ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.940.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 940/2023-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 11. 2023 o dovolání obviněného J. D. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 10 To 137/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 137/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 2 T 137/2022, byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným Kooperativa pojišťovna, a. s. ve výši 326 662 Kč, UNIQA pojišťovna, a. s. ve výši 30 898 Kč a Generali Česká pojišťovna, a. s. ve výši 62 510 Kč.
2. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 10 To 137/2023, tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
dne 18. 10. 2019 v nočních hodinách v kuchyni bytu č. XY ve XY. nadzemním podlaží na adrese XY v XY, okres XY, neoprávněně prováděl výrobu drogy pervitin, a to z léků s obsahem pseudoefedrinu a z chemikálií potřebných k výrobě jako je kyselina chlorovodíková, hydroxid sodný, toluen, jód a fosfor, přičemž k dokončení výroby nedošlo, neboť při neodborné manipulaci s těmito chemikáliemi v blízkosti otevřeného ohně došlo v prostoru sporáku či v jeho blízkosti na levé straně ke vznícení par hořlavé kapaliny, následně došlo k rozlití hořlavé kapaliny na podlahu místnosti do prostoru před plynový sporák, kde došlo k dalšímu plamennému hoření par hořlavých kapalin a hořlavých materiálů v těsné blízkosti hořící kapaliny, přičemž přítomností hořlavých materiálů a vzdušného kyslíku coby oxidovadla hoření došlo k dalšímu rozšíření požáru na uskladněné či používané hořlavé materiály kuchyně a její vybavení, v průběhu hoření chemických látek a hořlavých pevných materiálů došlo k uvolnění zplodin hoření, jejichž pevné částice se postupně rozšířily do prostoru místnosti kuchyně a obývacího pokoje, a to s největší koncentrací u stropu místností a postupně klesající ve směru k podlaze, plamenné hoření se postupně rozšířilo na hořlavé vybavení materiálu kuchyně a působením plamenů a sálavého tepla došlo k rozšíření požáru na hořlavé materiály instalací a inženýrských sítí ve stoupací šachtě, po kterých došlo k rozšíření požáru do dalších nadzemních podlaží a ke kontaminaci bytových jednotek ve vyšších nadzemních podlažích, přičemž k dalšímu rozšíření požáru nedošlo vlivem prvotního hasebního zásahu J. D. vodou z místního zdroje a následným hasebním zásahem přivolaných jednotek požární ochrany, které z celkem 13 bytů ohrožených požárem evakuovaly celkem 19 osob, čímž způsobil škodu poškozenému Stavebnímu bytovému družstvu Ocelář poškozením společných prostor bytového domu ve výši 117.999 Kč, poškozenému M. P. poškozením bytové jednotky č. 2 ve výši 31.898 Kč, poškozenému O. F. poškozením bytové jednotky č. 5 ve výši 42.351 Kč, poškozené H. P. poškozením bytové jednotky č. 20 ve výši 84.940 Kč, poškozené J. K. poškozením bytové jednotky č. 25 ve výši 2.546 Kč, poškozené I. B. poškozením bytové jednotky č. 30 ve výši 600 Kč, poškozenému M. S. poškozením bytové jednotky č. 35 ve výši 60.000 Kč, poškozené E. Č. poškozením bytové jednotky č. 40 ve výši 184.722 Kč, poškozenému R. H. poškozením bytové jednotky č. 50 ve výši 19.613 Kč,
přičemž včasným zásahem zásahových jednotek Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje ze stanice XY a jednotek sboru dobrovolných hasičů obce XY a obce XY byly uchráněny hodnoty ve výši nejméně 44.124.000 Kč na bytech v 5. až 12. podlaží bytového domu,
přičemž obviněný se výše uvedeného jednání dopustil i přesto, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 26 T 94/2017, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2017, za spáchání přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou 36 měsíců do 2. 8. 2020, dne 15. 9. 2020 mu však byl nařízen výkon trestu a byl zařazen do věznice s ostrahou, trest vykonal dne 2. 10. 2021,
přičemž droga pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaném na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel v podrobnostech namítal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, který vyplývá i ze zcela nedostatečného odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž odvolací soud se následně se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Ve věci dovolatele nebyly dodrženy nároky na řádnost odůvodnění rozhodnutí, a to zejména s ohledem na jeho strohost, mechaničnost a nepřesvědčivost.
6. Podle dovolatele zajištěné stopy, zejména chemikálie, nemohou svědčit o tom, že mělo v bytové jednotce docházet k výrobě omamných a psychotropních látek. Absentuje zde ucelený řetězec zajištěných věcí, které by zavdávaly dostatečné podezření, že obviněným mělo docházet k tvrzené výrobě. Závěr o vině dovolatele stojí toliko na domněnkách, které se opírají o tvrzení svědků, kteří si je domýšlejí s ohledem na minulost obviněného. Dovolatel dále poukázal na absenci ohledání jeho těla a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jimiž mělo být potvrzeno, že na trupu obviněného nebyly žádné popáleniny a že jeho kůže nebyla vystavena působení prudkého žáru ohně. Soudy nižších stupňů se nechaly svést trestní minulostí obviněného, v jejímž kontextu poté hodnotily provedené důkazy jednostranně v neprospěch dovolatele. Dovolatel rovněž vytknul excesivní postup obecných soudů při rozhodování o druhu a výměře uloženého trestu, kterou považuje za neodpovídající povaze a závažnosti spáchaného zločinu a osobním, majetkovým a ostatním poměrům obviněného.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 10 To 137/2023–537, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že pokud některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž přesvědčivě zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou prokazovány důkazy jinými. To se týká i dovolatelova návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ve vztahu k problematice správnosti skutkových zjištění, respektive jejich souladu s provedenými důkazy, je nutné akcentovat primárně to, že žádný ze soudů nepominul popěrný charakter obhajoby obviněného. Jak Okresní soud v Kladně, tak i Krajský soud v Praze přitom v jednotlivých pasážích odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě rozvedly důvody, pro které považovaly jeho obhajobu za naivní a lživou, vyvrácenou celou řadou dalších, na sebe navazujících důkazů. Pokud se týká uloženého trestu, obviněnému byl uložen trest odnětí svobody jako trest přípustný, a to jen mírně nad první třetinou zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 2 roky až 10 let. V rámci žádného ze zákona taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Státní zástupce uzavřel, že Okresní soud v Kladně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a těm přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci.
9. Dovolání obviněného státní zástupce shledává zjevně neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
12. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze tedy považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
13. Cílem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
14. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, což však není případ projednávané trestní věci.
17. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též §216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
18. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
19. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci nalézacího i odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud tedy považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí.
20. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů a jejich právní hodnocení, jak je zachytil soud prvního stupně v bodech 31 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a která následně potvrdil odvolací soud v bodech 7 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti lze připomenout, že soud prvního stupně své závěry o vině obviněného opřel zejména o závěry odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, o výpověď vyšetřovatele požáru L. P., jakož o výsledky ohledání místa činu (srov. bod 32 rozsudku soudu prvního stupně). Nevznikly žádné pochybnosti o příčině vzniku požáru v důsledku výroby pervitinu obviněným. Rovněž je třeba podotknout, že odvolací soud se taktéž vypořádal s námitkami obviněného, které převážně korespondují s jeho velmi obecnou argumentací uplatněnou v dovolání. Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je tak patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost.
21. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, je nutno zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 20022, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzených trestných činů, kterými byli obvinění uznáni vinnými, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
23. Je možné uzavřít, že projednávaný případ byl po skutkové stránce správně a v dostatečném rozsahu zjištěn, a po hmotněprávní stránce správně posouzen. Nebylo proto již třeba činit jakékoliv další úkony, např. doplňovat dokazování o další důkazní prostředky navrhované obviněným, tj. ohledání těla či vypracování znaleckého posudku za účelem určení, zda kůže dovolatele vykazuje nějaké známky svědčící o jeho kontaktu s ohněm. Tento důkazní návrh nelze označit jinak než jako nadbytečný ke zjištění relevantních skutečností, navíc v podstatě již neproveditelný s ohledem na značný časový odstup od inkriminovaných událostí. K tomu je vhodné připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jak již bylo vysvětleno, třetí z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je zcela přiléhavý na požadavek obviněného k provedení shora navrženého znaleckého zkoumání a ohledání těla. Konečně je třeba rovněž zdůraznit, že vyhodnocením nadbytečnosti obviněným navrhovaných důkazů se velmi obsáhle a věcně zabývaly soudy nižších stupňů (viz bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
24. K námitce dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně se pod body 37 a násl. odůvodnění rozsudku velmi obsáhle zabýval ukládaným nepodmíněným trestem, který odpovídá zákonné výměře tohoto druhu trestu pro trestný čin podle §283 tr. zákoníku v jeho kvalifikované podobě. S úvahami soudu prvního stupně se poté zcela ztotožnil rovněž odvolací soud (viz bod 11 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
25. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu