ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.994.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 994/2023-2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného S. P. C. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 15 To 49/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 14/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 53 T 14/2022, byl obviněný S. P. C. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným v bodech 1, 2, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 19, 21, 22, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 39, 41, 42, 44, 46, 48, 49, 51, 52, 53, 60, 64, 70, 72, dílem v bodech 4, 14, 15, 16, 17, 20, 23, 24, 25, 38, 40, 54, 56, 57, 58, 61, 62, 63, 67, 68, 69, 71, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83 ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem v bodech 3, 18, 26, 43, 45, 47, 50, 55, 59, 65, 66, 73, 74, 75, 84, 85 ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi (8) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
2. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 15 To 49/2023, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících zkráceně v tom, že
spolu s dosud nepravomocně odsouzeným M. M. L. V. L. od přesně nezjištěné doby nejméně od 14. 10. 2021 do 17. 12. 2021, kdy byli zadrženi policií, v různých lékárnách po celé České republice zpravidla po předchozím telefonickém objednání, ale i bez objednání, nakupovali či se pokusili nakoupit po předložení padělaných lékařských receptů na jména neexistujících osob a opatřených razítky neexistujících lékařů léčiva Xanax 2 mg obsahující účinnou látku alprazolam, Lexaurin 3 mg obsahující účinnou látku bromazepam, Rivotril 2 mg obsahující účinnou látku klonazepam, Midazolam Accord 5 mg obsahující účinnou látku midazolam, Adipex Retard 15 mg obsahující účinnou látku fentermin a Concerta 54 mg obsahující účinnou látku methylfenidát, tedy léčiva, která jsou dostupná pouze na lékařský předpis, přičemž nejméně ve dnech 15. 10. 2021, 20. 10. 2021, v době od 16. 11. do 24. 11. 2021 a v době od 26. 11. do 1. 12. 2021 je vyvezli z České republiky do Polské republiky za účelem jejich následné distribuce,
a takto jednali celkem v 85 případech a v množství léčiv podrobně popsaných ve výroku rozsudku,
přičemž obviněný jednal s vědomím, že nedisponují příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž alprazolam, bromazepam, klonazepam a midazolam jsou jako psychotropní látky zařazeny do Seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydané na základě zmocnění §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků a fentermin a methylfenidát jsou jako psychotropní látky zařazeny do Seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedeny v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydané na základě zmocnění §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně vedoucí k závěru o naplnění znaků vývozu za účelem následné distribuce a přechovávání pro jiného jsou ve zjevném rozporu s provedeným důkazním materiálem; dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že projednávaný skutek měl být posouzen jako trestný čin podle §284 tr. zákoníku. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že vadný rozsudek soudu prvního stupně nebyl v návaznosti na podané odvolání nikterak změněn, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto.
6. Dovolatel v podrobnostech namítal, že jednotlivé důkazy samostatně, jakož i ve svém souhrnu nikterak nepotvrzují, že by svým jednáním naplnil jakoukoliv formu nakládání ve smyslu skutkové podstaty §283 odst. 1 tr. zákoníku. Již v odvolání k tvrzenému naplnění znaku vývozu namítal, že nebylo prokázáno, že se omamné a psychotropní látky v jakémkoliv množství ve vozidle obviněného skutečně nacházely. Navíc byla pominuta reálná možnost, že by omamné a psychotropní látky setrvaly na území České republiky, čímž by k naplnění znaku vývozu nemohlo dojít. Dále nebylo nikterak zjištěno, jaké množství omamných a psychotropních látek mělo být na území Polska vyvezeno. Uvádí-li rozsudek soudu prvního stupně, že jednání obviněného, tj. vývoz omamných a psychotropních látek na území Polska, bylo činěno za účelem následné distribuce, je tento závěr čistě spekulativní, bez jakékoliv opory v důkazním materiálu. Ke znaku přechovávání pro jiného je nutné uvést, že jeho naplnění je obviněnému kladeno za vinu pouze na základě zajištěného množství omamných a psychotropních látek. V průběhu trestního řízení nebylo jakkoliv prokázáno, že by obviněný přechovával omamné a psychotropní látky s úmyslem tyto látky poskytnout jiné osobě. Rozlišení mezi přechováváním pro jiného a přechováváním pro vlastní potřebu má přitom kruciální dopady pro právní kvalifikaci skutku, a to s ohledem na privilegovanou skutkovou podstatu §284 tr. zákoníku. Soud prvního stupně nesprávně interpretoval závěry znaleckého posudku PharmDr. Viktora Voříška, Ph.D., neboť předmětný znalecký posudek žádný průkazný a jednoznačný závěr o nemožnosti užívání dovolatelem tvrzeného množství léku Xanax nepředkládá. Nelze tudíž vyloučit, že léčiva byla určena výlučně pro vlastní potřebu dovolatele, tedy pro předzásobení se. Dovolatel uzavřel, že odvolací soud se s námitkami a argumenty obviněného vůbec v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Dovolatel je přesvědčený, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel je přesvědčen, že z důkazního materiálu naopak vyplynulo, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Ve vztahu k poslednímu dovolacímu důvodu pak v podstatě vytkl, že odvolací soud jeho odvolání přes existenci shora naznačených vad nesprávně zamítl.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 3. 2023, č. j. 53 T 14/2022-1738, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2023, č. j. 15 To 49/2023-1933, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání.
8. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. Soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se sice stručným, současně však dostačujícím způsobem vypořádal. Z tohoto pohledu není vadou ani to, že odvolací soud správná skutková zjištění a závěry nalézacího soudu převzal a na tyto v zásadě jen odkázal.
9. Co se týká samotného určení léčiv, jejich množství jednoznačně svědčí o přechovávání pro jiného. I s přihlédnutím k finančním prostředkům, které za léčiva vynaložili dovolatel a spoluobviněný L., je relevantním takový závěr, podle něhož bylo léčivo určeno k prodeji na černém trhu, a nikoliv k vlastnímu předzásobení se. Pro zjištění, že léky byly vyvezeny či měly být vyvezeny z České republiky do Polska, pak svědčí výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu a záznamy o překročení hranice vozidlem Lexus. Již samotným vývozem léčiv s obsahem psychotropní látky, ať by byly určeny pro kohokoli, by přitom obviněný naplnil znaky trestného činu podle §283 tr. zákoníku. V posuzované věci přitom navíc soudy správně uzavřely, že s ohledem na enormní množství byla léčiva určena především k distribuci dalším osobám.
10. Samotná dovolací argumentace obviněného je vystavěna výlučně na úplném zpochybnění skutkových závěrů soudů tak, jak jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jinak řečeno, obviněný vůbec netvrdí, že by právě tato skutková zjištění soudů nenaplňovala znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Opakovaně akcentované přesvědčení v tom smyslu, že jeho jednání mělo být posouzeno "jen" jako zločin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, přitom buduje na takových skutkových zjištěních, podle kterých byla veškerá léčiva určena výlučně pro jeho vlastní potřebu (a také pro vlastní potřebu spoluobviněného L.) a tato navíc území České republiky neopustila a jejich vývoz ani nebyl zamýšlen. To je však v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.
11. Státní zástupce tedy shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Obviněný v rámci repliky k vyjádření státního zástupce setrval na podaném dovolání, které pokládá za zcela důvodné. Znovu zdůraznil, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, jež byla pak určující pro závěr o právním posouzení jeho činu. Nebyl proveden jediný důkaz svědčící o vývozu omamných a psychotropních látek na území Polska a jejich následné distribuci. Úvahy soudů jsou ryze spekulativní a odporují principu presumpce neviny a zásadě in dubio pro reo . V tomto směru poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, přiléhavou i pro posuzovanou věc. Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, který nedostál svým zákonným povinnostem v rámci řízení o odvolání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
15. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze tedy považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
16. Cílem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
17. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
20. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též §216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
22. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. (k tomu v podrobnostech srov. bod 12 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Námitky dovolatele již byly rozebrány v rámci nalézacího i odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly.
24. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, opírající se o tvrzení, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami obhajoby, tak těmito námitkami ve skutečnosti toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění napadeného rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265 odst. 4 tr. ř.).
25. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, jimiž obviněný i v této spojitosti vytýká, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací argumentaci, ale tuto odbyl toliko prostým konstatováním o údajné správnosti postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu sice stručné, avšak nelze konstatovat, že by nebylo přezkoumatelné, nebo že by představovalo zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Z ustálené praxe i Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1153/16, lze vyvodit, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tímto požadavkem tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde.
26. Nejvyšší soud tedy v návaznosti na shora uvedené považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů a jejich právní hodnocení, jak je zachytil soud prvého stupně nejenom v bodech 12 a násl., ale rovněž 325 a násl., 381 a násl. a 398 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí a na body 8–9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
27. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, je nutno zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzeného trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
29. Pokud obviněný namítal, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval závěry znaleckého posudku PharmDr. Viktora Voříška, Ph.D., neboť předmětný znalecký posudek žádný průkazný a jednoznačný závěr o nemožnosti užívání dovolatelem tvrzeného množství léku Xanax nepředkládá, a proto nelze vyloučit, že léčiva byla určena výlučně pro vlastní potřebu dovolatele, Nejvyšší soud konstatuje, že se tak v podstatě domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obhajoby o správném způsobu hodnocení důkazů.
30. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, tak nemůže přisvědčit námitkám obviněného, neboť pokud se týká samotných léčiv, jejich množství jednoznačně svědčí o přechovávání pro jiného, kdy i jen počet fakticky získaných tablet by i při zneužívání maximálního množství látky alprazolam vystačilo dovolateli a spoluobviněnému L. na 464 dní. Maximální terapeutická denní dávka ze získaných tablet by pak podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie zpracovaného PharmDr. Viktorem Voříškem vystačila pro dvě osoby na 927 dní. Zneužívání tablet v obviněným tvrzeném množství by navíc podle zmíněného znaleckého posudku bylo zjevně dávkou smrtelnou (k tomu také v podrobnostech srov. body 392 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). I s přihlédnutím k finančním prostředkům, které za léčiva vynaložili dovolatel a spoluobviněný L., je tedy relevantní závěr, podle něhož bylo léčivo určeno k prodeji na černém trhu, a nikoliv k vlastnímu předzásobení se. Pro zjištění, že léky byly vyvezeny či měly být vyvezeny z České republiky do Polska, pak svědčí výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu a záznamy o překročení hranice vozidlem Lexus (viz body 370–378 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
31. Konečně pokud obviněný namítá, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, potom opět vychází ze skutkových zjištění, podle kterých byla veškerá léčiva určena výlučně pro jeho vlastní potřebu (a také pro vlastní potřebu spoluobviněného L.) a tato navíc území České republiky nikdy neopustila a jejich vývoz ani nebyl zamýšlen. Takto nastíněné úvahy obviněného jsou však v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně a jejichž správnost potvrdil také odvolací soud.
32. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného S. P. C. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu