ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1310.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1310/2021-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 83/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 24/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 3 T 24/2020, byl obviněný J. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod body 1., 2. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spáchaným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2. též zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §84 odst. 1, §85 odst. 1 a §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uvedeného trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky se svým nárokem na náhradu škody a R. K. se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. B.
2. Proti označenému rozsudku podali obviněný J. B., poškozený R. K. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci odvolání. Obviněný napadl výroky o vině a trestu, poškozený adhezní výrok a státní zástupce výrok o trestu uloženém obviněnému. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 83/2021, byl z podnětu odvolání poškozeného R. K. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy vysloveném podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozenému R. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. B. uložena povinnost zaplatit poškozenému R. K. na náhradě škody částku ve výši 42 386 Kč a na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku ve výši 34 644 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného J. B. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci zamítnuta.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body 1., 2.), a zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 2.), dopustil tím, že:
ad 1. J. B.
dne 1. 12. 2018 v přesně nezjištěné době od 22:45 hodin do 23:00 hodin v XY na úrovni domu č. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, společně s dalšími nejméně osmi neznámými spolupachateli, z nichž někteří měli tvář zakrytou kuklou nebo šátkem, slovně a fyzicky napadli skupinu osob, a to R. K., nar. XY K. S., nar. XY, R. F., nar. XY, P. S., nar. XY, J. N., nar. XY, a L. D., nar. XY, které napadli v domnění, že se jedná o fanoušky fotbalového klubu Baník Ostrava, a to tím způsobem, že ve skupině na ně pokřikovali „smrt Baníku“ a dalšími hrubými výrazy, dále do nich strkali a napadli je údery pěstmi do hlavy a kopy do nohou a do trupu, přičemž jejich jednání pozorovali více jak tři náhodní svědci,
ad 2. J. B. a V. B. dne 1. 12. 2018 v době od 23:15 hodin do 23:26 hodin v XY, před hotelem XY, poblíž křižovatky ulic XY, XY a XY, pozorováni více jak třemi náhodnými svědky, oba obvinění po předchozím požití alkoholických nápojů, společně s dalšími nejméně deseti neznámými spolupachateli, z nichž někteří měli tvář zakrytou kuklou nebo šátkem, napadli skupinu osob, a to R. K., nar. XY K. S., narozeného XY, R. F., nar. XY, P. S., nar. XY, J. N., nar. XY, a L. D., nar. XY, které napadli v domnění, že se jedná o fanoušky fotbalového klubu Baník Ostrava, a to tím způsobem, že ve skupině na ně pokřikovali „smrt Baníku“ a další hrubé výrazy, dále do nich strkali a napadli je údery pěstmi a kopy, a poté, co dva neustanovení spolupachatelé srazili na zem R. K. a L. D., kteří zůstali na zemi ležet, obviněný J. B. společně nejméně se dvěma neustanovenými spolupachateli napadl na zemi bezvládně ležícího poškozeného R. K. opakovanými kopy obutou nohou do hlavy a dalších částí těla, přičemž s přihlédnutím ke zvolenému mechanismu útoku, způsobu jeho provedení, kdy obviněný J. B. s dalšími dvěma neustanovenými spolupachateli vedl kopy do hlavy na zemi ležícího poškozeného R. K., který se nebyl schopen bránit, si obviněný J. B. musel být vědom toho, že popsaným mechanismem útoku může poškozenému způsobit závažné poranění, jako např. zlomeninu lebeční klenby a zlomeninu báze přední jámy lební s průnikem vzduchu do lebeční dutiny, nitrolební krvácení, pohmoždění mozku, pohmoždění krční páteře, přičemž poškozený R. K. utrpěl v přesně nezjištěné chvíli přesně nezjištěným způsobem v rámci napadání popsanými v bodu 1. a 2. tříštivou zlomeninu přední stěny dutiny čelní kosti, pohmoždění, krevní podlitiny a odřeniny obličeje v oblasti čela, pravé tváře a okolo levého oka, odřeninu pravého kolene a lehký otřes mozku, přičemž byl opakovaně chirurgicky ošetřen v celkové anestezii a hospitalizován a v pracovní neschopnosti od 2. 12. 2018 do 23. 3. 2019, když podstatně omezen zejména bolestmi postižených míst a při příjmu potravy byl nejméně po dobu čtyř týdnů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 83/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, kdy v řízení mu předcházejícím, tedy ve výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, a potažmo tak i v napadeném zamítavém rozsudku soudu odvolacího, byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) §265b odst. 1 tr. ř.
5. Obviněný brojil proti výroku o vině pod bodem 2. S odkazem na tzv. extrémní rozpor vytkl, že odmítá svou účast na konfliktu. Rozporoval věrohodnost usvědčujících svědeckých výpovědí (zejména svědků R. F. a K. S.). Uvedl, že všichni svědci jsou ve vztahu k poškozenému R. K. v pracovním a přátelském vztahu, všichni byli výrazně ovlivněni alkoholem, přičemž navzdory tomu, že se incident odehrál před více než dvěma lety, vypovídali ve vzájemném souladu a v podstatě zcela shodně jako ve svých předchozích výpovědích učiněných v přípravném řízení. S ohledem na jejich příslušnost k Armádě České republiky by jakákoliv jejich aktivní účast v konfliktu mohla mít vyjma trestněprávních nebo přestupkových následků i následky kárné s možným dopadem na trvání jejich služebního poměru.
6. Výhrady vztáhl i proti právnímu posouzení skutku pod bodem 2. Podle jeho názoru není zvolená právní kvalifikace správná. Zdůraznil, že se žádného útoku vůči poškozenému nedopustil, zejména jej nekopal. Soudy neobjasnily bližší parametry útoku, toliko dovodily, že útok měl být veden obutou nohou do hlavy a jiných částí těla poškozeného, a to opakovaně. Z ustálené judikatury a z odborné literatury přitom plyne závěr, že v případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, shodně jako v případě ostatních trestných činů chránících život a zdraví osob, je stěžejní objasnění subjektivní stránky trestného činu. Děje se tak při absenci doznání obviněného výhradně na podkladě důkazů nepřímých, jimiž je potřebné objasnit především způsob provedení útoku, intenzitu útoku, místo, kam útok směřoval, a další okolnosti, za nichž k němu došlo. V projednávané věci ze skutkových závěrů soudů ani z provedených důkazů nevyplývají subjektivní nebo objektivní okolnosti útoku, ze kterých by mohly být činěny závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu a přinejmenším srozumění obviněného se způsobeným závažnějším následkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 49/2020, aj.). Dovolatel upozornil, že skutečnosti vztahující se ke způsobu útoku a jeho intenzitě není možné dovodit (zpětně) ani ze způsobeného následku, když ze skutkových závěrů soudů je zřetelné pouze to, jaká zranění nebyla při konfliktu způsobena. Jaká konkrétní zranění poškozený fakticky utrpěl, z těchto skutkových závěrů nevyplývá. Připustil, že nezpochybňuje, že kop směřovaný na hlavu je způsobilý zapříčinit velmi závažné následky, podle něj je nicméně rovněž možné provést jej způsobem, který svou intenzitou a způsobem nebude porušovat normy trestního práva, když samotné označení „kop“ ničeho o jeho intenzitě či způsobu provedení bez dalšího nevypovídá. Doplnil, že jednání ostatních neustanovených osob mu nelze přičítat v rámci institutu spolupachatelství.
7. Dovolatel nesouhlasil s adhezním výrokem učiněným odvolacím soudem, který považoval za vadný, neodůvodněný a nepřezkoumatelný, protože nebylo prokázáno, že by jednání kteréhokoliv z obviněných ke vzniku tohoto zranění vedlo. Odmítl úvahu soudu odvolacího, že pokud způsobení škody a nemajetkové újmy bylo ponecháno v popisu skutku, je s odkazem na komentářovou literaturu povinností soudu přiznat poškozenému nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle dovolatele zmíněné závěry učiněné v komentářové literatuře jsou způsobilé obstát, neboť skutková věta sice obsahuje výčet zranění, ale není konstatováno, jak, kým a kdy byla způsobena, přičemž ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozhodnutí je explicitně konstatováno, že nebyla způsobena jeho osobou. Ze skutkových zjištění soudu neplyne závěr, kdo měl zranění poškozeného ponechaná ve skutkové větě způsobit, tudíž nejsou skutková zjištění soudu způsobilá pro učinění výroku o přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy poškozenému.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 55 To 83/2021, jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 3 T 24/2020, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. B. je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. K podanému dovolání
11. Nejvyšší soud předesílá, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž však stále platí, že v dovolání musí být uvedeno, v jakém rozsahu i z jakých důvodů rozhodnutí, proti němuž směřuje, dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu a s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolatel opírá, i to, že Nejvyšší soud je vázán důvody i rozsahem podaného dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené neshledal v dovolání pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady ani nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 19. až 27. rozsudku nalézacího soudu, 12. až 14. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily jejich deformace, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a učiněné závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Pro úplnost lze nicméně poznamenat, že nalézací soud se pečlivě zabýval obviněným rozporovanou věrohodností svědků, kteří jej svými výpověďmi usvědčovali ze spáchání skutků, a vysvětlil, proč výpověď obviněného shledal ve vztahu k jednání vymezeném v bodě 2. výroku o vině z větší části za nepravdivou a účelovou. Uvedl (viz body 19., 20., 21.), že výpovědi svědků ze skupiny poškozeného R. K. jsou v zásadě souladné, navzájem spolu korespondují a vykreslují situaci odlišně od verze předkládané obviněným J. B. Podle soudu verze svědky předložená, jakkoliv by mohla být zkreslena jejich přímou účastí na konfliktu, je podporována i dalšími nezúčastněnými očitými svědky incidentu, a to zejména výpovědí svědků I. B., K. P. a F. L., kteří jednoznačně potvrdili, že proti stojící skupině osob poškozených vyběhla citelně početnější skupina částečně maskovaných lidí (tedy osob kolem obviněného a spoluobviněného V. B.), která vykazovala znatelnou agresivitu a tendenci fyzicky napadnout skupinu poškozených. Ti se víceméně verbálně od konfliktu distancovali, prchali před útočníky, nicméně začala větší rvačka s údery do hlavy, kopy, odehrávající se i na zemi apod. Konflikt tak byl mj. vnímán dalšími náhodně procházejícími svědky, bylo zjištěno i ze zajištěných audiozáznamů hovorů na tísňovou linku Policie České republiky, přičemž na zajištěném kamerovém záznamu je zachyceno, jak vybíhá skupina osob v počtu cca 10 lidí, a to ve směru, kam šla předchozí skupina, nešlo tedy o nějaký pomalý přesun a vzájemně vyprovokovaný konflikt, jak jej popsal spoluobviněný V. B. Soud tedy důvodně vyhodnotil verzi předloženou obviněným J. B. jako nevěrohodnou, a to i po vyhodnocení výpovědí obviněného V. B. a svědků T. K. a K. K., jejichž výpovědi nevyloučily skutkovou verzi poškozených. Správně bylo poukázáno, že po ukončení konfliktu se obviněný pokusil z místa činu utéct (byl však policisty dostižen), přičemž pokud by situaci skutečně pouze sledoval, mohl poskytnout Policii České republiky potřebné vysvětlení, nikoliv se vyhýbat případnému zadržení.
19. Nalézací soud se podrobně věnoval i skutkovému závěru, podle něhož obviněný J. B. společně nejméně se dvěma neustanovenými spolupachateli napadl na zemi bezvládně ležícího poškozeného R. K. opakovanými kopy obutou nohou do hlavy a dalších částí těla. V bodě 23. rozvedl, že aktivní účast obviněného J. B. na druhém konfliktu je jednoznačně prokazována výpověďmi svědků ze skupiny patřící k poškozenému. Upozornil, že svědek R. F. tohoto obviněného přímo poznal, viděl na cca 10 až 15 metrů, jak poškozený R. K. leží na zemi a okolo něj hlouček lidí (včetně obviněného) ho kopal, přičemž v oblasti hlavy stál právě obviněný J. B., byl u poškozeného „na kontakt“. O totožnosti obviněného neměl svědek nejmenších pochyb, neboť jej toho dne registroval u všech předchozích konfliktů. Soud akcentoval i výpověď svědka K. S., který potvrdil, že druhého konfliktu se aktivně účastnil obviněný J. B., kterého znal již z dřívější doby. Všiml si poškozeného, jak leží na zemi a jak do něj kopou, z útočníků poznal právě jenom obviněného J. B., ten byl u hlavy poškozeného a jedním kopem poškozeného zasáhl, další si nevybavuje, ví, že poškozeného mohli celkem zasáhnout tak 3 až 4 kopy, útočníci stáli nad poškozeným a kopali ho. Svědek sám byl od něj vzdálen cca 7 metrů. Jelikož stál obviněný u hlavy poškozeného, pochybuje, že kop vedl jinam, než na hlavu, viděl, jak obviněný kope poškozeného směrem k hlavě. Rovněž podle výpovědi svědka M. P., zasahujícího policisty, na straně poškozených byl jeden zraněný, přičemž jako útočník byl označován právě obviněný J. B., který měl poškozeného dostat na zem a zaútočit na něj tak, že jej měl skopat. Poté, co byl obviněný J. B. vyzván policistou, aby zůstal stát, pokusil se utéct, následně byl při útěku dostižen a zadržen. Odvolací soud se s výše uvedenou argumentací soudu nalézacího zcela ztotožnil, a to v bodech 12. až14. jeho rozsudku. I Nejvyšší soud takové hodnocení důkazů, které podpořilo skutkový děj rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2. o vině obviněného, považuje za plně logické, nevymykající se zásadám formální logiky, plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., zvláště je-li hodnocení obsahu svědeckých výpovědí poškozených podpořeno na věci nezávislými svědky, listinnými důkazy, audiozáznamy a odborným znaleckým posouzením zdravotního stavu poškozeného R. K.
20. Obviněný v dovolání vznesl výhrady proti použité právní kvalifikaci činu uvedeném pod bodem 2., neboť vytýkal, že jemu za vinu kladeným jednáním nebyla naplněna skutková podstata pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a brojil i proti tomu že by čin spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud nejprve k těmto právním námitkám zmiňuje, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, jde-li o některou okolnost popsanou pod písmeny a) až i). Pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
22. Při právním posuzování jednání dovolatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
23. V kontextu výhrady obviněného, že mu v rámci institutu spolupachatelství nelze přičítat jednání ostatních neustanovených osob, je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
24. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud shledal naplněné mimo jiné i znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, spočívající v tom, že obviněný J. B. se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo, a čin spáchal úmyslným společným jednáním více osob. Nejvyšší soud má za to, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného trestného činu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu nalézacímu ani odvolacímu soudu ničeho vytknout.
25. Jednání pod bodem 2. výroku se dovolatel dopustil tím, že společně nejméně se dvěma neustanovenými spolupachateli opakovanými kopy obutou nohou do hlavy a dalších částí těla napadl na zemi bezvládně ležícího poškozeného R. K. (který v přesně nezjištěné chvíli přesně nezjištěným způsobem v rámci napadání specifikovaného v bodech 1. a 2. utrpěl popsaná poranění, přičemž byl opakovaně chirurgicky ošetřen v celkové anestezii a hospitalizován a v pracovní neschopnosti od 2. 12. 2018 do 23. 3. 2019, když podstatně omezen v obvyklém způsobu života byl nejméně po dobu čtyř týdnů), kdy s ohledem na mechanismus útoku pod bodem 2. mohla být poškozenému způsobena závažnější poranění mající povahu těžkého ublížení na zdraví (dále viz níže). Jde o jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo, a čin spáchal úmyslným společným jednáním více osob.
26. Na základě skutečností zjištěných soudy obou stupňů lze učinit závěr, že závažnější následek ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku reálně hrozil nejméně ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. d), e), i) tr. zákoníku, dle kterého těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví mimo jiné ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu a delší dobu trvající porucha zdraví, čímž se rozumí doba obecně přesahující dobu 6 týdnů. Na podkladě těchto úvah opírajících se o výsledky provedeného dokazování se lze ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného ke způsobení těžké újmy na zdraví směřovalo. Ve skutkové větě a rovněž v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je obsaženo zjištění podávající se ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, zpracovaného znalcem MUDr. Petrem Špirochem, Ph.D., jako i z výslechu tohoto znalce, podle něhož s přihlédnutím ke zvolenému mechanismu útoku, způsobu jeho provedení, kdy obviněný spolu s uvedenými dalšími dvěma neustanovenými spolupachateli vedl kopy do hlavy na zemi ležícího poškozeného, který se nebyl schopen bránit, hrozilo způsobení závažného poranění, jako např. zlomeniny lebeční klenby a zlomeniny báze přední jámy lební s průnikem vzduchu do lebeční dutiny, nitrolebního krvácení, pohmoždění mozku, pohmoždění krční páteře. Znalec konstatoval, že pokud by nitrolební krvácení bylo většího rozsahu, jednalo by se o poranění těžké, které by mohlo poraněného i ohrožovat na životě. Obviněný k útoku užil kopy obutou nohou, útočil na ležícího, resp. na zem sraženého poškozeného, který se tak nebyl schopen bránit, jeho útoky ve spojení s útoky dalších neustanovených pachatelů musely být poměrně razantní, o čemž svědčí vyjma objektivně zjištěných poranění, jež poškozený utrpěl, rovněž skutečnost, že i náhodní pozorovatelé popisovali brutalitu konfliktu. Ze skutkových zjištění je tak zřejmé, že jen pouhou shodou okolností na vůli obviněného nezávislých nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž právě pro nedostatek takového následku bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
27. V projednávané věci byly také objektivně zjištěny skutkové okolnosti podporující závěr o spolupachatelství. Byla-li skutková zjištění soudů vystavena na tom, že skupina pachatelů poté, co záměrně vyvolala verbální konflikt a fyzicky napadla skupinu, v níž se nacházel i poškozený, kolektivně ve stejný okamžik zaútočila na bezbranného poškozeného sraženého na zem, lze připustit, že uvedený důsledek byl způsobem jednání i dalších pachatelů. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz výše) vyplývá aktivní účast obviněného J. B. na daném fyzickém napadení. Proto (teoreticky vzato) i v případě nižší razance jeho ataků vůči poškozenému, jeho jednání do rámce společného jednání stále zapadalo a bylo vedeno společným úmyslem. Nejenže každý z pachatelů atakoval poškozeného sám, svým jednáním navíc kooperoval na společném postupu ostatních, neboť znemožňoval poškozenému výrazné přesile jakkoliv čelit, a podílel se tak na popsaném skupinovém napadení. Útočníci se vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného co nejvíce zbít, nikdo z nich se od jednání ostatních nedistancoval, nedal najevo svůj nesouhlas s ním. Jinými slovy, jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem narušit nebo alespoň ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. V situaci, kdy skupina nejméně tří pachatelů společně, vedena jednotným záměrem, útočí na jediného (a v podstatě bezbranného) poškozeného tak, že kopy nohou směřují převážně na jeho hlavu, a to poté, co upadl na zem, musí být všichni útočníci přinejmenším srozuměni s možností způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví tak, jak tento závěr vymezil s potřebnou specializovanou odborností výše uvedený znalec. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně, směřovali k fyzickému napadení a způsobení újmy na zdraví poškozeného. Jejich společné jednání i společný úmysl, tedy spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, lze proto v posuzovaném případě vztáhnout rovněž na zjištěný reálně hrozící závažný následek. Jak je shora uvedeno, k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a takové přispění je i samotnou složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
28. Učiněné skutkové závěry a průběh činu svědčí o tom, že se dovolatel jemu za vinu kladeného jednání dopustil jako spolupachatel, a proto odpovídá za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno jeho konkrétním dílčím útokem, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu rozhodnutí č. 41/1993-III. a především č. 45/2018 Sb. rozh. tr.).
29. Rovněž je třeba zdůraznit, že i závěr o tom, že pokus zločinu těžkého ublížení dovolatel spáchal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, odpovídá všem zákonem stanoveným zásadám i průběhu činu. Nalézací soud v bodě 30. důvodně zmínil, že jakkoliv v konkrétním případě zřejmě nebyly útoky proti osobě poškozeného výslovně předem stanoveny, ani nedošlo k výslovné dohodě obviněného a dalších pachatelů o tom, kdo z nich bude na poškozeného útočit a jakým způsobem, je postačující, že obviněný vedl útok spontánně s ostatními pachateli, v reakci na náhodný průběh děje, který vyplynul z dané situace, tudíž si musel být vědom toho, že jeho jednání, jakož i jednání dalších jeho spolupachatelů, kteří společně s ním kopali do bezvládného poškozeného, směřuje ke spáchání trestného činu a může způsobit poškozenému závažné poranění, které lze kvalifikovat jako těžkou újmu, a s tímto byl minimálně srozuměn.
30. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 a §23 tr. zákoníku odpovídá skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn a formulován pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud se nezabýval správností právní kvalifikace podle §358 odst. 1 tr. zákoníku vztahující se k bodu 1. i 2., vůči níž obviněný v dovolání výhrady nevznesl (srov. §265e odst. 3 tr. ř.).
31. Dovolání obviněného směřovalo i proti nesprávnosti výroku o náhradě škody, k němuž je nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle §2894 o. z. (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
32. Podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
33. V projednávané trestní věci odvolací soud postupoval plně v souladu s výše citovaným ustanovením. Již nalézací soud při skutkových zjištěních pod body 1. a 2. v rámci provedeného dokazování dovodil vinu obviněného J. B., v učiněných skutkových zjištěních jsou popisovány také následky, které v rámci popsaných konfliktů utrpěl poškozený R. K., přičemž žádným způsobem nebyla zpochybněna (jak ve svém dovolání obviněný činí) příčinná souvislost mezi kolektivním napadením poškozeného a následky na jeho zdraví, které naopak byly znalcem odborně popsány, analyzovány a jednoznačně přičteny útoku obviněného a jeho spolupachatelů, jak nakonec vyplynulo i z ostatních důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Poškozený R. K. se se svým požadavkem na náhradu škody a nemajetkové újmy připojil v trestní věci ve vztahu k obviněnému J. B. řádně a včas, tedy podle podmínek §43 odst. 3 tr. ř. Součástí dokazování u hlavního líčení byly také listiny prokazující jeho nárok (potvrzení zaměstnavatele poškozeného, sdělení k výpočtům mzdy, vyjádření znalce týkající se bolestného).
34. Dovolací soud proto nemohl přisvědčit námitce obviněného o vadnosti adhezního výroku učiněného odvolacím soudem, který k odvolání poškozeného povinnost obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud odvolací správně vycházel kromě citovaného ustanovení trestního řádu též z komentářové literatury (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013.), podle níž pokud je v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku obviněnému kladeno za vinu způsobení majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhezním řízení podle §228 tr. ř., nebo získání bezdůvodného obohacení, o jehož vydání lze rozhodnout v adhezním řízení podle §228 tr. ř., a výše této škody nebo tohoto bezdůvodného obohacení je zde stanovena alespoň dolní hranicí (tj. že „škoda byla způsobena nebo bezdůvodné obohacení bylo získáno nejméně ve výši…“), soud nesmí poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem (§229 tr. ř.). Takovým postupem by se totiž výrok o vině dostával do rozporu s výrokem o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení, přestože pro rozhodnutí o vině musela být existence škody způsobené trestným činem, resp. bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, i jejich výše spolehlivě prokázána ve smyslu §2 odst. 5 a §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto v uvedeném rozsahu je soud zásadně povinen rozhodnout ve prospěch poškozeného výrokem podle §228 tr. ř.
35. V posuzované věci učinil nalézací soud skutkové zjištění vyjádřené ve výroku o vině, podle níž poškozený R. K. utrpěl specifikovaná poranění (včetně následků na běžném způsobu života) v přesně nezjištěné chvíli přesně nezjištěným způsobem v rámci napadání popsaného v bodech 1. i 2., kterých se v obou případech dopustil obviněný společným jednáním s ostatními spolupachateli, tudíž poškozenému zranění i s tím související následky na zdraví způsobil. Škoda ve výši 42 386 Kč a nemajetková újma v penězích ve výši 34 644 Kč vznikly v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného a ostatních spolupachatelů, jímž byl obviněný v posuzovaném trestním řízení uznán vinným. Není tak pochyb o odpovědnosti obviněného za vznik majetkové škody i nemajetkové újmy, kterou svým činem způsobil. Poškozený se se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích připojil k trestnímu řízení řádně a včas. Výrok odvolacího soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. je tedy za dané situace obligatorní, soud byl povinen jej učinit a je třeba jej považovat za zcela správný a zákonný. Na tomto závěru ničeho nemění, že nebylo ani prostřednictvím znaleckého posudku možno přesněji stanovit, v které fázi postupně se rozvíjejícího incidentu fakticky poškozený zranění utrpěl a přesně jednáním kterého z pachatelů. Opakovaně lze odkázat na judikaturně zakotvené principy odpovědnosti spolupachatelů násilného trestného činu za následek (viz výše bod 27.), podle nichž spolupachatelé trestného činu odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů.
36. Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nemají opodstatnění. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve všech případech s účinností do 31. 12. 2021).
37. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného J. B. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth