ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1107.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 1107/2023-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné V. se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, Ostrava, Poděbradova č. 1243/7, proti povinné M. D. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, pro 14 136 602 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, o zřízení exekutorského zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 333/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 16 Co 69/2022-756, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 33 EXE 333/2019-710, zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhaného práva započtením, jinak návrh povinné na zastavení exekuce zamítl (výrok I), a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 15 246 Kč k rukám zástupce oprávněné (výrok II). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis sepsaný notářem Mgr. Lukášem Valigurou dne 1. 6. 2017, sp. zn. NZ 512/2012 (dále též jen „notářský zápis“), jehož účastníky byli oprávněná jako zapůjčitel, povinná jako vydržitel, P. D.a A. D. P. jako přistupitelé k dluhu povinné. Podkladem notářského zápisu byla smlouva o zápůjčce ze dne 23. 5. 2017, na jejímž základě oprávněná dne 24. 5. 2017 poskytla částku 17 000 000 Kč a povinná se zavázala tuto částku oprávněné vrátit ve stanovených splátkách a termínech splatnosti, včetně sjednaného smluvního úroku, úroku z prodlení a smluvní pokuty. Přistupitelé P. D. a A. D. P. v notářském zápisu prohlásili, že ve smlouvě o zápůjčce ze dne 23. 5. 2017 byla uzavřena dohoda o přistoupení k dluhu, na jejímž základě přistoupili k dluhu povinné ze smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 5. 2017 a zavázali se jej splnit za stejných platebních podmínek. Nyní je exekuce vedena zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem povinné k zajištění pohledávky oprávněné ve výši 14 136 602 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dovodil, že je dán důvod pro částečné zastavení řízení o návrhu povinné, a to z důvodu nedostatku podmínek řízení. Z tvrzení povinné o zániku vymáhaného práva započtením vyplývá, že k němu mělo dojít dne 26. 8. 2020 započtením pohledávky společnosti A. D. P. vůči oprávněné ve výši 40 750 000 Kč proti vymáhané pohledávce oprávněné vůči povinné z titulu zápůjčky ve výši 14 136 602 Kč; k zániku pohledávky tak mělo dojít až po zahájení exekuce exekučním návrhem podaným dne 4. 11. 2019. Zánik vymáhaného práva po zahájení exekuce však nemůže být důvodem pro zastavení exekuce vedené zřízením exekutorského zástavního práva, proto je v tomto rozsahu dán důvod pro zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce. Ve zbylém rozsahu návrhu na zastavení exekuce soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce. Dovodil, že pohledávka oprávněné byla splatná, neboť oznámení o zesplatnění pohledávky povinné ze smlouvy o zápůjčce bylo povinné doručeno, resp. se dostalo do dispozice povinné osobním převzetím oznámení, a splatnost vymáhané pohledávky proto nastala v souladu se smlouvou o zápůjčce, a to sedmý den po doručení oznámení o zesplatnění, tj. dne 18. 4. 2019. Smlouva o zápůjčce nemá podle soudu prvního stupně spotřebitelský charakter, proto není dán důvod zabývat se otázkou její platnosti z hlediska prověřování úvěruschopnosti. Ze samotného znění smlouvy o zápůjčce se podává, že její spotřebitelský charakter byl výslovně vyloučen a zápůjčka byla poskytována v souvislosti s podnikatelskou činností. Současně bylo ve smlouvě o zápůjčce sjednáno účelové určení zápůjčky, a to použití peněžních prostředků ze zápůjčky pro finanční investici do společnosti A. D. P. a tomuto účelovému určení odpovídá i konstrukce zajištění zápůjčky. Povinná půjčku tak neměla v úmyslu využít k osobní spotřebě, naopak peníze byly pro účely společnosti A. D. P., jejímž je jediným vlastníkem, a proto nemohla v tomto vztahu vystupovat v pozici spotřebitele. Není důvodná ani námitka povinné, že smlouva o zápůjčce ze dne 23. 5. 2017 byla disimulovaným právním jednáním, přičemž zastřeným právním jednáním měla být smlouva o zápůjčce uzavřená mezi oprávněnou a společností A. D. P., která byla skutečným příjemcem peněz a použila je pro svou podnikatelskou činnost. Tato námitka obsahově odporuje jednak tvrzením povinné ohledně spotřebitelského charakteru smlouvy, jednak znění smlouvy o zápůjčce a všech navazujících dokumentů včetně exekučního titulu, a i tvrzením povinné před soudem prvního stupně.
2. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 16 Co 69/2022-756, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinná je povinna nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 3 811,50 Kč k rukám zástupce oprávněné. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Soud prvního stupně postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3409/2018), zohlednil-li skutečnost, že se návrh povinné týká exekuce vedené zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem povinné a exekuci v části týkající se námitky zániku vymáhaného práva v době po zahájení exekuce zastavil. Odvolací soud dovodil, že okolnost, že peníze ze zápůjčky byly určeny pro účely podnikání společnosti A. D. P. a nikoliv pro povinnou, není důvodem pro závěr o zastřené smlouvě o zápůjčce mezi oprávněnou a společností A. D. P., neboť okruh smluvních stran není dán tím, kdo má z předmětu plnění faktický prospěch, a je tak nerozhodné, kdo a jak zápůjčku fakticky využil. Dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v dostatečném rozsahu a skutkové závěry odpovídají provedenému dokazování. Zpochybňuje-li povinná závěr soudu prvního stupně stran doručení zásilky dne 10. 4. 2019, lze jí sice přisvědčit, že potvrzení o převzetí zásilky není veřejnou listinou, to však ničeho nemění na tom, že i tak může být způsobilé prokázat doručení zásilky. Povinná přitom nepředestřela žádné skutečnosti, které by věrohodným způsobem mohly údaje na potvrzení o doručení zpochybnit, popřípadě vyvrátit. K námitce povinné, že nebylo prokázáno, že zásilka č. RR701130791CZ obsahovala právě oznámení o zesplatnění dluhu, odvolací soud uzavřel, že předpokladem uplatnění námitky jiného obsahu zásilky, než který uvádí odesílatel, je skutečnost, že je adresátovi obsah zásilky znám, což zároveň logicky předpokládá doručení zásilky adresátovi; doručení zásilky však povinná popírá. Námitka povinné proti obsahu zásilky je tedy ve své podstatě pouze hypotetická, vágní a neurčitá.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení následujících právních otázek
a) zda má při posuzování spotřebitelského charakteru smlouvy o zápůjčce vliv prohlášení obsažené ve smlouvě samé o nespotřebitelském charakteru smlouvy, a zda má při posuzování spotřebitelského charakteru smlouvy o zápůjčce vliv způsob využití finančních prostředků nebo složitost zajištění dluhu, pokud jsou jinak splněny všechny předpoklady spotřebitelského charakteru smlouvy podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákona č. 257/2016 Sb.“);
b) zda může formální obsah písemného právního jednání a/nebo písemných právních jednání na něj navazujících vyloučit uplatnění institutu disimulovaného právního jednání;
c) zda musí účastník popírající pravost údajně svého podpisu zároveň tvrdit okolnosti, za jakých mělo k falšování jeho podpisu dojít;
d) zda uplatnění námitky nepravosti podpisu u potvrzení o převzetí zásilky znemožňuje uplatnit námitku jiného obsahu zásilky;
e) zda může být okamžik vykonatelnosti notářského zápisu s přímou vykonatelností sjednán tak, aby vykonatelnost mohla nastat dřív než splatnost pohledávky v hmotněprávním titulu.
4. Otázky a), b) a e) dosud nebyly podle názoru dovolatelky dovolacím soudem vyřešeny. Dovolatelka dovozuje, že při uzavření smlouvy o zápůjčce byla v postavení spotřebitele, protože ji uzavřela mimo rámec své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu povolání. Skutečnost, že byl spotřebitelský charakter ve smlouvě výslovně vyloučen, na uvedeném nemůže nic změnit, a to z důvodu kogentních ustanovení zákona týkajících se ochrany spotřebitele. Účelové určení prostředků sjednané ve smlouvě o zápůjčce ze dne 23. 5. 2017 rovněž není rozhodné pro posouzení spotřebitelského charakteru smlouvy. V projednávané věci by uvedené kritérium nadto rozhodné nebylo, neboť poskytnuté prostředky byly použity pro podnikání společnosti A. D. P., nikoliv povinné. Podnikání společnosti A. D. P. přitom není bez dalšího podnikáním povinné z důvodu, že povinná je společníkem v této společnosti. Dovolatelka dále namítá, že A. D. P.. není „pouhým“ subjektem, který má z předmětu plnění faktický prospěch, jak nesprávně dovodil odvolací soud, ale subjektem, který je od samého počátku odpovědný za vrácení poskytnuté zápůjčky, protože v již v samotné smlouvě o zápůjčce přistoupil k dluhu z této smlouvy. A. D. P. je tak od počátku zjevně vydlužitelem ze smlouvy o zápůjčce, bez ohledu na to, že je ve smlouvě označen jako „vedlejší účastník“ a k formálnímu založení dluhu A. D. P. byl zvolen zvláštní, oprávněným zvolený, konstrukt přistoupení dluhu v samotné smlouvě o zápůjčce. Z tohoto důvodu dovozuje, že smlouva o zápůjčce je disimulovaným právním úkonem a povinná fakticky vydlužitelem ze smlouvy o zápůjčce není, když z poskytnutého plnění neměla žádný prospěch a plnění bylo určeno pro podnikání společnosti A. D. P. V této souvislosti povinná namítá, že odvolací soud při provedeném dokazování zatížil řízení vadou, neboť opomenul doplnění odvolání povinné ze dne 18. 5. 2022 a důkazy v něm navrhované. Dovolatelka konečně dovozuje, že v důsledku sjednané vykonatelnosti notářského zápisu došlo k tomu, že minimálně po dobu sedmi dní mohl být notářský zápis vykonatelný, aniž by však byla splatná vymáhaná pohledávka, a z tohoto důvodu je notářský zápis neplatným exekučním titulem.
5. Řešení otázek c) a d) odvolacím soudem je podle názoru dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu 20 Cdo 2759/2018, na jehož základě dovozuje, že povinná neměla v případě námitky nepravosti podpisu na potvrzení o doručení povinnost označit osobu, která se padělání měla dopustit, ani vysvětlit, jak k padělání mělo dojít. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí 2 Cdon 257/97), když po povinné vyžadoval, aby její popření skutkových tvrzení oprávněné bylo určité (aby nebylo vágní a neurčité), a z toho důvodu se nevypořádal s odvolací námitkou povinné, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal se skutečností, že jediná svědkyně, která má prokázat obsah zásilky, je ekonomicky závislá na oprávněné. Přitom bez této svědkyně oprávněná nijak neprokázala, že zásilka obsahovala oznámení o zesplatnění, a tedy exekuční titul byl ke dni podání exekučního návrhu splatný. Odvolací soud dále v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1970/2014) posoudil otázku, zda může účastník uplatnit vzájemně si odporující námitky, když dovodil, že povinná nemůže na jednu stranu tvrdit, že jí nebyla zásilka doručena, a zároveň tvrdit, že zásilka neobsahovala oznámení o zesplatnění, přestože podle judikatury dovolacího soudu může účastník řízení uplatňovat různé námitky, a to i takové, které vedle sebe vzájemně nemohou obstát. Povinná netvrdí, že platí všechny jí uplatněné námitky najednou (vedle sebe), ale nabízí soudu sadu argumentů, které, každý individuálně, mohou vést k úspěchu účastníka ve věci.
6. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinná v dovolání současně navrhla odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinné není přípustné.
8. Podle ustanovení §419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
9. Dovolatelkou předestřená problematika v právní otázce ad a) byla opakovaně judikaturou Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud tak např. již v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, W. V. proti J. T., výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Na základě toho pak SDEU uzavřel, že nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná. Též podle stanoviska generálního advokáta ze dne 14. 6. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice, ochrana spotřebitele jakožto výjimka ze zásady smluvní svobody musí být úzce interpretována (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017).
10. Dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby, potažmo povaha a účel smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008; k vymezení spotřebitele a spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení nového občanského zákoníku viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017). Spotřebitelská ochrana je neodůvodněná v situaci, kdy daná osoba uzavře smlouvu za účelem své (byť až do budoucna plánované) profesionální nebo podnikatelské činnosti. Pojem spotřebitel má objektivní povahu, a proto je nezávislý na znalostech a informacích, které má dotyčná osoba k dispozici (k tomu srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 10. 2019 ve věci C-208/18, J. P. versus FIBO Group Holdings Limited). Uvedené závěry dovolací soud již rovněž aproboval i v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), a to např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021.
11. Dovolatelka v projednávané věci zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že při posouzení charakteru smlouvy, zda jde o smlouvu spotřebitelskou, je podstatný účel smlouvy a využití peněžních prostředků, které byly předmětem zápůjčky. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně (přezkum skutkových zjištění dovolacímu soudu nepřísluší) vycházel ze zjištění, že „ve smlouvě o zápůjčce bylo sjednáno účelové určení zápůjčky (čl. 1.3), a to použití peněžních prostředků ze zápůjčky pro finanční investici do společnosti A. D. P. Tomuto účelovému určení zápůjčky odpovídá i konstrukce zajištění zápůjčky (přistoupení P. D., společnosti A. D. P., biankosměnkou P. D. a společnosti A. D. P., zástavním právem k nemovitostem povinné, notářským, zápisem k přímé vykonatelnosti a především zástavním právem k cenným papírům, jež se povinná jako jediný společník společnosti A. D. P. zavázala při zamýšlené změně právní formy společnosti A. D. P. z XY na XY vydat)“. Uzavřely-li soudy na základě těchto skutkových zjištění, že smlouva o zápůjčce nemá spotřebitelský charakter, neboť mj. podle povahy smlouvy a vymezeného účelu (a i podle tvrzení povinné) nebyla půjčka určena k osobní spotřebě povinné, nýbrž k podpoře podnikání společnosti, v níž byla povinná jediným společníkem, jsou tyto závěry v souladu se shora uvedenými závěry ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit.
12. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že okolnost, že peníze ze zápůjčky byly určeny pro účely podnikání společnosti A. D. P. a nikoliv pro povinnou, není důvodem pro závěr o zastřené smlouvě o zápůjčce mezi oprávněnou a společností A. D. P., neboť okruh smluvních stran není dán tím, kdo má z předmětu plnění faktický prospěch a je tak nerozhodné, kdo a jak zápůjčku fakticky využil. Ani tato námitka však nemůže přípustnost dovolání založit.
13. Zásadně platí, že ten, kdo pro sebe přijímá práva a povinnosti ze smlouvy, je jejich příjemcem bez ohledu na to, jakým způsobem posléze naloží s právy, jichž podle smlouvy nabyl. Nelze připustit, aby následná dispozice účastníka civilněprávních vztahů s právy, kterých svým dřívějším právním jednáním nabyl, měla vést k závěru, že nikoliv on, ale subjekt, na který tato práva převedl, má být osobou, která je zavázána ze smlouvy, kterou sama neuzavřela. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit případný fakt, že účastník právního jednání již v době uskutečnění právního jednání měl v úmyslu svůj prospěch ze smlouvy převést na jiného, a to ani za situace, kdy tento úmysl musel být zřejmý i ostatním smluvním stranám. Motiv, s nímž účastník vstupuje do smluvního vztahu, totiž sám o sobě ničeho nemění na tom, že do práv a povinností ze smlouvy prvotně vstupuje účastník smluvního vztahu, a nikoliv třetí osoba, která může nebo podle vůle účastníka má mít posléze z plnění poskytnutého na základě smlouvy prospěch. Právě okolnost, že prvotním nositelem práv a povinností ze smlouvy má být podle vůle smluvních stran právě účastník smluvního vztahu, je přitom rozhodující, a je-li takové vůle, nelze učinit závěr o tom, že smlouva je disimulovaným právním jednáním, protože takový prvotní následek vystihuje vůli smluvních stran bez ohledu na to, jak má být obratem naloženo s prospěchem, jenž získal některý z účastníků smluvního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017). Z uvedeného se tedy podává, že k závěru o tom, že smlouva je disimulovaným právním jednáním, nevede samotný fakt, že již v době uzavření smlouvy je zřejmé, že některý z účastníků smluvního vztahu obratem využije prospěch, jenž se smlouvy získal, ve prospěch třetí osoby.
14. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky povinné ad c) a d), neboť jejich podstatou není zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že povinné bylo doručeno oznámení o zesplatnění dluhu. Zpochybnění právního posouzení věci, budovaného na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015). Dodává se, že učiněné skutkové závěry není namístě pokládat za zcela zjevně svévolné, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně se jasně podává, na jakém základě a z jakých důkazních prostředků (viz odst. 17 rozhodnutí soudu prvního stupně - výpověď svědkyně J. K., podací lístek České pošty, s. p., sdělení České pošty, s. p.) uvedený skutkový závěr, že povinné bylo oznámení o zesplatnění pohledávky doručeno, vyvodil. Výsledek volného, avšak nikoliv zjevně svévolného vyhodnocení důkazních prostředků, za takových okolností musí Nejvyšší soud respektovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3684/2015, a ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Okolnost, že odvolací soud při existenci výše uvedených důkazních prostředků neměl bez dalšího (při neuvedení upřesňujících informací ze strany dovolatelky, proč by měl změnit svůj skutkový náhled na to, že zásilka s uvedeným obsahem byla přímo dovolatelce doručena) za efektivní provedení důkazu písmoznaleckým posudkem), je ve svém základu rovněž záležitostí volného hodnocení důkazních prostředků ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jež nepodléhá dovolacímu přezkumu, když ani úvahu odvolacího soudu v tomto směru nelze vyhodnotit jako zcela zjevně svévolnou.
15. Dovolatelka nevymezila řádně přípustnost dovolání ani ve vztahu k námitce ad e). Soud prvního stupně ve svém odůvodnění (srov. odst. 33 a násl rozhodnutí soudu prvního stupně) obsáhle vysvětlit důvody, pro které uzavřel, že vymezení splatnosti exekvované pohledávky v exekučním titulu (notářském zápisu) a ve smlouvě o zápůjčce není na překážku vykonatelnosti plnění z exekučního titulu. Odvolací soud přitom na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkázal (odst. 8); potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je namístě posuzovat v jednotě s rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3425/2022). Nelze se tedy ztotožnit s přesvědčením dovolatelky, že se odvolací soud touto otázkou výslovně nezabýval, a proto ze strany dovolacího soudu nezbývá než tolerovat, že se dovolatelka vymezí vůči právnímu závěru odvolacího soudu ohledně dovolatelkou předkládané otázky, jak ji odvolací soud posoudil ve svém dřívějším usnesení ze dne 14. 4. 2021, č. j. 16 Co 53/2021-439, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 10. 2020, č. j. 33 EXE 333/19-410. Chtěla-li dovolatelka brojit proti závěrům soudů nižších stupňů v tomto směru, měla se vymezit ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně uvedeným v odstavci 33 a násl., jež převzal odvolací soud. Jestliže tak neučinila, nevymezila korektně v této části dovolání ani předpoklad přípustnosti, ani dovolací důvod.
16. Konečně se uzavírá, že k námitce, která poukazuje na možné vady řízení (že odvolací soud opomenul doplnění odvolání povinné ze dne 18. 5. 2022, opomenuté námitky), dovolací soud v daném případě nemůže přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi dle §242 odst. 3 o. s. ř. mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání, a o takový případ v projednávané věci nejde. Dovolací soud současně neshledal, že by tato případná vada řízení dosáhla takové intenzity a byla tak v rozporu s principy demokratického státu, když z doplnění odvolání povinné ze dne 18. 5. 2022 zjevně plyne, že obsahuje rozšíření argumentace povinné stran námitky disimulovaného charakteru smlouvy o zápůjčce.
17. Z uvedeného se podává, že dovolání povinné není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
19. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
20. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu