podle státního zástupce nenasvědčuje tomu, že by uložení předmětného trestu zákazu činnosti bylo sankcí extrémně nespravedlivou. I při zohlednění značného odstupu od doby spáchání skutku a uznání dalšího bezproblémového působení obviněného na svém pracovišti nelze pominout přísný odsudek postupu obviněného i ostatních lékařů pracovišť JIP i ARO brněnské dětské nemocnice ze strany přibraných znalců. K tomu státní zástupce odkázal na shrnutí jejich postupu v bodech 150. až 163. odůvodnění rozsudku se závěrem, že tito lékaři se „propozorovali až ke smrti nezletilého“.
21. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohla podle státního zástupce odpovídat námitka, že se jedná o trest natolik neurčitý, že není vykonatelný. Obdobně posoudil Nejvyšší soud nedobytnost peněžitého trestu ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr. Uložený trest zákazu činnosti však za neurčitý státní zástupce nepovažoval. Naopak jej shledal velmi jednoznačným – obviněný nemůže pracovat na pracovištích obdobných ARO a JIP, tak jak zná tato pracoviště z dětské nemocnice v XY. Pokud by přesto došlo k pochybnostem, zda konkrétní pracoviště patří mezi pracoviště zakázaná, Nejvyšší soud by považoval za rozhodný materiální obsah takové činnosti. K tomu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 460/2013, z nějž vyplývá, že je vždy nutné „zvažovat zejména skutečnou povahu jednání, pro které se řízení vede s tím, v čem zásadně spočívá činnost konkrétním rozhodnutím takovému pachateli zakázaná“.
22. Ačkoliv tedy nyní nelze podle státního zástupce odpovědět na všechny myslitelné varianty pracovního zařazení obviněného, okruh jemu zakázaných činností je dostatečně jasně vymezen tak, aby z něj bylo možno jednoznačně dovodit jejich materiální obsah. V případech sporných, nastíněných v dovolání, by případné trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku záviselo právě na onom vyhodnocení materiálního obsahu vykonávané činnosti. V této části považoval proto státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť se nejedná o trest pro svou neurčitost nevykonatelný, tedy nepřípustný.
23. Závěrem státní zástupce shrnul, že částečně námitky obviněného neodpovídaly formálně deklarovaným dovolacím důvodům, částečně se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
24. V replice se obviněný opět vyjádřil k tomu, zda bylo možno poškozeného při jiném postupu vůbec udržet při životě, resp. podle něj nebyly pochybnosti v tomto směru dokazováním odstraněny. Naopak se jeví, že šance na záchranu života byla v podstatě hypotetická. Obviněný setrval také na svém závěru o neurčitosti uloženého trestu.
III.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
26. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 305/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
29. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [dříve písm. h)] může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
31. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [dříve písm. l)] je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
32. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky směřující proti výroku o vině v zásadě lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h) tr. ř.], byť do značné míry směřovaly do oblasti skutkové a procesní, když obviněný namítl, že soud prvního stupně nevyhověl závaznému pokynu k doplnění dokazování, a polemizoval s provedenými důkazy a jejich (vy)hodnocením soudy nižších stupňů. Podstata jeho námitek spočívala v tom, že ani po doplnění dokazování znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda i při vynaložení veškerého možného odborného úsilí vůbec bylo možno udržet poškozeného při životě s ohledem na jeho výjimečné a neobvyklé poranění srdce (vzniklé pádem branky na hrudník), resp. že se jmenovaný ústav s touto otázkou nevypořádal odlišně od již ve věci vypracovaných znaleckých posudků. Současně je třeba uvést, že tzv. extrémní nesoulad obviněný neuplatnil.
33. Takovým námitkám však Nejvyšší soud nepřisvědčil. Soud prvního stupně opatřil revizní znalecký posudek, a to právě zmiňovaný posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Skutečnost, že závěry učiněné v tomto posudku nevyznívají ve prospěch obviněného a že tento s nimi nesouhlasí, neznamená, že soud prvního stupně nerespektoval pokyn k doplnění dokazování, resp. že nebyly rozptýleny pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě úmrtí poškozeného (viz níže). Obviněný na základě jím citovaných pasáží ze závěrů znalců prof. MUDr. Tomáše Tláskala, CSc., a prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., namítl, že tyto pochybnosti s ohledem na vzácnost a závažnost poranění srdce odstraněny nebyly, avšak opomíjí při tom tu skutečnost, že nebyl odsouzen za to, že nerozpoznal raritní poranění srdce, neboť i v popisu skutku je uvedeno, že poškozený utrpěl velmi závažné poranění srdce, které bylo objektivizováno až při soudní pitvě. To, co je obviněnému kladeno za vinu, je, že v „jeho“ oboru, v němž je atestován, nepostupoval v souladu s poznatky lékařské vědy (bod 430. rozsudku soudu prvního stupně). Nereagoval na rozvíjející se traumatický a kardiogenní šok, poté, co byl poškozený přeložen z oddělení JIP na ARO, resp. do jeho péče a pokračoval v konzervativní léčbě, přestože tento již vyžadoval umělou plicní ventilaci a provedení dalších lékařských úkonů. Mělo být přistoupeno k urgentním intervencím (převedení pacienta do resuscitační péče, včetně intubace a invazivního zajištění), a to zcela jistě bez ohledu na nepříznivou prognózu navíc až posmrtně definovaného poranění srdce (bod 367. rozsudku soudu prvního stupně).
34. Možno alespoň ve stručnosti dále z rozsudku soudu prvního stupně připomenout, že abnormální nálezy oběhu u poškozeného byly detekované již 10. 8. 2014 v 19:06 hod. (bod 361. rozsudku soudu prvního stupně). Klinický nález však umožňoval identifikaci oběhové nestability a rozvoje šoku nejpozději 11. 8. 2014 v 1:43 hod. Nejpozději od tohoto momentu měla být zahájena intenzivní léčba šoku, mj. zavedením umělé plicní ventilace (bod 362. rozsudku soudu prvního stupně). V době, kdy byl poškozený přeložen na ARO, tj. 11. 8. 2014 v 12:41 hod., nebylo tedy o traumatickém šoku kombinovaném s kardiogenním pochyb (bod 358. rozsudku soudu prvního stupně – „Na JIP od 10. 8. 2014 v 22:48 do 11. 8. 2014 v 12:41 docházelo k progresi tohoto šoku“. ), stejně tak o nutnosti intubace a uvedení do umělého spánku (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně). Znalecký ústav IPVZ v tomto směru připomněl, resp. označil za správné závěry, k nimž dospěl i znalec prof. MUDr. Tomáš Tláskal, CSc., že po přeložení na ARO měl být poškozený okamžitě zaintubován, napojen na dýchací přístroj, měly se zavést kanyly pro monitorování tlaku a vnitřního prostředí. Bylo rovněž uvedeno, a to je nutno zdůraznit, že i druhý den kolem 1 hodiny byl zdravotní stav poškozeného zvratný, byly pořád jisté rezervy, ale za předpokladu, že tam byla jasná diagnóza (srov. také bod 428. rozsudku soudu prvního stupně). Do poslední chvíle se nevědělo, co se léčí, přičemž podle pitevního nálezu byly velké výpotky v pohrudničních dutinách, čili dítě selhávalo už delší dobu (bod 365. rozsudku soudu prvního stupně). Ústav se mj. ztotožnil také se závěry znalce MUDr. Vladimíra Mixy, Ph.D., který označil postup léčby na ARO za zbytečné konzervativní, byla podle něj podceněna léčba oběhového šoku, chybou bylo nezahájení umělé plicní ventilace a inotropní podpory myokardu (bod 366. rozsudku soudu prvního stupně). Zahájení této inotropní podpory, jež by byla součástí resuscitační péče, která by, stejně jako umělá plicní ventilace, významně snížila dechovou práci, zlepšila výměnu krevních plynů a tím i okysličení poraněného myokardu (bod 374. rozsudku soudu prvního stupně). Naposled jmenovaný znalec přitom za největší problém označil právě tu skutečnost, že poškozený zůstal dlouho, a to i poté, co byl na ARO, bez řízené ventilace. Poškozenému se tak nedostalo úlevy umělou plicní ventilací a umělým spánkem, což by výrazně ulevilo dechové práci a srdci a snížilo by jednoznačně metabolický nárok srdce, plic i zbylého organismu (bod 374. rozsudku soudu prvního stupně). Podle znalce prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., omezit spotřebu kyslíku umělou plicní ventilací bylo jedinou možností, která přicházela v úvahu, jestliže ostatní učiněná opatření byla neúčinná (bod 275. rozsudku soudu prvního stupně).
35. Podle závěrů znalce prof. MUDr. Tomáše Tláskala, CSc., které za správné označil i IPVZ, se mohl správnou léčbou celkový stav dítěte stabilizovat i při poranění srdce a k zástavě srdeční činnosti nemuselo dojít. Poškození srdce bylo velice závažné a s největší pravděpodobností by šance na přežití nebyla vyšší než 30 až 40 % ani při optimálním postupu. Na druhé straně se však podle něj nedala vyloučit možnost chirurgického ošetření srdečního poranění kardiochirurgem a dokonce ani spontánní vyhojení srdečního poranění při stabilizaci vnitřního prostředí správným léčebným postupem (bod 372. rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že poškozený nebyl kontinuálně monitorován a intubován však snížilo šanci na úspěšnou obnovu činnosti srdce a plic (bod 369. rozsudku soudu prvního stupně). Péče o poškozeného byla od okamžiku překladu z XY nemocnice do FN XY chaotická, ať již v důsledku špatné diagnózy, jeho neumístění na ARO, tak i celé řady přehmatů. Kvůli tomu došlo ke zmaření několika hodin, kdy byla velká šance zjistit příčinu stavu nezletilého a léčit jej (bod 162. rozsudku soudu prvního stupně). Znalec uvedl, že po dobu pobytu na JIP a ARO se lékaři v podstatě propozorovali k smrti nezletilého (bod 163. rozsudku soudu prvního stupně). Jak uvedl soud prvního stupně v bodě 429. svého rozsudku, ani podle dalších znalců se nejednalo o nevyléčitelné poranění, když „[p]ři správné a včasně stanovené diagnóze (čemuž prvé řadě zabránil obžalovaným vyfabulovaný mechanismus vzniku zranění a s tím spojená diagnóza) a při správné reakci na objektivní zdravotní stav nezletilého (včasné zavedení umělé plicní ventilace a dalších úkonů uvedených ve skutkové větě výroku) by se jednak jeho přetěžovanému organismu ulevilo, získal by se potřebný čas pro provedení příslušného zákroku, ne-li i pro správné stanovení diagnózy a tomu odpovídajícímu postupu (k čemuž beztak nikdy nedošlo). Není ani vyloučeno, jak uvedl prof. Tláskal, že by došlo k samovolnému vyhojení. Každopádně zde byl prostor pro překlad na specializované pracoviště a provedení operace, byť s nejistým výsledkem. Rozhodně by však v takovém případě nedocházelo pouze k jeho umírání, urychleném v důsledku nadměrného podávání tekutin a jinak za nečinnosti ošetřujících lékařů, počínaje P., přes Š., S., V. a dovršené nečinností obžalovaného K. To vše objektivním skutečnostem o stavu nezletilého a poznatkům lékařské vědy navzdory.“
36. Obviněný v dovolání, potažmo v replice argumentoval názorem prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., že ani při správné léčbě šoku nebylo možno učinit závěr, že by poškozený přežil, a na základě toho namítl, že nebyly rozptýleny pochybnosti o tom, zda by bylo možno poškozeného udržet při životě při jiném postupu. K tomu je možno uvést a upřesnit, že podle jmenovaného znalce, pokud by ve FN XY správně léčili poškozeného ve stavu šoku, byla by zde jistota, že by nezemřel na neadekvátně léčený šok, jakkoliv není jistota, že by nezemřel v důsledku jiných okolností, třeba pooperačních komplikací (bod 260. rozsudku soudu prvního stupně). Tvrdil-li také obviněný, že znalec prof. MUDr. Tomáš Tláskal, CSc., zásadně změnil názor, jestliže uvedl, že by šance na přežití nebyla vyšší než 30 až 40 % ani při optimálním postupu, a poté, shrnuto, že je obecně tupých poranění srdce relativně málo a jedná se o velice raritní nálezy, nutno konstatovat, že takové závěry si nijak neodporují. Nejvyšší soud opakuje, že není obviněnému kladeno za vinu, že nerozpoznal raritní poranění srdce, ale že pokračoval v konzervativní léčbě poškozeného a nereagoval odpovídajícím způsobem na jeho šokový stav. Tedy tímto svým postupem (potažmo postupem dalších osob) podstatně snížil šanci na přežití poškozeného, když 30 až 40% možnost na přežití rozhodně není zanedbatelná, naopak ji lze označit za poměrně výraznou, rozhodně ne toliko hypotetickou. Jinými slovy řečeno, správným postupem mohla být vytvořena nikoliv nereálná možnost zachránit poškozenému život (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 436/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 193/2010). Jakkoliv tedy neexistovala jistota, že by poškozený i při správné léčbě nezemřel, naděje na přežití by byly vyšší, resp. nezemřel by na neadekvátně léčený šok. Nutno přitom ještě dodat, že uvedená 30 až 40% šance na přežití byla navíc stanovena znalcem prof. Tláskalem s ohledem na místní situaci, přičemž poškozeného bylo možno transportovat na vybavenější pracoviště (bod 373. rozsudku soudu prvního stupně).
37. Pouze na okraj lze s ohledem na obsah repliky obviněného na tomto místě poznamenat, že znalec prof. MUDr. Tomáš Tláskal, CSc., jehož závěry označil za správné ve svém posudku i IPVZ, byl vyslechnut při hlavním líčení. Souhlas obviněného se čtením posudku tohoto znalce ve smyslu §211 odst. 5 tr. ř. proto nebyl potřebný.
38. Možno dále zopakovat, co konstatoval již odvolací soud, a to že „na věci nic nemění ani skutečnost, že před přeložením na ARO k obviněnému byla poškozenému poskytována nesprávná léčba již na oddělení JIP“, neboť právě pro zhoršující se šokový stav byl poškozený na ARO přeložen“ . Jak přitom plyne z výše citované pasáže rozsudku soudu prvního stupně v bodě 35. tohoto rozhodnutí, zvolený postup „léčby“ – jak na JIP, tak na ARO – vycházel do jisté míry již z té mylně předané informace obviněným, že poškozenému spadla kovová branka na hlavu, přičemž ve skutečnosti mu spadla na hrudník. Znalec prof. Tláskal uvedl, že ono nepřesné uvedení údajů v překladové zprávě ohledně povrchního poranění hrudníku a chodce zraněného při srážce s jízdním kolem přitom nelze brát jako omluvu ve vztahu k obviněnému. V diagnostickém závěru se totiž píše o poranění hrudníku a obviněný měl mít informace z první ruky, pokud chlapce přijímal. Uvedené údaje o zraněném chodci byly napsány kvůli nutnosti zadat nějaký kód. Obviněný však jako lékař, profesionál, měl velice dobře vědět, o co jde. Byl u všeho, byl od začátku, byl v sanitce při transportu, věděl už při překladu, jak k tomu došlo, a nelze se odkazovat na to, že není povinností lékaře tyto informace předávat (bod 161. rozsudku soudu prvního stupně). Nepředání informace o mechanismu úrazu a průkazu nového šelestu na srdci označil za jednu z příčin, proč se vyšetřování a celková péče obrátily nesprávným směrem. Ze znaleckého posudku IPVZ, který souhlasil s hodnocením znalce MUDr. Vladimíra Mixy, Ph.D., stran vyjádření obviněného k neupozornění na mechanismus úrazu a šelest na srdci, jelikož obojí bylo dostatečně popsáno v překladové zprávě, se podává, že takové tvrzení lze označit za non lege artis postup při předání pacienta z vozu záchranné služby na lůžkové oddělení. Rovněž se uvádí, že obviněný tímto vyjádřením snížil roli lékaře RLP na pouhého převozníka nemocného a dokumentace (č. l. 1279). Toto zjištění dokresluje nedbalý přístup obviněného, který vedl k dalšímu nesprávnému postupu v péči o poškozeného.
39. V návaznosti na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud v obecnosti připomíná, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.
40. Jsou-li skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena právě z těchto hledisek, pak je možno učinit spolehlivý závěr, že zaviněné (nedbalostní) jednání obviněného, spočívající v tom, že uvedl nesprávné místo dopadu branky na poškozeného a neupozornil na další informace o poškozeném, a především v tom, že pokračoval v konzervativní léčbě i poté, co byl poškozený přeložen z JIP na ARO, bylo zjevně příčinou dostatečně významnou pro způsobení následku v podobě úmrtí poškozeného. Toto jednání tedy bylo v příčinné souvislosti s uvedeným následkem (účinkem).
41. Nejvyšší soud si je přitom vědom závěru, vycházejícího ze znaleckých posudků, že úmrtí nezletilého bylo výsledkem systémového selhání lékařů dvou pracovišť FN XY, podcenění ve všech složkách. Ostatně soud prvního stupně připustil, že by bylo namístě trestní stíhání i dalších osob (bod 400. rozsudku soudu prvního stupně). Je však třeba uvést, že posouzení trestní odpovědnosti jiných osob nebylo vzhledem k zásadě obžalovací předmětem posouzení ze strany soudů v předmětném trestním řízení. Podstatou obžalovací zásady, primárně vyjádřené v §2 odst. 8 tr. ř., která je následně promítnuta v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., je rozdělení procesních funkcí mezi obžalobu, obhajobu a soud. Trestní stíhání před soudem je možné jen na podkladě obžaloby (resp. i návrhu na potrestání případně návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu), kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce (§180 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba tím stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu. Soudům právě s ohledem uvedenou zásadu, kterou jsou vázány, nepřísluší relevantně řešit otázku trestní odpovědnosti dalších osob než těch, na které je obžaloba podána. Nezahájení trestního stíhání vůči jinému tudíž nemůže mít pro dovolací řízení v předmětné věci žádný důsledek. Tímto se Nejvyšší soud vypořádává s námitkou obviněného, že se v průběhu dokazování řešila vina toliko dvou obžalovaných, nikoliv dalších osob. V této souvislosti je přitom třeba ještě uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, tedy když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, publikovaný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
42. S ohledem na uvedené je nadbytečné se zabývat námitkou, že se jednalo o nedbalostní trestný čin, u kterého je vyloučeno spolupachatelství. Avšak je možno k tomu uvést, že již v usnesení dne 25. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014, se Nejvyšší soud v tomto směru vyjádřil, a to tak, že z rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68, publikovaného pod č. 50/1968 Sb. rozh. tr., (nikoli pouze z právní věty) vyplývá, že „[u] činů spáchaných z nedbalosti není sice možné spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jsou však možné případy spolupachatelství podobné, jestliže několik osob vědomým jednáním směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek (ublížení na zdraví) sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti. Rovněž jako spolupachatelství se tu posuzují jednání, která tvoří řetěz a vyústí v následek zaviněný z nedbalosti.“
43. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami stran uloženého trestu zákazu činnosti. Považoval-li jej obviněný za nepřiměřený, takovou námitku pod uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) [dříve písm. h)] tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný přitom namítal nesprávné vyhodnocení těchto kritérií.
44. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu tehdy, jestliže by byl uložený trest neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
45. O takový případ se však v dané věci rozhodně nejedná, resp. nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Ostatně obviněný takto ani v dovolání neargumentoval. Ve shodě se státním zástupce je přitom nutno uvést, že na uložený trest zákazu činnosti nelze nazírat jen z určitého jednostranného pohledu na potřebu odborného růstu obviněného či personálního pokrytí jeho pracoviště. Je to právě otázka citelnosti uloženého trestu, aby byl naplněn jeho účel, kterým je jak ochrana společnosti před případným dalším trestněprávním pochybením obviněného, tak určité výchovné působení na něj, jež by se projevilo alespoň jeho minimální sebereflexí, kterému ani nebyl zakázán výkon obecné praxe lékaře (jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom odborného zaměření obviněného). V neposlední řadě pak z hlediska generální prevence v sobě uložený trest zahrnuje i varování ostatním jeho kolegům. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud uložení tohoto trestu odůvodnil v bodě 9. svého rozsudku, když se vypořádal i s tím, proč neuložil tento trest ve výměře 6 let a na výkon povolání lékaře jako takového, jak bylo navrhováno státní zástupkyní.
46. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. by odpovídala druhá námitka, a to stran neurčitosti uloženého trestu zákazu činnosti, avšak opodstatněnou ji Nejvyšší soud neshledal. Opět ve shodě se státním zástupcem je nutno konstatovat, že obviněný dovozuje tuto neurčitost z toho, že rozsahu zakázané činnosti nerozumí. Přitom ovšem relativizuje význam zdravotnických zkratek a pojmů běžného života takovým způsobem, jemuž nelze přisvědčit. Obviněný vznášel v dovolání dotazy, zda odborným pracovištěm nemůže být jen soubor místností, když mu musí být zřejmé, že se jedná o úsek organizační. Nastolil-li obviněný otázky stran významu slov ARO a JIP, je třeba uvést, že v průběhu celého trestního řízení těchto zkratek sám užíval, aniž by považoval za nezbytné opakovaně vysvětlovat jejich smysl. Stejně tak necítil jakoukoliv potřebu obsahově vymezit, co je to nemocnice, pokud hovořil o svém pracovišti v XY nebo o nemocnici v XY. Pokud se podivoval nad tím, proč může vykonávat povolání lékaře, avšak toto je mu zakázáno na odborných pracovištích ARO a JIP, pak již odvolací soud v tomto směru odůvodnil, že jako lékař – specialista profesně selhal, a proto je třeba tento trest přísně specifikovat, a tedy ho vztáhnout výhradně na vysoce odbornou činnost uvedeného typu. Nejvyšší soud pak dodává, že při posuzování toho, zda konkrétní pracoviště patří mezi pracoviště obviněnému v rámci uloženého trestu zakázaná, je třeba považovat za rozhodný materiální obsah činnosti na takovém pracovišti prováděné.
47. Pro úplnost je možno uvést, že uplatněné dovolací důvody Nejvyšší soud posuzoval ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [dříve l) tr. ř.], který obviněný také uplatnil. Jelikož však Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že odvolací soud pochybil, jestliže jeho odvolání zamítl, nemohl být věcně naplněn ani tento dovolací důvod.
48. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 7 To 305/2020, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 9 T 125/2016, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
49. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
50. Obviněný v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ale neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu