ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.891.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 891/2022-1111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněné E. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 2 To 175/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 171/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2021, č. j. 4 T 171/2020-1029, byla obviněná E. N. uznána vinnou pod body 1 až 3 přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod body 4 až 20 přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Naproti tomu byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna ohledně skutku pod bodem 4 obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 TZ 119/2019-88, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána.
2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že v době od 11. 4. 2017 do 27. 6. 2018, v Olomouci, v Liberci a jinde, poté, co jí její otec P. Š. za svého života svěřil z důvodu svého zdravotního omezení způsobeného úrazem po autonehodě správu svého bankovního účtu č. XY, vedeného u společnosti Fio banka, a. s., a to včetně přístupových oprávnění do internetového bankovnictví, svého mobilního telefonu zn. Aligátor, oprávněného k přijímání autorizačních kódů, platební kartu č. XY platební společnosti MasterCard, vydanou Fio bankou, a. s., k výše uvedenému účtu s PIN kódem a přístup do své emailové schránky XY, a to proto, aby zajistila úhradu výdajů spojených s provozem jeho domácnosti a úhradu jeho základních životních potřeb, např. platby, úhrady SIPO, nákupy léků a jiných věcí dle potřeby a domluvy, provedla neoprávněně bez vědomí svého otce P. Š., jakož i bez vědomí své matky M. Š. a manželky P. Š. převody finančních prostředků ve svůj prospěch a také úhrady za nákupy věcí pro svou vlastní potřebu, přičemž jednáním specifikovaným pod body 1 až 3 způsobila škodu ve výši 601 000 Kč, a dále jednáním pod body 4 až 20 způsobila škodu ve výši 39 642,11 Kč a v případě, že by se jí podařilo uskutečnit jednání pod body 9,15 a 20, způsobila by škodu o 52 630,90 Kč vyšší, tedy 92 273 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, č. j. 2 To 175/2021-1083, bylo odvolání obviněné podané proti odsuzující části napadeného rozsudku směřující do výroku o vině podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b písm. h) tr. ř.
5. Obviněná především namítala nenaplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to přisvojení si svěřené věci. Podle ní neexistoval přímý důkaz, který by vyvrátil její tvrzení o oprávněnosti specifikovaných finančních transakcí, a důkazy nepřímé umožňovaly dvojí výklad včetně výkladu, že šlo o jednání v souladu s vůlí zemřelého, a proto mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo . Nepodařilo se totiž vyvrátit obhajobu obviněné spočívající v tom, že jí byly svěřeny nejen technické prostředky k nakládání s peněžními prostředky, ale i ony finanční prostředky s pokynem, že je má obdržet vnučka AAAAA (pseudonym). Na podporu svého tvrzení uvedla sdělení svědka P. B., že zemřelý dal obviněné bankovní kartu a umožnil jí převody peněz. Nebylo prokázáno, že by oprávnění obviněné k nakládání s penězi bylo nějak omezeno. Nebylo rovněž vyvráceno, že by finanční prostředky poškozený ztratil z dohledu, čímž by se zbavil vzhledem ke svému zdravotnímu stavu možnosti, že nebude zabezpečen ve svých potřebách. Akcentovala, že si zvolil právě ji jako osobu, která měla nakládat s jeho finančními prostředky a užít je, což svědčí o veliké důvěře otce k ní. Současně je to v souladu s jeho faktickým rozdělením majetku. Poukázala na skutečnost, že nalézací soud uvedl, že poznámky při bankovních převodech finančních částek by odpovídaly darování finančních prostředků. Obviněná nesouhlasila, že odeslání částky 100 000 Kč na účet její sestry vyvrací tvrzení, že se jednalo o dar vnučce, neboť obviněná, ač šlo o peníze darované AAAAA, poslechla pokyn otce. Nelze dovozovat, že darováním peněz vnučce se otec obviněné zbavil možnosti s těmito penězi nakládat. Obviněná dále odmítla postup nalézacího soudu, který při důkazní nouzi dovozoval její vinu z rozboru jejích vlastních tvrzení. Základním principem trestního řízení je, že obžaloba prokazuje vinu obviněného, nikoliv že obviněná se vyviňuje z tvrzení obžaloby, a pokud se jí to nepodaří, je vinna. Pokud v opatrovnickém řízení uvedla odlišnou výši částky, je z toho možné učinit toliko závěr o nepravdě ohledně výše darované částky, nikoli o tom, že peníze darovány nebyly. Jestliže obviněná brala de facto za své některé finanční prostředky, které dostala darem její dcera, jedná se o stejný přístup, jako měl zemřelý P. Š., který také bral byť dříve darované finanční prostředky v potřebné míře za své i pro sebe. V této souvislosti obviněná odkázala na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 722/09, a pod sp. zn. II. ÚS 1975/08, s odkazem na princip presumpce neviny, ze kterého plyne pravidlo in dubio pro reo, a na existenci právního státu. Uvedla, že obecný soud musí dodržet vysoký standard i pokud jde o hodnocení vypovídající schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného a úvaha soudce při hodnocení důkazů nemůže být absolutní, nevázaná na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností.
6. Nakonec obviněná poukázala na to, že na základě dohody o narovnání uzavřené se svojí matkou a sourozenci nahradila hodnotu, která by při posouzení jejího jednání jakožto trestného činu byla odčerpána z majetku zemřelého. Domáhala se proto posouzení její trestní věci postupem podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když soud k jeho jinému postupu vedla skutečnost, že obviněná odmítla uznat svoji vinu, tj. odmítla uznat, že s finančními prostředky naložila v rozporu s pokynem zemřelého otce.
7. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněná uplatnila primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak své výhrady vystavěla v převážné míře na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy a na zpochybnění jejich skutkových závěrů, přičemž právě takto koncipované námitky jsou podstatou jejího formálního tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, přičemž se s předmětným dovolacím důvodem věcně rozcházejí. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou totiž stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé. Dále měl za to, že okresní soud provedl komplexní a bezvadné dokazování a krajský soud řádně přezkoumal odvolání obviněné a s jejími námitkami se vypořádal. Ztotožnil se s úvahami vedoucími k závěru, že se nejednalo o finanční prostředky dovolatelky, nýbrž výlučně o peníze P. Š., které byly obviněné za konkrétním účelem svěřeny a jež si bez oprávnění přisvojila. Nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť jejich uplatnění je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud při vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Není pak důvodu rozhodovat ve prospěch obviněné, svědčí-li důkazy o její vině.
9. Pod obviněnou primárně vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce s jistou mírou tolerance podřadil údajné nerespektování zásady subsidiarity trestní represe soudy, která je navázána především na uzavření dohody o narovnání a vypořádání škody. Avšak státní zástupce ji shledal neopodstatněnou. Uvedl přitom, že aplikace zmíněné zásady je zpravidla namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Nicméně jednání obviněné zcela odpovídalo jiným typově podobným případům přečinů zpronevěry spáchaných srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Zohlednil množství případů odůvodňující kvalifikaci dvěma trestnými činy, postoj obviněné vyjádřený absolutním nedostatkem sebereflexe, jakož i to, že se protiprávního jednání dopouštěla vůči vlastnímu nemohoucímu otci, a to i v době, kdy zemřel. Společenskou škodlivost jejího jednání nemůže snížit ani okolnost případné náhrady škody, která našla odraz v tom, že soud povinnost ji hradit neukládal. Jednání obviněné proto muselo být posouzeno jako trestný čin.
10. Na závěr státní zástupce uvedl, že obviněná uplatnila i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, avšak pokud není vadou nesprávného právního posouzení zatížen rozsudek Okresního soudu v Olomouci, nemůže být vadné ani zamítavé usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Uzavřel, že správným skutkovým zjištění soudů byla přisouzena také odpovídající právní kvalifikace. Dovolání obviněné proto shledal zjevně neopodstatněným a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
12. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je zde hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Z tohoto pohledu je pak možno učinit závěr, že obviněná sice formálně rozporuje znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to přisvojení si svěřené cizí věci, leč svou argumentaci vystavěla na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Takovou námitku pak nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, avšak bylo by možné ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nicméně Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
14. Nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědecké výpovědi M. Š., M. M., P. Š., P. B., které jsou v souladu s listinnými důkazy (zejména výpisem z účtu zesnulého P. Š., dokumentací k průběhu dědického řízení, dohody o narovnání a spisem opatrovnického soudu). Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelka dopustila shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněné, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena. Na okraj lze podotknout, že není pochybením, dovozovaly-li soudy vinu obviněné mimo jiné i z rozboru jejích vlastních tvrzení (pokud např. poukázaly na skutečnost, že její vysvětlování stran pokynů otce o nakládání s finančními prostředky je nekonzistentní).
15. V reakci na dovolací argumentaci obviněné pak lze poznamenat, že bylo prokázáno, že poškozený nadále nakládal s penězi na účtu jako se svými (viz nabídka bratrovi obviněné P. Š. na finanční výpomoc či jeho požadavek na zaslání částky 100 000 Kč sestře obviněné M. M.). Neměl žádný důvod se zbavovat uvedeným způsobem veškerých svých finančních prostředků na bankovním účtu. Finance vždy rozděloval spravedlivě mezi své děti i vnoučata, přičemž o předmětných převodech nikdo z rodiny nevěděl (nebyli informováni ani poškozeným ani obviněnou). Tvrzení obviněné, že se jednalo o dar vnučce AAAAA, nelze dovozovat ani z poznámek k převodům jednotlivých částek, neboť tento údaj byl vepsán samotnou obviněnou. Svědek P. B. pak pouze uvedl, že obviněné dal poškozený s ohledem na svoji indispozici platební kartu a sdělil jí, že s penězi má disponovat, z čehož však nelze bez dalšího dovozovat, že by s penězi mohla nakládat způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku. Uvádí-li obviněná, že poškozený neztratil finanční prostředky z dohledu, nelze jí přisvědčit, neboť si finanční prostředky neoprávněně převáděla a spotřebovávala (a to i po smrti otce), načež je ani nevydala do dědického řízení. S ohledem na provedené důkazy bylo možno učinit skutkový závěr, že se nejednalo o darované finanční prostředky, nýbrž vůči obviněné o věc cizí. Obviněná si tudíž přisvojila cizí svěřenou věc, neboť s ní v rozporu s účelem jejího svěření nakládala jako s vlastní.
16. Námitky obviněné tak byly bezpředmětné, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Takový zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně by nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo v případě, že by zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Je třeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mělo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Tato zásada, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
17. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatelky směřovaly proti neužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Avšak uvedené námitce vycházející z toho, že na základě dohody o narovnání uzavřené s matkou a sourozenci již byla škoda obviněnou nahrazena, nebylo možno přisvědčit. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Co se týče náhrady způsobené škody, lze konstatovat, že se nejedná o okolnost odůvodňující uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snaha nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, sama o sobě není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele. Lze ji pak zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení, případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
18. V konkrétní věci obviněné E. N. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nejvyšší soud na tomto místě akcentuje skutečnost, že obviněná se trestné činnosti skládající se z dvaceti dílčích útoků dopouštěla vůči vlastnímu nemohoucímu otci, a to i po jeho smrti, přičemž jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současně je potřeba zdůraznit, že byla naplněna i kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku. Uzavření dohody o narovnání pak bylo nalézacím soudem správně vyhodnoceno jako výrazně polehčující okolnost. S ohledem i na její dosavadní bezúhonný život byl obviněné uložen trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen. Lze dodat, že soud uvedl, že uzavření dohody o narovnání a projevený zájem poškozených na skončení trestního řízení bez rozhodnutí o vině by ho za splnění dalších podmínek vedlo nejen k ukládání nejmírnějšího možného trestu, ale také ke zvážení tzv. odklonu od trestního řízení, nicméně pro absentující doznání obviněné to nebylo možné (viz odstavec 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Lze pak mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
20. Obviněná uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu [a současně s ohledem na shora vyložený obsah dovolání i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
21. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné E. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.