ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.215.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 215/2022-905
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2022 o dovolání obviněného A. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. 6 To 365/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního v Lounech ze dne 27. 7. 2020, č. j. 4 T 7/2017-748, byl obviněný A. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že poté, co dne 26. 4. 2016 v Nemocnici v XY zemřel jeho přítel V. M., téhož dne po předložení občanského průkazu v nemocnici převzal věci zesnulého, mezi kterými se nacházela i platební karta VISA vedená k účtu České spořitelny, a. s., patřící zesnulému a za pomoci této karty pak dne 26. 4. 2016 převedl z účtu zesnulého na svůj účet finanční prostředky ve výši 110 000 Kč, dne 27. 4. 2016 vybral z účtu zesnulého finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu České spořitelny, a. s., umístěného v prodejně Tesco Žatec, dne 28. 4. 2016 vybral z účtu zesnulého finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu GE Money Bank, a. s., v obchodní zóně Chomutov a dne 29. 4. 2016 zaplatil nákup v prodejně Tesco Žatec ve výši 256 Kč přesto, že k účtu ani platební kartě zesnulého neměl dispoziční právo, a odcizil tak celkově finanční částku ve výši 140 256 Kč ke škodě dosud přesně neustanovených dědiců zesnulého V. M.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 6 To 365/2020-823, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného částečně zrušen toliko ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání poškozených do výroku o náhradě škody byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dovolacích námitek tkvělo v tom, že odvolací soud neodstranil zásadní vady řízení před soudem prvního stupně a vůbec se nezabýval tzv. opomenutými důkazy. Obviněný zdůraznil, že trestní řízení mělo právní základ v řízení dědickém, tj. civilním řízení, které dosud nebylo skončeno. Přičemž došlo k použití finančních prostředků z pozůstalosti, které měly být dle obžaloby odcizeny, výlučně na zachování dědictví, konkrétně na zůstavitelova psa a údržbu nemovitostí.
5. Dovolatel namítl, že se soud dopustil nepřípustného způsobu výslechu svědků k podpisu listiny závěti kladením nedůvodných a opakovaných otázek, přičemž svědci byli vedením výslechu zjevně vystresováni a byl na ně vyvíjen nedovolený nátlak. Soud nesprávně a svévolně hodnotil provedené důkazy, své domněnky interpretoval nezákonným způsobem a dopustil se nesprávného právního posouzení. Rozhodnutí bylo vystavěno na výpovědi ověřující úřednice Obecního úřadu XY, ačkoli tato v civilním řízení vypovídala jinak než se značným časovým odstupem před trestním soudem. Ani jeden ze soudů se nezabýval opakovaně navrhovanými důkazy v souvislostech s údajným studiem J. M. a dalšími tzv. opomenutými důkazy a výsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci. Takový postup obviněný označil za překvapivý a excesivní, vymykající se základním zásadám trestního řízení i zásadám demokratického a právního státu.
6. Obviněný konstatoval, že dědictví se ze zákona nabývá dnem úmrtí zůstavitele a tímto dnem dědici bez dalšího vstupují do veškerých práv a povinností zůstavitele. Dále uvedl nespecifikovaný výrok nálezu Ústavního soudu: „Pouhé užití finančních prostředků zůstavitele jeho možným dědicem před ukončením pozůstalostního řízení pak samo o sobě nemůže naplnit skutkovou podstatu krádeže“.
7. Obviněný rovněž namítal, že údajní poškození opakovaně podávali na obviněného účelová trestní oznámení, jejichž prostřednictvím se snažili získat dědictví po zůstaviteli. Zemřelý zůstavitel po mnoho let v minulosti veřejně deklaroval, že jeho děti nedostanou z dědictví ničeho. K zůstaviteli i jeho matce (jejich babičce) se chovali zavrženíhodným způsobem, neposkytli jim pomoc v nemoci a ve stáří, což bylo doloženo svědeckými výpověďmi. O majetek zůstavitele se začali zajímat až po jeho úmrtí. Namítal, že poškození chtěli ze svého otce udělat alkoholika, který nebyl způsobilý sepsat závěť, přestože v řízení bylo prokázáno, že ho nikdy nikdo ze svědků neviděl opilého takovým způsobem, že by mluvil z cesty, ani že by se např. potácel. Za života zůstavitele na něj opakovaně podával J. M. trestní oznámení, soudně i exekučně se domáhal výživného, aniž by předložil doklad o svém studiu. Soud nezkoumal, zda poškozený skutečně studoval, studium ukončil řádně a titul který používá, skutečně získal. Vznikly tak důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti poškozeného.
8. Poškození, jak zdůraznil obviněný, opakovaně nahlíželi jak do dědického, tak do civilního, ale i do trestního spisu v přípravném řízení. Poukázal i na četnost nahlížení do civilního spisu a poměrně dlouhý čas, který studiu spisu věnovali, ačkoliv všichni měli veškeré listiny včetně protokolů z jednání k dispozici. Uvedl, že takové skutečnosti mohou vyvolat domněnku, zda toto studium nebylo samoúčelné, a v souvislostech s několika listinami závěti to může vytvořit reálnou představu o možné záměně listin závětí, které se ve spisech skutečně nacházejí hned v několika variantách.
9. Další námitka obviněného směřovala k faktu, že nalézací soud rozhodl v hlavním řízení o ukončení dokazování, přičemž o tomto státní zástupkyně i právní zástupce poškozených zjevně dopředu věděli, neboť měli předem písemně připravený závěrečný návrh. V rozsudku zcela absentovala údajná škoda, jelikož všechny peníze byly prokazatelně v souladu s vůlí zůstavitele vynaloženy na zachování a udržení dědictví. Zůstavitelem byl obviněný označen jako kontaktní osoba a následně soudem ustanoven jako opatrovník, PIN od platební karty mu sdělil zůstavitel, a zdravotnické zařízení, kde došlo k úmrtí, mu předalo veškeré osobní věci včetně platební karty. Obviněný také nalézacímu soudu vytkl, že uvedl nepravdu ohledně skutečnosti, že v přípravném řízení nevypovídal.
10. Dále obviněný rozvedl okolnosti týkající se dvou kopií závěti, které měl soud k dispozici. Poznamenal, že o založení barevné kopie listiny do spisu vůbec nevěděl a barevnou fotokopii nikdy neměl k dispozici, měl pouze barevný originál, protože měl jen černobílou tiskárnu a vůbec se tehdy nedomníval, že by si měl pořídit barevnou fotokopii, protože dobře znal obsah listiny závěti. Zmocněnci poškozených ani M. M. žádné závěti neposílal, přičemž jejich tvrzení o opaku není ničím podložené. Neověřený barevný originál měl s sebou, když šel k notářce I. D. Tato nebyla přítomna, a proto ho její tajemnice objednala a ručně podepsaný originál si ofotila s tím, že kopii předloží notářce. Tajemnice také potvrdila, že se jednalo o originál, že by barevnou fotokopii bez dalšího poznala. Uvedla, že na originálu byly tři podpisy. Ona i notářka I. D. dosvědčily výše uvedené skutečnosti, nicméně soudem byly označeny za nevěrohodné na rozdíl od svědkyně M. K.
11. Obviněný zdůraznil, že soudy opřely svá rozhodnutí o nevěrohodnou a rozporuplnou výpověď svědkyně M. K. ověřující originál listiny závěti, ačkoli v jejích výpovědích byly rozpory, kdy před civilním soudem shledala listinu jako pravou (tj. listinu, na které byly tři podpisy, viděla, černobíle ofotila a skutečně ověřovala) a u trestního soudu se značným odstupem, v době, kdy už byl známý posudek znalce z civilního řízení, tuto listinu popřela a uvedla, že na listině, kterou ověřovala, byly podpisy jen dva. Obviněný namítal, že výpověď této svědkyně nebyla pravdivá, neboť byla v rozporu s výpovědí notářky a její tajemnice.
12. Soud dehonestoval výpovědi svědků podpisu závěti, výpovědi notářky I. D. a její tajemnice V. D. i výpověď obviněného, protože je označil za nevěrohodné, naopak za zásadní považoval vyjádření svědkyně M. K., přičemž tyto závěry neměly oporu v provedeném dokazování. Existenci závěti i přesný způsob podpisu listiny jasně dosvědčili dva bezúhonní svědci jejího podpisu, kteří listinu podepsali v přítomnosti pozdějšího zůstavitele, na jeho výslovnou žádost, na veřejně přístupném místě a posléze podrobně popsali celý proces podpisu listiny závěti. Originál závěti byl odcizen z domu zůstavitele tím, kdo na tom měl eminentní zájem. Obviněný důvod rozhodně neměl, neboť byl přítomen u podpisu závěti. Znalec pak zkoumal kopii listiny závěti, kterou označil za technickou kopii, o které nebylo jasné, kde se vzala, a zda se skutečně jednalo o fotokopii úředně ověřované listiny závěti nebo byla vyrobená někým na počítači, a později vložená do spisu namísto skutečné závěti.
13. Dovolatel dále namítal, že jeho trestní odpovědnost a důvodnost trestního stíhání byla dovozena z faktu, že s majetkem zůstavitele náležejícího do dědictví neměl vůbec žádné právo disponovat. V této souvislosti citoval usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03 (pozn. zřejmě nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13), a v důsledku nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/05) s tím, že trestní právo připouští výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality, platí princip ultima ratio a subsidiarita trestní represe jakožto reflexe principu proporcionality. Dovolatel tvrdil, že jako dědic měl dispoziční právo, morální závazek a výslovnou povinnost postarat se o psa zůstavitele jakožto součást dědictví, na tento závazek bezprostředně navazoval obsah závěti, tedy projev vůle zůstavitele. Pro užití finančních prostředků po smrti zůstavitele platí, že děděním vstupuje dědic zemřelého majitele běžného účtu do jeho práv (i povinností), tedy i do práva na plnění v podobě zaplacení finančních prostředků odčerpaných z účtu za života jeho majitele osobou, které majitel sice udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky na účtu, avšak která (dosud) neprokázala právní důvod k jejich čerpání . Dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele okamžikem úmrtí, i pokud jde o běžný účet. V daném případě bylo nezbytné se bezodkladně postarat o psa, doplatit nedoplatky vodného, stočného, odběru elektrické energie, daně z nemovitosti, pojištění, zajištění nezbytná s údržbou nemovitostí včetně zahrady a mnoho dalších.
14. Obviněný také poukázal na skutečnost, že došlo k porušení principu ultima ratio (např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I ÚS 3113/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03). Dále nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe dle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 a nález ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02) vztahující se k předmětné zásadě a k povaze trestního práva jako ultima ratio.
15. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal, nebo obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod z části podřadit nelze, z části podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Poukázala na skutečnost, že obviněný přehlíží, že i za předpokladu jeho legitimního postavení dědice ze závěti byli rovnocenným oprávněním a tedy společně a nerozdílně nadáni i další dědicové zůstavitele V. M., zvláště pak pokud se jednalo o dědice neopomenutelné a to v rozsahu svého povinného dílu, který však nebyl, resp. nemohl být (z důvodu dosud nezahájeného dědického řízení) vypočten.
17. Nalézací soud za stavu dosud neukončeného dědického řízení i souvisejícího civilního řízení o určení platnosti předmětné závěti, přistoupil k posouzení tohoto dovolatelem poukazovaného právního titulu (k jím tvrzenému oprávnění s penězi zůstavitele nakládat) jako k předběžné otázce ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř, přičemž uzavřel, že předmětná závěť nikdy nebyla platně sepsána a podepsána zemřelým zůstavitelem, ale byla účelově vytvořena dovolatelem v úmyslu neoprávněně nakládat s majetkem zemřelého, a to bezprostředně po jeho smrti prostřednictvím finančních transakcí, jenž jsou mu kladeny za vinu. Soud odvolací sice nevyloučil eventualitu zcela opačného právního závěru v rámci dosud neukončených civilně právních řízení, nicméně naprosto správně zdůraznil rozhodný právní režim zůstavitelova majetku ve vztahu k dovolatelově osobě právě v době, kdy se vytýkaného jednání dopustil. Současně zda na dovolatelem odčerpané finanční prostředky ze zůstavitelova účtu bylo možno nahlížet ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku jako na věc cizí, vymykající se tak sféře jeho vlastnického práva. Uzavřel, že i při hypotetickém předpokladu platnosti předmětné závěti, by taková okolnost nemohla ovlivnit objektivně existující právní stav zůstavitelova majetku k době jeho úmrtí. Jednání obviněného bylo uskutečněno, aniž došlo k formálnímu projednání předmětné dědické záležitosti, resp. k vydání pravomocného soudního rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, které je podmínkou přechodu pozůstalosti na dědice (§1670 a násl. OZ). U obviněného nebyly dány zákonné podmínky, spojené s oprávněním volného nakládání s určitými pozůstalostními předměty tak jak je předepsáno ust. §1680 odst. 1 OZ, vázaným navíc na dědice, jehož dědické právo již bylo jasně prokázáno, když by takovému postupu navíc bránila překážka uvedená v ust. §1680 odst. 2 OZ, spočívající v uplatnění práva na dědictví ze strany více osob.
18. Z hlediska naplnění znaku cizí věc po stránce subjektivní nelze pokládat za podstatné přesvědčení obviněného o řádně sepsané závěti, jestliže mu nebylo soudem potvrzeno nabytí dědictví v postavení závětního dědice. Zvláště pak při jeho povědomí, že v dědické věci budou figurovat dědici ze zákona, kteří nebyli z okruhu dědiců vyloučeni pro svoji dědickou nezpůsobilost (§1481 OZ). Navíc je nutné zohlednit způsob i okolnosti pořízení předmětné závěti a různých kopií jejího vyhotovení, a to včetně dovolatelova postoje, jaký z poukazovaného právního titulu závětního dědice zaujímal jednak ve vztahu k potomkům zůstavitele a zejména pak později k úřadující notářce v rámci následně probíhajícího dědického řízení.
19. Státní zástupkyně se vyjádřila i k otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe, při čemž odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu, který vycházel ze skutkových okolností posuzovaného případu a z korektivů výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 i judikaturu, ze které vyplývá, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního, obchodního, pracovního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 pod sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
20. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
22. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně uplatněný ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí a je přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
23. Jelikož bylo dovolání datováno ke dni 3. 2. 2022 a podáno dne 20. 2. 2022, dovolatel měl v návaznosti na užitou argumentaci uplatnit kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Přesto Nejvyšší soud konstatuje, že ani odkaz na citovaný důvod by opodstatněnost dovolání A. P. nezaložil. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Některé námitky pak nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod, konkrétně se jedná o námitku podjatosti samosoudkyně soudu prvního stupně, postupu státní zástupkyně, nahlížení do spisu poškozenými v souvislosti s případnou záměnou listin, nepředvídatelného ukončení trestního řízení, oslovování znalců svědkem J. M. a chybného uvedení skutečnosti, že obviněný v přípravném řízení nevypovídal. Převážná část argumentace obviněného pak směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, popř. hodnocení důkazů soudy, a jako takovou by ji bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, tj. rozpory ve výpovědích svědků M. K., A. H., I. D., V. D. a M. K., jednání poškozených, existence barevné kopie závěti, rozpory se znaleckým posudkem a návrh na doplnění dokazování, aby J. M. předložil soudu originál vysokoškolského diplomu. Námitku, že obviněný mohl jako dědic disponovat s majetkem, dále námitky týkající se právní kvalifikace trestného činu (tj. nebyla naplněna subjektivní stránka, nevznikla škoda a nejednalo se o cizí věc) a námitku nepoužití zásady subsidiarity trestní represe lze potom podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Avšak Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
24. Svá skutková zjištění soudy opřely především o četné listinné důkazy včetně těch, které se týkají dispozice s finančními prostředky na účtu zemřelého V. M., ve spojení s výpověďmi svědků, především pak výpovědí svědkyně M. K. a poškozených. Nalézací soud zohlednil také obsah znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila, soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví, opatřeného v rámci občanskoprávního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 133/2017, jehož předmětem je žaloba o určení, zda A. P. je dědicem zůstavitele V. M. ze závěti, což Nejvyšší soud v souladu s názorem odvolacího soudu považuje za nadbytečné, jak bude osvětleno dále. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. K namítané podjatosti a postupu samosoudkyně nalézacího soudu se již detailně vyjádřil odvolací soud, jenž uvedl, že důkladný výslech svědků, jejichž svědectví odporuje jiným dostupným důkazům, nelze považovat za její aktivní zapojení se na stranu žalobkyně. Naopak se jednalo o projev pečlivosti soudu prvního stupně (viz odstavec 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
26. S námitkou, že obviněný nevěděl, že soud bude končit, se taktéž vypořádal odvolací soud odpovídajícím způsobem, neboť nebylo povinností nalézacího soudu, aby v průběhu hlavního líčení kdykoli stranám avizoval, v jakém okamžiku bude dokazování uzavřeno a v rámci kterého hlavního líčení bude přikročeno k přednesu závěrečných řečí (odstavec 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za nerelevantní lze označit i námitku ohledně možné záměny listin závětí v trestním spisu v návaznosti na skutečnost, že poškození opakovaně nahlíželi do spisu, neboť se jedná pouze o ničím nepodloženou spekulaci. Dále obviněný uvedl, že J. M. telefonicky kontaktoval znalce PhDr. Závoru (pozn. v rámci odvolání i usnesení odvolacího soudu označen jako PhDr. Záruba) a zůstává otázka, kolik znalců oslovil a důvod, proč tak činil a co od nich očekával. I zde lze konstatovat, že tato námitka není ničím podložená a zároveň není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. J. M. mohl oslovit libovolný počet znalců, nicméně není známo, že by jakýkoli soudní znalec na jeho žádost vypracoval nějaký znalecký posudek.
27. Oprávněná, byť pod dovolací důvod nepodřaditelná, je námitka obviněného týkající se faktu, že nalézací soud chybně uvedl, že v přípravném řízení nevypovídal. Ačkoli nalézací soud v odstavci 2. odůvodnění svého rozsudku tuto skutečnost chybně uvedl, dále se velice zevrubně zabýval jeho výpovědí v hlavním líčení. Nejde o pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu.
28. Obviněný také namítal, že u svědků podpisu závěti, konkrétně svědků M. K., A. H., I. D. a V. D., byla shledána jejich nevěrohodnost, na rozdíl od svědkyně M. K., ačkoli její výpověď obsahovala rozpory.
29. Nalézací soud dostatečně zdůvodnil, proč neuvěřil verzi svědků M. K. a A. H., která byla provedenými důkazy vyvrácena. Uvedl, že jejich výpovědi nejsou způsobilé obstát, a soud má důvodné podezření, že k jejich podpisu závěti došlo nikoliv současně se zemřelým. O nevěrohodnosti jejich výpovědi může svědčit mj. i nejasnost, kým měl být svědek M. K. požádán o podpis závěti, zda zemřelým nebo obviněným (viz odstavec 24. odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř., a k takovému závěru soudu tudíž nemá připomínky.
30. Dovolává-li se obviněný skutečnosti, že tajemnici notářky svědkyni V. D. předložil podepsaný originál závěti, jenž si ofotila s tím, že kopii předloží notářce, a ta také potvrdila, že se jednalo o originál se třemi podpisy, neboť barevnou kopii by vzhledem ke své praxi bez dalšího rozpoznala, Nejvyšší soud konstatuje, že i s touto svědeckou výpovědí se již vypořádaly soudy obou stupňů, přičemž tuto svědkyni neoznačily za nevěrohodnou. Svědkyně sice uvedla, že listina byla originálem, nicméně již není pravdou, že by explicitně uvedla, že na ní byly tři podpisy, ba naopak konstatovala, že neví, kolik bylo na listině podpisů (odstavec 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a protokol o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2020 na č. l. 691). Kopii, kterou při první návštěvě obviněného pořídila, sama zničila, když nebyl domluven termín, a podruhé již obviněný přišel s ověřenou kopií, kterou do ruky nebrala. Tyto dvě předkládané a jimi okopírované listiny s I. D. neporovnávaly, nedokázala proto říci, zda jejich obsah byl stejný. Nalézací soud pak konstatoval, že jejímu vyjádření nelze přikládat natolik podstatnou váhu, aby mohlo vyvrátit skutečnosti zjištěné dokazováním, a připustil i možnost, že svědkyně viděla jiné vyhotovení závěti, než kopii, která je založená v trestním spise (viz odstavec 24. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud tyto závěry taktéž akceptoval (viz odstavec 15. odůvodnění jeho usnesení). Lze tedy uzavřít, že tato svědkyně nebyla označena soudy za nevěrohodnou, pouze je potřeba brát na zřetel ve světle ostatních důkazů, že není jasné, jaký originál byl této svědkyni při první návštěvě předložen či kolik obsahoval podpisů. Dále lze dodat, že za nevěrohodnou nebyla označena ani svědkyně I. D., notářka. Jak správně poznamenal odvolací soud, tato svědkyně originál listiny vůbec neviděla, a nelze proto argumentovat ani tím, že originalitu listiny měla potvrdit (viz odstavec 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
31. Dále se obviněný v rámci svého dovolání několikrát vyjádřil k věrohodnosti svědkyně M. K., která ověřovala originál listiny závěti. Její výpověď označil za rozporuplnou, neboť před civilním soudem shledala úředně ověřenou kopii listiny závěti jako pravou, tj. uvedla, že tuto listinu se třemi podpisy viděla, černobíle okopírovala a následně ověřovala, nicméně u trestního soudu s odstupem času a v době, kdy byl znám posudek znalce z civilního řízení, stejnou listinu popřela a uvedla, že na jí ověřované listině byly jen dva podpisy, přičemž na počet podpisů se ptal zmocněnec poškozených. V této souvislost Nejvyšší soud podotýká, že trestní řízení je ovládáno zásadami ústnosti a bezprostřednosti zakotvenými v §2 odst. 11 a 12 tr. ř., jmenovaná byla vyslýchána před trestním soudem coby svědkyně a tato její výpověď v hlavním líčení byla plně procesně použitelná, přičemž dle druhé uvedené zásady platí, že soud smí při rozhodování v hlavním líčení přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely z této svědecké výpovědi a posuzovaly ji jako pravdivou. Pokud dovolatel poukazuje na neznalost svědkyně stran ověřování dokumentů, k této námitce se již podrobně vyjádřil odvolací soud v odstavci 18. odůvodnění svého usnesení. Lze pouze připomenout, že vidimací se podle §6 odst. 1, odst. 2 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ověřuje, že opis nebo kopie se doslova shoduje s předloženou listinou, a nepotvrzuje se jí správnost ani pravdivost údajů uvedených na vidimované listině ani jejich soulad s právními předpisy. Svědkyně tak nepochybila, pokud pořídila fotokopii, tuto ověřila coby shodnou s předloženou listinou a obojí vrátila obviněnému, přičemž za obsah předkládané listiny neodpovídala. Tvrdil-li obviněný, že nebylo jasné, k jaké listině se svědkyně vyjadřovala, jedná se pouze o ničím nepodloženou spekulaci, neboť z protokolu o konání veřejného zasedání ze dne 1. 6. 2020 (na č. l. 691) vyplývá, že jí byla předložena závěť na č. l. 573, o níž uvedla, že není tou, kterou ověřovala, neboť měla za to, že ověřila závěť, kde byly dva podpisy.
32. Dále obviněný poukázal na jednání poškozených, kteří se zachovali k zůstaviteli i jeho matce zavrženíhodným způsobem a o majetek se začali zajímat až po jeho úmrtí. Navíc ze zůstavitele chtěli udělat alkoholika, to vše v souvislosti s tím, že zůstavitel za svého života po mnoho let veřejně deklaroval, že jeho děti po jeho smrti nedostanou ničeho. Je potřeba uvést, že soudy nezpochybňovaly výpovědi svědků stran veřejných projevů zemřelého V. M. o jeho dětech, tyto byly skutečně celou řadou svědků prokázány. Nicméně, jak správně podotkl soud odvolací, jen z veřejných projevů nelze usuzovat o pravosti předmětné závěti, jelikož zůstavitel mohl učinit prohlášení o jejich vydědění, které mohl vtělit do samotné závěti, což neučinil (viz odstavec 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Namítaná možná souvislost padělání listiny závěti s nezájmem dětí zůstavitele postrádá jakoukoliv logiku, neboť poškození neměli důvodu k padělání této existující závěti, jednodušší by se jevilo její zničení, tedy není zřejmé, co by získali tím, pokud by skutečně existovala platná závěť. Jedná-li se o skutečnost, že poškození prve nabízeli obviněnému částku 1 mil. Kč nebo dům v XY, i tento fakt byl objasněn tím, že se mělo jednat o finanční kompenzaci za to, že obviněný uzná neexistenci závěti a nebude využívat procesní prostředky.
33. Dovolatel se také vyjádřil k existenci barevné kopie listiny závěti, o jejímž založení do spisu vůbec nevěděl, barevnou kopii nikdy neměl (ani ji neudělal), měl pouze barevný originál, zmocněnci poškozených ani M. M. žádné závěti neposílal, jejich tvrzení pak není ničím doložené a je otázkou, kde vůbec získali jimi předloženou barevnou fotokopii. Nejvyšší soud konstatuje, že kopie listiny závěti byla dodána zmocněncem poškozených, tato pak byla poskytnuta samotným obviněným e-mailem M. M. (na č. l. 552). Obviněný rovněž poukazoval na rozpory výsledků dokazování se znaleckým posudkem RNDr. Miloslava Musila, jenž byl náhodně načasován těsně před skončením řízení. Znalec pak zkoumanou kopii listiny závěti označil za technickou kopii, přičemž obviněný uvedl, že mohla být do spisu vložena namísto skutečné závěti. Nicméně v tomto směru se opět jedná pouze o nepodložená tvrzení a polemiku obviněného. Navíc, tyto znalecké závěry nejsou pro posouzení viny obviněného stran spáchání trestného činu krádeže významné.
34. Dovolatel také vytkl soudům, že se nezabývaly návrhem na doplnění dokazování, dle kterého měl poškozený J. M. předložit soudu originál vysokoškolského diplomu, na jehož základě je oprávněn používat titul Mgr. Pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikatorní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily) a následně byla do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Kopie dokladu o studiu J. M. byla poškozeným dodána (č. l. 726 až 727) a na jeho žádost se vedla odděleně od spisu. Soud prvního stupně v odstavci 24. odůvodnění rozsudku uvedl, že jednání obviněného měl za zcela prokázané. Odvolací soud v odstavci 9. odůvodnění usnesení uvedl, že neshledal existenci žádného skutečně zásadního opomenutého důkazu a v odstavci 12. odůvodnění usnesení taktéž uvedl, že skutečnost, zda skutečně svědek získal akademický titul, nemá žádnou souvislost s daným skutkem. Navíc je nutno podotknout, že se nejedná o podstatný a jakkoli relevantní důkaz vztahující se k projednávané věci. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
35. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Lounech, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
36. Za právně relevantně uplatněnou námitku, avšak zjevně neopodstatněnou, lze pokládat tu, zda obviněný mohl disponovat s majetkem zůstavitele jako závětní dědic. Obviněný uvedl, že byl i morálně zavázán k povinnosti postarat se o psa zůstavitele jako součásti dědictví, přičemž tento závazek bezprostředně navazoval na obsah závěti, jednalo se o jednoznačný projev vůle zůstavitele. V této souvislosti také uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dědici vstupují do práv a povinností zůstavitele okamžikem jeho úmrtí, i pokud jde o běžný bankovní účet. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Podle §1670 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) nabytí dědictví potvrzuje soud, a to osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno. K nabytí dědictví tak nedochází jen na základě smrti zůstavitele, ale právní úprava vychází z principu úřední ingerence státu, tj. je předpokládáno, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a o ní rozhodnuto orgánem veřejné moci (soudem). Dědictví pak nabývá ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí soudu. Co se týče nakládání s dědictvím, pak z uvedeného vyplývá, že do právní moci usnesení o dědictví se nikdo nemůže po právu ujmout dědictví a zacházet s pozůstalostním jměním jako se svým, i kdyby se považoval za (jediného) zůstavitelova dědice a i kdyby mu skutečně dědické právo svědčilo. Do dokončení řízení o pozůstalosti smí s pozůstalostním jměním nakládat pouze v rámci správy pozůstalosti a jen tehdy, jestliže mu náleží oprávnění spravovat pozůstalost. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, vzniká mezi nimi smrtí zůstavitele až do právní moci usnesení o dědictví tzv. společenství dědiců. Každý z dědiců má - podle nevyvratitelné právní domněnky uvedené v §1236 - právo ke každé z věcí patřících do pozůstalosti, v nakládání s těmito věcmi jsou však dědici omezeni nejen úpravou obsaženou v §1238 a 1239, ale také výkonem správy pozůstalosti a souhlasem soudu (srov. zejména §1679 a 1680) (viz Fiala, R., Drápal, L. Občanský zákoník IV. Dědické právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 465 až 466).
37. Jelikož námitka dovolatele mířila i do oblasti správy dědictví, tato včetně nakládání s pozůstalostí při její správě je upravena zejména §1677 a násl. občanského zákoníku. K projednání pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví soudem dochází po smrti zůstavitele, nutně zde nastává kratší či delší období, v němž může být pochybnost, kdo se vskutku stane zůstavitelovým dědicem. Právní režim mezi dnem smrti a právní mocí rozhodnutí soudu o dědictví se označuje jako správa pozůstalosti, která začíná okamžikem zůstavitelovy smrti. Zákon v §1677 odst. 1 občanského zákoníku vyjmenovává oprávněné osoby, jimiž jsou především správce pozůstalosti, vykonavatel závěti, jinak dědic, je-li jich více a neujednají-li si jinak, pak správu vykonávají všichni dědicové. Dědic může spravovat pozůstalost jen tehdy, je-li jeho dědické právo „jasně prokázáno“, tj. neexistují pochybnosti o jeho dědickém titulu. Má-li dědit více dědiců, může spravovat pozůstalost jen jeden, jestliže se na tom dědici jednomyslně shodli (viz Fiala, R., Drápal, L. Občanský zákoník IV. Dědické právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 493 až 494). V daný časový okamžik dispozice s finančními prostředky obviněným nebyl zůstavitelem povolán ani jako správce pozůstalosti ani jako vykonavatel závěti ani nebyla učiněna jednomyslná domluva mezi dědici (neboť i v případě platnosti závěti se všechny děti zůstavitele řadí mezi jeho dědice). Z výše uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že v daném případě nelze usuzovat na institut správy pozůstalosti ani na vykonávání prosté správy ze strany obviněného.
38. Dále obviněný opakovaně uvedl jako výrok nálezu Ústavního soudu, že „ Pouhé užití finančních prostředků zůstavitele jeho možným dědicem před ukončením pozůstalostního řízení pak samo o sobě nemůže naplnit skutkovou podstatu krádeže “. Obviněný však nijak tento výrok nekonkretizoval v tom směru, že by bylo patrné, v jakém konkrétním rozhodnutí tento závěr Ústavní soud učinil. Současně Nejvyššímu soudu není žádné takové rozhodnutí známo. Nelze tedy ani posoudit kontext tvrzeného blíže nekonkretizovaného rozhodnutí s projednávanou věcí. K této obecné proklamaci obviněný nevztahoval žádné konkrétní argumenty, přičemž úkolem dovolacího soudu není dotvářet dovolací argumentaci za obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 734/2019). Vzhledem k vágnímu charakteru této námitky Nejvyšší soud neměl dostatečný podklad k tomu, aby se k takové námitce mohl kvalifikovaně vyjádřit.
39. Dále byl dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku zejména po stránce subjektivní i objektivní a zda byla respektována zásada subsidiarity trestní represe.
40. Nejprve lze obecně uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a odst. 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem větší škodu. Objektem trestného činu krádeže je především zájem na ochraně vlastnictví. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v přisvojení si cizí věci zmocněním, kterým pachatel způsobí větší škodu na cizím majetku. Přisvojení je jednání spočívající v tom, že pachatel cizí věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl v dispozici, odejme z dispozice vlastníka a nakládá s ní jako s věcí vlastní. Zmocnění znamená, že věc je získána do dispozice bez vědomí či souhlasu jejího vlastníka. Za větší škodu je považována majetková újma ve výši nejméně 100 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Pokud jde o zavinění u následku v podobě větší škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
41. Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle skutkových zjištění v zásadě v tom, že obviněný na základě přístupu k účtu V. M., převedl z tohoto účtu peníze, vybral z něj peníze a zaplatil z něj nákup v celkové částce 140 256 Kč. O dispozici obviněného s finančními prostředky na účtu zesnulého není pochyb. Dispozice je prokazována jednotlivými bankovními doklady (na č. l. 270 až 272), přičemž ani obviněný ji nikdy nepopřel, tedy je zřejmé, že proběhla. Obviněný však, pokud jde o finanční prostředky, tvrdil, že se nejednalo o věc cizí a nebyla způsobena škoda na cizím majetku.
42. Je najisto postaveno, že obviněný byl ustanoven jako kontaktní osoba, posléze určen soudem opatrovníkem zesnulého a byl mu znám PIN kód k platební kartě sdělený zesnulým, kterou získal z nemocničního zařízení, ve kterém zůstavitel V. M. skonal. Nicméně uvedené skutečnosti nemění nic na tom, že finanční prostředky uložené na bankovním účtu zemřelého mu vlastnicky nepatřily a jeho vědomost o existenci závěti v jeho prospěch ho neopravňovala k tomu, aby prostřednictvím svěřené platební karty převáděl na svůj účet finanční prostředky, vybíral hotovost či platil kartou v obchodech. Jak již bylo shora uvedeno, nabytí dědictví potvrzuje soud a nedochází k němu pouze na základě smrti zůstavitele. K tomuto lze dodat, že doposud nebylo pravomocně skončeno dědické řízení, neboť se vede spor o tom, zda byla platně pořízena závěť, ve které prakticky veškerý majetek s výjimkou částky 10 000 Kč pro každé z jeho dětí odkázal zůstavitel právě obviněnému. Tedy, i pokud by byl následně potvrzen jako závětní dědic, v době dispozice s finančními prostředky na účtu se nejednalo (a nadále nejedná) o finanční prostředky jeho, tj. vlastní, a contrario se jednalo o věci cizí, které si obviněný nesměl přisvojit, ač byl či nebyl subjektivně v domnění, že v budoucnu bude potvrzen jako oprávněný závětní dědic. Soud prvního stupně platnost závěti nadbytečně posoudil jako předběžnou otázku, kdy došel k předběžnému závěru, že závět se mu jevila jako zfalšovaná (vycházel především ze znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila, soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví, opatřeného v rámci občanskoprávního řízení), nicméně tento předběžný závěr není konečný a může se ještě modifikovat.
43. Stejný závěr lze učinit o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, v jejímž rámci obviněný namítal, že jeho úmysl byl pouze předpokládán, nikoli prokázán. Nalézací soud uvedl, že obviněný jednal nepochybně v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že dědické řízení v době jeho finančních transakcí ani nezapočalo, a přisvojil si finanční prostředky, které mu v dané chvíli nepatřily (viz odstavec 25. odůvodnění jeho rozsudku). Lze tedy konstatovat, že v době, kdy obviněný s finančními prostředky z účtu zemřelého disponoval, tyto nebyly v jeho vlastnictví a musel si toho být dobře vědom, o čemž svědčí i jeho snaha o jejich urychlené odčerpání z účtu zemřelého (nikoli tedy např. průběžná péče o pozůstalost), patrná i ze samotných termínů realizace transakcí, jelikož ještě v den smrti zůstavitele převedl na svůj účet částku 110 000 Kč. Subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu tak byla bezpochyby naplněna.
44. Obviněný dále zpochybňoval závěr, dle kterého měla být způsobena škoda, neboť taková by musela být způsobena především jemu samému. K tomu lze pouze dodat, že se jednalo o majetkovou podstatu, která měla být předmětem budoucího dědického řízení s nejistým výsledkem. Obviněný v této souvislosti také uvedl, že dané finanční prostředky prokazatelně použil na péči o psa zůstavitele a správu nemovitosti v XY. Nalézací soud označil tuto péči o psa za osobní závazek, jehož plněním nelze odůvodňovat chování obviněného týkající se dispozicí s finančními prostředky na účtu zůstavitele. Ani situace předpokládaná §1679 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při správě pozůstalosti z této něco zcizit nebo použít jako jistotu pouze tehdy, vyžaduje-li to zájem na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku, jinak za protiplnění, před finančními transakcemi nenastala, a předpokládaná, byť dlouhodobá péče o psa ji nepředstavuje. Navíc podotkl, že pokud obviněného taková péče zatěžovala, mohl jej předat správkyni dědictví, jež byla následně ustanovena, což však neučinil. Uzavřel, že na škodu vzniklou v souvislosti s předchozím protiprávním jednáním obviněného nelze započítávat následné další výdaje, které obviněný učinil. Tyto sice vznikly v souvislosti s majetkem zůstavitele, avšak o své vlastní vůli, a obviněný jejich úhradu nekonzultoval s nikým (viz odstavec 24. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dále konstatoval, že tato tvrzení o naprosto čistých úmyslech obviněného ostře kontrastovala s jeho reálně zjištěným postupem, při kterém vybral vysokou částku (z velké části převedl finanční prostředky dokonce ještě v den úmrtí zůstavitele), jeho postup nedával logiku a uplatněné obhajobě se příčil (viz odstavec 28. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Lze doplnit, že si obviněný ani zjevně nemyslel, že mu dědictví připadne celé, když se snažil domluvit s dětmi zůstavitele na rozdělení dědictví. Jelikož je otázka platnosti závěti irelevantní, taktéž je irelevantní skutečnost, že by obviněný použil vybrané finanční prostředky na správu majetkové podstaty včetně péče o psa, neboť, jak již bylo výše rozebráno, se nemohlo jednat o správu pozůstalosti podle §1677 a násl. občanského zákoníku.
45. Výše uvedené závěry mají obecnou platnost, nicméně s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe je vždy nutné zkoumat, zda v konkrétní věci uplatnit prostředky trestního práva jako ultima ratio. V projednávané věci však nelze přisvědčit námitce dovolatele, podle níž měla být na danou věc aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Jak správně řekl odvolací soud typicky by aplikace subsidiarity trestní represe přicházela v úvahu např. v takové hypotetické situaci, kdy by se pachatel zmocnil výlučně menší částky, která by svou výší skutečně odpovídala nutným nákladům na akutní prvotní zajištění psa zemřelého a pohřbu V. M., kterou by posléze sám, bez ingerence orgánů činných v trestním řízení, vložil zpět na stejný bankovní účet, a došlo by tím k naplnění znaků toliko základní skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I takovéto hypotetické jednání by po formální stránce rovněž naplňovalo znaky skutkové podstaty příslušného přečinu, ale v popsané situaci by zřejmě bylo namístě aplikovat ve prospěch dosud bezúhonného pachatele zásadu subsidiarity trestní represe (odst. 30 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
46. Odvolací soud se uplatněním zásady subsidiarity trestní represe pečlivě zabýval a jeho odůvodnění obsahuje přesvědčivé úvahy o uplatnění předmětné zásady v souvislosti s principem ultima ratio. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V konkrétní věci obviněného A. P. se nejedná o skutek svou podstatou bagatelní, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Je pravdou, že obžalovaný žil do doby spáchání tohoto činu řádným způsobem života a byl dosud osobou z hlediska trestněprávního i přestupkového zcela bezúhonnou, nicméně jde „toliko“ o skutečnost obžalovanému polehčující ve smyslu §41 písm. p) tr. zákoníku, která také našla svůj odraz v uloženém trestu, nikoli však o důvod, pro který by v posuzované trestní věci mělo použití prostředků trestního práva kolidovat se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. se zásadou ultima ratio. V tomto směru je nutné také zohlednit výši škody (140 256 Kč), zištný motiv obviněného i jeho postavení coby osoby blízké zemřelého V. M., kterému tento věřil a sdělil mu PIN jeho platební karty. Nelze ani přehlédnout absenci sebereflexe u obviněného i lstivost jeho jednání.
47. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
48. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
49. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 16. 8. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 2. 3. 2022 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.