ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1216.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1216/2023-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované AG FOODS Group a. s., se sídlem v Brně, Škrobárenská č. 506/2, IČO 05651531, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o 2 085 035 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 170/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2022, č. j. 15 Co 41/2021-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 15 Co 41/2021-285, Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2020, č. j. 115 C 170/2018-170 ve výroku I. tak, že žalobu žalobce, jíž se domáhal zaplacení částky 1 843 200,30 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ (výrok II.).
2. Odvolací soud, vycházeje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2801/2021, vydaného v této věci, dospěl k závěru, že částka 100 000 Kč nebyla integrální součást měsíční mzdy žalobce, neboť v písemné dohodě o mzdě bylo rozlišováno mezi základní mzdou hrubou ve výši 273 000 Kč a odměnou ve výši 100 000 Kč, odměna nebyla vázána na splnění žádných podmínek a žalovaná vyplácela žalobci odměnu v plné výši, i když žalobce v některých měsících fakticky nepracoval. Částka 100 000 Kč nepředstavovala plnění za práci, ale tzv. jiné peněžité plnění poskytované v souvislosti se zaměstnáním žalobce, byla vyplácena ve snaze žalované udržet žalobce v krizovém managementu do doby, než budou upraveny podmínky odměňování. Žalobce svou odměnu sice přidával do seznamu odměn, které byly zasílány ke schválení pověřenému členu představenstva, tento postup byl ale čistě formální a odměna byla žalobci schválena automaticky bez ohledu na vykonanou práci.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předkládá dovolacímu soudu k posouzení následující otázky, o nichž má za to, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Jde o otázku „výkladu právního jednání“, které „nevyložil způsobem pro zaměstnance nejpříznivějším“, „nevyložil právní jednání k okamžiku, kdy bylo učiněno“, a „v důsledku toho posoudil odměnu žalobce jako tzv. stálou mzdu, která byla poskytována bez ohledu na výkon práce pro žalovanou“. Dále označil „otázku procesního práva“, když „odvolací soud náležitě nepoučil účastníka řízení v souladu s ust. §118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyložil jednání v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
8. Dovolací soud dospěl k závěru, že řešení dovolatelem přednesených otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby byly řešeny jiným způsobem.
9. S dovolatelem lze souhlasit, že v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud v obecně rovině stanovil pravidla pro interpretaci (pracovně)právních jednání učiněných po 31. 12. 2013 (tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Zároveň je však nutno mít stále na zřeteli, že výsledek aplikace těchto obecných postulátů je vždy odvislý od konkrétních skutkových zjištění, které však přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
10. Odvolací soud dospěl k závěru, že „odměna 100 000 Kč“ nebyla plněním za práci, ale plněním „poskytovaným v souvislosti s pracovním poměrem žalobce“ (srov. bod 14. a 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
11. Taková interpretace ujednání účastníků, obsaženého v dohodě o mzdě ze dne 1. 10. 2015, ze strany odvolacího soudu je podepřena úvahou, že:
a) v písemné dohodě o mzdě bylo rozlišováno mezi základní hrubou mzdou ve výši 173 000 Kč a odměnou ve výši 100 000 Kč,
b) odměna nebyla vázána na splnění žádných podmínek,
c) žalovaná vyplácela žalobci odměnu v plné výši, i když žalobce v některých měsících fakticky nepracoval,
d) odměna 100 000 Kč měsíčně byla vyplácena ve snaze žalované udržet žalobce v krizovém managementu.
12. Neobstojí proto námitka dovolatele (bod V. a dílem bod VI. obsahu dovolání), že odvolací soud „nevyložil právní jednání způsobem pro zaměstnance nejpříznivějším“ (vyložil je v neprospěch zaměstnance). Dovolatel nevzal dostatečně v úvahu, že (i) podle jím zdůrazněné judikatury se interpretační pravidlo uvedené v ustanovení §18 zákoníku práce použije teprve tehdy, pakliže se nezdaří obsah vůle jednajících zjistit, tedy zůstane-li význam určitého, v právním jednání použitého výrazu, neobjasněn (srovnej vyjma již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněného pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1636/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018); tato situace však v posuzované věci nenastala.
13. Není též důvodná námitka dovolatele, že se odvolací soud „v důsledku nedostatků v interpretačním postupu“ odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014. K odkazovaným rozhodnutím lze pouze uvést, že se jedná o stručná usnesení o odmítnutí dovolání, která se zabývají (v obecné rovině) interpretací právních úkonů v obchodněprávních vztazích za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Odvolací soud, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku (viz bod 13. a 14.), ostatně podle stanovených interpretačních metod postupoval, neboť svoji úvahu opřel nejen o zjištění vyplývající z jazykového vyjádření posuzovaného právního jednání, ale i z následného jednání účastníků (podle této dohody), jakož i smyslu a účelu této dohody.
14. Není též v této souvislosti zřejmé, z čeho dovolatel dovodil, že odvolací soud neposuzoval obsah sporného právního jednání „k okamžiku, kdy bylo právní jednání učiněno“; takový závěr nelze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovodit.
15. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatele, které se snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav a které předkládají vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů (bod VI. obsahu dovolání), neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
16. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Odvolací soud, který (vycházeje ze závazného právního názoru, vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2801/2021-218) zopakoval dokazování výslechem účastníků řízení a svědků, svá skutková zjištění řádně a srozumitelně zdůvodnil (srovnej body 8. – 10., 14. odůvodnění jeho rozhodnutí) a dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
17. Není též případný odkaz dovolatele na čl. 7 Úmluvy o placené dovolené (revidované), 1970 – jde o úmluvu Mezinárodní organizace práce ze dne 24. 6. 1970, označovanou jako Úmluva o placené dovolené (revidovaná), 1970, neboť problematika náhrady mzdy za dovolenou s řešenou problematikou nesouvisí.
18. Námitka nesplnění poučovací povinnosti (bod IV. obsahu dovolání) přípustnost dovolání nezakládá, neboť nepředstavuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
19. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku II., tedy ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti tomuto výroku není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu