Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.09.2022, sp. zn. 8 Tdo 682/2022 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.682.2022.1

sp. zn. 8 Tdo 682/2022-641 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání obviněného M. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 448/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 164/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá . Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný M. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu sestávajícímu se z 200 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené S. v., XY, IČ: XY, se sídlem XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Obviněný zaměřil odvolání proti všem výrokům napadeného rozsudku, státní zástupce odvoláním brojil toliko proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 448/2021, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve 100 denních sazbách, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku výše denní sazby činí na 400 Kč, peněžitý trest tak byl uložen v celkové výměře 40 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že jako předseda výboru S. v. XY, IČ: XY, se sídlem XY, v období od března 2014 do září 2015 neoprávněně a bez souhlasu S. v. XY vybíral z bankovního účtu č. XY vedeného na S. v. XY prostřednictvím svěřené platební karty finanční prostředky, a to - dne 17. 3. 2014 ve výši 5 000 Kč, - dne 21. 5. 2014 ve výši 10 000 Kč, - dne 15. 8. 2014 ve výši 30 000 Kč, - dne 2. 9. 2014 ve výši 5 000 Kč, - dne 8. 9. 2014 ve výši 20 000 Kč, - dne 9. 9. 2014 ve výši 5 000 Kč, - dne 11. 9. 2014 ve výši 30 000 Kč, - dne 22. 9. 2014 ve výši 15 000 Kč, - dne 3. 10. 2014 ve výši 30 000 Kč, - dne 13. 10. 2014 ve výši 30 000 Kč, - dne 21. 10. 2014 ve výši 20 000 Kč, - dne 23. 10. 2014 ve výši 1 000 Kč, - dne 23. 10. 2014 ve výši 9 000 Kč, - dne 4. 11. 2014 ve výši 5 000 Kč, - dne 6. 11. 2014 ve výši 5 000 Kč, - dne 8. 12. 2014 ve výši 5 000 Kč, - dne 23. 12. 2014 ve výši 15 000 Kč, - dne 9. 1. 2015 ve výši 4 000 Kč, - dne 30. 1. 2015 ve výši 30 000 Kč, - dne 6. 2. 2015 ve výši 10 000 Kč, - dne 10. 2. 2015 ve výši 4 000 Kč, - dne 27. 2. 2015 ve výši 3 000 Kč, - dne 16. 3. 2015 ve výši 5 000 Kč, - dne 16. 3. 2015 ve výši 3 000 Kč, - dne 23. 3. 2015 ve výši 1 000 Kč, - dne 23. 3. 2015 ve výši 5 000 Kč, - dne 21. 4. 2015 ve výši 8 000 Kč, - dne 30. 4. 2015 ve výši 1 000 Kč, - dne 22. 5. 2015 ve výši 12 000 Kč, - dne 26. 5. 2015 ve výši 20 000 Kč, - dne 12. 6. 2015 ve výši 4 000 Kč, - dne 27. 7. 2015 ve výši 9 000 Kč, - dne 28. 7. 2015 ve výši 2 000 Kč, - dne 10. 8. 2015 ve výši 3 000 Kč, - dne 17. 8. 2015 ve výši 1 000 Kč, - dne 14. 9. 2015 ve výši 10 000 Kč, - dne 14. 9. 2015 ve výši 5 000 Kč, - dne 21. 9. 2015 ve výši 2 000 Kč, - dne 22. 9. 2015 ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 384 000 Kč, které nebyly vedeny v pokladní knize a ohledně kterých nebyl předán žádný seznam evidovaných hotovostních plateb, kdy z těchto prostředků částku 282 451 Kč použil pro svou osobní potřebu, když ve prospěch účtu č. XY vedeného na S. v. XY zaslal dne 30. 10. 2015 částku ve výši 15 000 Kč, dne 28. 2. 2016 částku ve výši 7 000 Kč a dále ve prospěch účtu č. XY vedeného rovněž na S. v. XY v hotovosti vložil dne 26. 2. 2016 částku ve výši 108 000 Kč a dne 12. 5. 2016 částku ve výši 156 492 Kč, čímž S. v. XY, IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 282 451 Kč. 4. Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný M. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro nyní projednávaný skutek, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo poškozené S. v. XY odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, z jehož podnětu byl napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2019, sp. zn. 31 To 438/2018, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o nároku poškozeného S. v. XY na náhradu škody. Citovaný rozsudek byl z podnětu odvolání obviněného, které zaměřil proti všem jeho výrokům, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 31 To 455/2019, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 164/2017, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o nároku poškozeného S. v. XY na náhradu škody. Proti posledně zmíněnému rozhodnutí podal obviněný odvolání, které bylo podle §256 tr. ř. usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1056/2020, byly z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 31 To 126/2020, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 164/2017, zrušeny a současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Liberci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po vrácení věci soudy nižších stupňů rozhodly způsobem, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 448/2021, podal obviněný M. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny pojmové znaky přečinu zpronevěry pro nedostatek objektivního útoku na právem chráněný zájem. 6 . Měl za to, že soud prvního stupně postupoval správně, když ze skutku vypustil nakládání s prostředky, které byly použity pro účely konkrétních oprav, a snížil tak rozsah způsobené škody, nesprávně však dospěl k závěru, že v ostatních případech se přečinu zpronevěry dopustil. Zopakoval, že SVJ mělo stanovy, které otázku nakládání s prostředky nikterak neupravovaly, SVJ nemělo správce ani speciální místnost, v níž by byly písemnosti a finanční prostředky uloženy, proto je měl jako předseda SVJ ve svém bytě pod dohledem, oddělené však od ostatních prostředků. Pokud tedy nebylo žádnou právní úpravou, smlouvou ani stanovami vymezeno, jak má s prostředky nakládat, nemohl se svým jednáním dopustit protiprávního jednání. Veškeré prostředky po skončení funkce předsedy odevzdal nastupující předsedkyni SVJ. Soudy nižších stupňů tak podle jeho názoru nevyhověly požadavku Nejvyššího soudu, nezabývaly se podrobně otázkou subjektivní stránky přečinu zpronevěry a pouze paušálně dospěly k závěru, že obviněný se jednání dopustil. Jednání spočívající v tom, že měl zpronevěřit finanční prostředky SVJ bez možnosti kontroly ze strany SVJ, nebylo prokázáno. Obviněný nesouhlasil s tvrzením soudu, že ačkoliv stanovami nebyl stanoven způsob nakládání s prostředky, odchýlil se při něm od běžné praxe. Upozornil, že stejně jako on nakládala s finančními prostředky i bývalá místopředsedkyně výboru a předseda. Obviněný mínil, že jeho postup je postupem zcela běžným, je v souladu s právní úpravou i stanovami, které po čas výkonu funkce obviněným hotovostní platby žádným způsobem nelimitovaly ani neupravovaly, nadto byly výběry kartou jedinou možností, jak získat finanční prostředky a využít je pro potřeby SVJ po zániku funkce předchozího předsedy a místopředsedkyně z důvodu jejich odstěhování. K tomu upozornil na výpověď předchozí místopředsedkyně, která potvrdila, že SVJ mělo k dispozici účet u ČSOB, ke kterému byla vydána platební karta pro účely hotovostních transakcí, přičemž s touto kartou byl oprávněn nakládat předseda, což se také běžně dělo. Dále uvedl, že není pravdou, že by s ostatními členy neprobíral výsledky hospodaření a neinformoval je o plánované ceně provedených oprav. Obviněný si záznamy vedl a měl přesný přehled o finančním stavu SVJ. Tyto přehledy prezentoval na shromáždění a elektronicky je uložil na společný e-mail. Členové tedy nebyli vyloučeni z kontroly. Konstatoval také, že je finančně zajištěný a neměl důvod si přilepšovat výběrem prostředků SVJ. Dodal, že vedl přehledovou tabulku výběrů a výdajů, která je součástí spisového materiálu a která potvrzuje, že všechny nevyčerpané prostředky byly vráceny na účet SVJ v plné výši, k jejímu obsahu však nebylo vůbec přihlédnuto. Po skončení své funkce shromáždil veškeré písemnosti a zadokumentování všech bankovních operací a tyto předal nové předsedkyni, která však spolu s místopředsedou odmítla podepsat předávací protokol, a to bez uvedení důvodů či výhrad k předané dokumentaci. Naopak došlo ke ztrátě některých listin, které pak musel obviněný dokládat znovu. Také zdůraznil, že byl zrušen společný e-mailový účet SVJ, na němž byla uložená dokumentace SVJ, a to bez řádného souhlasu shromáždění. Obviněný znovu zdůraznil, že celá situace je pouhou snahou členů SVJ o diskreditaci jeho osoby. Setrval na svém stanovisku, že si žádné finanční prostředky nepřisvojil a žádný takový úmysl neměl. 7. Rovněž výrok o náhradě škody dovolatel považoval za nedůvodný a nepřezkoumatelný. V dané souvislosti vyjádřil přesvědčení, že již ničeho poškozené nedluží a že nikde není jasně vyčísleno, jak byla zjištěna výše údajně způsobené škody a za co měla škoda vzniknout. Závěrem dovolatel vytkl způsob hodnocení důkazů, měl za to, že nebyly řádně provedeny důkazy obsahem listin, případně k jejich obsahu nebylo přihlédnuto, a soudy se nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků. Uvedeným postupem tak došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces a nedůvodnému odsouzení. Měl za to, že S. v. jednotek podalo trestní oznámení v rozporu s principem ultima ratio tak, aby orgány činné v trestním řízení nahradily nedostatečnou důkazní situaci pro vymáhání smyšlené škody. 8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 448/2021, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 1 T 164/2017, za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně podotkla, že dovolatel nesprávně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který bylo ve znění účinném do 31. 12. 2021 možné uplatnit z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž tento důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně je s účinností od 1. 1. 2022 v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový dovolací důvod, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, proto je třeba v rámci dovolacích námitek zvažovat, zda jimi dovolatel nenaplnil i nový dovolací důvod. Státní zástupkyně po připomenutí smyslu dovolacího řízení v souvislosti s teoretickým výkladem nového dovolacího důvodu dospěla k závěru, že námitky obviněného je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zpochybňuje-li učiněná skutková zjištění, a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud namítá, že jeho odsouzení pro přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku koliduje se zásadou subsidiarity trestní represe. 10. Státní zástupkyně připomněla dosavadní řízení a rozhodnutí Nejvyššího soudu o posledně podaném dovolání obviněného, které obsáhle rekapitulovala. Poznamenala, že Nejvyšší soud soudu prvního stupně uložil, aby se znovu zabýval otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke všem postupně vybíraným částkám a aby vyložil, proč i ve vztahu k těm finančním prostředkům, jimiž byly prokazatelně uskutečněny platby ve prospěch společenství, byl obviněný uznán vinným, a co svědčí ve prospěch závěru o jeho úmyslu se svěřenými prostředky naložit v rozporu s účelem jejich svěření. Státní zástupkyně k tomu uvedla, že nalézací soud dokazování v požadovaném rozsahu doplnil a na základě doplněného dokazování upravil skutková zjištění v tom směru, že obviněný způsobil poškozené škodu nikoli ve výši 384 000 Kč, ale ve výši 282 451 Kč. Měla tak za to, že nalézací soud se řádně vypořádal s tím, jaké finanční prostředky byly na opravy a údržbu domu z prostředků S. v. jednotek vynaloženy. Částka, v jejíž výši způsobil škodu, nemůže být spojena s žádnou potřebou, která by měla souviset se správou nebo údržbou domu a kterou by bylo nutné vynaložit nebo případně očekávat její vynaložení, neboť žádné další významné opravy plánovány nebyly. Uzavřela, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru, že pokud dovolatel vybral peníze z předmětného bankovního účtu, odňal je tím z dispozice společenství, a to bez souvislosti se správou domu, k čemuž ale oprávněn nebyl. K postupnému vracení uvedené částky pak došlo až na základě aktivity členů společenství, přičemž postupné hrazení již vzniklé škody nasvědčuje tomu, že uvedené finanční prostředky byly mimo dispozici obviněného a jejich vrácení tedy záviselo na nejistých budoucích okolnostech. Danému záměru obviněného koresponduje také to, jak vůči vlastníkům jednotek mlžil ohledně nakládání se společnými prostředky, neboť jim bránil nahlížet do účetních knih a dokladů. Finanční prostředky společenství tak obviněný podle státní zástupkyně nespravoval řádně a přisvojil si je, nevyužil je k účelům, pro které mu byly svěřeny. 11. Pokud jde tedy o námitky proti skutkovým zjištěním, ty obviněný založil na své vlastní od soudů diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování, soudy však důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, neporušily ani pravidlo in dubio pro reo. V posuzované věci byly podle státní zástupkyně splněny také veškeré podmínky stanovené hmotným a procesním právem pro to, aby byl obviněný uznán vinným přisouzeným trestným činem, a nebylo možno aplikovat ani zásadu subsidiarity trestní represe. Konstatovala, že smyslem trestního řízení není jen saturace škody poškozenému, ale též zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání jejich pachatelů. 12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 13 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 14 . Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Ve shodě se státní zástupkyní nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 31. 5. 2022, výslovně odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny pojmové znaky přečinu zpronevěry, čímž evidentně brojil proti nesprávné právní kvalifikaci skutku. Z uvedeného plyne, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze se však opodstatněně domnívat, že by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které je svou formulací shodné s formulací obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného, která byla založena na odlišných skutkových zjištěních, než jaká učinily soudy nižších stupňů (dovolatel vytýkal nesprávný postup při provedení dokazování), je namístě v souladu s názorem státní zástupkyně tuto část dovolacích námitek podle nového znění trestního řádu podřadit i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný dovolací důvod specifikuje konkrétní situace, za nichž je možno námitky proti skutkovým zjištěním uplatnit. 15 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, je-li naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Pod tento dovolací důvod je s jistou dávkou benevolence možno podřadit námitky obviněného, že soud prvního stupně provedl důkazy takovým způsobem, který neodpovídal povinnostem při provádění důkazů, neprovedl řádně důkazy obsahem listin, respektive k jejich obsahu nepřihlédl, nezabýval se rozpory ve výpovědích svědků, a proto důkazy nesprávně hodnotil, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z obsahu dovolání se pak podává, že obviněný nesouhlasil se závěrem, že se odchýlil od běžné praxe způsobu nakládání s finančními prostředky S. v. jednotek, že by ostatní vlastníky a členy společenství vyloučil z kontroly provedených plateb, a dále s odkazem na jím vedenou přehledovou tabulku výběrů/výdajů zdůraznil, že všechny nevyčerpané prostředky byly na účet společenství vráceny v plné výši, přičemž měl za to, že k této tabulce nebylo ze strany soudů vůbec přihlédnuto. 16 . Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil, neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 10–13, body 23.–30. rozsudku nalézacího soudu, str. 6–10, body 12.–14. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Předně je nutno podotknout, že dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se již dříve, zejména pak v úplnosti po zrušení a vrácení věci k novému projednání Nejvyšším soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1056/2020) zcela logicky a přesvědčivě vypořádal v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně, jakož i soud odvolací v nyní dovoláním napadeném rozsudku, a to zcela v intencích závěrů vyslovených ve zmíněném kasačním usnesení Nejvyššího soudu. Námitky obviněného nejsou s to jakkoliv otřást již ustálenými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která i Nejvyšší soud považuje za logická a správná. Proto postačuje, že se dovolací soud vypořádá s uplatněnými výhradami obviněného a ve zbytku může v celém rozsahu odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup nejen odvolacího, ale zejména pak dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 17 . S ohledem na uvedené lze proto ve stručnosti toliko odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly, nelze přisvědčit ani tvrzení, že by soudy neprovedly či nepřihlédly k tabulce výběrů/výdajů (č. l. 492) předložené obviněným, když opak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (bod. 20., 21. na str. 9 rozsudku nalézacího soudu, bod 13. na str. 7 rozsudku odvolacího soudu) a je evidentní, že oba soudy skutečnosti v tabulce obsažené přijaly, vzaly za prokázané, že obviněný nevyužité finanční prostředky S. v., které vybral z jejího účtu, na účet společenství později vrátil, pouze těmto skutečnostem přisoudily jiný význam z hlediska právního posouzení, než jaký jim přisuzoval dovolatel, jak bude rozebráno níže. Soudům nižších stupňů nelze ničeho vytknout, ani pokud jde o závěr, že se obviněný odchýlil od běžné praxe způsobu nakládání s finančními prostředky S. v. jednotek. K tomu lze ve stručnosti připomenout výpověď svědkyně P. O., účetní, která uvedla, že faktury za provedené práce bývají zpravidla hrazeny bezhotovostně, a výpověď svědkyně V. H., která uvedla, že kartou byly zpravidla hrazeny jen malé nákupy např. v obchodech se stavebninami. Tvrzení obviněného, že potřebě hotovostních plateb odpovídala nemožnost manipulace s penězi na účtu společenství, neboť k tomu bylo třeba dvou disponentů, bylo taktéž vyvráceno. Obviněnému nic nebránilo v tom, aby nechal zřídit druhý podpisový vzor pro místopředsedu výboru u banky, přičemž mimo jiné ze zápisů ze schůzí i z výpovědi svědka M.K., který byl až do 2. 11. 2015 druhým členem společenství, bylo prokázáno, že obviněný nečinil žádných kroků k řešení této situace, k doplnění výboru na tři členy a ke zřízení dispozičních práv u banky pro druhou osobu (v podrobnostech viz bod 25., 28. na str. 11, 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 14. na str. 9, 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejen výpověďmi svědků, ale i zápisy ze schůzí bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný ostatním vlastníkům nepředkládal veškeré dokumenty, které by umožňovaly vlastníkům jednotek kontrolu správy majetku S. v. obviněným, a to opakovaně ani na jejich vyžádání, jak vyplynulo i ze zápisů ze shromáždění, absolutně pak nebyli schopni zjistit zůstatek v pokladně, kterou vedl obviněný u sebe doma. Ani obviněný nebyl schopen na dotaz soudu vysvětlit, proč v žádném zápisu shromáždění, předávacím protokole ani finanční zprávě zaslané v únoru 2016 e-mailem ostatním společníkům (č. l. 560) není uveden konkrétní zůstatek v pokladně. Obviněný pak při svém výslechu v hlavním líčení sám přiznal, že si nepamatuje, zda mohli vlastníci nějak zjistit zůstatek v pokladně. 18. Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že ani Nejvyšší soud neměl již ve svém předcházejícím rozhodnutí o dovolání obviněného pochybnosti o tom, že obviněný nespravoval finanční prostředky S. v. jednotek řádně a že vlastníkům jednotek zabránil v tom, aby se mohli seznámit s tím, jak majetek společenství spravuje. Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí o dovolání obviněného akcentoval nutnost prokázání skutečnosti, zda obviněný, alespoň zčásti, nepoužil vybrané finanční prostředky v souvislosti se správou domu. Proto nalézacímu soudu uložil, aby se znovu zabýval otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke všem postupně vybíraným peněžním prostředkům, aby přesvědčivěji vyložil, proč i ve vztahu k těm peněžním prostředkům, jimiž byly prokazatelně uskutečněny platby ve prospěch S. v., byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry, a co svědčí ve prospěch závěru o jeho úmyslu se svěřenými peněžními prostředky naložit v rozporu s účelem jejich určení. V této souvislosti byly relevantní především ty částky, u nichž bylo výpovědí obviněného i listinami doloženo, že je uhradil v souvislosti s opravami ve prospěch S. v., a to částku 30 000 Kč, kterou takto uhradil dne 9. 12. 2014 (viz pokladní doklad na č. l. 241), částku 42 359 Kč, kterou uhradil dne 31. 12. 2014 (faktura na č. l. 244), a dále nejméně částku 26 689 Kč, kterou uhradil v době od 14. 10. 2015 (16 908 Kč – faktura na č. l. 245, 6 201 Kč – faktura na č. l. 248, 3 080,66 Kč – pokladní doklad na č. l. 310 a 500 Kč – pokladní doklad na č. l. 312). Uvedenému pokynu nalézací soud zcela vyhověl, když doplnil dokazování mimo jiné o opakovaný výslech obviněného, zaměřený na objasnění toho, jakým způsobem využil vybrané finanční prostředky společenství, tedy zda je alespoň v části užil ve prospěch společenství, obviněný pak byl schopen doložit, že finanční prostředky v celkové výši 101 549,39 Kč vynaložil ve prospěch S. v. jednotek v souvislosti s opravami, rovněž doložil tabulku, z níž vyplynulo, že zbylé finanční prostředky ve výši 282 451 Kč, které vybral způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a které v souvislosti s opravami ve prospěch společenství nevynaložil, postupně ve čtyřech splátkách vrátil. Obviněný též tvrdil, že částka 300 000 Kč byla hotovostní záloha na opravy v letech 2014, 2015 a částečně 2016. Nalézací soud své další dokazování proto zaměřil na objasnění skutečnosti, zda byla taková hotovostní záloha potřebná, především zda byly v plánu opravy, které by takovou zálohu vyžadovaly či opodstatňovaly. Plán oprav na rok 2014 a 2015 obviněný nebyl schopen předložit, ze zápisů ze schůzí shromáždění, neschváleného plánu oprav na rok 2016 i z výslechu svědka M.K. a B. H. nevyplynulo nic, co by opodstatňovalo potřebu hotovostní rezervy ve výši cca 300 000 Kč (v podrobnostech viz odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů). Pominout nelze ani čl. VII odst. 3 písm. k) stanov, podle něhož veškeré výdaje spojené se správou a údržbou domu přesahující částku 50 000 Kč muselo schválit shromáždění, obviněný by tak výdaje několikanásobně přesahující takovou částku činit bez schválení nemohl, vedení finanční hotovosti ve statisícových částkách tak nebylo potřebné, dokonce bylo zbytečné, jak výstižně poukázal odvolací soud. Nadto je třeba poznamenat, že v souladu se stanovami při neúplném výboru a neschváleném plánu oprav obviněný měl právo nakládat s penězi pouze v rámci oprav havárií, nikoliv v rámci oprav běžných, tudíž ho nic neopravňovalo k tomu, aby držel hotovostní zálohovou rezervu ve výši stovek tisíc korun. 19. Nejvyšší soud proto konstatuje, že skutková zjištění soudů (i přes jistou chaotičnost v popisu skutku) jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněný takto uplatněný dovolací důvod založil na výtce, že si žádné finanční prostředky nepřisvojil a všechny společenství vrátil, že tedy ani žádný takový úmysl neměl. Soudy nižších stupňů tak podle jeho názoru nevyhověly požadavkům Nejvyššího soudu, nezabývaly se podrobně otázkou subjektivní stránky a pouze paušálně dospěly k závěru, že se jednání dopustil. 21. V obecné rovině lze s ohledem na povahu námitek dovolatele opětovně připomenout, že přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla proto, aby s věcí nakládal určitým způsobem s tím, že se nevyžaduje, aby osoba, která svěřila věc pachateli, byla jejím vlastníkem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc poskytnuta do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit vlastníka nebo jinou oprávněnou osobu z dispozice s věcí. Přisvojením svěřené věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není však rozhodné, jak poté pachatel skutečně nakládá s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena. Způsobenou škodou u trestného činu zpronevěry je celá skutečná hodnota zpronevěřené věci, kterou si pachatel neoprávněně přisvojil (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007–2010). 22. U přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). Pokud jde o zavinění u následku (účinku) spočívajícího ve způsobení větší škody podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, pak postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. 23 . Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že obviněný jako předseda výboru S. v. XY v období od března 2014 do září 2015 neoprávněně a bez souhlasu tohoto S. v. vybíral z bankovního účtu č. XY vedeného na S. v. XY prostřednictvím svěřené platební karty finanční prostředky, a to konkrétně ve dnech a výši specifikovaných ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, celkem ve výši 384 000 Kč, které nebyly vedeny v pokladní knize a ohledně kterých nebyl předán žádný seznam evidovaných hotovostních plateb, přičemž z těchto prostředků částku 282 451 Kč použil pro svou osobní potřebu. 24. Není třeba se opětovně zabývat tím, zda byly předmětné finanční prostředky vůči obviněnému věcí cizí a zda je obviněný spravoval řádně, když tyto skutečnosti považoval Nejvyšší soud za prokázané a správně posouzené již v rámci předcházejícího dovolacího řízení, v němž uzavřel, že finanční prostředky vůči obviněnému byly věcí cizí, řádně je nespravoval a ostatním vlastníkům jednotek zabránil v tom, aby se mohli seznámit s tím, jak majetek spravuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1056/2020). Otázkou však zůstalo, zda a v jakém rozsahu si obviněný předmětné finanční prostředky úmyslně přisvojil, či zda je použil v souladu s účelem jejich svěření. Nutno zdůraznit, že obviněnému byla svěřena dispozice s finančními prostředky S. v. za dodržení podmínek stanovených stanovami společenství a směl je použít toliko k účelům spojeným se správou a údržbou předmětné společné nemovitosti. Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci obviněného kladl důraz na nutnost bližšího objasnění způsobu využití obviněným prostřednictvím platební karty vybraných finančních prostředků a jeho potenciální souvislosti se správou domu. Nalézací soud tomuto požadavku vyhověl a po doplněném dokazování dospěl k závěru, že obviněný z vybraných finančních prostředků použil ve prospěch společenství v souvislosti se správou domu částku v celkové výši 101 549,39 Kč, tuto částku proto nepovažoval soud za zpronevěřenou a nezahrnul ji do výše způsobené škody. Podle zjištění soudů, v jejichž postupu při hodnocení důkazů dovolací soud neshledal žádného pochybení, však obviněný zbylé vybrané prostředky ve výši 282 451 Kč v souvislosti se správou domu nevyužil. Tyto prostředky toliko vybral platební kartou a držel je v hotovosti, přičemž soudům tvrdil, že je měl uschovány doma v pokladně odděleně od svých vlastních prostředků, o čemž však ostatní vlastníky jednotek neinformoval, neinformoval je ani o tom, jaký je zůstatek v této tvrzené pokladně. Obviněný ani ve své finanční zprávě za leden a únor roku 2016 v e-mailu zaslaném členům společenství (č. l. 560) neuvedl stav pokladny, ale pouze stav běžného a spořicího účtu, přestože většina finančních prostředků společenství se měla nacházet právě v pokladně vedené obviněným u něj doma. Vlastníci jednotek tak neměli možnost se se stavem této pokladny seznámit, prakticky ani nemohli vědět o její existenci a případně se v ní uložených finančních prostředků jakkoliv domáhat či prokázat, že se jedná o finanční prostředky společenství. Již z uvedeného je evidentní, že obviněný vybrané finanční prostředky společenství odebral z dispozice S. v. a fakticky vyloučil společenství z možnosti s těmito prostředky nakládat nebo kontrolovat jejich pohyb. Vrácení prostředků zpět do působnosti S. v. bylo na libovůli obviněného, jak správně poznamenal odvolací soud. Tvrzení obviněného, že tyto prostředky držel v hotovosti z důvodu potřeby hotovostní rezervy, bylo provedeným dokazováním rovněž vyvráceno. S ohledem na skutečnost, že podle čl. VII odst. 3) písm. k) stanov patří výlučně do působnosti shromáždění S. v. rozhodování o právech a majetkových hodnotách převyšujících částku 50 000 Kč, lze považovat držení hotovosti obviněným v částce několikanásobně tuto částku převyšující za zcela zbytečné. Ze stanov společenství, konkrétně čl. VII. odst. 3) písm. d), se rovněž podává, že do výlučné pravomoci shromáždění náleží rozhodování o opravách společných částí domů. Obviněný bez schválení shromáždění nebyl oprávněn začít s žádnými opravami. Z listinných důkazů pak bylo zjištěno, že ke schválení plánu oprav v době, kdy byl obviněný předsedou výboru, nedošlo. Obviněný tak byl oprávněn nakládat s penězi pouze v rámci oprav havárií, navíc bez schválení shromáždění pouze do částky 50 000 Kč, jak již bylo zdůrazněno. Nic proto neodůvodňovalo jakoukoliv potřebu držení tak vysoké hotovostní rezervy. Ani z neurčitých odkazů na plány oprav, které nebyly obviněným předloženy, v zápisech ze schůzí, ani z výpovědí svědků, především svědka M. K., který byl po značnou dobu výkonu předsednictví obviněným místopředsedou výboru, nevyplynulo, že by se měla chystat oprava vyžadující hotovostní zálohu ve výši sta tisíc korun. Soudy se vypořádaly rovněž s tvrzením obviněného, že nemohl s finančními prostředky nakládat jinak než hotově, případně platební kartou, z důvodu, že dispozice s finančními prostředky na účtu společenství byla podmíněna dvěma disponenty k právům účtu, přičemž po odstěhování V. H. bylo toto znemožněno. Obviněnému nic nebránilo v tom, aby učinil kroky k doplnění výboru na stanovený počet členů a ke zřízení práv k účtu další osobě. Závěr o tom, že obviněný finanční prostředky společenství v hotovosti nedržel toliko za účelem jejich využití v souladu s účelem jejich svěření, tedy využití ve prospěch společenství v souvislosti se správou domu, zejména opravami, ale že je držel v úmyslu si je přisvojit, což také učinil, vyplývá rovněž ze skutečnosti, že obviněný s vrácením finančních prostředků na účet společenství začal až v době, kdy se o finanční stav společenství začali výrazně zajímat ostatní členové společenství, ačkoliv ani po výzvách členů společenství na stav financí jim obviněný nesdělil, že část finančních prostředků S. v. drží v hotovosti u sebe doma (viz např. již zmiňovaná finanční zpráva za leden a únor roku 2016 na č. l. 560). Za podstatnou považuje Nejvyšší soud skutečnost, že obviněný finanční prostředky společenství nevrátil všechny ke dni skončení jeho funkce jako předsedy výboru, tj. ke dni 6. 3. 2016, ale vracel je postupně, přičemž poslední z nich, tj. částku 156 492 Kč, vrátil až ke dni 12. 5. 2016. Nutno zdůraznit, že pokud by měl obviněný vybrané finanční prostředky S. v. v pokladně vedené odděleně od svých prostředků, pak by v případě, kdy tyto v souvislosti se správou domu společenství nevyužil, měl mít tyto po celou dobu k dispozici, logicky by je pak vrátil všechny najednou, a to nejpozději ke dni skončení své funkce, nikoliv postupně v různých částkách a konečně až více než dva měsíce po skončení své funkce. Tvrzenému držení finančních prostředků společenství odděleně a jejich nevyužívání v rozporu s účelem jejich svěření tak zcela neodpovídá způsob jejich navrácení společenství ze strany obviněného, potřebě držení vysoké hotovostní rezervy neodpovídají ani zjištění ve vztahu k plánovaným opravám. Ze všech výše uvedených skutečností podrobněji rozvedených v úvahách soudů nižších stupňů předestřených v odůvodnění jejich rozhodnutí, nikoliv snad pouze ze skutečnosti, že měl obviněný finanční prostředky společenství u sebe doma, jak odvolacímu soudu vytýkal dovolatel, soudy správně dovodily, že obviněný úmyslně zpronevěřil finanční prostředky poškozeného S. v. 25. Jde-li o výši způsobené škody, dovolatel namítal, že veškeré finanční prostředky společenství vrátil, proto nemohla vzniknout žádná škoda. V této souvislosti lze připomenout, že u trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž dodatečné vrácení zpronevěřené věci, např. finančních prostředků, po dokonání trestného činu zpronevěry lze považovat toliko za náhradu škody. V případě obviněného byl přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dokonán posledním výběrem finančních prostředků z účtu společenství, který byl učiněn dne 22. 9. 2015, neboť výběry, jak již bylo uzavřeno, od počátku činil s úmyslem získání výlučné dispozice s finančními prostředky společenství za účelem jejich využití nikoliv v souladu s účelem svěření a ve prospěch společenství, ale podle vlastního uvážení ve svůj vlastní prospěch. Pro stanovení výše škody tak není rozhodné, že obviněný společenství tyto zpronevěřené prostředky později, a to postupně čtyřmi splátkami provedenými v říjnu 2015, únoru 2016 a květnu 2016, tedy až poté, co předmětný trestný čin dokonal, vrátil; takové vrácení lze považovat toliko za náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004). Za výši škody je tak třeba považovat částku 282 451 Kč, tedy peněžní prostředky, které z účtu společenství obviněný vybral, aniž je použil v souladu s účelem, pro který mu byly svěřeny. 26. Nutno uzavřít, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru o tom, že obviněný nakládal s částkou nejméně 282 451 Kč blíže nezjištěným způsobem v rozporu s účelem jejího svěření, a to nejméně v úmyslu nepřímém. Musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem na ochraně vlastnického práva společenství k finančním prostředkům, které mu byly svěřeny. Finanční prostředky společenství vybíral a nakládal s nimi v rozporu s účelem jejich určení bez jakéhokoliv souhlasu či vůbec vědomí společenství, čímž je fakticky vyloučil z dispozice s těmito prostředky a případně i možnosti prokázání, že se jedná o finanční prostředky ve vlastnictví společenství, přičemž jejich vrácení do dispozice vlastníka (společenství) záviselo na nejistých událostech. Obviněný proto naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, neboť soudy v jeho činu správně shledaly úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 27. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, na niž dovolatel taktéž upozornil, je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.). 28 . V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 29 . V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených. Výhradou této povahy se již zabýval odvolací soud a jeho závěry rozvedené pod bodem 16., zejména str. 14 a 15 rozsudku jsou zcela přiléhavé. Odvolací soud připomněl, že obviněný naplnil všechny formální znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výstižně upozornil na zjištěnou výši škody, ale i soustavnost, systematičnost a dlouhodobost jednání obviněného. Neopomněl také zmínit, že obviněný nakonec odčerpal všechny prostředky určené S. v., které byly určeny na provoz a údržbu domu, na provedení případných potřebných plateb. Správně se věnoval i okolnostem, za jakých obviněný přistoupil k navrácení finančních prostředků, že se tak stalo až v době, kdy již byl pod tlakem členů S. v., kteří se aktivně, opakovaně dotazovali na hospodaření S. v. a stav společných finančních prostředků. Jak uvedla státní zástupkyně, byl-li spáchán trestný čin, nemůže stát zásadně rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutu občanského nebo obchodního práva, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Za daných okolností tak o aplikaci subsidiarity trestní represe nelze reálně uvažovat. 30. Dovolatel rovněž brojil proti výroku o náhradě škody, který považoval za nedůvodný a nepřezkoumatelný, neboť měl za to, že již poškozenému S. v. XY všechno uhradil. S ohledem na skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 1 T 164/2017, obviněnému nebyla podle §228 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozenému společenství a poškozené společenství bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž na výroku o náhradě škody ničeho nezměnil ani Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 448/2021, nelze než předmětnou námitku považovat za zcela lichou. 31. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. 9. 2022 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu