ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1361.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1361/2021-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání obviněného D. E. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 228/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 75/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. E. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 2021, sp. zn. 3 T 75/2021, byl obviněný D. E. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za které byl podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. Š. částku ve výši 2 290 Kč a Krajskému ředitelství policie XY částku ve výši 420 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Krajské ředitelství policie XY odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 228/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že dne 31. 3. 2021 okolo 21:30 hodin, v XY, nereagoval na výzvu k prokázání totožnosti a neodpověděl na dotaz, zda má u sebe zbraň, byl viditelně nervózní a působil dojmem, že je pod vlivem drog, proto proti němu policista J. Š., ČOZ XY, oděný do služebního stejnokroje příslušníků Policie České republiky černé barvy s viditelnými nápisy POLICIE, použil hmaty a chvaty, aby ho svedl na zem, čemuž se obviněný bránil údery pěstí, z toho důvodu se zásahu zúčastnil i policista M. M., ČOZ XY, rovněž oděný do služebního stejnokroje příslušníků Policie České republiky černé barvy s viditelnými nápisy POLICIE, jehož obviněný uchopil za reflexní vestu a strhl mu ji, následně se podařilo zasahujícím policistům obviněného svést na zem, kde se stále pokoušel údery rukama i kopy nohama útočit na zasahující policisty, čímž způsobil J. Š. jednak prsty oděrku za pravým uchem, když mu strhl z obličeje respirátor, jednak mu úderem do hrudníku způsobil škodu poškozením displeje mobilního telefonu zn. Huawei P smart, IMEI: XY, černomodré barvy, uloženého v pravé náprsní kapse uniformy, ve výši 2 290 Kč, M. M. stržení kůže na malíku levé ruky a krvavou oděrku na ukazováku pravé ruky a Krajskému ředitelství policie XY, IČ: XY, poškozením vesty škodu ve výši 420 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 14 T 135/2020, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2021, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku mj. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu s dohledem v trvání dvou let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 228/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a nebylo respektováno pravidlo in dubio pro reo .
5. Uvedl, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části, postrádá znaky subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Podle jeho mínění se nalézací soud subjektivní stránkou trestné činnosti nezabýval, k zavinění se vyjádřil pouze krátce pod bodem 17., kde poznamenal, že k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nevědomé nedbalosti, které u něj bylo zjištěno. Jakým způsobem ovšem bylo toto zavinění zjištěno, soud nespecifikoval. Navíc není zřejmé, k jakému ze stíhaných trestných činů se uvedená forma zavinění vztahuje. Zdůraznil, že trestné činy násilí proti úřední osobě a výtržnictví jsou trestnými činy úmyslnými a že soud podle §120 odst. 3 tr. ř. nedostál požadavku, aby skutková věta obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Ani z odůvodnění rozsudku forma zavinění nevyplývá.
6. Ačkoliv nalézací soud připustil, že to nebyl on, kdo konflikt vyprovokoval, přesto uvedl, že zásah policisty J. Š. byl zcela po právu, pokusil-li se jej svést na zem. Podle soudu měl dovolatel vědět, že napadení jiné osoby na veřejně přístupném místě porušuje zájem na ochraně klidného občanského soužití, a byl s tím srozuměn. To je ale v přímém rozporu se závěrem soudu, že dovolatel zásah nevyprovokoval. Jestliže byl sám napaden a následně se pouze pokoušel bránit, nemohl napadnout jinou osobu, nadto s úmyslem tak učinit na veřejně přístupném místě. Poukázal na audiozáznam hovoru, z něhož se podává, že bezprostředně před událostí opakovaně volal na tísňovou linku, vyjadřoval strach z pronásledování a hovořil o falešných policistech. V návaznosti na tento jeho hovor přijela policejní hlídka, která mu provedla test na alkohol a drogy s negativním výsledkem, počkala s ním na autobusovém nádraží a dohlédla na jeho odjezd autobusem. Před nástupem do autobusu tedy ani neměl příležitost marihuanu kouřit, proto skutkové zjištění, podle něhož se jednání dopustil ve stavu intoxikace, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud se nevypořádal s tím, že znalec, který vyhotovil znalecký posudek, během hlavního líčení vypověděl, že měl k dispozici pouhé minimum podkladů, neměl k dispozici toxikologické vyšetření ani se neseznámil s předmětnou policejní zprávou o jeho negativním výsledku na drogy a alkohol či s kamerovými záznamy z místa činu. Podle názoru dovolatele je uvedený znalecký posudek neúplný a nepoužitelný, v řízení měl být přibrán jiný znalec, neboť vysvětlení znalce u hlavního líčení k výsledku nevedlo. Nalézací soud však návrh na vyhotovení nového znaleckého posudku zamítl.
7. Podle obviněného policisté při zásahu překročili své pravomoci, sami iniciovali útok, vyzvali dovolatele bezdůvodně k vystoupení z autobusu. Řidič autobusu vypověděl, že se obviněný nechoval agresivně a nebyl s ním konflikt. Nelze pochopit, jak došli policisté vně autobusu k závěru, že dovolatel uvnitř byl intoxikován. Poukázal na konkrétní ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, o oprávnění policisty vyzvat k prokázání totožnosti ze zcela konkrétních, taxativně vyjmenovaných důvodů, z nichž žádný nenastal, a ani další ustanovení citovaného zákona nebyla splněna. Kamera zasahujícího policisty nebyla v průběhu zákroku zapnuta, k tomu došlo až ve chvíli, kdy dovolatel ležel na zemi, takže samotný zákrok nebyl zaznamenán. Z kamerového záznamu však vyplynulo, že policisté se domlouvali, jakým způsobem budou zákrok prezentovat. Podle lékařských zpráv byla obviněnému zlomena dvě žebra, způsobena perforace levého bubínku a otok tváře. Policisté přitom utrpěli pouze drobné oděrky, tudíž je zjevné, že jejich zákrok byl zcela nepřiměřený. Dovolatel nevěděl, že osoby, které proti němu zasahovaly, byli opravdoví policisté. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012, podle něhož, pokud má jednání úřední osoby zjevné znaky svévole, například tím, že výrazně vybočuje z mezí její pravomoci, nedopadá na ní ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku, a proto skutek osoby, která reaguje na nesprávný postup této úřední osoby verbálním, nebo fyzickým útokem, nemůže být považován za přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentoval rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 A 69/2013, z něhož se podává, že jestliže policista požaduje průkaz totožnosti předložením občanského průkazu, pak by k dotazu kontrolované osoby měl sdělit již na počátku úkonu důvod natolik konkrétním způsobem, aby bylo možno dovodit existenci některého ze zákonných důvodů podle §63 odst. 2 zákona o Policii České republiky. Uzavřel, že soud neprokázal, že užil násilí, natož že je užil v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Naopak bylo prokázáno, že násilí bylo užito ze strany policistů proti jeho osobě. On se pouze pokoušel bránit, zvláště v situaci, kdy již ležel na zemi a byl ve zranitelné pozici. Jeho zdravotní stav byl takový, že pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Za čin proto nemůže být trestně odpovědný.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 228/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 2021, sp. zn. 3 T 75/2021, jako nezákonné zrušil.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení obviněného o tzv. extrémním rozporu. Z provedeného dokazování před soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že obviněný nereagoval na dotaz policisty, zda má u sebe zbraň, byl zjevně nervózní a budil dojem, že je pod vlivem drog. Proto na straně policistů panovala zcela důvodná obava o tom, jaká bude další reakce obviněného, a zákrok policisty J. Š. se proto soudům jevil jako zcela důvodný a přiměřený. Pokud jde o námitku, že v napadeném rozhodnutí nebyla výslovně uvedena forma zavinění, souhlasila s názorem soudů, že v rozsudku není třeba formu zavinění výslovně specifikovat, když tato je zřejmá z odůvodnění rozhodnutí i bez jejího přímého vyjádření. Z jednání obviněného je přitom zřejmý úmysl obviněného policisty napadnout, neboť by byla iluzorní představa, že opakovaného kopání do zasahujících policistů se lze dopustit z nedbalosti. K nepříčetnosti obviněného, kterou namítal již v řádném opravném prostředku, státní zástupkyně souhlasila s odvolacím soudem, že znalec v hlavním líčení stvrdil pouze nepodstatně snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době činu, tedy obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a také ho byl schopen ovládat. Trestného činu se dopustil ve stavu intoxikace drogou, do které se však přivedl vědomě a sám, ačkoliv si byl dobře vědom účinků drogy na něj. Posouzení jednání obviněného jako jednání v nutné obraně je v daném případě rovněž vyloučeno, když obviněný policisty napadl, aby se vyhnul realizaci služebního zákroku, přičemž předtím s policisty nikterak nespolupracoval, aniž by k tomu měl opodstatněný důvod, tedy nelze v daném případě uvažovat o žádné formě okolnosti vylučující protiprávnost. Jelikož meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
10. Dovolatel v reakci na vyjádření státní zástupkyně uvedl, že tato přejímá argumentaci soudů nižších stupňů, aniž by se podrobněji zabývala obsahem jeho dovolání. Nevypořádává se s tím, že znalec nemohl cokoliv kvalifikovaně stvrdit za situace, kdy se neseznámil s podstatnou částí spisu. Pokud státní zástupkyně opět uvádí, že se měl trestného činu dopustit ve stavu intoxikace drogou, pak zcela opominula, že tato intoxikace nebyla v řízení prokázána. Nejedná se o pouhou polemiku s názorem soudu, ale o zásadní vadu řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení skutku. Závěry znalce jsou nekriticky přejímány, aniž by se soudy hlouběji zabývaly tím, na čem jsou vlastně postaveny. Znalecký posudek je favorizován do té míry, že ostatní důkazy, které jeho závěry popírají, jsou bez dostatečného odůvodnění fakticky pominuty. Proto obviněný nadále setrval na důvodnosti svého dovolání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného D. E. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě nezaznamenal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7 - 8, body 16 - 18 rozsudku nalézacího soudu, str. 4, bod 7. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Dovolací soud nicméně pro úplnost poukazuje na skutkové závěry soudů nižších stupňů (viz body 17 a 18 rozsudku nalézacího soudu a body 6. a 7. usnesení odvolacího soudu), které přisvědčily obhajobě obviněného, že konflikt nevyprovokoval tím, že by jako první napadl policistu, a důvodně vyšly z verze obviněného, podle níž nereagoval na dotaz policisty J. Š., zda má u sebe zbraň. Nicméně s ohledem na postoj obviněného a jeho stav, kdy nereagoval na výzvu policisty, a nebylo tudíž zřejmé, zda je ozbrojen, kdy byl viditelně nervózní a budil dojem, že je pod vlivem drog, na základě čehož panovala obava, jaká bude jeho další reakce, správně vyhodnotil zákrok policisty J. Š. jako zcela po právu, pokusil-li se obviněného svést na zem (dále viz níže). V dalším se však evidentně začal obviněný vzpouzet služebnímu zákroku policistů, které sám a velmi aktivně napadal, aby se vyhnul takovým úkonům, jako jsou ztotožnění, osobní prohlídka, popř. zadržení (tedy použil násilí k tomu, aby působil na vůli zasahujících policistů vykonávajících svou pravomoc). Přesvědčivě bylo vyvráceno i opakované tvrzení obviněného o tom, že v inkriminované době nebyl ovlivněn žádnou návykovou látkou. V prvé řadě sám obviněný vypověděl, že před odjezdem autobusu kouřil marihuanu, znalci sdělil, že vykouřil dvě cigarety marihuany, tři dny předtím si píchl pervitin, po 12 hodinách znovu, ví o tom, že když se nafetuje, trpí stihomamem, že ho chce někdo zabít. I svědkovi R. B., řidiči autobusu, obviněný připadal divný. Jako osobu pod vlivem návykové látky vyhodnotili obviněného i policisté, kteří pozorovali nejen jeho samotné vzezření, ale i jeho pohyby a slovní projev, a právě z toho důvodu jej vyzvali, aby autobus opustil. Při potyčce pak pozorovali jeho houževnatost, vyjadřovali se v tom směru, že necítil bolest, měl velikou sílu, intenzivně bojoval. I zaznamenaná bohatá, nepřetržitá, nesouvislá slovní produkce obviněného neposkytuje obrázek střízlivého člověka. Při přijetí do Psychiatrické nemocnice XY byl obviněný akutně intoxikován více návykovými látkami, a ačkoliv k projednávanému incidentu došlo dne 31. března v 21:30 hodin, krev a moč byly obviněnému odebrány až dne 2. dubna v blíže neurčený čas, toxikologickým vyšetřením bylo v krevním séru zjištěno 7,1 ng/ml metamfetaminu, 3,4 ng/ml amfetaminu a 29,3 ng/ml THC-COOH, což je inaktivní metabolit delta-9-THC svědčící o tom, že osoba byla ovlivněna kanabinoidy, přičemž je známo, že hodnota delta-9-THC v krvi rychle klesá. Soudy se tedy logicky s námitkou obviněného, že byl střízlivý, nemohly na základě provedených důkazů ztotožnit. Ačkoli orientační test na návykové látky byl negativní, nemůže být důkazem střízlivosti obviněného, neboť se jedná o test orientační. K výtkám vztahujícím se ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je ve shodě s nalézacím soudem nezbytné poznamenat, že závěr, že obviněný nebyl intoxikován žádnými návykovými látkami, z provedeného dokazování nevyplývá, tudíž by se ani nově přibraný znalec nemohl vyjádřit v tom směru, zda projevy údajně střízlivého obviněného byly projevem duševní choroby či poruchy. Znalec, jak konstatoval nalézací soud, měl k dispozici potřebné podklady, vyjádřil se, proč podklady akcentované obviněným ke zpracování posudku nebyly potřebné, obviněného osobně vyšetřil a své závěry, o nichž není pochyb, řádně zdůvodnil. Pouhý nesouhlas s odbornými znaleckými závěry posudku, který splňuje veškerá zákonná kritéria, nemůže odůvodnit námitky obviněného. V návaznosti na odmítavé stanovisko obviněného stran ovlivnění drogami lze poukázat i na jím vyslovenou domněnku, že se nejednalo o „pravé policisty“, což odpovídá rovněž obviněným samotným prezentovanému stavu „stihomamu“, kterým trpěl pod vlivem drog (a který nakonec plyne i z jeho telefonátů již v průběhu cesty autobusem předtím, než byl řešen zasahujícími policisty). Již na tomto místě lze poznamenat, že pokud by obviněný nebyl pod vlivem návykových látek (byl však zjištěn pravý opak), neměla by tato skutečnost jakýkoli vliv na trestnost jeho počínání a bylo by třeba na něj nazírat jako na osobu plně příčetnou.
19. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li v případě obviněného pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
20. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněného a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je relevantní otázkou, zda byly jednáním obviněného naplněny znaky skutkových podstat přečinů násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
21. Dovolací soud je přesvědčen, že námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku jsou neopodstatněné. Má za to, dovolatel svým jednáním precizně popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeným jak v odůvodnění tohoto rozsudku, tak v odůvodnění usnesení soudu odvolacího, všechny formální znaky označených přečinů naplnil.
22. Přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Objektivní stránka spočívá v užití násilí. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat přímo proti úřední osobě, která je k něčemu nucena, ale může být užito i proti jiné osobě, než je sama úřední osoba, nebo i proti věci, pokud je zde násilí prostředkem působení na vůli úřední osoby. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Pachatel musí užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Jde tak o úmysl přesahující objektivní stránku (který má působit na současně prováděný nebo budoucí výkon pravomoci).
23. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a čin spáchá opětovně. Podle tzv. právní věty výroku o vině se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, a čin spáchal opětovně. Místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití.
24. Pro naplnění kterékoliv skutkové podstaty trestného činu je nezbytná zákonem vyžadovaná forma zavinění. Zavinění představuje jediný obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu a má formu úmyslu nebo nedbalosti. Trestné činy násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, jsou trestnými činy úmyslnými. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222). Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, aj.).
25. V projednávané trestní věci obviněný tím, že se venku na ulici údery pěstí bránil policejnímu zákroku učiněnému v návaznosti na absenci jeho reakce na výzvu k prokázání totožnosti a na dotaz, zda má u sebe zbraň, a realizovanému i v důsledku jeho viditelné nervozity a dojmu, že je pod vlivem drog, že uchopil zasahujícího policistu za reflexní vestu a strhl mu ji, že se stále pokoušel údery rukama i kopy nohama útočit na zasahující policisty, čímž způsobil J. Š. oděrku za pravým uchem a poškození displeje mobilního telefonu a M. M. stržení kůže na malíku levé ruky a krvavou oděrku na ukazováku pravé ruky a taktéž škodu na reflexní vestě, užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Jednání obviněného bylo jednoznačně úmyslné. Jak shora uvedeno, svědek J. Š., zasahující policista, byl prvním, kdo učinil fyzický výpad vůči obviněnému, kdo v důsledku obav z nepředvídatelnosti jeho jednání použil hmaty a chvaty, aby ho svedl na zem. Nicméně v bezprostřední reakci na tento úkon začal sám obviněný policisty napadat, aby se vyhnul realizaci služebního zákroku, tj. svému ztotožnění, osobní prohlídce, popř. zadržení. To, že sám aktivně, vědomě a cíleně užil vůči policistům, kteří byli oděni ve služebním stejnokroji a jejichž vzezření a chování svědčilo o jejich příslušnosti k uvedenému bezpečnostnímu sboru, násilí, že je záměrně napadal, aby se vymanil z působnosti jejich úředního vlivu, je evidentní. V konkrétním případě jsou úvahy o nedbalostním jednání jednoznačně vyloučeny. Dovolací soud shledává argumentaci odvolacího soudu, podle níž by byla iluzorní představa, že opakovaného kopání do zasahujících policistů se lze dopustit v nedbalosti, správnou. Je zřejmé, že obviněný jednal v prokazatelném úmyslu porušit zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti (viz objekt trestného činu násilí proti úřední osobě) a že byl přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednání může porušit zájem na ochraně klidného občanského soužití (viz objekt trestného činu výtržnictví). Pokud se svého jednání přes uvedené vědomí dopustil, svědčí to o jeho vůli (násilí proti úřední osobě), popř. srozumění (výtržnictví) čin spáchat, tudíž se lze plně ztotožnit se závěrem o naplnění subjektivní stránky obou trestných činů obviněného v potřebné úmyslné formě.
26. Nutno souhlasit s odvolacím soudem, že v rozsudku, resp. ve skutkové větě výroku o vině, není třeba formu zavinění výslovně specifikovat, když tato je zřejmá i bez jejího přímého vyjádření. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Pokud jde o zavinění, musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku ani odůvodněním rozsudku. V projednávané trestní věci jsou ze skutkové věty výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu jako i soudu odvolacího patrny všechny skutečnosti svědčící o úmyslném zavinění obviněného. K dovolatelem vytýkanému pochybení proto v posuzované věci nedošlo, když koncepce a formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku plně zachycuje veškeré relevantní skutečnosti a okolnosti, z nichž plyne adekvátně zvolená právní kvalifikace jednání obviněného. Deficitními Nejvyšší soud neshledal ani příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů stran právní kvalifikace, včetně zavinění.
27. Dovolací soud doplňuje, že odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012, nepovažoval za případný. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že jednání policistů nevykazovalo znaky svévole a nevybočovalo z mezí jejich pravomoci, když jejich reakce v podobě pokusu svést obviněného na zem byla vzhledem ke shora nastíněným skutečnostem v daný okamžik adekvátní. Nutno zdůraznit inkriminovanou situaci spočívající v tom, že obviněný – evidentně pod vlivem drog – cestoval autobusem, kde sice nevykazoval agresivitu, leč choval se podezřele a neadekvátně, jeho drobný spor s řidičem autobusu o tužku inicioval venku se nacházející policejní hlídku, která plně důvodně shledala další cestování obviněného (v uzavřeném prostoru autobusu v přítomnosti dalších cestujících) v jeho stavu rizikovým. Opačný postup policistů by naopak bylo třeba považovat za ignoraci jejich hlídkové činnosti a povinností. Jednání policistů tak nelze považovat za exces, který by vyvinil obviněného z fyzického útoku vůči nim. Podle §63 odst. 2 písm. a), d), g) a l ) zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, je policista oprávněn mj. vyzvat k prokázání totožnosti osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku, osobu, od níž je požadováno vysvětlení, osobu, která má na místě veřejně přístupném zbraň a je důvodné podezření, že zbraně může být užito k násilí nebo pohrůžce násilím, nebo při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti. O takovou situaci se nesporně jednalo a výzva k legitimaci obviněného byla plně oprávněná.
28. Jak nakonec poukázal sám dovolatel, podle §53 odst. 1 uvedeného zákona je policista oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. Podle §53 odst. 2 tohoto zákona před použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu. Podle jeho §53 odst. 3 je policista oprávněn použít donucovací prostředek, který a) umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a b) je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje. Podle §53 odst. 5 policista při použití donucovacího prostředku dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Pakliže obviněný vykazoval rizikové chování, jevil veškeré příznaky ovlivnění drogami (přičemž toto podezření se ukázalo plně opodstatněným) a nedokázal konstruktivně reagovat na dotazy o držení zbraně, přičemž se u něj projevovaly též příznaky nevole a počínající možné fyzické agrese, nelze se divit, že jeho chování bylo vyhodnoceno jako natolik nebezpečné, že zasahující policista přistoupil k určitém preventivnímu a bezodkladnému užití donucovacího prostředku a chtěl svést obviněného k zemi. Dovolací soud pak má za to, že dotčená ustanovení zákona o Policii České republiky byla dodržena a postup policejní hlídky hodnotí jako legitimní. Obviněný tedy nereagoval na nesprávný postup úředních osob, nýbrž se svým jednáním snažil postupu úředních osob vyhnout vyvoláním aktivní agrese vůči nim. Poukazoval-li na zranění, která sám při incidentu utrpěl, v porovnání s mnohem méně závažnými poraněními policistů, nutno zdůraznit, že jakási „proporcionalita následků“ na zdravotním stavu není a nemůže být ukazatelem přiměřenosti zásahu policistů. Klade-li osoba, vůči níž jsou oprávněně užívány donucovací prostředky, aktivní odpor, bylo by spíše (samozřejmě nežádoucím) dokladem nezvládnutí služebního zákroku, pokud by policisté utrpěli zranění závažnější. Zranění obviněného tak lze přičítat výlučně jeho vlastnímu postupu, pokud se rozhodl nejméně dva členy policejní hlídky popsaným způsobem, tedy údery pěstí, rukama a kopy nohou, napadnout, kvůli čemuž jej bylo třeba zpacifikovat.
29. Co se týče tvrzení obviněného o jeho zdravotním stavu, že pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, a za čin proto nemůže být trestně odpovědný, nutno poznamenat, že obviněný svou úvahu nikterak blíže nerozvinul, nadto nelze přehlédnout, že nalézací soud se tímto jeho tvrzením zabýval a dovodil, že uvedené je spolehlivě vyvráceno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (bod 18). Odvolací soud pak doplnil, že z předmětného znaleckého posudku, jehož závěry znalec v hlavním líčení stvrdil, mj. vyplývá, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době činu byly pouze nepodstatně snížené, tj. obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a také ho byl schopen ovládat. Nadto se trestného činu dopustil ve stavu intoxikace drogou, do něhož se přivedl vědomě a sám, ačkoliv si byl dobře vědom účinků, jež na něj droga má. Podle odvolacího soudu proto byla aplikace §26 tr. zákoníku o absenci trestní odpovědnosti pro nepříčetnost vyloučena (bod 9.). S těmito závěry se lze plně ztotožnit a na ně odkázat, neboť obviněný opět toliko nedůvodně polemizuje s odbornými znaleckými závěry, které mu nevyhovují.
30. Nejvyšší soud shledal, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaných trestných činů nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ani ve vztahu k těmto zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Soudy nižších stupňů použitá právní kvalifikace odpovídá skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn. Dovolání obviněného D. E. jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth