Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.03.2023, sp. zn. 11 Tdo 198/2023 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.198.2023.1

sp. zn. 11 Tdo 198/2023-1596 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2023 o dovolání obviněného K. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 T 62/2020, takto: Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného K. Š. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 T 62/2020-1369, byl obviněný K. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2020). Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Vyjma obviněného K. Š. byli týmž rozsudkem Okresního soudu v Ostravě odsouzeni též spoluobvinění P. Z., A. P. a P. V., a to za spáchání stejných trestných činů, tedy za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2020), za což jim byly uloženy tresty podrobně specifikované ve výrokové části rozsudku krajského soudu. Současně Okresní soud v Ostravě rozhodl podle §226 písm. c) tr. řádu o zproštění podané obžaloby pro projednávaný skutek ve vztahu k osobě spoluobviněného D. J., neboť nebylo prokázáno, že předmětný skutek tento spoluobviněný skutečně spáchal. 3. Výše uvedený rozsudek okresního soudu nabyl právní moci pouze ve vztahu ke spoluobviněným P. Z. a D. J. Naopak obvinění K. Š., P. V. a A. P. podali proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 T 62/2020-1369, odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 3 To 61/2022-1486, a to tak, že odvolání obviněných K. Š. a A. P. podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Vyjma toho krajský soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu ve vztahu k osobě obviněného P. V. a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu tohoto obviněného nově odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 71 T 215/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 5 To 364/2019, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naopak v ostatních výrocích krajský soud ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změny. 4. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě se obviněný K. Š. a spoluobvinění P. Z., P. V. a A. P. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že: od přesně nezjištěné doby, nejméně však od jara 2017 do dne 18. 3. 2019, kdy byla obviněná P. Z. zadržena Policií ČR, na různých místech v XY a ve XY, zejména v XY na ulici XY v bydlišti obviněné P. Z. v XY na ulici XY v prostorách Věznice XY, kde vykonávali trest odnětí svobody obvinění P. V. od 20. 9. 2018 do 13. 2. 2020 a obviněný K. Š. od 26. 12. 2013 do 30. 8. 2019, se společným záměrem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, se stali členy dobře organizované skupiny osob podílejících se každý svou úlohou ve výsledku společně na opakovaném a pravidelném nelegálním obchodování s psychotropní látkou pervitin, srozuměni s tím, že v České republice není možno bez příslušného zákonného povolení volně nakládat s touto návykovou látkou a že tímto povolením nedisponují, a s léčivým přípravkem Tramal obsahujícím účinnou látku tramadol, o němž věděli, že je vázán jen na lékařský předpis, především v prostorách Věznice XY, přestože si byli vědomi, že užívání těchto látek odsouzenými je zakázáno, kdy po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě podíleli tak, že: obviněný K. Š. a od listopadu roku 2018 rovněž obviněný P. V. ve Věznici XY přebírali od různých neztotožněných osob z řad odsouzených, kteří pracovali mimo areál věznice na pracovištích v XY a ve XY a odtud neoprávněně přenášeli pervitin a lék Tramal do Věznice XY, tyto látky, jež na uvedená pracoviště zasílaly nebo jinak dopravovaly různé osoby, mezi nimi i obviněná P. Z. , která takto činila na pokyny a dle instrukcí svého druha obviněného P. V., který ji osobně na návštěvách ve věznici nebo v telefonních hovorech, a to jak povolených Vězeňskou službou, tak prostřednictvím tajně pořízeného mobilního telefonu, zadal obsah zásilky a adresu, jak mu předtím určil obviněný K. Š., načež obviněná P. Z. s vědomím, že zásilky jsou určeny k neoprávněnému přenosu do Věznice XY a tam k další distribuci, zaslala prostřednictvím České pošty, příp. osobně předala neztotožněným osobám pracujícím společně s odsouzenými na pracovištích mimo věznici či dalším osobám, které samy tyto osoby kontaktovaly, zásilky obsahující pervitin a Tramal, které si předtím opatřila od jiných osob, a to pervitin mimo jiné od obviněného A. P. , od kterého opakovaně kupovala menší množství pervitinu podle potřeby, a takto pervitin a Tramal poskytovala dalším osobám, mezi nimi i: - osobě s přezdívkou "XY", kterému osobně v jednom případě asi v lednu 2019 předala 200 tablet léku Tramal a 3,5 g pervitinu, - M. V., nar. XY, které osobně v jednom případě předala 2 g pervitinu, - J. S., nar. XY, kterému osobně ve dvou případech prodala za celkovou částku 1.000 Kč celkem 1 g pervitinu pro vlastní potřebu, - P. U., nar. XY, kterému osobně v jednom případě předala 168 tablet léku Tramal a ve dvou případech celkem 0,4 g pervitinu pro vlastní potřebu, - J. R., nar. XY, které osobně v jednom případě prodala za částku 500 Kč 0,5 g a v jednom případě bezúplatně dala nezjištěné množství pervitinu pro vlastní potřebu, - L. H., nar. XY, které ve třech případech dne 22. 10. 2018, 24. 10. 2018 a 14. 11. 2018 zaslala prostřednictvím České pošty v dopisní obálce blíže nezjištěné množství tablet léku Tramal a celkem 6 g pervitinu, - K. B., nar. XY, které v jednom případě dne 6. 12. 2018 zaslala prostřednictvím České pošty v dopisní obálce 1 g pervitinu, - L. B., nar. XY, kterému v jednom případě dne 25. 2. 2019 zaslala prostřednictvím České pošty v dopisní obálce blíže nezjištěné množství tablet léku Tramal a 2 g pervitinu, - M. P., nar. XY, kterému dne 12. 3. 2019 zaslala prostřednictvím České pošty v dopisní obálce 3,281 g pervitinu, - obviněnému A. P., kterému v období od listopadu 2018 do března 2019 osobně nejméně ve třech případech předala zásilky, jež obsahovaly celkově 540 ks tablet léku Tramal a nejméně 3 g pervitinu, načež tento s vědomím, co zásilky obsahují a komu jsou určeny, tyto zásilky dle instrukcí obviněné P. Z., která byla ještě předtím instruována od obviněného P. V., dopravil na pracoviště ve XY a XY, kde jsou pracovně zařazeni mj. i vězni vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY, kde je dle instrukcí osobně předal nezjištěným osobám, které obsah zásilek nezjištěným způsobem dopravily do Věznice XY, a dále obviněný A. P. pervitin prodal či poskytl dalším osobám z řad jeho uživatelů, mezi nimi i - obviněné P. Z., které v období od listopadu 2018 do března 2019 opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů poskytnul nezjištěné množství pervitinu, - J. F., nar. XY, kterému nejméně v jednom případě dne 1. 2. 2019 prodal nezjištěné množství pervitinu, načež obvinění K. Š. a P. V. ve Věznici XY takto získanou psychotropní látku pervitin o blíže nezjištěném množství a léčivý přípravek Tramal o blíže nezjištěném množství zásilek, ale v počtu 180 ks tablet v jednotlivé zásilce, poskytovali zdarma, výměnou nebo za nezjištěnou finanční částku mezi sebou navzájem a dalším osobám z řad odsouzených, mezi nimi - E. V., nar. XY, jemuž v blíže nezjištěném období, nejméně však od jara 2017 do září 2018, obviněný K. Š. ve třech případech zdarma poskytl vždy spotřební dávku pervitinu v množství 0,1 g a následně v četnosti nejméně dvakrát měsíčně mu prodal za částku 500 Kč nebo vyměnil za tabák vždy opět 0,1 g pervitinu, celkem tedy nejméně 4,1 g pervitinu, - obviněnému P. V., jemuž v období od listopadu 2018 do dne 18. 3. 2019 obviněný K. Š. opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů poskytl zdarma přesně nezjištěné množství léku Tramal nebo jej vyměnil za pervitin, který obviněnému P. V. zaslala obviněná P. Z., kdy tímto svým jednáním bez příslušného povolení k nakládání s návykovými látkami a bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s nimi, obvinění protiprávně nakládali s pervitinem obsahujícím účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a dále závažným způsobem porušili základní povinnost odsouzeného podle §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku čehož došlo k narušení plnění stanoveného programu zacházení a účelu výkonu trestu odnětí svobody. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 5. Obviněný K. Š. napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, č. j. 3 To 61/2022-1486 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 T 62/2020-1369) dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu (konkrétně na výslechu spoluobviněného P. V., učiněném ještě před sdělením obvinění obviněnému K. Š.), a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (ke skutečnostem vyplývajícím z výpovědi svědka E. V., zejména z přípravného řízení), pročež tvrdí, že rozhodná skutková zjištění (která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzených trestných činů) jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vyjma toho má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to ve vztahu k aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaného členy organizované skupiny podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel současně namítl, že jsou mu zcela neoprávněně přičítána k tíži i dílčí jednání, kterých se měli dopustit (v rámci distribuce pervitinu osobám vyskytujícím se mimo prostředí Věznice XY) výhradně spoluobvinění P. Z. a A. P. 6. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, když za takový důkaz označil výpověď spoluobviněného P. V. z přípravného řízení ze dne 10. 5. 2019, tedy ze dne, kdy trestní stíhání samotného dovolatele ještě nebylo zahájeno (k tomu došlo až dne 6. 8. 2019). V této souvislosti dovolatel akcentoval, že po tomto datu policejní orgán již spoluobviněného V. znovu nevyslechl, čímž znemožnil jeho obhájci možnost zúčastnit se takového úkonu ve smyslu §164 odst. 4 tr. řádu. Navíc spoluobviněný V. využil svého práva odmítnout ve věci vypovídat, a to i během hlavního líčení, kde toliko prohlásil svoji vinu. 7. Okresní soud k námitce procesní využitelnosti důkazu opatřeného ještě před zahájením trestního stíhání (ve vztahu k výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení) uvedl, že tato skutečnost nebrání jejímu využití jako zákonného důkazu s ohledem na to, že ji lze vyhodnotit jako neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu (viz bod 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Následně se s takovýmto posouzením předmětné otázky ztotožnil i krajský soud jako soud odvolací, který své právní stanovisko rozvedl v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku. Dovolatel však s výše uvedenými závěry obou soudů nižších stupňů vyjádřil nesouhlas, neboť je přesvědčen, že trestní řád v platném znění provedení tohoto důkazu jeho přečtením u hlavního líčení jednoznačně neumožňuje. 8. Podle mínění obviněného je za této procesní situace vodítkem nejen ustanovení §158 odst. 9 tr. řádu, kde je ve větě poslední tohoto ustanovení uvedeno, že pokud takový výslech nebyl proveden znovu podle §164 odst. 4 tr. řádu, lze protokol o výslechu přehrát pouze podle §211 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. řádu. Především však z ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu vyplývá, že protokol o výpovědi spoluobviněného (nebo svědka) lze přečíst pouze tehdy, pokud byl výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, a navíc šlo o neodkladný úkon kvalifikovaně provedený podle §158a tr. řádu, tedy za účasti soudce – což se však v daném případě nestalo. Podstatou takového postupu je skutečnost, že neprocesní výpověď spoluobviněného V. má ve věci zásadní charakter, byť jí přednesla osoba v té době již v postavení obviněného. 9. Dovolatel tedy zastává stanovisko, že výpověď spoluobviněného P. V. může být podle platného znění trestního řádu čtena ve smyslu §207 odst. 2 tr. řádu výhradně ve vztahu k vině tohoto spoluobviněného, který tuto výpověď učinil, za předpokladu, že (mimo jiné) odepře během hlavního líčení vypovídat. Pokud však jde o čtení jeho výpovědi ve vztahu k obviněnému K. Š., jehož trestní stíhání bylo zahájeno později, trestní řád umožňuje protokol o výpovědi takového spoluobviněného přečíst u hlavního líčení pouze v případě, že byla provedena jako neodkladný úkon za splnění procesních podmínek podle §158a tr. řádu. Jestliže tedy výpověď spoluobviněného V. nemohla být přečtena, a tedy nemohla být provedena k důkazu o vině obviněného Š., závěr o jeho vině nemůže být na takto provedeném důkazu postaven. Svůj rozbor dovolatel zakončil tvrzením, že pokud trestní řád umožňuje výpověď spoluobviněného V. výslovně přečíst jako neopakovatelný úkon jen za splnění podmínek §158a tr. řádu, tak nelze podle jeho přesvědčení tento důkaz přečíst (a tedy provést) jako důkaz rovněž k vině obviněného Š. ve smyslu obecné definice neodkladného úkonu podle §160 odst. 4 tr. řádu. 10. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel dále namítl, že k rozhodným skutkovým zjištěním nebyl nedůvodně proveden jím navrhovaný podstatný důkaz, konkrétně ve vztahu k části jednání vyplývající ze svědecké výpovědi svědka E. V. z přípravného řízení výslech rodičů tohoto svědka za účelem identifikace bankovního účtu, na který mu zasílali peníze. Okresní soud však předmětný důkaz provést odmítl, neboť podle jeho náhledu nedisponuje dostatečnou vypovídací potencí v situaci, kdy svědek V. u hlavního líčení svoji výpověď změnil, přičemž předmětný účet při svém výslechu v přípravném řízení nikterak nekonkretizoval. Taktéž odvolací soud shledal návrh na výslech rodičů tohoto svědka nadbytečným s ohledem na to, že svědek měl uvést, že rodiče peníze neposílali z účtu, nýbrž prostřednictvím poštovních složenek. 11. Ve vztahu k části týkající se jednání dovolatele je však zřejmé, že výslech svědka V. je důkazem podstatným, na němž jsou založena rozhodná skutková zjištění určující naplnění zákonných znaků trestného činu podle §283 tr. zákoníku, neboť (vyjma spoluobviněného V.) se mělo jednat o jedinou osobu, které měl obviněný Š. ve vícero případech poskytovat pervitin. Obviněný chtěl tímto důkazním návrhem ověřit výpověď svědka, že opravdu mohl předávky pervitinu obviněnému Š. zaplatit, či jeho výpověď z přípravného řízení (u hlavního líčení popřenou), že žádné prostředky k nákupu pervitinu k dispozici neměl a ani mít nemohl. 12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný – podobně jako ve svém odvolání – opětovně vznesl námitku ve vztahu ke stávajícímu znění tzv. skutkové věty, jejíž popis označil za přespříliš komplikovaný a nepřehledný zejména stran faktické deskripce aktivit organizované skupiny působící ve Věznici XY. V této souvislosti dovolatel namítl, že jsou mu k tíži přičítána i ta dílčí jednání, která nespáchal, respektive jednání, která byla spáchána jinými osobami (mimo „schéma“ dovozené organizovanosti takového jednání), a to přesto, že obviněný s těmito dílčími skutky nemá nic společného a jejich spáchání nemohl z výkonu svého trestu ve věznici nikterak ovlivnit. Konkrétně jde o části souhrnně popisovaného jednání, podle nichž měla spoluobviněná P. Z. poskytovat vybraným osobám (mělo se jednat o osobu zvanou „XY“ a dále M. V., J. S., P. U., J. R., L. H., K. B., L. B., M. P. a další nezjištěné osoby) a spoluobviněný A. P. osobě J. F. ve skutkové větě uvedené množství pervitinu. 13. V této souvislosti dovolatel opětovně akcentoval, že podstata organizované činnosti měla spočívat toliko v distribuci dodávek pervitinu a Tramalu do Věznice XY, nicméně spojitost šíření těchto zakázaných látek spoluobviněnými Z. a P. osobám mimo výkon trestu odnětí svobody (tedy osobám vyskytujícím se na svobodě) nebylo dostatečně objasněno ani popsáno. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že předmětná dílčí jednání jsou v jeho neprospěch zakomponována do poněkud neuspořádané skutkové věty. Aby mohlo mít šíření pervitinu ze strany spoluobviněných Z. a P. osobám nacházejícím se na svobodě spojitost s aktivitami organizované skupiny, muselo by být organizováno z věznice, tedy „opačným směrem“, než je členům organizované skupiny kladeno za vinu. Taktéž z hlediska právního posouzení jde o samostatné skutky, tedy samostatná jednání, která dovolateli neměla být nikterak přisouzena. 14. Na okraj své argumentace dovolatel dodal, že v průběhu odvolacího řízení byla ze strany jeho obhájce vznesena námitka ke způsobu protokolace jeho závěrečného návrhu, který přednesl v závěru hlavního líčení, neboť předmětný přepis zjevně neodpovídá přednesenému návrhu a protokolující úřednicí byl nevhodně zkrácen, takže některé věty ani nedávají smysl. Právě uvedený závěrečný návrh poukazoval na vady popisu skutku, nicméně odvolací soud o této námitce samostatně nerozhodl, k čemuž však ani nebyl oprávněn, a proto se k této okolnosti vyjádřil toliko v rámci odůvodnění svého rozsudku (v bodě 21. odůvodnění). Dovolatel však má za to, že předmětný postup je vadný, neboť o vznesené námitce proti obsahu protokolu o hlavním líčení měl rozhodnout soud prvního stupně, který uvedený protokol vyhotovil. 15. Závěrem dovolatel stručně navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, č. j. 3 To 61/2022-1486, ve vztahu k jeho osobě zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 16. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 939/2022-13, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem předeslala, že ačkoli jsou dovolací námitky zčásti podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, i tak dovolání obviněného K. Š. celkově vyhodnotila jako zjevně neopodstatněné. 17. Ve vztahu k námitce procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení (učiněné před samotným zahájením trestního stíhání obviněného), kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupkyně poznamenala, že se jí již dostatečně zabývaly oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud s poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že námitka nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného P. V. je neopodstatněná, a navíc je podporována výpověďmi spoluobviněné Z., svědka V., jakož i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu (viz záznam telefonického hovoru mezi B. Z. a V. V.). Správnost tohoto hodnocení podpořil rovněž soud odvolací, který k uvedené problematice mimo jiné uvedl, že ve věci nebyla porušena zásada bezprostřednosti, když obviněný Š. byl jednání u soudu vždy přítomen a mohl se k věci kdykoli vyjádřit, ani zásada kontradiktornosti, neboť výpověď obviněného P. V. není vůči K. Š. jediným usvědčujícím důkazem. 18. S výše uvedenými závěry obou soudů nižších stupňů státní zástupkyně vyjádřila bezvýhradný souhlas, byť ve svém vyjádření připustila povědomí o tom, že k dané problematice byla Ústavním soudem publikována i odlišná stanoviska. Příkladmo odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3585/18, nicméně k jeho obsahu konstatovala, že v odůvodnění je řešena procesně odlišná situace, neboť v tomto případu spoluobviněný učinil usvědčující výpověď sice před zahájením trestního stíhání obviněného, jehož se dotýká, avšak v dalších fázích trestního řízení (již za účasti obhájce obviněného) se od ní diametrálně odlišil, neboť jej počal z trestné činnosti vyviňovat. Naproti tomu v nyní projednávané věci taková procesní situace nenastala. Spoluobviněný P. V. sice učinil ve vztahu k obviněnému K. Š. usvědčující výpověď před zahájením jeho trestního stíhání (takže se jí obviněný ani jeho obhájce ani nemohli účastnit), avšak v dalších fázích trestního řízení (když již byla účast obviněného i jeho obhájce u tohoto úkonu zajištěna) využil svého zákonného práva a v projednávané věci odmítl vypovídat. Zákonné podmínky pro předestření výpovědi spoluobviněného podle §212 odst. 1 tr. řádu tedy nebyly dány, a proto ani nemohly nastat s tím spojené účinky zakotvené v ustanovení §212 odst. 2 tr. řádu, podle kterého protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy. 19. Ve vztahu k nyní projednávanému případu státní zástupkyně dále akcentovala, že Okresní soud v Ostravě ve smyslu §207 odst. 2 tr. řádu během hlavního líčení dne 8. 2. 2021 procesně správně přečetl protokol o výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení (založený na č. l. 326-334), který po řádném poučení ze strany nalézacího soudu využil svého práva a ve věci odmítl vypovídat. Po takto provedeném důkazu se na dotaz soudu podle §214 tr. řádu vyjádřil tak, že v přípravném řízení vypovídal pravdu. 20. Podle názoru státní zástupkyně tedy spoluobviněný V. sice u hlavního líčení svoji výpověď z přípravného řízení nezopakoval, avšak jasně potvrdil její správnost a pravdivost. Tato okolnost tedy založila její procesní využitelnost jako důkazního prostředku i ve vztahu k obviněnému K. Š., neboť s takovým procesním postupem nejsou spojeny účinky předpokládané v §212 odst. 2 tr. řádu a nebyly naplněny ani podmínky pro předestření výpovědi podle §212 odst. 1 tr. řádu. Vyjma toho obviněný Š. po přečtení předmětného protokolu na dotaz soudu podle §214 tr. řádu uvedl, že „je bez připomínek“, čímž předmětný procesní postup nikterak nerozporoval. Nalézací soud tedy nebyl v situaci, kdy musel zvažovat, zda uvěří výpovědi spoluobviněného učiněné v hlavním líčení či výpovědi učiněné v přípravném řízení s ohledem na jejich rozporuplnost, a to proto, že spoluobviněný V. na své výpovědi z přípravného řízení de facto setrval tím, že stvrdil její pravdivost. 21. Vzhledem k tomu státní zástupkyně shrnula, že za shora rozvedených důvodů se výpověď spoluobviněného V. mohla stát v posuzované věci podkladem pro výrok o vině obviněného K. Š., a to ve spojení i s jinými ve věci provedenými důkazy. 22. Státní zástupkyně se dále vyjádřila k námitce obviněného stran zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem rodičů svědka E. V., stejně jako k námitce dovolatele proti věrohodnosti výpovědi svědka E. V. samotného, když s obsahem jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení (která jej usvědčovala z páchané trestné činnosti), vyjádřil nesouhlas a označil ji za nevěrohodnou. Státní zástupkyně v této souvislosti poukázala na skutečnost, že obviněný námitku tzv. opomenutých důkazů ve výše uvedeném rozsahu deklaroval již v předchozích fázích trestního řízení, stejně jako brojil proti věrohodnosti usvědčující výpovědi svědka E. V. z přípravného řízení. Okresní soud však jednotlivé protichůdné výpovědi tohoto svědka pečlivě hodnotil a dospěl k závěru, že jeho výpověď z přípravného řízení je věrohodná s ohledem na to, že její pravdivost potvrdili rovněž vyslechnutí svědci T. K., J. K., stejně jako spoluobviněný P. V. Rovněž k otázce zamítnutí návrhu obviněného na výslech rodičů svědka V. se nalézací soud dostatečně vyjádřil, když konstatoval nadbytečnost provedení tohoto důkazu s ohledem na změnu výpovědi jmenovaného svědka u hlavního líčení s tím, že i během svého výslechu v přípravném řízení tento svědek předmětný účet nikterak nekonkretizoval. S těmito dílčími závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil i odvolací soud, načež tak vyjádření obou soudů nižších stupňů bezvýhradně podpořila i státní zástupkyně. 23. Námitku dovolatele vztahující se k popisu projednávaného skutku, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a v rámci níž označil popis skutku za komplikovaný a nelogický (zejména proto, že vzbuzuje zdání, že jsou mu k tíži přičítány dílčí útoky, kterých se nedopustil), státní zástupkyně kategoricky odmítla. K předmětnému popisu skutku sice připustila určité výhrady, nicméně konstatovala, že i ze stávajícího znění tzv. skutkové věty jednoznačně vyplývá, která jednání byla obviněnému prokázána. Z tohoto důvodu odmítla i navazující tvrzení dovolatele, že v popisu skutku jsou uvedeny útoky, které nesouvisejí s organizovanou trestnou činností. Ze skutkových zjištění je totiž zjevné, že ve většině případů spoluobviněná Z. doručovala zásilky se zakázanými látkami podle instrukcí P. V. osobám konkretizovaným v popisu skutku. Tyto osoby se sice nacházely mimo věznici, avšak prostřednictvím některých z nich byly tyto látky dále dodávány do vězeňského prostředí, aby zde mohly být obviněným Š. a spoluobviněným P. V. dále distribuovány. 24. Po uvážení výše uvedených souvislostí státní zástupkyně závěrem konstatovala, že v projednávaném případě neshledala žádný, natož extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů s výsledky provedeného dokazování, ani procesní nepřípustnost důkazů v rozsahu uváděném dovolatelem či vadný postup v rámci procesu rozhodování o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů. Námitky obviněného označila za zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídající a zčásti za zjevně neopodstatněné, pročež navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. Š. [v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu] odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 25. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. 27. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, což znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 29. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. 30. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno. 31. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. 32. Dovolatel ve svém písemném podání odkázal i na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). 33. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu). 34. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 35. Dovolací soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného K. Š. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu obviněným podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že dovolatelem vznesené námitky jsou zčásti formálně podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody, nicméně nejsou po právní stránce tak zásadního významu, aby jejich projednání zásadně ovlivnilo postavení obviněného. 36. V prvé řadě Nejvyšší soud prověřil, že Okresní soud v Ostravě odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady provedených důkazů, mezi nimiž dominují prohlášení viny P. Z. a P. V. dále výpovědi spoluobviněných (pokud nevyužily svého zákonného práva a neodmítly vypovídat), jakož i výpovědi mnoha na projednávaném skutku zainteresovaných svědků. Významné skutečnosti byly zajištěny také dlouhou řadou provedených listinných důkazů, mezi kterými se jeví jako podstatné zejména výpisy z evidence vězňů, vyhodnocení povolených telefonních hovorů ve Věznici XY, bankovní výpisy, protokoly o provedení domovní prohlídky, protokoly o provedených odposleších mobilní telefonní stanice a mobilního telefonu užívaných obviněnou Z., včetně protokolu o provedeném záznamu telekomunikačního provozu (akce XY a XY), výsledkové zprávy k toxikologickým vyšetřením a řady dalších méně podstatných důkazů, jakož i znaleckými posudky z oboru elektronika, odvětví výpočetní technika. 37. Všechny tyto důkazy Okresní soud v Ostravě vyhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. S výroky o vině i trestu soudu prvního stupně se následně v podstatě ztotožnil i Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, který pouze ve vztahu k osobě spoluobviněného P. V. zrušil výrok o trestu a nově jej odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a trestu zákazu činnosti, neboť se neztotožnil s tím, kterak okresní soud stran tohoto obviněného vyhodnotil polehčující okolnosti. Jelikož řádný opravný prostředek obviněného byl ze strany odvolacího soudu podle §256 tr. řádu zamítnut jako nedůvodný, podal obviněný K. Š. proti tomuto rozsudku krajského soudu (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě) mimořádný opravný prostředek, v rámci kterého se opětovně zřekl odpovědnosti za spáchané trestné činy, neboť je i nadále přesvědčen o tom, že svým jednáním zákonné znaky aplikovaných skutkových podstat nenaplnil. Navíc je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo ve vztahu k jeho osobě k zásadním pochybením, neboť rozhodná skutková zjištění jsou podle jeho mínění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož došlo ze strany odvolacího soudu i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení projednávaného skutku. 38. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své činnosti neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k tak zásadním pochybením, aby vedla k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, kterak v rámci svého dovolání obviněný Š. namítl. V. 1. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 39. Dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dvě zásadní výhrady. Jednak námitku procesní použitelnosti výslechu spoluobviněného P. V., který byl policejním orgánem opatřen cca tři měsíce před zahájením trestního stíhání osoby dovolatele a dále námitku zpochybňující vyhodnocení věrohodnosti výpovědi svědka E. V. z přípravného řízení a zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem jeho rodičů. Těmito výhradami dovolatel namítl faktický nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování, stejně jako zkrácení jeho osoby stran jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces. V. 1. 1. Námitka procesní použitelnosti důkazu opatřeného ještě před zahájením trestního stíhání 40. Podle tvrzení dovolatele jsou rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelném důkazu, kterým je výpověď spoluobviněného P. V. z přípravného řízení, konkrétně ze dne 10. 5. 2019, tedy z doby, kdy trestní stíhání obviněného Š. ještě nebylo řádně zahájeno (k tomu došlo až dne 6. 8. 2019). V důsledku toho bylo obhájci obviněného de facto znemožněno se takového úkonu zúčastnit ve smyslu §164 odst. 4 tr. řádu. V návaznosti na tuto skutečnost dovolatel tvrdí, že předmětný důkaz proti jeho osobě nelze procesně použít, neboť se nejedná o neodkladný či neopakovatelný úkon podle §160 odst. 4 tr. řádu. 41. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu nejprve ověřil, že námitkou procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení ze dne 10. 5. 2019, tedy učiněné před samotným zahájením trestního stíhání obviněného Š., se oba nižší soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozsudek ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 9/1996, s. 412 a usnesení ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 45/2008 jako T-1082). Na jejich základě konstatoval, že k výslechu spoluobviněného V. skutečně došlo ještě před zahájením trestního stíhání vůči obviněnému Š., nicméně tato skutečnost nebrání jeho použití coby důkazu, neboť spoluobviněný vypovídal ke společné trestné činnosti (které se účastnil i obviněný Š.), a proto je nutné ji vyhodnotit jako neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu (viz bod 47. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 42. Správnost řešení této otázky nalézacím soudem podpořil i krajský soud, který k této otázce dodal, že trestní stíhání obviněného Š. nebylo zahájeno s delším časovým odstupem od zahájení trestního stíhání osoby spoluobviněného P. V. a ve věci nebyla porušena ani zásada bezprostřednosti, když nalézací soud opakovaně prováděl výslech spoluobviněného V., avšak ten vždy využil svého zákonného práva a ve věci nevypovídal, vyjma učinění prohlášení své viny. Navíc obviněný Š. byl jednání u okresního soudu vždy přítomen a měl tedy dostatečnou možnost se k věci vyjádřit (bod 15. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Současně nebyla ve věci porušena ani zásada kontradiktornosti s ohledem na to, že výpověď spoluobviněného V. není vůči obviněnému Š. jediným usvědčujícím důkazem. 43. S výše uvedenými závěry nižších soudů se však dovolatel neztotožnil, načež prohlásil, že z nyní projednávaného skutku byl uznán vinným především na základě výpovědi spoluobviněného P. V. učiněné v přípravném řízení, kterou však nelze v jeho případě procesně využít jako (v podstatě) jediného usvědčujícího důkazu. Po zahájení jeho trestního stíhání totiž policejní orgán spoluobviněného V. v souladu s §164 odst. 4 tr. řádu opětovně nevyslechl, uvedený důkaz tudíž nezopakoval, pročež obviněný ani jeho obhájce neměli možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit, díky čemuž neměli ani možnost spoluobviněnému klást otázky a jakkoli se spolupodílet na vytvoření tohoto důkazu. 44. V prvé řadě Nejvyšší soud k posuzované otázce obecně zdůrazňuje, že dokazování v trestním řízení lze skutečně provádět zásadně po zahájení trestního stíhání. Smyslem a účelem této procesní zásady je garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Pokud trestní řád umožňuje provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí tak být zajištěno právo na obhajobu a zásada kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01, N 174/24 SbNU 291). Součástí práva na spravedlivý proces je (mimo jiné) zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného nebo svědka. To prakticky znamená bezpodmínečnou nutnost umožnit obviněnému nebo jeho obhájci zúčastnit se výslechu osoby i v rámci přípravného řízení. 45. Novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kterou se (mimo jiné zákony) změnilo i platné znění trestního řádu, byly upřesněny podmínky, za nichž lze u hlavního líčení přečíst k důkazu protokol o dřívější výpovědi svědka podle §211 odst. 1 až 4 tr. řádu. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že §212 tr. řádu s účinností od 1. 1. 2002 vymezuje zvláštní úpravu pro situace, kdy se dřívější výpověď spoluobviněného nebo svědka učiněná v přípravném řízení (tedy před zahájením trestního stíhání vůči jedné z dotčených osob) odlišuje od jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že je nutno rozlišovat dvě rozdílné situace, pro které platí odlišný právní režim. Pokud se svědek v podstatných bodech odchýlí od své dřívější výpovědi, jsou pro použitelnost takové výpovědi zákonem stanoveny dvě zákonné výjimky, podrobně rozvedené v ustanovení §211 odst. 3 tr. řádu a §158a tr. řádu. Pokud se však od své původní výpovědi v podstatných okolnostech odchýlí spoluobviněný, pak se na jeho výpověď předmětné výjimky nevztahují (neboť obsahují bližší úpravu jen ve vztahu ke svědkům). Jelikož P. V. vystupuje v trestním řízení jako spoluobviněný, nelze tedy při použitelnosti jeho výslechu z přípravného řízení aplikovat tu část ustanovení §212 tr. řádu, která se vztahuje na svědky. 46. Za podmínky, že se spoluobviněný v podstatných bodech odchýlí od své dřívější výpovědi, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení (u něhož nebyla obhájci nebo obviněnému poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen), a to za účelem objasnění rozporů v jeho výpovědích, aby měl soud možnost v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. Pro úplnost je vhodné doplnit, že předestření dřívější výpovědi spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a objasnit vzniknuvší rozpory. 47. Nicméně podle §212 odst. 2 tr. řádu nemůže být protokol o výpovědi (např. osoby spoluobviněného), který mu byl předestřen, podkladem pro učinění výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy. Z toho vyplývá, že výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině pouze tehdy, byl-li tohoto procesního úkonu účasten obhájce toho spoluobviněného, který je výpovědí usvědčován, nebo samotný spoluobviněný, pokud obhájce neměl či ho mít nemusel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, publikovaný pod č. N 98/45 SbNU 389). 48. Vzhledem k tomu, že podání výpovědi spoluobviněným P. V. v rámci přípravného řízení se obviněný K. Š. ani jeho obhájce nemohli zúčastnit (a tedy se ani jakkoli spolupodílet na vytváření tohoto důkazu), bylo v projednávaném případě možné protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení (zařazený ve spisovém materiálu na č. l. 326-334) ve vztahu k osobě dovolatele u hlavního líčení toliko předestřít postupem podle §212 odst. 1, 2 tr. řádu, a nikoli jej k důkazu přečíst postupem podle §207 odst. 2 tr. řádu (byť v reakci na přečtenou výpověď z přípravného řízení obviněný V. na tuto reagoval svým prohlášením, že „vypovídal pravdu“, č. l. 1042), což však soud prvního stupně nerespektoval. Takovýmto způsobem, tedy číst za podmínek §207 odst. 2 tr. řádu protokol o předchozí výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení, totiž mohl Okresní soud v Ostravě během hlavního líčení konaného dne 8. 2. 2021 postupovat toliko ve vztahu k osobě jmenovaného spoluobviněného, nikoli však ve vztahu k osobě dovolatele. 49. Jedině v případě, že by dřívější výslech spoluobviněného V. byl proveden způsobem, který vyhovuje požadavkům kladeným na spravedlivý proces (tj. obviněnému Š. nebo jeho obhájci by byla poskytnuta možnost zúčastnit se výslechu tohoto spoluobviněného v přípravném řízení a klást mu otázky), by bylo procesně možné protokol o výpovědi spoluobviněného V. z přípravného řízení přečíst k důkazu podle §207 odst. 2 tr. řádu i ve vztahu k osobě obviněného Š. Nicméně za uvedené situace (a to i kdyby šlo jinak o důkaz opatřený v souladu se zákonem) nelze o tento úkon výrok o vině obviněného Š. opřít, neboť nevyhovuje ústavně garantovaným požadavkům spravedlivého procesu, jehož atributem je zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného nebo svědka (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář , Díl II, 5. vydání, 2005, komentář k §212 odst. 1, str. 1644 a násl.). 50. Přestože tedy státní zástupkyně (v návaznosti na argumentaci soudů nižších instancí) konstatovala, že spoluobviněný V. u hlavního líčení svoji výpověď z přípravného řízení nezopakoval, avšak jasně potvrdil její pravdivost, nelze ani za této situace souhlasit s právním názorem, že tímto postupem spoluobviněný založil využitelnost tohoto důkazního prostředku i ve vztahu k osobě obviněného K. Š., neboť s takovým postupem nejsou spojeny účinky předpokládané §212 odst. 2 tr. řádu. 51. Podobně nelze souhlasit ani s názorem okresního soudu, v rámci kterého akcentoval, že spoluobviněný V. vypovídal ke společné trestné činnosti, a proto lze jeho výpověď hodnotit jako neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že v případě provedení neodkladného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka nebo v rekognici je právo obviněného na obhajobu (realizované přítomností obhájce) suplováno přítomností soudce, který garantuje zákonnost provedení daného úkonu (viz §158a tr. řádu). Ostatně odkaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/1996, které bylo publikováno v časopise Právní rozhledy č. 9/1996, je nutné odmítnout vzhledem k tomu, že dané rozhodnutí vychází z právního stavu platného ještě před účinností výše zmíněné novely trestního řádu (tj. před 1. 1. 2002), kdy součástí platné právní úpravy nebyla zvláštní pravidla dopadající na realizaci vybraných neodkladných a neopakovatelných úkonů, jež jsou nyní zakotvena v §158a tr. řádu. Rovněž odkaz nalézacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007, není případný s ohledem na to, že v něm prezentované závěry jsou ve vztahu k nyní řešené otázce v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04, a ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06. 52. Nejvyšší soud naopak dává za pravdu tvrzení obviněného a jeho obhajoby, kteří uvedli, že při hodnocení neodkladnosti úkonu provedeného před sdělením obvinění obviněnému je nutné postupovat v každém jednotlivém případě dostatečně obezřetně, což prakticky znamená důsledně rozlišovat situaci, kdy byl takového úkonu přítomen obhájce obviněného a kdy u tohoto úkonu přítomen nebyl, resp. ani být nemohl. V případě, že obhájce obviněného při provedení tohoto úkonu přítomen nebyl, resp. být nemohl, je nutné, aby tento svědek byl (po sdělení obvinění osobě, kterou touto svojí výpovědí usvědčuje) v průběhu dalšího řízení vedeného vůči osobě obviněného opětovně vyslechnut. 53. Lze tedy shrnout, že v posuzované věci okresní i krajský soud tím, že danou otázku řešily v rozporu s platnými ustanoveními trestního řádu, jakož i ustálenou judikaturou Ústavního soudu, skutečně porušily právo obviněného K. Š. na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a základní právo na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V. 1. 2. Námitka soudy neprovedených navrhovaných důkazů 54. V rámci druhé námitky, podřazené obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolatel usiluje o zpochybnění věrohodnosti svědka E. V. s ohledem na to, že svoji výpověď z přípravného řízení, v rámci které vypovídal v jeho neprospěch, u hlavního líčení odvolal. Výslech tohoto svědka dovolatel označil za podstatný, neboť vyjma obviněného V. se jedná o jedinou osobu, které měl ve vícero případech poskytnout pervitin. Za účelem prověření věrohodnosti jeho osoby okresní soud k návrhu státního zástupce předvolal řadu svědků (zejména pracovníků Vězeňské služby či Policie ČR), nicméně i obhájce obviněného vznesl podstatný důkazní návrh, prostřednictvím kterého měla být zpochybněna věrohodnost výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení – konkrétně obviněný navrhl výslech rodičů tohoto svědka k prokázání skutečnosti, na jaký účet tito zasílali svědku V. peníze, o které je žádal. Provedení tohoto důkazu však oba soudy nižších stupňů z pohledu obviněného zcela nedůvodně odmítly. 55. V této souvislosti je třeba připomenout obecně platné pravidlo, podle kterého tzv. opomenuté důkazy (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, nebo kterými se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval) vždy zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale rovněž jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka totiž odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout. Jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadou ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). 56. Samotné neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je předmětný důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého není předmětný důkaz s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost daného důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 57. Respektování zásad spravedlivého procesu je tedy dáno nejen tím, že účastníku řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za nutné k prokázání svých tvrzení. Nicméně současně platí, že soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Pokud však soud odmítne obviněným navrhovaný důkaz, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Rovněž Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát akcentoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, neboť v takovém případě by se provinil proti jiné procesní zásadě, jíž je zásada rychlosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový (obhajobou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Nadbytečnost provedení takového důkazu je však povinen vždy řádně odůvodnit. 58. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že obviněný námitku tzv. opomenutého důkazu stran výslechu rodičů svědka E. V. ve výše uvedeném rozsahu deklaroval již v rámci předchozích fází trestního řízení, avšak oba nižší soudy odmítnutí tohoto důkazu řádně odůvodnily. Okresní soud označil předmětný důkaz za nadbytečný s ohledem na to, že svědek V. při svém výslechu v přípravném řízení předmětný účet nikterak nekonkretizoval, načež u hlavního líčení svoji výpověď radikálně změnil (viz bod 49. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal výslech rodičů svědka V. k otázce účtů, ze kterých tito měli posílat peníze do Věznice v XY, zcela nadbytečným, neboť v souladu s nalézacím soudem konstatoval, že svědek V. v rámci své výpovědi (mimo jiné) uvedl, že mu rodiče peníze neposílali z účtu, nýbrž prostřednictvím složenky z pošty. Jelikož tedy oba nižší soudy odmítnutí dovolatelem navrhovaného důkazu racionálně odůvodnily, nejedná se o opomenutý důkaz ve výše uvedeném smyslu. 59. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud dále ověřil i samotné výpovědi svědka V. z přípravného řízení, jakož i hlavního líčení. V přípravném řízení tento svědek skutečně uvedl, že obviněný K. Š. mu z jara roku 2017 nejprve ve čtyřech případech zdarma nabídl pervitin, poté už za něj musel platit, a to tabákem či penězi, které mu jeho rodiče posílali složenkou na účet, který obviněný Š. označil. Svědek současně uvedl, že obviněný Š. měl tyto dodávky „propojené se Z. a J.“, přičemž komunikovali skrytým telefonem, který měl obviněný Š. k dispozici . Dále přiznal, že do věznice nosili vězni omamné látky z nestřežených pracovišť. Vzhledem k tomu, že mu však časem narostl dluh za dodávaný pervitin, bylo mu ze strany obviněného a jeho bodyguarda K. vyhrožováno, pročež byl v září roku 2018 přemístěn do jiné věznice (č. l. 3-5, 498-501). Nicméně u hlavního líčení dne 18. 10. 2021 svědek V. svoji výpověď z přípravného řízení zcela popřel, když uvedl, že obviněný Š. mu nikdy žádné omamné látky, ani Tramal či jiné zakázané věci nenabízel (č. l. 1270). 60. K zásadní změně své výpovědi přitom jmenovaný svědek uvedl, že jeho původní výpověď vykonstruovali policisté, kteří mu předtím zabavili 20 g metamfetaminu. Při první výpovědi, ke které došlo ve věznici, tedy vypovídal proti obviněným Š. a J. pod nátlakem policistů, přičemž i při druhém výslechu mu stejní policisté měli vyhrožovat, kdy „mu tloukli do hlavy, co má vypovídat“, pročež tomuto tlaku podlehl a následně za přítomnosti obhájců obviněných skutečně v tomto duchu vypovídal. Pokud by vypovídat odmítl, policisté mu vyhrožovali, že půjde zpátky na vězeňský oddíl a prohlásí o něm, že je „bonzák“ (č. l. 1270-1271). 61. Dovolateli tedy lze dát za pravdu, pokud tvrdí, že nalézací soud měl ze strany tohoto svědka skutečně k dispozici dvě protichůdné výpovědi. Při jejich hodnocení však okresní soud zcela oprávněně konstatoval, že svědek rozpory ve svých výpovědích objasnil zcela nepřesvědčivě, přičemž jeho výpověď byla navíc dostatečně vyvrácena řadou slyšených svědků. Především policisté D. J. a B. B., kteří ve výkonu nepodmíněného trestu ve Věznici v XY svědka V. vyslýchali, k věci uvedli, že je jmenovaný svědek oslovil sám s tím, že má problém s dluhem za odebrané omamné látky, pro což mu mělo být vyhrožováno. Současně bylo z úředního záznamu o podaném vysvětlení i protokolu o výslechu tohoto svědka ověřeno, že tyto úkony v obou případech prováděli jiní policisté (úřední záznam vyhotovili komisař D. J. a B. B., zatímco protokol o výslechu svědka V. ze dne 19. 11. 2019 byl vyhotoven T. H. za přítomnosti D. K.). Okresní soud vyhodnotil jako nelogické i tvrzení svědka o policisty naučené výpovědi, neboť by musel být připraven ze strany policie i na otázky obhájců, na které při tomto výslechu odpovídal. 62. Obviněný Š. byl usvědčován rovněž výpovědí J. K., který obviněného označil za toho, kdo ve věznici distribuoval léky a drogy, přičemž dosvědčil, že u dovolatele viděl pár kusů léčiva Tramal v době, kdy se ve věznici vědělo, že tam zrovna přišla zásilka s tímto lékem. Pominout nelze ani výpověď svědka T. K., který vyvrátil tvrzení obviněného, že ve výkonu trestu nedisponoval skrytým telefonem. Výše uvedená skutková zjištění jsou rovněž v souladu se svědectvími J. P., R. V., stejně jako s výpovědí spoluobviněného V. a ve věci provedenými odposlechy. Pokud bylo svědkovi V. v minulosti vyhrožováno, jak skutečně vyplývá i z výpovědí pracovníků Vězeňské služby ČR v XY (konkrétně M. V. a J. V.), byla soudem odvozena motivace tohoto svědka nepřitěžovat svojí výpovědí obviněnému Š. a do budoucna se tak vyhnout případným problémům. 63. S přihlédnutím k dalším skutkovým okolnostem (které jsou dostatečně podrobně popsány v bodě 47. odůvodnění rozsudku) tedy okresní soud dospěl ke zcela logickému závěru o věrohodnosti výpovědi svědka V. z přípravného řízení, kterou se mu u hlavního líčení nepodařilo zpochybnit ani vyvrátit. Rovněž krajský soud v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 18.) neshledal námitku proti věrohodnosti výpovědi svědka V. z přípravného řízení za důvodnou, neboť výpovědní verze tohoto svědka o důvodech změny jeho výpovědi u hlavního líčení (spočívající v nátlaku na jeho osobu ze strany policie a vězeňských dozorců) byla spolehlivě vyvrácena dalšími ve věci slyšenými svědky. Navíc předmětná výpověď byla tímto svědkem učiněna na svobodě a za aktivní přítomnosti tří obhájců obviněných, z čehož je zřejmé, že svědek svoji původní výpověď učinil bez jakéhokoli nátlaku – ostatně z protokolu o jeho výpovědi nebyly proti jeho obsahu či způsobu vedení tohoto úkonu vzneseny žádné námitky. 64. Dovolací soud tedy po svém přezkumu vyhodnotil rozsah dokazování v dané trestní věci z hlediska meritorního rozhodnutí za plně vyhovující a obviněným navrhovaný důkaz za veskrze nadbytečný. Rovněž pokus dovolatele o znevěrohodnění výpovědi svědka E. V. z přípravného řízení byl soudy nižších stupňů oprávněně odmítnut. Lze tedy shrnout, že na podkladě dovolatelem vznesených námitek nebylo v tomto směru nikterak zpochybněno dodržení pravidel spravedlivého procesu, resp. nebylo potvrzeno jím tvrzené údajné zkrácení jeho práva na obhajobu, stejně jako domnělý nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. V. 2. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 65. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vznesl námitku proti stávajícímu znění tzv. skutkové věty, jejíž popis označil za komplikovaný a nepřehledný, zejména stran popisu aktivit organizované skupiny zabývající se distribucí pervitinu a léčiva Tramal. V této souvislosti namítl, že jsou mu k tíži přičítána dílčí jednání, na kterých se nikterak nepodílel, neboť jejich spáchání nemohl z výkonu svého trestu ve věznici žádným způsobem ovlivnit (natož organizovat). V návaznosti na tuto skutečnost dovolatel vystavěl námitku nesprávného hmotněprávního posouzení projednávaného skutku podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V. 2. 1. Obsah a podstata výhrad obviněného 66. V prvé řadě nelze pominout, že předmětnou argumentaci dovolatel výhradně staví na námitkách, které uplatnil již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve všech jeho variantách (tj. procesně nepoužitelný důkaz, opomenutý důkaz, nevěrohodnost usvědčujícího svědka a z toho údajně vyplývající nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy). Jelikož však primární podstata jeho námitek spočívá v jeho prostém neztotožnění se s úvahami soudů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru o jeho vině, lze konstatovat, že argumentace obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jak bylo zmíněno výše, v mezích tohoto dovolacího důvodu lze toliko namítat, že projednávaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pokud však dovolatel pod předmětný dovolací důvod podřadil námitku stran údajně vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady aplikace hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, která však mohou být důvodem k podání mimořádného opravného prostředku podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a m) tr. řádu. 67. Nicméně z odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, pročež je zjevné, že oba soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Následně v odůvodnění svých rozhodnutí (v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. řádu) vyložily, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného. V této souvislosti Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné jejich deformace a ani nikterak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry vysvětlily jasně a logicky. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, přitom samo o sobě neodůvodňuje závěr o porušení principu presumpce neviny či obecně zásad spravedlivého procesu. V. 2. 2. Námitka obviněného k popisu projednávaného skutku 68. Stran námitky dovolatele namířené proti stávajícímu znění tzv. skutkové věty, kterou označil za příliš komplikovanou a nepřehlednou, Nejvyšší soud podotýká, že z hlediska právní teorie je nutné rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je toliko slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, ježto trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Současně platí, že samotný popis skutku (vztahující se ke spáchání projednávané trestné činnosti) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). 69. V naznačené linii je nutné konstatovat, že dovolatelova námitka je svojí podstatou procesní [vycházející z §177 písm. c) tr. řádu a §120 odst. 3 tr. řádu], z čehož by mohlo vyplynout, že zvolená argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Avšak Nejvyšší soud projedná i takovou námitku, pokud existuje potencionální možnost, že by pochybení soudů bylo natolik závažné, že mohlo ohrozit právo obviněného na spravedlivý proces (zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nicméně v nyní projednávaném případě k takovýmto důsledkům nedošlo. 70. Všechny ve věci provedené důkazy totiž oběma soudům nižších stupňů poskytly ucelený a podrobný obraz o zapojení všech obviněných do páchané trestné činnosti, stejně jako o rozsahu jejich účasti na jednotlivých skutcích (částech žalovaného jednání). Tyto důkazy soudy vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a jelikož se vzájemně doplňují, fakticky vytvořily ucelený řetězec, který dokládá jasný a neoddiskutovatelný závěr o tom, že obviněný K. Š. byl společně se spoluobviněnými P. V. a P. Z. členem organizované skupiny, která aktivně obchodovala s výše uvedenými zakázanými látkami. Konkrétně obvinění K. Š. a P. V. přebírali od neztotožněných osob z řad odsouzených (kteří pracovali mimo areál Věznice XY) omamnou látku metamfetamin, jakož i návykový lék proti bolesti Tramal, které na pracoviště vězňů zasílala nebo jinak dopravovala řada různých osob. Mezi ně patřila i spoluobviněná P. Z., která ve věci jednala podle instrukcí spoluobviněného P. V., který zadával obsah zásilky a adresu odeslání podle informací, které obdržel od obviněného K. Š. Následně P. Z. zajišťovala distribuci těchto látek (nejméně ve třech případech) prostřednictvím spoluobviněného A. P., který měl (podle instrukcí P. V.) dopravit zásilky na pracoviště ve XY a ve XY, kde je předal neurčeným osobám za účelem jejich dodání do Věznice XY. Poté, co zásilky dorazily, si je obvinění K. Š. a P. V. navzájem předávali, stejně jako je distribuovali dalším osobám, přičemž z těchto byli zjištěni jako koncoví odběratelé u K. Š. minimálně osoby E. V. a P. V. 71. Ze skutkových závěrů je tedy skutečně zjevné, že obviněný K. Š. v přímém úmyslu organizoval nelegální distribuci zakázaných látek, v důsledku čehož mu bylo bezpečně prokázáno naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu, jímž byl mimo jiné uznán vinným. 72. Samotný popis projednávaného skutku nelze hodnotit jako vadný, neboť jednoznačně obsahuje všechny klíčové zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tj. objektivní i subjektivní stránku, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následky trestné činnosti). Naplnění všech zákonných znaků zcela jasně vyplynulo rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, byť lze připustit, že skutek je ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu popsán poněkud složitě či obšírně. Nicméně i přes tuto skutečnost je dostatečně zjevné, která jednání jsou na základě provedených důkazů přisouzena obviněnému Š., stejně jako to, že se na distribuci zakázaných látek podílel jak po stránce organizační, tak i po stránce distribuční. Ve světle provedených důkazů tedy nemohla obstát ryze účelová námitka dovolatele, že v popisu skutku jsou uvedeny dílčí útoky, které s organizovanou trestnou činností nesouvisejí. Vzhledem k faktické provázanosti všech organizovaných aktivit skupiny je zcela vyloučeno, aby o nich obviněný neměl žádného povědomí. V. 3. Výhrada obviněného k protokolaci závěrečného návrhu předneseného u hlavního líčení jeho obhájcem 73. Na okraj svého dovolání obviněný ještě dodal, že v průběhu odvolacího řízení byla ze strany jeho obhájce vznesena námitka proti protokolaci jeho závěrečného návrhu, který před okresním soudem přednesl. Podle tvrzení obviněného byl protokolující úřednicí předmětný přepis „nešťastně“ zkrácen tak, že některé věty nedávají smysl. Dovolatel má za to, že v závěrečném návrhu nelze cokoliv upravovat či měnit, a to přesto, že závěrečná řeč jeho obhájce byla obsáhlá. V návaznosti na to obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, jakým způsobem se k této námitce vyjádřil odvolací soud. 74. V prvé řadě Nejvyšší soud uvádí, že i tato námitka je ryze procesního charakteru, kterou dovolací soud prověřil toliko ve vztahu k možné (byť jen teoretické či velmi vzdálené) možnosti porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V dané souvislosti se zaměřil zejména na to, zda zkrácený písemný záznam závěrečné řeči obhájce (na č. l. 1357 verte) je skutečně v souladu s audiozáznamem ze závěru hlavního líčení (v procesním spise založeném na č. l. 1368), respektive zda nedošlo při transpozici vyjádření obhájce k významovému posunu v neprospěch obviněného. 75. Z audiozáznamu Nejvyšší soud ověřil, že závěrečná řeč jeho obhájce Mgr. Marka Ježka (která je na přiloženém CD nosiči součástí audiosouboru „4T_60_2020_JS110_2021-11-04-07-38_XY“ v čase 1:52:38 až 2:02:38) je sice zkrácena, nicméně významově je zcela v souladu se závěrečnými argumenty obhajoby. V tomto smyslu text protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 11. 2021 obsahově zcela odpovídá závěrečné řeči obhájce Mgr. Ježka a nebyly v jejím rámci shledány žádné závažné (ani drobnější) nedostatky. Za této situace dovolací soud odmítl námitku dovolatele, že věty v předmětném přepisu „nedávají smysl“ jako zcela nepravdivou. Je však pravdou, že obsah závěrečné řeči je mylně uveden pod jménem obhájce Mgr. Tomáše Gureckého, který však v dané věci zastupoval osobu spoluobviněného A. P. 76. Byť lze připustit, že toto pochybení je poněkud matoucí, je i tak podle obsahu písemného záznamu možné příslušnou stať bezpečně přiřadit k obviněnému Š. (ostatně jeho jméno je v záhlaví závěrečné řeči jasně uvedeno, pročež se lze v předmětném textu i přes písařskou chybu rychle zorientovat – srov. s. 10 protokolu z hlavního líčení na s. 10, č. l. 1357 verte). Předmětné formální pochybení tedy není natolik zásadního charakteru, kterak dovolatel namítá a v hodnocení projednávaného jednání dovolatele se nikterak negativně neprojevilo. VI. Shrnutí 77. Nejvyšší soud svým přezkumem ověřil, že postupem soudů prvního a druhého stupně nebyla porušena zásada volného hodnocení důkazů, ani zásada procesní rovnosti, stejně jako právo obviněného na obhajobu a ústavním pořádkem garantované právo na spravedlivý proces. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný – i prostřednictvím tvrzené procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení – fakticky vznesl pouze námitky, které výhradně směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a která svým přezkumem verifikoval i soud odvolací. 78. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud odmítne dovolání obviněného, pokud jsou kumulativně naplněny dvě podmínky, a to projednání dovolání nemá potenciál zásadně ovlivnit postavení obviněného a zároveň otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť byla již judikaturou přesvědčivě vyřešena. To konkrétně znamená, že v případě, že by Nejvyšší soud plně vyhověl podanému dovolání, tak ani tato okolnost nepovede k výsledku, který by zásadním způsobem ovlivnil postavení obviněného (ať již v jeho prospěch či neprospěch). Zároveň platí, že vznesená námitka stran posuzované otázky nepůsobí v aplikační praxi žádné potíže, neboť již byla konstantní judikaturou jednoznačně vyřešena (v tomto případě se tak stalo již ustálenou rozhodovací praxí zejména Ústavního soudu ČR, na jehož vybraná rozhodnutí je v předchozích částech tohoto usnesení dovolacím soudem podrobně odkazováno). 79. V projednávaném případě dovolatel K. Š. sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opodstatněně, nicméně Nejvyšší soud po svém přezkumu dospěl k závěru, že zjištěnou vadu napadeného rozhodnutí (respektive jemu předcházejícího trestního řízení) není třeba napravovat kasačním rozhodnutím nebo vlastním rozhodnutím dovolacího soudu. Rovněž výše uloženého úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v celkové výši čtyř let a šesti měsíců, tedy téměř v první třetině zákonné trestní sazby, zcela odpovídá míře zapojení obviněného do projednávané trestné činnosti, přičemž nebylo možné pominout ani bohatou trestní minulost obviněného doprovázenou výkony poměrně důrazných nepodmíněných trestů odnětí svobody, které však nesplnily svůj nápravný účel, respektive neměly na korekci jednání obviněného významný vliv. VII. Závěr 80. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný převážnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Nicméně oba soudy nižších stupňů se v nyní posuzované věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného K. Š. mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty stran závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Krajský soud v Ostravě při svém přezkumu napravil toliko dílčí pochybení Okresního soudu v Ostravě stran uloženého trestu spoluobviněnému P. V. (když při stanovení jeho výše okresní soud výrazně upřednostnil okolnosti přitěžující nad polehčujícími, pročež mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeně přísný, jehož výši odvolací soud následně reparoval). Nicméně ve vztahu k obviněnému K. Š. se odvolací soud bezvýhradně ztotožnil se skutkovými i hmotněprávními závěry nalézacího soudu, pročež řádný opravný prostředek podaný obviněným podle §265 tr. řádu jako nedůvodný zamítl. 81. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však všechny základní zásady trestního řízení byly plně respektovány, a to včetně práva obviněného na obhajobu, jakož i jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces (vyjma otázky procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení, jež byla učiněna ještě před zahájením trestního stíhání osoby obviněného K. Š., i ve vztahu k osobě dovolatele). Současně byl projednávaný skutek správně právně kvalifikován, neboť prokazatelně byly naplněny všechny zákonné znaky obou obviněnému přisouzených skutkových podstat, tedy jak zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. 82. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2022, č. j. 3 To 61/2022-1486, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 T 62/2020-1369, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného K. Š. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu k takovému porušení zákona, které by vedlo k nutnosti zrušení dovoláním napadených rozhodnutí nižších soudů. Dovolateli sice nelze upřít oprávněnost jeho dílčí námitky stran procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného P. V. z přípravného řízení, nicméně Nejvyšší soud po svém přezkumu dospěl k závěru, že zjištěné pochybení není třeba napravovat kasačním rozhodnutím nebo vlastním rozhodnutím dovolacího soudu, neboť je zřejmé, že náprava tohoto pochybení nemá procesní potenciál zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž projednávaná otázka ani není po právní stránce zásadního významu, ježto již byla v minulosti vypořádána konstantní judikaturou (zejména Ústavního soudu ČR, kterak bylo deklarováno již výše). 83. Na základě těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu). V Brně dne 23. 3. 2023 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu