ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.617.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 617/2022-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 To 44/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 34/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 18 T 34/2021, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině), za což byl podle §178 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškození R. Š. a M. P. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání zaměřené proti výrokům o vině pod body 2., 3., jakož i všem dalším navazujícím výrokům. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 To 44/2022, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše označených přečinů dopustil tím, že:
1. ve XY, okres Zlín, i na jiných místech v období nejméně od poloviny měsíce září 2020 do 21. 3. 2021 z přesně nezjištěných míst v nepravidelných časových intervalech v různou denní dobu prostřednictvím elektronické komunikace, především SMS zaslanými prostřednictvím mobilního telefonu účastnického čísla XY, a dále prostřednictvím sociálních sítí WhatsApp a Facebook Messenger vytrvale kontaktoval svou bývalou družku – poškozenou R. Š., narozenou XY, a tímto způsobem se poškozenou snažil přesvědčit, aby obnovili partnerské soužití, přemlouval ji, aby se k němu vrátila, poškozené dále sděloval, že se jí nikdy nevzdá, vyhrožoval jí, že pokud si najde nového přítele, tak mu ublíží na zdraví nebo ho zabije, a pokud se k němu poškozená nevrátí, tak si sám sáhne na život, dále vyčítal jí, že za rozpad vztahu může ona, přičemž četnost zaslaných SMS byla značná, když jen v období od 15. 9. 2020 do 21. 11. 2020 poškozené zaslal 1 281 SMS a od 3. 1. 2021 do 20. 1. 2021 pak 970 SMS, poškozenou se dále snažil opakovaně kontaktovat i telefonicky, rovněž ji vyhledával osobně, kdy několikrát do týdne v různé denní době stával se svým automobilem před jejím bydlištěm na ulici XY ve XY a mapoval její pohyb, a tímto jednáním u ní vzbudil důvodnou obavu o její život a zdraví;
2. ve XY, okres Zlín, dne 15. 3. 2021 v době kolem 15:50 hodin na ulici XY poté, co poškozená R. Š. mu pootevřela vstupní dveře rodinného domu č. p. XY, za použití násilí tyto dveře rozrazil, poškozenou ze dveří vytlačil a proti její vůli vyběhl se slovy: „Já toho zmrda zabiju“ do 1. patra domu, kde v kuchyni fyzicky napadl poškozeného M. P., narozeného XY, a to tak, že se ho snažil pěstí pravé ruky 3x udeřit do obličeje, což se mu zčásti nepodařilo, neboť poškozený dvě rány rukama zcela vykryl a jednou rukou ho udeřil do brady, načež oba upadli na zem, kde se vzájemně přetahovali, v důsledku čehož poškozený utrpěl drobné oděrky na krku bez nutnosti lékařského ošetření;
3. dne 21. 3. 2021 v době kolem 13:30 hodin z přesně nezjištěného místa telefonoval své bývalé družce R. Š., které mimo jiné sdělil, že ví, že je u ní poškozený M. P., neboť jeho automobil je zaparkovaný ve XY, načež dodal, že si na něho počká, až bude odjíždět, že ho zabije a vymlátí mu zuby, což R. Š. sdělila poškozenému M. P., přičemž tohoto po jeho odjezdu z XY obviněný pronásledoval ve vozidle Škoda Superb, registrační značky XY, řízeným M. H.; s ohledem na jeho napadení ze dne 15. 3. 2021 a fakt, že byl pronásledován, v něm tyto výhružky vyvolaly důvodnou obavu o jeho život a zdraví.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 To 44/2022, podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5 . Konkrétně vytýkal nesprávně vyhodnocený skutkový stav věci a na jeho základě učiněný i nesprávný právní závěr ohledně jeho viny ve vztahu ke skutkům pod body 2. a 3. Uvedl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, a zároveň vyjádřil přesvědčení, že ve věci nebyly k těmto skutkům provedeny žádné důkazy svědčící o jeho vině. Měl za to, že soud prvního stupně se nevypořádal s rozpory, na které upozornil ve své závěrečné řeči, na tyto jeho námitky nereagoval ani odvolací soud. Jako nesprávný označil i závěr o tom, že jeho výpověď ve vztahu ke skutku pod bodem 2. je v příkrém rozporu s výpověďmi svědků a že naopak výpovědi R. Š., M. P. a K. K. jsou v souladu. Dále v podrobnostech rozebíral svůj pohled na hodnocení výpovědí R. Š. i K. K. Tvrdil, že nebylo prokázáno, že vpadl do domu a napadl M. P. v bytě R. Š. Měl za to, že jedinou osobou, která se mohla vyjádřit k údajnému vpádu jeho osoby do domu, byl svědek S. G., který byl v jeho automobilu a který měl výhled na vstupní dveře, toho však soud odmítl vyslechnout.
6. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. obviněný tvrdil, že nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že se skutek stal. Soud podle něj opět vycházel z výpovědí poškozených, ačkoliv bylo v jejich zájmu způsobit obviněnému co největší potíže. Za nelogický označil i názor soudu, že měl v M. P. sledováním vyvolat strach, když ten R. Š. výslovně uvedl, že se jej nebojí, když je takový „skrček“. I v hlavním líčení jej svědek neustále provokoval a hanlivě označoval. I kdyby se skutek stal tak, jak je mu kladeno za vinu, nemohl vyvolat v M. P. strach o život či jeho zdraví. Své vysvětlení cesty, které bylo potvrzeno svědkem M. H., označil za logické. Podle mínění obviněného soud své závěry opřel o domněnky a neprokázané skutečnosti vždy tvrzené poškozenými, kteří se ve svých výpovědích rozchází, a je evidentní, že se na výpovědi v hrubých rysech dohodli. Naopak obviněný veškeré nesrovnalosti v této trestní věci logicky a konzistentně vysvětlil. Shrnul, že ve věci v mnoha případech nastala situace tzv. tvrzení proti tvrzení a že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Obecně pak připomněl zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo , na jejichž základě by měl být zproštěn obžaloby.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 6 To 44/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 18 T 34/2021, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem konstatoval, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se již soudy obou stupňů správně vypořádaly. Rovněž připomněl, že obviněný dovolání podal za nového znění trestního řádu, nicméně dovolání podal podle znění účinného do 31. 12. 2021. Je ale zjevné, že podle nového znění trestního řádu by dovolatel mínil uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m), h), případně také písm. g) tr. ř. Námitky dovolatele však podle státního zástupce v dovolatelem uplatněné podobě pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze.
9. V rámci hodnocení námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, přičemž dovolatel vůbec netvrdil, že za daných skutkových zjištění by nebylo možno jeho jednání posoudit jako přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Současně podle státního zástupce nelze výtky dovolatele podřadit ani pod nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel výslovně nevytýká ani to, že by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pouze pro pořádek státní zástupce dodal, že nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž soud odvolací. Nalézací soud podle jeho názoru dostatečně vysvětlil, proč shledal pravdivým popis událostí tak, jak je prezentovali poškození a nikoliv obviněný či svědek M. H. (viz body 19., 20. odůvodnění jeho rozsudku). K tomu poznamenal, že svědek M. H., jinak osoba v minulosti opakovaně trestaná, byl soudem řádně poučen o povinnosti vypovídat pravdu, což zjevně nečinil. Existuje tedy důvodné podezření, že podáním vědomě lživé výpovědi mohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznil, že soudy zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje.
10. Podle mínění státního zástupce odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo ze strany soudů. Uplatnění tohoto pravidla je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál; tak tomu však v projednávané věci nebylo. Soudy po vyhodnocení provedených důkazů naprosto žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměly. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Logicky pak platí, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
11. Závěrem se státní zástupce vyjádřil i k výhradě proti postupu odvolacího soudu, který se s námitkami dovolatele údajně nevypořádal a spokojil se s prostým odkazem na závěry a zjištění soudu prvního stupně. Připomněl, že důkazy provádí a hodnotí zpravidla soud prvního stupně a že k situaci, kdy tak činí v návaznosti na doplnění dokazování soud odvolací, nedošlo. Dále zdůraznil, že odvolací soud se se všemi odvolacími námitkami obviněného zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Postupu, v jehož rámci neprováděl opětovné hodnocení důkazů a znovu neopakoval úvahy vyslovené nalézacím soudem, s nimiž se ztotožnil, přitom nelze ničeho vytknout. Připomněl, že Evropský soud pro lidská práva (z jehož judikatury vychází také Ústavní soud) konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Ve svých dalších rozhodnutích nicméně doplnil, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závazek odůvodňovat rozhodnutí totiž nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, se tedy odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Podmínkou samozřejmě je, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Z odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání je podle státního zástupce zjevné, že této povinnosti odvolací soud v aktuálně řešené trestní věci beze zbytku dostál a na odvolací námitky obviněného reagoval. Ani jemu tudíž nelze ničeho vytknout.
12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14 . Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Ve shodě se státním zástupcem nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 22. 5. 2022, výslovně odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z uvedeného plyne, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na užitou formulaci dovolacího důvodu se lze opodstatněně domnívat, že dovolatel by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. m), h) tr. ř., které jsou svou formulací shodné s formulací obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle trestního řádu ve znění do 31. 12. 2021 a v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného, která byla zaměřena proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, lze pak mít důvodně za to, že by podle nového znění trestního řádu mínil uplatnit také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný dovolací důvod specifikuje konkrétní situace, za nichž je možno námitky proti skutkovým zjištěním uplatnit.
15. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal (implicitně) na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, je-li naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním, jimiž obviněný vyjádřil své přesvědčení o existenci nedostatků v aplikaci zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , a to s ohledem na situaci „tvrzení proti tvrzení“, značící existenci jím tvrzeného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
17 . Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatele, že soudy nižších stupňů zamítly doplnit dokazování o výpověď svědka S. G., lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. S ohledem na uvedené je tak evidentní, že soudy nikterak nepochybily, pokud zamítly provést obviněným navržený výslech svědka S. G., a to z důvodu nadbytečnosti takového důkazního prostředku. Svědek se měl podle obviněného v průběhu incidentu popsaného pod bodem 2. výroku o vině nacházet v automobilu, z čehož zjevně plyne, že by se mohl vyjádřit toliko k okrajovým a nedůležitým záležitostem, jako je příjezd a odjezd (viz bod 19. na str. 9–10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zcela shodného názoru byl i soud odvolací, který opakovaný návrh na doplnění dokazování zamítl se stejným odůvodněním (viz bod 7. na str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Takové odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování je zcela v souladu s výše uvedenými kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu pro neakceptování důkazního návrhu.
18. Nejvyšší soud neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (str. 7–12, body 19., 20. rozsudku nalézacího soudu, str. 3, bod 7. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána, a to i ve vztahu ke skutkům pod body 2. a 3. výroku o vině, proti nimž obviněný své dovolací námitky zaměřil. Předně nelze než podotknout, že dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se zcela logicky a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolacímu soudu pak nelze ničeho vytknout, pokud za takové situace, zabývaje se důsledně odvolacími námitkami obviněného, na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu odkázal a doplnil je zcela okrajově. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že takový postup odvolacího soudu nelze označit za nepřijatelný. Není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (zde srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj. ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II ÚS 2947/08). Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku (tím spíše to platí ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku), připouští sice stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však, jak již bylo shora poukázáno, být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96 ve věci García Ruiz proti Španělsku). Takovému požadavku odvolací soud beze zbytku dostál.
19. Postupu soudu prvního stupně, který vinu obviněného ve vztahu ke skutkům pod body 2. a 3. výroku o vině dovodil především z výpovědí poškozených R. Š. a M. P., nelze ničeho vytknout. Nalézací soud se v tomto ohledu rozhodně neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval. Nalézací soud důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozených a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, jednotlivé výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, a vyjádřil se ke všem rozporům ve výpovědích poškozených, případně další svědkyně K. K., které v nich spatřoval dovolatel, ale také k rozporům a nelogičnostem ve výpovědi obviněného.
20. Výpovědi poškozených, které si vnitřně i vzájemně obsahově odpovídaly, byly ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině podpořeny zejména výpovědí svědkyně K. K., nepřímo pak také předchozí SMS komunikací mezi obviněným a poškozenou R. Š., v níž obviněný projevoval svou agresi a žárlivost vůči poškozené a jejímu příteli, tj. poškozenému M. P. (viz č. l. 22–141). V odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně pečlivě zabýval i těmi podle obviněného spornými okolnostmi (kupř. rozražení dveří, ale nezpůsobení zranění poškozené, existence skříně na chodbě), které měly svědčit o nevěrohodnosti výpovědí svědkyň R. Š. a K. K. a i dovolací soud shledává nadbytečným tyto úvahy znovu reprodukovat. Naopak to byla výpověď obviněného, která vykazovala značné vnitřní i logické rozpory, nalézací soud jí proto z důvodů podrobně a přesvědčivě vyložených nemohl uvěřit a vzít ji za podklad svého rozhodnutí.
21. Pokud jde o skutek pod bodem 3. výroku o vině, ani zde nestály výpovědi poškozeného M. P. a R. Š. zcela osamoceně proti výpovědi obviněného a svědka M. H., ale byly podpořeny dalšími nepřímými důkazy. Soud prvního stupně věnoval jednotlivým výpovědím řádnou pozornost a pečlivě se vypořádal s argumentací obviněného. Z výpovědi R. Š. vyplynulo, že jí předmětného dne obviněný volal a uvedl, že ví, že u ní poškozený je, že poznal jeho auto, že si na něj počká a že jej odplata nemine, zmlátí ho a zabije ho. Jelikož byl poškozený M. P. v dané chvíli u poškozené R. Š., tato s poškozeným telefonát obviněného probírala, a to is ohledem na předchozí napadení poškozeného ze strany obviněného (skutek pod bodem 2.). Svědek M. P. přesvědčivě popsal, za jakých okolností uzavřel, že jej obviněný sleduje, jakož i svůj následný kontakt s policií. Nepřímými důkazy svědčícími o pravdivosti výpovědi poškozeného M. P. a zároveň vylučujícími tvrzení obviněného a svědka M. H. byly zejména úřední záznamy ze dne 21. 3. 2021 (č. l. 185 a 186), z nichž vyplynulo, že poškozený M. P. oznámil policii, že jej ve vozidle sleduje obviněný, který jej již dříve napadl, a má strach, aby se takové napadení neopakovalo, načež byly instruovány policejní hlídky, aby pronásledovaly vozidlo Škoda Superb, černé barvy, registrační značky XY, které mělo jet směrem na obec Hranice. Hlídka nacházející se poblíž tak jela udaným směrem, kam uvedené vozidlo ujíždělo. Ze záznamu se podává, že vozidlo, v němž se nacházel obviněný, jelo od Hranic směrem na obec Olšovec, dále na dálnici D1 směr Olomouc, přičemž předmětná hlídka jej pronásledovala po dálnici D1 a zastavila jej v okrese Přerov, kde bylo zjištěno, že vozidlo řídí svědek M. H. a jako spolujezdec se v něm nachází obviněný. Úřední záznamy a zastavení vozidla v předmětném místě pak odpovídají výpovědi poškozeného M. P., že jej obviněný po předchozích výhružkách, které sdělil poškozené R. Š., když byla s poškozeným, pronásledoval ve svém vozidle.
22. Vysvětlení obviněného i svědka M. H., proč se v dané době nacházeli na daném místě, pokud tak nemělo být za účelem sledování poškozeného, nebylo možno uvěřit, přičemž soud prvního stupně upozornil na všechny významné skutkové okolnosti, jež jejich výpovědi a vysvětlení činily nepřesvědčivými. Obviněným uváděná verze, že to byl poškozený, kdo pronásledoval obviněného, je absurdní, neboť u poškozeného nebyl zjištěn žádný důvod k takovému chování. Naopak u obviněného bylo prokázáno agresivní jednání, výhružky v SMS zaslaných poškozené, které se vztahovaly i na její partnery, a jeho výrazná žárlivost na partnery poškozené. Poškozený sice uvedl, že nejprve z obviněného samotného strach neměl, ale že na základě jeho předchozího agresivního jednání a napadení a následného pronásledování ve vozidle, kdy nevěděl, zda se ve vozidle nachází více osob, tedy zda byl obviněný nad poškozeným v početní a silové převaze, nebo zda se obviněný snaží zjistit, kde poškozený bydlí, aby jej mohl napadnout později, strach o své zdraví z možného jednání obviněného nabyl. Vzhledem ke stupňovanému jednání obviněného, kdy poškozený nejprve věděl o jeho agresivitě a žárlivosti od poškozené, následně byl obviněným napaden, poté mu bylo prostřednictvím poškozené vyhrožováno a následně jím byl i s další osobou ve vozidle pronásledován, je zcela logické, že strach poškozeného z jednání obviněného se přímou úměrou také stupňoval. To potvrzuje také skutečnost, že s danou informací o tom, že jej obviněný pronásleduje, kontaktoval poškozenou R. Š. a následně i policii.
23. Nejvyšší soud proto konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.) vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněný v odůvodnění dovolání brojil zásadně proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně; proti právnímu posouzení vznesl námitku pouze zcela obecně, a to v tom smyslu, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně jeho viny ve vztahu ke skutkům pod body 2. a 3. výroku o vině, neboť nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci. Jak bylo uvedeno, takové námitky nelze pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit, neboť námitky uplatněné pod označeným dovolacím důvodem vymezené vůči právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení lze posuzovat pouze na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
25. S notnou mírou tolerance by snad pod tento důvod dovolání bylo možné podřadit námitku obviněného, že „i kdyby se skutek pod bodem 3. stal tak, jak je mu kladen za vinu, nemohl vyvolat v M. P. strach o život či jeho zdraví“. V této souvislosti je namístě odkázat na již zmiňované okolnosti pod bodem 22. tohoto usnesení dovolacího soudu, týkající se vztahu a vnímání jednání obviněného poškozeným. Poškozený uvedl, že po sdělení svědkyně R. Š. o obsahu výhrůžek obviněného nejprve z obviněného samotného strach neměl, ale že na základě jeho předchozího agresivního jednání a napadení a následného pronásledování ve vozidle, když nevěděl, zda se ve vozidle nachází více osob, tedy zda byl obviněný nad poškozeným v početní a silové převaze, nebo zda se obviněný snaží zjistit, kde poškozený bydlí, aby jej mohl napadnout později, strach o své zdraví z možného jednání obviněného nabyl. Takové vysvětlení je zcela logické a opodstatňuje vzbuzení jeho důvodné obavy z výhrůžek obviněného zmiňovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně (že ho zabije a vymlátí mu zuby) pronesených před svědkyní R. Š., která o nich a jejich obsahu poškozeného informovala. Zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému vyhrožuje mimo jiné usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, tak byly jednáním obviněného (i přes formální nedostatky tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně) naplněny. Výhrada obviněného proto nemůže obstát.
26. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
27. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu