ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1617.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1617/2023-344
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. O. , zastoupeného Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské nám. č. 196/1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní č. 4298/11a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 201/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2023, č. j. 15 Co 30/2019-317, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 25. 5. 2017, který žalobce převzal dne 26. 5. 2017, žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že, „žalobce si dne 23. 12. 2016 nevyznačil v docházkovém listě předčasný odchod ze zaměstnání, vyznačil si odchod v 16.15 hod. a prokazatelně byl v 15.59 hod. mimo pracoviště na poštovním úřadu na ulici Kubíčkova 8 v Brně. Žalobce minimálně 16 minut před skončením pracovní doby opustil pracoviště, aniž by tuto skutečnost vyznačil v docházkovém listě a zabýval se prokazatelně vlastními soukromými záležitostmi. Tímto svým jednáním porušil §16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících územních samosprávních celků. Dále tímto jednáním žalobce získal na úkor žalovaného výhodu (mzdu za práci, kterou nevykonal) a úmyslně docílil nezákonného snížení majetku zaměstnavatele. Dále žalobce svým jednáním porušil etický kodex, neboť obsahem balíku, který žalobce předal k poštovní přepravě na adresu místostarosty Městské části Brno-XY J. P., byl kostým vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským číslem. Uvedené jednání je v rozporu s článkem 5 odst. 4 Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě, který ukládá zaměstnancům vyhýbat se v soukromém životě takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti“.
2. Žalobou, podanou dne 27. 9. 2017 u Městského soudu v Brně, se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci „náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku od 1. 8. 2017 do doby, kdy umožní žalovaný žalobci pokračovat ve výkonu práce“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16. 2. 2015 účastníci uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou, který byl prodloužen dohodou ze dne 3. 2. 2016 do 16. 2. 2017. Další dohodou o změně pracovní smlouvy byla změněna doba trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce vykonával funkci hospodářsko-správního referenta – bytového technika. Výpověď z pracovního poměru považuje žalobce za neplatnou, neboť vytýkané porušení povinností nedosahuje dle žalobce požadované intenzity porušení povinností, ale jde o minimální prohřešek. Žalobce poukázal na skutečnost, že výpověď je dána půl roku po tvrzeném porušení povinnosti, navíc žalobce nemohl zkrátit zaměstnavatele, neboť setrvával na pracovišti mnohokrát déle, aby mohl plnit práci dle pokynů nadřízených. Žalobce po doručení výpovědi sdělil žalovanému, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že žalobce se dopustil podvodného jednání, kterým porušil §16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících územních samosprávních celků, dále ustanovení zákoníku práce, podle kterého má každý zaměstnanec na základě „loajality k zaměstnavateli činit tak, aby nevznikla zaměstnavateli škoda“. Není přitom rozhodné, zda podvodné jednání žalobce představovalo jeho absenci na pracovišti v rozsahu „pouhých“ 16 minut, nýbrž samotný fakt, že se podvodu na zaměstnavateli vůbec dopustil. Je třeba přihlížet i k tomu, že se nejednalo o první porušení povinnosti žalobce, a také k tomu, jaké bylo jeho postavení u zaměstnavatele. V jednom případě bylo žalobci uděleno upozornění na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků, dne 3. 2. 2017 mu bylo doručeno upozornění pro porušení §16 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb. Žalovaný dále vytýkal žalobci porušení spočívající v liknavém předávání osobních dokladů do osobního spisu. O tom, že žalobce byl dne 23. 12. 2016 v 15:59 hod., tj. v době, kterou si vykázal jako odpracovanou, v soukromé záležitosti mimo budovu žalovaného, se žalovaný dozvěděl až z usnesení Magistrátu města Brna, č. j. MMB/0152986/2017, které obdržel dne 6. 4. 2017 přes podatelnu úřadu.
4. Městský soud v Brně – poté, co usnesením, vyhlášeným u jednání dne 4. 5. 2018, vyloučil k samostatnému projednání nároky žalobce na zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného hrubého výdělku od 1. 8. 2017 do doby, kdy umožní žalobci pokračovat ve výkonu práce nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního poměru, rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 115 C 201/2007-140, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2017 doručená žalobci dne 26. 5. 2017 žalovaným je neplatná, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 32 492 Kč k rukám zástupkyně žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2015 ve funkci hospodářsko-správního referenta – bytového technika. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výše uvedenou výpověď z pracovního poměru. Dovodil, že žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne 9. 3. 2017, kdy bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, ve kterém byly popsány všechny skutečnosti, které byly následně použity jako důvod k výpovědi. Poukázal na to, že „rovněž z emailu ze dne 22. 3. 2017, který sepsal tajemník žalovaného, jednoznačně vyplývá, že o jednání žalobce, pro které dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, věděl tajemník žalovaného již dne 22. 3. 2017“. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný o důvodech výpovědi věděl od 9. 3. 2017 a výpověď doručil žalobci teprve dne 26. 5. 2017, žalovanému marně uběhla propadná lhůta dle §58 odst. 1 zákoníku práce a žalovaný doručil žalobci výpověď opožděně. „Pro doplnění“ dále uvedl a zdůvodnil, že „i kdyby byla výpověď dána včas, nebylo žalovaným v řízení prokázáno, že by porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo intenzity závažného porušení“.
5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5 600 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uzavřel, že „žalovaný se dověděl z oznámení o přestupku o tvrzeném porušení pracovních povinností, neboť do sféry dispozice zaměstnavatele se toto oznámení o přestupku dostalo dne 9. 3. 2017. Není rozhodující, zda toto oznámení o přestupku se dostalo do dispoziční sféry tajemníka, který vystupuje vůči zaměstnancům jako zaměstnavatel, ale postačí, že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá nadřízenému žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel dověděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny, kterému subjektu oznámení o přestupku doručí. Forma, jakou se má zaměstnavatel dovědět o porušení povinností zaměstnancem, není v zákoně stanovena. O tom, že se zaměstnavatel doví o porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, nemusí mít zaměstnavatel zcela jistotu, popřípadě nemusí znát všechny podrobnosti a okolnosti, ale postačí pouze to, že se o porušení povinností dověděl. Neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů členů přestupkové komise ze dne 23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto oznámení je zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je jednání M. O., které je zde též popsáno“.
6. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020-175, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně (zřejmě) předsedkyni přestupkové komise nelze dovodit vědomost žalovaného o důvodu následné výpovědi dané žalobci. Tajemník obecního úřadu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnancům obce, je tedy vedoucím zaměstnancem nadřízeným žalobci, zřejmě však nikoliv zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně, kdo tím byl, zjištěno nebylo. Pouhá možnost či domněnka, že tajemník žalovaného byl s obsahem oznámení Policie ČR o přestupku žalobce seznámen, k počátku běhu prekluzivní lhůty k podání výpovědi z pracovního poměru nepostačuje. Uzavřel, že ani z ostatních informací nelze usoudit, že by v případě žalobce byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru pro závažné porušení pracovních povinností, že by vůbec došlo k jejich porušení ze strany žalobce.
7. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 15 Co 30/2019-194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení ho změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení 11 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se o důvodu výpovědi žalobci dověděl již z přípisu Policie ČR ze dne 9. 3. 2017. V rozhodné době vykonával funkci místopředsedy u žalovaného J. P., místostarosta může zastupovat starostu, a dozví-li se místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi, je potřeba považovat za okolnost, o které se dověděl zaměstnavatel. J. P. potvrdil, že usnesení Policie ČR mu bylo doručeno na adresu trvalého bydliště. Dověděl-li se žalovaný o důvodu dání výpovědi žalobci dne 9. 3. 2017 a výpověď z pracovního poměru dal žalobci až 25. 5. 2017, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce porušil své povinnosti, avšak porušení povinností nedosahovalo intenzity závažného porušení.
8. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021-209, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že místostarosta obce z titulu své funkce nevykonává (nemůže vykonávat) oprávnění vedoucího zaměstnance, tedy „stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny“; místostarosta obce není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný při rozvázání pracovního poměru nedodržel subjektivní prekluzivní lhůtu, stanovenou v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce, není (zatím) správný. Z hlediska hodnocení úrovně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci Nejvyšší soud poukázal na ustálenou soudní judikaturu, podle níž představuje útok na majetek zaměstnavatele z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy (dokonce) ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a že do této kategorie je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“. Hodnocení jednání žalobce soudy obou stupňů, které dovodily, že vytčené jednání nedosáhlo intenzity (alespoň) závažného porušení pracovních povinností, je svojí benevolencí v rozporu s uvedenými judikaturními zásadami. Žalobce se své jednání snažil zakrýt nepravdivým údajem o opuštění pracoviště a tuto dobu využil k (plánované) dehonestaci funkcionáře (zastupitele) obce, u níž byl zaměstnán. Proti závěru o nedostatku intenzity jednání žalobce vypovídají i zjištění k osobě žalobce (jeho dosavadnímu přístupu k plnění pracovních povinností), tedy „výtky liknavého přístupu při předávání dokladů do osobního spisu“, upozornění „na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků“, byť nemuselo být ve výpovědi přímo zmíněno. Dovolací soud rovněž poukázal na to, že místostarosta žalovaného J. P. byl před soudem nesprávně vyslechnut jako účastník řízení, když správně měl být vyslechnut a poučen jen jako svědek.
9. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 15 Co 30/2019-317, opět rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení ho změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení 23 950 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že vědomost tajemníka žalovaného o oznámení Policie ČR z 7. 3. 2017, doručeného na podatelnu žalovaného 9. 3. 2017, nebyla před dnem 25. 3. 2017 bez pochybností prokázána (svědkyně K., K. a S. shodně potvrdily, že oznámení Policie ČR z 7. 3. 2017 bylo z podatelny předloženo odboru vnitřních věcí, ze kterého putovalo přímo přestupkové komisi, to potvrzuje i výpis dat ze systému interní spisové služby). Podle odvolacího soudu byla významná výpověď svědkyně Š. S., která „nebyla v předmětné době jen předsedkyní přestupkové komise, ale i zaměstnancem žalovaného na pozici právník“, „lze ji tedy považovat za specializovaného zaměstnance ve zřízené funkci pro řešení právních otázek“. S odvoláním na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, dospěl odvolací soud k závěru, že byla-li Š. S. uvedená listina (oznámení Policie ČR) doručena 10. 3. 2017 (7.50 hodin), „měla Š. S. z pozice právníka žalovaného s touto listinou seznámit tajemníka; pokud to neudělala, nemůže to jít k tíži žalobce“. „Vědomost o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi dané žalobci mohl získat i sám starosta žalovaného T. K., neboť přestupkový spis mu byl předložen Š. S. dne 23. 3. 2017, když všichni členové přestupkové komise se cítili podjatí k rozhodování o přestupku žalobce, spis obsahoval popis přestupku spáchaný 23. 12. 2016 takovým způsobem, že z něho bylo možné dovodit porušení povinnosti žalobce (opuštění pracoviště před koncem pracovní doby).“ Odvolací soud proto uzavřel, že o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi žalobci se „prokazatelně dozvěděl právník žalovaného dne 10. 3. 2017 a starosta žalovaného dne 23. 3. 2017, výpověď daná žalobci dne 26. 5. 2017 byla dána po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty“.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že řízení je stále stiženo vadou, když dokazování bylo doplněno opakovaným výslechem svědka J. K. (tajemníka žalovaného), výslechem svědka J. P. (místostarosty žalovaného), výslechem žalovaného jako účastníka řízení (starosty T. K.), když starosta ani místostarosta není statutárním zástupcem obce v postavení zaměstnavatele vůči žalobci, tím je tajemník úřadu. Soudy postupovaly v rozporu se zákonem i se závazným právní názorem dovolacího soudu v této věci, když J. K. vyslechly jako svědka. Otázkou právního posouzení, kterou odvolací soud opakovaně nerespektoval a odchýlil se od judikatury dovolacího soudu a právně závazného rozhodnutí ve věci, je odlišný okamžik ve věci, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o porušení právně významných okolností k dání výpovědi. O povaze a veškerých skutkových okolnostech jednání žalobce se tajemník úřadu dozvěděl až z usnesení ze dne 5. 4. 2017, což byl jediný informační zdroj. Oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 7. 3. 2017 nedošlo a nebylo adresováno úřadu ani tajemníkovi, nýbrž zvláštnímu orgánu obce – přestupkové komisi, která ale neplní ve vztahu k žalobci úkoly a kompetence statutárního orgánu, a tajemník úřadu – statutární orgán nemá žádné kompetence vůči zvláštnímu orgánu obce. Přestupková komise je samostatným zvláštním orgánem (zřízeným starostou) a není do úřadu městské části vůbec zahrnuta, její činnost se žádným způsobem nepromítá do činnosti úřadu. Žalovaný zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se měl dozvědět o všech informacích týkajících se ukončení pracovního poměru od „právníka úřadu“ Š. S. Tato zaměstnankyně je dle pracovní smlouvy a v souladu s organizačním řádem zaměstnána pro výkon agendy přestupků, stížností a vymáhání pohledávek a činnosti právníka pro tyto oblasti (právníka přestupkové komise), na pozici „právníka úřadu“ nikdy nepracovala. Personální agenda či obecný výkon pozice právníka úřadu do jejího sjednaného druhu práce nikdy nespadala. Právníkem úřadu byla v rozhodné době a do současnosti je S., zařazená na odboru majetkovém, která ale v dané věci nevystupovala. Nesprávný názor odvolacího soudu, že „z pozice právníka žalovaného tedy Š. S. měla s touto listinou seznámit tajemníka“ považuje žalovaný za zcela účelový a ničím nepodložený závěr (nevyplývá z žádného důkazu), kterým odvolací soud dotváří reálný skutkový stav a nastoluje stav extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a tedy stav, představující porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud však ve svém dřívějším rozsudku ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020-175, uvedl, že není rozhodné, zda bylo předmětné oznámení Policie ČR o přestupku žalobce zaměstnavateli, jedno kým, doručeno, když tato listina neobsahovala informace, že došlo k jednání žalobce, které by zakládalo právo k dání výpovědi, a že vědomost o důvodu, pro nějž je možno ukončit pracovní poměr výpovědí, se přičítá zaměstnavateli pouze tehdy, má-li tuto vědomost (nejméně) bezprostředně nadřízený vedoucí zaměstnanec (nebo v rámci vertikální linie nadřízenosti každý další). Závěr odvolacího soudu je nesprávné hodnocení právní otázky ve věci, zda je okamžik doručení výpovědi stanoven okamžikem, kdy dojde do sféry zaměstnavatele, zde prostřednictvím osoby tajemníka, výhradně tajemníkem úřadu, či lze za okamžik doručení považovat i dojití do dispozice orgánu zřízeného starostou obce, resp. referentky obecního úřadu a zda se v takovém případě uplatní doručení dle zákoníku práce ve vztahu k obci. Skutečnost, která založila oprávněnost ukončit pracovní poměr, vznikla až ve chvíli, kdy se z obsahu spisu zaměstnavatel dozvěděl nesoulad odpracovaných hodin, vyplacené mzdy a místo skutečného pobytu zaměstnance v pracovní době. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a rozhodl, že výpověď daná žalovaným je platná, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
11. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
14. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky, kdy a prostřednictvím koho se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro který je možno dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 26. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“), dále podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o obcích“).
17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2015 ve funkci hospodářsko-správního referenta – bytového technika. Dne 9. 3. 2017 bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku, ze kterého byl podezřelý žalobce. Jednalo se o přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 12. 2016 v 15.59 odeslal z pošty č. 35 v Brně na ulici Kubíčkova zásilku adresovanou na Úřad městské části Brno-XY k rukám poškozeného místostarosty pana J. P. Obsahem této zásilky byl kostým vězeňského pyžama s číslicemi. Toto oznámení bylo též doručeno přímo k rukám PhDr. J. P. jako poškozeného v nezjištěné době, leč nepochybně dříve. Dne 21. 3. 2017 T. K., zástupkyně J. P., učinila dotaz na tajemníka Úřadu městské části Brno-XY, v jakém termínu může prostudovat spis týkající se spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Na uvedený dotaz reagovala předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. e-mailem ze dne 22. 3. 2017, ve kterém T. K. sdělila, že komisi k projednání přestupků byl předán pouze skutek spočívající v zaslání balíčku k rukám P. dne 23. 12. 2016, ve věci nebylo zahájeno řízení a nelze zatím umožnit nahlížení do spisu, e-mail byl přeposlán na vědomí tajemníku úřadu městské části K. Dne 23. 3. 2017 oznámila předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. starostovi Městské části Brno – XY T. K., že u všech členů přestupkové komise jsou dány důvody pro vyloučení z projednání přestupku proti občanskému soužití, z něhož je podezřelý žalobce a osobou „přímo dotčenou přestupkovým jednáním je místostarosta MČ Brno – XY pan J. P.“ Dne 27. 3. 2017 rozhodl starosta Městské části Brno – XY o vyloučení všech členů přestupkové komise z projednání uvedeného přestupku a dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku.
18. Podle ustanovení §58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
19. Otázkou, prostřednictvím koho se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro který je možno rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodů porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, se Nejvyšší soud zabýval v předchozích kasačních rozhodnutích v této věci (rozsudek ze dne 20. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 391/2020-175 a rozsudek ze dne 20. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 424/2021-209) a od závěrů zde učiněných se dovolací soud nemá důvod odklánět.
20. Lze zopakovat, že (v obecné rovině) vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu, právnické osobě nicméně může být přičitatelná též vědomost jejích zástupců, případně (v závislosti na okolnostech případu) i jiných osob, jež v dané situaci právnickou osobu nezastupovaly, pakliže by s ohledem na jejich postavení ve struktuře právnické osoby bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby jimi nabyté vědomosti nebyly právnické osobě přičitatelné.
21. Z judikatury k této problematice lze připomenout závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015.
22. Pro oblast pracovně právních vztahů platí, že zaměstnavatel se o porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§11 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru.
23. Z judikatury k této problematice lze připomenout závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 6/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 75/1998 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3024/2014.
24. Odvolací soud dovodil, že těmito osobami (od jejichž vědomosti o jednání žalobce, zakládajícím důvod k výpovědi z pracovního poměru, odvodil vědomost zaměstnavatele o této skutečnosti) jsou „starosta žalovaného“, resp. „právník žalovaného“ (srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Dovolací soud se s touto úvahou neztotožnil.
A) k otázce postavení „starosty žalovaného“ (obecního úřadu)
26. Specifikem obce (resp. obecního úřadu) jako zaměstnavatele je, že zákon ve struktuře orgánů obecního úřadu v osobě tajemníka přímo vyjmenovává konkrétní osobu, která plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení §110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích]. Tajemník obecního úřadu je tedy vedoucím zaměstnancem, nadřízeným (nejvýše postaveným) žalobci (§11 zák. práce), nikoliv však zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně, v poměrech žalovaného jde tak nepochybně o vedoucího příslušného odboru, ve kterém byl žalobce zařazen. Prostřednictvím těchto uvedených osob se obec „dozvídá“ o okolnosti rozhodné pro posouzení včasnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce.
27. Na straně druhé však nelze tajemníka obecního úřadu obecně považovat za statutární orgán obce; obec jako veřejnoprávní korporace (srov. ustanovení §2 odst. 1 zák. o obcích) je považována za právnickou osobu (srov. ustanovení §20 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a je „spravována“ (bez rozlišení, zda jde o obec, městys, město či statutární město) zastupitelstvem, dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce (srov. ustanovení §5 odst. 1 zák. o obcích).
28. Starosta zastupuje obec navenek (srov. ustanovení §103 odst. 1 zák. o obcích), nemá však postavení statutárního orgánu právnické osoby. Starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu (srov. ustanovení §103 odst. 3 zák. o obcích). Starosta plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů (pracovněprávní působnost vůči zaměstnancům obce) pouze, pokud není v obci tajemník obecního úřadu [srov. ustanovení §103 odst. 4 písm. b) zák. o obcích]. Z uvedeného vyplývá, že starosta není statutárním orgánem obce v postavení zaměstnavatele vůči žalobci, tím je tajemník obecního úřadu. Starosta žalovaného T. K. nemohl tedy vykonávat oprávnění vedoucího zaměstnance vůči žalobci, nemohl stanovit a ukládat podřízenému zaměstnanci pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny; není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) dozví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení pracovních povinností.
29. Závěr odvolacího soudu, že „vědomost o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi dané žalobci mohl získat i sám starosta žalovaného T. K. z přestupkového spisu žalovaného, který mu byl předložen S. dne 23. 3. 2017, a že vědomost žalovaného o možných důvodech pro výpověď žalobce se primárně odvíjí i od vědomosti starosty jako statutárního oránu“, proto není správný. Jak bylo výše uvedeno, starosta nemá postavení statutárního orgánu právnické osoby, nevykonává oprávnění vedoucího zaměstnance vůči zaměstnancům, není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) dozví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem (žalobcem) rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce.
B) k postavení Š. S. („právník žalovaného“)
30. Odvolací soud dospěl k závěru, že „Š. S …nebyla v předmětné době jen předsedkyní přestupkové komise žalovaného, ale i zaměstnancem žalovaného na pozici právník…“, a „lze ji tedy považovat za specializovaného zaměstnance ve zřízené funkci pro řešení právních otázek“.
31. Pakliže však odvolací soud pouze dospěl (v této fázi odůvodnění tohoto rozhodnutí bez ohledu na to, jakým způsobem) k závěru, že S. byla „zaměstnancem žalovaného na pozici právník“, aniž by blíže zkoumal, zda byla vůči žalobci v postavení nadřízeného zaměstnance, a tedy byla vůbec oprávněna stanovit a ukládat žalobci pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny, kontrolovat, zda žalobce dodržuje své povinnosti, je jeho závěr, že i ona je osobou, od jejíž vědomosti o jednání žalobce, které se stalo důvodem pro rozvázání pracovního poměru, lze odvinout i vědomost zaměstnavatele o tomto důvodu, nesprávný.
32. Jinak řečeno, i kdyby bylo zjištěno, že S. v rozhodné době pracovala na pozici „právník žalovaného“, bez zjištění, že byla taktéž v pozici žalobci nadřízeného zaměstnance (ať již bezprostředně, či jakéhokoliv dalšího ve vertikální linii), je uvedený závěr odvolacího soudu (bez ohledu na to, zda skutkově správný či nikoliv) ve vztahu ke zjištění, kdy se žalovaný dozvěděl o okolnostech, zakládajících důvod rozvázání pracovního poměru se žalobcem, bez významu.
33. Vzhledem k uvedenému se již dovolací soud nezabýval oprávněností námitky žalovaného, že zjištění odvolacího soudu vztahující se ke skutkové okolnosti, na jaké pozici v organizační struktuře žalovaného S. skutečně pracovala, je (s ohledem na skutečný obsah výpovědi svědkyně S.) natolik vadné, že ve svém důsledku představuje porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), že představuje samostatný dovolací důvod – srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
C) vady řízení
34. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
35. Z uvedeného hlediska dovolatel důvodně namítá, že odvolací soud nesprávně použil pro zjištění skutkového stavu skutečnosti vyplývající z výpovědi starosty žalovaného T. K., kterého odvolací soud vyslechl jako účastníka řízení; a jako takovému mu též, jak vyplývá ze záznamu z jednání před odvolacím soudem ze dne 6. 12. 2022, poskytl poučení „podle ustanovení §131 o. s. ř.“. Jako účastník řízení však může být vyslechnuta pouze osoba, která vykonává (vykonávala) funkci statutárního orgánu právnické osoby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2848/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod publikačním č. 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); touto osobou je v případě obce (městské části) pro pracovněprávní vztahy tajemník [srov. ustanovení §110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích], nikoliv starosta. Starosta žalovaného tak mohl být – jak důvodně namítá dovolatel – vyslechnut pouze jako svědek, a také jako svědek měl být poučen (srov. ustanovení §126 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
36. Oproti tomu dovolací soud neshledal důvodnou námitku dovolatele, že odvolací soud nesprávně použil pro zjištění skutkového stavu skutečnosti vyplývající z výpovědi tajemníka úřadu J. K., kterého odvolací soud vyslechl jako svědka, neboť ze záznamu z jednání ze dne 18. 10. 2022 vyplývá, že bývalý tajemník žalovaného J. K. byl vyslechnut jako bývalý statutární orgán a (správně) poučen podle ustanovení §126a o. s. ř.
37. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
38. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu