ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.954.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 954/2022-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný G. K. , nar. XY, XY, státní příslušník Gruzie, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 44 To 185/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 55/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 9 T 55/2022, byl obviněný G. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §353 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání tří let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – popsaného zavíracího nože. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. K.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný G. K. dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněným S. K. výše uvedených přečinů tím, že
dne 9. 4. 2022 kolem 00:20 hodin v Praze 1, na ulici XY, před klubem XY, poté co byli vyvedeni ochrankou klubu za předchozí nevhodné chování ven před vchod klubu, začali za přítomnosti ostatních návštěvníků klubu oba slovně napadat člena ochranky, poškozeného P. P., narozeného XY, načež obžalovaný G. K. vytáhl nůž s hnědou rukojetí s nápisem Opinel a s čepelí o délce 15 cm a obžalovaný S. K. vytáhl tzv. boxera, kterým se ohnal směrem k poškozenému, a to v bezprostřední blízkosti jeho obličeje, přičemž o poškozeného lehce zavadil v oblasti levého spánku, aniž by mu tímto způsobil zranění, a zároveň začali oba obžalovaní směrem k poškozenému vykřikovat, že jsou z Gruzie a že poškozeného zabijí, což obžalovaný G. K. doprovázel gestem, kdy zmíněným nožem naznačil podříznutí hrdla, načež otočil čepel nože do blízkosti obličeje poškozeného a opět opakoval, že ho zabije, rovněž za opětovného naznačování podříznutí hrdla, čímž vzhledem k obsahu sdělovaných výhrůžek, jež byly doprovázeny a umocněny gesty a užitím nože a tzv. boxera, v poškozeném vzbudil důvodnou obavu o jeho zdraví a život.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 9 T 55/2022, podali oba obvinění v celém rozsahu odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 44 To 185/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 44 To 185/2022, podal obviněný G. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., označil za „lživý“ závěr odvolacího soudu, podle něhož provedl nalézací soud potřebné a reálně dostupné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, a vytvořil si tak odpovídající skutkový základ pro svoje rozhodnutí. Nedůvodně nebyl proveden navrhovaný důkaz v podobě videozáznamu incidentu. V rámci veřejného zasedání vedeného Městským soudem v Praze založil substitut obhájce obviněného do trestního spisu fotografii zachycující venkovní prostory před vchodem do klubu XY, ze které jasně plyne, že celý incident, který je obviněnému kladen za vinu, byl natáčen na kameru.
6. Další argumentaci obsaženou v podaném mimořádném opravném prostředku dovolatel podřadil pod dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Předně samosoudce nalézacího soudu nepůsobil nestranně, v neprospěch obviněného přihlédl k jeho gruzínskému původu a označil jeho výpověď a výpověď spoluobviněného za účelové a nepravdivé. Obviněný nesouhlasil se závěrem nalézacího soudu o agresivitě obviněných na základě toho, že spoluobviněný byl podrážděný a nespolupracující při lékařské prohlídce a že obviněný údajně agresivně verbálně reagoval při svém zadržení. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že zasahující policisté mohli stěží vyhodnotit verbální agresi, když obviněnému nerozuměli. Dovolatel brojil proti výpovědím členů ochranky a tomu, že jim soud uvěřil s odkazem na konstatování, že svědek je na rozdíl od obviněného povinen vypovídat pravdu, jinak by se vystavil riziku trestního stíhání. Zdůraznil, že svědci se k hlavnímu líčení nedostavili (a to záměrně, aby se právě výpovědi po poučení svědků vyhnuli), proto nelze jejich vyjádření považovat za výpověď svědka po poučení o povinnosti vypovídat pravdivě. U hlavního líčení byl přečten toliko úřední záznam o podaném vysvětlení. Naproti tomu obvinění vypovídali, a to shodně, nikoliv však proto, že by si své výpovědi připravili, neboť toto jim nebylo objektivně umožněno. Soud jim však neuvěřil s ohledem na to, že jejich postup v rámci odložení nože a boxeru, jak jej oba popisovali, ještě před příjezdem policejní hlídky je nelogický a nevěrohodný. Nicméně obvinění tak činili, protože pochopili přivolání policie a podle gruzínských zvyklostí se obávali výrazně tvrdšího policejního zásahu, než kdyby zbraně neodložili. Dovolatel konstatoval vady rozsudku spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, přičemž žádné další důkazy krom přečteného úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeného k prokázání viny dovolatele nebyly provedeny ani navrženy. Poukázal pak na zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a na to, že soud prvního stupně nemá při hodnocení důkazů absolutní, ničím neomezenou volnost. Soudy se nevypořádaly ani s námitkou, že ve vztahu k trestnému činu výtržnictví je třeba vyšší intenzita a závažnost jednání, kdy i fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejně přístupném, nenaplňuje automaticky skutkovou podstatu tohoto trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 40/1977 Sb. rozh. tr. a sp. zn. 3 Tz 208/2001). Rovněž se nevypořádaly s výhradou, že obvinění nehovoří vůbec česky, tudíž není možné, aby byli schopni poškozenému vyhrožovat ústně způsobem uvedeným v popisu skutku.
7. Dovolatel brojil i proti přiměřenosti trestu odnětí svobody. Vyjádřil přesvědčení, že soud nepřihlédl k hlediskům obsaženým v ustanovení §38 odst. 1, §39 odst. 2 a §55 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv tato ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí citoval. Nesprávně hodnotil přitěžující okolnost uvedenou v §42 písm. n) tr. zákoníku, která se primárně vztahuje k vícečinnému souběhu, přičemž v projednávané věci mělo ke spáchání trestných činů dojít jedním skutkem, tedy v tzv. ideálním (jednočinném) souběhu. Při úvaze o výši trestu soud vycházel z trestní sazby „až 4 roky“, kdy za stíhaný trestný čin lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta. K mimořádnému zvýšení trestní sazby, ke kterému patrně soud prvního stupně přistoupil, tj. ke zvýšení trestní sazby o 1/3 podle ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, však nebyly splněny zákonné podmínky. Soud prvního stupně v souvislosti s úvahou o trestu nehodnotil ani to, že osobou údajně poškozenou je profesionální ochranka – osoba fyzicky i mentálně připravenou na řešení konfliktů s odlišným vnímáním „důvodné obavy“. Soudy vyhodnotily výpovědi obviněných jako účelové a předem připravené, což považovaly i za projev negativního postoje obviněných k trestnímu řízení a potažmo za přitěžující okolnost. Uložený trest je výrazně přísnější než trest původně navrhovaný státním zastupitelstvím. Dovolatel pak tuto nepřiměřenost trestu považoval za extrémně nepřiměřenou zákonným hlediskům, tudíž zasahující do ústavní roviny.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 44 To 185/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 9 T 55/2022, a podle §265 l odst. 1 tr. ř., Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný od počátku trestního řízení, tudíž se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. Jednání obou obviněných bylo objasněno úředním záznamem o podaném vysvětlení poškozeného P. P., který zcela koresponduje s dalšími ve věci provedenými listinnými důkazy (protokoly o zadržení obviněných, protokoly o ohledání místa činu a fotodokumentace). Jednání obviněného bylo prokázáno a jeho právní kvalifikace je přiléhavá. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
15. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
IV. Důvodnost dovolání
16. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, když konstatoval, že v řízení byl nedůvodně neproveden navrhovaný důkaz v podobě videozáznamu celý incident zachycující, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný doplnění dokazování o přehrání uvedeného kamerového záznamu v řízení před soudy nižších stupňů navrhl. U hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2022 obviněný žádný takový návrh na doplnění dokazování nevznesl (jiným jeho návrhům vyhověno bylo) – viz č. l. 150–151. Obhájce obviněného u veřejného zasedání konaného dne 29. 6. 2022 před odvolacím soudem předložil fotografii venkovní zdi budovy, v níž se nachází klub XY, na které lze identifikovat předmět připomínající vzhledem obvyklý kryt kamery, a konstatoval, že „ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, kdy nebyly zhlédnuty kamerové záznamy“. Před tímto vyjádřením i bezprostředně po něm, tedy celkem dvakrát, byly strany předsedkyní senátu vyzvány k vyjádření, avšak návrh na doplnění dokazování nevznesly (viz č. l. 233 a 235). Obhajoba obviněného pak evidentně pouze ze snímku domnělé kamery na fasádě domu dovodila, že musí existovat nějaký videozáznam incidentu, aniž bylo kdykoli kýmkoli ověřeno, zda se vůbec tato informace zakládá na pravdě. Ani před soudem nalézacím, ani před soudem odvolacím nebyl v tomto směru učiněn návrh na doplnění dokazování, tudíž nelze soudům nižších stupňů ex post v řízení o dovolání vyčítat, že (neučiněnému) návrhu na doplnění dokazování nevyhověly, a dokonce to označit za základ „lživé“ argumentace v odůvodnění jejich rozhodnutí stran hodnocení důkazů. Nad rámec uvedeného je vhodné doplnit, že nalézací soud se návrhy obviněného na provedení ostatních důkazů (výslechem tlumočníka jako svědka) zabýval, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč jim nevyhověl (srov. bod 17. rozsudku nalézacího soudu). Vada řízení spočívající v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů (i s ohledem na níže uvedené stran rozhodných skutkových zjištění) tak nemohla být shledána.
18. Ve věci dále není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 20. – 23. rozsudku nalézacího soudu, body 7. – 13. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že soudy nižších stupňů vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozeného P. P. a nikoliv výpovědím obviněných. Nalézací soud zdůraznil nelogičnost verze obviněných v návaznosti na průběh návštěvy obviněných v klubu, kdy navíc nejen z výpovědi poškozeného, nýbrž i z úředního záznamu zasahujících policistů a rovněž z lékařské zprávy vyplývá, že to byli nikoliv vyhazovači, ale právě obvinění, kteří se chovali agresivně, ať už verbálně či fyzicky, a nespolupracovali. Popis události, podle něhož měli být obvinění bezdůvodně napadeni, se objevil až u hlavního líčení, ačkoliv měli obvinění na takové jimi tvrzené násilí možnost několikrát upozornit – od řešení situace na místě samém, přes výslech osoby podezřelé, až po výpověď v rámci vazebního zasedání. Za situace, kdy (zcela v rozporu se zbývajícími důkazy) obvinění ve výpovědi u hlavního líčení uvedli verzi skutkového děje o tom, že sami bez jakékoli příčiny byli napadeni a vyvedeni ven z klubu (aniž by vlastně vůbec tušili, z jakého důvodu a kdo jim to udělal), nelze považovat za jakkoli, natož extrémně, vadný závěr nalézacího soudu, že výpověď obviněných je účelová a nepravdivá.
20. Již odvolací soud se dostatečně vypořádal s námitkou obviněného brojící proti relevantnosti úředního záznamu o podání vysvětlení P. P. (bod 10. odůvodnění jeho usnesení). Dovolací soud opakuje a doplňuje, že pokud se poškozený jako svědek k hlavnímu líčení nedostavil (lhostejno z jakých důvodů) a obvinění i státní zástupkyně souhlasili s přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení, byl nalézací soud v souladu s trestním řádem oprávněn přečíst podle §211 odst. 6 tr. ř. příslušný protokol a následně s tímto zcela v souladu se zákonem při svém rozhodování pracovat jako s důkazem provedeným v hlavním líčení. Trestní řád takový účinek spojuje výlučně se shodným souhlasným stanoviskem obviněného i státního zástupce, bez jejichž souhlasu nelze úřední záznam o podaném vysvětlení číst jako důkaz. Ať již obhajoba takový souhlas udělila z jakýchkoli pohnutek, jde ryze o její vlastní taktiku, kterou lze těžko vyčítat soudu a následně mu zpětně vytýkat, že vystavěl své skutkové závěry na výpovědi osoby, která „nebyla v hlavním líčení slyšena jako svědek, a byl toliko čten protokol o podání vysvětlení“. Dovolací námitky pak rovněž zcela opomenuly, že i osoba podávající vysvětlení je shodně jako svědek vypovídající před soudem povinna vypovídat pravdu, nic nezamlčet a vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v §100 odst. 2 tr. ř. (viz §158 odst. 8 věta druhá tr. ř.). Za zcela vykonstruované, spisovému materiálu neodpovídající a navíc bez jakékoli relevance k řešenému třeba považovat tvrzení dovolatele, že dva předvolaní svědci z řad ochranky klubu se k hlavnímu líčení nedostavili právě proto, aby se vyhnuli (křivé) svědecké výpovědi po řádném poučení.
21. K výhradě obviněného stran zaujatosti samosoudce se odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil (bod 9. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud pouze pro stručnost doplňuje [neboť dovolatel explicitně ani obsahem svým námitek neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], že z žádného úkonu ani odůvodnění meritorního rozhodnutí nalézacího soudu neplyne, že by snad národnostní původ obviněného mu byl jakkoli (v otázce viny či trestu) přičítán k tíži. Pokud samosoudce tímto způsobem, tj. nezakládajícím pochybnosti o jeho podjatosti, ústně hodnotí provedené důkazy po vyhlášení rozsudku, byť obviněnému toto hodnocení nevyhovuje, činí tak v souladu s §128 odst. 2 tr. ř., kteroužto zákonnou procesní povinnost nelze interpretovat jako důvod dovolání [nadto zjevně nesprávně podřazený pod §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.].
22. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatel vytkl soudům nevypořádání se s námitkou, že ve vztahu k trestnému činu výtržnictví je třeba vyšší intenzita a závažnost jednání, kdy i fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejně přístupném, nenaplňuje automaticky skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Rovněž zopakoval výhradu, že obvinění nehovoří vůbec česky, tudíž není možné, aby byli schopni poškozenému vyhrožovat ústně způsobem uvedeným v popisu skutku.
24. Obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Označeného přečinu nebezpečného vyhrožování se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a čin spáchá se zbraní. Označený přečin výtržnictví spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině obvinění jinému vyhrožovali usmrcením takovým způsobem, že to vzbudilo důvodnou obavu, a čin spáchali se zbraní, a rovněž se dopustili veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadli jiného.
25. K výtce obviněného stran přečinu nebezpečného vyhrožování je zapotřebí uvést, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či obavu z jiné těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých osob. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace, zejména s přihlédnutím k povaze výhružky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj.
26. V projednávané věci z výpovědi poškozeného P. P., člena ochranky, vyplynulo, že jakmile obvinění vyšli před klub, začali „dělat ramena“, obviněný, kterého poškozený vedl, se na ulici ihned otočil, v ruce měl boxera a ohnal se po poškozeném. Poškozený uhnul, rána boxerem jen lehce sjela po jeho levém spánku. Obvinění začali vyhrožovat, že jsou z Gruzie, že poškozeného a druhého člena ochranky zabijí. Mluvili jazykem podobným ruštině, říkali, že to členové ochranky neměli dělat, že si to odskáčou a že je zabijí, což obviněný, který později vytáhl nůž, doprovodil gestem, kdy si rukou přejel po hrdle. Poškozený to jednoznačně pochopil jako podříznutí. Obviněný držel nůž v ruce tak, že čepel směřovala jednoznačně směrem k obličeji poškozeného, a pořád křičel, že ho zabije, a opakovaně předváděl gesto naznačující, že poškozenému podřeže krk. Poškozený tedy pro jistotu zavřel vstupní dveře a byla volána policejní hlídka. Oba obvinění jednoznačně vyhrožovali smrtí, což šlo z těch gest jednoznačně pochopit. Jednání obou v poškozeném vyvolalo strach, proto i přibouchl dveře, a situace pro něj už byla hodně nepříjemná. Poškozený popsal i nůž použitý obviněným, který před ním otevřel.
27. Z výše uvedeného je zjevné (ač s tím obviněný skutkově polemizuje), že poškozený zcela jednoznačně porozuměl verbálním projevům obviněných, jejichž obsahem bylo sdělení (byť nikoli v českém jazyce), že členy ochranky zabijí. Toto opakované sdělení bylo doprovázeno výmluvným gestem, které si poškozený nepochybně správně vyložil jako výhrůžku podříznutím hrdla, a umocněno užitím otevřeného nože a tzv. boxera. Poškozený, jemuž bylo zřejmé, co mu obvinění explicitně říkají a způsobení jaké újmy mu svými neverbálními projevy naznačují, z obavy o svůj život a zdraví přibouchl dveře do klubu, aby se k němu agresivní a ozbrojení obvinění nedostali a své výhrůžky nesplnili. Pokud by tento strach necítil a nebyl by přesvědčen, že obvinění to, čím mu vyhrožovali, uskuteční, jistě by vyčkal příjezdu policejní hlídky venku. Dovolací soud tedy námitkám obviněného týkajícím se přečinu nebezpečného vyhrožování nepřisvědčil, neboť na charakteru jeho jednání ničeho nemění ani namítaná neznalost českého jazyka.
28. Nepřisvědčil rovněž námitkám obviněného směřujícím proti právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví. Předně je třeba upozornit, že mj. i otázce subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se nalézací soud výslovně věnoval (bod 25. odůvodnění jeho rozsudku). Argumentace obviněného opřená o konstantní judikaturu, podle níž ne každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejně přístupném, lze považovat za trestný čin výtržnictví, je správná. Vzhledem k okolnostem projednávaného činu je nicméně nepřiléhavá. Vyšší intenzita a závažnost jednání byla v daném případě dána. Dva obvinění k napadení a zastrašení člena ochranky klubu užili nože a boxera a zcela explicitně opakovaně vyhrožovali zabitím a podříznutím, to vše na ulici a za přítomnosti většího počtu dalších nezúčastněných osob. Z takto popsaného průběhu skutkového děje je evidentní, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví došlo. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. Obvinění přitom přesně takto jednali. Odmítli akceptovat legitimní postup členů ochranky, kteří je pro jejich nevhodné chování v klubu vyvedli z klubu ven, a rozhodli se na tento postup nepřiměřeně reagovat. Jejich agresivní a nebezpečný způsob této reakce v podobě verbálního i fyzického útoku na poškozeného doprovázený užitím boxeru a nože vypovídá o jejich lhostejném vztahu k veřejnému pořádku, o absenci respektu k jednotlivci i společnosti. Jednání obviněného je zcela typickým případem označeného přečinu, a tudíž nelze konstatovat, že jeho společenská škodlivost nedosahovala úrovně ani těch nejméně společensky škodlivých činů subsumovatelných pod skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky a soudy nepochybily, pokud tuto zásadu v daném případě neaplikovaly. Podstatou posuzované věci bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které se stalo natolik společensky škodlivým, že na ně bylo třeba v každém případě reagovat prostředky trestního práva, zvláště za situace, kdy jednání naplnilo též veškeré zákonné znaky přísněji kvalifikovaného přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
29. V projednávaném případě dále dovolací soud ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neshledal, že by uložený trest odnětí svobody byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (kdy obviněný nenamítl, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným). Je třeba předeslat, jak výše uvedeno, že námitka nepřiměřenosti trestu a vyhodnocení kritérií podle §39 až §42 tr. zákoníku, jichž se obviněný výslovně dovolával, nemůže naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani dovolací důvod jiný. V posuzované věci se soudy nižších stupňů žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustily, a k zásahu dovolacího soudu proto není dán žádný důvod.
30. Obviněnému byl za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (spáchané v jednočinném souběhu) uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (dále mu byl uložen trest vyhoštění a propadnutí věci). Dovolatel pouze proklamativně konstatoval, že nalézací soud nepřihlédl k §55 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by svoji argumentaci dále rozvedl ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu. Proto nelze než ve stručnosti konstatovat, že danou problematikou se soud (krom citace zákonného ustanovení v bodě 27. odůvodnění rozsudku) výslovně zabýval, a to pod body 28.-30., v nichž zhodnotil přitěžující okolnosti, absenci sebereflexe, obavy z opakování trestné činnosti, jakož i status obviněného coby cizince, osoby nemajetné, bez povolení k pobytu na území České republiky, tudíž bez reálných předpokladů k výkonu jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody (např. trestu odnětí svobody nespojeného s přímým výkonem, popř. trestu alternativního apod.). Na základě zhodnocení osoby obviněného a s tím související otázky uložení nepodmíněného trestu dospěl k závěru, že spíše krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody zaručí vedení řádného života obviněným. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací (viz bod 14. jeho usnesení) a za plně souladné se zákonem i dovolatelem naznačenými ústavními principy je považuje i Nejvyšší soud.
31. Výhrady obviněného, že soud nesprávně hodnotil přitěžující okolnost uvedenou v §42 písm. n) tr. zákoníku a chybně přistoupil ke zvýšení trestní sazby, nutno označit za liché. Podle §42 písm. n) tr. zákoníku soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal více trestných činů. Spáchání více trestných činů se vztahuje především na souběh trestných činů, a to jednočinný i vícečinný, stejnorodý i různorodý. Tato přitěžující okolnost je důsledkem uplatňování absorpční zásady při trestání souběhu a užije se jí především při výměře úhrnného a souhrnného trestu. Mylný je tak právní názor dovolatele, že přitěžující okolnost „spáchání více trestných činů“ se vztahuje pouze k vícečinnému souběhu. V projednávaném případě byl obviněnému ukládán úhrnný trest za dva trestné činy, kterých se obviněný dopustil v jednočinném souběhu. Podmínky pro přihlédnutí k přitěžující okolnosti uvedené v §42 písm. n) tr. zákoníku tedy byly splněny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dále nevyplývá, že by trest byl ukládán v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice byla zvýšeno o jednu třetinu podle §43 odst. 1 věty první tr. zákoníku. Byť dovolací soud reflektuje, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (zjevně mylně) zmínil, že zákonná trestní sazba činí „až 4 roky“ odnětí svobody (viz bod 29. jeho rozsudku), a nikoliv až 3 roky, nutno upozornit, že zvýšení horní hranice trestní sazby nevyplývá ani z výroku, ani následného odůvodnění rozsudku, a též odvolací soud výslovně zmiňuje správnou trestní sazbu odnětí svobody až 3 roky (viz bod 14. jeho usnesení). Za této situace tedy nelze konstatovat, že by se nalézací soud dopustil pochybení a v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 tr. zákoníku přistoupil ke zvýšení horní hranice trestní sazby u jednočinného souběhu trestných činů.
32. Dovolací soud tedy ani v otázce uložené trestněprávní sankce proti závěrům soudů nižších stupňů nemá žádných výhrad. Extrémně neadekvátní sankci nelze v duchu argumentace dovolatele shledat ani s ohledem na to, že se svého jednání dopustil vůči členovi ochranky klubu, který by měl být „odolnějším“ proti krizovým situacím, neboť poškozeného zjevně zatížil veškerými následky předmětných přečinů. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců je s přihlédnutím k závažnosti činu, k množství trestných činů, které obviněný v posuzované věci spáchal, a k osobě obviněného bezpochyby adekvátní. Byť jde o trest odnětí svobody nepodmíněný, byl vyměřen v minimálním rozsahu pouhé jedné devítiny zákonné trestní sazby.
V. Způsob rozhodnutí
33. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth