ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.249.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 249/2022-607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 o dovoláních, která podali obviněný 1) T. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněná právnická osoba 2) M. , IČO XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 11 To 331/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 97/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. Š. a právnické osoby M. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 16 T 97/2021, byli obvinění T. Š. a právnická osoba M., IČO XY , sídlem XY (dále jako „společnost M.“), uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili tak, že společně s obviněnými A. L. nar. XY a M. L., nar. XY ,
po předchozí vzájemné dohodě s obviněným A. L., obviněný T. Š. (dále jako „obviněný Š. nebo „dovolatel“) dovezl dne 19. 1. 2018, okolo 10:30 hodin, osobní automobil Škoda Superb, RZ XY, ve vlastnictví společnosti M. k areálu benzínové čerpací stanice na adrese XY, a vozidlo zde obviněný Š. odstavil podle pokynů obviněného A. L. (dále „obviněný L.“) takovým způsobem, aby jej nesnímal kamerový systém, a z místa odjel pryč, přičemž následně téhož dne okolo 15:30 hodin dovezl na místo, kde bylo zaparkované vozidlo Škoda Superb, obviněný M. L. (dále „obviněný L.“) svým osobním motorovým vozidlem Volkswagen Passat, tmavší barvy, RZ XY, obviněného L., ten poté přistoupil k vozidlu Škoda Superb, které přesně nezjištěným způsobem odemkl a nastartoval, a následně s ním za doprovodu obviněného L. přejeli na blíže neustanovené místo poblíž obce XY, kde odcizené vozidlo předali další neustanovené osobě, přičemž se následně 22. 1. 2018 okolo 10:20 hodin obviněný Š. vrátil na místo, kde předtím odstavil vozidlo Škoda Superb, a s vědomím o dřívějším počínání obviněných L. a L. oznámil téhož dne odcizení uvedeného motorového vozidla Škoda Superb neznámým pachatelem, a to jednak na Policii České republiky, a jednak poškozené Generali České pojišťovně, a. s., IČO 452 72 956 (dále jako „Generali pojišťovna“), u níž bylo vozidlo pojištěno mimo jiné proti krádeži na základě pojistné smlouvy č. 5254110715, přičemž obviněný Š. takto jednal v úmyslu získat ve prospěch pojistníka společnosti M., jejímž byl jediným jednatelem a zároveň jejím společníkem, ve snaze vylákat od Generali pojišťovny neoprávněně pojistné plnění ve výši 728.799 Kč, avšak k výplatě pojistného plnění nedošlo,
obviněná společnost M. samostatně tím, že
jako vlastník osobního automobilu Škoda Superb, RZ XY a zároveň jako pojistník tohoto vozidla, pojištěného u Generali pojišťovny, na základě pojistné smlouvy č. 5254110715, prostřednictvím svého jediného jednatele a taktéž společníka obviněného Š., jednajícího v jejím zájmu a v její prospěch, nejprve předstírala odcizení vozidla Škoda Superb tím, že obviněný Š. po předchozí vzájemné dohodě s obviněným L. dovezl 19. 1. 2018 okolo 10:30 hodin vozidlo Škoda Superb k areálu benzínové čerpací stanice na adrese XY, a vozidlo zde odstavil podle pokynů obviněného L. takovým způsobem, aby jej nesnímal kamerový systém a z místa odjel pryč, přičemž následně téhož dne okolo 15:30 hodin dovezl na místo, kde bylo zaparkované vozidlo Škoda Superb, obviněný L. svým osobním automobilem Volkswagen Passat, tmavší barvy, RZ XY, obviněného L., ten poté přistoupil k vozidlu Škoda Superb, které přesně nezjištěným způsobem odemkl a nastartoval, následně s ním za doprovodu obviněného L. přejeli na blíže neustanovené místo poblíž obce XY, a následně dne 22. 1. 2018, oznámila společnost M. prostřednictvím jednatele obviněného Š. odcizení vozidla Škoda Superb neznámým pachatelem, a to jednak Policii České republiky a jednak poškozené Generali pojišťovně, u níž bylo vozidlo pojištěno mimo jiné proti krádeži, přičemž takto jednala s úmyslem neoprávněně se obohatit na úkor poškozené Generali pojišťovny o částku ve výši 728.799 Kč, představující pojistné plnění, avšak k výplatě pojistného plnění nedošlo.
2. Obviněný Š. byl za uvedený přečin odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 800 Kč, tedy celkově 160.000 Kč a obviněná společnost M. podle §210 odst. 4 tr. zákoníku, §18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 2.000 Kč, tedy celkově 400.000 Kč. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. a L.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 11 To 331/2021, z podnětu odvolání státního zástupce a společnosti M. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestech obviněných L. a společnosti M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že společnosti M. podle §210 odst. 4 tr. zákoníku, §18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkově 200.000 Kč, a znovu rozhodl o trestu obviněného L. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných L., L. (kteří dovolání nepodali) a Š., zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění Š. a společnost M. společným podáním prostřednictvím téhož obhájce podali z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání a namítali extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, protože ve vztahu k vině obviněného Š., od níž se odvíjí i vina dovolatele právnické osoby, soudy neprovedly takové důkazy, které by jeho účast na pojistném podvodu řádně objasnily. Poukázali na to, že se soudy nesprávně vypořádaly s uplatněnou obhajobu a nelogicky dovozovaly skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, a nerespektovaly rozhodné skutečnosti, např. že obviněný L. na rozdíl od tvrzení soudů zná majitele bazaru i poměry v obci, včetně benzinové pumpy. Taktéž uvedli, že nebylo prokázáno, že věděl o kamerách, a jeho snaha zaparkovat byla způsobena spíše tím, že chtěl vybrat co nejvhodnější místo, aby nepřekážel ostatním. Pokud soudy z jeho chování dovodily jiné závěry, porušily zásadu in dubio pro reo.
5. Dovolatelé považovali za neobjasněný jejich motiv ke spáchání pojistného podvodu, protože z důkazů nevyplynulo, že údajně předstíranou krádeží měla společnost M. inkasovat pojistné plnění, naopak z vysvětlení obviněného Š. vyplynulo, že chtěl vozidlo prodat z důvodu končící tříleté doby jeho odpisu a snahy zakoupit jiné vozidlo, což soudy nerespektovaly a vyšly z verze pro dovolatele méně příznivé. Odcizený automobil nebyl nalezen, a proto nebylo možné dovozovat, jak se pachatel krádeže do vozu dostal. Oboje klíče od vozidla měl obviněný Š. u sebe a nikomu je nedával, přičemž odemčení a ukradení vozidla trvalo podle kamerového záznamu 46 sekund (viz záznam o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 2. 2021). V předmětné věci není patrné, že by světla po otevření vozu zablikala, ačkoli bylo zřejmé, že se rozsvítila. Soud se vůbec nezabýval tím, zda zabezpečovací systémy vozidla fungovaly a automaticky dospěl k závěru, že jej musela odcizit osoba, která měla klíče, aniž by prokázal, že je obviněný L. měl k dispozici. Nedůvodně soud prvního stupně odmítl verzi, že by obviněný L. odcizil auto za účelem vlastního prodeje, neboť by mohlo být prodáno pouze za zlomek ceny. Z hlediska logiky je však vysoce nepravděpodobné, že by spoluobvinění L. a L. předali vozidlo třetí osobě, aniž by za to dostali peněžní protiplnění. Chybným hodnocením důkazů soud porušil zásadu presumpce neviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11).
6. K obsahu své ne vždy shodné výpovědi obviněný Š. poukázal na respekt k orgánům činným v trestním řízení a z toho plynoucí nejistotu, domníval se, že prodej probíhal legálně a nevybavoval si některé detaily, a proto soud na jím uváděná tvrzení neměl pohlížet jako na nevěrohodná.
7. Nedostatky v provedeném dokazování dovolatelé spatřovali i v tom, že odvolací soud neprovedl jimi v odvolání navržený důkaz o telefonické komunikaci obviněného Š. s obviněným L. prostřednictvím sítě WhatsApp z dopoledne 19. 1. 2018, z něhož vyplynulo stěžejní zjištění svědčící o věrohodnosti obviněného Š., a jenž soud odmítl provést. Dovolatel vysvětlil, že jde o výsledek jeho vlastního pátrání v historii svého mobilního telefonu, v němž našel uvedenou zprávu. Z ní plyne, že upozorňoval obviněného L., že k němu má dojet v 10:20 hod., zřejmé jsou dva zmeškané hovory od obviněného L., stejně jako zprávy „sejdeme se na pumpě, auto necháš u toho bazaru a v pondělí si to sem přijedeš dořešit s majitelem (papíry, smlouvy, atd.)“, dovolatel odpovídal „A. budeme mít zpoždění 15 min.“. Pokud obviněný Š. odvolacímu soudu předložil tuto fotokopii, chtěl doložit, že jeho obhajoba má v tomto důkazu podklad. Odvolací soud mu však nevyhověl se zdůvodněním, že obviněný Š. mohl důkaz předložit již soudu prvního stupně, nejde o důkaz důležitý a obsah konverzace je v rozporu s tím, co obviněný Š. vypovídal. Uvedený postup byl podle dovolatele v rozporu s §249 odst. 3 tr. ř., lze jej vnímat jako přímou snahu obviněného Š. poškodit a jde o nedodržení zásad spravedlivého procesu.
8. Odvolacímu soudu dovolatelé vytkli, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně bez toho, aby respektoval obhajobu obviněných, řádně se s jejich argumenty vypořádal a reagoval na nedostatečně provedené dokazování. Soudy obou stupňů z popsaných důvodů postupovaly v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, a další).
9. Obviněná společnost M. tvrdila, že jí není možné podle §8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. přičítat pokus trestného činu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pokud nelze z téhož jednání shledat vinným obviněného Š., jenž za ni měl vystupovat jako statutární orgán, a to vzhledem ke shora vymezeným pochybením.
10. V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud přezkoumal věc postupem podle §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech výrocích týkajících se obviněných Š. a společnosti M. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 11 To 331/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 16 T 97/2021, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) zdůraznila, že námitky obviněných nejsou podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z trestním řádem vymezených důvodů dovolání, a dále uvedla, že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v žádném, natož pak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vina obviněných byla prokázána na základě řetězce nepřímých důkazů, jež byly rozebrány a zhodnoceny v bodech 10. a 11. rozsudku nalézacího soudu, přičemž v postupech soudu při jejich hodnocení nelze shledávat žádné vady. Tvrzení obviněného Š., že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz – snímek z displeje mobilního telefonu – nepovažovala za vadu spočívající v opomenutých důkazech, protože se soud tímto důkazním návrhem řádně zabýval a vysvětlil, proč ho nepovažoval za důležitý. Ztotožnila se s tím, že vše podstatné bylo zákonným a řádným způsobem prokázáno soudem prvního stupně, a tudíž doplnění dokazování bylo nadbytečné (srov. bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Za nepravdivé označila tvrzení obviněné společnosti M., že jí nelze přičítat jednání obviněného Š., který nespáchal trestný čin, neboť o vině tohoto obviněného nevznikly pochybnosti a bylo prokázáno, že se tento obviněný dopustil pokusu pojistného podvodu, a toto jednání je zcela přičitatelné i obviněné společnosti M.
12. Námitky obviněných podle státní zástupkyně formálně neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
13. Vyjádření státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněných, jenž do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu žádné připomínky neuvedl.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Nejvyšší soud, aby mohl posuzovat, zda jsou dovolání důvodná, nejprve zkoumal, zda výhrady uplatněné na podkladě důvodu dovolání odpovídají jeho zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Dovolatelé podali dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dne 31. 1. 2022, tudíž za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022, která v §265b odst. 1 tr. ř. nově vymezila pod písmenem g) další dovolací důvod na jehož podkladě lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ostatní důvody dovolání obsahově změněny nebyly, pouze se posunulo jejich pořadí a tím jejich písmenné označení.
17. Nově uzákoněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k odstranění procesních vad, pro něž rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, jestliže jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto variant. Vždy je však třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. Takto vymezené podmínky dovolání dovolatelé naplnili, neboť poukazovali na vady v dokazování, jímž se podle nich nepodařilo objasnit roli obviněného Š. a jeho zapojení se do fingované krádeže, tedy okolnosti zakládající znaky pokusu přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku dopadající na podmínku §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy projevujícím se v neobjasnění rozhodné skutkové okolnosti mající určující význam pro naplnění znaků uvedeného přečinu. Výhrada, že odvolací soud zamítl dovolateli navržený důkaz, koresponduje s alternativou, že nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Námitkami dovolatelé uplatnili první a třetí alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud, když shledal, že výhrady obviněných na tento důvod dopadají, posuzoval, zda je dovolání důvodné.
19. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K výhradám obviněných
20. Podle obsahu dovolání obou dovolatelů je zřejmé, že jejich námitky vycházejí ze společně tvrzené nedostatečnosti provedeného dokazování a neobjasnění rozhodných skutečností týkajících se zapojení obviněného Š. do pojistného podvodu, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil, protože vadami v dovoláních vytýkanými řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, netrpí, o čemž svědčí odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i obsah připojeného spisu. Z napadených rozhodnutí vina obviněného Š. a jeho zapojení do společného podvodného jednání vyplývá, byť je doložena pouze nepřímými důkazy, což však soudy obou stupňů měly na paměti, a proto se rozhodnými skutečnostmi zabývaly v potřebném rozsahu a s nezbytnou pečlivostí. O tom svědčí zejména to, že soud prvního stupně v rámci dokazování provedl všechny zajištěné důkazy, a to v souladu s trestním řádem za účelem objasnění všech rozhodných okolností, mimo jiné i těch, které měly vztah k jednání kladenému za vinu obviněnému Š., a od něj odvozované vině společnosti M. Své závěry odvozoval z listinných důkazů, výpovědí svědků a obviněných a zejména kamerových záznamů (srov. č. l. 274 spisu a č. l. 275 až 283 spisu), které část jednání obviněných zachycují. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud se výsledky provedeného dokazování podrobně zabýval a v bodě 10. a 11. rozsudku své úvahy i závěry rozvedl a vysvětlil.
21. Nejvyšší soud v souladu s obsahem přezkoumávaných rozhodnutích připomíná, že situace, kdy je nutné závěr o vině opřít o důkazy nepřímé, tak jako tomu bylo v této věci, není nikterak výjimečná, a teorie i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé i nepřímé. Přímé jsou ty, které cíleně směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342-345). O takový případ se jedná v posuzované věci, protože obvinění svou trestnou činnost popřeli, a trestné jednání prováděli ve snaze co nejvíce jeho pravý smysl a důvod zastřít (viz snaha vozidlo zaparkovat zcela mimo zorný úhel kamer, apod.). Soud v dané důkazní situaci zcela důvodně postupoval tak, že objasňoval dostupnými důkazními prostředky okolnosti, za kterých k činu došlo, a využil i kamerových záznamů, které mapovaly vlastní počínání pachatelů u pizzerie, kde bylo vozidlo Škoda Superb zaparkováno, jakož i jeho odvoz do nezjištěného místa. Skutečnosti objasněné uvedenými důkazy porovnávaly s obhajobou obviněných jednotlivě i navzájem a hodnotily učiněná zjištění se zřetelem na další důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí. Takový postup plně odpovídá pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a z úvah ani závěrů soudů obou stupňů není zřejmá libovůle ani jednostranné hodnocení důkazů.
22. Závěr, že obhajoba obviněného Š. nemohla obstát, je výsledkem procesu, který má podklad v provedeném dokazování, z něhož soud prvního stupně zjistil, že obviněný poukazoval na ojedinělé skutečnosti, aniž by je hodnotil ve vzájemných souvislostech, k čemuž zdůraznil s ohledem na časové souvislosti i prostorovou situaci, že k odcizení vozidla Škoda Superb došlo za pouhých pět hodin po jeho odstavení, za denního světla, na frekventovaném místě mimo obydlenou oblast. Auto bylo zaparkováno na jediném místě čerpací stanice, které detailně nesnímala žádná z kamer, měsíc předtím, než mělo vypršet pojištění GAP a osoba, která vozidlo odcizila, překonala uzamčení dveří za necelé čtyři vteřiny a zámek zapalování za necelých devět vteřin. Osoba, která s automobilem za uvedených okolností odjela (pro pojišťovnu ho měla odcizit), byla podle biomechanické expertízy i podle porovnání postavy na snímcích z kamer při příjezdu vozidel, stejné postavy jako obviněný L., měla obdobný styl chůze včetně napadání na jednu nohu, a obdobné oblečení – tmavou bundu s úzkou kapucí a výraznými průramky. Tato osoba na místo činu přijela vozidlem obviněného L.; kdy jeho automobil z místa odjel ve stejnou chvíli, jako předmětné vozidlo Škoda Superb, a jel po stejné trase. Soud se rovněž zabýval tím, kudy se pohyboval mobilní telefon obviněného L., případně obviněného L., a pozornost věnoval i dodávce, která po celou dobu jízdy pronásledovala odcizené vozidlo Škoda Superb, a jež je spojována se společností, která byla prověřována pro autokriminalitu. Za podstatnou soud považoval i okolnost, že společnosti M. bylo na den přesně rok před projednávaným činem odcizeno taktéž vozidlo Škoda Superb s variantou pojištění GAP, a to v extrémně krátkém čase (úřední záznam na č. l. 168 až 170 spisu, podklady k šetření pojistné události na č. l. 190 až 209 spisu). Všechny tyto okolnosti plynoucí z nepřímých důkazů, ale i další souvislosti, které v dokazování mají oporu, soud posoudil, a dospěl k závěrům, které vyjádřil ve výroku o vině. Soud důvodně považoval za podstatný důkaz kamerové záznamy (srov. č. l. 274 spisu a č. l. 275 až 283 spisu), z nichž je patrná část jednání obviněných. V této souvislosti lze odkázat na úvahy soudu popsané v bodě 2. rozsudku, kde vysvětlil, že se obvinění vůbec nezajímali o možnost vozidlo prodat v bazaru, v jehož blízkosti zaparkovali, což jejich obhajobu vylučuje. Nebyla potvrzena ani opakovaná komunikace s majitelem bazaru, neboť jediným záznamem dotvrzujícím kontaktování majitele bazaru byl ten, který byl pořízen u obviněného L., avšak v rozporu s obhajobou pachatelů, učiněný pouze hodinu poté, co odjel od zaparkovaného vozidla. Z kamerových záznamů je rovněž dobře viditelný časový průběh odemčení automobilu, kdy odemykání trvalo čtyři vteřiny, a světla se rozsvítila za devět vteřin, což dosvědčuje závěr soudů, že osoba, tj. obviněný L., která do automobilu nasedla, jej otevřela klíčem od vozidla, jež bylo vybavené řadou zabezpečovacích systémů zabraňujících neoprávněnému uvedení vozidla do provozu (č. l. 333 až 334 spisu). Právě chování obviněných zaznamenané na kamerových snímcích svědčí o jejich záměru i o rozdělení úloh, jímž se na realizaci podvodného jednání podíleli každý ve své roli (č. l. 234 a DVD u č. l. 255 spisu). Soud usuzoval na vinu obviněných i z dalších skutečností, např. ze vzájemných vztahů mezi obviněnými apod. (srov. body 5. až 7. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud k námitkám obviněných zkoumal skutkové a právní závěry a nedostatky v procesu dokazování v reakci na tvrzení obviněných neshledal (srov. body 12. až 23. rozsudku odvolacího soudu). Nelze se ztotožnit s výhradami dovolatelů, že podrobně nereagoval na všechny vznesené námitky, protože z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí plyne, že se v potřebné míře zabýval všemi rozhodnými výtkami. Je třeba upozornit, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Soud uvedené principy respektoval, a z přezkoumávaného rozhodnutí a jeho odůvodnění je patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).
24. Nejvyšší soud pochybení neshledal ani v tom, že odvolací soud nevyhověl dovolatelům, když jako důkaz neprovedl fotokopii zprávy z displeje mobilního telefonu obviněného Š., jež údajně měla svědčit o tom, že s obviněným L. komunikoval pomocí aplikace WhatsApp bezprostředně předtím, než dorazil na benzinovou stanici. Odvolací soud na uvedený důkazní návrh reagoval a vysvětlil důvody, pro které jej považoval za nadbytečný a nedůležitý pro objasnění skutkového stavu, přičemž bral do úvahy i výpověď obviněného Š., z níž plynulo, že skutečnost, že autobazar je zavřený, zjistil osobně až na místě a s obviněným L. o ní dříve nekomunikoval. Provedení takového důkazu by nemělo žádný dopad na již učiněné skutkové závěry (srov. bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Posoudí-li se tyto úvahy odvolacího soudu, je třeba dospět k závěru, že provedení uvedeného důkazu odvolacím soudem tzn., jeho předestření stranám bylo v dané situaci namístě, ale pokud tak soud nepostupoval, neporušil v zásadní míře pravidla spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 40 Listiny), protože jde o listinný důkaz (viz §213 tr. ř.), jenž byl v průběhu veřejného zasedání posuzován. Předložil jej obviněný, jenž jeho obsah znal, a rovněž i státní zástupce se s ním seznámil, neboť důkaz byl součástí odvolání podaného obviněným. Proto se nejedná o závažné pochybení, i když odvolací soud důkaz fakticky výslovným postupem podle §213 tr. ř. neprovedl, neboť se jeho textem zabýval, a to i v rámci svých úvah, v nichž sice tvrdil, že jej jako důkaz nepřipustil, ale na jeho obsah ve světle dalších ve věci provedených důkazů poukazoval. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal faktickou vadu v dokazování ani porušení práva obviněného plynoucího ze zásad spravedlivého procesu. Nejednalo se o navržený důkaz, který by nebyl nedůvodně jako podstatný důkaz proveden [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění po 1. 1. 2022] ani o tzv. opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Nelze v něm spatřovat důkaz, který nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, ani důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další), protože odvolací soud svůj postup a důvody vedoucí k takovému rozhodnutí řádně vysvětlil. Pro úplnost je třeba zmínit, že nejde o extrémní porušení procesních pravidel, a to ani v tom, že odvolací soud zvolil částečně nepřípustnou argumentaci, když tvrdil, že důkaz mohl být předložen již soudu prvního stupně, a pokud tak obviněný neučinil, nebude jej již provádět, neboť i v odvolacím řízení je možné nové důkazy navrhovat. Uvedeným postupem soud sice plně nerespektoval, že podle §249 odst. 3 tr. ř. lze odvolání opřít o nové skutečnosti, nicméně o zásadní vadu se i z důvodů výše uvedených nejedná. Navíc tento argument nebyl jediným podkladem pro závěr, proč uvedený důkaz odvolací soud formálně podle §213 tr. ř. neprovedl, když kladl důraz zejména na jeho nepotřebnost a nepodstatnost pro již ustálený skutkový stav, což je jako důvod pro zamítnutí důkazního návrhu, podle shora citovaných zásad, zcela dostatečné.
25. Nejvyšší soud ze všech uvedených skutečností shledal, že námitky dovolatelů nemají opodstatnění. Lze uzavřít, že soudy respektovaly princip presumpce neviny, z něhož kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§2 odst. 1, 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). V posuzované věci soudy dostály povinnosti objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnosti vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. (viz rozsudek ze dne 24. 7. 2008, ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Soudy zvažované skutečnosti nevykazují výrazné prvky nejistoty, všechny rozhodné okolnosti pečlivě zkoumaly z pohledu všech dostupných informací, dodržely standardy stanovené pro provádění důkazů, které zachovaly zejména s přihlédnutím k tomu, že ve zkoumané věci neexistují přímé důkazy (srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38). Procesní postup soudů při prováděném dokazování odpovídal v zásadě pravidlům stanoveným trestním řádem, protože dodržely zásadu volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí není zřejmá libovůle, resp. svévole a činnost soudů svědčí o transparentnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008).
26. Lze uzavřít, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a skutková zjištění, která nejsou zatížena vadami procesní povahy, byla důvodně promítnuta do správných právních závěrů o vině obou dovolatelů, kteří naplnili znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněné společnosti M. na základě §7 a 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o., podle nichž jí lze jednání obviněného Š. jako jednatele této společnosti, jež bylo řádným a zákonným způsobem prokázáno, přičítat, neboť jako její statutární orgán jednal v jejím zájmu, jelikož by jí vzniklo z pojistného plnění obohacení ve výši 728.799 Kč, a proto není důvodnou ani námitka jmenované společnosti, v rámci níž tvrdila opak.
VII. Závěr
27. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněných jsou nedůvodná, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti. Nejvyšší soud tudíž shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu