ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1384.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1384/2021-2788
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného B. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 6 To 221/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 65 T 6/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 65 T 6/2021, byl obviněný B. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání padesáti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená ESSOX, s. r. o. Obviněný brojil proti výroku o trestu, ESSOX, s. r. o., nesouhlasila s výší přiznaného nároku na náhradu škody. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 6 To 221/2021, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody týkající se uvedené poškozené, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit této poškozené škodu ve výši 29 130 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 6 To 221/2021, jeho výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval zjištěný skutkový stav na hypotézu ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, v důsledku čehož mu uložil nepřiměřený trest.
4. Vytkl, že nalézací soud nereflektoval, že byl za stejný trestný čin odsouzen již rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 62 T 138/2017, a to k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, který dosud nevykonal, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 58 měsíců. Ve výsledku je tak dovolatel postižen celkem 112 měsíci odnětí svobody, tj. 9 roky a 4 měsíci. Tato doba je přitom o jeden rok a čtyři měsíce delší než horní sazba stanovená pro trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Poněvadž zákonodárce stanovil trest odnětí svobody v trvání osmi let jako maximální, je trest delšího trvání zcela zjevně nepřiměřený. Nalézací soud opomněl zachovat princip proporcionality (§38 odst. 1 tr. zákoníku) a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (princip ultima ratio , §38 odst. 2 tr. zákoníku). Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž se nyní uplatní i v otázce kumulace trestů odnětí svobody a jejich přílišné přísnosti, a to v důsledku změny §39 odst. 4 tr. zákoníku, která soudu ukládá přihlédnout k dříve uloženým, dosud nevykonaným trestům při ukládání trestu nového. Aplikace těchto principů ve spojení s ustanovením §39 odst. 4 tr. zákoníku vylučuje uložení trestu ve výměře, která spolu s výměrou dosud nevykonaných trestů v souhrnu překračuje horní hranici trestní sazby.
5. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 6 To 221/2021, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak činí obviněný, ovšem pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není v řešeném případě splněno, ostatně ani sám obviněný takovou vadu nenamítá. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce obviněný podané dovolání brojící proti výroku o trestu patrně opřel též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, potažmo jeho přiměřenosti, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 530/2002). O to však v řešeném případě nejde, sám obviněný takové vady nenamítá. Předmětnou výtku týkající se trestu tedy obviněný uplatnil mimo rámec zákonných dovolacích důvodů (srov. dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 817/2014 či sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
7. Státní zástupce připomněl, že zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný v podstatě, jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým apod. To však v přezkoumávaném případě není, neboť v zásadě odpovídá všem zákonným kritériím a nelze jej s ohledem na soudy zjištěné okolnosti označit za excesivní či zcela zjevně nespravedlivý. Byl vyměřen zhruba v polovině relevantní trestní sazby, což s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění vylučuje závěr o jeho extrémní přísnosti. Soudy přitom zohlednily též obviněným zmiňovaný §39 odst. 4 tr. zákoníku. Zároveň ani nelze hovořit o tom, že by byly úvahy soudů týkající se trestu nepřezkoumatelné, nebo soudy dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, proč obviněnému předmětný trest uložily.
8. Uzavřel, že uplatněné výtky nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přiřadit je nelze ani pod jiný zákonný dovolací důvod, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž důvodné nejsou ani v obecné rovině. Protože obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného B. B. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
12. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
13. O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná. Oba soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému B. B. nedopustily a své úvahy o druhu a výměře ukládané sankce velmi pečlivě a věcně správně odůvodnily. Obviněný byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let. Soudy pak musely zohlednit společenskou škodlivost spáchaného skutku, poměry obviněného, dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy. Obviněný má v opisu z Rejstříku trestů od roku 1985 již 11 záznamů o odsouzení pro různorodou trestnou činnost, zejména pak majetkového charakteru, k prvním 9 odsouzením nelze v současné době již přihlížet. Naposledy byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn dne 20. 4. 2019. Tendence obviněného k páchání protiprávního jednání rozličného charakteru zjistily soudy též ze zpráv o pověsti z místa pobytu. Právě tento rys osobnosti obviněného a jeho výrazná recidiva vedly soudy k důvodnému závěru, že je nutno opětovně i v této trestní věci přistoupit k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody s akcentem na izolaci obviněného od společnosti v zájmu její ochrany. Obviněnému polehčovalo jeho celkové doznání, skutečnost, že prohlásil vinu ohledně skutku, který spáchal, souhlasil s jeho popisem i s právní kvalifikací, čímž podstatně urychlil průběh jednání před soudem, když jeho prohlášení viny bylo soudem přijato. Lze tak ve prospěch obviněného uzavřít, že svým přístupem od počátku trestního řízení napomáhal při objasňování své trestné činnosti, soudy zohlednily rovněž projevenou lítost obviněného nad jeho chováním, jeho věk, zdravotní stav a již uložený, aktuálně vykonávaný nepodmíněný trest odnětí svobody. Na straně druhé obviněnému výrazně přitěžovala jeho trestní minulost, jedná se o obecného i speciálního majetkového recidivistu, který má zjevně přetrvávající a výrazný sklon nerespektovat zejména nedotknutelnost vlastnictví, v minulosti již opakovaně vykonával citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody, ani ty však ve svém důsledku nevedly k tomu, aby protiprávního jednání na svobodě zanechal. Přitěžuje mu způsob spáchání trestné činnosti, kdy se v relativně krátkém časovém období od 16. 7.2019 do 15. 3. 2020, tj. v rozmezí pouhých 8 měsíců, dopustil předmětného zločinu celkem 60 dílčími skutky, přestože si byl vědom skutečnosti, že se dne 28. 2. 2019 zúčastnil hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem, kde došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku sp. zn. 62 T 138/2017, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Dne 20. 4. 2019 byl propuštěn z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, a aniž by vyčkal na pravomocné skončení trestní věci vedené pod sp. zn. 62 T 138/2017, začal se po necelých 3 měsících po propuštění na svobodu dopouštět totožné majetkové trestné činnosti. Je zjevné, že ani hrozící citelný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku, který sice nebyl ke dni jeho propuštění na svobodu v právní moci, ho od opakovaného páchání totožné trestné činnosti nijak neodradil. Obviněnému dále přitěžuje, že svým jednáním způsobil vyšší škodu a že trestným činem pro sebe získal vyšší prospěch. Soudy pak uzavřely, že obviněnému po zohlednění všech zákonných kritérií lze ještě uložit sankci ve výměře kolem poloviny zákonné trestní sazby, konkrétně trest odnětí svobody v trvání 58 měsíců. Bylo správně poukázáno, že bez doznání a prohlášení viny obviněného by bylo třeba uvažovat o trestu přísnějším, situovaném již v horní polovině zákonné trestní sazby. V intencích §39 odst. 4 tr. zákoníku byl výslovně zohledněn rovněž nyní vykonávaný trest odnětí svobody v trvání 54 měsíců, na který dovolatel poukazuje, když oba soudy nižších stupňů měly důvodně za to, že uložený trest spolu s dosud nevykonaným trestem odnětí svobody nevede k nepřiměřenému postihu pachatele, a to zejména vzhledem k závažnosti jeho jednání a k osobě obviněného, který se trestné činnosti dopustil po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v předchozí jeho trestní věci v únoru 2019 a krátce po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v dubnu 2019 (viz bod 7. str. 21 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. rozsudku soudu odvolacího). Lze souhlasit, že tato časová posloupnost svědčí o ignoraci obviněného, jeho nepoučitelnosti a absenci sebereflexe (srov. body 5. až 7. rozsudku nalézacího soudu).
14. Je třeba poukázat, že zejména nalézací soud věnoval odůvodnění trestu obviněnému značnou pozornost a velmi pečlivě a podrobně hodnotil veškerá zákonná kritéria, včetně dovolatelem zpochybňovaného ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku (viz body 5. – 8. jeho rozsudku). Dovolací argumentace spočívající v akcentu na v současné době postupný výkon dvou trestů odnětí svobody v celkové výměře 112 měsíců byla v obsahově totožné podobě již předmětem přezkumu soudu odvolacího (viz body 4. a 9. jeho rozsudku), který neshledal v úvahách soudu nalézacího žádného pochybení a správně zdůraznil, že námitky vyplývající z porovnání trestní sazby podle §211 odst. 5 tr. zákoníku a součtu dvou postupně uložených trestů odnětí svobody v trestních věcech na sobě nezávislých nelze přiznat důvodnost. Dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat správnost takového posouzení. Nutno zohlednit, že v předchozí trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 138/2017 byl obviněný odsouzen pro několik trestných činů podvodného charakteru, které byly spáchány celkem 104 dílčími útoky pokračujícího jednání. V projednávané trestní věci, navzdory již opakovaně připomenutému poslednímu výkonu trestu odnětí svobody a vyhlášení odsuzujícího rozsudku právě ve věci sp. zn. 62 T 138/2017, se obviněný dopustil dalších 60 útoků podvodné trestné činnosti a byl mu ukládán trest dokonce ještě pod polovinou trestní sazby. Takovýto trest je tedy zákonný a zcela přiměřený, mj. i vzhledem k ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení pokud soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Nutno též zdůraznit, že trestní zákon nemá stanoven limit horní hranice trestní sazby pro postupně ukládané tresty odnětí svobody v různých trestních věcech (nejedná-li se tedy např. o trestnou činnost pokračující ve smyslu §116 tr. zákoníku, spáchanou v souběhu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku). Postupně uložené tresty odnětí svobody nelze sčítat, jak to obviněný činí. Nelze se tedy ani dovolávat nezákonnosti uloženého „celkového“ trestu 9 let a 4 měsíce jako nepřípustného v porovnání s trestní sazbou v aktuálně projednávané trestní věci. Celková výměra trestů mu ukládaných postupně v jiných trestních věcech není extrémní, zjevně nespravedlivá a v rozporu s ustanovením §39 odst. 4 tr. zákoníku. Bilance obviněného je pak založena adekvátním sankcionováním pro permanentně páchanou trestnou činnost vykazující rysy speciální neutuchající recidivy. Úvahy soudů jsou přiléhavé a trest odnětí svobody v trvání padesáti osmi měsíců je s přihlédnutím ke všem soudy zmiňovaným okolnostem bezpochyby adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé. K zásahu dovolacího soudu tak není dán v projednávané věci žádný důvod.
15. Pro úplnost lze pouze doplnit, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, který – jak výše uvedeno – opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., rovněž vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. V této souvislosti je vhodné toliko připomenout, že „nesprávné právní posouzení“ lze namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021; takový dovolací důvod však obviněný ani výslovně neoznačil, byť jej obsahově takto vymezil), na který lze v dovolání odkázat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval, proto se soud uvedenou výhradou nezabýval.
16. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth