ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.807.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 807/2022-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání obviněného M. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 50 To 98/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 33/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 2. 2022, č. j. 1 T 33/2020-489, byl obviněný M. L., nar. XY (dále též jen „obviněný M. L. mladší“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla rovněž uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 7 410 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se zbytkem svého nároku vůči tomuto obviněnému odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. K. a Z. K. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy vůči tomuto obviněnému odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně obviněný M. L., nar. XY (dále jen „M. L. starší“) podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal zažalovaný skutek. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, D. K. a Z. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči tomuto obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. L. mladší a poškození D. K. a Z. K. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, č. j. 50 To 98/2022-528, bylo nejprve podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání poškozeného Z. K. jako podané osobou neoprávněnou. Následně byl z podnětu odvolání obviněného M. L. mladšího rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 50 To 98/2022-537, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a výroku o odkazu poškozeného Z. K. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy vůči tomuto obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. L. mladší byl odsouzen podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let za současného vyslovení dohledu nad pachatelem. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem uhradil způsobenou škodu. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného D. K. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. L. mladší dopustil shora označených přečinů tím, že po předchozí domluvě obviněného M. L. staršího a poškozeného D. K. v přesně nezjištěné době, přibližně od 22:55 do 23:25 hodin dne 12. 10. 2019 v obci XY, na ulici poblíž rodinného domu číslo popisné XY a oploceného pomníku, obviněný M. L. mladší poškozeného D. K., udeřil více údery ruky sevřenou v pěst do obličeje, následně poškozeného šťouchal a udeřil do oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozený D. K. padl zády na dřevěný plot vzdálený cca 50 cm a následně se sesunul na travnatou zem, poté, když M. L. starší pomohl společně s poškozeným Z. K. D. K. se zvednout, když se pak poškozený D. K. vzdálil od dřevěného plotu směrem k obviněnému M. L. mladšímu, aniž by projevoval známky agrese vůči němu, obviněný M. L. mladší se rozběhl a kopl do hrudníku poškozeného D. K., který následně opět upadl na plot, který byl vzdálen jeden metr, a následně upadl na zem, čímž poškozený D. K. utrpěl dvojité zlomení oblouku lícní kosti vlevo (s mírným vpáčením úlomků), zlomení nosních kůstek, krevní výron měkkých tkání kolem pravého oka, pohmoždění měkkých tkání obličeje vlevo, oděrky na čele vpravo, oděrky dolního rtu, pohmoždění boltce levého ucha, pohmoždění předloktí oboustranně, přičemž na běžném způsobu života byl poškozený D. K. omezen bolestmi hlavy a předloktí, minimálně po dobu tří až čtyř týdnů konzumoval pouze tekutou stravu s bolestmi v místě lomných linií lícní kosti, nejméně po dobu čtyř týdnů ztíženým dýcháním, zákazem smrkání a nutností vyvarovat se pobytu v prašném prostředí po dobu cca jednoho měsíce, když délka poruchy fyzického zdraví poškozeného D. K. trvala nejméně tři týdny.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů rozhodovaly ve věci obou obviněných opakovaně. Poprvé byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 5. 2021, č. j. 1 T 33/2020-371, obviněný M. L. mladší uznán vinným v bodě 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu, a dále podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí expanzní krátké zbraně Ekol Botan, výrobní číslo XY. Následně bylo výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a 2 tr. ř. rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný M. L. starší podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by daný skutek spáchal on.
5. K odvolání obviněného M. L. mladšího byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2021, č. j. 50 To 171/2021-445, zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem 1) a podle §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo trestní stíhání tohoto obviněného pro daný skutek zastaveno. Taktéž byl k odvoláním obviněného M. L. mladšího, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a poškozených D. K. a Z. K. druhým usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2021, č. j. 50 To 171/2021-436, zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), výrocích o trestech a náhradě škody a ve zprošťujícím výroku. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, č. j. 50 To 98/2022-537, podal obviněný M. L. mladší prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dovolatel v úvodu svého podání vytkl extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy a rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu plynoucí z velmi stručného a vágního odůvodnění ve vztahu k uplatněným odvolacím námitkám. Konstatoval, že byl odsouzen za skutek, který nebyl prokázán provedenými důkazy. V rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že zranění měl poškozenému D. K. způsobit více údery ruky sevřené v pěst do obličeje. Z žádného důkazu však nevyplývá, že by měl dát poškozenému úder rukou do obličeje, natož pak více. Přitom zranění poškozeného se nacházelo v obličejové části. V řízení nebyla postavena najisto především otázka, kdo incident vyvolal, a kdo se tedy v úvodní fázi ocitl v pozici útočníka a kdo v pozici obránce. Na průběh skutkového děje nelze usuzovat pouze z toho, že následně existovalo zranění poškozeného, když ani není zřejmé, zda bylo způsobeno v rámci posuzovaného konfliktu. Podle názoru dovolatele mohl být útok zahájen ze strany poškozeného D. K., čemuž může nasvědčovat jeho značná opilost, skutečnost, že v dané době byl bojovníkem MMA, i jeho předchozí výhrůžky obviněnému M. L. staršímu. Dovolatel věnoval značnou pozornost také hlavnímu usvědčujícímu důkazu, tj. výpovědi svědkyně A. O. Zdůraznil, že tato neviděla úvodní část skutkového děje. Pokud tedy soud neuvěřil ani obviněným L. ani poškozeným K. nelze danou část nahrazovat domněnkami či spekulacemi. Soudy se navíc nezabývaly zásadní otázkou, jakou část děje svědkyně viděla a jakou nikoliv.
8. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím ve zranění poškozeného D. K., které mělo být způsobeno nejméně dvěma údery pěstí do obličeje. Připomenul, že svědkyně A. O. pozorovala pouze to, jak útočník poškozeného šťouchl do ramene a poté kopl do hrudi, žádný úder do obličeje popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku však neviděla. Z její výpovědi proto nelze vycházet co do způsobu ani rozsahu vedeného útoku. Nadto svědkyně se při svém výslechu na policii striktně vyjádřila tak, že by nikoho z účastníků konfliktu nepoznala, proto jí nebyly předloženy žádné fotografie k identifikaci. Následně však při svém výslechu před soudem mimo hlavní líčení (po dvou letech od události) označila na fotografiích dovolatele, což vzbuzuje další pochybnosti. Dovolatel nesouhlasil ani s hodnocením nalézacího soudu ohledně údajných výkřiků. Svědkyně se domnívala (nebyla si však jistá), že první z nich vycházel od stejné osoby jako ten druhý, nicméně byl jiný. Mohl být tudíž způsoben úlekem, bolestí nebo jinou okolností. Pouze z této skutečnosti tak soud nemohl přijmout závěr o průběhu skutkového děje ani o formě úmyslu ve vztahu ke škodlivému následku. Ke zranění poškozeného D. K. dovolatel poznamenal, že mohl být způsoben i jiným mechanizmem, např. samovolným pádem v důsledku jeho značné opilosti, což nevyloučil ani znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Dále připomenul, že svědkyně A. O. neviděla ani vznik zranění poškozeného Z. K., byť tento měl utrpět otřes mozku (s bezvědomím) a za takové situace mohl jen stěží pomáhat druhému poškozenému na nohy. Jeho napadení tedy nebylo vůbec prokázáno, a lze proto usuzovat, že zranění mu bylo způsobeno až po odchodu dovolatele a obviněného M. L. staršího.
9. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel ještě zopakoval, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nebyl bez důvodných pochybností prokázán, k tomu v podrobnostech poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména k principu in dubio pro reo . Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, č. j. 50 To 98/2022-537, a přikázal tomuto soudu předmětnou věc znovu projednat a rozhodnout.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že dovolatel pouze opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se již soudy obou stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje ve světle judikatury Nejvyššího soudu neopodstatněnost dovolání. Státní zástupce se v plném rozsahu ztotožnil jak s učiněnými skutkovými zjištěními, tak s právní kvalifikací posuzovaného jednání dovolatele. Z tohoto důvodu se k daným otázkám již konkrétně znovu nevyjadřoval a v podrobnostech odkázal na příslušné pasáže rozhodnutí soudu prvního stupně. Neztotožnil se ani s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) nepovažoval za pochybení, když soud reagoval na odvolací námitky odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž bylo na dané výhrady reagováno. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože svůj mimořádný opravný prostředek podal dne 29. 7. 2022 (č. l. 561), tedy po novelizaci trestního řádu a dalších předpisů zákonem č. 220/2021 Sb., je zřejmé, že právě uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho původním znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž konkrétní obsah jím vznesených námitek vesměs odpovídá nově formulovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
14. Obviněný ve svém podání brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, s nimiž se nemohl ztotožnit. Vyčítal jim tedy způsob, jakým hodnotily provedené důkazy a jaké závěry na tomto základě učinily. Argumentoval tím, že z žádného z provedených důkazů nevyplývají údery do obličeje poškozeného D. K., jimiž muselo být způsobeno jeho zranění popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti zdůrazňoval, že klíčová svědkyně A. O. neviděla začátek konfliktu, včetně jakéhokoliv úderu do obličeje, a z tohoto důvodu jsou závěry soudů ohledně této úvodní části střetu založeny pouze na domněnkách a spekulacích, když podle názoru dovolatele nelze postavit na jisto, kdo předmětnou fyzickou potyčku vyvolal, tedy kdo byl na začátku v pozici útočníka a kdo se bránil. Takto vystavěné výhrady lze formálně podřadit pod prvou alternativu shora citovaného dovolacího důvodu, nicméně v daném případě je nelze považovat za opodstatněné.
15. Dovolateli je možno přitakat v jeho tvrzení, že počátek a fakticky i ta nejdůležitější část posuzovaného konfliktu není pokryt žádným jiným přímým důkazem než výpověďmi čtyř jeho účastníků, jejichž věrohodnost však je více či méně limitovaná. Ani to ovšem neznamená, že by nebylo možno na základě těchto i dalších důkazů zrekonstruovat alespoň základní body skutkového děje, které již bez důvodných pochybností postačují k přijetí závěru o vině dovolatele. V prvé řadě je nutno vyzdvihnout, že je dán určitý (nikoliv ovšem zanedbatelný) rozdíl mezi věrohodností, resp. nevěrohodností verzí obou znesvářených stran, tj. obviněných a poškozených. Zatímco tedy soudy zcela důvodně neuvěřily verzi obviněných L. (což nalézací soud velmi přesvědčivě vysvětlil v bodech 6. až 8. jeho rozsudku), verzi poškozených K. považovaly za nevěrohodnou pouze zčásti (srov. body 10. a 14. téhož rozhodnutí), a to nejen vzhledem k jejich silně negativnímu vztahu k obviněným, ale také (a především) k jejich značné podnapilosti, která zcela jistě zastřela jejich vnímání předmětné události. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že nedosvědčili ani útočný kop dovolatele do hrudníku poškozeného D. K., jenž popsala svědkyně A. O., byť z jejich pohledu musela být taková informace výhodná. Přesto však bylo možno uvěřit tvrzení obou dvou, že to byl právě dovolatel, který jako první (ze zákrytu) zaútočil na mladšího z poškozených.
16. Další skutečností, kterou je na místě zmínit, je určitá shoda ve výpovědích všech čtyř účastníků konfliktu. Z nich totiž vyplývá, že fyzická potyčka se od samého počátku rozhořela právě mezi dovolatelem a poškozeným D. K., zatímco role otců obou z nich měla být pasivnější. Tento fakt pak nabývá na významu jednak v souvislosti s výpovědí svědkyně A. O., která sledovala pozdější průběh střetu a dovolatele definovala jako jediného útočníka, jednak s prokázaným vznikem zranění poškozeného, kdy jako nejpravděpodobnější mechanismus jeho vzniku označil MUDr. Petr Hrubý, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, údery rukou sevřenou v pěst. Vedle toho se z výpovědí celé čtveřice podává i to, že dovolatel bezprostředně před vypuknutím střetu stál za rohem, mimo dohled poškozených, což soud prvního stupně logicky vedlo k úvahám o nekalém úmyslu obou obviněných. Ten byl ještě podpořen obsahem elektronické komunikace poškozeného D. K. s obviněným M. L. starším, z něhož na jedné straně zaujme snaha poškozeného konflikt urovnat a na straně druhé požadavek obviněného setkat se na místě, které není snímáno bezpečnostními kamerami.
17. O dění v úvodní části potyčky ale do značné míry vypovídá i děj v její pozdější části, který popsala svědkyně A. O. Z něho je zcela zřejmé, že dovolatel útočil na v podstatě bezbranného poškozeného, jenž podle svědkyně nevypadal, že by byl obrany schopen. Zejména poslední útok spočívající v nakopnutí poškozeného do hrudi byl zcela nevyprovokovaný, když dovolatel udeřil poté, co poškozeného další dva přítomní muži zvedli a opřeli o plot. Na základě těchto skutečností lze úspěšně pochybovat, zda poškozený, jenž se v kritické době nacházel ve stavu těžké opilosti, byl vůbec schopen nějakého kloudného útoku vůči dovolateli. Soudy zcela správně hodnotily také skutečnost, že dovolatel zakončil své útoky dvěma výkřiky, jimiž s ohledem na všechny okolnosti děje evidentně oslavoval skolení poškozeného. Ve svém podání sice namítal, že první výkřik mohl mít i jiný význam, nicméně svědkyně A. O. při svém výslechu několikrát zopakovala, že oba výkřiky byly „vítězné“. Musel tedy být známkou předchozího úspěšného útoku na poškozeného, kdy za situace jeho indispozice z důvodu silného ovlivnění alkoholem (a s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům) lze s dostatečnou mírou jistoty konstatovat, že to byl právě dovolatel, který na poškozeného D. K. zaútočil způsobem popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu a způsobil mu tím zde uvedená zranění. Takový závěr by ostatně odpovídal i poznatkům o jeho problematické osobnosti, charakterizované mimo jiné i sklony k agresivitě, kterých se ve spisovém materiálu nachází poměrně velké množství.
18. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy zcela logicky, plně v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a na tomto základě přijal v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. skutková zjištění, o jejichž správnosti nevznikly ani Nejvyššímu soudu žádné důvodné pochybnosti. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem. Situace předpokládaná první alternativou §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tudíž v posuzované trestní věci nenastala, což zároveň znamená, že uplatněné dovolací námitky (které všechny primárně směřovaly právě proti závěrům soudů o průběhu skutkového děje) nelze označit jinak než jako zjevně neopodstatněné. Lze ještě na okraj doplnit, že skutková zjištění ustálená v té podobě, jak je popsána ve výroku o vině, ani neumožňovala jinou právní kvalifikaci jednání dovolatele než jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
19. Žádné pochybení neshledal Nejvyšší soud ani v postupu soudu druhého stupně, který se (stejně jako zdejší soud) plně ztotožnil s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Je potřeba zdůraznit, že daný procesní postup je výsadou právě soudu nalézacího, do kterého mohou vyšší soudy zasahovat toliko výjimečně, v případě závažných pochybení. Ty ovšem v posuzované trestní věci odhalit nelze, a proto jsou vyšší soudy skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i způsobem jeho hodnocením důkazů vázány, jsou povinny z nich vycházet a nic jim nebrání na předmětné závěry i související hodnotící úvahy v odůvodnění svých vlastních rozhodnutí v podrobnostech odkazovat. Lze dále doplnit, že přístup zvolený odvolacím soudem v daném případě není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Shora popsané požadavky odvolací soud beze zbytku naplnil, správně a výstižně upozornil i na nepřesnosti v popisu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (bod 28. napadeného rozsudku odvolacího soudu), které však nemají vliv na jeho věcnou správnost. Nadto uvedené závěry platí také ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, proto i Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na celé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považuje za zcela správné.
20. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu