ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1130.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1130/2022-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu ústavního ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 235/2022, jako soudu stížnostnímu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 Nt 202/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 39 Nt 202/2022 , bylo J. K., nar. XY (dále „dovolatel“), uloženo podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
2. Městský soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 235/2022, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost J. K. podanou proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně.
II. Dovolání
3. Proti označenému usnesení stížnostního soudu podal J. K. prostřednictvím obhájkyně dne 2. 10. 2022 dovolání podle §265b odst. 1 písm. k), h), g) tr. ř., protože soudy pečlivě nezhodnotily, zda pro uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě byly splněny zákonem stanovené podmínky, a při jeho ukládání nebraly do úvahy zásadu přiměřenosti a subsidiarity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků činu jinak trestného jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že pro ochranu společnosti postačuje léčba ambulantní, která je v souladu s jeho zdravotním stavem i zájmy (viz závěry znaleckého posudku MUDr. Mgr. Evy Navrátilové, lékařská zpráva I. Ž., zprávy ošetřující lékařky L. Z.).
4. Dovolatel poukázal na to, že k činu jinak trestnému, pro nějž je ochranné léčení ukládáno, došlo dne 4. 11. 2021 na místě veřejně přístupném, kde se konalo autorské čtení poškozené S. Z. a že se po svém činu ihned nechal hospitalizovat v Psychiatrické léčebně XY do 23. 11. 2021, aby se prokázalo, zda je či není v psychóze. Z rozsáhlé zdravotnické dokumentace poskytnuté Psychiatrickou léčebnou XY vyplynulo, že se u něj neprojevily po dobu hospitalizace znaky psychózy a že byl bez projevů agrese. Za dobu dobrovolné hospitalizace byla dovolateli umožněna propustka přes noc k odehrání koncertu, což proběhlo bez zakolísání jeho stavu. Zmínil vyjádření A. V., odborníka na hudbu, podle něhož je jeho myšlení v oblasti hudby racionální a vědecky podložené. Od února 2022 se již poškozenou nepokusil žádným způsobem kontaktovat, a ani dříve se nejednalo o jednání, které by mělo výhružný, agresivní nebo obscénní charakter. Je si vědom, že poškozená nemá o kontakt s ním zájem, a proto soudu doložil, že ji již dále kontaktovat nebude. Přestěhoval se k rodičům, aby byl pod jejich trvalým dohledem. Mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a stížnostního soudu se podrobil znaleckému zkoumání MUDr. Mgr. Evy Navrátilové, která na základě jeho žádosti zpracovala znalecký posudek č. 1090/91/2022, zaslaný Městskému soudu v Praze dne 13. 9. 2022, tedy v den, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho stížnosti, a tudíž k jeho závěrům stížnostní soud nepřihlížel. Z jeho obsahu dovolatel zmínil, že bylo potvrzeno, že trpí schizotypální poruchou, za podstatné považoval, že i podle zprávy ambulantní lékařky L. Z. léčbu dodržuje a že znalkyně shrnula, že je v současné době schopen posoudit důsledky svého jednání s tím, že pokud je onemocnění v remisi, je jeho nebezpečnost pro společnost minimalizována. Pokud dojde k relapsu, je nutná hospitalizace, neboť ve stavu akutní psychózy je nebezpečný, avšak není nutné, aby byl trvale hospitalizován. Vzhledem k tomu, že onemocnění je nyní v remisi, jeví se ambulantní forma léčby jako plně postačující, neboť současná léčba riziko relapsu minimalizuje, hospitalizace oproti léčbě ambulantní nepředstavuje pro dovolatele žádný benefit. Ústavní léčba není nutná, protože má dostatečný náhled na svoje onemocnění i činy, které jsou předmětem řízení. Za dané situace není pro společnost ani pro sebe nebezpečný, a proto pro naplnění účelu ochranného léčení postačí ambulantní léčba.
5. Neexistenci nutnosti ukládat ústavní léčbu dovolatel zdůvodnil i tím, že pokud by byl trestně odpovědný a byl by mu ukládán za čin, pro nějž se toto řízení vede, trest podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, lze předpokládat, že by mu nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a proto je uložení ochranného léčení ústavní formou v rozporu s principem přiměřenosti. Posouzení jeho nebezpečnosti se opírá zejména o incident ze dne 4. 11. 2021, jehož popis se liší jak v policejním záznamu, tak v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 i v usnesení Městského soudu v Praze, přičemž se posouvá v neprospěch dovolatele, protože Obvodní soud pro Prahu 7 použil agresivní slovo „drásal“, přestože dovolatel chtěl s poškozenou „pouze“ mluvit. Připustil, že jeho jednání bylo obtěžující a nevhodné, nezakládalo však důvod, aby se poškozená obávala o svůj život a zdraví. Navíc policisté ani nezavolali lékaře ani ho nenechali hospitalizovat. Poukázal na obsah rukopisu svého románu, ve kterém je hlavní postava inspirována poškozenou S. Z., který zaslal v říjnu 2021 do redakce časopisu I., na jeho text existují od přátel velmi pozitivní ohlasy a měl by být vydán.
6. Výhrady dovolatel vznesl i proti dokazování, neboť soudy rozhodnutí o formě léčení založily pouze na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Gabriely Leblové, který byl zpracován delší dobu od spáchaného činu (pohovor byl uskutečněn dne 2. 3. 2022). Závěr soudů o tom, že je pro společnost nebezpečný, byl vyvrácen zejména tím, že jeho onemocnění je v současné době v remisi, podrobuje se léčbě a nedopouští se žádného protispolečenského jednání. Za nepravdivý označil závěr znalkyně, že je velmi nebezpečný pro společnost pro chorobné prožitky, které ho nutí agresivně jednat, neboť to nekoresponduje s tím, že v dalších dvou případech nikdy nebyl vůči poškozené agresivní, nikdy jí nechtěl ublížit. Jeho e-maily a SMS měly obtěžující charakter a byly zajisté nevhodné, ale nikdy se v nich neobjevila žádná známka agrese. Není nebezpečný ani sám sobě, když z předložené zdravotnické dokumentace nevyplývá, že by měl suicidální sklony, nebo že by se někdy v minulosti pokusil o sebevraždu. Znalkyně neuvádí aktuální výpis ze zdravotnické dokumentace, nezná ani jeho medikaci. Neztotožnil se ani s jejím závěrem, že pro něj ústavní léčba poskytuje nejlepší vyhlídku do budoucna, neboť bez cvičení na klavír se jeho schopnosti hrát sníží, stejně jako se ztíží možnost jeho pozdější uplatnění ve společnosti a sociální izolace, což může vést ke zhoršení jeho nemoci.
7. Protože je uvedený posudek vadný, požadoval posudek revizní, jenž však soudem vypracován nebyl, a nedůvodně nebyla vyslechnuta ani L. Z., která by se vyjádřila k průběhu jeho léčby i k jeho onemocnění, rovněž nebyl vyslechnut psycholog V. J., jenž dovolatele zevrubně psychologicky zkoumal. Přestože se jedná o důkazy stěžejního významu z hlediska posouzení potřebnosti ústavní léčby, zůstaly ze strany soudů opomenuté, čímž se závěry nalézacího soudu ocitly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a bylo porušeno právo garantované článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 235/2022, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 39 Nt 202/2022, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolatel rovněž požádal o odklad výkonu rozhodnutí, neboť výkonem ústavní léčby dojde k závažným zásahům do jeho osobních poměrů a do osobní svobody, což se negativně promítne do jeho soukromého a profesního života, když je nadaným studentem XY a nemožnost účastnit se prezenční výuky, cvičit a být v kontaktu s kolegy bude mít zásadní následky pro jeho budoucí profesní život, přičemž odkladem výkonu rozhodnutí nevznikne třetím osobám žádná reálná újma.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na nepřípadnost důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť s ohledem na vznesené námitky jde jen o důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Poukázala na to, že ambulantní forma ochranného léčení přichází do úvahy zejména u osob, u nichž k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je nutné nařídit ústavní léčení, byť je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jedince, k jejichž zajištění slouží mimo jiné zásada přiměřenosti vymezená v §96 tr. zákoníku. K vzneseným námitkám státní zástupkyně připomenula, že dovolatel již byl za obdobné jednání v minulosti stíhán a byla mu uložena ambulantní ochranná psychiatrická léčba (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 43 Nt 3814/2020), v jejímž průběhu se dopustil činu jinak trestného, za který je nyní léčení ukládáno. Při něm pokračoval v kontaktování poškozené prostřednictvím emailů a telefonátů i osobně a v tomto počínání mu musela zabránit policie donucovacími prostředky. Na vlastní žádost byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici, i poté však poškozené volal a psal jí emaily. Právě z těchto důvodů v budoucnu hrozí konkrétní nebezpečí, když ošetřující lékařka L. Z. nehovoří o plném náhledu dovolatele na jeho zdravotní stav.
11. Soudy podstatné skutečnosti řádně zjistily a výsledky provedeného dokazování závěry soudů opodstatňují. Ke znaleckému posudku Mgr. MUDr. Evy Navrátilové, který nebyl jako důkaz proveden, státní zástupkyně zmínila, že v něm případné zanesené diagnostické rozpory nemohou ovlivnit správnost závěrů o nastavené formě léčení, neboť ty byly znalkyní MUDr. Gabrielou Leblovou vypořádány v reakci na závěry jiných odborníků. Vady neshledala ani se zřetelem na zásadu přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku, protože vše, co bylo soudy zjištěno, svědčí o tom, že uložení ústavního ochranného léčení není z objektivního hlediska pro dovolatele nepřiměřeným omezením, které je třeba vykládat jak z hlediska ochrany společnosti, tak i na ochraně zdraví dovolatele. Požadovaná přiměřenost se zde odvíjí od potencionálních možností vzniku dalších nebezpečných situací daných neschopností dovolatele získat náhled na svou problematiku. Vyplynula především z toho, že ambulantní léčba selhala. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obhájkyni dovolatele, která však k němu do dne konání neveřejného zasedání nevznesla žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání a jeho další formální podmínky
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. e), h) tr. ř.
14. Rovněž ověřil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Dovolatel uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je možné použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve použití, zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týká rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán.
18. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
19. K možnosti přezkoumání napadených rozhodnutí lze v obecném smyslu poukázat na nutnost posuzovat, zda jdou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Z hlediska těchto základních zásad lze v dovolání označené důvody považovat za užité v souladu s argumenty, jimiž dovolatel přezkoumávaná rozhodnutí napadl, protože brojil v souladu s §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. proti usnesení, jímž mu byla uložena ochranná ústavní psychiatrická léčba (srov. rozhodnutí č. 24/2018 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1311/2007, nebo ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 894/2007). Tvrdil-li, že soudy důvodnost a přiměřenost této formy léčby řádně neobjasnily, zejména neprovedly všechny ve věci se nabízející důkazy a některé nedůvodně opomněly, naplnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrady, že vadně posoudily zásadu přiměřenosti ve smyslu §96 tr. zákoníku, se dotýkají vadnosti právních závěrů ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolatel označené dovolací důvody použil v mezích jejich zákonného vymezení, Nejvyšší soud v souladu s nimi zkoumal, zda přezkoumávaná rozhodnutí trpí vytýkanými vadami.
V. K uváděným nedostatkům
21. Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu a přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že usnesením Policie České republiky ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. KRPA-304871-36/TČ-2021-001121, byla podle §159a odst. 1 tr. ř. (č. l. 109, 110 spisu) odložena trestní věci vedená proti dovolateli pro podezření ze spáchání činu jinak trestného nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívajícího v tom, že nejméně v době od 15. 10. 2021 do 14. 2. 2022 se opakovaně pokusil kontaktovat poškozenou S. Z., nar. XY, i přes její trvalé odmítání tím, že jí dne 15. 10. 2021 poslal email do redakce časopisu I. s přílohami, dále dne 4. 11. 2021 se s ní snažil přijít do osobního styku v XY, XY, po jejím autorském čtení, a dne 14. 2. 2022 jí znovu poslal emaily s vyznáním svých pocitů. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie bylo zjištěno, že dovolatel trpí paranoidní schizofrenií, v jejímž důsledku nebyl v době spáchání prověřovaného jednání příčetný, jelikož jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost jednání a toto jednání následně ovládat byly v důsledku zjištěné poruchy zcela vymizelé.
22. Soud při veřejném zasedání na základě návrhu státního zástupce provedl důkazy výpověďmi dovolatele a poškozené, přečetl zprávu ošetřující lékařky L. Z., zabýval se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Gabriely Leblové, která jeho závěry před soudem osobně stvrdila. Provedl též důkaz výslechem rodičů dovolatele M. a P. K., za podmínek §211 odst. 6 tr. ř. četl vysvětlení J. K. a poškozené a podle §213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 85 verte). Na základě těchto důkazů vyhodnotil, že dovolatel nebyl pro nepříčetnost v době spáchání prověřovaného jednání trestně odpovědný, trpí paranoidní schizofrenií, což je trvající nevyléčitelná nemoc, jejíž příznaky, resp. zejména bludy, které mohou vést nemocnou osobu k nebezpečnému jednání, lze toliko zmírnit adekvátní léčbou, přičemž podle zprávy ošetřující lékařky se nezměnila léčba posuzovaného oproti té, při které se dopustil posuzovaného jednání i v únoru 2022. Znalkyně vysvětlila i symptomatiku posuzovaného (např. bolest v zádech) jako známku těžkých schizofrenních příznaků i to, z jakých podkladů pro své odborné závěry vycházela a jaká objektivní zjištění z nich učinila, včetně případných drobných odchylek od závěrů jiných lékařů.
23. Kromě skutečností, které vzal za prokázané z provedených důkazů, soud vyložil, jak se vypořádal s návrhy na doplnění dokazování učiněnými dovolatelem, jimž nevyhověl s tím, že považoval za nadbytečný revizní znalecký posudek i výslech ošetřující lékařky L. Z., resp. dalších psychologů ošetřujících dovolatele, protože provedené důkazy shledal dostačujícími pro závěr o nutnosti uložení ústavní formy léčby. Uvedený závěr vycházel z přesvědčení soudu o správnosti závěrů znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, jejíž úvahy shledal odpovídající i dalším ve věci provedeným důkazům, kromě jiného i závěrům ošetřujících lékařů v léčebně v XY. Vypořádal se i s tím, že pokud ošetřující lékařka shledala u J. K. méně závažnou psychotickou poruchu, mírněji, než by odpovídalo jeho skutečné diagnóze, jej i léčila.
24. Z výsledků provedeného dokazování soud dovodil, že pobyt dovolatele mimo léčebnu je pro společnost nebezpečný. Tento závěr opřel zejména o to, že se činu jinak trestného dopustil v době, kdy vykonával ambulantní léčbu, jeho jednání postupně gradovalo k závažnějšímu způsobu (poškozenou nejprve kontaktoval prostřednictvím emailů a telefonátů, dne 4. 11. 2021 ji kontaktoval osobně), a ani po zásahu policie svého jednání zcela nezanechal a poškozenou obtěžoval i v průběhu své dobrovolně nastoupené hospitalizace. Při splnění podmínek §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku shledal, že dovolatel jako pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, přičemž ambulantní forma léčba svůj účel nesplnila a dovolatel nemá prozatím dostatečný náhled na potřebu adekvátní léčby, její nutnost neshledává ani jeho blízké okolí. Proto mu uložil ochrannou psychiatrickou léčbu v ústavní formě (srov. body 3. až 9. usnesení obvodního soudu).
25. Stížnostní soud se z podnětu stížnosti J. K. zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi a správnost závěrů soudu prvního stupně potvrdil (viz body 5. až 17. usnesení městského soudu). Reagoval i na výhrady zaměřené proti rozsahu provedeného dokazování, které neshledal důvodnými.
26. Nejvyšší soud závěry soudů obou stupňů nepovažuje za učiněné v rozporu s provedeným dokazováním, protože skutečnosti, o něž soudy svá rozhodnutí opřely, mají podklad v jeho výsledcích (viz body 4. až 7. usnesení soudu prvního stupně). Nelze se ztotožnit ani s tvrzením dovolatele o existenci tzv. opomenutých či nedůvodně neprovedených důkazů, protože soud prvního stupně vysvětlil, proč není nutné provádět s ohledem na zajištěný rozsah provedeného dokazování další důkazy (srov. přiměřeně bod 5. usnesení). Stížnostní soud rovněž na námitky dovolatele reagoval, když rozvedl, z jakých důvodů soud prvního stupně nepochybil, pokud námitkám dovolatele nevyhověl (viz body 14. a 15. přezkoumávaného usnesení). Lze pro úplnost poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Současně je třeba zdůraznit, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Takto soudy v posuzované věci postupovaly. Vzhledem k tomu, že dovolatelem zadaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a návykové nemoci, zpracovaný MUDr. Mgr. Evou Navrátilovou (č. l. 134 až 149), zpracovaný dne 11. 9. 2022, byl stížnostnímu soudu dodán v době, kdy již bylo rozhodnuto o stížnosti dovolatele dne 13. 9. 2022, Nejvyšší soud v rámci neveřejného zasedání jím provedl důkaz. Z jeho obsahu neshledal nic, co by odůvodňovalo potřebu věc zrušovat a vracet soudům zpět, protože v něm nejsou obsaženy takové okolnosti, na něž by soudy již z jiných důkazních pramenů nereagovaly. Proto je možné uzavřít, že dokazování netrpí dovolatelem vytýkanými nedostatky, neboť dává potřebný a úplný podklad pro hodnocení a posuzování rozhodných hmotněprávních otázek.
27. Trestní zákon stanoví hmotněprávní podmínky pro uložení ochranného léčení v §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Ochranné opatření podle §96 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle §96 odst. 2 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.
28. Vždy je přitom třeba mít na zřeteli, že účel ochranného léčení, jímž je ochrana společnosti mimo jiné před nebezpečnými duševně chorými osobami s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života, navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence s akcentem na nápravu a zajištění (zneškodnění). Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení takového nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1157).
29. Podstatnou okolností, kterou je třeba při ukládání ochranného léčení posuzovat, je nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku, k níž je nutné zkoumat nejenom povahu jednání, které vykazuje v daném případě znaky činu jinak trestného, ale závěr o pravděpodobnosti možného opakování takového jednání musí být zjišťován též s ohledem na stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, by mohla pod vlivem duševní poruchy spáchat znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby, a to na základě posudku znalce z oboru psychiatrie, i o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že obava z nebezpečnosti pobytu nepříčetné osoby na svobodě je pro budoucnost v uvedeném smyslu dána. Musí být splněna i v době rozhodování soudu o ochranném léčení. U verbálních útoků takových osob je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, a to vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. U tohoto druhu deliktů ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě (srov. rozhodnutí č. 58/1968, č. 11/1974, č. 23/1979 a č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
30. K formě ochranného léčení, jež bylo dovolateli jako ústavní uloženo, je třeba uvést, že podle §99 odst. 4 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení podle povahy nemoci a léčebných možností ve formě ústavní nebo ambulantní. Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Ambulantní forma ochranného léčení přichází do úvahy zejména u těch osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.), což je v případech, kdy je nebezpečí, které u léčené osoby hrozí, odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je nutné přistoupit k nařízení ústavní formy ochranného léčení.
31. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů tyto zásady respektovaly a zvažovaly rozhodné skutkové okolnosti, protože, jak vyplynulo z usnesení Policie České republiky ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. KRPA-304871-36/TČ-2021-001121, trestní věc (čin jinak trestný nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v době od 15. 10. 2021 do 14. 2. 2022) dovolatele byla pro jeho nepříčetnost odložena, protože jej spáchal pod vlivem duševní poruchy, paranoidní schizofrenie, která je z hlediska lékařského závažnou duševní poruchou neléčitelného charakteru. Lze shrnout, že soudy pro závěry o nutnosti uložit (§99 odst. 1 tr. zákoníku) ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní (§99 odst. 4 tr. zákoníku) vycházely z toho, že dovolatel uvedené jednání spáchal v době, kdy již vykonával ambulantní psychiatrickou léčbu, která mu byla uložena za obdobných podmínek usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 43 Nt 3814/2020, a to se závěrem, že toto ambulantní léčení nevedlo v podstatě k žádnému výsledku, stejně jako krátkodobá hospitalizace v Psychiatrické nemocnici XY po incidentu dne 4. 11. 2021. Vycházely z těchto okolností, jakož i z povahy činu jinak trestného, který měl pokračující povahu, protože dovolatel se i přes předepsanou medikaci snažil různými způsoby navázat kontakt s poškozenou, což soudy vedlo k závěru, že postrádá jakýkoli náhled na svoje onemocnění a potřebu jeho léčby, nikoliv však v ambulantní formě, která svůj účel nesplnila. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při ukládání ústavní formy léčby je třeba zvažovat povahu pachatele a jeho projevy, jakož i stav jeho onemocnění nikoliv se zřetelem na některé dílčí momenty, ale z hlediska komplexního posouzení jeho zdravotního stavu. Proto v tomto případě není podstatné, že pokud je onemocnění v remisi, není posuzovaný J. K. nebezpečný sám sobě ani svému okolí, protože je rozhodné, že „pokud dojde k relapsu, stává se rizikovým“ a je nutná jeho hospitalizace, byť krátkodobá (viz body 19. na straně 30 znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové, č. l. 147, 148 verte). Soudy se důvodně opíraly o závěry uvedené znalkyně, které korespondují s vyjádřeními psychiatrů i ošetřující lékařky ohledně existence duševní poruchy a její závažnosti. Rovněž z nich vyplynuly všechny skutečnosti nezbytné pro závěr o nebezpečnosti dovolatele z hlediska kritérií uvedených v §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Pro stručnost a úplnost lze odkázat na body 4. až 7. usnesení soudu prvního stupně a bod 9. usnesení stížnostního soudu, kde jsou podrobně rozvedeny všechny podstatné okolnosti, jež uvedené závěry podporují.
32. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž vyplývá, že závěr o uložení ochranného léčení ústavního, tzn. s omezením osobní svobody dovolatele, soudy učinily i při respektu k zásadě přiměřenosti ve smyslu §96 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z hlediska tohoto zákonného vymezení zejména stížnostní soud (viz bod 12. a násl. jeho usnesení) bral do úvahy, že jde o krajní řešení, pro které vycházel z toho, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, zvažoval velmi důkladně jeho podmínky mimo jiné i se zřetelem na určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany dovolatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Bral v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, které v mírnější formě nemělo potřebný dopad na chování dovolatele, což doložil konkrétními skutkovými okolnostmi. Stížnostní soud tak v souladu se soudem prvního stupně důvodně uzavřel, že u J. K. neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno (srov. nálezy Ústavní soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, a e dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10). Nepominul v rámci svých úvah ani zásadu proporcionality a bral u dovolatele do úvahy i probíhající přípravu na povolání či jeho hudební schopnosti, stejně jako vliv rodiny, na níž dovolatel spoléhal, to vše se závěrem, že v současné situaci, která je pro posuzované rozhodnutí předmětná, je tento osobní zájem dovolatele převážen jeho nebezpečností, a tedy nutností jej v rámci ochranného ústavního léčení ze všech výše popsaných důvodů od společnosti izolovat.
33. Nejvyšší soud k této vylučující podmínce navíc uvádí, že na projednávanou věc nedopadá, resp. vše, co soudy bylo zjištěno a výše rozvedeno a popsáno, svědčí o tom, že uložení ústavního ochranného léčení z objektivního hlediska pro dovolatele nepředstavuje nepřiměřené omezení, neboť toto objektivní hledisko svědčí zcela pro zájem na ochraně jeho zdraví. Požadovaná přiměřenost se v tomto konkrétním případě odvíjí i od potencionálních možností vzniku dalších nebezpečných situací daných dovolatelovou neschopností získat náhled na svou problematiku a vlastní způsobilost si se svými velice závažnými zdravotními problémy poradit a léčbu respektovat. Tyto závěry vyplývají zejména z předchozích zkušeností, při nichž veškeré mírnější způsoby formy léčby selhaly. Nejvyšší soud bral do úvahy, že právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opodstatňuje. Nebezpečí, které při ponechání dovolatele jako nepříčetné osoby na svobodě z jeho strany hrozí, převažuje nad újmou, kterou utrpí v důsledku výkonu ústavní ochranné léčby, při níž se navíc zlepší i jeho osobní zdraví, byť za cenu dočasné ztráty osobní svobody (viz již shora uvedený nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02).
34. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů podmínky pro uložení ústavní formy léčení v potřebné míře zvažovaly, posoudily podle učiněných zjištění všechny podstatné okolnosti a dospěly k závěrům, které mají oporu ve znaleckých posudcích i výpovědích jejich zpracovatelů. Není pochyb o tom, že podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byly splněny. Výhrady obviněného proti uložení ochranného léčení ve formě ústavní tudíž Nejvyšší soud shledal zcela nedůvodnými.
VI. Závěr
35. Na základě všech shora rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud dovolání J. K. posoudil jako nedůvodné, protože soudy se jím vytýkaných pochybení nedopustily. Tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí vytýkanými vadami. Dovolání proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
36. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nejsou splněny podmínky pro to, aby se soud zabýval návrhem dovolatele na odložení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu