ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.36.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 36/2022-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 67 To 348/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 33/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 3 T 33/2021, byl obviněný M. S. shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §358 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 786 808 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 67 To 348/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že dne 19. 3. 2021 okolo 18:20 hodin v XY, XY, v prostoru podchodu XY XY, kde se v tu dobu nacházeli alkoholem ovlivnění L. P. s poškozeným P. K., narozeným XY, do poškozeného z nezjištěných důvodů strčil takovou intenzitou, že nekoordinovaně upadl na zem, kde se silně udeřil do hlavy a ztratil vědomí, a v důsledku pádu utrpěl polytrauma, tj. kraniocerebrální poranění s prodlouženým bezvědomím, krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou a krevní výron nad tvrdou plenu mozkovou spánkové krajiny, krevní výron mozkové tkáně spánkového laloku, pohmoždění spánkového laloku vlevo a frontálně bazálně spodní plochy čelního laloku, nedokrvení týlního laloku, podmozečnicové krvácení, úrazový edém mozku, difuzní axonální poranění mozku středně těžké, zlomeninu spánkové kosti a pohmoždění měkkých tkání hlavy v pravé spánkové a temenní krajině, tedy vážné poškození mozku představující zranění, které si vyžádalo hospitalizaci poškozeného v nemocnici a které mu znemožňovalo pro dlouhodobé uvedení do umělého spánku obvyklý způsob života po dobu delší 6 týdnů, přičemž obviněný musel vědět, že strčením do poškozeného, který jevil známky silné opilosti, uvedenou intenzitou, může způsobit jeho nekoordinovaný pád na tvrdý chodník se železným kanálem a způsobit mu tak mj. vážné poranění hlavy, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému zranění poškozeného nedojde, přičemž již v minulosti byl odsouzen pro trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 2 tr. zákona rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. Tm 52/2004, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 1 T 50/2007, a dále pro přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 24 T 97/2013, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 24 T 117/2015.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 67 To 348/2021, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a namítl, že rozhodnutí o jeho vině je postaveno na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a rozsudečným výrokem.
5. Konkrétně vytkl, že výrok o vině stojí pouze na výpovědi nevěrohodného svědka L. P. z přípravného řízení, která není v nesouladu s jeho výpovědí před soudem prvního stupně. Měl za to, že sám svědek přesvědčivě vysvětlil, že na jeho výpovědi z přípravného řízení nelze stavět, neboť byl celou dobu ve výrazně podnapilém stavu a na průběh jakéhokoliv incidentu nepamatuje. Na základě jediné výpovědi, která stojí proti výpovědi obviněného, nelze dojít k jednoznačnému závěru o jeho vině, z čehož obviněný vyvodil extrémní nesoulad mezi důkazy. Soudy nižších stupňů se podle obviněného nezabývaly nejen výpovědí svědka L. P. před soudem, ale ani dalšími důkazy, např. plánky obviněného znázorňující situaci na místě činu, z nichž je patrné, že výpověď svědka z přípravného řízení je zcela ojedinělá a nekoresponduje s jinými důkazy. Poznamenal, že svědek v přípravném řízení uvedl, že obviněný poškozeného odstrčil a ten upadl na zem, čemuž pak neodpovídá zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný poškozeného strčil „takovou intenzitou, že nekoordinovaně upadl na zem, kde se silně udeřil do hlavy a ztratil vědomí“. Zdůraznil, že o intenzitě odstrčení není žádná zmínka a ani z dokazování nevyplývá, že by dané odstrčení bylo natolik intenzivní, že by muselo mít takový následek, jaký nastal. Závěrem poznamenal, že dokazování bylo neúplné, protože soud neprovedl výslechy svědků, které požadoval.
6 . Obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 67 To 348/2021, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 3 T 33/2021, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, případně Městskému soudu v Praze, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného předně uvedl, že jeho námitky směřují do rozsahu provedeného dokazování a významu některých důkazů a jako takové nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod, ani jiný zákonem stanovený dovolací důvod. Soudy obou stupňů se již s námitkami obviněného vypořádaly a soud prvního stupně, jemuž soud odvolací ničeho v daném ohledu nevytkl, postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Poznamenal, že výpověď svědka L. P. byla zásadní pro závěr o vině obviněného, avšak nejednalo se o jediný důkaz. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědi tohoto svědka a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, jak se očekává ve věcech uvedeného druhu, proto lze na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v podrobnostech odkázat. Zvýšenou pozornost nalézacího soudu, kterou věnoval posouzení výpovědi zmíněného svědka, dosvědčuje rovněž zpracování znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a duševní zdraví, k němuž přihlédl. Svědek netrpěl duševní chorobou snižující jeho schopnost vnímat a popsat prožitý skutkový děj. Povaha zranění poškozeného a mechanismus jejich vzniku, jak byly zjištěny znalcem, taktéž odpovídá verzi skutkového děje prvně popsané svědkem L. P. Intenzita útoku obviněného, při němž strčil do těla poškozeného, které bylo prokázáno provedeným dokazováním, našla podle státního zástupce adekvátní vyjádření ve zvoleném popisu skutku, který je podřazen pod použitou kvalifikaci. Měl za to, že soud věnoval dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů obsahujících rozhodné skutečnosti, za nichž k činu došlo.
8. Pokud jde o námitky obviněného ohledně neakceptování jeho návrhů na výslech dalších svědků, státní zástupce poznamenal, že obviněný tyto svědky v dovolání nevyjmenoval. Usoudil, že se jednalo zejména o výslech záchranářů a svědka V. S. I touto námitkou však obviněný vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu. I kdyby se vzala v potaz kategorie tzv. opomenutých důkazů, kterou obviněný ale nezmínil výslovně, nelze podanému dovolání přisvědčit. Ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. V posuzované věci dostál soud prvního stupně předvídané povinnosti, neboť neakceptování návrhů na doplnění dokazování řádně odůvodnil, když vyhodnotil záporně jejich důkazní potenciál, jak na něj odkazuje pod bodem 11. odůvodnění rozsudku, a proto se zde o tzv. opomenuté důkazy nejedná. Uzavřel, že po zvážení rozvedených skutečností nebylo možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
9 . Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 standardně vycházel z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo tudíž možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však neuplatňovala bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
16. Bez ohledu na změnu v dikci zákona lze konstatovat, že pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
17. K dovolatelem vytýkané neúplnosti dokazování, spočívající údajně v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené výslechy v dovolání blíže nespecifikovaných svědků, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. Ze spisového materiálu se podává, že obhajoba v hlavním líčení konaném dne 23. 7. 2021 navrhla výslech svědků V. S., V. F., výslech znalce a opatření znaleckého posudku na svědka L. P., výslech posádky záchranné služby, popřípadě ošetřujícího lékaře (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 235 a verte). Dále se ze spisového materiálu podává, že soud prvního stupně návrhům částečně vyhověl, když vyslechl svědka V. F., opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na svědka L. P. (č. l. 243 až 252) a znalkyni MUDr. Gabrielu Leblovou v hlavním líčení konaném dne 2. 9. 2021 vyslechl. Zároveň v tomto hlavním líčení vyhlásil usnesení, jímž podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechem svědka V. S. a výslechem pracovníků záchranné služby zasahujících na místě činu (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 255 a verte). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pod bodem 11. rozvedl, že zamítnuté návrhy výslechem uvedených svědků považoval za nadbytečné. Pokud šlo o svědka V. S., učinil tak z důvodu, že tento se měl o činu dozvědět až zprostředkovaně od svědka L. P., přičemž důkazní potenciál se zdál velmi nízký. Stejně tak nepovažoval za přínosný výslech na místě zasahujících záchranářů, kteří se podle obviněného měli vyjádřit k poloze, v níž měli nalézt tělo poškozeného v době jejich příjezdu. K tomu soud poznamenal, že sám obviněný tvrdil, že s poškozeným manipuloval minimálně při jeho umisťování do stabilizované polohy, dále s tělem mohla v rámci zajištění první pomoci manipulovat policejní hlídka, která se na místo dostavila ještě před příjezdem záchranářů. Z uvedeného vyplývá, že nalézací soud zamítl provést navržené důkazy, aniž by došlo k jejich opomenutí, z důvodu jejich nadbytečnosti a zcela v souladu s výše popsanými požadavky, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí a které ve svých nálezech vyložil i Ústavní soud, a vysvětlil, proč tyto považoval za nadbytečné.
19. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani dovolatelem namítaný extrémní nesoulad, ani případný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud plně ztotožnil (především str. 3–5, body 4.–10. rozsudku nalézacího soudu, str. 2–3, bod 8. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Zejména soud prvního stupně velice podrobně rozvedl, proč vycházel z výpovědi svědka L. P. z přípravného řízení ze dne 16. 4. 2021 (č. l. 78 až 81), protokol o níž byl v hlavním líčení přečten v souladu s §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (obhájce obviněného byl o konání procesního úkonu vyrozuměn 15. 4. 2021, č. l. 202, 203), a proč naopak považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Nalézacímu soudu nelze z hlediska hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka L. P. ničeho vytknout, neboť soud hodnotil komplexně výpověď svědka, jak ji učinil v hlavním líčení a v přípravném řízení, a konfrontoval ji s dalšími ve věci provedenými důkazy. Svědek v přípravném řízení logicky a přesvědčivě popsal podstatné skutečnosti od okamžiku setkání s poškozeným, přes způsob jeho poranění až po snahu zajistit mu lékařskou pomoc. Popsal, za jakých okolností se značně opilý poškozený opřel o obviněného, načež obviněný poškozeného od sebe odstrčil, v důsledku čeho poškozený upadl a způsobil si ve výroku o vině popsaná zranění. Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné možné motivy, proč by svědek v přípravném řízení vypovídal v neprospěch obviněného, a to i s ohledem na jejich přátelský vztah. Věrohodnost konkrétní výpovědi svědka podané v přípravném řízení nemůže být zpochybněna ani vyjádřením tohoto svědka v hlavním líčení, v němž v rozporu se svou dřívější výpovědí uvedl, že obviněný procházel kolem po pádu poškozeného na zem a zavolal mu záchrannou službu. Svědek totiž nebyl schopen rozumně vysvětlit rozpory mezi svými výpověďmi, tvrdil-li, že byl při svém dřívějším výslechu značně opilý a průběh skutkového děje si před policisty vymyslel. Takové vysvětlení neodpovídá ani dalším ve věci provedeným důkazům. Stran schopnosti svědka podat věrohodnou výpověď především s ohledem na jeho intoxikaci v době, kdy došlo k projednávanému činu, a také v době jeho výslechu v přípravném řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v němž znalkyně konstatovala, že ačkoliv je svědek již léta závislý na alkoholu a drogách, neznamená to, že jeho věrohodnost nemůže být v konkrétním případě věrohodná (viz znalecký posudek na č. l. 243 až 252, výpověď znalkyně na č. l. 254 a verte, 255). Znalkyně přezkoumala i zdravotní záznamy svědka z opakovaných hospitalizací v psychiatrické nemocnici a na jejich základě uzavřela, že svědek netrpí žádnou duševní chorobou snižující jeho schopnost vnímat a následně popsat realitu, respektive prožitý skutkový děj. Soud v rámci posouzení svědka správně vnímat skutkový stav v době, kdy došlo k nyní projednávanému činu, vycházel rovněž ze záznamu jeho volání na tísňovou linku a z videozáznamu pořízeného zasahující policejní hlídkou. Znalkyně tyto záznamy rovněž přezkoumala a (stejně jako soud) hodnotila, že svědek sice byl v dané době značně opilý, působil však příčetně, reagoval na tehdejší dění úměrně svému stavu a řešil rozpoznané přímé ohrožení života poškozeného. Doplnila také, že s ohledem na rozsah své závislosti je z hlediska „fungování“ svědka lepší, když je intoxikovaný, neboť v opačném případě by se u něj projevovaly masivní abstinenční příznaky. Soud neponechal stranou ani poznatek znalkyně, že svědek napadení svého kamaráda líčil obdobně také během své poslední hospitalizace v léčebně v XY, o čemž svědčí záznam v jeho lékařské dokumentaci. Pominout dále nelze ani skutečnost, že skutková verze, kterou svědek podal v rámci svého výslechu v přípravném řízení, odpovídá i verzi, kterou tento svědek popsal své matce E. P. (viz úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 95 až 97, která byla v hlavním líčení čtena za podmínek §211 odst. 6 tr. ř.). Skutková verze svědka L. P. z přípravného řízení je dále podpořena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, v němž znalec dospěl k závěru, že výpověď jmenovaného svědka z přípravného řízení není v rozporu s mechanismem vzniku zranění poškozeného. Vznik daných poranění lze dobře vysvětlit mechanismem jednorázového přímého tupého násilí středně velké až velké intenzity, které působilo v bočním směru zprava doleva na oblast hlavy, při náhlém, neočekávaném a urychleném nekoordinovaném pádu těla v těžké opilosti s následným nárazem hlavy na tvrdý tupý povrch (č. l. 66 až 77). Všechny tyto důkazy tak ve svém souhrnu nasvědčují závěru, že popis děje, který svědek předestřel při svém výslechu v přípravném řízení, je pravdivá. Je zjevné, že svědek po činu vypovídal spontánně a pravdivě, naopak v hlavním líčení již byl ovlivněn snahou neuškodit obviněnému, s nímž měl přátelský vztah. Nelze nevidět, že se v projednávaném případě jednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“, je však zjevné, že nalézací soud důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a svědka L. P. z přípravného řízení a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, neopomněl ani zkoumání možné zainteresovanosti svědka na výsledku řízení, přičemž neshledal žádnou motivaci svědka svou výpovědí v přípravném řízení uškodit obviněnému (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka a obviněného neponechal soud stranou ani osobnostní profil obviněného, jak vyplývá z trestní minulosti obviněného i ze znaleckého zkoumání jeho osoby znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který odpovídá agresivitě zejména pod vlivem alkoholu. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tvrzení, že odvolací soud nevěnoval pozornost jiným provedeným důkazům, např. plánku znázorňujícímu situaci na místě činu. Vlastním situačním nákresem obviněného a jeho argumentací, že kdyby poškozený stojící čelně proti zdi upadl do strany na kanál vedoucí podél této zdi, musel by také paralelně s ní ležet v době příjezdu záchranářů, se nalézací soud zabýval pod bodem 11. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž správně konstatoval, že sám obviněný vypověděl, že s poškozeným manipuloval při jeho umisťování do stabilizované polohy po kontrole jeho vitálních funkcí, navíc s ním mohla před příjezdem záchranářů manipulovat také policejní hlídka. K dovolatelem zpochybňovanému skutkovému zjištění, že do poškozeného strčil „takovou intenzitou, že nekoordinovaně upadl na zem, kde se silně udeřil do hlavy a ztratil vědomí“, které podle jeho názoru nevyplynulo z žádného důkazu, neboť ani svědek nemluvil v přípravném řízení o intenzitě, jakou měl obviněný poškozeného strčit, lze poznamenat jen to, že nejde o žádné smyšlené zjištění či domněnku. Svědek L. P. v přípravném řízení popsal (č. l. 79, 80), že obviněný poškozeného, který se o něj v důsledku opilosti opřel, odstrčil, načež poškozený následkem odstrčení přímo upadl na zem („padl jako kláda“).
20. Z uvedeného je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů či zjevného rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, nemohou obstát. Ačkoliv obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Ve skutečnosti uplatňoval pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nebyly způsobilé tento ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. naplnit, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval a ani tak nemohl učinit.
22. Se zřetelem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu