ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1327.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1327/2012 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání podaném obviněným V. K ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2012, č. j. 9 To 398/2011-453, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 144/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2011, č. j. 9 T 144/2010-410, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 12. 1. 2010 kolem 22,50 hod. v B. na stavbě „Silnice I/42 B., VMO D. B, C 604.1“ jako předák a kvalifikovaná obsluha kolového nakladače Volvo L 120D v rámci výkonu svého zaměstnání v rozporu s Dopravním řádem uvedené stavby v Tunelu 1 po nabrání vytěženého materiálu do lžíce nakladače začal s uvedeným pracovním strojem couvat k místu vykládky směrem k ústí tunelu u ulice Ž., a to bez zajištění couvání jinou náležitě poučenou osobou, přičemž v prostoru vzdáleném od ústí tunelu 820 metrů zachytil levou zadní částí nakladače pracovníka M. H., který se pohyboval za couvajícím nakladačem, následně došlo k pádu a tečnému zachycení poškozeného levým předním kolem nakladače, který při tom utrpěl rozsáhlá devastující poranění více pro život důležitých orgánů, v důsledku čehož na místě zemřel“. Za to byl obviněný podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2012, č. j. 9 To 398/2011-453, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 1. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. K. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že právní závěry odvolacího soudu jsou ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu v extrémním nesouladu ve vztahu k soudy učiněným skutkovým zjištěním. Zároveň připomněl několik rozhodnutí Ústavního soudu týkající se dané problematiky. Dovolatel dále citoval některé pasáže z odůvodnění napadeného usnesení a z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu a poté na základě vlastního rozboru výsledků provedeného dokazování poukázal na to, že nebylo zjištěno, jak konkrétně došlo k smrtelným poraněním poškozeného, byla nesprávně stanovena vzdálenost místa nehody od ústí tunelu, což mělo význam z toho pohledu, zda se úraz stal na pracovišti nebo na dopravní cestě, dále podle něj nebylo prokázáno, že by helma nalezená na místě nehody patřila poškozenému, a konečně, že z provedených důkazů naopak vyplynulo, že s tělem poškozeného bylo po nehodě manipulováno, takže nebylo možno určit jeho přesnou polohu bezprostředně po jeho sražení nakladačem. Dovolatel namítl i neúplnost dokazování v dané věci, jestliže nebyl proveden vyšetřovací pokus, aby bylo zjištěno, jaká byla v tunelu viditelnost a zda tedy vůbec mohl poškozeného vidět.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, „aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 9 To 398/2011-453, ze dne 26. 1. 2012 bylo zrušeno, stejně jako vadné řízení mu předcházející“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na to, že v rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a dále, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovolání obviněného pak podle něj neobsahuje žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků předmětného trestného činu, popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Obviněný toliko na podkladě polemiky s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování odmítá některá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, převážně však skutková zjištění obsažená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Uplatnil tedy námitky směřující do oblasti skutkového stavu věci v soudy zjištěné podobě, které však deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. U námitek směřujících proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze vzhledem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. mít navíc přinejmenším pochybnosti o jejich přípustnosti.
Státní zástupce zároveň poukázal na to, že žádná ze skutkových námitek se netýkala zjištění skutkových okolností podstatných pro závěr o vině dovolatele, tj. toho, že couvání nezajistil poučenou osobou, přítomnost poškozeného na inkriminovaném místě vůbec neregistroval a že tato skutečnost byla jednou z hlavních příčin celé nehody. Některé námitky, jako například vznesené pochybnosti o tom, zda na místě nehody nalezená helma - ať už ji poškozený měl nebo neměl - pak s podstatou věci nesouvisejí vůbec. Soudy navíc výslovně konstatovaly, že světlo na helmě nebylo rozžato a v důsledku toho byl poškozený pro obviněného hůře pozorovatelný. Ze skutkových námitek dovolatele tedy podle státního zástupce nevyplývá ani jím tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci.
Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění správnosti ve věci učiněných skutkových zjištění, pokud jde o průběh a místo inkriminovaného děje. Soudům vytkl jednak to, že dokazování neprovedly v rozsahu nezbytném k řádnému objasnění věci, a jednak že nesprávně hodnotily důkazy, které byly v řízení provedeny. Jinými slovy, v posuzovaném případě měly v jeho neprospěch porušit především zásadu in dubio pro reo , když vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, přestože výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly spolehlivý závěr o jeho vině shora uvedeným přečinem.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje názor vyjádřený v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že se zřetelem k výsledkům dokazování (skutkovým zjištěním) měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že s ohledem na absenci jeho zavinění nelze dovodit jeho trestní odpovědnost. Soud prvního stupně provedl ve věci poměrně rozsáhlé a podrobné dokazování. Ve svém rozsudku se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému nedbalostnímu jednání a jeho příčinné souvislosti se smrtelným pracovním úrazem poškozeného M. H. za prokázané (viz str. 3 - 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) ještě doplnil v neveřejném zasedání dokazování o opětovný výslech znalce z oboru silniční dopravy Ing. Jiřího Meduny a nechal si předvést počítačový simulační program PC-Crash, na jehož základě byl určen pohyb nakladače i poškozeného v reálném čase a zejména pak výhledové možnosti obviněného, jestliže při couvání hleděl přes své pravé rameno, jak sám vypověděl. Po takto doplněném dokazování pak považoval skutkové závěry soudu prvního stupně za dostačující pro meritorní rozhodnutí a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 3, 4 odůvodnění napadeného usnesení). Zabýval se prakticky totožnou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, proč jí nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto neshledal, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele, že nebyl proveden jím navržený důkaz vyšetřovacím pokusem ke světelným poměrům v tunelu odpovídajícím podmínkám v době nehody za účelem zjištění, zda vůbec mohl poškozeného vidět a nehodě zabránit, Nejvyšší soud poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však významný požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V posuzovaném případě odvolací soud, jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 1. 2012 (č. l. 445 a násl. spisu), výše uvedený důkazní návrh obhajoby nenechal bez povšimnutí a rozhodl o něm v závěrečné poradě senátu. Pokud mu nevyhověl, učinil tak zjevně z toho důvodu, že dodatečné provedení vyšetřovacího pokusu nebylo podle vyjádření znalce prakticky možné, a také proto, že světelné poměry v tunelu se již po jeho dokončení oproti stavu v době nehody změnily.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za potřebné jako obiter dictum poukázat na zásadu tzv. gradace příčinné souvislosti, podle níž příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Příčinou následku je přitom každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou .
V projednávané věci vycházel soud prvního stupně mimo jiné ze zjištění, že obviněný (dovolatel) v rozporu s Dopravním řádem uvedené stavby, v Tunelu 1 po nabrání vytěženého materiálu do lžíce nakladače, začal s uvedeným pracovním strojem couvat k místu vykládky směrem k ústí tunelu u ulice Ž., a to bez zajištění tohoto manévru další náležitě poučenou osobou. Ačkoli byl s tímto předpisem seznámen, před poslední vyvážkou zcela nepochopitelně výše uvedenou osobu odvolal a se strojem se pohyboval (couval) bez její asistence. Přitom není pochyb o tom, že pokud by poučená osoba na místě byla, mohla by obviněného včas upozornit na přítomnost poškozeného v blízkosti nakladače a tím nehodě předejít. Takové porušení povinnosti formulované výše uvedeným předpisem zaměstnavatele pak nepochybně bylo jednou z příčin, a to současně dostatečně významnou, pro způsobení fatálního následku v podobě smrti poškozeného M. H., navzdory skutečnosti, že ten nebyl oděn do reflexní vesty a neměl rozsvícenou svítilnu na helmě, které by ho zajisté učinily pro obviněného „viditelnějším“. Spoluzavinění poškozeného se mohlo odrazit jen v úvahách soudu stran uloženého trestu. Nevylučovalo však dovolatelovu trestní odpovědnost za následek, který způsobil svým nedbalostním jednáním.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného V. K. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler