ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1110.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1110/2022-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání obviněného F. B. , nar. XY v XY, státního příslušníka Rumunska, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 9 To 186/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 192/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 T 192/2021-296, byl obviněný F. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 12. 9. 2021 v blíže nezjištěné době, pravděpodobně v odpoledních hodinách v Praze 10, poblíž ulice XY, v zalesněné části XY parku po předchozí konzumaci alkoholu úmyslně napadl poškozeného P. P., a to tak, že mu přesně nezjištěným způsobem nožem s nezjištěnou délkou čepele zaútočil do oblasti spodní části obličeje a oblasti krku, čímž mu způsobil řezné poranění pod spodním rtem o délce 10 cm s masivním krvácením, v důsledku čehož byl poškozeny ́ nucen vyhledat léka řské ošetření, kdy zranění způsobilo poškozenému omezení v běžném způsobu života po dobu minimálně 10 dnů, avšak vzhledem ke způsobu vedení útoku a jeho intenzitě reálně mohlo dojít a jen shodou okolností nedošlo k vážnému, bezprostředně život ohrožujícímu poranění, tedy k poranění, majícímu ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 9 To 186/2022-355, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku zrušen výrok o trestu a obviněný byl při nezměněném výroku o vině odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, a v nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel svou vinu popřel. Poté, co v supermarketu Albert nakoupil mj. alkohol, který společně s dalšími osobami vypili (zdůraznil přitom fakt, že o něm někdo mluvil jako o bance, což byla zřejmě narážka na fakt, že u sebe měl větší objem peněžních prostředků a hostil ostatní), usnul na lavičce, nato byl odveden do lesíka, kde se měl stát vytýkaný útok. Pamatoval si, že cestou tam nemohl chodit, ostatní ho museli podpírat a také upadl. V lesíku spal a probudily ho nějaké osoby, které prohledávaly jeho věci, následně opět usnul a vzbudili jej až policisté. Za pachatele útoku ho označil nikoliv poškozený, ale svědek M. I. Po zadržení měl 3,85 promile alkoholu v dechu. Následně nenašel batoh, ve kterém měl peníze a své věci, měl proto za to, že ho poškozený nebo někdo ze svědků okradl.
5. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění určující naplnění znaků trestného činu zjevně nedostatečně prokazují, že zranění poškozenému způsobil právě on. Soudy rovněž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nedostatečně zohlednily obsah provedených důkazů svědčících v pochybnostech v jeho prospěch, v důsledku čehož došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutkových okolností. Nebyly zajištěny důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch, např. kamerové záznamy od prodejny Albert, které by lépe popsaly předchozí děj, nebyly dohledány jeho věci, nebyl řešen jiný průběh skutkového děje, než že skutek spáchal obviněný.
6. Konkrétně pak obviněný zpochybňoval prokázání skutečnosti, že zranění poškozenému způsobil právě on, neboť existovala vysoká pravděpodobnost omylu poškozeného při identifikaci pachatele. Poškozený přede dnem údajného útoku obviněného nikdy neviděl a v době útoku byl pod značným vlivem alkoholu. Nalézací soud se nezabýval skutečností, zda nebyla rozpoznávací schopnost poškozeného vlivem vysoké míry opilosti vyloučena či omezena. Dostatečně průkazná nebyla ani skutečnost, že poškozený obviněného při hlavním líčení jednoznačně identifikoval, neboť fyzicky se na místě určeném pro obviněného nacházel pouze obviněný a žádná jiná osoba vyjma příslušníků vězeňské služby. Při zadržení obviněného policisty byl označen za pachatele svědkem M. I. (nikoli poškozeným), jenž však nebyl přímým svědkem údajného útoku.
7. Dále obviněný akcentoval skutečnost, že nebyla nalezena použitá zbraň. Tato skutečnost svědčící v pochybnostech pro obviněného (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1706/2016) však nebyla vůbec zohledněna. Fakt, že nebyla nalezena zbraň, v kombinaci s dalšími skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování svědčil v pochybnostech ve prospěch obviněného. Za tyto další skutečnosti označil nevyloučení možnosti omylu poškozeného (jakožto jediného přímého svědka) v osobě útočníka, rozpory ve výpovědích svědků, vysokou míru opilosti obviněného, jež zapříčinila jeho fyzickou neschopnost spáchat jakýkoli útok na poškozeného, a nezajištění biologických stop, a to jak na obviněném či jeho oblečení, tak na místě činu. Stopy krve na místě údajného činu nebyly prokázány, neboť z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že se zde měly nacházet stopy červeno-hnědého barviva, které mohly být vytvořeny jinou látkou, např. červeným vínem nebo nějakou potravinou, rovněž se na místě mohly nacházet už před údajným útokem. Nelze tak ověřit, že k zranění došlo na místě, které poškozený popsal, neboť jej bezprostředně po zranění nikdo ze svědků neviděl. V této souvislosti poukázal dovolatel na názor Ústavního soudu v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, podle něhož nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.
8. Dovolatel rovněž namítal, že svědek J. A. naprosto zásadním způsobem změnil svou výpověď, když při svém výslechu v přípravném řízení uvedl, že viděl poškozeného po útoku od krve, měl s ním jít hned na policii a poté měli odvést poškozeného na šití zranění. Tato výpověď byla v rozporu s výpovědí poškozeného, že po dobu útoku jej nikdo neviděl a šel na policii sám. Při hlavním líčení svědek J. A. uvedl, že poškozeného od krve vůbec neviděl a viděl jej až ošetřeného, přičemž s ním měl jít na policii až další den. Vzhledem k uvedeným rozporům a ke skutečnosti, že s poškozeným sdílí přístřešek a jsou v častém kontaktu, vyjádřil dovolatel pochybnost o věrohodnosti tohoto svědka, který svou výpověď mohl účelově před hlavním líčením změnit tak, aby korespondovala s výpovědí poškozeného. Soud prvního stupně se spokojil s tím, že svědkovi byly předestřeny rozpory, načež svědek potvrdil, že poškozeného neviděl pořezaného, a jeho výpověď byla označena za věrohodnou. Podle mínění dovolatele se soud nedostatečně zabýval skutečnostmi, proč k rozporům došlo. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, v němž bylo konstatováno, že není v souladu s požadavky §125 tr. ř., opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene.
9. Nakonec obviněný předestřel své výtky vztahující se k tvrzení soudu, že bylo vyloučeno, aby se jednání dopustil někdo jiný, neboť v kritické době se na místě činu nacházel pouze on, poškozený a svědek J. A. Sám poškozený při podání vysvětlení dne 14. 9. 2021, uvedl, že se na místě nacházel také pan V. P., společnost této osoby potvrdil i obviněný při svém výslechu ze dne 15. 9. 2021. Místo, kde mělo dojít k útoku, je pak veřejně přístupné a rovněž je to místo, kde pobývají další osoby, často bez domova. Skutkové zjištění, že je vyloučeno, aby se jednání dopustil někdo jiný, je s ohledem na výše řečené v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména listinnými důkazy, kde je zaznamenán popis místa skutku.
10. Závěrem dovolání proto obviněný uvedl, že soud prvního stupně zjištění, že je pachatelem předmětného skutku, založil v podstatě na jediném přímém důkazu (výpovědi poškozeného, který mohl mít zájem na tom se obviněného zbavit) a na dalších nepřímých důkazech. Výpovědi poškozeného a svědků, kteří spáchání činu neviděli a byli značně opilí, se často rozcházely, tudíž nelze s jistotou vyloučit omyl v identifikaci pachatele, případně snahu zakrýt vlastní trestný čin. Soudy dostatečně nezohlednily obsah důkazů zpochybňujících vinu obviněného, čímž došlo k namítanému zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů. Podle názoru Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Dále poukázal na nutnost aplikace principu in dubio pro reo, potažmo zásady presumpce neviny s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že se podle §226 písm. a), c) tr. ř. obviněný zprošťuje obžaloby, jelikož nebylo prokázáno, že se tento skutek stal ani že jej případně spáchal obviněný.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku a jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Námitky však lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně nejsou věcně opodstatněné. Obviněnému šlo primárně o nesouhlas s tím, jak byla hodnocena usvědčující výpověď poškozeného P. P., která není k závěru o jeho vině dostačující, a se závěrem o prokázání jeho viny bez důvodných pochybností, jelikož přezkoumávaná rozhodnutí vykazují podstatné rozpory a neodpovídají zásadě in dubio pro reo. V této souvislosti státní zástupce poukázal na výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, přičemž o tímto ustanovením předpokládaný zjevný rozpor se v posuzované věci nejedná. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž jejich odůvodnění splňují požadavky podle §125 tr. ř. a rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracovaly s výpovědí poškozeného P. P. jako s jedním z rozhodných usvědčujících důkazů, ten pak nestojí osamoceně, ale koresponduje se souvisejícími výpověďmi J. A. a M. I., s obsahem znaleckých posudků nebo s obsahem protokolu o ohledání místa činu. Soudy pak dostatečně vysvětlily, proč lze předmětné důkazy považovat za spolehlivé a dostačující k usvědčení obviněného. Učiněná zjištění tak podklad v provedených důkazech mají. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
15. Nejprve je nutno konstatovat, že veškeré námitky obviněného jsou vystaveny toliko na skutkovém podkladě, jimiž obviněný tvrdí odlišná skutková zjištění, než jaká dovodily soudy obou stupňů, z čehož usuzuje na existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Takovou argumentaci je pak možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice dále formálně označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a deklaroval nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, nicméně neuvedl žádnou relevantní argumentaci, jež by zakládala naplnění předmětného důvodu dovolání. K tomu lze především konstatovat, že obsahově tomuto dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto není možné se v rámci zmíněného důvodu dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný F. B. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Jak již bylo uvedeno shora, v rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná výlučně o polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
17. Nutno obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného P. P., která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi svědků J. A. a M. I., protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace a náčrtku, lékařskými zprávami stran ošetření zranění poškozeného, úředními záznamy Policie ČR, a dále se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení duševního stavu obviněného, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství ke zranění poškozeného. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena a označena za účelovou a nevěrohodnou ve snaze zbavit se své trestní odpovědnosti za spáchaný zločin.
18. Dovolatel konkrétně namítal možnost omylu poškozeného P. P. při identifikaci pachatele, neboť jej nikdy předtím neviděl, v době útoku byl pod značným vlivem alkoholu a dovolatele označil při hlavním líčení na místě určeném pro obviněného. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ač poškozený obviněného vskutku předtím neviděl a neznal jeho jméno, jeho totožnost potvrdil svědek J. A. i svědek M. I., kterým poškozený incident následně popsal. Dále lze akcentovat, že poškozený uvedl, že slyšel ihned po útoku, jak obviněný říká svědku J. A. „že příště ho podřízne“ či „zařízl jsem ti kamaráda“, přičemž svědek J. A. potvrdil, že sám obviněný mu bezprostředně po útoku sdělil, aby se šel podívat na poškozeného, co mu udělal. Poškozený pak zcela jednoznačně obviněného u hlavního líčení poznal a označil ho za útočníka. K tomu je zapotřebí uvést, že jedním z důkazních prostředků (který sice trestní řád výslovně neupravuje, avšak v praxi se objevuje) je tzv. agnoskace. Agnoskací se rozumí způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení, resp. v hlavním líčení, přičemž poznávající osobě je za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba či věc (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03). Ústavní soud se ke konformitě tohoto důkazního prostředku s ústavně zaručenými právy vyjádřil již opakovaně a agnoskaci jako důkazní prostředek připustil a akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby (či věci) v trestním řízení (viz např. dále usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1335/11, nebo usnesení ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2414/13). Rekognice, upravená v §104b tr. ř. jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování, se provede pouze v případech, je-li nutné, aby poznávající osoba znovu označila osobu poznávanou a tím určila její totožnost. Tyto podmínky v dané věci nebyly dány, neboť o totožnosti obviněného jako osoby, která napadla poškozeného, nebyly pochybnosti. Při zadržení obviněného neexistovaly žádné pochybnosti o tom, že byla zadržena osoba, o které svědek M. I., jemuž byl děj událostí poškozeným interpretován, prohlásil, že byl pachatelem daného skutku. Za takovéto situace je určení totožnosti pachatele formou rekognice nadbytečné. Jednoznačné ztotožnění pachatele poškozeným v rámci hlavního líčení (tj. byl si zcela jist) pak bylo souladné s dalšími ve věci provedenými důkazy, tudíž nestálo osamoceně. Co se týče míry jeho ovlivnění alkoholem, pak již odvolací soud konstatoval, že poškozený žádné alkoholové okénko neuváděl a po útoku jednal zcela racionálně, neboť jej ihned nahlásil na policii, čímž je vyvráceno tvrzení obviněného o možném vymizení vzpomínek na prožité události u poškozeného (viz odstavec 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Hodnotily-li soudy výpověď poškozeného jako věrohodnou s ohledem na jeho přesvědčivá a konzistentní tvrzení po celou dobu trestního řízení, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by vypovídal nepravdivě ve snaze ublížit nebo se mstít obviněnému, pak Nejvyšší soud k takovému hodnocení, které je v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., nemá žádné výhrady.
19. Dále v reakci na dovolací argumentaci obviněného, že nenalezení použité zbraně nasvědčovalo tomu, že jakýkoli jiný pachatel mohl jakýmkoli nožem způsobit daná zranění poškozenému, lze poznamenat, že taková skutečnost (ani v kombinaci s jinými) nezakládá pochybnost o vině obviněného. Ostatně již nalézací soud se vyjádřil tak, že nenalezení nože nemá zásadní vliv na posouzení věci, neboť svědek J. A. měl v přístřešku kuchyň s několika noži, a proto se mohlo jednat o některý z těchto nožů nebo nůž patřící obviněnému (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Bylo totiž prokázáno, že útok na poškozeného byl spáchán právě nožem, tato skutečnost vyplývá z výpovědi poškozeného korespondující se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Stran vysoké míry opilosti obviněného a z ní podle jeho mínění vyplývající fyzické neschopnosti spáchat jakýkoli útok lze poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž se mohl obviněný v důsledku těžké opilosti, která podstatně ovlivňovala jeho schopnost dostatečně chápat nebezpečnost svého jednání a ještě více své jednání ovládat, dopustit daného zločinu. V době spáchání vytýkaného jednání trpěl přechodnou duševní poruchou – těžkou opilostí s poruchou paměti na prožité události. Do stavu, ve kterém ztratil kontrolu nad svým jednáním, se přivedl sám a dobrovolně, se znalostí účinku alkoholu na svůj organismus, nejednalo se ani o patickou opilost. Nebyly-li zajištěny biologické stopy na místě činu, z čehož obviněný usuzuje, že stopy krve nebyly prokázány a mohlo se jednat o stopy vytvořené jinou látkou (červeným vínem nebo nějakou potravinou), lze poukázat na výpověď poškozeného, který popsal, že po útoku mu tekla krev z brady, výpověď svědka J. A., který sice samotný útok neviděl, ale na matraci a koberečku si všiml stop krve, a protokol o ohledání místa činu popisující silně znečištěný koberec evidentně krví podpořený související fotodokumentací.
20. Obviněný rovněž opakovaně namítal zásadní změnu ve výpovědi svědka J. A. stran toho, zda viděl poškozeného od krve a zda s ním šel po útoku na policii. Na tyto rozpory již reagovaly soudy obou stupňů, přičemž nalézací soud se svědka dotázal na nesrovnalosti v jeho výpovědi, na které svědek reagoval tak, že poškozeného neviděl pořezaného, ale viděl krevní stopy (viz protokol o hlavním líčení ze dne 17. 3. 2022, na č. l. 256 až 257), přičemž shodnou námitkou se pak zaobíral i soud odvolací, který zohlednil to, že svědek od počátku shodně uváděl, že samotné napadení neviděl, a vyjadřoval se o okolnostech, které nastaly až po útoku, přičemž o krevních stopách svědčila i provedená fotodokumentace (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze tedy přisvědčit argumentaci obviněného, že by obecné soudy opomněly vyložit, jak dospěly k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, jelikož výpověď tohoto svědka korespondovala s výpovědí poškozeného. Nadto lze uvést, že rozpory a odchylky ve výpovědích svědků byly nalézacím soudem odůvodněny silnou podnapilostí všech osob, avšak neměly pro věc zásadní význam.
21. Nakonec ani výtka dovolatele, že se předmětného trestného činu mohl dopustit někdo jiný, neboť v kritické době se na místě činu nacházel také pan V. P. a jednalo se o místo veřejně přístupné, nemá své opodstatnění. Ze svědeckých výpovědí poškozeného P. P. i svědka J. A. vyplývá, že na místě byly právě jen tyto osoby a obviněný, přičemž přímým svědkem samotného útoku pak byl výlučně poškozený, neboť svědek J. A. se nacházel opodál. Obviněný pak v rámci svého výslechu v přípravném řízení ze dne 15. 9. 2021 sice zmínil výskyt „V.“, avšak jen v souvislosti s popíjením na lavičce u Alberta, přičemž následně nevěděl, zda s ním šel směrem k lesu (viz č. l. 65). Co se týče úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 14. 9. 2021 poškozeného P. P., pak již soud odvolací s ohledem na §158 odst. 6 tr. ř. vysvětlil, že k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení nelze přihlížet, neboť osoba podávající vysvětlení byla následně v procesním postavení svědka vyslechnuta jak v přípravném řízení, tak před nalézacím soudem (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku).
22. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Takový zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají.
23. Veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 5. až 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž přisvědčit ani námitce obviněného, že by nebyla naplněna zásada vyhledávací. Důkazy pak soudy hodnotily ve shodě s jejich obsahem, takže se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
24. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného F. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.