ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.590.2023.3
sp. zn. 20 Cdo 590/2023-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci oprávněného M. P. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, proti povinnému S. J. S. G. , zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o odepření výkonu cizozemského rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1753/2022, o dovolání povinného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Procházky.
Odůvodnění:
1. Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného rozsudkem ze dne 25. 11. 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348, potvrdil výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“), jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na odepření výkonu rozhodnutí ze dne 21. 12. 2021 vydaného High Court of Justice, Queens Bench Division, pod č. QB-2018-000996, ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále „UK“), ve znění příkazu téhož soudu ze dne 21. 12. 2021, č. QB-2018-000996, a příkazu téhož soudu ze dne 31. 1. 2022, č. QB-2018-000996 (dále též „cizí rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí UK“), zároveň zamítl návrh povinného na přerušení řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud aproboval v posuzované věci soudem prvního stupně použité nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení“ nebo „Brusel I bis“), jestliže k zahájení soudního řízení, v němž bylo vydáno zkoumané cizí rozhodnutí, došlo před koncem přechodného období vystoupení UK z Evropské unie (dále „EU“), tj. před 31. 12. 2021. K odvolacím námitkám povinného citoval čl. 45 odst. 1 až 4, čl. 46, čl. 47 odst. 2, čl. 48 a čl. 52 nařízení ve spojení s ustanoveními §17 a §18 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), a zdůraznil, že smyslem nařízením zavedených institutů odepření uznání a výkonu rozhodnutí vydaném v jiném členském státě EU bylo zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí není vyžadováno prohlášení vykonatelnosti (čl. 39 Brusel I bis). Řízení o odepření uznání se řídí vnitrostátní úpravou dožádaného členského státu EU (čl. 47 odst. 2 Brusel I bis), je-li však nezbytné v případě české právní úpravy aplikovat §18 ZMPS týkající se charakterem příbuzného řízení o uznání cizího rozhodnutí, z něhož plyne, že soud rozhoduje neprodleně rozsudkem a nemusí nařizovat jednání, vyjma postupu odvolacího soudu, který s ohledem na (předpokládanou) spornost řízení o odepření výkonu cizího rozhodnutí věc projedná (což v dané věci odvolací soud učinil).
3. Jestliže se povinný domáhal odepření vykonatelnosti rozhodnutí UK „pro zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky“ (odvolací soud v UK odepřel povinnému přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, své rozhodnutí opřel o jediný - v českém právním prostředí pouze podpůrný - důkaz, a to účastnický výslech oprávněného, neměl pravomoc ve sporu účastníků rozhodovat), odvolací soud upozornil na ustálenou soudní praxi Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“), podle níž lze výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí použít jen ve výjimečných případech. Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen.
4. Povinný v řízení před soudem UK nedostatek pravomoci nenamítal, takže je příslušnost soudu dána v souladu s čl. 26 odst. 1 Brusel I bis skutečností, že se soud stane příslušným v důsledku účasti žalovaného před tímto soudem, a to s přihlédnutím k tomu, že v posuzované věci o výlučnou příslušnost podle čl. 24 nařízení nešlo a nejsou ani žádné (další) okolnosti, na jejichž základě by bylo nezbytné upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti.
5. Není-li dvojinstančnost obecným pravidlem občanského soudního řízení, a již vůbec ne s takovým řízením spjatou ústavní zásadou, nelze rovněž zamítnutí žádosti povinného o povolení k podání odvolání proti rozhodnutí UK považovat za odporující veřejnému pořádku České republiky. Z nařízení odvolacího soudu (Court of Appeal), jímž byla žádost povinného zamítnuta, plyne, že tato žádost byla přezkoumána ve dvou instancích a soudy se pečlivě argumentací povinného zabývaly.
6. Nesouhlas povinného s hodnocením důkazů směřuje nepřípustně do věci samé (s odkazem na čl. 52 Brusel I. bis), přičemž ze závěrů odvolacího soudu UK je zřejmé, že soud, který exekuční titul vydal, vyšel z řady důkazů, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal povinný dovolání, který označil posouzení práva povinného na přezkum „ze strany anglických soudů“, posouzení postupu soudů UK v řízení a hodnocení míry důležitosti účastnického výslechu před soudem UK za nesprávné (ve spojení s důvodem dovolání) a předestřel následující právní otázky:
a/ zda je porušení základního práva účastníka řízení na projednání věci soudem a přezkoumání věci nezávislým odvolacím soudem v řízení před cizím soudem důvodem pro odepření výkonu cizozemského rozhodnutí podle č. 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 písm. a) Brusel I bis;
b/ zda platí závěr, že v řízení před cizím soudem nemůže dojít k flagrantnímu porušení ustanovení o příslušnosti cizozemského soudu, jestliže se strana sporu účastnila řízení a nenamítla v něm uvedený nedostatek ;
c/ zda skutečnost, že cizozemský soud založí své rozhodnutí pouze na jediném (podpůrném) důkazu, může být důvodem pro odepření výkonu cizího rozhodnutí podle čl. 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 písm. a) Brusel I bis, a
d/ zda je řízení vedené o návrhu na odepření výkonu cizího rozhodnutí samostatným řízením nebo jde o součást řízení exekučního .
8. K ohlášeným otázkám dovolatel v podrobnostech a s přiřazením přípustnosti dovolání uvedl:
Ad a/ Otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, ačkoli byla částečně vyřešena v rozsudku ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022, který je založen na odlišném skutkovém stavu, neboť v případě dovolatele se soudy UK tvrzením povinného vůbec nezabývaly a povinný měl mít podle anglických předpisů „automatický nárok na projednání věci odvolacím soudem“.
Ad b/ Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, přičemž za situace, kdy ústní dohoda byla uzavřena v souvislosti s prodejem kyperské společnosti převážně podnikající na území České republiky a povinný s kanadsko-francouzským občanstvím měl na území České republiky trvalý pobyt, nebyl žádný důvod, aby spor z uvedené ústní dohody spadal do pravomoci soudů UK; pro takový nedostatek lze vykonatelnost cizozemského rozhodnutí odepřít, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017.
Ad c/ a d/ Otázky rovněž nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, přičemž je „notorietou, že výslech účastníka je ve sporném civilním procesu jen tzv. podpůrným důkazem“ (s odkazem dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2021, sp. zn. IV. ÚS 1702/21, ze dne 8. března 2021, sp. zn. IV. ÚS 11/21, a nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15). Závěr odvolacího soudu o charakteru daného řízení jako samostatného (odlišný od závěru soudu prvního stupně) neměl vést k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, naopak – odvolací soud měl podle názoru dovolatele rozsudek soudu prvního stupně zrušit a uložit soudu prvního stupně, aby rozhodl v rámci samostatného řízení, nikoli v rámci řízení exekučního. Kritizovaným postupem soudu prvního stupně bylo zasaženo do základního procesního práva povinného na projednání věci před zákonným soudcem a v zákonném řízení. Charakter řízení o odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí odvolací soud nezdůvodnil, takže napadený rozsudek je navíc i nepřezkoumatelný.
9. K dovolání se vyjádřil oprávněný podáním ze dne 17. 4. 2023 a zdůraznil, že s příslušností soudu UK se ve sporu účastníků pojí bydliště oprávněného, odlišný právní systém země původu není důvodem pro odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí a povinný (jeho zástupci) nedostatek příslušnosti soudu během řízení v UK nezpochybnil, ač k tomu měl příležitost. Soudní řízení v UK trvalo pět dnů a slyšen byl nejenom oprávněný a jeho svědek, ale i povinný a jeho svědek, zároveň proběhla „velmi podrobná analýza mnoha dokumentů“ a účastníci mohli předložit své návrhy, což také učinili. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání „zamítl“ a oprávněnému přiznal náhradu nákladů řízení.
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
11. Podle čl. 45 odst. 1 Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:
a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu;
b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost;
c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami;
d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a v téže věci, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v dožádaném členském státě, nebo
e) je-li rozhodnutí v rozporu s:
i) kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo
ii) kapitolou II oddílem 6.
12. Podle čl. 45 odst. 2 Brusel I bis při posuzování důvodů pro odepření uznání uvedených v odst. 1 písm. e) je soud, u kterého byl návrh podán, vázán zjištěným skutkovým stavem, na němž soud původu založil svou příslušnost.
13. Podle čl. 45 odst. 3 Brusel I bis aniž je dotčen odst. 1 písm. e), příslušnost soudu původu nelze přezkoumat. Hledisko veřejného pořádku podle odst. 1 písm. a) nelze použít v případě pravidel pro určení příslušnosti.
14. Nelze-li v dané věci pochybovat o použití Brusel I bis, podpůrně pak o použití ZMPS, je třeba opakovaně zdůraznit, že rozpor s veřejným pořádkem není dán proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno, ale pouze tehdy, pokud by se uznání cizího rozhodnutí příčilo takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat (srov. §36 ZMPS). Účinky rozhodnutí by tedy musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Musí jít přitom o konkrétní a existující zásadu (srov. obdobně rozsudek SDEU ze dne 28. dubna 2009 ve věci C-420/07, Meletis Apostolides v. David Charles Orams, Linda Elizabeth Orams ).
15. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 7. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 3. září 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2453/19 odmítl) v obecné rovině uzavřel, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (pro přijetí tohoto závěru vycházel dovolací soud z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988 ve věci C-145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg ). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené (a aktuálně vymáhané nebo potenciálně vymahatelné) pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standardní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze zásadně dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (či odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. Zároveň je nutné mít na paměti, že pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen; jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, a ze dne 16. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018, viz dále Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice , 1. vydání, Praha 2007, 491 s., s. 45). V tomto kontextu lze jednoznačně dovozovat, že cizí rozhodnutí, u něhož se zvažuje uznání vykonatelnosti či naopak odepření takového uznání, není možné (až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje) přezkoumávat po věcné stránce (a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků), avšak nelze jej revidovat ani hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu. S tím ostatně koresponduje požadavek, podle něhož nesmí být uznání cizozemského rozhodnutí zjevně (s akcentem na uvedené adverbium) v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu (čl. 45 odst. 1 písm. a/ Brusel I bis).
16. Otázku dvojinstančnosti řízení (ad a/) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (viz např. rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo rozsudek ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022) vysvětlil, že zmíněná zásada není obecným principem občanského soudního řízení, a již vůbec nepředstavuje ústavní zásadu vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie , rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva , rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, srov. dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014, a ze dne 1. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1492/2015). Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) v této otázce s vylíčenou rozhodovací praxí plně koresponduje a nenabízí se žádný rozumný důvod, pro který by dosavadní judikatura měla být překonána (se zřetelem k dovolatelem zvolenému hledisku přípustnosti dovolání). Povinný ostatně požadavek posouzení právní otázky dovolacím soudem „jinak“ relevantním způsobem neupřesnil, a to ani v rovině přiblížení odlišných či specifických skutkových okolností dané věci, přičemž námitka, že by povinný měl mít podle anglických předpisů „automatický nárok na projednání věci odvolacím soudem“, je (nehledě na její vágní formulaci) sama o sobě nepodstatná, má-li v řízení o odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí pouze význam reflexe této námitky do oblasti veřejného pořádku dožádaného členského státu, tedy České republiky, tj. zda je uvedenou námitkou založen rozpor s tuzemským veřejným pořádkem (čl. 45 odst. 1 písm. a/ Brusel I bis). Takový rozpor ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze v posuzované věci dovodit.
17. Otázku příslušnosti cizozemského soudu (ad b/) Nejvyšší soud řešil např. v usnesení ze dne 27. ledna 2021, sp. zn. 30 Cdo 638/2019, uveřejněném pod číslem 67/2021 Sb. rozh. obč., a vycházel z rozsudku SDEU ze dne 27. února 2014, ve věci C-1/13, Cartier parfums – lunettes SAS a Axa Corporate Solutions assurances SA v. Ziegler France SA a dalším, v němž soud v rámci výkladu čl. 27 odst. 2 nařízení Brusel I, obsahově shodného s čl. 29 odst. 3 Brusel I bis, uvedl, že „… k tomu, aby příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, byla určena ve smyslu čl. 27 odst. 2 tohoto nařízení, stačí - jestliže soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá výlučnou příslušnost na základě uvedeného nařízení - aby se soud, který řízení zahájil jako první, neprohlásil bez návrhu za nepříslušný a aby žádný z účastníků řízení nepříslušnost nenamítl před okamžikem nebo do okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle jeho vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu.“ Na základě toho Nejvyšší soud dovodil, že pojem „určen jako příslušný“ v čl. 29 odst. 3 Brusel I bis musí být vykládán tak, že podle okolností případu již příslušnost soudu, u kterého bylo zahájeno řízení jako prvního, nemůže být zpochybněna, a to proto, že nejde o věc, ve které by měly výlučnou příslušnost ve smyslu čl. 24 Brusel I bis soudy jiného členského státu EU, předmětný soud se sám neprohlásil za nepříslušný a žalovaný již nemůže pro svou účast na řízení ve smyslu čl. 26 odst. 1 Brusel I bis nedostatek příslušnosti předmětného soudu namítnout. Dovolatel se proto ohledně otázky ad b/ míjí s hlediskem přípustnosti v podobě „dovolacím soudem dosud neřešené otázky“, je-li současně zřejmé, že odvolací soud při řešení této otázky především respektoval explicitní úpravu ve znění čl. 45 odst. 2 a čl. 45 odst. 3 Brusel I bis, takže se nemohl od judikatury dovolacího soudu odchýlit (citované judikatorní závěry na danou věc dopadají). Nadto je třeba připomenout, že případná nepříslušnost soudu, u něhož došlo k zahájení řízení, je (též) podle právního řádu České republiky zhojitelným nedostatkem řízení (již v této souvislosti nemůže založit důvod pro výjimečné odepření vykonatelnosti přeshraničního rozhodnutí) a že postup cizího soudu je opodstatněn po skutkové stránce pobytem (bydlištěm) oprávněného na území UK (přičemž skutkovým stavem pro určení příslušnosti je v dané věci soud vázán - čl. 45 odst. 2 Brusel I bis).
18. Prostřednictvím otázky ad c) dovolatel popírá odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, podle něhož soud UK před svým rozhodnutím vycházel z řady důkazů, nikoli jen a výlučně z účastnické výpovědi oprávněného. Nejvyšší soud je tímto skutkovým stavem vázán, vyjma situace extrémního nesouladu mezi nalezeným skutkovým stavem a provedenými důkazy, která v dané věci nenastala (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 326/2022). Námitky dovolatele ohledně hodnocení důkazů soudem UK implikují meritorní revizi cizozemského rozhodnutí, kterou čl. 52 Brusel I bis nepřipouští, z čehož vyplývá, že na řešení označené otázky napadený rozsudek ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
19. Totéž platí i v případě otázky ad d), neboť (ne)samostatnost řízení o odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí v rámci právního řádu (procesních předpisů) České republiky nemá ve vztahu k výhradě rozporu s veřejným pořádkem – vycházejícího z posuzování cizího rozhodnutí resp. cizozemského řízení - žádnou souvislost. Je naopak zjevné, že kritikou postupu tuzemského soudu prvního stupně a odvolacího soudu dovolatel směřuje k označení vad řízení, k nimž může dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Namítal-li povinný v dovolání bez dalšího nezákonnost řízení vedeného nezákonným soudcem, nelze z takové nekonkrétní argumentace (kterou dovolací soud nemůže jakkoli dotvářet) vyvozovat, zda způsob řízení před soudy obou stupňů měl (mohl mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – a v této souvislosti zvažovat přítomnost ústavněprávního deficitu dotčeného rozsudku. Jinými slovy vyjádřeno: bylo-li před soudem prvního stupně fakticky provedeno určité řízení zákonným soudcem, tj. soudcem, jemuž byla věc přidělena v souladu s příslušným rozvrhem práce (což dovolatel nijak nerozporoval), je již zbytečné spekulovat, že v odlišném (typu) řízení mohla být věc jinak projednávána a rozhodována jiným soudcem; na zákonným způsobem nabyté a prakticky naplněné legitimní pozici v řízení činného soudce se totiž již nic nemůže změnit.
20. Mínil-li dovolatel dovoláním napadnout výrok o náhradě nákladů řízení, je dovolání v tomto rozsahu zapovězeno ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu povinného na přerušení řízení dovoláním nebyl napaden (jak plyne již z úvodního vymezení rozsahu dovolání a následně i z důvodové části dovolání).
22. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a podle výsledku řízení přiznal oprávněnému odměnu jeho advokáta v rozsahu jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1 500 Kč (§7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (§137 odst. 3, viz dále zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu