ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.266.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 266/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2012 o dovolání, které podala obviněná I. M , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 68/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné I. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 14 T 68/2010, byla obviněná I. M., uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl uložen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále soud rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozenou společnost Česká spořitelna, a. s., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k tomu, že se obviněná po vyhlášení rozsudku vzdala odvolání a státní zástupce tak učinil ve lhůtě, která mu byla za tímto účelem stanovena, vyhotovila samosoudkyně podle §314d odst. 3 tr. ř. (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2011) pouze zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahoval odůvodnění.
Svého práva podat řádný opravný prostředek proti citovanému rozsudku využila poškozená společnost - Česká spořitelna, a. s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, a na podkladě jejího odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. tak, že obviněná je povinna podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené společnosti na náhradu škody částku 773.818,42 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná I. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná označila napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé s odůvodněním, že trestní řízení proběhlo způsobem, který jí neumožnil uplatnit plnou ochranu jejích práv. Za chybné považovala i samotné rozhodnutí soudu o nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Zároveň namítla absenci svého zavinění u posuzovaného přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a konstatovala, že ve vztahu k trestní odpovědnosti měla být v daném případě uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V závěru svého podání obviněná poukázala na porušení svého práva na obhajobu, k němuž mělo dojít na základě nezákonného rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení jejího trestního stíhání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by naznačila další procesní postup.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
Pokud bylo rozhodnuto rozsudkem o vině a trestu, případně bylo uloženo ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, jde o rozhodnutí ve věci samé uvedené v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takovým odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to ve výroku o náhradě škody [§258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě škody (§259 odst. 3, §228, §229 tr. ř.), nejde o odsuzující rozhodnutí uvedené v citovaném §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř.
Dovolání obviněné I. M. směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud k odvolání poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o náhradě škody, sám pak znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené společnosti škodu, se zbytkem nároku na náhradu škody odvolací soud odkázal poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody, o němž soud prvního stupně rozhoduje v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněné, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikovaném pod č. T 899 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 26, ročník 2006; nebo v usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010 a usnesení ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, akceptoval jej i Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011.
Změna rozhodnutí soudu druhého stupně, který přezkoumával v odvolacím řízení jen výrok o náhradě škody, nikoli výroky o vině a trestu rozhodnutí soudu prvního stupně, je tak možná pouze v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona nebo obnovy řízení samozřejmě za splnění zákonných podmínek pro konání řízení o těchto dalších mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tedy dovolání obviněné I. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová