ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.658.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 658/2022-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání obviněného M. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 13 To 72/2022-102, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 146/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. Z. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 2. 2022, č. j. 2 T 146/2021-76, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha-východ podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2022, č. j. 13 To 72/2022-102, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání (v dovolání byl nesprávně uveden Městský soud v Praze), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť již soud prvního stupně porušil ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. V této souvislosti zdůraznil, že se z nařízeného hlavního líčení řádně písemně omluvil, a to ze zdravotních důvodů spočívajících v komplikacích po prodělaném onemocnění COVID – 19, avšak se sdělením soudu prvního stupně, že jeho žádosti o odročení nevyhovuje, které mu bylo doručeno do datové schránky, se seznámil až odpoledne dne 15. 2. 2022, přičemž předmětné hlavní líčení se v tento den konalo od ranních hodin. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že v průběhu trestního řízení zcela marně uplatňoval námitku, že o zákazu řízení nevěděl, přičemž toto tvrzení nebylo jakkoliv vyvráceno a v průběhu hlavního líčení neměl možnost se k této skutečnosti vyjádřit. Obviněný dále zdůraznil, že postupem soudů mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byl mu odňat přístup k nestrannému a nezávislému soudu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 13 To 72/2022-102, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 2. 2022, č. j. 2 T 146/2021-76, zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k námitkám k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že obviněný neoznačil žádné konkrétní ustanovení, které by mělo být porušeno konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Pokud obviněný uvádí, že k porušení příslušných zákonných ustanovení došlo tak, že hlavní líčení bylo konáno, i když se z něj omluvil, to se podle státního zástupce míjí s obsahem §202 odst. 2, 4 tr. ř., v němž jsou stanoveny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že uvedenou námitku obviněný uplatnil již v odvolacím řízení s tím, že se s ní odvolací soud vypořádal. Ve vztahu k otázce nepřítomnosti obviněného na hlavním líčení státní zástupce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, z něhož vyplývá, že předložení lékařské zprávy, ve které je konstatováno, že obviněný není schopen účastnit se soudního jednání, sama o sobě nestačí pro závěr o neschopnosti se soudního jednání účastnit, neboť takový závěr může učinit pouze soud, a to na základě konkrétních okolností věci. V této souvislosti podotkl, že soud prvního stupně kontaktoval ošetřující lékařku obviněného, která sdělila, že obviněný schopen účasti na hlavním líčení byl. Ve vztahu k námitkám k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru obviněný v dovolání pouze opakuje stejnou námitku, kterou se hájil po celé trestní řízení, a to, že o uloženém trestu zákazu činnosti nevěděl. Přitom trestní příkaz, kterým mu byl trest zákazu činnosti uložen, byl obviněnému doručen do datové schránky dne 6. 9. 2021, kdy se obviněný do datové schránky přihlásil. Podle státního zástupce je navíc dovolání po obsahové stránce téměř totožné s obhajobou obviněného v předcházejícím řízení, přičemž oba soudy na uplatněné námitky reagovaly a řádně se s nimi vypořádaly. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Jestliže dovolatel ve svém podání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Uvedené ustanovení je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je potřebné uvést, že z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uplatněný dovolací důvod významná otázka, zda soud prvního stupně mohl dne 15. 2. 2022 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. V návaznosti na shora uvedené je nutno konstatovat, že podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle jeho odst. 2 se hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného může provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom
a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
12. Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř. Pro úplnost lze dodat, že odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
13. Jestliže obviněný v podaném dovolání soudu prvního stupně vytkl, že tento konal hlavní líčení dne 15. 2. 2022 v jeho nepřítomnosti i přes jeho omluvu a projev vůle se ho účastnit a uplatnit tak právo na obhajobu, čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (obviněný uvádí čl. 36 odst. 1 Listiny), nemohly takové výtky obstát ani před dovolacím soudem. V plné shodě s odvolacím soudem i se státním zástupcem je třeba zopakovat, že obviněný byl k hlavnímu líčení konanému výše uvedeného dne řádně a včas předvolán. Obviněný věděl o dni konání hlavního líčení. Stejně tak byl i poučen o tom, že za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. lze hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti. Obviněný požádal o odročení hlavního líčení a vyslovil svůj nesouhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, což také doložil rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti. Tyto úkony, které obviněný učinil, považoval za dostatečné pro své následné nedostavení se dne 15. 2. 2022 v 9.00 hodin k hlavnímu líčení u Okresního soudu Praha-východ, který projednával jeho trestní věc vedenou u něj pod sp. zn. 2 T 146/2021. Dále je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně několika dotazy zjišťoval důvodnost omluvy obviněného a na základě sdělení lékařky (viz č. l. 68), která uvedla, že obviněný „je schopen účasti u soudních jednání“, ještě 11. 2. 2022 zaslal do datové schránky obviněnému sdělení, že podle lékařky je schopen soudního jednání a pracovní neschopnost není důvodem pro odročení hlavního líčení, což obviněný sám připouští, avšak argumentuje tím, že datovou schránku otevřel až v odpoledních hodinách dne 15. 2. 2022, po již proběhlém hlavním líčení. Velmi podrobně se totožnou námitkou zabýval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení – viz např. body 6.–9. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil, pro stručnost na ně odkazuje. Současně nelze pominout ani skutečnost zmíněnou státním zástupce v jeho vyjádření, vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 609/22, že předložení lékařské zprávy, byť konstatující, že obviněný je schopen účasti u hlavního líčení, nestačí pro závěr o neschopnosti obviněného účastnit se hlavního líčení, když takový závěr může na základě konkrétních skutečností učinit pouze soud. V předmětné trestní věci bylo navíc prokázáno, že obviněný byl dne 15. 2. 2022 schopen účasti u hlavního líčení .
14. Vzhledem k tomu, že nalézací soud omluvu obviněného neshledal důvodnou, usnesením podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že hlavní líčení, ke kterému se obviněný nedostavil, se bude konat v nepřítomnosti obviněného.
15. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud se se závěry nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil a námitky obviněného neshledal opodstatněnými. Rovněž již bylo zmíněno, že hlavní líčení je možné provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného jsou-li splněny všechny kumulativně stanovené podmínky. V ustanovení §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. jsou uvedeny podmínky formální, v návětě tohoto odstavce pak podmínky věcné (materiální). Kromě toho je předpokladem takového postupu i neexistence překážek podle §202 odst. 4 tr. ř. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v předmětné trestní věci bylo přípravné řízení vedeno jako zkrácené přípravné řízení podle §179a a násl. trestního řádu a dne 17. 12. 2021 bylo obviněnému sděleno podezření ve formě „záznamu o sdělení podezření“. Následně byl obviněný vyslechnut v procesním postavení podezřelého (č. l. 3–6). Formální podmínky pro možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného byly v dané věci bezpochyby naplněny, když je ze spisového materiálu zřejmé, že návrh na potrestání-jímž se zahajuje trestní stíhání (viz §314b odst. 1 tr. ř.) i trestní příkaz byly obviněnému řádně doručeny a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán [§202 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Orgány činnými v trestním řízení mu byla dána možnost se ke skutku, který je předmětem obžaloby (návrhu na potrestání), vyjádřit (takové možnosti však využil jen stručně – viz č. l. 3–6). Bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání. Podmínka, že obviněný měl možnost prostudovat spis [§202 odst. 2 písm. b) tr. ř.] se v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem neuplatní [viz rozh. č. 32/2012 Sb. rozh. tr. – „ hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného i ve zjednodušeném řízení před samosoudcem po podání návrhu na potrestání po zkráceném přípravném řízení (§314b a násl. tr. ř.), ale je zde nutné respektovat určité zvláštnosti, které se týkají takového způsobu řízení. Jedna z nich spočívá v tom, že v případě zkráceného přípravného řízení nemůže dojít ve smyslu §166 odst. 1 tr. ř. ke skončení vyšetřování, a proto obviněnému nelze ani umožnit, aby poté prostudoval spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování. Tato podmínka stanovená pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. se v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem neuplatní “].
16. Nedostavil-li se obviněný za výše popsaných okolností k hlavnímu líčení, soud prvního stupně nepochybil, konal-li hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Procesní postup tohoto soudu pro něj nemohl být ani překvapivý a ani nepředvídatelný, neboť na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti byl obviněný předem upozorněn (nutno též podotknout, že v trestním řízení v postavení obviněného nestál obviněný poprvé). Pokud jde o materiální podmínky , soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Jde zejména o to, zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu. V tomto směru je nutné zvážit důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, dosavadní stanovisko obviněného k věci a k opatřeným důkazům, způsob jeho obhajoby atd. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555–2556). S ohledem na konkrétní důkazní situaci, povahu a rozsah opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
17. Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). K uvedenému je nutno zmínit, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádějí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu (viz rozhodnutí č. 32/2012 Sb. rozh. tr., věta druhá).
18. Jak již bylo Nejvyšším soudem konstatováno shora, obviněný byl v předvolání k hlavnímu líčení upozorněn, že je lze provést i bez jeho přítomnosti. S ohledem na všechny skutečnosti zmíněné soudy nižších stupňů, nelze se ubránit tomu, že obviněný jednal způsobem, který vyvolává podezření o jeho snaze zmařit hlavní líčení. To vše za situace, kdy obviněný, který má v opise rejstříku trestů již 12 záznamů, jako zkušený pachatel a častý účastník soudních jednání, si musel být zřetelně vědom procesní možnosti soudu prvního stupně provést hlavní líčení bez jeho přítomnosti. Takový postup soudu proto není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Shora rozvedené konkrétní okolnosti posuzovaného případu proto dovolovaly učinit závěr, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Tudíž je třeba konstatovat, že dovolání obviněného k uvedenému dovolacímu důvodu bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nad rámec skutečností uvedených v bodě 8., je možno k předmětné trestní věci konstatovat, že jak soud prvního stupně (viz bod 3. rozsudku), tak soud odvolací (viz bod 8. usnesení) se totožnou námitkou obviněného, že „nevěděl o tom, že má uložen trest zákazu činnosti“, velmi podrobně zabývaly a Nejvyšší soud na jejich správné závěry pro stručnost odkazuje. Nad rámec úvah vyslovených soudy nižších stupňů Nejvyšší soud pouze poznamenává, že obviněnému byl trestní příkaz [Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 115/2021 ze dne 27. 8. 2021, který nabyl právní moci 15. 9. 2021], kterým byl vysloven trest zákazu činnosti – zákazu řízení motorových vozidel, ve vztahu k němuž se dovolatel dopustil v předmětné trestní věci přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, doručen do datové schránky, která, jak vyplývá z dokladů ve spise založených, byla zřízena pro obviněného jako fyzickou osobu. Tudíž argumentace obviněného u veřejného zasedání před odvolacím soudem, kde obviněný uváděl, že konkrétně datovou schránku s tímto rozhodnutím neotevřel a musel ji otevřít někdo jiný, lze označit za účelovou, a to navíc za situace, kterou ve svém usnesení zmiňuje soud druhého stupně, tj. skutečnost, že do téže datové schránky byla obviněnému doručena i výzva k zaplacení peněžitého trestu v celkové částce 60 000 Kč, který obviněný zaplatil [ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že se tak stalo 20. 10. 2021, téhož dne obviněný zaplatil rovněž náklady trestního řízení – č. l. 11, 12. Na písemnostech, kterými byl obviněný vyzván k zaplacení peněžitého trestu a nákladů trestního řízení je rovněž uvedeno, na základě kterého rozhodnutí se tak stalo, tudíž lze stěží uvěřit obviněnému, že zaplatí jako osoba znající trestní soudní řízení částku 62 000 Kč, aniž by se informovala z jakého titulu má tak činit].
20. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovoláních a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Současně považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 20. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu