ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.172.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 172/2023-2531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2023 o dovolání obviněného M. H., rozeného P., nar. XY v XY, okres Kladno, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 7 To 119/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 143/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 32 T 143/2015, byl obviněný M. H. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem 1) uznán vinným zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Pod body 2) a 3) byl týmž rozsudkem okresního soudu uznán vinným pokračujícím přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 4) zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 5) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 6) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obviněný okresním soudem podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho byl obviněnému podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku uložen též peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.500 Kč (tedy v celkové výši 300.000 Kč), a to za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v případě jeho nevykonání v délce jednoho roku. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 a §71 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních částek ve výši 81.000 Kč a 20 Eur. Nalézací soud ve vztahu k osobám obviněného a spoluobviněného P. H. rovněž rozhodl podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku o uložení ochranného opatření v podobě v zabrání věci, a to znaleckým zkoumáním nespotřebované části dvou tablet o celkové původní hmotnosti 20,1 gramu, obsahujících kokain.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 7 To 119/2020, a to tak, že ve vztahu k osobě obviněného M. H. napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d) a písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a uloženém ochranném opatření. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté Krajský soud v Ústí nad Labem nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Vedle toho byl obviněnému podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen též trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních částek ve výši 81.000 Kč a 20 Eur.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (se spoluobviněnými A. J., V. B., J. C., F. K. a P. H.) tím, že:
obviněný M. H., A. J. a V. B.
1) v přesně nezjištěné době v listopadu a prosinci roku 2011 a v přesně nezjištěné době v lednu 2012 převzal ve třech případech pokaždé finanční částku ve výši 50.000 Kč od J. B., nar. XY, který mu tyto finanční částky předal v objektu nákupního centra GLOBUS v XY, okrese Ústí nad Labem, v XY ulici na pokyn obviněné V. B., která J. B. v prvním případě i ukázala osobu obviněného M. H., přičemž peníze za tím účelem ve všech případech obdržela od obviněného A. J., kdy se jednalo o finanční prostředky určené od obviněného A. J. pro obviněného M. H. za to, že bude jako příslušník Policie České republiky informovat obviněného A. J. o chystaných procesních úkonech ze strany Policie České republiky v Ústeckém kraji směřujících proti jeho osobě v souvislosti s jeho trestnou činností týkající se obchodu s omamnými a psychotropními látkami,
obviněný M. H.
2) v ranních hodinách po 8:17 hodině dne 2. 11. 2013 na parkovišti u Sport baru XY v XY ulici v XY předal zdarma A. K., nar. XY, dva sáčky obsahující psychotropní látku metamfetamin, drogu označovanou jako pervitin, v celkovém množství nejméně 1,5 gramu, přičemž metamfetamin byl do 31. 12. 2013 dle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách,
3) v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2013 předal M. H. ve svém trvalém bydlišti v XY ulici v XY zdarma A. K., nar. XY, jeden sáček obsahující psychotropní látku metamfetamin, drogu označovanou jako pervitin, v celkovém množství nejméně 0,5 gramu, přičemž metamfetamin byl do 31. 12. 2013 dle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách,
obviněný M. H., P. H. a F. K.
4) v době kolem 17:00 hodin v přesně nezjištěný den v měsíci únoru nebo březnu 2014 na parkovišti v blízkosti panelového domu č. or. XY v ulici XY v XY na předem domluvené schůzce prostřednictvím obviněných P. H. a F. K. žádal obviněný M. H. jako příslušník Policie České republiky, služebně zařazený jako komisař na Krajském ředitelství policie Ústeckého kraje, 2. oddělení obecné kriminality skupiny kriminální policie a vyšetřování územního odboru v Ústí nad Labem, od A. K., nar. XY, úplatek ve výši 100.000 Kč za to, že mu jako příslušník Policie České republiky pomůže s jeho dluhem, který má u M. N., nar. XY, přičemž obvinění P. H. a F. K. při této schůzce společně A. K. sdělili podmínky pomoci ze strany obviněného M. H. v té podobě, že mu obviněný M. H. pomůže za 100.000 Kč s dluhem A. K. u M. N., kdy následně po další domluvě přijel A. K. kolem 19:00 hodin téhož dne do bydliště obviněného M. H. v ulici XY v XY, kde na něho obviněný M. H. čekal společně s obviněným P. H. a kde obviněný M. H. sdělil A. K., že jeho pomoc za uvedenou částku bude spočívat v tom, že si A. K. předvolá na Policii České republiky, kde A. K. uvede, že mu M. N. vyhrožuje, což dosvědčí i další svědci, které si obviněný M. H. předvolá, a to P. H. a další neustanovenou osobu, dále obviněný M. H. sdělil A. K., že poté si k sobě na policii předvolá i M. N., přičemž při hovoru obviněný M. H. odkázal A. K. na obviněného P. H., který znal podmínky pro popsanou pomoc,
obviněný M. H. a J. C.
5) v přesně nezjištěné době v 1. čtvrtletí roku 2014 v XY pod smyšlenou legendou obviněný M. H. jako příslušník Policie České republiky prostřednictvím obviněného J. C. informoval P. K., nar. XY, o údajném trestním oznámení, které mělo být podáno na jeho osobu R. P. a mělo se týkat trestné činnosti P. K. související s obchodem s omamnými a psychotropními látkami, přičemž za možnost vyhnout se jakémukoliv postihu obviněný M. H. prostřednictvím obviněného J. C., který osobně jednal s P. K., požadoval a následně také převzal od P. K. částku ve výši 200.000 Kč, a to přesto, že oznámení na P. K. ze strany R. P. nebylo ve skutečnosti nikdy na Policii České republiky podáno, a
obviněný M. H.
6) od přesně nezjištěné doby do 29. 7. 2014 přechovával v objektu domu čp. XY v ulici XY v XY, jehož je vlastníkem a uživatelem, pro P. H., nar. XY, bez jakéhokoliv povolení dva kusy bílých tablet o celkové hmotnosti 20,1 gramu obsahující 7,24 gramu účinné látky kokainu báze, který je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, kdy uvedené tablety byly nalezeny dne 29. 7. 2014 příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů v prostorách půdy uvedeného domu v plechové nádobě stříbrné barvy v průběhu domovní prohlídky, prováděné na základě příkazu soudce Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 7. 2014 pod č. j. 0 Nt 477/2014–4.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný M. H. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 7 To 119/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 32 T 143/2015, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. H. úvodem namítl, že rozsudky soudů obou stupňů trpí nepřezkoumatelností, neboť jejich odůvodnění neodpovídá kritériím obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Soudy obou nižších stupňů podle obviněného ve svých rozsudcích provedené důkazy hodnotí selektivně, není z nich zřejmé, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, když na důkazní návrhy obhajoby nereagovaly buď vůbec, anebo je formálně bez bližšího vysvětlení odmítly pro nadbytečnost. Jakožto porušení jeho práva na spravedlivý proces pak obviněný označuje i skutečnost, že část důkazních návrhů byla zamítnuta s tím, že uplynula příliš dlouhá doba ode dne, kdy mělo ke skutkům dojít. Délku trestního řízení přitom podle obviněného zcela evidentně zapříčinila nečinnost ze strany soudů nižších stupňů.
6. K tvrzenému evidentnímu rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými závěry nalézacího soudu ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) obviněný namítl, že byl usvědčen pouze osamocenou výpovědí svědka J. B., kterého jakožto příslušník Policie České republiky v minulosti vyšetřovatel pro loupeže, pročež byl tento svědek motivován k tomu, aby obviněného křivě obvinil a svou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení dosáhl příznivějšího postupu vůči jeho osobě ve vlastních trestních řízeních, která byla proti jmenovanému svědkovi vedena. Podle obviněného nadto svědek J. B. nikdy nebyl schopen popsat okolnosti předání úplatku, soudy se nezabývaly podrobně všemi jím uvedenými skutečnostmi, přičemž obviněný označuje za nesmyslné i to, že by se měl se jmenovaným svědkem setkávat před kamerami, které jsou nainstalovány v objektu nákupního centra GLOBUS, když tyto kamerové záznamy nikdy nebyly orgány činnými v trestním řízení opatřeny jako důkaz. Stejně tak nebyl proveden výslech obhajobou navrženého svědka J. U., který pracoval jako vedoucí ostrahy v nákupním centru GLOBUS či výslechy příslušníků Policie ČR, kteří vyšetřovali trestnou činnost svědka J. B. Za této situace neexistuje podle obviněného žádný spolehlivý důkaz, který by umožňoval učinit závěr o tom, že by se skutek popsaný pod bodem 1) vůbec stal, natožpak to, že by jej spáchal obviněný. Nalézací soud nadto podle dovolatele pochybil, když v odůvodnění svého rozhodnutí cituje, hodnotí a dovozuje skutkové a právní závěry z nevěrohodné a vůči obviněnému procesně nepoužitelné výpovědi spoluobviněného A. J. z přípravného řízení. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by spoluobviněnému A. J. jakkoli pomáhal v trestním řízení vedeném v minulosti vůči osobě jmenovaného spoluobviněného a tento spoluobviněný tedy neměl jakoukoliv motivaci k tomu, aby obviněnému poskytoval úplatek.
7. Obviněný dále ve vztahu k jednání popsanému pod body 2) a 3) namítl, že ani spáchání těchto skutků nebylo prokázáno, jelikož soudy obou stupňů zcela nesprávně hodnotily jako věrohodné osamocené výpovědi svědka A. K. Výpovědi jmenovaného svědka se přitom lišily i mezi sebou navzájem, a to nejen v detailech, přičemž nebyla zjištěna ani žádná motivace obviněného k tomu, aby svědkovi předával zdarma pervitin. První výpověď svědka A. K. z přípravného řízení byla nadto označena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, avšak pro takový postup nebyly podle obviněného dány zákonné předpoklady. Bez dalšího vysvětlení byl přitom soudy nižších stupňů odmítnut důkazní návrh obviněného spočívající ve výslechu příslušníka Generální inspekce bezpečnostních sborů K., jenž byl přítomen výpovědi svědka J. B. v přípravném řízení, při níž obhájce obviněného požadoval provedení testu jmenovaného svědka na přítomnost drog. Současně nebylo vyhověno ani návrhu obhajoby na odborné vyšetření jmenovaného svědka, které mělo sloužit ke zjištění, zda svědek A. K. nebyl při svých výpovědích učiněných jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení pod vlivem omamných a psychotropních látek. Obviněný rovněž poukazuje na nestandardní přístup ke jmenovanému svědkovi ze strany orgánů Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), když mu tyto pomáhaly shánět zaměstnání, zajistit mobilní telefon či mu umožňovaly navštěvovat pracoviště GIBS i mimo dobu, kdy byly prováděny jeho výslechy.
8. Obdobně chybně pak nalézací soud podle obviněného hodnotil výpověď svědka A. K. jako věrohodnou rovněž ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 4), ačkoli byla výpověď jmenovaného svědka k tomuto skutku vyvrácena výpověďmi svědků M. N. a T. R. Kromě skutečnosti, že měl svědek A. K. dluh u M. N., nemá podle obviněného nic z toho, co je popsáno ve skutkové větě pod bodem 4), jakoukoli oporu v provedených důkazech a nebylo zjištěno vůbec ničeho o tom, že by obviněný realizoval nebo se alespoň pokusil realizovat cokoliv, co je v tomto skutku uvedeno. Podle dovolatele je přitom zcela nelogické, že by měl žádat o úplatek zadluženého a pod vlivem psychotropních a omamných látek jednajícího A. K.
9. Rovněž ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 5) dovolatel namítl, že spáchání tohoto skutku nebylo prokázáno, jelikož svědek R. P. uvedl, že žádné trestní oznámení nikdy nepodával a svědek L. H. pouze uvedl, že mu svědek P. K. sdělil, že po něm byla požadována částka 200.000 Kč pro obviněného. Dále svědek L. H. uvedl, že v jiném trestním řízení jeho klienta P. K. vyplynulo, že P. K. zaplatil částku 10.000 Kč za ochranu obviněnému přes nějakého prostředníka, načež mu byla prostředníkem předána listina z trestního spisu, avšak tato listina nebyla nikdy nalezena. Obviněný poukazuje na to, že výpověď svědka D. K. se od výpovědi svědka L. H. liší v tom, zda svědek D. K. zaplatil pouze za informaci o svém trestním stíhání, či za možnost vyhnout se postihu. Podle obviněného nadto nebyly splněny podmínky pro přečtení výpovědi svědka P. K. z přípravného řízení, jelikož nalézací soud měl blíže zkoumat důvody, proč svědek P. K. v postavení svědka odmítl v hlavním líčení vypovídat pro nebezpečí svého vlastního trestního stíhání. Ovšem i výpověď svědka P. K. z přípravného řízení je značně rozporuplná a nevěrohodná, kdy navíc ani nelze vyloučit, že se jednání vymezeného pod bodem 5) dopustil samostatně pouze spoluobviněný J. C. bez vědomí obviněného. Nalézací soud se nadto dostatečně nezabýval všemi aspekty výpovědi svědka P. K., a to i v kontextu výpovědí tohoto svědka učiněných v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, přičemž obviněný namítá, že svědek P. K. vypovídal v jeho trestní věci úmyslně rozporně tak, aby získal a udržel si postavení spolupracujícího obviněného ve svém vlastním trestním řízení.
10. Nalézací soud pak konečně podle obviněného pochybil i při hodnocení důkazů ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 6), jelikož na základě nálezu kokainu v průběhu nezákonně realizované domovní prohlídky ze dne 29. 7. 2014 v obviněným užívané nemovitosti nebylo možno učinit závěr, že by zde drogu přechovával právě obviněný, pro koho tak činil, či že by se zde vůbec kokain nacházel před samotným provedením domovní prohlídky. Ačkoli je v protokolu o domovní prohlídce uvedeno, že dům byl prohlédnut psovodem P. P. se služebním psem XY, v seznamu osob, které se zúčastnily této domovní prohlídky, není uveden ani podepsán P. P. a ani další osoby, které se prokazatelně domovní prohlídky účastnily, a to manželka obviněného A. H. (dříve J.) či rodiče obviněného. Jelikož se podle dovolatele nepodařilo objasnit to, z jakého důvodu tyto osoby nejsou vůbec uvedeny v protokolu o domovní prohlídce, nelze tento protokol pokládat za úplný, správný a odrážející průběh samotné domovní prohlídky. Domovní prohlídku nadto provádělo současně několik osob pohybujících se v různých částech domu, včetně půdy, kde měl být nalezen tzv. samovar s drogou, pročež nemohl její průběh obviněný, nezúčastněná osoba R. K., obhájkyně Mgr. Šárka Harantová, ani rodiče obviněného, sledovat a otázka údajného nálezu kokainu v domě tak zůstává nejasnou. Nadto podle obviněného nebyl ani dodržen zákonem předepsaný postup před zahájením domovní prohlídky, neboť obviněný nebyl vyslechnut ani vyzván k dobrovolnému vydání žádné konkrétní věci. V důsledku těchto skutečností měly být podle obviněného za účelem přezkumu zákonnosti domovní prohlídky provedeny obhajobou navrhované výslechy všech osob zúčastněných na předmětné domovní prohlídce, avšak důkazní návrhy obhajoby byly soudy nižších stupňů zamítnuty.
11. Obviněný následně ve vztahu k výše uvedeným dílčím námitkám uzavřel a opětovně zdůraznil, že ve věci byly v důsledku zamítnutí důkazních návrhů obhajoby zcela opomenuty důkazy, jenž byly podstatné pro zjištění skutkového stavu, a to konkrétně navrhované výslechy svědka J. U., dále policistů, kteří se podíleli na zpracování trestné činnosti svědků J. B. a P. K., všech osob provádějících domovní prohlídku v bydlišti obviněného dne 29. 7. 2014, vyšetřovatelů GIBS, kteří se účastnili výslechů svědka A. K. v přípravném řízení a konečně pak navrhované ztotožnění a následný výslech příslušníka Policie ČR, o kterém se zmiňuje svědek K. jako o osobě, jíž sdělil ve fotbalové kabině řadu podstatných detailů k údajné trestné činnosti obviněného.
12. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, a následně přikázal, aby věc byla soudem prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon jím napadeného rozhodnutí.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání ve svém písemném stanovisku ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 45/2023-17, sdělil, že se k podanému dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Obviněný M. H. ve svém dovolání předně odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu zaveden až novelou účinnou od 1. 1. 2022, je přitom kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
18. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
19. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], přičemž byť to ve svém podání výslovně neuvedl, uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l ) tr. řádu. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
22. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného M. H. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají jím uplatněným, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jež jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem stran jeho trestné činnosti a popírá své zapojení do ní, přičemž za tímto účelem předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a opětovně poukazuje na jím tvrzené procesní nedostatky v řízení, na jejichž základě se snaží rovněž o vyloučení části klíčových důkazů. Ve svém dovolání tedy obviněný, a to navzdory uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a svými námitkami usiluje pouze o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu, na jejímž základě rozporuje naplnění zákonných znaků skutkových podstat všech trestných činných činů, kterými byl uznán vinným. Navzdory uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu tedy ve svém dovolání nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obviněný nadto uplatnil prakticky veškeré tyto námitky již ve svém odvolání, jakož i v nalézacím řízení, přičemž tyto byly soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích řádně vypořádány.
23. V rámci své námitky směřované vůči procesu dokazování obviněný především namítl vadu v podobě existence tzv. opomenutých důkazů, když vyjádřil své přesvědčení, že ke skutku pod bodem 1) měla být vyslechnuta řada dalších svědků, a to konkrétně zaměstnanec nákupního centra GLOBUS vedoucí zde ostrahu v době, kdy mělo dojít k jednání vymezenému pod tímto bodem. Dále pak obviněný ve vztahu ke zbylým skutkům navrhoval s odkazem na trestní minulost svědků P. K. a J. B. provedení důkazu výslechem policistů, kteří se v minulosti podíleli na vyšetřování trestné činnosti těchto svědků, k ověření věrohodnosti svědka A. K. pak měli být vyslechnuti příslušníci GIBS, s nimiž tento svědek přišel do kontaktu v přípravném řízení a konečně pak k zákonnosti domovní prohlídky konané dne 29. 7. 2014 v místě bydliště obviněného veškeré osoby nacházející se v danou dobu na tomto místě.
24. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba nižší soudy přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, jež vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
25. Podle zjištění Nejvyššího soudu je totiž v nyní posuzované věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který ve svém odůvodnění přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. řádu), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou dostatečně odůvodnil a objasnil, z jakých důvodů zamítl návrh obhajoby, která se domáhala svědeckých výslechů širokého okruhu osob, u nichž nebylo jakkoli zřejmé, kterak by jejich výpověď mohla přispět ke zjištění skutkového stavu. Ačkoli pak není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v dané věci, Nejvyšší soud se blíže k výsledkům dokazování stran jednotlivých jednání vyjádří ve stručnosti níže v rámci vypořádání zbylých dovolacích námitek obviněného.
26. Námitku obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby na provedení důkazu výslechem dodatečných svědků je na místě označit za zcela irelevantní, jelikož podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o žádném z důkazů, jejichž provedení obviněný či jeho obhajoba jak u hlavního líčení, tak u veřejného zasedání o odvolání výslovně žádali (tzn. stran kterých byl vznesen jasný důkazní návrh), když odmítnutí obhajobou učiněných důkazních návrhů dostatečně odůvodnily, přičemž obviněný ve svém dovolání neoznačil žádný konkrétní formálně učiněný důkazní návrh, stran kterého by bylo možno konstatovat, že zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti zcela opomenut.
27. Obviněný se následně ve svém dovolání opětovně vymezil zejména proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, respektive proti závěrům, které okresní soud z těchto důkazů vyvodil, když negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. V daném případě však nebylo zjištěno, že by nižšími soudy přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že by tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Takovéto námitky obviněného však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
28. V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
29. Za účelem zpochybnění správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu stran jednání popsaného pod body 1) až 6) obviněný předložil - nad rámec námitek stran neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí - zejména své vlastní úvahy o věrohodnosti výpovědí svědků J. B., A. K. a P. K. Nad rámec své polemiky s hodnocením těchto klíčových důkazů tak, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, pak obviněný k jednání pod bodem 1) uvádí, že nalézací soud pochybil, když v odůvodnění svého rozhodnutí hodnotil jakožto důkaz vůči obviněnému procesně nepoužitelnou výpověď spoluobviněného A. J. z přípravného řízení a neprovedl v důsledku časového odstupu obviněným navrhovaný důkaz kamerovým záznamem z bezpečnostního systému v nákupním centru GLOBUS. Ve vztahu k jednání popsanému pod body 2) až 4) - vyjma předložení vlastního hodnocení výpovědí krajským soudem řádně slyšeného svědka A. K. - vyslovil domněnku o tom, že jmenovaný svědek mohl vypovídat pod vlivem omamných a psychotropních látek, měl nadstandardní kontakty s příslušníky GIBS a prvotní výpověď tohoto svědka učiněná v přípravném řízení neměla být provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Ke skutku popsanému pod bodem 5) pak obviněný předkládá vlastní hodnocení k tomuto slyšených svědků, zatímco ke skutku popsanému pod bodem 6) namítá, že pro procesní pochybení učiněná v rámci provedení domovní prohlídky a formální nedostatky protokolu o tomto úkonu není žádný z výstupů domovní prohlídky konané dne 29. 7. 2014 v jeho bydlišti procesně použitelným důkazem.
30. Ve světle těchto námitek Nejvyšší soud ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem konstatuje, že Okresní soud v Ústí nad Labem v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1) a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Obviněný byl podle nalézacího soudu z jednání popsaného pod bodem 1) usvědčen zejména výpovědí svědka J. B. učiněnou v rámci přípravném řízení, v níž jmenovaný svědek podrobně a věrohodným způsobem popsal způsob opakovaného předání úplatků, za něž měl obviněný informovat spoluobviněného A. J. o případných krocích orgánů činných v trestním řízení proti jeho osobě, přičemž se skutkovými závěry soudu prvního stupně se následně plně ztotožnil i odvolací soud, kterak je patrné z bodů 36. až 38. odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud se přitom ve shodě se soudy nižších stupňů nemůže nikterak ztotožnit s námitkou obviněného, podle které je na místě označit předmětnou usvědčující výpověď jmenovaného svědka za zjevně účelovou, a to v důsledku prosté skutečnosti, že daný svědek byl sám v minulosti obviněným vyšetřován pro trestnou činnost. Výpověď svědka J. B. obsahovala nejen podrobný popis způsobu předání úplatků obviněnému (včetně např. popisu motorových vozidel, kterými obviněný na místo přijel, či osvětlení toho, jak a kde byly úplatky předávány, kde byly peníze před předáním směňovány apod.), ale rovněž věrohodně popisovala zapojení a roli jednotlivých osob podílejících se na předmětném uplácení. V dílčích částech pak rovněž odpovídala zjištěním učiněným na základě dalších, byť jen nepřímých, důkazů, které byly v dané věci provedeny, zejména skutečnosti, že prostřednictvím osoby obviněného docházelo k únikům listin z policejních spisů vztahujících se k trestné činnosti spoluobviněného A. J., jelikož při domovní prohlídce realizované u spoluobviněného J. C. dne 29. 7. 2014 byla nalezena listina obsahující informace, které uvedl L. M. stran trestné činnosti A. J. a jeho otce orgánům činným v trestním řízení, přičemž osobu spoluobviněného J. C. označil sám obviněný ve své výpovědi za svého dobrého přítele. Obdobně i svědek P. K. ve své výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedl, že od spoluobviněného J. C. slyšel, že spoluobviněný A. J. platil obviněnému za to, že jej dostal z vazby a aby nebyla řešena drogová trestná činnost tohoto spoluobviněného, přičemž obdobné informace o platbách spoluobviněného A. J. blíže neurčenému policistovi měl podle své výpovědi z přípravného řízení také svědek T. H. V tomto ohledu je podstatné rovněž to, že obviněný byl o trestné činnosti spoluobviněného A. J. informován, jelikož to byl právě on, kdo měl v minulosti její vyšetřování jakožto příslušník Policie České republiky na starosti.
31. Pokud přitom obviněný ve vztahu k závěrům soudů nižších stupňů ve svém dovolání brojí proti tomu, že nemohl v minulosti zmařit žádné trestní stíhání vedené proti spoluobviněnému A. J., pak platí, že nebrojí proti žádnému rozhodnému skutkovému zjištění, které by bylo soudy nižších stupňů zahrnuto do skutkové věty a následně podrobeno hodnocení stran trestné činnosti obviněného, jak již ostatně správně odkázal odvolací soud v bodě 37. odůvodnění svého rozsudku. Závěr o existenci motivace spoluobviněného A. J. k uplácení obviněného nebyl učiněn na základě identifikace jakékoli konkrétní kauzy, v níž již obviněný jmenovanému spoluobviněnému vypomohl, nýbrž jej lze učinit již na základě té skutečnosti, že spoluobviněný A. J. prokazatelně páchal drogovou trestnou činnost, přičemž to byl právě obviněný, kdo se měl díky svému služebnímu zařazení podílet a kdo se také v minulosti podílel na vyšetřování této trestné činnosti. Vznesl-li obviněný ve svém dovolání domněnku, že nalézací soud v bodech 108. až 110. odůvodnění svého rozsudku hodnotil ve vztahu k jeho osobě za procesně nepoužitelnou výpověď spoluobviněného A. J. z přípravného řízení, je třeba zdůraznit, že obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku nepoukazuje na jediné konkrétní rozhodné skutkové zjištění, u něhož by bylo zjevné, že je měl nalézací soud učinit právě na základě této výpovědi. Nejvyšší soud naopak na základě spisového materiálu shledal, že nalézací soud si byl vědom procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného A. J. z přípravného řízení vůči obviněnému a sám tuto skutečnost zdůraznil, přičemž veškerá rozhodná skutková zjištění obsažená ve skutkové větě uvedené pod bodem 1), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu spáchaného obviněným, mají oporu ve zbylých, shora vyjmenovaných důkazech.
32. Stran obviněným namítané existence opomenutých důkazů ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) pak Nejvyšší soud nad rámec již výše uvedeného konstatuje, že odmítnutí návrhu na provedení důkazu kamerovým záznamem z nákupního centra GLOBUS nelze - v rozporu s tvrzením obviněného - v žádném případě přičítat délce trestního řízení, a tedy prodlení soudů nižších stupňů, kterak se snaží obviněný předestřít. Již nalézací soud totiž konstatoval zásadní skutečnost, podle které časová smyčka kamerového záznamu obchodního centra GLOBUS činí 22 dnů, pročež tak ke skutku popsanému pod bodem 1) nebylo možno v rámci trestního řízení, jež bylo zahájeno usnesením ze dne 29. 7. 2014, zajistit kamerový záznam z předání peněz, k němuž došlo v přesně nezjištěné době v období listopadu a prosince roku 2011 a dále v přesně nezjištěné době v lednu roku 2012 (obdobně jako u kamerového záznamu ze směnárny, kde měly být peníze určené k poskytnutí úplatku směňovány). Rovněž návrh na provedení výslechu zaměstnance nákupního centra GLOBUS J. U. a policistů vyšetřujících trestnou činnost svědka J. B. byl soudy nižších stupňů zcela zjevně zamítnut nikoliv jen proto, že od spáchání skutku uplynula delší doba, nýbrž proto, že tyto návrhy byly správně shledány nadbytečnými, ježto není zjevné, co by mělo být výpovědí těchto svědků zjištěno a jaké nové informace by mohli tito svědci přinést, a to zejména za situace, kdy poznatky o trestní minulosti svědka J. B. měl nalézací soud k dispozici z jeho opisu evidence Rejstříku trestů a ve vztahu k navrhovanému svědkovi J. U. pak proto, že přítomnost dané osoby při předání úplatků nebyla nikým tvrzena a není zjevné, jak by se k danému mohl svědek relevantně vyjádřit pouze v důsledku skutečnosti, že měl v období od listopadu 2011 do ledna 2012 pracovat jako vedoucí ostrahy v objektu nákupního centra GLOBUS. Zcela zjevně se tedy v tomto případě nejednalo o opomenuté důkazy, jejichž provedení bylo soudy nižších stupňů zmařeno či bez jakéhokoli zdůvodnění odmítnuto.
33. Identické závěry lze učinit i ve vztahu ke skutkového stavu - tak jak je popsán ve výroku o vině pod body 2), 3) a 4) - jenž je v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Stran těchto jednání byl obviněný podle nalézacího soudu usvědčen zejména výpovědí svědka A. K., který byl podrobně vyslechnut v řízení před soudem a jeho výpověď byla ze strany nalézacího soudu podrobena procesu hodnocení zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek. Rovněž odvolací soud se posléze se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil a identicky je vyhodnotil jako věrohodné a nepostrádající logiku, když z těchto ve vztahu k jednání vymezenému pod body 2) a 3) jasně vyplynulo, že obviněný nejprve dne 2. 11. 2013 v ranních hodinách v době oslavy svých narozenin předal zdarma svědkovi A. K. pervitin v množství nejméně 1,5 gramu, načež v blíže nezjištěné době v měsíci listopadu téhož roku předal jmenovanému svědkovi pervitin v množství nejméně 0,5 gramu. Skutečnosti uvedené svědkem A. K. přitom nebyly v rozporu s žádným ve věci provedeným důkazem, ba naopak byly ve shodě s realizovanými odposlechy telefonické komunikace, během nichž byly zachyceny četné kontakty mezi spoluobviněným P. H., svědkem A. K. a obviněným, a to rovněž dne 1. 11. 2013, kdy spoluobviněný P. H. zajišťoval konspirativně přinesení 5-ti něčeho blíže neoznačeného a obviněný následně z telefonu spoluobviněného H. domlouvá, že za ním svědek A. K. přijede na oslavu a obviněný za ním přijde ven. Jmenované odposlechy pak navíc obsahují rovněž textové zprávy přijaté spoluobviněným P. H. od osoby D. T., v nichž je obviněný označován za feťáka. Výsledky domovní prohlídky, při níž bylo u obviněného nalezeno 20,1 gramu kokainu, je pak rovněž potvrzeno, že obviněný měl přístup k drogám od spoluobviněného P. H. Ve světle výše uvedeného se pak jeví zcela irelevantní ryze polemická námitka obviněného, podle které nebylo zjištěno, proč by měl předat svědku A. K. zdarma pervitin. Z provedených důkazů bylo totiž spolehlivě zjištěno, že obviněný měl se svědkem K. četné kontakty, vypomáhal mu a podle jeho vlastní výpovědi mu rovněž půjčoval peníze, přičemž svědek A. K. vypověděl, že k obviněnému jezdil na grilování a byli přátelé. Zároveň jmenovaný svědek vypověděl, že zejména v prvním případě, kdy mu byly drogy předány, se tak stalo v průběhu oslavy narozenin obviněného, kdy byl tento sám zjevně pod vlivem drog. Ve světle těchto skutečností se nejeví již na první pohled nikterak nelogickým závěr, že by obviněný osobě, s níž byl v přátelském vztahu a o níž věděl, že je uživatelem drog, poskytl malé množství drogy nevysoké hodnoty, a to navíc za situace, kdy obviněný jmenovanému svědkovi navrhoval, aby drogy sám prodal, čímž tento mohl získat finanční prostředky na vrácení půjčky, jíž dříve získal od osoby obviněného.
34. Za zcela irelevantní je na místě označit rovněž námitky dovolatele směřované proti správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, v rámci kterého byla realizována výpověď svědka A. K. v přípravném řízení jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon, stejně jako skutečnost, že tento svědek nebyl otestován na přítomnost drog, jelikož obviněný nikterak nenamítá, že by provedení výpovědi svědka K. jako neodkladného a neopakovatelného úkonu bylo neodůvodněné, nýbrž tyto důvody považuje za nedostatečné. Předmětná výpověď ovšem byla provedena za účasti soudce a odůvodněna jednak rizikem, že svědek A. K. bude k nezastižení z důvodu stěhování, rizika jeho návratu k užívání drog a také předpokladem delšího vedení přípravného řízení, resp. fáze prověřování, přičemž touto námitkou se zabýval již odvolací soud v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku. Namítá-li pak obviněný, že jmenovaný svědek mohl vypovídat pod vlivem drog, jedná se čistě o jeho subjektivní pocit, popř. domněnku jeho obhájce, přičemž tato skutečnost byla popřena samotným svědkem a nevyplývá ani ze způsobu, jakým tento svědek vypovídal, jelikož jeho výpovědi nebyly nikterak zjevně zmatečné či nesouvislé. Za situace, kdy o ovlivnění svědka omamnými a psychotropními látkami v průběhu kterékoli z jeho výpovědí nesvědčí žádná ze spisového materiálu patrná objektivní skutečnost, nelze považovat za pochybení, pokud svědek nebyl podroben testu na přítomnost omamných a psychotropních látek pouze v důsledku skutečnosti, že měl s jejich užíváním zkušenosti a obviněný provedení tohoto testu požadoval. K obviněným namítané existenci opomenutých důkazů pak Nejvyšší soud poukazuje na body 29. a 30. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterých se tento soud plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu stran toho, že důkazní návrhy obviněného na výslechy, resp. i ustanovení dalších osob z řad pracovníků GIBS, s nimiž měl svědek A. K. přijít do styku (a to nejen při svém výslechu v přípravném řízení), byly správně zamítnuty jako nadbytečné, načež sám odvolací soud zamítl návrh obviněného na opětovný výslech jmenovaného svědka. V dané věci přitom byla v plném rozsahu zachována zásada bezprostřednosti, když nalézací soud v rámci své rozhodovací činnosti vycházel z výpovědi učiněné svědkem A. K. osobně v rámci hlavního líčení, pročež tak mohl nejlépe zhodnotit otázku jeho věrohodnosti. Na správnosti závěrů nalézacího soudu pak nemohly ničeho změnit ani opětovné poukazy obviněného na možná nadstandardní, avšak nikterak významné kontakty svědka A. K. s příslušníky GIBS.
35. Rovněž stran jednání popsaného pod bodem 4) svědek A. K. věrohodně a podrobně popsal vlastní nabídku obviněného na umoření dluhu jmenovaného svědka u M. N. tím, že obviněný bude tohoto jeho věřitele řešit z pozice příslušníka Policie České republiky pro smyšlené vyhrožování se zapojením spoluobviněných P. H. a F. K., jejichž kontakty s obviněným byly potvrzeny zejména odposlechy telefonické komunikace, přičemž o existenci dluhu ve výši 1.500.000 Kč a tom, že se o zlikvidování dluhu svědka A. K. ve výši 1.500.000 Kč má pokusit obviněný, vypověděl rovněž svědek M. N., byť uvedl, že se tyto skutečnosti dozvěděl pouze z doslechu. Ačkoli obviněný ve svém dovolání uvedl, že výpověď svědka P. K. byla vyvrácena výpovědí svědka M. N., ničeho bližšího již k tomu neuvádí a Nejvyšší soud ničeho takového neshledal, když jmenovaný svědek sice nepotvrdil, že by byl obviněným jakkoli kontaktován, avšak žádné takové tvrzení svědek A. K. ani nevznesl. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného je na místě konstatovat, že obviněnému nebylo nikterak přičítáno k tíži to, že by jednání spočívající v nátlaku na svědka M. N. fakticky realizoval či se o něj pokusil, ale pouze to, že za odpovídající příslib převzal úplatek od svědka A. K. Navzdory tomu, že byl svědek A. K. zadlužen a obviněný zpochybňuje jeho schopnost takovýto úplatek vůbec poskytnout, je třeba poukázat na fakt, že z výpovědi svědka M. N. vyplynulo, že mu svědek K. zaplatil na svém dluhu již 600.000 Kč. .Svědek K. přitom vypověděl, že měl zdroj příjmů z činnosti spočívající v čištění motorových vozidel a byl příjemcem části dědictví obsahujícího rovněž nemovitost a obchodní korporaci. Za této situace není objektivně nemožné, jak se snaží předestřít obviněný, aby si svědek A. K. opatřil částku ve výši 100.000 Kč, za kterou mu bylo nabídnuto, že se může s pomocí obviněného vymanit z podstatně vyššího dluhu. Pokud pak obviněný namítá, že výpověď svědka A. K. přímo vyvrátil svědek P. R., nelze se s touto námitkou ztotožnit. Ze spisového materiálu totiž vyplynulo pouze to, že svědek P. R. v rámci své výpovědi učiněné v přípravném řízení nepotvrdil výpověď svědka A. K. stran toho, že se mu měl svědek K. svěřit o nabídce od obviněného. Tento svědek tedy sice v přípravném řízení nikterak nepotvrdil výpověď svědka A. K., avšak v žádné podstatné části stran jednání obviněného ji ani nevyvrátil, pročež pouze v důsledku této skutečnosti nebylo třeba, aby nalézací soud shledal výpověď svědka A. K. za nevěrohodnou, jelikož z důvodu dlouhodobého pobytu v Asii nemohl osobně vyslechnout svědka P. R. v hlavním líčení a jejich výpovědi vzájemně konfrontovat.
36. Nalézací soud tedy podle zjištění Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozsudku své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů vážících se k jednání popsanému pod body 2), 3) a 4) náležitým způsobem odůvodnil, přičemž zde nejsou patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům formální logiky apod. Identické závěry správnosti skutkových zjištění poté učinil též soud odvolací, jenž v bodech 40. a 42. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku konstatoval, že v postupu nalézacího soudu neshledal žádný nesoulad se zákonem, a tedy žádné pochybení, přičemž jeho náhled na hodnocení důkazů je totožný s tím, kterak jej učinil soud prvního stupně.
37. Stran ryze skutkových námitek obviněného ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 5), Nejvyšší soud konstatuje, že tyto představují prostou polemiku s hodnocením provedených důkazů, přičemž i těmito námitkami se již zabýval odvolací soud v bodech 44. a 45. odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud v této souvislosti zcela správně uzavřel, že svědek P. K. měl právo v hlavním líčení odepřít výpověď, jelikož touto výpovědí mohl svoji osobu vystavit nebezpečí trestního stíhání, ovšem v přípravném řízení vypovídal komplexně, přičemž přesvědčivě popsal, kterak své kroky a možnost vyhnout se jakémukoliv postihu za úplatek konzultoval rovněž s advokátem, kterým byl svědek L. H., jenž jím uváděné skutečnosti potvrdil, a rovněž se svědkem D. K., pročež se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného o tom, že je tuto výpověď svědka P. K. nutno označit jako zjevně smyšlenou. Jde-li o dílčí rozpory ve výpovědích svědků L. H. a D. K. stran toho, zda byl svědek K. požádán o úplatek s příslibem informací o údajném trestním stíhání či s příslibem, že nebude vůbec stíhán, nelze tyto rozpory považovat za podstatné, jelikož oba jmenovaní svědci reprodukovali jim sdělené informace o tom, že svědek P. K. měl zaplatit úplatek ve výši 200.000 Kč příslušníku Policie České republiky v souvislosti s údajným trestním stíháním své osoby, přičemž je pochopitelné, že svědek L. H. byl jakožto právně vzdělaná osoba schopen lépe pochopit závažnost dané informace, zapamatovat si ji a následně o ní vypovídat. Svědek P. K. rovněž vypověděl, že od spoluobviněného J. C., kteréhožto obviněný ve své výpovědi před nalézacím soudem označil za svého blízkého přítele, obdržel za účelem prokázání existence trestního oznámení R. P. též listinu, která měla prokázat přístup obviněného do spisu vedeného ve věci údajného trestního řízení týkajícího se jmenovaného svědka. Tato listina sice nebyla v nyní posuzované věci zajištěna jako důkaz, nicméně její existenci a zničení potvrdila svědkyně K. R. ve své výpovědi z přípravného řízení a od svědka P. K. o její existenci věděl též svědek L. H., přičemž svědek P. K. k tomuto věrohodně uvedl, že listina byla zničena B. C. za účelem odstranění důkazu o trestné činnosti spoluobviněného J. C. a obviněného. Nejvyšší soud k tomuto upozorňuje rovněž na skutečnost, že při domovní prohlídce realizované u spoluobviněného J. C. byla nalezena jiná listina z trestního spisu spoluobviněného A. J., ke kterému spoluobviněný J. C. neměl žádný přístup, což podporuje výpověď svědka P. K. o tom, že mu spoluobviněný J. C. zprostředkoval od obviněného úřední listinu, jež měla být údajně vyhotovena orgány činnými v trestním řízení v jeho trestní věci. Skutkové námitky obviněného snažící se prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry nalézacího soudu vzbudit pochybnosti o tom, zda bylo dostatečně prokázáno zapojení obviněného do jednání popsaného pod bodem 5), aniž by obviněný jakkoli tvrdil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nemají dostatečnou sílu zpochybnit stávající skutkový stav a naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, či kterýkoli jiný zákonný dovolací důvod.
38. Své námitky proti skutkovému stavu tak, je popsán ve výroku o vině pod bodem 6), pak obviněný zaměřil proti zákonnosti způsobu provedení domovní prohlídky realizované dne 29. 7. 2014 v místě jeho bydliště a proti protokolu o této domovní prohlídce. Je přitom na místě zdůraznit, že tyto námitky již obviněný uplatnil ve svém odvolání, přičemž se těmito Krajský soud v Ústí nad Labem řádně zabýval v bodech 47. a 48. odůvodnění svého rozhodnutí, načež ve shodě s nalézacím soudem uzavřel, že domovní prohlídka byla realizována zákonným způsobem a nelze shledat ničeho, co by podporovalo obviněným předestřené podezření na zneužití tohoto úkonu trestního řízení za účelem nastrčení drogy ze strany orgánů činných v trestním řízení, pročež nebylo na místě ani přistoupit k výslechu všech osob zúčastněných na domovní prohlídce ani osob, které se domovní prohlídky podle jejího protokolu přímo neúčastnily, nicméně se v době jejího konání mohly nacházet v daném místě. Dovolatel ovšem tyto závěry soudu druhého stupně nikterak nereflektuje a zcela pomíjí zásadní skutečnost, že oba soudy nižších stupňů hodnotily výsledek domovní prohlídky konané dne 29. 7. 2014 v místě jeho bydliště zejména v kontextu pořízených odposlechů telefonické komunikace spoluobviněného P. H. Právě tento důkaz vyloučil jakékoli obviněným předestírané pochybnosti o tom, zda nemohlo dojít k umístění drogy do místa bydliště obviněného třetí osobou ať již před samotnou realizací domovní prohlídky, či dokonce v jejím průběhu některou z osob na ní zúčastněných. Z provedených odposlechů je totiž jasně patrné, že obviněný svoji tehdejší obhájkyni Mgr. Šárku Harantovou informoval nejpozději bezprostředně před realizací domovní prohlídky o tom, kde jsou u něho doma drogy schované, pročež tato následně urgentně telefonovala spoluobviněnému P. H., aby za pomoci partnerky obviněného A. H. (dříve J.) byla droga umístěná v místě bydliště obviněného odklizena dříve, než bude realizována domovní prohlídka. O to se podle informací obsažených ve spisovém materiálu následně A. J. také skutečně pokusila, ovšem podle úředního záznamu jí byl policisty odepřen přístup do domu, neboť prohlídka již v dané době probíhala.
39. K námitkám obviněného stran nedostatků protokolu o provedení domovní prohlídky i stran vlastního průběhu tohoto úkonu Nejvyšší soud konstatuje, že na tyto námitky je třeba nahlížet v materiálním smyslu, jelikož v případě přezkumu zákonnosti jakéhokoli důkazu získaného konkrétním postupem orgánů veřejné moci je nutno posuzovat možnost zásahu do základních práv a svobod obviněného v jejich materiálním pojetí. Namítal-li obviněný, že nebyl před samotnou realizací domovní prohlídky poučen o povinnosti vydat věci či vyslechnut za účelem dosažení dobrovolného vydání hledané věci, nelze pominout, že obviněný byl bezprostředně před provedením samotné prohlídky zadržen jakožto osoba podezřelá podle §76 odst. 1 tr. řádu a v tomto postavení byl rovněž vyslechnut, přičemž tato skutečnost byla uvedena i v samotném protokolu o domovní prohlídce jakožto důvod, pro který nebyl opakovaný výslech realizován. Předchozí výslech dotčené osoby podle §84 tr. řádu je přitom podmínkou (nikoliv však absolutní) výkonu prohlídky, když není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě. Účelem tzv. předchozího výslechu je docílit dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k nařízení prohlídky. Smyslem tohoto úkonu naopak není získání výpovědi, ježto k tomuto účelu slouží jiné procesní instituty. Obviněný byl podle protokolu o domovní prohlídce poučen podle §78 a §79 tr. řádu a ve smyslu §78 odst. 1 tr. řádu byl vyzván policejním orgánem k vydání věcí důležitých pro trestní řízení, což obviněný odmítl s tvrzením, že se žádné takové věci v domě nenacházejí. Obviněný byl tedy výslechu fakticky bezprostředně před konáním domovní prohlídky podroben a následně byl rovněž řádně poučen a vyzván k dobrovolnému vydání věci, což následně stvrdil svým podpisem na protokolu o domovní prohlídce po její realizaci, v jejímž průběhu měl možnost porady se svojí obhájkyní. Tímto postupem došlo k naplnění účelu ustanovení §84 tr. řádu, byť tento úkon nebyl proveden v zákonem stanovené formě. Má-li pak obviněný výhrady k absenci podpisu psovoda P. P. na protokolu o domovní prohlídce, neuvádí již, jakým způsobem tato skutečnost významně ovlivnila zákonnost tohoto důkazního prostředku a jak bylo v důsledku této formální vady zasaženo do jeho práv. Z protokolu o domovní prohlídce ze dne 29. 7. 2014 je přitom zjevné, že přítomnost této osoby nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení jakkoli konspirativně zastírána. Z prosté absence podpisu jmenovaného psovoda je tedy možné uzavřít nanejvýše formální administrativní pochybení orgánů činných v trestním řízení při vyhotovování předmětného protokolu, avšak nikoli již jakékoli závěry o procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu, či dokonce závěry o tom, že jde o projev obviněným tvrzeného spiknutí, v jehož rámci došlo k nastrčení drog v místě bydliště obviněného příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů.
40. Namítá-li obviněný, že nemohl sledovat veškeré osoby podílející se na domovní prohlídce a v důsledku toho má pochybnosti o zákonnosti jejího průběhu, je na místě poukázat na to, že obviněný sám řádný průběh prohlídky stvrdil svým podpisem protokolu o této provedením tohoto úkonu. Navzdory přítomnosti jeho obhájkyně při domovní prohlídce a realizace vzájemné porady obviněného s touto obhájkyní pak neměl nikdo z nich k průběhu domovní prohlídky žádných námitek, pročež se nyní předložené tvrzení obviněného o tom, že v podstatě neměl možnost průběh domovní prohlídky sledovat, jeví být ryze účelovým. Identické závěry lze konstatovat i k opětovnému tvrzení obviněného, že se na domovní prohlídce měla podílet jeho tehdejší přítelkyně a rodiče. Přestože bylo toto tvrzení obviněného oběma soudy nižších stupňů odmítnuto, obviněný přítomnost dalších osob neuvedených v protokolu o domovní prohlídce opětovně ve svém mimořádném opravném prostředku konstatoval, a to bez bližšího odůvodnění jakožto prokázaný fakt, načež na jeho základě brojí proti absenci podpisu těchto osob v protokolu o provedení tohoto úkonu. K takto formulované námitce opírající se o zjevnou deformaci či úplné opomenutí závěrů soudů nižších stupňů se ovšem není možno ze strany dovolacího soudu blíže věcně vyjádřit nad rámec konstatování, že tato nejenže nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu, ale naopak je s tímto v přímém rozporu, když v řízení před soudy nižších stupňů k tvrzení obviněného o účasti jeho tehdejší přítelkyně na domovní prohlídce vyplynulo, že ačkoli se tato pokusila v průběhu domovní prohlídky do prohlížené nemovitosti vstoupit za účelem odstranění drog na základě instrukcí předaných spoluobviněným P. H., bylo jí v tom zabráněno.
41. Shrnuto, obsah protokolu o domovní prohlídce ani samotné provedení domovní prohlídky nelze považovat za projev libovůle s následky porušení práv obviněného chráněných ústavním pořádkem, v důsledku čehož neobstojí námitka dovolatele, že důkazy z tohoto úkonu vycházející jsou procesně nepoužitelné. Obviněný v této souvislosti uplatnil převážně námitky povahy formální a věcná námitka spočívající v jím předestírané možnosti zneužití institutu domovní prohlídky v důsledku umístění drog do místa jeho bydliště příslušníky orgánů činných v trestním řízení pak byla spolehlivě vyvrácena odposlechy telefonické komunikace mezi spoluobviněným P. H., tehdejší obhájkyní obviněného Mgr. Šárkou Harantovou a jeho tehdejší přítelkyní A. J. (nyní H.). Zjevně se tedy nejednalo o svévolný postup či o extrémní vybočení ze zákonných oprávnění, jimiž je státní moc nadána při odhalování a stíhání trestných činů. Domovní prohlídka, realizovaná dne 29. 7. 2014 v domě užívaném obviněným, resp. protokol o ní a důkazy pořízené na jejím základě, tak sloužily jako řádný podklad pro závěr o vině obviněného trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
42. Nejvyšší soud tedy veškeré výše uvedené a veskrze polemické skutkové námitky obviněného učiněné v jeho mimořádném opravném prostředku kategoricky odmítl, neboť jsou toliko projevem jeho urputné snahy zvrátit skutkové závěry nižších soudů ve svůj prospěch, a to přesto, že se v rámci svých tvrzení sám dopouští zjevné deformace provedených důkazů, které vykládá izolovaně po jejich vytržení ze vzájemného kontextu. Naopak lze konstatovat, že žádná z nalézacím soudem hodnocených svědeckých výpovědí nestála v dané věci zcela osamoceně, přičemž nelze z ničeho vyvodit, že by kterýkoli ze svědků vypovídal účelově, s úmyslem pomstít se obviněnému jako příslušníku Policie ČR, či eventuálně z jiného důvodu. Po analýze všech skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem je totiž jednoznačně zřejmé, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími rozhodnými skutkovými zjištěními je patrná zjevná logická návaznost, pročež byly výpovědi svědků oproti výpovědní verzi obviněného zcela oprávněně vyhodnoceny jako dostatečně konzistentní, podrobné a souvislé, celkově tedy věrohodné. Naproti tomu popis skutkového děje učiněný ze strany obviněného zůstal po provedeném dokazování i nadále celkově nepřesvědčivý, když byl tento opřen pouze o ničím nepodložené tvrzení obviněného, že všechny skutky jsou prostou fabulací svědků a obviněný se jakožto svědomitý policista stal cílem rozsáhlého komplotu klíčových svědků (zejména z řad osob s kriminální minulostí) a příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů.
43. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že nalézací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně klíčových výpovědí svědků J. B., T. H., A. K., P. K., D. K. a L. H. důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž odvolací soud. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněným nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, stejně jako tak již dříve učinil soud odvolací.
VI.
Závěr
44. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný M. H. téměř veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
45. Za daného stavu je dále třeba zdůraznit, že nalézací soud se v nyní přezkoumávané věci nezpronevěřil přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbal o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů, načež se s jeho závěry ztotožnil rovněž soud odvolací. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), přičemž nejinak tomu bylo i v nyní posuzované věci, v níž byly tyto zásady řádně dodrženy.
46. Současně v dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozsudku krajského soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci sice úsporně, nicméně řádně vypořádal. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
47. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 7 To 119/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 32 T 143/2015, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného M. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, pročež toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
48. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného M. H. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 3. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu