ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.124.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 124/2022-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 89/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 101/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 7 T 101/2019, byl obviněný J. V. shledán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. V dalším byl podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený D. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil proti výrokům o vině a trestu, a v jeho neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci, který brojil proti výrokům o trestu a náhradě škody. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 89/2021, odvolání státního zástupce i odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 1. 1. 2019 v době kolem 4:00 hod., ve XY, na ulici XY, v prostoru diskotéky L., při jejím plném provozu a za přítomnosti většího počtu lidí, fyzicky napadl poškozeného D. K. tak, že ho 1x udeřil pěstí do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na zem, a způsobil mu tak zranění v podobě nitrolebního krvácení, tzv. subdurálního drobného hematomu vpravo ve spánkové krajině, prasklinu lebeční kosti ve spánkové až temenní krajině, několik drobných ložisek pohmoždění mozkové tkáně s expresivní fatickou poruchou (lehkou poruchou řeči centrálního původu), které si vyžádalo hospitalizaci v Nemocnici ve XY v době od 1. 1. 2019 do 11. 1. 2019 a následné léčení v trvání 2–3 měsíců s omezením v běžném způsobu života spočívajícím ve fyzicky šetřícím režimu včetně zákazu návštěvy školy, větší fyzické námahy, sportu apod.,
přičemž shora popsaného jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 154/2008 ze dne 30. 6. 2008, pravomocným dne 16. 7. 2008, odsouzen za trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k peněžitému trestu ve výměře 9 000 Kč a k náhradnímu trestu odnětí svobody v délce jednoho měsíce, který byl dne 22. 3. 2013 zahlazen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 89/2021, podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Uvedl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení předmětného skutku. Rozhodnutí soudů nesou prvky libovůle, neboť soudy obou instancí se nevypořádaly s námitkami dovolatele a řada pro rozhodnutí významných skutkových závěrů je v rozporu s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení předmětného skutku. V tomto smyslu namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Měl za to, že předmětný skutek není žádný trestným činem, poněvadž jeho jednání naplňuje znaky nutné obrany.
6. Dovolatel konkrétně nesouhlasil se závěrem soudů, že nebylo výpověďmi svědků prokázáno, že odvracel útok, který přímo hrozil jeho osobě nebo jiné osobě na diskotéce. Připomněl znění §29 odst. 1 tr. zákoníku a podstatu nutné obrany. Konstatoval, že z výpovědí několika svědků (především svědků R. G. a T. K., dále také V. Č. a J. H.) vyplynulo, že poškozený byl opilý a agresivní a že byl nutný zásah ochranky. Bylo podle něj prokázáno, že to byl právě poškozený, kdo celý konflikt inicioval, přičemž dovolatel pouze reagoval na agresi poškozeného, když se snažil chránit nejprve hosty a následně s ohledem na pokračující agresi poškozeného i svou osobu. Soud prvního stupně ale dospěl ke zcela opačnému posouzení skutku, a to že nikdo ze svědků nevnímal situaci tak, že by obviněný odvracel útok, a jednal tak z pozice ochranky v nutné obraně, přičemž toto své posouzení náležitě nezdůvodnil. Pokud soud prvního stupně postavil své závěry také na skutečnosti, že dovolatel je osobou fyzicky zdatnější, namítl, že ač typ jeho tělesné konstituce by mohl vést k závěru, že je osobou nadprůměrně fyzicky zdatnou, rozhodně není trénován v oblasti bojových sportů, tedy osobu znalou toho, jakou silou je třeba vést údery tak, aby byly co nejefektivnější. Zdůraznil, že samotná výška a váha osoby nejsou jediným hlediskem při posuzování její nebezpečnosti. Soudy měly vyvodit, že se jednalo o nutnou obranu, již také proto, že obviněný se zprvu pokoušel situaci vyřešit bez fyzické konfrontace, nicméně pokračující agresivní jednání poškozeného jej vedlo k tak intenzivním obavám o svou osobu, že přistoupil k fyzickému zásahu, poněvadž jej v dané chvíli považoval za nutný. Poznamenal, že celá situace nastala velmi rychle a měl-li soud prvního stupně za to, že obviněný měl řešit konfliktní situaci vyprovokovanou poškozeným jiným způsobem, tedy především si přivolat na pomoc jiného člena ochranky či své ohrožení dát poškozenému více najevo, pak podle dovolatele opomenul, že předpokladem nutné obrany není subsidiarita (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 7 Tz 36/2019).
7. Obviněný opakoval, že i za předpokladu, že k pádu poškozeného došlo v návaznosti na fyzickou konfrontaci mezi ním a poškozeným po jediném úderu pěstí, ničeho to nemění na faktu, že jednal v nutné obraně. Již v odvolání v tomto směru rozvedl podrobnou argumentaci, odvolací soud však přisvědčil soudu prvního stupně a bez bližší argumentace konstatoval, že soud prvního stupně se s problematikou nutné obrany náležitě vypořádal. Odvolací soud tudíž podle něj pochybil, zamítl-li jako nedůvodné odvolání obviněného, ačkoliv jeho jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 89/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 7 T 101/2019, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dovolatel též navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že námitky obviněného, jimiž se vyhrazoval proti nedostatkům v dokazování a proti skutkovým zjištěním, nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, když na jejich základě nelze dovodit existenci vnitřních rozporů přezkoumávaných rozhodnutí. Konstatoval, že rozhodná skutková zjištění mají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování, zejména ve výpovědi poškozeného, s níž koresponduji výpovědi zcela věrohodných svědků M. V. a V. V. (str. 3–4, 7.–9. rozsudku soudu prvního stupního, na něž ve zbytku odkázal). K druhé skupině výhrad obviněného, v jejímž rámci namítal, že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, zdůraznil, že i tyto výhrady dovolatel budoval na zpochybňování skutkových zjištění soudů, polemice s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a prosazování vlastní verze skutkového děje, proto jsou i tyto výhrady pro dovolací řízení bezpředmětné. Poznamenal však, že podle učiněných skutkových zjištění obviněný nečelil útoku, a to ani přímo hrozícímu. Poškozený se sice choval nepřístojně, obtěžoval přítomné hosty a personál a konfliktní situaci původně vyvolal, avšak obviněný udeřil poškozeného ve chvíli, kdy nikoho přímo neohrožoval, ani zde nebyly žádné reálné důvody, pro které by se mohl obviněný důvodně cítit být ohrožen; přesto poškozeného uhodil, a to dokonce zezadu (viz zejména shora citované pasáže rozsudku okresního soudu). Tato skutková zjištění podle jeho názoru vylučují právní závěr o nutné obraně.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
13. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 standardně vycházel z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo tudíž možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však neuplatňovala bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
18. Bez ohledu na popsanou změnu v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádná pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady v posuzované věci neshledal. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů v projednávaném případě dán není. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil (především str. 7–9, body 21.–23. rozsudku nalézacího soudu, str. 3, body 9., 10. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což soudy nižších stupňů učinily. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19 . Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Obviněný svou dovolací argumentaci, která měla podložit závěr o existenci nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, postavil na výpovědích svědků, zejména R. G. a T. K., z nichž však vyplynulo, že vyústění konfliktu a pád poškozeného na zem neviděli. Jejich výpovědi tak mohou posloužit pouze pro utvoření představy o počátku konfliktu, respektive důvodu zásahu obviněného, a chování poškozeného předtím, než byl obviněným odveden z parketu. Nemohou však zpochybnit závěry, které jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to ohledně vzniku poranění poškozeného a průběhu konfliktu těsně před vznikem tohoto poranění. Nelze pominout, že ostatně ani poškozený ve své výpovědi netvrdil, že by na obviněného nebyl agresivní, a v podstatě počátek konfliktu s obviněným popisuje stejně jako obviněný a ostatní svědci. Ani dovolatelem uvedení svědci ale nepotvrdili, že by se poškozený k obviněnému choval tak, že by byl třeba důraznější zásah ze strany obviněného vůči poškozenému, když tito svědci byli schopni popsat jednání poškozeného a obviněného pouze do odvedení poškozeného z parketu. Stejně tak svědek V. Č. neviděl žádný úder a uvedl, že incident nesledoval v celém jeho průběhu. Tento svědek uvedl, že poškozený byl aktivnější v konfliktu se svědkem R. G. a že obviněný zasáhl přiměřeně, tyto okolnosti se ovšem týkaly konfliktu mezi poškozeným a svědkem R. G., nikoliv mezi poškozeným a obviněným, opět tedy vypovídají o důvodech zásahu obviněného do dřívějšího konfliktu, nikoliv však o samotném konfliktu, který je předmětem nyní projednávaného případu. Ani z těchto výpovědí nevyplynulo, že by poškozený někoho fyzicky napadal či reálně někoho ohrožoval, když podle výpovědí došlo mezi poškozeným a svědkem R. G. ke vzájemnému strkání, avšak ničemu vážnějšímu, a ke slovnímu obtěžování poškozeného osob na diskotéce, např. právě svědkyně T. K., nikoliv však k jakémukoliv ohrožování.
20. Jde-li o průběh samotného konfliktu mezi obviněným a poškozeným, nalézací soud správně vycházel z výpovědí svědků, kteří jeho průběh skutečně viděli, tj. svědků M. V. a V. V., a jejich výpovědi konfrontoval s protokolem o ohledání místa činu včetně jeho fotodokumentace (č. l. 24 až 27) a zjistil, že tito svědci skutečně byli podle svých výpovědí situováni tak, aby mohli konflikt pozorovat. Oba svědci shodně vypověděli, že obviněný poškozeného udeřil zezadu pravou rukou do hlavy, svědek M. V. specifikoval, že se jednalo o úder pěstí do pravé spánkové oblasti. Slovní konflikt mezi obviněným a poškozeným pozorovali, fyzické napadení obviněného ze strany poškozeného však neviděli. Soud prvního stupně neshledal žádné okolnosti, pro které by měli svědci vypovídat s cílem uškodit obviněnému. V bodě 22. odůvodnění rozhodnutí, na který je třeba v podrobnostech odkázat, přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel z výpovědí těchto svědků a dal jim přednost před výpověďmi např. J. W., V. Č. či M. P., jejichž výpovědi si vzájemně odporovaly a nekorespondovaly s ostatními provedenými důkazy a podmínkami na místě samém. Pokud dovolatel uvedl, že výpovědi svědků M. V. a V. V. jsou vzájemně rozporné a jsou v kolizi i se závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neuvedl žádnou konkrétní výtku, na niž by mohl a měl Nejvyšší soud reagovat. V této souvislosti nelze než obecně konstatovat, že výpovědi citovaných svědků si vzájemně odpovídají a doplňují se, stejně tak odpovídají i závěrům znalce z oboru zdravotnictví, který popsal možný mechanismus vzniku poranění poškozeného, kterým byl s velkou pravděpodobností pád poškozeného s nárazem do hlavy na podlahu, přičemž tento pád mohl být způsoben i úderem do poškozeného (viz znalecký posudek na č. l. 171–184). Znalec nebyl schopen úder do poškozeného potvrdit, ale ani vyvrátit. Skutečnost, že znalec nemůže potvrdit úder poškozeného a jeho intenzitu či podíl na vzniku poranění, však neznamená, že soud nemůže učinit správný závěr o takovém úderu na základě ostatních ve věci provedených důkazů, zejména tedy výpovědí již jmenovaných svědků. Výpovědi svědků M. V. a V. V. korespondují i s výpovědí poškozeného. Při hodnocení věrohodnosti výpovědí těchto svědků i výpovědi poškozeného nelze pominout, že sám poškozený se v průběhu trestního řízení nesnažil postavit do světla pouhé oběti, která nikterak neiniciovala konflikt. Připustil, že konflikt s obviněným přiživoval, když se po svém vyvedení z parketu za obviněným opakovaně vracel a byl na něj slovně agresivní, neboť se mu nelíbilo, že jej obviněný z parketu vyvedl. Shodně se svědky M. V. a V. V. ale uvedl, že když se od obviněného otočil, aby odešel, byl zezadu udeřen do hlavy. Všechny uvedené důkazy tak spolu korespondují a obhajobu obviněného spolehlivě vyvracejí. Potvrzují, že závěry učiněné soudy nižších stupňů nelze než považovat za logické a správné. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát.
21. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
22. K opakovaně uplatňované námitce nutné obrany je třeba uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí a ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, takže se nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku a kromě toho také tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 408).
23 . Okolnosti vylučující protiprávnost činu podle §29 tr. zákoníku se tedy nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.).
24 . Přiměřenost obrany je nezbytné posuzovat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se jevila obránci v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, aj.).
25 . Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval závěry, které soudy v přezkoumávané věci učinily, a zjistil, že soud prvního stupně se přiléhavě a pečlivě zabýval všemi zjištěnými a rozhodnými skutečnostmi, a to jak na straně chování obviněného, tak i poškozeného (viz bod 21. odůvodnění rozsudku tohoto soudu). Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jak však shledal soud prvního stupně, podle výsledků provedeného dokazování žádný takový útok ze strany poškozeného D. K., který by musel obviněný odvracet, nebyl prokázán a ani nehrozil, svůj pocit ohrožení ani obviněný nikterak neprojevil. Obviněný po předchozím slovním konfliktu s poškozeným poté, co se od něj poškozený odvrátil, aby od něj odešel, k němu zezadu přistoupil a zaútočil na něj tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, načež poškozený upadl na zem a praštil se hlavou do podlahy. Z uvedeného je zjevné, že obviněný nečelil žádnému fyzickému útoku proti své osobě; poškozený obviněného nenapadal, nebyl agresivní fyzicky, ale pouze slovně, bezprostředně před projednávaným konfliktem nenapadal ani nikoho na diskotéce, nanejvýš si se svědkem R. G. vyměnil pár mírných strčení, která neměla žádných následků. Obviněný nemohl ani subjektivně pociťovat obavu o své zdraví, poněvadž poškozený nejenže se neprojevoval fyzicky agresivně, ale navíc byl osobou fyzicky méně zdatnou z hlediska výšky i váhy než obviněný, který má navíc mnohaleté zkušenosti s prací „vyhazovače“. Přestože tato hlediska nemusí být v každém případě relevantní, je třeba na ně klást větší důraz i z důvodu úrovně ovlivnění poškozeného požitým alkoholem, kdy samotné požití alkoholu ovlivňuje stabilitu a motoriku, sílu a obecně fyzickou zdatnost. Důležité je, že obviněný poškozeného udeřil, až když se poškozený od něj otočil, tedy ve chvíli, kdy obviněný od něj již žádný útok čekat nemohl. S ohledem na výpověď poškozeného, který uvedl, že se za obviněným opakovaně vracel a vulgárně mu nadával, nasvědčuje vše tomu, že jednání obviněného bylo vypořádáním se s poškozeným za jeho urážky, nikoliv snahou odvrátit jeho snad jakýsi očekávaný útok, kterému nic nenasvědčovalo. K dovolací argumentaci obviněného, že z výpovědí svědků je zjevné, že to byl poškozený, kdo inicioval celý konflikt, a že obviněný pouze reagoval na agresi poškozeného, je třeba uvést, že z výpovědí svědků vyplynulo, že poškozený na diskotéce sice slovně obtěžoval slečny a strkal se se svědkem R. G., který proti poškozenému zakročil, když zaznamenal, že poškozený obtěžuje svědkyni T. K., nelze z nich však vyvodit, že by kohokoliv na diskotéce fyzicky ohrožoval. Jak správně připomněl i státní zástupce, poškozený se choval nepřístojně, slovně obtěžoval hosty i personál a celou nepříjemnou událost a konfliktní situaci původně vyvolal. Jeho slovní agrese byla také důvodem zásahu obviněného coby člena „ochranky“, který poškozeného vyvedl z parketu. Obviněný však poškozeného udeřil ve chvíli, kdy nikoho přímo fyzicky neohrožoval a ani zde nebyly reálné důvody, pro které by se mohl obviněný opodstatněně cítit být ohrožen. Stalo se tak totiž za situace, kdy se poškozený po opětovných pokusech o návrat na parket a nadávání obviněnému od obviněného odvrátil, aby odešel.
26 . S ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů ani podle Nejvyššího soudu nebyly v přezkoumávané věci naplněny podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. V případě napadení poškozeného D. K. nebyla naplněna základní podmínka nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Jinou námitku proti právnímu posouzení skutku obviněný neuplatnil.
27 . Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání v rámci tohoto dovolacího důvodu zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jen pro úplnost poznamenává, že v tomto řízení nelze o nákladech řízení ve smyslu návrhu obviněného vůbec rozhodovat.
28 . Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu