ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.669.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 669/2022-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2022 o dovolání obviněného R. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 6 To 322/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 37/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 6 To 322/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 10. 2021, č. j. 3 T 37/2021-202, byl obviněný R. V. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že se poškození S. H., K. H., S. H. a R. M. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu usmrcení z nedbalosti se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil stručně řečeno tím, že dne 1. 10. 2020 kolem 23:20 hod. na silnici číslo I/57 ve směru jízdy z Branky u Opavy do Opavy, na 51,652 km, před mostem přes řeku Hvozdnici jako řidič osobního motorového vozidla značky Mercedes Benz Vito Tourer německé registrační značky XY majitele společnosti EMF Elektro-Anlagen GmbH, vlivem nepovolené a především nepřiměřené rychlosti jízdy 105 km/h s ohledem na silný déšť a mokrou vozovku, uvedl vozidlo do smyku, vyjel vlevo do silničního příkopu, kde v důsledku vyrotování narazilo vozidlo pravou zadní částí do protisvahu a spodní části kmene stromu, pak za pokračující rotace vyjelo zčásti zpět na okraj vozovky, přičemž v průběhu rotace vozidla a nárazů do protisvahu bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec R. H., který porušil §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), vypadl přes rozbité sklo zadních dveří z vozidla ven, obviněný tak porušil §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), R. H. utrpěl zranění – zejména zlomeniny obličejové části hlavy, klenby a spodiny lební s rozhodným zhmožděním mozku, natržení sleziny s krvácením do dutiny břišní, přičemž na následky zhmoždění mozku na místě zemřel, spolujezdec z vozidla D. V. byl jednorázově ošetřen.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jednak státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu a jednak poškození S. H., K. H., S. H. a R. M. ve výroku, jímž byli odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 6 To 322/2021-224, zrušil z podnětu odvolání poškozených podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit náhradu nemajetkové újmy poškozeným podle §228 odst. 1 tr. ř., konkrétně S. H. částku ve výši 410.000 Kč, K. H. částku ve výši 410.000 Kč, S. H. částku ve výši 287.000 Kč a R. M. částku ve výši 300.000 Kč, se zbytkem svého nároku pak byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. (poslední uvedený důvod zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021). Konkrétně obviněný namítal, že se před jednáním odvolacího soudu dohodl na obhajobě s novým obhájcem, kterého nesprávně informoval o času veřejného zasedání. Proto dorazili k soudu těsně po skončení veřejného zasedání o odvolání, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce v rozporu s ustanovením §263 odst. 3 tr. ř., jelikož šlo o případ nutné obhajoby. Tato situace podle názoru obviněného naplňuje všechny uvedené dovolací důvody. Samostatně pak shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v posouzení důvodnosti adhezního výroku. Okresní soud odkázal poškozené na civilní řízení vzhledem k nedostatku informací pro posouzení pasivní legitimace obviněného, neboť jím mohl být i zaměstnavatel obviněného a zemřelého. Obviněný považoval za nesprávný postup krajského soudu, který za stejného informačního deficitu část uplatněného nároku přiznal. Současně měl za to, že byla dána odpovědnost zaměstnavatele za náhradu nemajetkové újmy, proto neměl být zavázán on sám. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení odvolacího soudu považoval dovolatel i způsob, kterým se odvolací soud vypořádal s otázkou spoluzavinění ve vztahu k adheznímu nároku. Okresní soud spoluzavinění poškozeného pro účely trestního řízení stanovil na 40 %, což následně krajský soud zohlednil. Nicméně spoluzavinění pro účely trestního práva nespadá v jedno se spoluzaviněním ve smyslu civilního práva, neboť trestní a civilní odpovědnost za škodu jsou instituty odlišné, kdy nelze paušálně přejímat výši spoluzavinění do řízení občanskoprávního, kterým je i řízení adhezní. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.
5. Obviněný následně doplnil své dovolání, konkrétně v části týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení pasivní věcné legitimace obviněného a možného posouzení nehody jako pracovního úrazu, přičemž k potvrzení správnosti daného názoru doložil vyjádření pojišťovny R+V Allgemeine Vorsicherung AG včetně jejího překladu. Tuto pojišťovnu, u níž bylo pojištěno vozidlo zaměstnavatele, kontaktoval a současně s ní umožnil přímou komunikaci rovněž zmocněnci poškozených. Tomuto pojišťovna sdělila, že se v daném případě skutečně jedná o pracovní úraz.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje dovolání za přípustné. Vycházel přitom ze skutečnosti, že dovolatel prohlásil svou vinu a proti výroku o trestu se neúspěšně odvolal toliko státní zástupce. Obviněný svým dovoláním brojil výlučně proti výroku odvolacího soudu o nároku poškozených na náhradu škody, přičemž takové dovolání je podle ustálené judikatury nepřípustné. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, v rámci kterých bylo konstatováno, že je-li předmětem rozhodování odvolacího soudu pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, nelze takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 a 2 tr. ř. Dále odkázal na obdobná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 602/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 222/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 949/2020. Poukázal pouze na odlišnost od výše uvedených věcí, neboť odvolací soud se zabýval rovněž odvoláním státního zástupce proti výroku o trestu. Avšak za podstatné považoval, že dovolatel soustředil své dovolací námitky pouze na výrok o náhradě škody, čímž brojil proti výroku, který stojí mimo rozhodnutí soudu ve věci samé. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné.
7. Obviněný R. V. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se neztotožnil. K předloženým judikátům konstatoval, že jejich teze je taková, že pokud předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, nejedná se o rozhodnutí ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. Nicméně odkazovaná rozhodnutí na situaci obviněného nedopadají, neboť předmětem odvolacího řízení byla i otázka trestu, tudíž je napadené rozhodnutí možno podřadit pod §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Rovněž není přesné, že dovolatel brojil toliko proti adheznímu výroku, když současně nesouhlasil s tím, že odvolací soud vůbec jednal a rozhodl bez něj i bez jeho obhájce, byť se jednalo o případ nutné obhajoby, což považoval za hrubou procesní vadu. S ohledem na tuto skutečnost se domáhal zrušení celého rozhodnutí krajského soudu, nikoli pouze adhezního výroku. Z procesní opatrnosti pak sdělil, že nepovažuje za významné, na základě jakého odvolání byl výrok o trestu napaden, podstatné je, že je daný výrok otevřen k přezkumu, neboť i v případě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného není vyloučeno uložení mírnějšího trestu.
8. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v posuzované věci přípustné a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání je přípustné.
9. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle §265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak nepřípustné , jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v §254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikované pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr.). Uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle §254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
10. V projednávané věci bylo odvolání podáno poškozenými do výroku, kterým byli odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a také státním zástupcem v neprospěch obviněného do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud správně podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v části výroku o trestu a v části výroku o náhradě nemajetkové újmy, jakož i správnost řízení, které jim předcházelo (viz odstavec 5. odůvodnění jeho rozsudku). Vzhledem k prohlášení viny obviněného, které okresní soud přijal, nepřezkoumával výrok o vině. Dospěl přitom k závěru, že odvolání státního zástupce není důvodné a odvolání poškozených důvodné je.
11. Podle ustálené judikatury přitom platí, že rozsudkem, kterým odvolací soud rozhoduje k odvolání poškozených tak, že rozsudek soudu prvního stupně ruší pouze ve výroku o náhradě škody a sám ve věci znovu rozhoduje o náhradě škody, není žádným z taxativního výčtu rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. a dovolání proti takovému rozhodnutí proto není přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, a další).
12. Současně však platí, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Je třeba mít na zřeteli, že uvedená judikatura se od nyní projednávané věci liší právě v tom, že se odvolací soud navíc zabýval i výrokem o trestu. V souladu se shora naznačenými závěry i §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný mohl napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, neboť se jednalo o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek státního zástupce směřující proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně odvolací soud v tomto rozsahu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) tedy shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř. a po přezkoumání napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
15. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , s odkazem na tento důvod lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti.
16. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, respektive podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy, jmenovitě pak ty, které jsou ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakákoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svoji materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces relevantně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání u odvolacího soudu dne 3. 2. 2022 v nepřítomnosti obhájce obviněného. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 2. 2022 přitom vyplývá, že veřejné zasedání bylo zahájeno v 8:30 hod, předseda senátu zjistil, že u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popřípadě vyrozumění, stejné zjištění pak učinil u obhájce. Dále konstatoval, že se bez omluvy nedostavili obviněný R. V. a obhájce Mgr. Jiří Ježek (na č. l. 220). Vyhlásil proto usnesení, že veřejné zasedání proběhne v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce Mgr. Jiřího Ježka (na č. l. 221). Veřejné zasedání bylo ukončeno v 8:59 hod., přičemž v 9:02 hod. se do jednací síně dostavil Mgr. Jiří Ježek s tím, že byl přesvědčen, že veřejné zasedání má být konáno až v 9:00 hod. Následně mu byl jen sdělen obsah již vyhlášeného rozsudku (na č. l. 222).
18. Vyvstává tedy otázka, zda nepřítomnost obhájce obviněného u veřejného zasedání konaného o odvolání před soudem druhého stupně je způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že v době rozhodování o odvolání obviněného u něj byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť se konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (srov. §143 odst. 2 tr. zákoníku, kde horní hranice zákonné trestní sazby je šest let), byl předmětný dovolací důvod naplněn.
19. Z příslušného spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 3 T 37/2021, Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání obviněného bylo vedeno pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz. usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 12. 2020 na č. l. 3), a byl tedy ohrožen trestní sazbou ve výměře jednoho roku až šesti let trestu odnětí svobody. Obviněný si zvolil obhájce Mgr. Pavla Ticháčka (na č. l. 17) a současně neučinil kroky podle §36b tr. ř. ve smyslu vzdání se obhájce. Následně dne 28. 1. 2022 zplnomocnil dalšího obhájce Mgr. Jiřího Ježka k obhajobě ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 To 322/2021 (na č. l. 216).
20. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání bez přítomnosti obhájce obviněného, přestože byl dán důvod nutné obhajoby, došlo k porušení ustanovení §263 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí mít obviněný obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení. Současně podle §202 odst. 4 tr. ř. věta druhá v případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Pokud za tohoto stavu odvolací soud projednal odvolání státního zástupce a poškozených a rozsudkem rozhodl v neprospěch obviněného, jehož obhajovací práva byla v důsledku nepřítomnosti jím zvoleného obhájce výrazným způsobem zkrácena, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť takové pochybení i svou materiální intenzitou dopadlo do práva obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu na podkladě dovolání obviněného byl tak nezbytný.
21. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud uvádí pouze pro úplnost, že po zvážení všech uvedených skutečností dospěl rovněž k závěru, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
22. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
23. Je pravdou, že ze zákonného ustanovení (trestního řádu) vyplývají nižší požadavky na konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, než je tomu u hlavního líčení. Je nepochybné, že obviněný jakožto osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, má právo být k veřejnému zasedání buď předvolán, nebo o něm vyrozuměn (to podle procesní situace, podle potřeby provádět dokazování apod.). Pokud jde o účast (přítomnost) obviněného ve veřejném zasedání, obecné ustanovení §234 tr. ř. o přítomnosti osob se o ní vůbec nezmiňuje, takže veřejné zasedání obecně lze konat v nepřítomnosti obviněného (v určitých případech se uplatní speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř.).
24. V projednávané věci bylo veřejné zasedání o odvolání obžalovaného nařízeno poprvé na den 7. 1. 2002. Nutno podotknout, že obviněný byl k tomuto veřejnému zasedání předvolán (č. l. 210), přičemž z důvodu nemoci obviněného bylo veřejné zasedání odročeno na 3. 2. 2022 v 8:30 hod (č. l. 212). Podle §233 odst. 1 tr. řádu přitom platí, že se obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná. V ostatních případech se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, přičemž v tomto případě je obviněný poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.). Dále, jak již bylo řečeno, odvolací soud po konstatování dodržení zákonných lhůt u všech osob vyhlásil pro neomluvenou nepřítomnost obviněného usnesení, že veřejné zasedání proběhne v jeho nepřítomnosti (na č. l. 221).
25. Jelikož odvolací soud obviněného R. V. předvolal, nikoli pouze vyrozuměl, dal tím najevo, že jeho přítomnost považuje za nutnou. Postupoval pak nesprávně, jestliže obviněného k veřejnému zasedání předvolal, a po shledání jeho nedostavení se projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, aniž by učinil a řádně odůvodnil rozhodnutí podle §205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).
26. Dovolací soud tím nijak nezpochybňuje, že senát odvolacího soudu mohl změnit názor na nutnost předvolání obviněného a usnesením podle §205 odst. 2 za použití §238 tr. ř. rozhodnout, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Takové rozhodnutí senátu odvolacího soudu i s důvody, které k němu vedly, pak musí být v celém svém obsahu zachyceno v protokolu o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004). V protokolu o tomto veřejném zasedání Krajského soudu v Ostravě je ovšem obsaženo jen rozhodnutí o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, aniž bylo zároveň rozhodnuto a odůvodněno, že bylo možné takto postupovat navzdory předvolání obviněného, jehož účast u veřejného zasedání odvolacího soudu původně považoval předseda senátu tohoto soudu za nutnou. Postup odvolacího soudu byl tedy rozporný, protože si neujasnil a náležitě nevyjádřil, zda a proč účast obviněného u veřejného zasedání považoval za nutnou či nikoli, a to za situace, kdy obviněného k veřejnému zasedání odvolacího soudu nejdříve předvolal jako osobu, jejíž účast je nutná, a pak navzdory tomu veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti.
27. Nejvyšší soud má za to, že dovolatel byl zkrácen na svém právu zaručeném v čl. 38 odst. 2 Listiny, které každému garantuje právo na projednání věci v jeho přítomnosti. V komplexu shora uvedeného pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že v daných souvislostech došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
28. Z výše uvedených důvodu bylo nutné napadený rozsudek odvolacího soud Krajského soudu v Ostravě zrušit v celém rozsahu, neboť odvolací řízení neproběhlo řádným způsobem. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal při zachování procesních práv obviněného, a aby znovu rozhodl.
29. S ohledem na tento způsob rozhodnutí se Nejvyšší soud již nezabýval námitkou obviněného subsumovanou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zřejmě ve znění do 31. 12. 2021) vytýkající nesprávné posouzení důvodnosti adhezního výroku pro nesprávné posouzení pasivní věcné legitimace obviněného a otázky spoluzavinění ve vztahu k adheznímu nároku, neboť po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, jehož povinností bude znovu věc v rozsahu zrušení projednat, tj. znovu rozhodnout o odvolání státního zástupce a poškozených proti rozsudku soudu prvního stupně. Přitom bude nutno dbát, aby bylo zachováno právo obviněného na obhajobu a byl vyrozuměn také obhájce obviněného, aby mohl být přítomen veřejnému zasedání a řádně vykonávat obhajobu. Odvolací soud se také bude muset hlouběji zabývat a vypořádat s argumentací obviněného ohledně výroku o nemajetkové újmě, včetně argumentace, že odpovědnost nese zaměstnavatel obviněného, případně v tomto směru doplnit dokazování. Výrok o náhradě škody je třeba odůvodnit podobně, jako se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech. Především je třeba takový výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z nějž vyplývá povinnost k náhradě škody, případně nemajetkové újmy.
30. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.