ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.822.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 822/2022-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 11 To 80/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 17/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 11 To 80/2022, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 1 T 17/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 3. 2022, č. j. 1 T 17/2022-59, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil stručně řečeno tím, že dne 31. 10. 2021 v 15:20 hod. v důsledku porušení §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v XY v ulici XY před domem č. p. XY na místní komunikaci při vycházení z brány u svého domu, aniž by se řádně přesvědčil, zda může komunikaci bezpečně přejít a nikoho neohrozit, vstoupil do prostoru vozovky, a to bezprostředně před přijíždějící motocykl značky Section, bez registrační značky, řízený V. C., jedoucím z levé strany ve směru od XY na XY, který se sice snažil zabránit střetu, nicméně pro náhlost překážky se mu to nepodařilo, čímž došlo k jeho pádu na vozovku, při kterém si způsobil zlomeninu levého předloktí, vřetenní kosti vlevo a zlomeninu klíční kosti vpravo, přičemž tato zranění si vyžádala operativní zákrok a hospitalizaci v Oblastní nemocnici v XY od 31. 10. 2021 do 3. 11. 2021, a pro což byl omezen hybností levé ruky a předloktí, odkázán doma na pomoc sousedů a známých, včetně pracovní neschopnosti, která trvala nejméně do 6. 1. 2022.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2022, č. j. 11 To 80/2022-88, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle jeho názoru spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, což činilo rozhodnutí rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Obviněný vytýkal nedostatečně objasněný skutkový děj a nesprávné hodnocení důkazů včetně nesprávného právního posouzení, neboť soudy zejména řádně nevyhodnotily rychlost jízdy poškozeného, s přihlédnutím ke škodlivému následku, a rovněž zavinění obviněného a poškozeného. Právě posouzení skutečné rychlosti poškozeného má zásadní vliv na případné nedbalostní zavinění obviněného, neboť nelze pominout reálnou možnost obviněného či poškozeného zabránit vzájemnému střetu. Obviněný popřel, že by jakkoli zavinil předmětnou dopravní nehodu, neboť to byl právě poškozený, který jel s motocyklem neschváleným k provozu na komunikacích, nepojištěným a zejména nepřiměřenou rychlostí, v rozporu s rychlostí v tomto úseku povolenou, v místě zákazu vjezdu, to vše při znalosti místních podmínek. Důkazní stav postrádá odborné či znalecké vyjádření o rychlosti (navíc pro různě uváděné jednotlivými osobami) poškozeného, které má ve světle konstantní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu zásadní vliv pro posouzení nedbalostního zavinění a škodlivého následku pro poškozeného. K dokazování stran rychlosti motocyklu nedošlo a soudy se spokojily s tím, že obviněný měl motocykl slyšet jako svědek L. V., v důsledku čehož byla dovozena jeho vina. Takový závěr je vadný, nesprávný a opírající se o nedostatečně provedené dokazování k této otázce. Nepřiměřená rychlost byla jedinou příčinou uvedené nehody. Pokud by jel poškozený maximální dovolenou rychlostí v tomto úseku 30 km/hod, k uvedenému střetu by nedošlo.
6. Za další podstatnou a skutkově neobjasněnou věc označil otázku jeho pohybu, místo střetu s poškozeným a jeho reakci při spatření poškozeného. Obviněný totiž vypověděl, že přecházel cestu, v okamžiku zjištění pohybu poškozeného a jeho nepřiměřené rychlosti včetně manévrování zůstal stát a záměrně neuhýbal, neboť neznal úmysl poškozeného, jakým směrem strhne řízení, a dále rovněž pro to, že je pohybově handicapován. Poškozený vypověděl, že viděl obviněného, jak přechází cestu a zase se vrací. Již vyhodnocením těchto důkazů je patrné, že poškozený měl dost času adekvátně reagovat na nastalou situaci a obviněný tuto možnost neměl. Popis skutku nalézacím soudem, že k nehodě došlo „při vycházení z brány“ tak nemůže obstát a nemá oporu v provedeném dokazování, neboť ke střetu nedošlo při vycházení obviněného z brány, nýbrž o dost později, což měl předvídat poškozený.
7. Odvolací soud pak pochybil, pokud dovodil maximální povolenou rychlost v místě nehody 50 km/hod (kterou označil za nikoli výrazně bezohlednou a nepřiměřenou), neboť při hlavním líčení bylo uvedeno na pravou míru sdělení nejvyšší povolené rychlosti uvedené v protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 31. 10. 2021 s tím, že maximální povolená rychlost je určena dopravní značkou na 30 km/hod. Uvedl-li soud dále, že v místě nehody nebyl zákaz vjezdu motorových vozidel, ignoroval sankcionování poškozeného za přestupek mj. spáchaný porušením zákazu vjezdu. Odvolací soud tak při svých úvahách mylně vycházel z premisy, že maximální povolená rychlost v místě nehody byla 50 km/hod a nebyl zde zákaz vjezdu, což jsou okolnosti stěžejní pro rozhodnutí obecných soudů o případném zavinění obviněného. Orgány činné v trestním řízení se rychlostí poškozeného nijak dále detailně nezabývaly, a to ani znaleckým zkoumáním, přičemž k tomuto měly podklady včetně vyjádření stran a brzdných drah motocyklu poškozeného.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, obsahově však uplatnil námitky, které skutečně odpovídají platnému znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S podstatou argumentace dovolatele pak souhlasil, přičemž za rozhodná skutková zjištění, která jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, označil jednak způsob pohybu dovolatele ve vozovce a jednak rychlost jízdy poškozeného. Nalézací soud učinil k těmto zásadním otázkám skutková zjištění odporující výpovědím dovolatele, poškozeného i dalšího svědka.
10. K pohybu dovolatele konstatoval, že podle výroku soudu prvního stupně při vycházení z brány poškozený vstoupil do prostoru vozovky. V odůvodnění však uvedl obsah výpovědí, z nichž vyplývá, že dovolatel se ve vozovce nacházel ještě před tím, než si jej poškozený všiml. Jedná se o natolik zjevný rozpor, že jím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu státní zástupce poznamenal, že okresní soud si byl patrně uvedeného rozporu vědom, proto v rámci odůvodnění spekuloval, že obviněný mohl poškozeného zahlédnout „o chvilku dříve“ než na oněch poškozeným uváděných 10 až 15 metrů a současně připustil předchozí přítomnost obviněného ve vozovce (uvedl, že dovolatel mohl buď nevcházet do vozovky nebo udělat jeden či dva kroky k jejímu okraji a poškozenému vytvořit více místa k průjezdu). Učinil tak o uvedené zásadní otázce alternativní skutkové zjištění, přičemž do výroku svého rozsudku pojal pouze alternativu dovolateli nepříznivou a navíc odporující provedeným důkazům. Tyto rozpory pak označil za nevýznamné, což nelze akceptovat, neboť vinu obviněného bylo namístě dovodit právě ze způsobu jeho pohybu. Bylo-li obviněnému vytýkáno, že nevytvořil více místa k průjezdu, bylo v podstatě požadováno, aby před motocyklem rychleji uskočil, avšak taková povinnost pro chodce z žádného právního předpisu nevyplývá.
11. Dále se vyjádřil k otázce zjištění rychlosti jízdy poškozeného, kterou se nepodařilo upřesnit (odhady zúčastněných se lišily). Okresní soud označil tuto rychlost za okolnost nevýznamnou, protože poškozený motocyklista se na vozovce na svém motocyklu nacházel. Odvolací soud úvahu rozvinul, že ani rychlost uváděná obviněným (60 km/h) neznamená výrazně bezohlednou a nepřiměřenou rychlost jízdy, neboť v místě střetu byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h. K tomu státní zástupce poukázal na skutečnost, že podle fotodokumentace a protokolu o silniční nehodě k ní došlo v neděli odpoledne v táhlé nepřehledné zatáčce, kde měla vozovka šíři pouze 3 m, vedla mezi posledním domem v obci a parkujícími vozidly, aniž by zde byly chodníky. Právě na takovém místě musí řidič předpokládat přítomnost chodců, kteří jinde než po vozovce jít nemohou, a rychlost jejich jízdy tak může na takovém místě v souladu s §18 odst. 1 zákona o silničním provozu stěží přesáhnout 20 až 30 km/h bez ohledu na konkrétní povolenou rychlost.
12. Poukazoval-li dovolatel na skutečnost, že nebyl opatřen znalecký posudek k posouzení technické příčiny, neuvedl, že by provedení takového důkazu navrhoval, a o opomenutý důkaz se podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejedná, avšak neúplnost dokazování je bez takového posudku očividná. Státní zástupce konstatoval, že je možno již laickým výpočtem ověřit, že dovolatel měl stěží nějaký čas reagovat včas na motocykl poškozeného (při rychlosti motocyklu 60 km/h by měl při spatření ho na 10 m na reakci pouze 0,602 s, což je hluboce pod reakční dobou většiny lidí, a v případě rychlosti 30 km/h by měl čas 1,204 s odpovídající jen obvyklé reakční době). Otázkou pro posouzení znalce (případně na základě vyšetřovacího pokusu nebo rekonstrukce) je rovněž to, jak mohl poškozený během této minimální doby vidět, jak obviněný vyšel a zase se vracel. Poukazuje-li odvolací soud na skutečnost, že motocykl byl „hlasitě slyšet“, mohlo se jednat o první varování, avšak teprve po spatření motocyklu mohl obviněný odhadnout jeho vzdálenost a rychlost. Státní zástupce měl za to, že ze samotného zvuku motoru trialového motocyklu někde z polí, lesa či z hloubi zarostlé cesty není ani možno učinit přesný závěr o směru a rychlosti jízdy. Podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu má chodec reagovat na vzdálenost a rychlost jízdy vozidel, kterou zásadně zjišťuje zrakem, sluch má význam pouze podpůrný (některá vozidla ani zvuk vydávat nemusí, např. elektromobily). Pokud by chodci museli činit odhad již ze zaslechnutí zvuku motoru, byly by takové odhady natolik nepřesné, že by na nich nemohla být založena žádná konkrétní povinnost, natož trestní odpovědnost. Blížící se zvuk motoru dosud nespatřeného vozidla tedy nemůže sám o sobě znamenat, že chodec vůbec nesmí vstoupit do vozovky. Dosud provedené důkazy nasvědčující tomu, že dominantní zavinění nese samotný poškozený, který způsobil nehodu svou hazardní jízdou, s rychlostí zcela nepřiměřenou okolnostem, které mohl předvídat. Bez znaleckého posudku není dosud zřejmé, zda a do jaké míry měl povinnost a možnost zabránit nehodě dovolatel a zda a jakou povinnost porušil.
13. Shrnul proto, že rozpory mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním jsou zjevné, za nesprávné označil i úvahy soudů o absenci zavinění poškozeného. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je i důvodné.
15. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat především soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
16. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
17. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu), jako dříve podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
18. Dovolatel tento popsaný posun v dikci zákona nereflektoval, neboť ač dovolání bylo datováno ke dni 11. 7. 2022 a podáno dne 12. 7. 2022, s odkazem na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právním posouzení namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry zakládající rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zvolenou argumentaci nicméně lze ve světle předestřených skutečností podřadit dílem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Nejvyšší soud pak dovolání shledal důvodným.
19. Argumentem pro zrušení napadeného rozhodnutí je jednak zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění soudů (zejména zjištění o pohybu dovolatele ve vozovce) s obsahem důkazů, z nichž soudy vycházely. Odůvodnění soudních rozhodnutí totiž nerespektují plně obsah provedeného dokazování a došlo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, přičemž odůvodnění soudních rozhodnutí a rozsah dokazování v dané věci neodpovídají ani principům spravedlivého řízení. Nalézací soud, za akceptace soudem odvolacím, provedené důkazy hodnotil nejasným způsobem, neumožňujícím učinit jednoznačné skutkové závěry. Tyto závěry pak byly i nesprávně právně posouzeny.
20. Ve vztahu k pohybu obviněného po komunikaci soudy učinily podle popisu skutkového děje, uvedeného ve výroku o vině, skutkový závěr, podle kterého obviněný při vycházení z brány u svého domu, aniž by se řádně přesvědčil, zda může komunikaci bezpečně přejít a nikoho neohrozit, vstoupil do prostoru vozovky, a to bezprostředně před přijíždějící motocykl řízený poškozeným. Uvedený závěr je však v rozporu se všemi ve věci provedenými důkazy. Obviněný totiž uvedl, že poté co se rozhlédl, vstoupil do vozovky a až posléze (když byl v její půlce) viděl, jak se na něj řítí motorka, přičemž se rozhodl zůstat stát, protože nevěděl, kudy poškozený pojede. Poškozený ve své svědecké výpovědi uvedl, že viděl obviněného, jak vyšel přes cestu a vrátil se mu zpátky na jeho polovinu cesty. Svědek L. V. se pak v rámci své výpovědi vyjádřil tak, že viděl nejprve motocykl a poté i obviněného, jak v polovině cesty stojí (zastavil se nebo stál), motocyklista se snažil vybrat směr jízdy a začal kličkovat. Z těchto důkazů je pak zřejmé, že se obviněný nacházel ve vozovce ještě před příjezdem motocyklu, resp. před tím, než si jej poškozený všiml, tedy do vozovky nemohl vstoupit bezprostředně před motocykl. Nalézací soud k tomu navíc v rámci svého odůvodnění alternativně připustil (na rozdíl od skutkové věty), že obviněný se před střetem již ve vozovce nacházel, neboť uvedl, že obviněný mohl nehodě předejít buď tím, že by nevcházel do vozovky nebo tím, že by udělal jeden či dva kroky k jejímu okraji a poškozenému vytvořil více místa k průjezdu kolem něho (tzn. obviněný měl údajně dostatek času opustit vozovku, viz odstavec 6. odůvodnění jeho rozsudku). Soudem učiněné skutkové zjištění, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině, tak zjevně odporuje obsahu provedených důkazů, současně je možno takové skutkové zjištění označit i za rozhodné pro naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť vina obviněného byla dovozována zejména ze způsobu jeho pohybu ve vozovce, což mělo za následek dovození porušení ustanovení §54 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích ze strany obviněného.
21. Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný měl být již v polovině vozovky v době, kdy poprvé uviděl motocykl poškozeného (vozovka je široká pouze 3 m), patrně není ani možné vyloučit jeho vstup do vozovky bezprostředně před přijíždějícím motocyklem, resp. v návaznosti na to porušení jeho povinnosti před vstupem na vozovku se přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, uvedené by však bylo nutné odvíjet rovněž od výhledových poměrů obviněného a poškozeného, což však nebylo soudy blíže prokazováno (obviněný tvrdil, že se i podíval za keř po jeho levé straně). Uvedené přitom může mít význam pro posouzení splnění jeho povinnosti před vstoupením do vozovky ve smyslu §54 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a rovněž pro posouzení výhledových poměrů z opačného směru, tedy ze směru poškozeného (zda mu skutečně obviněný vstoupil do vozovky bezprostředně před jeho motocykl, když uvedl, že poškozeného viděl na 10 až 15 m, přičemž však údajně pozoroval jeho pohyb, jak vyšel přes cestu a vrátil se mu zpátky na jeho polovinu cesty, což podkládá i otázku vůbec možnosti toto v existujícím časovém úseku při dovozené rychlosti 60 km/h sledovat, resp. zda tedy obviněného nepozoroval delší dobu).
22. Pokud pak jde o další závěry, okresní soud poukázal na skutečnost, že jízda poškozeného, kterou sám odhadoval na 30 km/h, zatímco obviněný ji odhadoval na 60 km/h a svědek L. V. na 50 km/h, nebyla v podstatě významná, neboť se nepodílela na vzniku nehody a následně na vzniku zranění poškozeného. Tento závěr podpořil tvrzením, že poškozený na přítomnost obviněného reagoval, což znamená, že ho musel vidět dříve, než jeho přítomnost zmiňuje obviněný (viz odstavec 6. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud pak nastíněnou argumentaci precizoval v tom směru, že při rozporných odhadech rychlosti jízdy poškozeného bylo nutno přistoupit k verzi příznivější pro obviněného, tedy uvedených 60 km/h, nicméně ani ta neznamená výrazně bezohlednou a nepřiměřeně rychlou jízdu, neboť v místě střetu byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h (viz odstavec 6. odůvodnění jeho usnesení). Jestliže nalézací soud uvedl, že rychlost obviněného byla de facto irelevantní a odvolací soud ji nepovažoval za výrazně bezohlednou a nepřiměřenou, s takovým názorem se nemůže Nejvyšší soud ztotožnit. Je totiž potřeba vzít v potaz několik souběžných aspektů. Prvním z nich je bezpochyby situování místa nehody, které se nachází před posledním domem v obci (jednalo se o slepou silnici), přičemž vozovka v tomto úseku je poměrně úzká (3 m) a nenachází se zde chodníky, z čehož vyplývá, že případný řidič tyto okolnosti musí zajisté vzít v úvahu a přizpůsobit jim i svou rychlost, neboť pohyb chodců právě zde musí předvídat. Obviněnému přitom bylo právě kladeno za vinu, že znal z pohledu silničního provozu složitější okolnosti v místě kolize, avšak poškozený je znal také, jelikož uvedl, že trasu znal, a proto i on musel vědět, že vozovka je zde úzká, se zhoršeným výhledem a na místě nachází obydlí, v jehož blízkosti lze předvídat i výskyt chodců. V souladu s názorem státního zástupce a bez ohledu na nejvyšší povolenou rychlost v místě nehody je pak potřeba konstatovat, že stran přiměřenosti rychlosti jízdy poškozeného je potřeba vycházet z obecného ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, které stanoví, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Zároveň platí, že smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Přiměřenost rychlosti poškozeného ovšem nijak soudy činnými dříve ve věci stanovena nebyla, resp. soudy (v konečném důsledku soud odvolací) výslovně dovodily jen výši rychlosti povolené, činící 50 km/h, kterou poškozený porušil. Argumentaci soudů tak nelze označit za relevantní, neboť rychlost jízdy poškozeného, která je bezpochyby okolností důležitou, ponechaly bez povšimnutí, resp. jí nepřičítaly důležitost, ač se tato skutečnost zjevně mohla podílet na vzniku nehody.
23. Obviněný také namítl, že v daném místě byl zákaz vjezdu motorových vozidel, za což byl poškozený ostatně rovněž sankcionován v přestupkovém řízení. K tomu Nejvyšší soud připomíná zjištění, že ač motocykl skutečně vyjel z cesty se zakázaným vjezdem, k samotnému střetu došlo již v místě, kde vjezd povolen byl, neboť i sám obviněný zde parkoval vlastní motorové vozidlo, ke kterému mířil. Lze mu však přisvědčit v tom, že vzhledem k poloze jeho domu, který se nacházel na úplném konci obce, výskyt vozidla ze směru jízdy poškozeného nemusel oprávněně předpokládat (jelikož dál již byl zakázaný vjezd) a současně právě tento aspekt měl být brán v potaz poškozeným.
24. Jestliže bylo soudy argumentováno, že obviněný měl reagovat na hluk přijíždějícího motocyklu, je nutné uvést, že použití sluchu k zjištění, zda se k místu, které je navíc v nepřehledné zatáčce, neblíží nějaké vozidlo, je na místě. Nicméně s ohledem na charakter tohoto vjemu Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o informaci podpůrnou, která neumožňuje přesně stanovit vzdálenost ani rychlost přijíždějícího vozidla. V tomto směru je pro člověka prioritní právě kontrola těchto skutečností zrakem. Je nicméně nutné zohlednit podmínky, za kterých bylo možné blížící se motocykl sluchem vnímat, neboť se jednalo o místo, které bylo na pomezí lesa (místo odkud jel motocykl) a začátku obce, v okolí zřejmě nebyl žádný další dopravní hluk, neprojížděla zde žádná další vozidla, navíc jak podotkl svědek L. V., ani zde vozidla často nejezdila, jelikož kousek nad místem kolize byl zákaz vjezdu. Za této situace je nutné přiznat i sluchovým vjemům jistou relevanci, byť ji nelze přeceňovat. Hluk tedy mohl obviněného před vstupem do vozovky varovat, byť přesnější poznatky mohl získat až zrakem.
25. Z výše uvedeného je zřejmé, že skutkové závěry nalézacího soudu, navíc do jisté míry nejednotně vyjádřené, nejsou v logickém souladu s obsahem provedených důkazů, a návazně byl soudy bez dostatečných podkladů a zhodnocení a bez vypořádání obhajovacích námitek obviněného učiněn závěr o jeho vině, ačkoli tomuto zjištěné skutečnosti doposud jednoznačně nenasvědčují, resp. stalo se tomu tak za situace, kdy byl bez dalšího negován jakýkoli podíl poškozeného na vzniku nehody (soud druhého stupně výslovně uvedl, že neshledává žádné zavinění na straně poškozeného) a zejména zohlednění situačních momentů (místo nehody, šíře silnice apod.) bylo požadováno pouze od obviněného. Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na obžalovací zásadu je v daném řízení namístě posoudit jen vinu obviněného (a nikoli jiných osob), nicméně především v případech dopravních nehod s více účastníky to znamená vyhodnotit i jednání právě těchto dalších účastníků, aby bylo možné postavit na jisto, jaké příčiny vedly ke škodlivému následku, jakou měrou, a jaký je tedy zaviněný podíl obviněného na vzniku nehody. Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou totiž bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Jednotlivé příčiny a podmínky přitom nemají pro způsobení následku stejný význam, což se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde. V obecném smyslu nicméně platí, že určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012). Z uvedeného pohledu se však soudy obou stupňů, jak již bylo řečeno, dostatečně s věcí dostatečně nevypořádaly.
26. Bude tedy primárně na okresním soudu, aby jednoznačně vyhodnotil pohyb obviněného na vozovce a jeho reakci na přijíždějící motocykl, při zohlednění výhledových a dalších poměrů v daném místě, případně včetně slyšitelnosti motocyklu, což bude tvořit zásadní podklad pro závěr, zda obviněný vstoupil do vozovky bezprostředně před přijíždějícím motocyklem a tudíž zda porušil ustanovení §54 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, resp. nemělo by být ani případně přehlédnuto ustanovení §54 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat.
27. Dále bude nutné posoudit přiměřenost rychlosti jízdy poškozeného, což nelze učinit bez jejího stanovení, tedy bude namístě se jednoznačně vypořádat s tím, jaká rychlost byla v místě kolize přiměřená, tedy nikoli jen s ohledem na maximální povolenou rychlost v tomto místě, ale i s ohledem na ustanovení §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, přičemž i stran jízdy poškozeného a jeho reakce na pohyb obviněného na vozovce (na což podle svého vyjádření zejména nereagoval brzděním) bude nutné zohlednit situační poměry v místě nehody (místo u prvního domu v obci, vozovka byla široká jen 3 m, na okrajích vozovky nebyl chodník, v místě kolize se naproti domu obviněného nacházely zaparkované automobily, poškozený vyjížděl z cesty se zakázaným vjezdem).
28. V návaznosti na pak bude třeba hodnotit, jaká zaviněná jednání jednotlivých účastníků byla příčinou vzniklé dopravní nehody a jejích následků, tedy bude nutné se zabývat mírou, jakou se oba aktéři na vzniklých následcích podíleli, přičemž v této souvislosti bude nutné shodně vyznívající skutečnosti (výhledové poměry, dopravení situace apod.) hodnotit přiměřeně z pohledu povinností obou účastníků nehody. Teprve poté bude možné dospět k závěru, zda byla dána plná trestní odpovědnost obviněného či zda se na vzniku nehody podílelo více osob, resp. zda podíl obviněného není natolik nízký, že by v úvahu přicházelo použití subsidiarity trestní represe.
29. Proto nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tj. že se zrušují napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě včetně rozhodnutí na ně navazujících a soudu prvního stupně se přikazuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
30. Okresní soud v Náchodě bude postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a doplní dokazování v naznačených směrech tak, aby obsah důkazů v jejich souhrnu byl dostatečný jako podklad pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Nelze vyloučit, že bude třeba provést i případná další doplnění dokazování, jehož potřeba v průběhu řízení vyvstane. Přesný rozsah dokazování bude na úvaze nalézacího soudu, který nicméně veškeré podstatné provedené důkazy zhodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a ve věci znovu rozhodne. Lze doplnit, že Okresní soud v Náchodě je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§265s odst. 2 tr. ř.).
31. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.