ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1083.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1083/2022-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovoláních obviněných 1) D. S., nar. XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, 2) D. S., nar. XY, trvale bytem XY, a 3) mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 18/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Praha-východ (soudu pro mládež) pod sp. zn. 16 Tm 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. S., nar. XY, D. S., nar. XY, a mladistvého AAAAA odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 16 Tm 1/2022, byl obviněný D. S., nar. XY (dále též „obviněný D. S. st.“), uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obvinění D. S., nar. XY (dále též „obviněný D. S. ml.“), a mladistvý AAAAA (dále též „mladistvý“) byli uznáni vinnými přečinem, popř. proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný D. S. st. byl podle §358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za současného stanovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §85 odst. 3 a §48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení absolvoval program sociálního výcviku za účelem zvládání agrese a stresových situací a aby podle svých sil nahradil poškozenému P. H. škodu způsobenou trestným činem. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve 30 denních sazbách po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Obviněný D. S. ml. byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §82 odst. 3 a §48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení absolvoval program sociálního výcviku za účelem zvládání agrese a stresových situací. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve 30 denních sazbách po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Mladistvý AAAAA byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §15 odst. 1, odst. 2 písm. b) a §17 z. s. m. mu bylo dále uloženo výchovné opatření spočívající v povinnosti absolvovat probační program sociálního výcviku za účelem zvládání agrese a stresových situací.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění odvolání. Z jejich podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 18/2022, podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o výchovném opatření spočívajícím v povinnosti mladistvého AAAAA absolvovat probační program sociálního výcviku za účelem zvládání agrese a stresových situací, v celém výroku o trestu ohledně obviněného D. S. ml. a v celém výroku o trestu obviněného D. S. st. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný D. S. ml. byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Obviněný D. S. st. byl podle §358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku bylo tomuto obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení absolvoval program sociálního výcviku za účelem zvládání agrese a stresových situací.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili přečinu, případně provinění výtržnictví tím, že
dne 12. září 2021 okolo 18:00 hodin před domem č. p. XY v ulici XY, XY, okres Praha-východ, po předchozím konfliktu mezi mladistvým a poškozeným P. H., narozeným XY, mladistvý na místo přivolal obviněného D. S. st., svého otce, a obviněného D. S. ml., svého bratra, s tím, že byl fyzicky napaden neznámým mužem, který zde bydlí, obvinění společně poškozenému, který vyšel před dům, hrubě nadávali a vyhrožovali, konkrétně pak
obviněný D. S. st. poškozeného častoval výrazy „… ty debile, počkej, mrdko jedna, to uvidíš, co s tebou udělám, ty zkurvysyne, pojď ven, ty vole, ty seš debilní, není všem dnům konec ty chcípáku, počkej ty mrdko zkurvená, rovnou se odstěhuj, najdu si tě, píčo, to se zamykej, až tě budou mrdat cikáni v base, počkej, má malýho čůráka a stará s ním nepíchá, najdu tě, nacpu tě mámě do píči ty zmrde, drž tlamu ty zmrde jeden“, v průběhu verbálního napadání hrozil poškozenému fyzickým napadením gesty, zvedáním ruky zaťaté v pěst a opakovaným kopáním do dřevěné výplně vchodové branky, čímž poškodil dřevěnou výplň a kování branky, následně utrhnul betonovou stříšku betonového sloupku oplocení a prudce ji hodil po poškozeném, který stál u dveří domu;
obviněný D. S. ml. poškozenému nadával slovy „… ty seš chcípák, ty vole, pojď ven, když jsi takový dobrák, ty vole, ty seš tak debilní, on si musí léčit nějaký mindrák, že má malýho čůráka, já tady klidně budu sám, pojď, pojď blbečku, pojď, ty buzerante jeden zasranej“, v průběhu verbálního napadání hrozil poškozenému fyzickým napadením gesty roztažením rukou a vyzýval jej, ať jde ven, po této výzvě se vzepřel oběma rukama za horní část uzamčené branky, vylezl nohama na branku a tělo měl nad horní částí branky;
a mladistvý AAAAA poškozenému nadával slovy „… ty píčo tupá, ty kundo, ty mi tady vyhrožuješ bouchačkou, ty kundo, ty píčo, tys mi řekl, že máš bouchačku, ty kundo ty mě tady mlátíš, kundo ukázal jsem ti rukou, ty čuráku, buzerante“;
a obviněný D. S. st. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 10 z 11. 11. 2011, sp. zn. 51 T 142/2011, a z 22. 3. 2021, sp. zn. 4 T 27/2021, uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 18/2022, podali obvinění prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázali na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo je neúplný.
5. Dovolatelé nejprve s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 4 Tdo 677/2020, namítli, že pokud odvolací soud k odvolání obviněného přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ustanovení §254 tr. ř., a neshledá jej v celém rozsahu důvodným, pak musí tuto skutečnost vyjádřit výrokem o (částečném) zamítnutí odvolání přímo ve výrokové části rozsudku. Pokud za této procesní situace odvolací soud rozhodne pouze částečně zrušujícím výrokem, nebo rozhodne pouze o nově uloženém trestu za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu, je třeba konstatovat, že výrok o zamítnutí odvolání v rozsudku odvolacího soudu chybí, přičemž tato vada nemůže být zhojena tím, že je postoj odvolacího soudu vyjádřen v odůvodnění rozsudku. Porovnáním obsahu odvolání obviněných s rozsudkem odvolacího soudu je prima facie zřejmé, že popsanou vadou trpí i dovoláním napadený rozsudek.
6. Následně dovolatelé citovali zákonné znění skutkové podstaty přečinu výtržnictví. Zdůraznili, že jejím účelem je chránit občany především před narušením veřejného pořádku a klidu závažnějším útokem. Nepostačuje narušení pouze nějakého individuálního zájmu, jelikož primárně nejde o předmět ochrany §358 odst. 1. tr. zákoníku. Tím je šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 40/2008). Objektem trestného činu je tudíž zájem na ochraně veřejného statku jako skupinového, nikoli individuálního zájmu, což znamená, že se čin musí dotýkat širšího okruhu občanů. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007). Aby byl naplněn znak objektu skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, musí útok narušovat klidné občanské soužití. Pokud by byly ohroženy pouze individuální zájmy jednotlivců, nebyl by tento znak splněn. K jeho naplnění nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky daného trestného činu a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby. O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, je projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, aj.). Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je ovšem zřejmé, že tato hlediska pro trestnost skutku vymezená judikaturou dovolacího soudu nevzaly soudy nalézací a odvolací důsledně v potaz, v důsledku čehož jednání, které by mohlo vykazovat znaky nanejvýše přestupku, nesprávně posoudily jako trestný čin výtržnictví, za který všechny tři obviněné též odsoudily.
7. V souvislosti s touto argumentací dovolatelé poukázali na potřebu zvažovat společenskou škodlivost v konkrétním případě. Poté v podrobnostech rozebrali teoretická východiska k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a principu ultima ratio . Zdůraznili, že trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). V posuzované trestní věci podle názoru obviněných postačovalo uplatnění odpovědnosti za přestupek proti občanskému soužití podle §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Vyjádřili přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou instancí se dostalo do kolize s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně pak se závěry vyjádřenými v usnesení ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 973/2020, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, jehož hmotněprávní úvahy převzaté již z jeho předchozích rozhodnutí dovolatelé připomenuli v dřívější pasáži jejich společného podání (srov. bod 6 tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
8. Následně obvinění přesunuli pozornost na důkaz v podobě videonahrávky, kterou založil do spisu svědek P. H. Z ní je patrné, že svědek situaci úmyslně eskaloval, a to urážkami obviněných, výsměchem či výhrůžkami „bouchačkou“. Především jde ale o důkaz nezákonný, a proto i nepřípustný a neúčinný. Dovolatelé se v teoretické rovině věnovali možnosti užití důkazní teorie tzv. ovoce z otráveného stromu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 4 Tz 100/2006, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). Z toho dovodili, že za nezákonné, a tudíž i neúčinné a procesně nepoužitelné, budou zpravidla považovány jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces. K vzniku této kvalifikované ústavní vady v tomto trestním řízení v procesu dokazování došlo. Z upravené videonahrávky, kterou soud prvního stupně provedl k důkazu, je zřejmé, že tato měla původně zachycovat skutkový děj trvající cca 6 minut, v jehož průběhu mělo dojít k incidentu, který je nyní předmětem trestního řízení. Svědek P. H. upravil, tedy kontaminoval, videonahrávku tak, aby tato z celého děje zachycovala jen cca poloviční časový úsek, přičemž z nahrávky odstranil ty části, které svědčí ve prospěch obviněných, tedy mimo jiné děj, který prokazuje, že to byl primárně on, kdo celý incident vyprovokoval, a dále téměř celé jeho jednání v průběhu incidentu, z něhož je zřejmé, že společensky přehnaná verbální reakce obžalovaných byla de facto jejich laickou obranou na jeho společensky nepřijatelný útok. Shora uvedená skutková okolnost pak ve vztahu k právnímu posouzení skutku prizmatem ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku determinuje aplikaci závěrů obsažených v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021.
9. Pokud jde o jednání obviněného D. S. ml., není ani z podané obžaloby patrné, jak se měl dopustit přečinu výtržnictví, když měl svědkovi P. H. toliko sdělit, že je debilní či chcípák, což je podle názoru obhajoby jednání, které by nebylo možné postihnout ani v přestupkovém řízení, natož v trestním řízení soudním. Obžaloba si proto musela u tohoto dovolatele pomoci formou obvinění z trestného činu porušování domovní svobody ve stadiu pokusu, které však vzal státní zástupce před závěrečným návrhem zpět.
10. Dovolatelé dále vytkli neprovedení jimi navrhovaného důkazu znaleckým posudkem ke stanovení škody způsobené na vozidle. V daném ohledu vyslovili přesvědčení, že předchozí jednání svědka P. H., jím způsobené napadení mladistvého AAAAA a poškození vozidla A. mělo vliv na pozdější děj události, a pokud soudy obou stupňů interpretovaly slova obviněných tak, že si chtěli se svědkem vyříkat napadení jejich syna a nikoli to, že jim poškodil auto, není tento závěr soudu zachycen v žádném z protokolů z hlavního líčení, neboť je logické, že rodiče řešili nejprve napadení jejich syna a jeho zranění než škodu na vozidle. Výše této škody byla zjištěna až následně, a to znaleckým posudkem č. 25/2022 znalce Ing. Tomáše Köbla, který ji určil na 58 818,44 Kč. V této souvislosti obvinění poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů.
11. Dovolatelé konstatovali, že jejich jednání nemohlo a nemůže být posouzeno jako trestný čin výtržnictví. To jednak proto, že konflikt začal tak, že svědkem P. H. byl nejprve bez důvodu fyzicky a slovně napaden mladistvý, obvinění od počátku volali na Policii České republiky a dožalovali se, aby hlídka dorazila co nejdříve, svědek navíc dovolatele provokoval a napjatou situaci dále stupňoval urážkami vedenými proti nim. Za další došlo ke slovnímu konfliktu výhradně mezi obviněnými a svědkem, a oni tedy nenapadali další osoby ani nerušili klid dalších osob či nevyvolali obavy u dalších osob, a to ani u osob, které si telefonicky povolal svědek k eskalaci konfliktu. Soudy předmětné jednání nesprávně právně hodnotily, protože nevzaly vůbec v potaz, co incidentu předcházelo (nespokojenost svědka se společensky jinak nezávadným jednáním mladistvého, jakožto řidiče motorového vozidla). V tom obvinění spatřovali porušení principu právní jistoty a zásady nullum crimen, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Doplnili, že jedinec musí ze znění příslušného zákonného ustanovení (a v případě potřeby za pomoci soudní judikatury) rozpoznat, za jaké konání a nekonání je trestně odpovědný a jaký trest mu za něj bude uložen (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kafkaris proti Kypru ze dne 12. 2. 2008, č. 21906/04, §140). Výše rozvedené požadavky, jež jsou kladeny na kvalitu zákona, je nutno vztáhnout také na akty aplikace takového zákona, tedy na rozhodnutí vydaná v konkrétní trestní věci. Závěrem dovolatelé s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, namítli, že celá věc byla orgány činnými v trestním řízení vedena tak, aby byla prokázána výhradně jejich vina, přičemž byli odsouzeni de facto za slovní rozepři se svědkem P. H., který před tím fyzicky a slovně napadl mladistvého AAAAA, což je v rozporu s ústavním pořádkem v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny zaručeným právem na svobodu projevu.
12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 9. 8. 2022, č. j. 13 Tmo 18/2022-391, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2022, č. j. 16 Tm 1/2022-362. Dále navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl, že obvinění se zprošťují obžaloby podané státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Praha-východ u Okresního soudu Praha-východ dne 25. 3. 2022 na mladistvého AAAAA, která byla zaevidována pod sp. zn. 16 Tm 1/2022, a na D. S. st. a D. S. ml., která byla zaevidována pod sp. zn. 44 T 37/2022.
13. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. byl opis dovolání obviněných zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně Nejvyššímu státnímu zastupitelství k písemnému vyjádření. Státní zástupce zde činný sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podaným dovoláním se vyjadřovat nebude.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále též jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z jejich konkrétní argumentace je ovšem zcela zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili v jeho původním znění, účinném do 31. 12. 2021, přičemž jeho novému vymezení – účinnému od 1. 1. 2022, odpovídá ta část jejich námitek, v níž brojili proti procesní použitelnosti pořízených videonahrávek a neprovedení obhajobou navrhovaného důkazu. Naproti tomu výhrady zaměřené proti hmotněprávnímu posouzení jejich skutků bylo třeba uplatnit pomocí dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
17. Dovolatelé v daném směru namítli, že soud druhého stupně vyhověl jejich odvoláním (směřujícím proti všem výrokům napadeného rozhodnutí) toliko částečně, když rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen ve výroku o výchovném opatření ve vztahu k mladistvému a v celém výroku o trestu týkajícím se zbylých dvou obviněných. Nesouhlasili s tím, že odvolací soud explicitně nerozhodl také ohledně těch částí jejich odvolání, která neshledal důvodnými, tj. že do výrokové části jeho rozsudku nezakomponoval též výrok o částečném zamítnutí jejich řádných opravných prostředků v příslušném rozsahu, a to postupem podle §256 tr. ř. S takto formulovanou výhradou dovolatelů se Nejvyšší soud nemohl po věcné stránce ztotožnit.
18. K nadnesenému tématu je nutno zdůraznit, že v konstantní a dlouholeté praxi obecných soudů v trestním řízení je k odvolání obviněného (jakož i dalších účastníků řízení) vždy přistupováno jako k jednomu nedělitelnému celku a takto je o něm také rozhodováno. Pokud tedy soud druhého stupně shledá podané odvolání částečně důvodným, a to i v případě, že tato důvodnost se týká jen jednoho oddělitelného výroku napadeného rozhodnutí, zruší z podnětu relevantně uplatněných námitek dané rozhodnutí anebo jen jeho část (oddělitelný výrok), zatímco o výhradách, které soud odůvodněnými neshledal, již dalším výrokem nerozhoduje, a to i v případě, že by podle §258 odst. 2 tr. ř. zrušil jen jeden odvoláním napadený výrok (např. o trestu, náhradě škody nebo ochranném opatření), zatímco jiný, proti němuž byl opravný prostředek rovněž podán, ponechá beze změny (typicky výrok o vině). Lze ještě doplnit, že zcela shodným způsobem postupuje i Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. K tématu pojímání opravného prostředku jako celku je k dispozici více než bohatá judikatura zdejšího soudu, např. usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, podle kterého je odvolání z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout. Velice podrobně se dané problematice věnuje také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ve kterém je vysloven tentýž právní názor. V nedávné době se shodným způsobem vyjádřil i Ústavní soud, jenž ve stanovisku pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, konstatoval, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.
20. Ve světle shora citované judikatury je zcela zřejmé, že dovoláními napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež, ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 18/2022, je zákonný, správný, beze zbytku odpovídá konstantní a všeobecně uznávané soudní praxi a především obsahuje všechny obligatorní náležitosti a části, a tudíž je úplný. Nadto v bodech 5. až 15. odůvodnění tohoto rozhodnutí soud druhého stupně přezkoumatelným způsobem objasnil, kterým odvolacím námitkám obviněných přisvědčil a kterým nikoliv, a uvedl také důvody, jaké jej ke všem jeho dílčím závěrům vedly. Z toho vyplývá, že výhrady obviněných uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohly obstát a nelze je hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněné.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
22. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatelé v kontextu daného zákonného ustanovení namítli procesní nepoužitelnost videonahrávek pořízených svědkem P. H. (založených na CD na č. l. 138) a druhotně také poukazovali na provokaci ze strany tohoto svědka. Dále soudům vytkli neprovedení (tj. opomenutí) jimi navrhovaného důkazu znaleckým posudkem k určení výše škody na vozidle A. C. a v souvislosti s tím zdůrazňovali význam předchozího konfliktu mezi mladistvým a svědkem, za jehož původce označili právě svědka P. H. Tyto výhrady lze podřadit zejména pod druhou a třetí variantu uplatněného dovolacího důvodu, nicméně za opodstatněné je považovat nelze.
23. K námitce vztahující se ke třem videonahrávkám pořízeným svědkem P. H. lze nejprve odkázat na §89 odst. 2 tr. ř., podle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Z toho je zřejmé, že i videozáznam pořízený osobou odlišnou od orgánů činných v trestním řízení (v daném případě shora jmenovaným svědkem) může být v obecné rovině připuštěn k důkazu. Lze doplnit, že žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1336). Trestní řád ani jiný právní předpis přitom důkazní prostředek tohoto typu nezakazuje. Ostatně různé záznamy z kamer nebo nahrávky pořízené soukromými osobami prostřednictvím mobilních telefonů či obdobných elektronických zařízení bývají v trestním řízení ke zjišťování průběhu skutkového děje běžně využívány.
24. Dovolatelé vytýkali, že nahrávky nezachycují celý průběh posuzovaného konfliktu, že byly upraveny svědkem P. H. tak, aby svědčily výhradně v jejich neprospěch. Je pravdou, že svědek na svůj mobilní telefon nezaznamenal celý skutek, ale pouze tři úseky jednání obviněných. K tomu je možno předeslat, že ani tato skutečnost nemusí vést k procesní nepoužitelnosti předmětných nahrávek (nakonec v trestním řízení bývají záznamy zachycující toliko část skutku prováděny k důkazu poměrně běžně a není na tom nic nezákonného). Pokud dovolatelé argumentovali tím, že svědek nahrávky účelově upravil (kontaminoval) tak, aby podpořily jeho verzi skutkového děje, nelze s nimi (po opakovaném zhlédnutí všech tří audiovizuálních záznamů) souhlasit. Je třeba nejprve poznamenat, že natočení pouze částí určitého dění není v praxi nic neobvyklého a ještě to samo o sobě neznamená, že jde o účelovou snahu zmanipulovat důkaz o jednání zaznamenané osoby či osob. Ani jedna z předmětných nahrávek přitom nevykazuje znaky jakýchkoliv úprav, jejich děj je zcela souvislý a na sebe navazující. Nadto si nelze nepovšimnout, že v případě druhé nahrávky svědek vypnul natáčení v momentě, kdy obviněný D. S. ml. začal z ničeho nic energicky přelézat branku, což působilo velmi reálným dojmem bezprostředně hrozícího fyzického napadení. Je tak více než evidentní, že svědek nahrávání neukončil proto, aby záznam účelově zmanipuloval, nýbrž z důvodu předpokládané nutnosti své okamžité obrany v následující vteřině. Naproti tomu třetí nahrávku skončil v okamžiku, kdy přivolaná policejní hlídka byla v blízkosti a obvinění se již víceméně uklidnili.
25. Na základě právě zmíněných skutečností lze konstatovat, že svědek nevypínal nahrávání účelově proto, aby dovolatele mimo zvukový a obrazový záznam vyprovokoval k dalšímu protiprávnímu jednání. Na to je možno usuzovat i z faktu, že obviněné ke slovnímu napadání ani výhrůžkám nebylo třeba jakkoliv provokovat, v daném směru byla iniciativa zcela jednoznačně na jejich straně, což je dobře patrné ze všech tří pořízených nahrávek. Ani některá nelichotivá vyjádření svědka pronesená na adresu dovolatelů citovaná v bodě 26. jejich společného podání, nebylo možno považovat za „úmyslnou eskalaci situace“, nýbrž za vcelku pochopitelnou reakci na podstatně agresivnější slovní útoky z jejich strany doplněné o silácká gesta a ničení svědkova majetku. Vedle toho si nelze ani logicky představit, že by svědek měl zájem na provokaci a eskalaci napětí, neboť byl doma sám s přítelkyní a čtyřletou dcerou a případný útok ze strany tří rozlícených mužů (dvou dospělých a jednoho dospívajícího) by pro jeho rodinu mohl skončit velmi špatně. Z tohoto důvodu lze pochopit i to, že v ruce držel baseballovou pálku, po svém boku měl psa a obviněným hrozil použitím střelné zbraně. V kontextu celého dění je svědkovo počínání možno chápat jako obrannou reakci na agresivní a strach vyvolávající výpady ze strany dovolatelů.
26. Lze tedy uzavřít, že předmětné obrazové záznamy nenesou žádné stopy nepřípustných úprav, manipulace či kontaminace, které by soudy nižších instancí vedly k závěru o jejich procesní nepoužitelnosti. Proto z nich bylo možno vycházet při úvahách o průběhu posuzovaného skutkového děje. Kromě toho z jejich obsahu nevyplývá, že by svědek dovolatele jakkoliv záměrně provokoval. Byli to naopak oni, kteří konflikt vyvolali a situaci pak dále eskalovali. V této souvislosti obvinění namítali, že celé jejich jednání bylo reakcí na předchozí jednání svědka, jenž měl, podle jejich slov, bezdůvodně fyzicky napadnout mladistvého AAAAA a poničit mu jeho motorové vozidlo. V daném směru ovšem nezbývá, než se ztotožnit se soudy obou stupňů v tom, že prvotní konflikt byl již dávno ukončen a jednání obviněných mělo charakter pouhé odplaty a nikoliv snahy předchozí nedorozumění nějakým způsobem řešit. Dovolatelé se naopak domáhali toho, aby v rámci právního posouzení skutku byl brán v potaz i tento úvodní incident. V tomto směru již ale opomenuli zmínit, že orgány činné v trestním řízení předmětnou událost prověřovaly, byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 83 a násl.) ke zranění mladistvého a způsobu jeho vzniku, přičemž jeho závěry rozhodně nepodpořily dějovou verzi uváděnou mladistvým a převzatou ostatními členy jeho rodiny. Také z tohoto důvodu nebude dovolací soud zahrnovat úvodní konflikt mladistvého a svědka do svých hodnotících úvah týkajících se posuzovaných skutků.
27. S tím úzce souvisí také výhrada obviněných vztahující se k neprovedení jimi navrhovaného a následně i předkládaného důkazu, tj. znaleckého posudku č. 25/2022 Ing. Tomáše Köbla „ke stanovení ceny opravy a mechanismu vzniku poškození automobilu“ (č. l. 336 a násl.). Avšak okolnosti poškození vozidla se také týkají shora připomínaného úvodního konfliktu mladistvého AAAAA se svědkem P. H., který (jak bylo právě vysvětleno) není z hlediska právního posouzení následného jednání všech tří dovolatelů významný. Nebyl tedy žádný důvod, aby soudy takový důkaz prováděly, protože škoda na vozidle A. C., k jejímuž potvrzení byl navrhován důkaz označeným znaleckým posudkem, neměla relevantní souvislost s předmětem řízení, kterým bylo až pozdější jednání všech tří obviněných kvalifikované podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Tento postup je přitom zcela konformní s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jak již bylo vysvětleno výše, první z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je zcela přiléhavý na požadavek obviněných k provedení důkazu jimi předloženým znaleckým posudkem. Proto lze vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.
29. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. Obvinění sice tento dovolací důvod explicitně neuplatnili, nicméně značná část jejich argumentace – směřující k otázce naplnění objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [resp. podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u obviněného D. S. st.] a k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku – do jeho zákonného rámce jasně zapadala. Nejvyšší soud proto v jeho rámci zhodnotil i všechny námitky této kategorie, dospěl však k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti.
31. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Napadení jiného je právní naukou definováno jako jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322–3323). Objektivní stránkou daného přečinu se dovolatelé v teoretické rovině zabývali poměrně podrobně v bodech 9. až 15. svého společného podání (shrnuté v bodě 6. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), proto není třeba předmětné pojednání na tomto místě znovu v celé šíři opakovat.
32. Postačuje toliko připomenout, že obvinění správně uvedli, že předmětem ochrany §358 odst. 1 tr. zákoníku je primárně klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, nikoliv pouze individuální zájmy jednotlivců (ty se mohou stát sekundárním objektem tohoto trestného činu). Dovolatelé taktéž obsáhle citovali judikaturu zdejšího soudu, např. jeho usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož k naplnění zákonného znaku předmětného trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby. Podle právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, se o výtržnost nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.
33. Dovolatelé na základě daného teoretického rozboru namítali, že řešili pouze předchozí (individuální) konflikt mezi mladistvým AAAAA a svědkem P. H., přičemž jejich jednání nebylo žádným způsobem zaměřeno proti dalším osobám odlišným od svědka, nijak nenarušovali klidné občanské soužití, neprojevili tak záporný vztah ke společnosti jako celku, k jejím hodnotám či spoluobčanům, zasáhli maximálně do individuální sféry výše uvedeného svědka. S touto jejich argumentací se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. V prvé řadě nebylo možno obviněným přisvědčit, že by se snažili jakýmkoliv konstruktivním způsobem řešit předchozí fyzickou roztržku mezi mladistvým a svědkem. Z předložených (a procesně použitelných) audiovizuálních záznamů je totiž patrné, že jejich jediným účelem bylo svědka vulgárně urážet, případně jej vyzývat na souboj nebo zastrašovat. Byl to pouze a jedině svědek, kdo projevil určitou snahu předchozí incident nějakým způsobem řešit a vysvětlit své předchozí jednání. Ta se ovšem ukázala jako zcela marná, neboť na jeho pokus reagoval obviněný D. S. st. jen dalšími sprostými nadávkami a posléze i kopáním do dřevěné výplně branky (srov. druhá nahrávka). Lze tudíž plně souhlasit se soudy obou nižších instancí, které čin všech tří dovolatelů označily za pouhou odplatu či pomstu, která neměla s řešením (údajného) napadení mladistvého vůbec nic společného.
34. Nelze akceptovat ani výhradu, že skutky obviněných byly zaměřeny výlučně proti svědku P. H. a nikoliv proti dalším osobám a že jejich chování nijak nenarušovalo veřejný pořádek, klidné občanské soužití, a nebylo tedy svévolným, arogantním a bezohledným jednáním bez omluvitelného důvodu, které by bylo projevem neúcty ke společnosti jako celku. Není od věci připomenout, že k posuzovanému jednání došlo v neděli dne 12. 9. 2021 kolem 18:00 hodin (tj. za světla, stále ještě v letním období), v obytné čtvrti, v níž se nacházejí domy se zahradami a také louka naproti domu svědka a jeho rodiny. Již jen z této charakteristiky je zřejmé, že v daném místě a čase bylo možno reálně očekávat, že jednání dovolatelů (které bylo chvílemi dosti hlučné) mohou zaregistrovat další osoby, ať již sousedé či náhodní kolemjdoucí, a to včetně dětí. To se nakonec také stalo, když např. na první pořízené nahrávce je zaznamenán jakýsi dospívající chlapec projíždějící na kole, který počínání obviněných evidentně zaregistroval a několikrát se po nich otáčel. Na druhé nahrávce si lze povšimnout dvou osob, které děj zpovzdálí na chvíli pozorovaly, a na třetí nahrávce je zachycen příjezd svědka J. S., jenž četné vulgární výpady proti svědku P. H. sledoval a poslouchal z bezprostřední blízkosti. Těsně před příjezdem policejní hlídky měly na místo činu dorazit ještě další osoby na kolech (jak je patrné z přepisu hovoru svědkyně K. S. na linku 158, č. l. 134). Především ale posuzovaného protiprávního jednání nebyly ušetřeny osoby nacházející se v domě svědka P. H., tedy jeho přítelkyně M. M. a jejich čtyřletá dcera, o jejíž přítomnosti musel vědět mladistvý (vzhledem k průběhu předešlého konfliktu) od samého počátku a ostatní dovolatelé se o tomto faktu dozvěděli v průběhu jejich „vystoupení“ před svědkovým domem, kdy např. svědkyně M. M. směrem k nim zvolala: „Neblázněte, vždyť tady máme malý dítě.“, na což obviněný D. S. st. zvýšeným hlasem odvětil: „Rovnou se odstěhuj, ty děvko.“ A obviněný D. S. ml. čtyři vteřiny poté vyskočil na branku (srov. závěr druhé nahrávky).
35. Ze všech právě uvedených skutečností lze bez důvodných pochybností dovodit, že obvinění zcela ignorovali zájmy ostatních osob (včetně dětí), které se staly anebo se mohly stát nechtěnými diváky jimi vyvolaného dramatu. Vůbec je nezajímalo, zda svým jednáním, které lze objektivně popsat jako hlučné, vulgární a agresivní, v někom z nich vyvolají pohoršení, obavy či vyrušení z jeho (nedělního) klidu. Nedbali tedy hodnot, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti širšího okruhu lidí vyskytujících se v dané lokalitě, čímž na venek projevili záporný vztah ke svým spoluobčanům i společnosti jako celku. Lze proto uzavřít, že jednotlivé jejich skutky spočívající v hrubém slovním napadání svědka P. H. (a z menší části též svědkyně M. M.) a svévolném ničení jejich majetku, závažnějším způsobem narušily veřejný pořádek a klid, čímž naplnily znak „výtržnosti“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku a tím i celou objektivní stránku přečinu výtržnictví podle téhož ustanovení.
36. Dovolatelé dále požadovali aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to především ve vztahu k jednání obviněného D. S. ml. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
38. Nejvyšší soud je přesvědčen, že ani využití postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není v posuzované trestní věci na místě. Je vhodné připomenout, že obdobná jednání spočívající ve vulgárním slovním napadání spáchaná veřejně či na místě veřejnosti přístupném bývají prostřednictvím ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku postihována poměrně obvykle, není proto možno konstatovat, že by předmětné skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, jak předpokládá shora zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu. Společenskou škodlivost zvyšuje v posuzované trestní věci fakt, že obvinění jednali společně (§23 tr. zákoníku) a své vulgární slovní výpady doplňovali výhrůžkami, siláckými gesty a fyzickými útoky proti majetku, čímž se přímo úměrně stupňoval pocit ohrožení, které svým nevhodným chováním museli v dotčených osobách nutně vyvolávat. K tíži jim je třeba přičíst i skutečnost, že se činu dopustili před domem, v němž se nacházelo malé dítě, a to proti členům jeho rodiny. Vedle toho nelze opomenout, že obviněný D. S. st. přečin výtržnictví spáchal opakovaně, a jeho neúcta k obecným pravidlům občanského soužití je tak prokazatelně trvalejšího charakteru, což závadnost jednání tohoto konkrétního dovolatele ještě dále zvyšuje. Pokud jde o skutek obviněného D. S. ml., jehož společenskou škodlivost dovolatelé nejvíce bagatelizovali, postačuje toliko poznamenat, že posledně jmenovaný obviněný se rozhodně neomezil na pouhé sdělení poškozenému, že je „debilní“ a „chcípák“, jak bylo tvrzeno v podaném dovolání. Ve zbytku platí na jeho skutek to, co již bylo vyzdvihnuto stran jednání celé trojice pachatelů. Je tedy možno konstatovat, že intenzita jejich jednání již vyžadovala postih prostřednictvím norem trestního práva a nikoliv pouze jimi navrhovaného §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
39. Jako zcela irelevantní a neodůvodněnou lze hodnotit námitku porušení principu právní jistoty a zásady nullum crimen, nulla poena sine lege , poněvadž v §358 odst. 1 tr. zákoníku a na něj navazující trestněprávní teorii i judikatuře (kterou ostatně dovolatelé v podrobnostech citovali v jejich společném podání) je trestný čin výtržnictví definován zcela jasně a srozumitelně, přičemž zjištěné jednání obviněných danému vymezení plně odpovídá.
40. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu