ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.84.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 84/2022-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněné J. H. , roz. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 To 40/2021-471, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 61/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 4 T 61/2020-399, byla J. H. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena za tento trestný čin podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 To 40/2021-471, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 4 T 61/2020-399, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokračujícím přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ji podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců a poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 To 40/2021- 471, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že v popisu skutku absentuje obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu pomluvy, a to nepravdivost u některých výroků, které se staly podkladem pro její odsouzení [že se poškozená D. chovala velmi arogantně, nevhodně, arogantně se chovala vůči V. T. a že u poškozené se mohlo jednat o abstinenční příznaky na návykových látkách], a proto uvedené výroky neměly být zahrnuty do popisu skutku. Podle obviněné ani výroky soudem podřazené pod skutkovou podstatu trestného činu pomluvy nebyly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost policistky u spoluobčanů nebo v zaměstnání. Ani skutečnost, že odvolací soud po zrušení jeho usnesení a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšším soudem popis skutku upravil, neobsahuje podle dovolatelky dostatek podkladů pro závěr, že byly naplněny znaky přečinu pomluvy. Podle mínění obviněné se odvolací soud nevypořádal ani s otázkou společenské škodlivosti a aplikací zásady subsidiarity trestní represe. V návaznosti na své hodnotící úvahy zmiňuje dovolatelka celou řadu rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, aby na základě nich konstatovala, že skutek, kterým byla uznána vinnou, se pohybuje pod samotnou hranicí trestnosti, a tudíž není společensky škodlivý. Vzhledem k „nesprávnému právnímu posouzení distribuce důkazního břemena v trestním řízení“, došlo pak podle názoru obviněné k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako rozhodnutí obsahově navazující a zprostil ji obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že oproti předchozímu usnesení, kterým bylo odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto, a které bylo k dovolání obviněné Nejvyšším soudem zrušeno a věc přikázána odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, již toto nové rozhodnutí-rozsudek, napadený dovoláním obviněné, obsahuje již ve svém odsuzujícím výroku dostatečný popis okolností, které charakterizují trestný čin pomluvy. Vzhledem k tomu, že popis skutku obsahuje již výroky označené jako nepravdivé, přičemž obviněná si této skutečnosti (že jsou nepravdivé) byla vědoma, nebrání, podle státního zástupce, nic tomu, aby její jednání bylo posouzeno jako trestný čin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že k námitkám obviněné k postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, které jsou identické s těmi, na které reagoval již v předchozím svém vyjádření k dovolání obviněné se již dostatečně vyjádřil, navrhl dovolání obviněné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, a to ve shodě se svým předchozím rozhodnutím v předmětné trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 649/2021, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou tehdy a nyní jsou většinově obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovala mj. na to, že skutek nebyl prokázán; kromě výpovědi poškozené neexistuje jediný důkaz, který by obviněnou usvědčoval; míra ohrožení nebyla dána ve značné míře; měla být uplatněna subsidiarita trestní represe atd. ]. Na námitky, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, zmíněné soudy reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí [soud prvního stupně v bodech 20.–22. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 10.–18 rozsudku]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly , jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souvislosti s předmětnou trestní věcí a dovoláním obviněné je nutno uvést, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 6 Tdo 649/2021-447, bylo odvolacímu soud primárně vytknuto, že výrok o vině trestným činem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje nedostatečný popis znaků uvedeného trestného činu ve vztahu, která sdělení obviněné byla nepravdivá, přičemž bylo poukázáno na celou řadu rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, která se uvedené problematice věnovala. Odvolací soud v novém řízení odstranil nedostatky jemu vytknuté a ve skutkovém zjištění uvedl, že obviněná v písemných podáních ze dne 1. 11. 2019, 7. 11. 2019 a 8. 11. 2019 uváděla, že „ dne 1. 11. 2019 byla na pozemní komunikaci v úseku XY účastnicí dopravní nehody, kdy se na místo dostavila policistka č. XY (později ztotožněná jako J. D., narozena XY, služebně zařazena na Dopravním inspektorátu XY, ÚO XY, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje), která se na místě dopravní nehody chovala velmi arogantně a nevhodně, doslova se J. H. poté, co nesouhlasila s jejím posouzením nehody vysmívala s tím, že si zaplatí vyšší pokutu ve správním řízení, dále se velmi arogantně chovala i ke spolujezdkyni J. H., V. T., kterou na místě dopravní nehody arogantně přerušovala a nenechala domluvit, při popisování situace jí skákala do řeči a říkala, že tohle ji nezajímá, kdy V. T. si všimla, že uvedená policistka při obcházení vozu J. H. třikrát zavrávorala a opřela se o vůz, dále policistka při sepisování úředního záznamu ve vozidle PČR kouřila v otevřeném kufru policejního auta, opakovaně si zapalovala cigaretu při zajišťování stop a důkazů na místě činu, dále uvedla, že policistka měla těkavé pohyby, při kouření se jí klepaly ruce tak, že se jí ani nepodařilo dlouhou dobu cigaretu zapálit, (přičemž tato sdělení byla zjevně nepravdivá a obžalovaná si toho byla vědoma), z čehož J. H. dovozovala, že se pravděpodobně mohlo jednat o abstinenční příznak závislosti na návykových látkách, a proto požadovala neprodlené prověření, zda-li policistka v minulosti nebo přítomnosti neužila či neužívá alkohol či jiné návykové látky, které takové chování způsobují (přičemž toto byl nepravdivý soud vyslovený obžalovanou na základě jejích nepravdivých tvrzení) “.
11. Pokud obviněná nyní v dovolání namítá, že ve skutkovém zjištění dovoláním napadeného rozsudku absentuje obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu pomluvy – nepravdivost, pak z její argumentace není zcela zřejmé, zda uvedenou skutečnost vztahuje pouze k uvedeným čtyřem výrokům, které v dovolání cituje a zbývající výroky již podle ní mají znaky pomluvy naplňovat či nikoli. Nejvyšší soud však k uvedené námitce musí uvést, že odvolací soud se ve svém rozsudku podrobně zabýval výpovědí obviněné a její argumentací uplatněnou v rámci obhajoby a musí konstatovat, že tvrzení uváděná obviněnou k předmětné situaci neodpovídají soudy zjištěnému skutkovému stavu. Je nutno připomenout, že obviněná sepsala písemná podání, které bylo v jednom případě doručeno prostřednictvím jejího manžela a ve dvou dalších případech prostřednictvím České pošty různým složkám Policie ČR, přičemž v nich dovolatelka uváděla, jak se při služebním zákroku měla poškozená J. D., jako policistka šetřící dopravní nehodu (viz shora) chovat. Aniž by Nejvyšší soud musel znovu rozebírat a popisovat důkazy, kterými se nižší soudy již dostatečně zabývaly, považuje ve vztahu k použité právní kvalifikaci za nezbytné uvést, že pokud obviněná ve zmíněných podáních uváděla, jakým nevhodným způsobem se poškozená měla chovat (např. chovala se velmi arogantně a nevhodně, třikrát zavrávorala a opřela se o vůz, ve vozidle PČR kouřila v otevřeném kufru policejního auta, opakovaně si zapalovala cigaretu při zajišťování stop a důkazů na místě činu, měla těkavé pohyby, při kouření se jí klepaly ruce tak, že se jí ani nepodařilo dlouhou dobu cigaretu zapálit ) pak v žádném případě nešlo o její soudy atd., ale vzhledem k tomu, že výpověďmi nejen poškozené, ale také dalšího, na místě přítomného policisty (vůči, kterému obviněné výhrady neměla), bylo toto tvrzení obviněné vyvráceno, jednalo se zcela jednoznačně ze strany obviněné o uvádění nepravdivých skutečností, a toho si musela být obviněná jednoznačně vědoma. Bezpochyby může obviněná poukazovat např. na to, že výpověď policisty (svědek K.) může být ovlivněna např. kolegialitou k poškozené atd., pak je však nutno uvést, že zde existoval na místě činu – dopravní nehody minimálně další jeden nezúčastněný svědek, účastnice dopravní nehody – svědkyně V., která mj. uvedla, že již na počátku se s obviněnou nemohly shodnout na tom, kdo je viníkem dopravní nehody, a již v této fázi se obviněná chovala arogantně, proto svědkyně raději čekala na příjezd policie, kterou zavolala ve svém vozidle. Podle uvedené svědkyně to byla naopak obviněná, kdo se choval i při příjezdu policie arogantně. Svědkyně uvedla, že neviděla poškozenou vrávorat, či se motat, ev. kouřit, určitě nebyla podle ní pod vlivem alkoholu či drog. S určitou časovou rezervou dorazil na místo dopravní nehody také syn svědkyně V., kterého svědkyně zavolala, a ten rovněž uvedl, že v době, kdy byl na místě dopravní nehody, tak se poškozená chovala normálně, nekouřila, nemotala se, nevrávorala a nebyla arogantní. Jednoznačně ve prospěch obviněné nevyznívá ani výpověď svědkyně T., která jako známá obviněné s touto (navštěvují se a jsou v telefonickém kontaktu) v době dopravní nehody cestovala. Shora uvedenými důkazy, stejně jako dalšími důkazy ve věci shromážděnými se v rámci hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zabývaly, a tyto hodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že s jejich hodnotícími závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, pro stručnost na ně odkazuje [bod 20.–22.) v rozsudku soudu prvního stupně; body 12.–18.) rozsudku soudu druhého stupně]. Lze bez jakýchkoliv důvodných pochybností konstatovat shodný závěr se soudy nižších stupňů, že obviněná ve svých podáních doručených různým orgánům Policie ČR zcela vědomě uvedla nepravdivé skutečnosti (uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu) ohledně chování policistky při řešení dopravní nehody, které byla obviněná účastnicí. Souhlasit je nutno také s tou částí hodnotících úvah odvolacího soudu, které zmiňuje v závěru v bodu 13) odůvodnění svého rozsudku, a to ohledně podezření na užívání alkoholu či návykových látek poškozenou, uváděné obviněnou, a to s ohledem na předchozí chování poškozené (popsané obviněnou ve zmíněných podáních), když uvedl, že se dle tvrzení obviněné mělo jednat o její soud, v němž vyslovuje s ohledem na předchozí chování poškozené své podezření, že tato užívá alkohol či jiné návykové látky, avšak odvolací soud k tomu správně uvádí že tento tzv. hodnotící soud vyvozuje obviněná z od základu nepravdivých, lživých tvrzení, která si sama vymyslela (ev. převzala od jiné osoby s vědomím, že tato nejsou pravdivá) a použila je proti poškozené . Lze tedy uzavřít, že popis skutku obsahuje dostatek nepravdivých výroků učiněných obviněnou, o nichž věděla, že jsou nepravdivé.
12. Ve vztahu k námitce obviněné, že výroky jí zmíněné v čl. III. dovolání nejsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost policisty u spoluobčanů nebo v zaměstnání, musí Nejvyšší soud konstatovat následující. O nepravdivý údaj jde v případě sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností. Současně je však nutno dále zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 681/2018, ve kterém zmíněný soud konstatoval, že „O „nepravdivý údaj“ jako znak skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, pokud je složen z více informací, z nichž jen některé jsou účelově smyšlené a ostatní jsou pravdivé, avšak jeho celkové vyznění neodpovídá realitě“. Shora uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud zmínil záměrně s ohledem na skutečnost již výše uvedenou (bod 3.), neboť z dovolání obviněné nebylo zcela nepochybné, zda její námitka směřovala vůči všem výrokům zmíněným v bodě III. jejího dovolání nebo pouze vůči bodům A., B., D. a M. v jím zmíněném bodě 12) dovolání. Jak však již bylo uvedeno v bodě 11), veškeré výroky obviněné uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu byly nepravdivé, přičemž o této skutečnosti obviněná věděla a ve svém kontextu – celkovém vyznění směřovaly k ohrožení vážnosti pomlouvané osoby (poškozené), zejména poškodit ji v zaměstnání.
13. Bezpochyby lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, pokud tento konstatoval, že „obviněná jako osoba minimálně průměrně inteligentní, si musela být vědoma, že svými podáními, ve kterých vědomě uváděla nepravdy ohledně chování poškozené při služebním zákroku, ohrožuje existenci dalšího setrvání poškozené ve služebním poměru, neboť její cílené jednání směřovalo k tomu, aby poškozená byla za své jednání prověřována [8. 11. 2019 bylo podání obviněné doručeno Odboru vnitřní kontroly …] a případně postižena za jednání, kterého se vůči ní poškozená nedopustila. Již z toho je nepochybné, že takové jednání obviněné směřovalo ke snížení cti a vážnosti poškozené nejen u nadřízených, ale také jejich kolegů, což potvrdila nejen poškozená, ale také její kolega-policista K. Argumentace obviněné, že policisté jako úřední osoby jsou více vystaveni veřejné kritice, tudíž její kritika nemohla dosáhnout intenzity „značnou měrou ohrozit vážnost“ poškozené, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést pouze tolik, že bezpochyby jsou úřední osoby vystaveny veřejné kritice, ale v případě obviněné nešlo o kritiku práce poškozené, která by byla založena na reálném podkladě, ale ze strany obviněné šlo o úmyslné sdělení nepravdivých údajů, které s ohledem na shora uvedené, byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, zejména ji však poškodit v zaměstnání až do té míry, že o zaměstnání přijde. Za takto zjištěné situace je odkaz obviněné na porušení práva na spravedlivý proces a svobodu kritiky výkonu státní moci s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, případně ESLP zcela nepřiléhavý. [ Již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 649/2021, zmínil Nejvyšší soud celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se problematikou znaků pomluvy, naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, znakem nepravdivého údaje a skutečností, značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů, v zaměstnání apod., na která pro stručnost odkazuje ]. Nad rámec shora uvedeného lze dále uvést, že v daném případě nebylo odhlíženo od ustanovení §17 Listiny a otázky proporcionálního zásahu do svobody projevu a práva vyjadřovat své názory na straně jedné a práva na ochranu zachování osobní cti a dobré pověsti na straně druhé, a to z hlediska zásad demokratické společnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno akceptovat závěr, že pokud kritika na adresu osoby policistky (vystupující ve věcech veřejného zájmu) postrádá jakýkoli věcný základ, je vybudována na lživých informacích a není pro ni žádného odůvodnění, pak nejde o dovolenou kritiku. V daném případě bylo prokázáno, že ze strany obviněné nešlo pouze o nepodložené výroky, ale bylo naopak prokázáno, to co vyžaduje ustanovení §184 tr. zákoníku, tj. nepravdivost jí učiněných výroků v podaných oznámeních (viz výklad shora ke znaku „nepravdivý údaj, značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, …).
14. Nejvyšší soud považuje za vhodné k dovolacímu důvodu, na který obviněná poukázala, rovněž uvést, že z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, byť odvolací soud sám rozhodoval rozsudkem, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný rozpor. Dále je vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními, z nichž ve svém rozsudku napadeném dovoláním vycházel odvolací soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ].
15. Ve vztahu k námitce obviněné vztahující se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe a s ní souvisejícím principem „ultima ratio“ ze strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné .
16. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký , takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněné jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, přičemž nelze přehlédnout tu skutečnost, že obviněná ve své argumentaci v podáních doručených různým složkám Policie ČR, záměrně uváděla nepravdivé skutečnosti a tyto jí uváděné nepravdivé skutečnosti se staly podkladem pro její tzv. soud, že policistka během služby byla pod vlivem návykových látek, případně se u ní projevily abstinenční příznaky, což vedlo k provedení příslušné zkoušky a následným posměškům a narážkám na poškozenou ze strany spolupracovníků, což tuto uráželo, přičemž obviněná v podáních uváděla vědomě nepravdivé údaje, tudíž i tzv. její hodnotící soud byl vyvozován pouze na základě lživých tvrzení, které si sama vymyslela, ev. byla převzata od jiné osoby s vědomím, že nejsou pravdivá. V rámci úvah o nemožnosti aplikace §12 tr. zákoníku nemohlo zůstat bez povšimnutí ani to, že ze strany obviněné nešlo o ojedinělé – jednorázové podání, ale o tři podání, kdy mezi prvním a druhým uplynula doba šesti dnů, což rovněž dokresluje charakter jednání obviněné. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku nepřiléhavý.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu